Zareth+Ytia+Xaiarana+Sombra

Ytia zmínila to, že i ona mě vzala k sobě. Já se nad tím nijak zvlášť nepozastavoval a jen odvětil. "Máš pravdu a já stejnou chybu rozhodně nehodlám udělat." Moment co že? Ona prakticky souhlasila s tím, že je můj pes. "Zvíře do domu nepatří. Takže žádní psi a už vůbec ne lidé a zvěromágové. Ani teď nevím, co je vlastně v potravním řetězci níž." Zazubil jsem se na ni. "Ale neboj se Charlie, skoro šlapete bakteriím na paty." Jo tak ona neví jak ho našla. No pro mě to znamenalo jedinou věc, ani za nic jsem jí nevěřil, ale nechtěl jsem to na sobě nechat znát. Konec konců byla momentálně jediná, kdo mě dokázal osvobodit a proto jsem potřeboval její pomoc. Svoji další větou mě ale cizinka dost překvapila. Jak to moha vědět? Četla myšlenky? Nebo vidí do minulosti? Ještě nikdy jsem se s nikým takovým nesetkal. "Neboj, něco mě napadne, ale nejdřív mě nech si něco ujasnit. Víš, byl to pěkně dlouhý den, takže už jsem o trochu pomalejší." Chtěl jsem zjistit, jak tahle věc vlastně funguje a to hned. Sice jsem nechtěl, aby se mi někdo hrabal v hlavě, ale tohle bylo o dost důležitější. Šel jsem ještě chvilku za ní a najednou v sobě probudil temnou magii. Tu jsem vložil do svého úderu a cizinka odlétla na protější zeď. Spokojeně jsem se podíval na svojí ruku. Muselo se nechat, že mi používání nově nabytých schopností už začínalo opravdu jít. Trvalo to však jen okamžik. Bylo mi jasné, že se Ytia se bude snažit zasáhnout a proto jsem mezi námi vystavěl zeď z krve, která ji od nás oddělovala. Tuhle zeď jsem ještě propletl temnou magii, aby byla i zvukotěsná a já tím pádem chráněný od rozkazů Zrzky. Přiskočil jsem k cizince, popadl ji oběma rukama za hlavu a vytáhl ji tak na nohy. Drápaté pracky jsem ji na krajích obličeje nechal přiložené a pozorně se jí zadíval do očí, aby mi neunikl žádný detail jejího chování. Lehce jsem jí přejel drápem v místech, kde měla od našeho posledního blízkého setkání ještě pořádně čerstvou ránu. Ale neřízl jsem ji, byl to spíš takový majetnický symbol. Protože jsem si ji nehodlal nechat jen tak utéct. Kdepak, jestli jsem měl pravdu, byla to zatím asi ta nejsilnější zbraň, jakou jsem dosud doslova držel v rukou a teď je moje. Po té, co se její obličej stáhl bolestí, došlo mi jedno. Čtení myšlenek se dalo vyloučit, už jen proto, že by čekala můj útok. "Řekni mi co vidíš." Zašeptal jsem. Nic víc jsem neřekl. Místo toho jsem s mírným úsměvem na rtech jen sledoval jak trpí a dál se v jejích očích snažil najít pravdu.

Klidně jsem se ušklíbla: "Ne, neměním se v sokola." Ani jsem se nepozastavila nad tím, že bych lhala, protože jsem nelhala. Zamračila jsem se nad Zarethovou urážkou. "Rozhodně jsou níž psi a lidé." Pak mi ale něco došlo a já se zarazila. Jak jí mohlo napadnout, že se měním v ptáka podobného orlovi? Zamračila jsem se ještě víc. Dřív než jsem stihla nějak zareagovat, Zareth Xaiu napadl a vystavěl mezi mnou a jimi zeď z krve. "Skara!" Zanadávala jsem a rozběhla se proti zdi. Narazila jsem do ní a ona se ani neotřásla. Praštila jsem do ní pěstím a odstoupila. "Pusť mě dál!" Rozkázala jsem Zarethovi, jenže s ním to ani nehlo. Povzdechla jsem si a doufala, že si Xaia poradí. Opřela jsem se o boční stěnu. Po celém dnu na mě dopadla silně únava. Opřená o zeď jsem se vydýchávala a pozorovala při tom ty dva za zdí.

Nechápala jsem, co chce Zareth ujasnit, chtěla jsem se ho na to zeptat, ale zarazila jsem se, když šel ke mně a najednou mi jednu vrazil. No jasný, mělo mi to dojít hned. Já jsem tak blbá! Proč vždycky začínám provokovat, pak to takhle dopadá. Pro lidi kolem mě je má schopnost výhodou, pro mě je prokletím. Byla to taková rána, až jsem odlétla zády na zeď, asi jsem si vyrazila dech. Kde vzal takovou sílu? Snažila jsem se pořádně nadechnou, když se mi to podařilo, tak jsem měla v plánu vstát a nejlépe rozsekat Zaretha na malé kousíčky, ale on byl rychlejší a chytl mě za hlavu a doslova vytáhnul na nohy. Během doby co mě držel, jsem prostřídala všechny nálady, co snad jdou, od radosti, až ke vzteku. Snažila jsem se mu vymanit ze sevření, ale bylo to k ničemu, má moc velkou sílu. Něco na mě mluvil, ale já mu nerozumněla, nemohla jsem se soustředit na nic, kromě jeho minulosti. A že to nebyla zrovna pěkná minulost. Musela jsem vypadat jak šílená, protože jsem se usmívala a občas se i radostně zasmála, pak jsem zažívala vztek, opovržení, bolest, bylo toho na mě prostě moc. Měnila jsem náladu na lusknutí prstů a začínala jsem na sobě pociťovat vyčerpání. Držel mě už moc dlouho, pomalu jsem přestávala vnímat i jeho minulost. Poslední, co jsem viděla, než jsem se propadla do tmy byl pohled na Zaretha proměňujícího se v démona.

Pozorně jsem ji sledoval a když začala doslova vyvádět, trochu jsem s ní zatřásl. "Seber se přece a mluv!" Řekl jsem jí pevným hlasem, ale ona se mi místo toho zhroutila do náruče. Povzdychl jsem si. Nejen, že mě vyčerpávala ta stěna, kterou jsem se stále snažil udržet kvůli Ytie, ale teď jsem ji ještě musel někam dovléci. "No tak dobře..." Zamumlal jsem si pro sebe a pořádně ji chytl, aby mi nevyklouzla. Samozřejmě jsem se snažil nedotýkat se její kůže. Nevěděl jsem, jestli ji vlastní schopnost dokáže i zabít. Vítězně jsem se zazubil na Ytiu a i s cizinkou v náručí se rozběhl chodbou směrem k mému domu. Můj náskok nebude trvat dlouho, protože zeď už moc nevydrží. Proto jsem do běhu dal veškerou svoji sílu a ještě ji přiživil temnou magii. "My dva si užijeme ještě spoustu legrace věř mi." Řekl jsem jí, ale mluvil spíše sám k sobě. "Tedy hlavně já."

Když Zareth i s cizinkou v náručí mizel rychle chodbou, zabušila jsem pěstmi na zeď: "Ty idiote! Pusť mě!" Bylo mi to ale k ničemu. Přecházela jsem od stěny ke stěně a přemýšlela, co dál. Náhle se však jeho zeď začala rozpadat. Sebrala jsem v sobě, co nejvíc síly a přeměnila se do své liščí podoby. Jako pták bych samozřejmě byla rychlejší, jenže jsem si to vzhledem k tomu co jsem před tím řekla Xaire, nemohla dovolit. Běžela jsem, jak nejrychleji mi to zvířecí podoba dovolovala, a stačila se při tom zneviditelnit. Mé stříbrno modré tlapky tiše dopadaly na zem. Hezky jedna za druhou. V dálce přede mnou se mihli, ovšem hned na to mi zase zmizeli z dohledu. Srdce mi bušilo a, i přesto že jsem byla ve zvířecí podobě, mě začalo mírně píchat v boku. Ale no tak, Ytio! Seber se trochu! Okřikla jsem se v duchu a přidala na své rychlosti. V hlavě na mě začala ovšem dotírat jedna hloupá otázka: Pokud se do toho domu dostanou dřív než já..Jak je pak najdu? Raději jsem se nechala unést zvířecími instinkty a jako neviditelná liška běžela chodbou dál.

Začal jsem se probouzet, dost bolela mě hlava. Co se sakra stalo... Otevřela jsem oči, "Zarethe?" zeptala jsem se nechápavě, když mi došlo, že se mnou v náručí utíká. Pak mi to všechno došlo. "Okamžitě mě pusť! Co si myslíš, že děláš? Mohl si mě zabít, nemluvě o tom, že jsi zneužil mou schopnost." Konečně jsem se vykroutila z jeho sevření a stála na pevné zemi. Ve vzteku jsem ho přitlačila na stěnu za ním a chtěla jsem držet svůj meč v ruce, ale na to jsem neměla sílu. Soustředila jsem se co nejvíce to šlo na svůj meč a na to, jak se mi objevuje v ruce, ale nic, kvůli němu nemám energii ani na tohle. Proti němu nemám šanci, rozhodně ne bez meče, který je právě teď mou jedinou zbraní. Vlepila jsem mu pořádnou facku, pochybuju, že mu to něco udělá, ale já ze sebe potřebovala nějak dostat ten vztek. Pak jsem se jen se zavrčením rozešla dál od něj. Utíkat taky nemělo cenu, navíc mě pořád dost bolela hlava a na běh jsem se moc necítila. Otočila jsem se se zlostí v očích na něj, "Můžeš mi to nějak vysvětlit?!" Naštvaně jsem kolem sebe házela rukama, "Nejsi první, kdo chtěl zneužít mojí schopnost, nic ti neřeknu, svoji minulost bys měl znát sám..." dořekla jsem s odfrknutím.

Blondska se mi doslova vykroutila z náručí. "Ale to snad nemyslíš vážně..." Rozhodil jsem rukama do stran. "Zrovna teď musíš přidělávat práci? No jo někdy někoho zneužiješ blah blah...vždyť to znáš, taky jsi démon no ne? Tak přestaň vyšilovat." Řekl jsem otráveně. K mému překvapení mi vlepila facku. Nejdřív jsem se zaraženě díval stranou, směrem kam se mi hlava otočila, ale potom můj údiv vystřídala zlost. S temným vrčením jsem se na ni otočil. Tohle teda přehnala. Veškerá má sebekontrola i sarkastický úšklebek byly ta tam a místo toho je nahradil vztek. Chtěl jsem jí donutit, aby ochutnala vlastní střeva. "Já si z tebe ty odpovědi pěkně vyřežu, když budu muset." Už už jsem se k ní chtěl rozeběhnou, jenže v tom jsem ucítil přítomnost Ytii. I když jsem ji ještě neviděl, díky prokleté krvi, kterou v sobě měla, jsem tak nějak tušil kde se nachází. To mě donutilo se trochu zklidnit, rozhodně jsem nestál o další mučivé křeče. Zatáhl jsem drápy i zuby a nevzrušeně pronesl. "Změnil jsem svůj názor, asi byste to u mě doma měli vidět. Nechci se nijak vytahovat, ale je to rozhodně lepší než tvůj byt Charlie. A taky nás tam nenajdou ti otravní čmuchalové."

Naštvaně jsem se proměnila zpět do své lidské podoby, ale nehodlala se zviditelnit. Obešla jsem Zaretha a zlost ve mně mě donutila promyslet si malou pomstu. Chytla jsem do ruky jeho dýku a ozvala se šeptem, tak aby mě slyšel jen on, jsem pronesla: "Zarethe, sedni!" Šklebila jsem se pod rouškou své neviditelnosti. "Lehni!" Znovu jsem se zašklebila a na tváři se mi usídlil vítězný škleb. "A ještě," odmlčela jsem se a zamyslela jsem se trochu: "Válej sudy!" Nakazovala jsem mu a konečně se zviditelnila. Musím se mu trochu pomstít za to, co všechno mi udělal. Tak jen do toho, Ytio! Povzbuzovala jsem se v duchu. Otočila jsem se ke Xaie a sjela ji zkoumavým pohledem. "Takže ty vidíš naši minulost?" Zeptala jsem se s pozvednutým obočím. "Celou?" Dodala jsem rychle ke své otázce.

Vypadalo to, že je vážně odhodlaný mě zabít, ale pak se najednou sekl. Pozvedla jsem obočí a čekala, jestli bude něco dál a pak začal říkat, že změnil názor a nakonec si nás přece jen pozve domů. Tak tohle mě překvapilo, změnil názor jen tak ze vteřiny na vteřinu. Pak mi došlo, že mluvil k nějaké... Charlie? Cože? Nevím, co mu najednou přeskočilo, ale sedl si na zem a zanedlouho poté si lehl, tak tohle bylo vážně divný. I když se mi to zdálo nemožný, tahle situace byla ještě divnější, když se na zemi začal mrskat jako ryba na souši, vážně netuším, co to má být. Najednou se kousek od něj objevila Ytia. Co to sakra...teleportace? Ale ta vypadá jinak, takže se umí zneviditelnit? "Kde ses tady tak najednou vzala?" zeptala jsem se a doufala v pravdivou odpověď. Když se mě zeptala na mojí schopnost zaváhala jsem, co přesně mám říct. "Vlastně to neovládám, takže to je jak kdy..." řekla jsem skoro pravdu, umím se na něco zaměřit, když vím na co a když se někoho dotknu víckrát, tak se mi nikdy neukáže to co minule.

Zaslechl jsem povel Ytii a než jsem se stačil jakkoli ohradit. Zasáhla mě neviditelná moc takovou silou, že jsem skončil na zemi. Už jsem se nedokázal zvednout a jen se tam v nekonečné agonii svíjel. Neslyšel jsem už vůbec nic. Jen ohlušující křik, který však nikomu nepatřil. Myslel jsem, že mi exploduje hlava. Za chvilku jsem se začal dusit vlastní krví, opravdu jsem si myslel, že na zemi nechám svoje plíce. Konečně bolest ustala. Z úst mi stále stékala krev, ale tomu jsem nevěnoval pozornost. Vrhl jsem na Ytiu pohled plný nenávisti. "Poslouchej ty malá rozkydlá břečko alergenů." Plivl jsem jí svojí krev k nohám. "Ještě předtím než umřeš a že to bude pěkně nechutný pohled a to i na mě. Můžu tě ujistit, že nechám každého na kom ti v životě záleželo, nebo kdo ti jen přidržel dveře či jakkoli jinak pomohl. Úplně každého padnout a vykrvácet u tvých nohou a nebude za to moct nikdo jiný než ty. A až budou všichni po smrti, nechám jejich rodiny, aby za tebou s nářkem a nenávistí přišli, až dorazí, zemřou i oni. Až potom..." Hořce jsem se zasmál a vycenil na ni zuby celé od krve. Měl jsem teď ve tváři naprosto šílený výraz. Nikdo nemohl pochopit, čím jsem si teď prošel. "Teprve potom, tě holýma rukama rozložím atom po atomu a předhodím zbytky té tvé organizaci....Tohle ti slibuju ty skrčku jeden." V tu chvíli mě něco napadlo. Ona za to sice vůbec nemohla, ale byla v tuhle chvíli pro Ytiu největším trestem. "Jsem si jistý, že už poznáš, kdy to myslím vážně." Během toho, co jsem se s ní bavil, jsem se pomaloučku přesunul k té blonďaté. Jedním rychlým pohybem, jsem ji chytil za ruku a pevně držel. Věděl jsem, že mi Ytia brzy přikáže, abych ji pustil, do té doby, jsem ji ale chtěl předat tolik bolesti z čerstvého zážitku, kolik jen šlo. Popravdě já ji vlastně ani nechtěl zabít, dokonce jsem jí ani nechtěl ublížit, konec konců jsem si ji chtěl tak trochu nechat. Ne ne kdepak, já chtěl ublížit té druhé. Zle jsem se na Ytiu usmál, při tom co jsem držel ruku blondsky, která náhle zbledla. "Říkám si Ytio, kolik lidí a navíc ještě přátel kvůli tobě bude muset vlastně umřít? Ale tahle s trochou štěstí jen na doživotí zešílí. Nicméně uznávám, že pokud by smrt její ani ostatních nezměnila tvé rozhodnutí, udělalo by to na mě dojem." Jestli jsem blázen? Teď asi ano, nikdo nedokázal pochopit co to bylo za muka. Až na tu, kterou jsem teď svíral za ruku. "Čas běží." Zašeptal jsem cizince do vlasů, ale věta patřila Ytie. Trochu zklamaně jsem se na blonďatou podíval. "Bude jí škoda."

"Hej," na chvilku jsem na něj vytřeštila oči. To přece nemůže! Bušilo mi ve spáncích, pak jsem se ale rychlým výdechem uklidnila a zašklebila se na něj. "Nezabiješ ji," pronesla jsem jistě: "Na to se ti až moc hodí. Tedy aspoň pro zatím." Dodala jsem a jeho dýku měla opět schovanou za pasem. "Přinejmenším ji budeš chtít přesvědčit aby mi jí vzala," přesto, že jsem se snažila tvářit sebevědomě jsem o krok couvla než jsem pronesla rozkaz: "A teď ji pusť." Věděla jsem, že mě musí poslechnout, ale zároveň jsem si byla jistá, že až ztratím tu dýku tak mě na místě zabije. "Navíc, lidi na kterých mi záleželo nebo se vyskytli v mém okolí jsou buď už dávno mrtví," vybavila se mi opět vzpomínka na bratra: "Nebo se nás právě pokoušejí zabít, takže.." pokrčila jsem rameny. Měla jsem pocit, že mi vybuchne hlava, jak jsem se usilovně snažila vymyslet odpověď a nedat při tom najevo, jak se mi chce vlastně doopravdy při téhle větě brečet. "Asi jich zemře hodně, jenže všichni pro vyšší dobro," když jsem mu odpověděla touto větou, vzpomněla jsem si na profesora další mé přátele z organizace, kteří už jsou mrtví. Nejspíš všichni. "A co ty, Zarethe? Kolik toho obětuješ aby si mě zabil?" Zašklebila jsem se na něj a kývla směrem ke Xaie.

Byla jsem vážně v šoku, vůbec jsem nevěděla co se tu odehrává, Zareth Ytie vyhrožoval tím nejhorším způsobem, jakým to snad jde, až jsem se otřásla. Celá jsem strnula natolik, že jsem si ani nevšimla, že Zareth přišel ke mně a chytl mě za ruku. Doufala jsem jak nejvíc to šlo, že moje schopnost to utrpení co Zareth před chvílí prožíval přeskočí, že mě nenechá trpět, ale to jsem se šíleně spletla. Ze začátku to nebylo nejhorší, ale pak se to začalo zhoršovat. Měla jsem chuť křičet, zničit vše kolem sebe, zabít všechny kolem sebe, zabít sebe, cokoliv jen aby ta bolest přestala. Klesla jsem na kolena. Jestli jsem si dřív myslela, že je moje schopnost spíš prokletím, tak teď jsem ji doslova nenáviděla, byla pro mě mučením. Začala jsem v puse cítit pachuť krve, dusila jsem se jí. Zatemnilo se mi před očima, nebylo tu nic až na tu bolest... Pak mě Zareth pustil, přísahám, že až přestanu kašlat krev a nudu mít nějakou sílu, tak ho zabiju. Zabiju je oba, to bude lepší, protože kdyby ho zrzka nenaštvala, tak by mi tohle neudělal. Něco tam kecali, ale já je nedokázala poslouchat. Rukou jsem si otřela krev a snažila se postavit, ale byla jsem moc slabá. "Tak jo, vysvětlíte mi někdo konečně o co tady jde a proč do toho zatahujete mě?" zeptala jsem se jen, jasný, mohla jsem začít utíkat, ale to by nemělo cenu a nic jiného jsem neměla sílu, takže tak. Pak jsem se konečně postavila, ale hned na to se opřela o zeď, abych nespadla.

Po Ytiině pošetilém pokusu odhadnout jestli ji zabiju jsem se jen ušklíbl. "Myslíš, že má pro mě její život větší cenu než tvoje smrt? Tak to jsi dost vedle." Když se mi snažila dokázat, proč ji nechám naživu, jen jsem pozvedl obočí a prohlásil. "Myslíš si snad, že je takový problém někoho podplatit aby ti to vzal, když budeš spát nebo cokoli podobného? Lidi nezajímá proč mají co udělat, ale jestli za to dostanou zaplaceno." Jakmile mi přikázala abych ji pustil, prakticky jsem jí bloncku, která se teď zdála úplně mimo hodil k nohám. "Dobře se na ni podívej, protože tohle je tvé dílo. Navíc nemůžeš mě hlídat věčně, jakmile se otočíš a spustíš mě z očí, zemře." Ytia si udržovala značný odstup, což bylo jedině dobře, protože jsem jí byl připraven zabít hned jak mi k tomu dá jen malý náznak příležitosti. "Moje drahá." začal jsem posměšně. "Podstoupím vše krom vlastní smrti." Odpověděl jsem tak na její poslední otázku a nabažil se její nejistoty skryté pod maskou klidu. Svoji pozornost jsem obrátil na cizinku. "Promiň Bloncko...Víš, ona se tak se bojí o svůj krásný krček, že raději nechá trpět ostatní. Kvůli té dýce, kterou má u sebe jí nemůžu ublížit, ale když mi ji přineseš, dávám ti své slovo, že už se ti to nikdy nestane. Snad chápeš že v tom nebylo nic osobního." Mávl jsem ve vzduchu ležérně drápovitou prackou, jakoby to byla ta nejběžnější věc na světě a vydal se chodbou směrem ke svému domu.

Projela mnou vlny opravdového chladu a já nyní svou nejistotu už neskrývala, byla jsem si jistá. Jistá a klidná. "To je milé," promluvila jsem hlasem, který jakoby mi ani nepatřil: "Ovšem moje smrt.. Tu si vyžádalo už mnoho před tebou a spousta jich ještě žije, takže nejspíš budeš muset nejdřív pozabíjet je." Ztichla jsem a pohledem sjela ke Xaie u mých nohou. Nezemře. Ne, teď ještě ne. Podívala jsem se zpět na něj a stále mě převládal můj klid. A kde se ve mně vůbec vzal? To vážně netuším. "Moje drahá?" Nadzvedla jsem klidně obočí, nad jeho oslovením a posměšným tónem: "Hezké oslovení." Obrátila jsem se ke Xaie: "Pravda, jen ho dobře poslouchej Bloncko," zopakovala jsem po Zarethovi jeho oslovení a chválně na to dala největší důraz: "Protože to tak je. Dá ti slib, a taky ho bude plnit. Teda, aspoň do chvíle, kdy už se mu nebudeš hodit, pak tě totiž taky zabije." Zůstala jsem stát a pozorovala jeho vzdalující se záda v chodbě. Přísahám všemu, čemu můžu, že ho jednou zabiju. Zneviditelnila jsem a překročila Xaiu. "Počkám, až budeš schopná pořádně jít." Pobídla jsem jí tiše, zároveň jsem si od ní udržovala odstup raději.

Snažila jsem se pobrat o čem tady mluví. Pak se Zareth obrátil na mě, samozřejmě s tím jeho oslovením, které mě vážně vytáčí. Snažil se me přesvědčit o tom, že kdyz mu přinesu dýku, tak mi už neublíží, jasný, to mu tak budu věřit. Jen jsem na něj pozvedla obočí, právě jsem vážně netušila co na to říct.Pak jen mávl rukou a jednoduše se otočil zády k nám a v klidu odcházel pryč temnou chodbou. Nevěřícně jsem se za ním podívala, ale radši to nijak nekomentovala. Pak jsem obrátila pozornost na Ytiu, která mi začala vykládat o tom, jak mě jen využuje a pak mě zabije. "No nepovídej," odfrkla jsem si, "a já čekala, že mu pomůžu a pak mě bude čekat růžový život plný radosti." řekla jsem naoko zklamaně. Pak zmizela a já slyšela, jak se kousek vzdálila. Jo, jasný, zneviditelni se, mně to vůbec nevadí. Pokroutila jsem nad tím hlavou a pomalu se rozešla tmavou chodbou. Stejně nechápu, jakto, že já i on vidíme ten samý dům, to budu muset zjistit. Vlastně teď toho budu muset zjistit daleko víc. "Ukaž se, já nekoušu. Ono je totiž docela nepříjemný slyšet tě bez toho, abych tě viděla." Prohodila jsem, chtěla jsem se jí zeptat na pár věcí a byla bych ráda, kdybych ji i viděla. "No, takže jak je to s tou tvojí schopností, nebo aspoň na co se ještě umíš proměnit?" ptala jsem se zvědavě. Ani mi nepřišlo, že jsem šla tak dlouho, ale naposledy jsem zatočila doprava a uviděla mně známý žebřík. Vylezla jsem po něm a objevila se kousek před domem. Došla jsem až ke dveřím, tak jo, jdeme na návštěvu. Vykašlala jsem se na ťukání a vešla dovnitř.

Otevřel jsem těžká dveře domu a znovu se pokochal tím pohledem. Byl jsem doma. Přejel jsem rukou po ladných detailech na zábradlí, které se společně se schody táhlo do dalšího patra. Tohle byl jeden z mých dlouhodobých rituálů. Nechápal jsem, jak tenhle dům mohla bloncka najít, ale na tom nezáleželo. Nikdo o něm vědět nesmí a tím si také obě podepsaly rozsudek smrti. (Tedy Ytia už poněkolikáté.)Nehodlal jsem riskovat, že to někdy někomu prozradí. Zahleděl jsem se na velké, černé klavírní křídlo, které stálo kus od krbu a bylo od něj vidět na velký obraz nějaké rodiny, která tu žila ještě přede mnou. Svraštil jsem obočí, když jsem uviděl první vločky sněhu, které se snášely velkou dírou ve střeše na podlahu. "Už zase zima." Postěžoval jsem si sám sobě, ale to už mě vyrušil zvuk otevírajících se dveří. Otočil jsem se na ty dvě a rozpřáhl ruce. "Tak teda vítejte " Řekl jsem se strojeným úsměvem na rtech. "Tahle nějak se to říká no ne?" Zamířil jsem k velkému starým křeslům a gauči, které byly u krbu. "Žádné zbytečné šmejdění ani slídění. Tady budeme před těmi agenty i anděli v bezpečí. Ale jestli mi vezmete některou z mých věcí, bezpečí zaručit nemůžu. Navíc by se vám asi ani nelíbila většina toho, co byste našly." Řekl jsem a sedl si do křesla. "Když vyjdete po schodech první a druhé dveře nalevo jsou vaše pokoje. Nechci vás vidět ve sklepení ani ve svém pokoji, všechno jasné?" Zeptal jsem se hlasem, který nepřipouštěl žádné námitky.

Ušklíbla jsem se na Xiu: "S tou mojí schopností? Uhm, no, třeba ti to někdy řeknu, ale teď není asi moc vhodná chvíle." Pokrčila jsem rameny a zase na její přání zviditelnila: "Lepší?" Pokračovala jsem za ní chodbou až jsme došly k tomu domu. Vešly jsme dovnitř a já se zasmála Zarethovi. Zvedla jsem ruku jako ve škole: "A co je ve sklepení, že nás tam nechceš vidět?" Rozhlédla jsem se po místnosti a nadzvedla trochu obočí: "A proč máš uprostřed domu díru?" Pohled jsem nechala sklouznout na padající sníh a svoje oblečení si přitáhla o něco víc k tělu. "Máš tu zimu," postěžovala jsem si a přesunula pohled na něj. "Pochybuju, že se tu můžeme schovávat navždy," zabrblala jsem při představě tu strávených několika dnů.

Když se Ytia zeptala, co má Zareth ve sklepení, jen jsem se zasmála, "Třeba tam má spoustu mrtvol a nebo něco horšího, kdo ví." pokrčila jsem rameny, zasmála se a vydala se směrem do patra. Ytia okomentovale nemalou díru ve střeše. "No co, je to originální." okomentovala jsem to jednoduše. Ytia si postěžovala na zimu, nad čímž jsem jen protočila očima, tý se snad nedá zavděčit. "Divíš se?" řekla jsem a pohledem zase zajela k díře. "A co bude dál, věčně se tu chovávat nemůžeme." Odpověď na tohle me zajímala ze všeho nejvíc.

Založil jsem si ruce na hrudi a trochu podrážděně jsem si vyslechl hloupé otázky Ytii. Když Blondska nadhodila, že mám ve sklepě nejspíš kopu mrtvol ani netušila jak blízko se motá kolem pravdy. "Ve sklepení mám krom jiného i lednici, uprostřed domu díru, protože tam není střecha, zima tu je, protože uprostřed domu není střecha a tudíž je tam díra. Jestli máš nějaké další stížnosti na můj dům, můžeš mi to třeba sepsat aby sis ulevila a já ten papír někde vyhodím." Zasyčel jsem výhružně Ytie do obličeje po té, co jsem se k ní naklonil. Měli pravdu věčně jsme tu být nemohli, taky jsem je tu nechtěl, ale nějaký ten den se tu nejspíš zdržíme. "Jestli potřebuješ být mermomocí užitečná, můžeš rozdělat támhle v krbu oheň Blondsko, aby princezně nebyla ziminka." Nadhodil jsem s povýšeným úšklebkem na rtech a zamířil do svého pokoje. "Za chvíli jsem tu." Řekl jsem jen a zmizel ve vyšším patře.

"Pche," odfrkla jsem si a pohodila naštvaně hlavou. "To mi došlo, že je uprostřed domu díra, protože tam není střecha," tiše jsem si zamumlala a zamračila se až mi vyskočila nehezká vráska na čele. Usadila jsem se na zem před krb a pohlédla na Xaiu: "Teď jsem dokonce princezna!" Nasadila jsem ironický úšklebek a protočila očima. "Jednou odsud stejně budeme muset pryč a agenti si nás pak nejspíš podají na stříbrným podnose vykládaným diamanty s jablkem v hubě," procedila jsem skrz zaťaté zuby, než jsem se zase ovládla a trochu sklidnila. Jen klid, Ytio. Jen klid. Utěšovala jsem se v duchu a přemítala nad tím, co asi má v tom sklepení. Nedokázala jsem si toho příliš představit pod pojmem "lednička" od něj.

Naklonil jsem hlavu na stranu a svraštil obočí. Ještě jsem nadzvedl ruku dlaní ke stropu abych ve svém gestu dostatečně zvýraznil, že se chová naprosto nelogicky. "No vidiš." Odpověděl jsem ji jednoduše a už se nechtěl dírou ve stropě zabývat. Nad jejími obavami jsem jen mávl rukou. "Nah...mě by úplně stačilo, naporcovat tě i bez těch hloupostí kolem, ale dokud jsme tu nic nehrozí. Maximálně pojdeš hlady." Na chvíli jsem se zamyslel a pak s pobaveným pohleden řekl. "Ještě taky můžeš být konečně trochu užitečná a pochytat pár myší. Tím určitě někdo tvého...postavení nepohrdne." Lednici jsem radeji nechal lednicí. Neměl jsem náladu na další výslech ani na případného slídila ve sklepení.

Vystřelila jsem na nohy, jako kdyby mě hodlá včela, a skoro hystericky na Zarezha zakřičela: „Nebudu chytat nějakou,” otřásla jsem se zhnusením: „Havěť!” Pak jsem se rozhlédla a téměř neslyšně šeptla: „Ty tu máš opravdu myši?” Nakonec mi ještě něco došlo. „Počkat!” Vyjekla jsem a zvedla ukazovák před obličej: „Jak jako mého postavení?!” Ten parchant! Jako bych snad byla horšího postavení, než on. „To budu tisíckrát raději, když si mě naporcujou ti agenti,” zamrmlala jsem si pro sebe a zase si sedla. Už jsem si ale nedovolila se posadit k Zarethovi zády. Pohled jsem závislá do země a myšlenkami se vytratila mimo tenhle dům, přesto jsem koutkem oka neustále kontrolovala každý pohyb toho beznadějného démona.

Procházela jsem městem a prsty jsem měla promrzlé až na kost. Mohla bych se sice docela dobre někam schovat a přečkat noc, jenže to teď nepřichází v úvahu. Měla jsem čerstvou stopu jednoho demona. Tohohle konkrétního jsem hledala už téměř dva měsíce. Dokáže se velmi dobře skrývat, ale já věděla jak ho vždy najit. V jeho chování bylo cosi povědoného. To co by ostatní setřáslo, jenže mě ukázalo cestu blíž. Před pár dny jsem ho na okamžik zahlédla a málem se mi zastavilo srdce. Byl to můj bratr, který už měl být dávno mrtvý. Každopádně se na to rozhodně netvářil. Byl ve společnosti jedné dívky a zmizeli mi z dohledu dřív než jsem se stačila vzpamatovat. Dnes jsem se rozhodla navštívit náš starý dům. Pokud je to skutečně Zareth, bude právě tam.

Jen jsem nad jejich chováním zakroutila hlavou a pro sebe se ušklíbla, nehodlala jsem jim do toho nijak zasahovat. Jako malé děti, ti se asi nikdy nezmění, pomyslela jsem si. Abych tu jen tak nepostávala, opravdu jsem poslechla Zaretha a šla rozdělat oheň. A něco jako zapalovač by nebylo? Hmm, budu si muset nějak poradit. Ještě, že tady téhle situaci bez zapalovače, či sirek jsem čelila již několikrát. Poskládala jsem dřevo, které bylo vedle krbu i s novinami do krbu a nechala si v ruce objevit můj meč. V takových chvílích se opravdu hodí. Pouze jsem ho přiložila k novinám, které okamžitě začaly hořet a nechala oheň pohltit dřevo. Popošla jsem k Ytie a aby tu nebylo ticho, zeptala jsem se na otázku, která mě už dlouho zajímala. "To se vy dva takhle chováte pořád? Je celkem zábava vás poslouchat." Zašklebila jsem se na ní a čekala na odpověď.

S notnou dávkou zadostiučinění jsem pozoroval soptící Ytiu. "No vlastně jsem měl na mysli spíš...někdo tvé velikosti, ale zásadně nejsem nezdvořilý." Řekl jsem to naprosto klidně a sledoval její reakci. Moji zábavu přerušila až Blondska. Obrátil jsem se jejím směrem a v očích se mi nebezpečně zalesklo. Mluvil jsem sice na Blondsku, ale moje slova patřila spíše Ytie,která mě stále po očku sledovala. Odhalil jsem špičaté zuby a zavrčel. "No já nikdy neměl rád ten hloupý zvyk, že se s jídlem nehraje. To bych se asi unudil k smrti." V krbu zapraskal oheň a já zabrousil pohledem do plamenů. Byl to zvláštní pocit, oheň tu už pár let nehořel, naposledy den před tím než jsem se ocitl za mřížemi u těch okřídlených opic. Rychle jsem se vrátil do přítomnosti a bez jediného slova zamířil pryč. Musel jsem zkontrolovat stav našich zásob.