Zareth+Ytia+Xaiarana+Sombra

Ytia překypovala radostí, upřímně nechápu proč. Má až moc energie a začíná to být otravné. Ani jsem ji potom neposlouchala, takže když jsem slyšela svoje jméno, nevěděla jsem jak reagovat, "Um... N-nevím, umm, je mi to jedno..." vykoktala jsem zmateně. Pak šla k tabuli a začala tam něco zkoumat. Nakoukla jsem jí přes rameno, kde byl nějaký plánek, nejspíš celé ZOO a pak tam byly malé mapky. Když už to vypadalo, že ví kudy, tak jsem zahlédla její zmatený výraz a pak řekla že vlastně neví. No tak to je skvělý ani nevíme kudy jít. A pak přišel satan osobně. Ta malá otravná holčička. A pak začala Ytia panikařit. Hodně panikařit. A první koho oslovila jsem byla já. Proč já bych s ní měla něco dělat? To nezvládne jedno malé dítě? Pak řekla, že půjde napřed a rozběhla se k šimpanzům, kde se později sejdeme. Otočila jsem se zpátky na holčičku s odhodláním tohle v klidu vyřešit. Skrčila jsem se do její velikosti a začala mluvit. "Tak hele, co kdybys šla někam za svýma kamarádama, nebo rodičema a nás nechala být? Byla bych ti opravdu vděčná." řekla jsem a rozcuchala ji vlasy, "Tak papa." řekla jsem a doufala že odejde.

Se zamračeným výrazem ve tváři jsem sledoval poskakující Ytiu a kdybych mohl, jedinoou ranou ji vymazal z povrchu zemského. Jestli se tahle věc někdy rozmnoží, obávám se, že se na místě zabiju, než bych s ní sdílel stejnou galaxii. Kousek jsem se odpojil od těch dvou, kde seděl na lavičce nějaký pár a bez nejmenšího ostychu je vyrušil při líbání. Beztak se mi z toho dělalo nevolno. "Hej vy dva." Oslovil jsem je velice slušně "Kudy se dostanu k šimpanzům lidé?" Pár zmateně zamrkal a ukázal na jednu z cest. Odešel jsem od nich bez slova díků, zatímco Ytia a Xaia se vedle dohadovaly s mapou a tou malou holkou. Kdyby to nechaly na mě ta malá věc s růžovýma tvářema už by nikoho nikdy neotravovala svojí přítomností. Věděl jsem, že je Ytia neschopná ve většině věcí na které šáhne, takže jsem celkem obdivoval Xaiu, která ji ještě nějakým zázrakem nechala naživu. Nicméně podle mé vlastní mapy, na kterou jsem se podíval, vedla cesta skutečně kolem šimpanzů, ať to bylo cokoli. Nečekal jsem na ty dvě a vyrazil tím směrem kolem prvních klecí se zvířaty. Na dvě z nich jsem se ani nepodíval, jak jsem se snažil dávat pozor na to, aby se mne žádný člověk nedotkl, jenže v tom jsem zahlédl pohyb. Ostražitě jsem přistoupil ke sklu, nechápavě natočil hlavu na stranu, až mi mašlička spadla do očí a sledoval nějakou ještěrku, o které název říkal, že je "pagekon řasnatý" jak šplhá po skle, když v tom jsem si to uvědomil. Ona nemůže ven. Nešťastně jsem se připlácl na šlo rukama i obličejem a kdybych věděl jak, možná bych se i rozbrečel. Jak tohle může někdo udělat? V tom okamžiku jsem se rozhodl. Tohle vlastně bylo něco jako obří akvárium pro různe druhy těhle roztomilých zvířátek a já se nějak musel dostat dovnitř. Kousek ode mne byly zamčené dveře. Přistoupil jsem k nim a pomocí magie je odemkl. Proklouzl jsem dovnitř a nějaká paní, která prošla kolem si nejspíš myslela, že sem patřím a k mému překvapení ani nezačala ječet, jak to lidé často dělají. Vešel jsem dovnitř terária vzal si do ruky jednu obvzláště roztomilou jedovatou ještěrku, která se po mě procházela tam a zase zpět dokud se mi neusídlila ve vlasech. Tvářil jsem se nanejvýš spokojeně a snažil se přijít na způsob, jak je všechny odsud dostat, aniž by si toho někdo všiml.

Nějakou chvíli jsem ještě běžela, než jsem se dostala do snad už dostatečně vzdálenosti od té malé holky. Pak jsem se zastavila u nějakého rozcestí a rozložila malý plánek v ruce. Nějakou dobu jsem ho různě obracela, až jsem si s povzdechem přiznala, že nemám tušení, kde jsem. „Sakra,” zaklela jsem tiše, když jsem si i uvědomila, že tu není nikdo koho bych se zeptala. „Fakt skvělý, Ytio! V ZOO se neztratí ani malý dítě, jen zase já,” pogratulovala jsem si ironicky a plácal se do čela. Pak jsem se vydala po cestičce do prava s myšlenkou upínající se k tomu, že nemůžu být daleko od šimpanzů. Došla jsem až k velké stavbě podobné kleci pro ptáky a s cedulkou: ,Rekonstrukce, návštěvníkům vstup zakázán,’ připevněnou na drátěných dveřích. Pokrčila jsem rameny: „Třeba je to zkratka,” a vlezla jsem pomalu dovnitř. Prochàzela jsem tamtudy po úzkém dřevěném chodníčku, když se něco rychle sneslo z nebe a přistálo mi to na rameni. Polekaně jsem Vykřikla a uskočila do strany, díky čemuž jsem skončila v malém jezírku plném leknínů. Vynořila jsem svou mokrou hlavu a z úst vyplivla špinavou vodu. „Blé! Fuj, hnus, humus,” začala jsem si otírat pusu. Pak mi ale došlo, že ty ruce jsou také od té hnusné vody z jezírka a tak jsem se prostě jen ta hle vyškrábala na břeh a pomalu se doplazila k chodníčku. „To bude ještě dlouhá cesta,” zamumlala jsem, když jsem se jen tak, tak vyhnula dalšímu náletu toho pkřídleného zloducha.

Konečně jsem se té malé holky zbavila. Zmateně jsem se kolem sebe rozhlídla, "Super, Ytia utekla a Zereth se někam vypařil. Snad najdou cestu k těm šimpanzům či čo." Zabrblala jsem si pro sebe. Snad ji najdu i já... Došla jsem k rozcestí, kde byly cedulky ukazující směr k různým zvířatům. Lvi, lamy, ne, ne jo! Šimpanzy! Určitě tam dorazím jako první. S touhle myšlenkou jsem se rozešla směrem, který ukazovala daná cedulka. Cestou jsem pozorovala různá zvířata. To jim to jako nevadí, že jsou tady takhle zavřený? Měli by je všechny pustit. Dostala jsem se až k nějakým plazům, když jsem si všimla Zaretha, který je sbíral? Co to zase dělá? Tam by být neměl. Rozhlídla jsem se kolem sebe a když jsem zjistila, že mi nikdo v okolí nevěnuje pozornost, proklouzla jsem dovnitř. Dveře byly odemčený, překvapivě, když se tam dostal Zareth. Došla jsem až k němu a založila si ruce na prsou. "Co si myslíš, že dělaš? Ještě tě tu někdo uvidí a vykopne tě ven!" Vyjela jsem na něj. Tohle není možný, Ytia se určitě někde ztratila, nebo si něco zlomila a Zareth se rozhodl ukrást nějaké plazy. Do čeho jsem se to zase dostala... "A proč ho máš na hlavě?" Koukla jsem se na zvíře na jeho hlavě, jak kdyby to bylo něco nechutného. "Dej ho hned dolů a zmizíme odsud!"

Během chvilky jsem byl celý obsypaný těmi malými různobarevnými tvorečky a byl připraven je odsud vynést, když v tom někdo vešel dovnitř. Xaia stála ve dveřích a netvářila se, že by moji záchranou akci schvalovala. Nesouhlasně jsem si ji přeměřil a nebyl jsem si jistý, jestli uráží víc mě nebo moje nové chráněnce. Její poznámky mě úplně vyvedly z míry. "To si klidně můžou zkusit! A já jim udělám pelíšek z exkluzivní lidské kůže." Zavrčel jsem na ni a trhnul sebou, když mi jeden gekon, kterého jsem si zrovna prohlížel skočil z větve přímo na obličej. S trochu zmateným výrazem jsem ho opatrně chytil a položil si ho na rameno, ovšem drobní plazi se zdáli být naprosto fascinováni mými vlasy a neustále se po nich snažili šplhat. S naprosto vážným výrazem jsem Xaie, jako nechápavému dítěti vysvětlil. "Mám ho na hlavě, protože tam právě teď nespíš chce být." Svá slova jsem pronesl velice zřetelně a pomalu, aby mi bylo dobře rozumět. Ještě jsem k tomu přimhouřil oči, abych svým slovům dodal ten správný důraz. Všiml jsem si jejího zhnuseného pohledu a nepřestával ji propalovat tím svým. Buď se takhle dívá na mě, což není moc pravděpodobné, protože dobře vím, že mám zatraceně dobrý styl a nebo na moje roztomilý kámoše. Za tohle bych ji měl zavřít na týden do klece s Ytiou, aby se naučila vážit si společnosti, která je na úrovni. Po chvilce zírání jsem uraženě sebral posledního gekona ze země a s houpajícísemy ozdobamy, rozvěšenými všude po těle, dramaticky ukázal na další zavřené dveře. Možná jsem ten pohyb přehnal, protože jsem musel ve vzduchu zachytit, několik padajících plazů. Nakonec jsem se narovnal, jako důstojnost sama a se slavnostním "Vpřed do dalšího terária." zamířil ke dveřím, před kterými jsem se, ale trochu neochotně zastavil. Podíval jsem se nejprve, na svoji náruč plnou zvířat a poté zase na dveře. "Můžeš nějak šetrně otevřit? Nerad bych je vystrašil." Zeptal jsem se trochu nejistě Xaii.

Pomalu jsem postupovala ke konci voliéry, když najednou jeden z těch okřídlených šmejdů slétl na mě a zarazil mi drápy hluboko do ramene. „Ty hajzle!” Vykřikla jsem nahlas naštvaně a následně si uvědomila svou chybu. Svým křikem jsem zjevně naštvala i zbytek ptačího osazenstvá, které se ne mě nyní řítilo s neochvějnou jistou, ostrými zobáky a příšerným jekotem. Skousla jsem si ret: „Myslím, že jsem v háji.” Zamumlala jsem si pro sebe a sprintem se rozběhla k východu. Hlavně co nejdál od těch ďábeslkých stvoření. I když při vzpomínce na Zaretha, jsem spíš měla chuť jim skočit do náruče. Uháněla jsem téměř stejně rychle jako gepard, kterého jsem po cestě sem letmo zahlédla. Ale pořad to nebylo dostatečně rychle. A najednou, najednou můstek končil a já se znova ponořila do té hnusné vody. Žblunkutí, křik a můj tlumit srdce. Vynořila jsem se, až když mě plíce pálily z nedostatku kyslíku a před očima se mi dělaly černé mžitky. Nejdřív jsem vykiukla pouze očima těsně nad hladinu, ale po zabijáckých ptácích nebylo ani vidu, ani slechu. Vynořila jsem tedy celou hlavu nad hladinu, poradně se nadýchala vzduchu začala plavat kraula k mému vysněnému východu. Když jsem se konečně dostala zpět na chodníčku, stále jsem nevěděla kudy kam. Chvíli jsem tam stala a zmateně se rozhlížela, než jsem se s čvachtavím zvukem vydala bůh ví kam do prostřed ZOO.

Fárn: Už několik hodin jsem seděla na lavičce před voliérou s plazy a stále jsem čekala. Ale on nikde, "No prostě lidé." zamumlala jsem si. Už mě opravdu začala opouštět všechna trpělivost. Zvedla jsem se a šla se podívat na ohrádku se surikatami, Byli to opravdu zvláštní tvorové. Ale pohled na ně mi kazil vztek. " Tak,... už mě to nebaví, tohle byla jeho poslední chyba." Pomyslela jsem si se založenýma rukama. Náhle jsem něco ucítila ve vzduchu, Z neklidem v očích jsem se rozhlížela po okolí. Tuhle energii jsem znala. Démon!. Nevím sice jaký a zda by pro mě mohl být nebezpečný, ale nechtěla jsem něco nechat náhodě. Našpicovala jsem uši a snažila se zachytit i ten nejjemnější zvuk, ale sama se se v nich nevyznala, v ZOO bylo moc ruchu. Stála jsem v ústraní pod palmou a čekala, zda se někde objeví. Pro jistotu jsem si s kapsy vytáhla lahvičku svěcené vody, kterou jsem schovala do rukávu. Stále se přibližoval a mě bezustání zžíral ten proklatý pocit.

"Já už radši ani nebudu nic říkat, jsi divnej. A doufám, že ti je jasný, že jestli tě chytí, tak jsi v tom sám, mě do toho netahej." Pitomý plazy, pitomý Zareth, pitomá ZOO... Dnešek bude ještě hodně dlouhý. "Fajn." odvětila jsem nakonec a otevřela dveře. "Ale teď jdeme k těm šimpanzům a žádný další zvířata brát nebudeme!" zavelela jsem jako na malé dítě. Prohlédla jsem si značky, abychom se ještě neztratili. Procházeli jsme kolem různých zvířat a sem tam jsem se otočila na Zaretha a jeho plazy, jestli jde opravdu za mnou. Vypadal opravdu vtipně, protože jich měl až moc a měl problém je udržet. On si je vzal, on si je ponese. "Proč je ta ZOO tak velká sakra." zanadávala jsem. Procházeli jsme kolem malých prapodivných zvířat, když jsem kolem sebe pocítila něčí magii. Ale takovou, kterou jsem ještě nikdy nepotkala. "Zarethe, je tady někdo... Zvláštní." Zamyslela jsem se nad tím, kdo by to mohl být. Není to žádná temná magie, no hurá. "Tak jo, koho jsi zase naštval a jde po tobě?" otočila jsem se na Zaretha. "Nebo je tady někdo úplně jiný?" I to je možný, jako pohybuhe se tu spoustu zvláštních tvorů, ale s kým máme tu čest tentokrát netuším.

Dost dotčeně jsem se na ní podíval. Copak si vážně myslí, že bych se nechal chytit? Ta holka je neuvěřitelná! "Nenechám se přeci chytit nějakým...podřadným...pfff...člověkem." Ona si snad vážně myslí, že mě zajímá její názor, to je od ženský sice typický, ale stejně mě to vždycky rozesměje. Elegantně jsem se kolem ní prosmýkl dveřmi ven a raději její slova nechal bez komentáře. Zvolna jsem kráčel za Xaiou a snažil se tvářit důstojně, zatímco jsem měl práci s chytáním těch malých potvůrek. Jak je někdo nemůže mít rád. Málem jsem narazil do Xai, která vypadala, že se na něco pekelně soustředí a už už se chtěl ohradit,že její nepředvídatelné pohyby děsí mé ještěrky, když v tom mé smysly podráždila zvláštní energie. "Něco...nového." Hlesl jsem a zorničky se mi roztáhly. V tom jsem si to uvědomil. Není to docela nové, znám to. Něco starého a vzácného. Ušklíbl jsem se na Xaiu. "Tak hele nevím sice, co si o mě myslíš, ale já někoho naštvu jedině tehdy, mám-li k tomu důvod." Měl jsem sice podezření, ovšem zdálo se mi to tak neskutečně nepravděpodobné, že jsem jen přikývl. "Něco nového." A vydal se za drojem toho podivného pachu. Na lavičce seděla dívka a zdálo se, že mé instinkty se nepletly. "Je to elf." Špitl jsem ke Xaie. " Ani nevíš, jakou mají jejich duše sílu." Chtěl jsem dál pokračovat, jenže jedna neposedná ještěrka, ze mě právě odskočila na vedlejší strom a já ji s vyjeknutím zachytil, právě v čas, než spadla do malého jezírka.

Uslyšela jsem vyjeknutí povědomého hlasu a po chvíli mi to konečně došlo. Zareth! Vykřikla jsem v duchu dost nadšeně na to, aby mě to donutilo se rozběhnout. Hnala jsem se k místu odkud se zvu ozýval zatímco moje mokré oblečení mi pleskalo o tělo a promočené boty čvachtaly čím dál tím hlasitěji. A pak? Pak jsem konečně zahlédla Xaiu a doslova na ní vesele skočila. "Ani nevíte, jak ráda vás pro jednou vidím!" Jásala jsem se, zatímco mi okolo hlavy poletovaly zrzavé lokny a zacpávaly mi pusu. Přísahám, že až tohle skončí, půjdu se ostříhat! Rozhodla jsem se v duchu. Pak mnou ale prostoupil zvláštní pocit. "C-co to je?" Zeptala jsem se téměř zmámeně. Nakonec jsem nad tím ale pokrčila rameny a zamířila k blízké lavičce, která zatím byla obsazena jedinou holkou. "ahoj, můžu si přisednout?" Optala jsem se vychovaně a sedla si, aniž bych čekala na odpověď: "Dík," pokračovala jsem: "Dnešek byl fakt náročný." Pokusila jsem se o napodobeninu milého úsměvu a protáhla si nohy. V těch mokrých věcech už mi ale začínala být zima. Začala jsem se tedy rozhlížet, zda bych někde nemohla sehnat suché věci.

Fárn: Jen jsem čekala, usazená na své lavičce, kde se kdo objeví. Chviličku na to jsem uviděla mladý pár, z kterých, dle mého pocitu, vyřazovala ona energie. Vypadá to, že jsi mě také všimli, Bez pochyb je jeden z nich démon. Prohlédla jsem si je od hlavy až k patě, jestli mám hádat typuji si tu holku, ano vypadá sice docela sympaticky, ale ten vysoký kluk vedle ní byl v obležení nejrůznějších ještěrek a řekněme, že chovat zvířata není pro démona typické a navíc má zapletenou mašličku ve vlasech, což je sice divné, ale u démona ještě divnější. Ani jsem nevěděla, že se plazy mohou takhle půjčovat asi nějaký nový druh toho jejich safari. Najednou odnikud se vynořil odporný zápach zkažené vody. Po cestě se se čvachtavým zvukem přiřítila nějaká zrzka a vypadalo to, že se s nimi velmi dobře zná. Netrvalo dlouho a zamířila přímo za mnou. Než jsem na její otázku stihla říct ne, už seděla vedle mě. Hodila jsem na ni trochu nepříjemný obličej. Ale pak mě zaujala její energie, byla docela zajímavá, hádám elin nebo zvěromág. Ale to je asi jedno. Klidně jsem se zvedla a bez jediného slova odešla. Samozřejmě jsem chtěla uniknou tolika pozornosti a nepříliš příjemnému zápacha dotyčné, ale tahle skupinka kamarádu .... aspoň doufám, mě opravdu zaujala, tudíž ji hodlám chvilku sledovat a třeba se sní pustit i do řeči, ale to uvidíme podle situace.

Uslyšela jsem čvachtavý zvuk, za kterým jsem se otočila a než jsem stihla nějak zareagovat visela mi kolem krku celá mokrá Ytia a praštila mě do obličeje těma zrzavýma mokrýma vlasama uh. Hned jsem ji od sebe odstrčila a snažila se ze sebe dostat tu vodu. Dotkla se mě jen krátce, ale jak jsem to nečekala, tak to bylo vážně nepříjemný, úplně jak když člověk rychle vstane a objeví se mu před očima temno, tak stejný to je s mou schopností, jen je to horší. "No to si děláš..." Prudce jsem se otočila na Ytiu. "Za prvý" Zvedla jsem jeden prst, "Nesahej na mě. NIKDY! A za druhý co sakra děláš a kde jsi se koupala?" ukázala jsem na ni se znechuceným pohledem a o krok se vzdálila. Pár lidí se na nás otočilo, ale to mi bylo právě jedno, se zkříženýma rukama jsem čekala na odpověď. Po chvilce odběhla otravovat tu elfku na lavičce. Chudák. No po chvilce ji nejspíš přišla otravná, tak se zvedla a odešla. "No super, vyděsila jsi ji." Prohodila jsem směrem k Ytie. "Mohla být sranda." Ale tak nevadí, elfa potkáš na každým rohu, že. "Takže co teď? Jo a nechceš si někde sehnat čistý věci?" Optala jsem se Ytii, když jsem znovu ucítila tu bažinu ze který nejspíš vylezla.

Chtěl jsem pokračovat v rozhovoru, když v tom jsem to ucítil. Zastavil jsem se v půlce pohybu. Někdo s prokletou krví byl nablízku a nemusel jsem dlouho hádat, co to je za patvora. Pevně jsem zavřel oči, jako bych doufal, že se mi to jen zdá a ona prostě zase zmizí, jakmile je otevřu. Samozřejmě jsem se pletl, načež se opravdu pomalu otočil za čvachtavým zvukem. Ta neskutečně divná zrzavá věc, se k nám blížila jak smyslů zbavená...což ostatně nejspíš i je. K mému překvapení se tvářila nanejvýš nadšeně a rozhodně to nevypadalo, že by se chystala zpomalit. Vždyť vyplaší moje plazy! Zamračil jsem se na to hloupé mládě, jenže to nestačilo a vrhla se na Xaiu. "Chceš ji snad zabít!?" Rozkřikl jsem se na ni. Ještěrky na mém těle strnuly a některé z nich začaly pobíhat sem a tam, takže jsem měl dost práce s jejich chytáním. Zdálo se však, že se většina z nich opět uklidnila. Elfka se prostě zvedla z lavice a odešla, což jsem se jí absolutně nedivil. Spražil jsem Ytiu vražedným pohledem. "Buď od té lásky a udělej světu jedinou laskavost. Provrtej si hlavu kulkou, ať je tu konečně klid. Osobně ti s tím rád vypomůžu, pokud nemáš dostatečnou mozkovou kapacitu na to zvládnout to sama." V tom jsem si toho všiml. Jedna ještěrka se zdála být stále v šoku. Vůbec se nehýbala a křečovitě do mě zarývala maličké drápky.Ustaraně jsem si ji prohlížel, načež ji položil vedle na lavičku, přidřepl si k ní a šťouchl do ní dlouhým, hubeným prstem. "No tak...To není konec světa, jen jedna šílená přírodní katastrofa. S tím se vypořádáš." Ještěrka se však nezdála být o něco klidnější, takže Ytiu čekala další salva, mého zlostného pohledu, který ji teď doprovázel na každém kroku, už se těším až ji rozřežu na...Myšlenku jsem nedokázal dokončit, protože mi vlastní kouzlo vrazilo pořádnou ránu. Je to hloupost! Proč se jako trestají i myšlenky na vraždu nositele?

Naomi:
To si tak jdu po ulici, hledím si svého a najednou visím hlavou dolů mezitím co mi nohu drží jedna z těch opelichaných slepic...otravní andělé...
Hbitě jsem si sáhla k pasu abych mohla vytáhnout jednu z mých dýk. K mé smůle však musely obě vypadnout když mě ta potvora zvedla.
Naštvaně jsem stiskla zuby k sobě a vyšvihla se tělem tak abych mohla uvolnit lovecký nůž schovaný v botě. V tu chvíli se mnou však ta holubice trhla takže mi nůž málem vypadl z ruky. Naštěstí jen málem, přesto mě to vytočilo tak, že jsem neudržela svou lidskou podobu a cítila jak mi zčervenaly oči a na hlavě mi vyrostl pár malých rohů.
Pečlivě jsem namířila a hodila dýku andělovi přímo mezi křídla. Andělská dívka zakřičela bolestí a pustila mě ve chvíli kdy jsme se obě začaly řítit směrem k zemi. Všechny mé zbraně byli ošetřeny olejem z jedné lesní květiny která působí velmi rychlou paralýzu.
'A do háje..' blesklo mi hlavou když mi došlo jak vysoko mě holubice stihla vynést. Nic jiného už jsem nestihla jen jsem se schoulila do klubíčka těsně předtím než mé tělo protrhlo nějakou síť a následovalo prorážení větví vlastním tělem.
Po dopadu na zem jsem zůstávala ležet několik dlouhých minut protože mi zlomená žebra prorazili plíce a já tak měla problém popadnout dech. Zaslechla jsem ještě utrhnutí větve a těžké dopadnutí druhého těla pár metrů ode mě. I přes bolest v hrudníku jsem se pro sebe musela usmát. Udělala chybu, že se zapletla se mnou a za chyby se platí vysoká daň teď už mi neuteče.

ASHANIEL: Probudila mě nesnesitelná bolest hlavy. Jak já tyhle rána nesnáším. Se stále zavřenýma očima jsem se na zemi protáhl. Opatrně jsem otevřel oči, při čemž mně je slunce málem vypálilo. Zmateně jsem se kolem sebe rozhlédl a vlastně ani nic nezjistil. "Kde to kurva jsem?" Zamrmla jsem si pro sebe. Pomalu jsem se zvedl a chytl se za třeštící hlavu. Aha, je tu spousta lidí, super. Zvedl jsem ze země svůj batoh ve kterým to zacinkalo. "Ale, že by se něco našlo?" Ušklíbl jsem se  prohrabal se batohem. Úplně na dně jsem objevil to, po čem jsem toužil, plnou flašku piva, bingo. Prohlábl jsem si své rozcuchané vlasy, ikdyž mi to v mém vzezření moc nepomohlo. Všude bylo celkem dost lidí, kteří pořád kecali a byl to fakt otravný. Otevřel jsem si flašku a naštvaně se z ní napil. Musím jít pryč a jít spát, zase. Když nad tím tak přemýšlím, tak vlastně ani nevím, jak jsem se sem dostal. No co, stává se. Pokrčil jsem nad svými myšlenkami rameny a pokračoval dál. To je snad poprvý, co jsem v ZOO, na takový místa moc nejsem. Musím se někoho zeptat na cestu, protože bloudit tady se mi fakt nechce. Kousek před sebou jsem uviděl skupinu tří lidí, tak jsem se rozhodl jít se jich zeptat. Ikdyž vypadali dost zvláštně. Ten vysoký týpek byl zasypán ještěrkami, jakože fakt všude a měl modrou mašličku ve vlasech. Ehh, no nevadí. "Zdravím,..." Zamířil jsem si to směrem k té zrzce když mě do nosu udeřil nepříjemný zápach a myslím, že to vycházelo z ní, protože byla celá promočená. "Tak ne..."zabrblal jsem si pro sebe a s až moc nadšeným výrazem jsem se otočil na blondýnu a šel směrem k ní a objal ji kolem ramen. "Hele zlato, nevíš, kudy se odsud dostanu?" obdaroval jsem ji svým okouzlujícím úsměvem a zamával flaškou v ruce. Už se sice začínám cítit líp, ale nemusím se tu nějak zdržovat.

Zamračila jsem se na Zaretha a založila si ruce na hrudi: „Náhodou, spousta lidí by ráda trávila čas v mé přítomnosti!” Pak jsem se k němu otočila zády, mávla na Xaiu, zamumla směrem k ní něco o tom, že odcházím a nevraživě se ohlédla za nějakým klukem s dlouhými vlasy. Konečně jsem se dostala za roh jednoho výběhu. Rozhlédla jsem se, a když nikdo nebyl nablízku, promotola jsem se s vřeštěním jedním křovím. Oddechla jsem si, když jsem to konečně měla za sebou a pořádně si přeměřila strom přede mnou. Organizace vždy a všude mívala místa, kde byli zachované nějaké zásoby, zbraně a oblečení. Dlouhé hodiny jsem se je tenkrát musela učit zpaměti. „Tak schválně, jestli se tam stihnu ještě dostat,” promnula jsem si ruce a s výskokem se chytila nenižší větve. Samozřejmě, že proměnit se bylo lehčí, ale taky nebezpečnější. Co kdyby mě někdo viděl? Místo toho jsem se rozedřela dlaně o tvrdou kůru, ale dostala se až do koruny. Schovaná za listy jsem zlomila jednu malou Větvičku. Nepřirozeně zapraskala, ohla se v podivném tvaru a odkryla mi malý boxík s věcmi. Oblečení jsem si srolovala do ruličky a strčila do podpaží. Zatímco černý batoh se zbytkem věcí jsem si přehodila přes levé rameno. Jenže moje rovnováha se tak změnila a já, nepripeavená na to, jsem spadla dolů. Žuchla jsem zády na tvrdou zem a bolestivé zaúpěla, pak jsem se vyškrábala zpět na nohy. Skvěle, pořad nebyl nikdo kolem a tak jsem se skrčila mezi keři a rychle se převlékla. Mokré a špinavé oblečení jsem tam nechala ležet a raději se i s batohem rychle vrátila k Zarethovi a Xaie. Z nepozornosti jsem omylem strčila do toho dlouhovlasého kluka. „Promiň,” zamrmlala jsem a dal se už věnovala Xaie a Zarethovi: „Měli bychom to tu urychlit lidi. Myslím, že pravé teď už sem míří někdo z organizace zjistit, kdo jim vyraboval místo první pomoci.” Nevinně jsem Pokrčila rameny. Nasadila jsem milý úsměv a snažila se tvářit, že já za nic nemůžu.

FÁRN: Ztratila jsem v bludišti s výběhy a hustými živými ploty. Stále jsem nedaleko od nich, ale hlídala jsem si vzdálenost. Moc dobře si uvědomuji, že i já nechtěně vyzařuji určitý druh energie, který nemá démon problém zachytit a rozeznat. Pohlídala jsem si, aby mě nikdo z nich neviděl a pozorovala ono dění, za malý okamžik se tam nachomýtl docela podivný kluk. Vypadal dost mladě, ale ta flaška v jeho ruce mi první dojem kazila, asi další s podřadných mladých frajerů ničících si zdraví. A taky odešla ta divná holka, k mému překvapení se vrátila převlečená a s batohem na zádech. Ale jsem si jistá, že přes její čisté oblečení se jí ten smrad bude držet dál. Najednou jsem si kousek od mé ruky všimla podivného plaza, jednalo se o exotický druh ještěra. No ten se tu určitě nevyskytuje přirozeně. Popadla jsem ho do ruky, byl až zarážejícně klidný. "Co s tebou obludko, jsi docela pěknej, víš to." Vím, že bych ho měla někam odnést, možná na recepci. Nebo mohl utéci tomu vysokému klukovi, z té povedené party, ještěrek měl docela hodně. No,.. tak to jsem je moc dlouho nesledovala, no nic, zvíře bych měla vrátiti majiteli. Možná dost riskuji, že se tam chci jen tak objevit, ale jsem při síle a zrovna dnes se nedá říct, že bych měla po kapsách málo svých hraček, eso proti démonům bych vložila do rukávu docela snadno. Navíc je tu dost očí na to, aby rozprovokovali konflikt. Namířila jsem to přímo k nim. Šla jsem pevným jistým krokem, ještěra jsem měla položeného v náruči a čas od času o něj zavadila pohledem. Došla jsem k té skupince a postavila se, jako by nic, před toho s tou ....emmm ....mašličkou a zadívala jsem se mu do očí. "Zdravím, neuteklo ti náhodou nějaké zvířátko?" Zeptala jsem se ho klidně a opět se na ještěra krátce podívala. Tvářila jsem se klidně, ale ve skutečnosti jsem jen zakrývala svou nejistotu. V momentu, kdy jsem se totiž ocitla u nich, jsem rozeznala jednotlivé anergie. Démon,... Zvěromág, Démon a to co stálo přede mnou...emm.... hodně divnej démon? No trochu nepříjemné, uvidíme co z nich vyleze.

Všimla jsem si mladého kluka s flaškou v ruce, který se nejprve rozešel směrem k Ytie, ale pak si to hodně rychle rozmyslel a otočil se směrem ke mně. Ale ne, další démon. Jeho magii poznávám, je stejná jako Darrenova. Fakt super. Přišel až ke mně a objal mě kolem ramen. Jakmile promluvil ucítila jsem zápach alkoholu, nejspíš stejného, jako měl v té flašce. Co mají dneska všichni s tím na mě šahat? Jeho přezdívka pro mě jen přidala na mém vzteku, co si o sobě sakra myslí?! "Nejsem žádný 'zlato.'" vyřkla jsem nasupeně, chytla ho za ruku na mém rameni, přehodila ho přes záda a prostě s ním praštila o zem. Flaška, kterou měl v ruce se rozbila, čímž uchytila pozornost kolemjdoucích, jak kdyby ji dneska nebylo už dost. Oprášila jsem si jeho dotyk z mých ramen a vražedným pohledem si ho projela. "Co si o sobě sakra myslíš?!" vyjekla jsem a založila si ruce na hrudi. Ani jsem si nevšimla, že se tady objevila Ytia, až když promluvila věnovala jsem ji svou pozornost. Měla na sobě už suché oblečení a zase se zmínila o organizaci. "Fajn, tak jdeme, ne?" překročila jsem kluka, který se stále válel na zemi, asi se praštil do hlavy, hups. Čekala jsem, kudy se zbytek vydá, protože já jsem byla už zase mimo. Ale říkat jim to nebudu. Ale aby toho nebylo málo, tak se tu objevila ta elfka s ještěrkou v ruce. Frustrovaně jsem si prohrábla rukou vlasy. "Jdeme." řekla jsem rozhodně a doufala, že už se konečně pohneme z místa.

Podrážděně jsem vyprovodil Ytiu pohledem, štěstí mi ovšem moc nepřálo a brzy byla opět mezi námi, tentokrát v čistém. "Nemusíš se přemáhat zrzko, tohle už nic nezachrání." Prohodil jsem uštěpačně. Výborně, takže teď zná ta její organizace naší přesnou lokaci, jestli to teda chápu dobře. V tu chvíli moji pozornost upoutala eflka, která se z nějakého důvodu měla v ruce ještěra. Mnohem víc mě ovšem překvapilo, když zamířila ke mě. Pobaveně jsem jí odpověděl na pozdrav. "My se známe?" Zasmál jsem se, poté od ní přebral ještěra, kterého jsem si opatrně pověsil pod krk, takže teď vypadal, jako hodně divný druh kravaty, ovšem vypadal docela spokojeně. "Jaká zvláštní situace...Čemu vděčíme za takovou neobvyklou návštěvu?" Zeptal jsem se a se zájmem si elfku prohlížel ani se to nijak nesnažil zakrýt. Mé hodnocení přerušila přítomnost jedné nebezpečně povědomé energie. Pomalu jsem natočil hlavu, abych tu ohavnost lépe viděl. Nevěřil jsem vlastním uším. Takovej malej smrad se tu kolébal s flaškou v ruce. Chtěl jsem nad tím jen mávnout rukou, je to jen neškodný šváb, zašlápnu ho, až bude lepší příležitost, teď se tím nemá cenu zdržovat. On však očividně svůj směr cesty měnit nehodlal. Se znechuceným výrazem ve tváři jsem sledoval, jak se přiblížil k Ytie. Určitě by ta situace mohla být celkem zábavná, jenže ten skrček obrátil svoji pozornost ke Xaie. Výhružně jsem ho zpražil pohledem, když se k ní blížil tím podnapilým krokem. Proč mě to vůbec zajímá? Hmm kdo ví...nejspíš mi prostě vadí, že okukuje můj...majetek...nebo...prostě Xaiu! "Tyyy..." Zavrčel jsem na něj hlasem, slibujícím smrt. Jakmile byl na její dosah, cítil jsem, jak se mi ven derou ostré zuby, zatímco já nepřestával vrčet, na toho blbečka. Ta jeho slova, mě ovšem naprosto dopálila. Jak se sakra opovažuje! Vytočilo mě to tak moc, že jsem si ani nevšiml, jak má magie griluje ještěrky na mém těle zaživa, zrovna tak i tu dementní mašličku. Kdybych mohl zrudnout, zlostí, určitě by se to právě teď stalo. Můj hněvt nepřebil ani pocit zadostiučinění, když Xaia s tím blbečkem vytřela podlahu. Přiskočil jsem k tý parodii na démona, načež ho popadl za krk a vytáhl na nohy. "Ještě jednou se na ní jenom podíváš a budeš si přát, aby tvoje matka tenkrát držela nohy u sebe ty smrade. Vyjádřil jsem se jasně?" Zasyčel jsem mu nepříčetně do tváře, načež mu natáhl pořádnou ránu pěstí, až ten jeho nos křupnul. Člověk by takovou ránu nepřežil. Po tom jsem ho surově hodil na zem. "Nebo, že bychom se hned podívaly, jak ta tvoje palice vypadá zevnitř? Nečekám, že bych tam toho moc našel, ale i tak se raději přesvědčím." Žádný příště, zabiju ho teď a tady, co na tom, že jsou kolem lidi. Vlastně stále více přihlížejících. Své jednání jsem si uvědomil včas. Tohle není vhodné místo, nejprve najdu, co je třeba. Elegantně jsem si z oblečení oprášil podivný prach, který jsem netušil, kde se tam vzal a jen dodal. "Příště bude tvůj krásnej mozeček, týct po chodníku." Svoji pozornost jsem opět přesunul na Xaiu, pokrčil rameny, načež naprosto nevinně pronesl. "Jasně" půjdeme dál."

Naomi:
Plíce se už opět zdály funkční a žebra už taky začínaly srůstat. Můj pohled padl na druhé tělo ležící pár metrů ode mě. S námahou jsem se zvedla na kolena a po čtyřech se doplazila k ležící dívce. Když jsem jí otočila na záda, všimla jsem si strachu a zoufalství v jejích očích.
"Nezoufej." jemně jsem broukla a odhrnula jí vlasy z obličeje "Bude totiž mnohem hůř." můj jemný úsměv přešel do temného úšklebku když jsem si rychlým pohybem stáhla rukavici.
Vypadalo to jako by anděl chtěl protestovat, ale bylo jí to ničemu protože se ještě pár minut nebude moct hýbat, ale tak dlouho žít nebude.
Ruku jsem jí přitiskla na krk, neškrtila jsem jí protože to nebylo potřeba. Její zlatá andělská energie okamžitě začala proudit do mé ruky a do těla se mi vléval příjemný hřejivý pocit. Nebyl to moc silný anděl a podle jejího neuváženého jednání to byla jedna z jejích prvních výprav na zem. Ne že by mě to však příliš zajímalo...
Její oči pohasli s posledními zbytky její energie, duše však zůstala uvězněná v těle dokud se její tělo do pár minut nepromění v černý popel.
Ta otravná holka mě dál nezajímala když jsem měla všechno co jsem potřebovala, místo toho jsem se začala zajímat o místo kam jsme spadli. Vypadalo to jako obří klec s kovovými mřížemi a na jedné straně s podivným sklem. Asi jsem svým pádem nebyla tak nenápadná jak jsem doufala protože si mě všiml malý kluk a teď na mě zíral s otevřenou pusou a vyvalenýma očima. Byl dokonce tak zabraný do zírání, že si ani nevšiml když mu na zem spadla jeho zmrzlina...pff takové plýtvání...
S nově nabitou energií jsem došla ke dveřím které splývali v kamennou zdí a jedním rychlím kopnutím jsem je málem vytrhla z pantů jakou sílu jsem do toho dala. Skrz nějakou zvláštní místnost jsem se konečně dostala ven z té klece a jen koutkem oka jsem zaregistrovala štítek který hlásal že se ve výběhu nachází panter, ale žádného jsem tam neviděla, tak nevím co tu zkouší.
Trochu jsem se oprášila, ale bylo to spíše pro lepší pocit než že by mi to nějak pomohlo. Do celého těla jsem měla zabodáno snad milion malých třísek, moje oblečení bylo špinavé a potrhané, vlasy rozcuchané a s občasnou větvičkou nebo listím.
Zatřásla jsem hlavou jako pes a dala se do kulhavé chůze. Kolemjdoucí na mě docela divně zírali, no jo asi každý den nevidíte napůl dřevěnou holku s ptačím hnízdem na hlavě.
"Promiňte, ale neztratila jste se vaší...eh...skupině?" zastavila mě nějaká paní se spousty otravnými lidskými mláďaty.
"Skupině? Jaké skupině?" nechápavě jsem naklonila hlavu na stranu, žena mě ale vůbec neposlouchala. "Běžte po téhle cestě až nakonec a kdyby jste ještě něco potřebovali stačí říct, ta nehoda co se vám stala musela být hrozná" usmála se na mě postrčila mě po cestě kterou zmínila.
Zcela zmateně jsem se podívala po odcházející paní, lidé jsou divná rasa..přesto mě však zaujalo čem mluvila tak jsem se rozhodla jít směrem kterým mě poslala.

ASH: Ta blonďatá svině se mnou normálně hodila o zem! Dýchal jsem přerývavě, protože jsem si vyrazil dech. Otočil jsem pohled na rozbitý pivo. "No super." zavrčel jsem naštvaně. Řekl bych, že mi tahle rána pomohla vystřízlivět, když jsem si uvědomil, jaké množství magie se kolem mě nachází. Zajímavá partička. Aspoň jsem se posadil, ikdyž to šlo celkem blbě. Vážně se mnou vytřela podlahu holka? Tak to bych jí mohl trochu pomotat hlavu, zašklebil jsem se nad svojí vlastní myšlenkou. Ale úšklebek z mé tváře rychle zmizel, když mě ten týpek chytl pod krkem a vytáhl mě na nohy. Snažil jsem se z jeho sevření dostat, ale byl silnější. A jak ho tak poslouchám, tak mě dost nesnáší. A aby toho dneska nebylo dost, vrazil mi, čímž mi nejspíš zlomil nos a já se opět ocitl na zemi. "Děláš si ze mě prdel?!" Vyštěkl jsem, když jsem si stíral krev od nosu. Jo to je určitě zlomený, promnul jsem si nos. Tak teď už jsem totálně střízlivej, jako nenechám s sebou házet o zem. Příště? No to určitě. Zvedl jsem se ze země a ještě jednou si promnul nos. Nenechám se zastrašit nějakým žárlivcem. "Tak hele..." Začal jsem a uchechtl se, "Šlo to říct i normálně, že ti nemám šahat na holku, že jsi tak žárlivej jsem vážně nečekal. Ikdyž já jsem celkem dobrej důvod k žárlení, že jo." Prohrábl jsem si vlasy a vydal se směrem k němu. "Klid, do zadanejch nejedu." Pokrčil jsem rameny. Pak jsem si ji ještě jednou pořádně projel pohledem a kousl se do rtu. "Ale jako stála by za hřích." Ušklíbl jsem se a postavil se kousek před něj. Nevýhoda, že je vyšší jak já, ale i tak jsem mu koukal do očí, přičemž v těch mých se objevily malé plamínky. "Nevidíme se naposledy." Přihmouřil jsem oči a otočil se, jako, že odcházím. Pak jsem ale udělal prudkej obrat a rovnou mu taky jednu vrazil. "A tohle je za ten nos." Zašklebil jsem se na něj.

S přimhouřenýma očima jsem sledovala scénu před sebou. Nylo to docela zábavné, hlavně to, jak s tím klukem mrskla Xaia o zem. Jenže pak se to začalo ubírat směrem, kterého jsem se obávala. Zareth. Ve chvíli, kdy toho kluka vytáhl na nohy, jsem uvnitř sebe sváděla boj. Měla bych zakročit a připravit se o život, nebo to prostě nechat být? Zavrtěla jsem si sama pro sebe hlavou a odvrátila od toho raději pohled. Možná se pak nebudu cítit tak provinile, promlouvala jsem v duchu sama k sobě. Pak mě zaujala ta holka z lavičky. Před tím mi na ní nepřišlo nic zvláštního, což možná způsoboval můj někdejší zápach, jež mě na chvíli připravil o jakýkoliv smysl. Chvíli jsem si ji prohlížela, načež jsem si z tváře odfoukla pramínek vlasů: "Ehm," odkašlala jsem se a zatěkala očima mezi tím dlouhovlasým blbcem a Zarethem: "Měli," zdůraznila jsem to slovo: "Bychom vážně jít." Pobídla jsem. Myslím, že mě možná ani nebylo slyšet. Do cév se mi totiž právě vlil strach. Ten kluk ho praštil! On, sakra, praštil Zaretha! V tuhle chvíli jsem se do toho vážně už vůbec nechtěla míchat. Byla jsem si jistá, že v tuhle chvíli by to stálo živit nejen toho idiota, ale i mě. Tak jsem si jen k čelu připlácla dlaň, zavrtěla hlavou a procedila skrz zuby: "Idiote."

FÁRN: Stála jsem uprostřed té podivné skupinky, chlápek přede mnou na mě dost překvapeně civěl. Klidným a hodně sebevědomím hlasem jsem začala pomalu mluvit, ale i tak jsem hlídala všechny kolem. "Neznáme, jen jsem ti přišla vrátit zvíře, jestli ho nechceš, vezmu si ho já" V tom mi už ale ještěra vytrhl z ruky, dobrá tedy. Cítila jsem, jak se napětí skupiny zvedá a netrvalo dlouho a opravdu se strhla bitka, teda spíše ostřejší výměna názorů. Když ale ten hlupák usmažil ty tvorečky málem jsem se vzteky do rvačky přidala, ten by ji ode mě schytal. Ale včas jsem si uvědomila, že se chystám udělat chybu. Nevím kdo a jak by se do boje nakonec zapojil a navíc je tu hrozných očí, raději vypadnu než ti pitomci přilákají nechtěnou pozornost. Přece jen by mě vidělo mrtvou mnoho bytostí a já na sebe takto upozorňovat nechci. Spražila jsem obě dívky pohledem a směrem k tomu démonovi hlasitě a nebezpečným hlasem prohlásila. "Ještě se uvidíme." Hned na to jsem se pootočila a vyšla v před. Při mém odchodu jsem chtěla ještě sejmout tu bloncku jen kvůli tomu, že mi stála v cestě. Věnovala jsem ji nebezpečný pohled, ale na konec se vyhla, možná by ten pitomec, žárlil i na mě, což by by byla sice výborná provokace a důvod si to s ním rozdat teď a tady, ale měla bych si uchovat svou profesionalitu. Dobrá vražda vetšinou vyžaduje přípravu. Rychle jsem zmizela v houští za voliérami. Ten pitomec za to zaplatí. Zemře mou rukou. Vypadá to, že dalších pár dní budu mít co dělat. Nenechám je mi uniknout, ale budu trpělivá, hned jak si to odskáče tenhle pitomec, je na ředě, ten co mě tu nechal čekat. A to jsem myslela, že si užiji dovolenou. Ale no co.

Co to zase dělá. "Zarethe...ugh." Teď asi nemá cenu mu nic říkat, pochybuju, že mě poslechne. Ale mohl by se zklidnit, je tu až moc lidí. Ne, hodil s ním o zem. Začala jsem chodit tam a zpátky. "Nech ho, jdeme někam...dál od těch lidí." Rozhlídla jsem se kolem sebe. Ale zas a opět se tu našel někdo, kdo to překazil. Ten kluk se zvedl ze země a vydal se k Zarethovi. On prostě musí provokovat. Co? "Ne, ne, ne, my spolu nic nemáme, to jsi špatně pochopil." Vyhrkla jsem když jsem se málem zadusila při tom, co řekl, že jsem Zarethova holka. Něco ale mají se Zarethem společný. Stejně vysoký ego. Pod jeho "svůdným" pohledem jsem se otřásla. "Být tebou bych byla zticha." Zavrčela jsem na něj. Ať už ho neprovokuje, prosím. Tohle nedopadne dobře. Tohle se mi fakt nelíbí. Pomalu jsem se rozešla směrem k nim, abych mohla zastavit další rvačku. Ikdyž úplně nevím jak to udělám. Už jsem byla kousek od nich, když Zarethovi vrazil. A sakra."Tak a dost!" Vykřikla jsem zoufale. Je jasný, že tohle Zareth nenechá jen tak. Máme za patami organizaci a on se nechá vyprovokovat nějakým opileckým idiotem. On ho zabije. Jasně, že je všem jedno, že tu něco křičím. Koutkem oka jsem si všimla nějakého důchodce, který telefonoval nejspíš s policií, co jsem zaslechla kousek rozhovoru. No ti nám tady chyběli. Tohle musí skončit a to hned. Vstoupila jsem mezi dva totálně vytočený démony, kteří by se nejradši navzájem zabili. Oběma jsem se koukla do očí, ale pak zůstala s pohledem upřeným na Zaretha. "Oba dva se uklidněte a to hned!" Vyštěkla jsem na ně a oba chytla pod krkem a odtlačila je od sebe. Okamžitě se mi před očima začali střídavě objevovat střípky z minulosti každého z nich. Snažila jsem se nějak usměrnit jejich směr, u jedné minulosti to zvládnu, ale právě jsem zjistila, že u dvou to nedokážu. A nejhorší na tom bylo, že jsem už ani nedokázala kontrolovat svoje tělo. Nemohla jsem je pustit, nešlo to. Začala jsem křičet. Bolestí, tím jak mě to vysilovalo a tím množstvím informací, které jsem nedokázala pojmout najednou.  Svírala jsem je stále křečovitěji. Jenom nekonečně mnoho vzpomínek prolínajících se přes sebe. Cítila jsem první slzu, která mi stekla po tváři, když jsem přestala křičet. Všechny emoce se najednou jakoby vypařily a zůstávala jen bolest a jejich vzpomínky, které jsem nedokázala uklidnit.

Slova té cizinky jsem vůbec nevnímal, ačkoli už jsem byl prakticky na odchodu. Místo toho, jsem si zatraceně dobře uvědomoval slova toho odpadu, který s námi zkřížil cestu. Xaia na to zareagovala rychleji než já, jenže nechápu, proč se s ním vůbec baví. Kdyby moje nálada nebyla pod bodem mrazu, jistě by mi ji to pěkně pokazilo. "Slyšels dobře smrade." Já a žárlit?! Za co mě ta hnusná opice má? Nakrčil jsem nos a jen vyplivl slovo. "Nežárlím." V hlavě mi pak proběhlo jen. Že ne? Ovšem na sobě nedal nic znát.  Když ten sráč ale pokračoval a začal se kasat, měl jsem co dělat, abych ho na místě nerozcupoval. Dokázal jsem si uvědomit, že tohle není vhodné místo. Proto jsem mu jen podrážděně odpověděl. "Jediný důvod k žárlení má tvoje matka na svoji kamarádku, která tehdy na potrat šla. Takže vlastně ano...pro někoho takového jsi jistě skvělým důvodem." Ta malá čubka, ovšem zřejmě neměla dost. Jen počkej až si dostaneme někam mimo dohled lidí. Rozhodně MĚ ani MOJI XAIU! Urážet nebudeš. Pomalu jsem se od něj otočil. "Sakra vždyť já nejsem hluchej." Zavrčel jsem na zbytek své skupiny, jejíž členky snad každá pětkrát zopakovala, že ho mám nechat na pokoji a vypadnout. Otáčel jsem se od něj pryč, když v tom jsem zahlédl koutkem oka pohyb. Bylo však příliš pozdě, takže jsem dokázal uhnout jen tak, abych neschytal přímý zásah. Nemohl, nejspíš jsem ani nechtěl uvěřit svým očím. Ta malá démonská kurva mě praštila. S temným vrčením jsem se na něj pomalu otočil a absolutně ignoroval Xaiu, která kousek od nás křičela. Tak to určitě. Prolétla mi hlavou odpověď na její naléhání. Pak už jsem vnímal jen druhého démona před sebou. "Budeš se houpat na svých vlastních střevech." Slíbil jsem mu, načež na něj vycenil, své nepřirozeně dlouhé zuby, které už snad ani nejsou z mé pravé podoby, nýbrž té bestiální. Zrovna tak s mi na tváři a rukou objevilo několik černýš šupin s děsivým praskáním, se mé tělo měnilo v něco mnohem horšího. Balancoval jsem na opravdu hodně tenké hranici. Nejspíš na to musel být zajímavý pohled, protože pod kůží se doslova přetvářeli kosti, které, jako by nevěděli, jestli zůstat lidské nebo jestli ze mě má zbýt pouze vlastní podstata. Urvu mu čelist, vyrvu jazyk a udusím ho vlastní krví, to by snad mohlo být dostačující. Když jsem se na něj ovšem chtěl znovu vrhnout, do cesty mi skočila Xaia. Upřel jsem na ni svůj pološílený pohled, který z nějakého důvodu dokázala snést a vytrvale mi nesmlouvavě oplácela ten svůj. Její počínání mě však nijak nedojalo. "Uhni mi." Rozkázal jsem jí hodně hrubě, načež mě s překvapivou silou a mrštností chytla pod krkem. Chtě nechtě, jsem ji tedy musel začít brát v potaz. Trochu jsem zapomněl na to, jaký má její druh sílu. Zároveň mě její počínání tak trochu probralo, tudíž se zvrátila přeměna a šupiny z tváře mi zmizely stejně, jako se objevily. Můj pohled se z rozzuřeného změnil téměř až v zděšený, když jsem si uvědomil, co vlastně provedla.To už ovšem nekontrolovatelně křičela a zmítala se, zatímco mě stále zdařile přidušovala. Rychlým chvatem, jsem se zbavil její křečovité ruky svírající můj krk a hned na to ji odtrhl i od toho vola. Zachytil jsem bezvládnou Xaiu těsně nad zemí, na kterou jsem ji následně položil, načež si k ní klekl. "Ytio! Vodu! Hned!" Houkl jsem na zrzku, kterou už ani nevím, kdy jsem naposledy oslovil jménem. Snad jí cesta nebude trvat dva roky. Doufám, že se někde zase neztratí, má u sebe přeci jenom stále moji dýku. Nechtěl jsem se Xaii dotýkat, abych jí ještě více neublížil, jestli je to teda vůbec možné. Proto jsem raději zavřel oči a svojí dlaň nechal několik centimetrů nad jejím tělem. Snažil jsem se najít nějaký pulz. Jenže nic."Zatraceně." zamumlal jsem si pro sebe, načež přidal i druhou ruku, abych měl o jejím krevním oběhu lepší přehled. Tohle...už jsem párkrát zkoušel, tak uvidíme, jestli to zabere. Doslova jsem její srdce donutil pracovat, zatímco řídil chod krve v těle, aby se stále posouvala oběhem. Jakmile se poprvé sama nadechla, měl jsem vyhráno. "Nejsi normální..." Poznamenal jsem s trochu výmluvným výrazem ve tváři, ale stále ještě jistil chod jejího srdce. "Chápu sice, že kdybys to řekla normálně, určitě by to nebylo tak dramatický, ovšem příště to zkus bez těch sebevražedných sklonů...je s tím fůra práce." Pokusil jsem se o drzou poznámku a úšklebek, abych tak zakryl fakt, že se mi právě docela ulevilo.