Zareth+Ytia+Xaiarana+Sombra

Čas: Večer
Počasí:Jasno
Místo:Bar/vlivem hry se může změnit
Pořadí: Zareth / Ytia / Xaiarana / Sombra

Otevřel jsem dveře baru. Jako první jsem ucítil ten hrozný puch, co jiného. Spousty lidí co se na sebe mačkají a tančí v takové kobce. Ten zápach potu a hlasitá hudba mě sice zaujal jako první, ale důvod proč jsem tu dnes byl, rozhodně neměl s tancem nic společného. Byl to dlouhý den a já potřeboval nabrat síly. Kde jinde hledat mladé duše, které nikdo nebude postrádat než v baru? Zamířil jsem k barové židli a usadil se. Samozřejmě jsem byl ve své lidské podobě, dokonce jsem si vzal modré čočky, abych nevzbuzoval přílišnou pozornost. Netrvalo dlouho a nějaká mladá žena utírající sklenice si mě všimla. Za chvilku už byla u mě s nápojovým lístkem. "To není třeba." řekl jsem a věnoval jí široký úsměv "Nechám to na vás, prostě mi něco přineste."

Pomalu jsem vešla do baru a nakrčila nos. Rozhlédla jsem se po místnosti a prošla hloučkem smějících se dívek. "Promiňte," zamumlala jsem někam za sebe a pokračovala dál v cestě pes místnost. Došla jsem k baru a postavila se vedle prázdné barové židličky. Mávla jsem na barmanku: "Jednou kolu s rumem." Opět jsem se rozhlédla po baru. Poslali mě sem z práce, ale já tu doopravdy byla jen proto abych se mohla opít. Z kabelky na mém rameni jsem vyndala mobil a zkontrolovala čas.

Vedle mě si přisedla nějaká zrzavá dívka. Okamžitě jsem cítil, jak má magie začala naleptávat její zdraví, ale nedal jsem na sobě nic znát. "Dlouhý den co?" Prohodil jsem nenuceně. Nikde jsem neviděl její doprovod a tak se zdála, jako dobrý adept, jenže její duše nebyla obyčejná ani v nejmenším. V čem se, ale lišila? Byl jsem ochotný to zjistit. Třeba by mi její pozření dodalo ještě více síly. Rychle, ale pozorně jsem si ji prohlédl a poznamenal. "Dlouho jsem nepotkal nikoho jako jsi ty." Řekl jsem a pohledem naznačil, že se bavím o jejích vlasech. "Jestli se dneska plánuješ opít, nejspíš se ti to s tímhle nepodaří. Víc colly už tam dát nemohli." Poznamenal jsem, když nám přinesli naše pití. Já dostal gin, ale zatím jsem se ho nenapil. Nikdy mi nechutnalo lidské pití, bohužel společnost to tak nějak vyžadovala.

Otočila jsem se na muže vedle sebe a jemně nadzvedla obočí: "Nevím o tom, že bych vás znala?" Bez okolků jsem si ho prohlédla od hlavy až k botám a zase zpět. Upila jsem ze své skleničky a usmála se na tancující dav: "Říká člověk co se svého pití ani nedotkl." Otočila jsem se zpět na něj a mávla neurčitě někam do davu: "Pokud vám jde o něco špatného mohu vám odpřísáhnout, že vás to bude bolet." Nasadila jsem falešný úsměv a ukázala mu své záivě bílé zuby. "Zrzavé vlasy nejsou až tak vzácné," pokrčila jsem rameny: "Nejspíš se jen špatně díváte." Úzkostlivě jsem si přejela po paži. Něco bylo špatně moje magie se ve mně vzdouvala ve vlnách a já jí sotva udržela na uzdě. "A co vy? Měl jste těžký den? Nebo jste sem pišel jen koukat na skleničku s ginem?" Ušklíbla jsem se.

Když poznamenala, že mě nezná stále jsem se usmíval. "Pravda...Jmenuju se Zareth. Lepší?" Její další poznámku jsem nijak zvlášť neřešil. "Já se sem, ale nepřišel opít." Řekl jsem a napil se ginu. Tu odpornou chuť zase pěkně dlouho nedostanu z pusy, vážně tuhle zábavu nesnáším. "Mám jen rád hlasitou hudbu." poznamenal jsem. Pohrdavě jsem si odfrkl. " Znám tě pul minuty a ty už si mě stihla urazit i vyhrožovat zároveň." Dopil jsem svůj gin a na oko uraženě se na ni podíval. "Pokazila jsi první dojem.". Pak jsem, ale pokrčil rameny. "Spíš dlouhý den. než těžký, jak jsem říkal, mám prostě rád hlasitou hudbu a pomáhá mi pročistit si hlavu." Nasadil jsem další bezstarostný úsměv a vesele se jí zeptal. "Než mě, ale zabiješ a bude mě to bolet, prozradíš mi. kde máš doprovod? Neříkej mi, že je tu holka jako ty sama." Dával jsem si dobrý pozor, aby moje slova nezněla sarkasticky, protože jsem musel sám sebe krotit, abych nevyprskl smíchy.

Zamyšleně jsem zatočila pramínkem svých vlasů: "Možná." Nakrčila jsem nos: "Hm, tak hlasitou hudbu? Mě z ní akorát tak bolí hlava." Zaměřila jsem pohled na chlapce uprostřed hloučku holek, kdesi za Zarethem. V hlavě jsem procházela svoje vzpomínky, měla jsem totiž pocit, že už jsem to jméno někdy slyšela. "Na tom si zakládám. Dobrý dojem je nejlepší vždy zkazit," pokrčila jsem rameny a koutek úst zvedla do nepatrného úsměvu: "Můj doprovod?" Rozesmála jsem se a ukázala ležérně někam za sebe směrem ke dveřím: "Nejspíš stojí venku a kouří." Lhala jsem a snažila se tomu sama uvěřit. Aby to vyznělo co nejpravdivěji. "Každou chvilku by si pro mě měl přijít. A co ty? Ty tu doprovod teprve sháníš?" Trošku moc pohrdavě jsem se ušklíbla, a pak to zamaskovala ležérním úsměvem. V hlavě mě bouchala moje poblázněná magie a v podstatě na mě křičela ať vypadnu. Jenže proč? Odejdu až zjistím proč, ne dřív.

Ona mi své jméno neprozradila, proto jsem se jí prostě zeptal. "A ty jsi?" Očividně jsem se jí nezamlouval, ale to se dalo předpokládat. Nad její další poznámkou jsem se pousmál. "Jestli se každého snažíš zabít, je mi líto tvého kluka i když se od tebe očividně drží dál." Zamračil jsem se na ni, když se mě zeptala jestli doprovod teprve sháním. Ne že by to nebyla pravda, ale asi o dost jinak, než si myslela. "Čím jsem si zasloužil, že si o mě myslíš něco takového?" Nechal jsem si přinést další sklenku ginu, alkohol na mě stejně skoro nepůsobí, je jen hnusný. "Můj doprovod pravděpodobně nedorazí, asi už nikdy. Jak jsem řekl...dlouhý den. Stihlo se toho za něj dost pokazit, ne že bych si za to nemohl sám." Mezilidské vztahy, ta nejnudnější věc na celém světě a stále to někdo řeší. Duh...ještě že to jen hraju, jinak bych z těhle hloupostí asi zešílel.

Zamrkala jsem a dopila svojí sklenici: "Já? Nevidím důvod proč bych ti měla říct své jméno." Pokrčila jsem rameny a soustedila se na utlumení své magie. Do háje, mám pocit, že se dnes večer něco velmi podělá. "Po většinou se snažím zabít jen ty co se mi nelíbí," pohledem jsem si prohlédla jeho sklenku ginu. Proč si to asi dává, když se mu to očividně nechce příliš pít? " Nad jeho poznámkou o mém klukovi jsem se hlasitě rozesmála nezadržitelným smíchem: "Tak zaprvé svého kluka se zabít nepokouším, za druhý co když to není kluk?" Nadzvedla jsem zvědavě obočí a ušklíbla se. CHvilku jsem se odmlčela a přemýšlela nad tím jestli bych si měla zase objednat pití. Spíš ne. Naklonila jsem se k němu blíž a bolest hlavy z mé magie ještě víc zesílela. Snažila jsem se to ignorovat: "Tak hele, nevím o co ti jde, ale já i ty," ukázala jsem na něj prstem: "Víme, že to není nezávazný pokec. Takže pokud mě chceš zabít nejspíš se ti to nepovede." Odmlčela jsem se, a pak mě něco napadlo: "Pokud tedy nejsi jiný?" Navrhla jsem s nepropustým výrazem. Kdyby ovládal nějakou magii vysvětlovalo by to hodně, jenže musím přiznat, že spíše tipuji.

Ušklíbl jsem se na ni." Fajn tak mi ho neříkej zrzko, protože určitě můžu tvoje jméno zneužít při platbě za tohle pití a to přece nemůžeme dopustit." Po její další poznámce jsem se na ni široce zazubil. "Nelíbí? Většina lidí si myslí, že jsem zábavný a společenský." Když mi naznačila, že její kluk možná není kluk. Trochu jsem se zarazil a pozvedl obočí. Pak jsem se dost rozpačitě usmál. "Ehm...já nikoho nesoudím, takže..." nějak jsem nevěděl jak pokračovat, proto jsem radši zmlkl. Snažila se mi dost jasně naznačit, že tenhle rozhovor má určitě nějaký důvod, ale já to zahrál dobře. Dost dotčeně jsem se od ní odtáhl. "Neposlouchala jsi snad? Asi před deseti vteřinama jsem ti tu vylil svoje srdíčko s tím, že jsem se s holkou rozešel a ty myslíš, že se tu o něco pokoušim?" Byl jsem spokojený, že mi naznačila, že není obyčejná, jinak bych byl trochu zklamaný, přece tu neztrácím čas zbytečně. Zase jsem se napil toho průhledného hnusu a zadíval se na ni. "Jak si mám tohle vyložit Charlie?"

Naštvaně si odfrkla a zamračila se na něj: "To tvoje vylévání srdíčka by se taky mohlo zvrhnout v to, že nezabiješ ty mě, ale já tebe." Pak jsem se ušklíbla: "Ale pokud mi chceš to pití zaplatit," pokrčila jsem ležérně rameny: "Tomu se nebráním." Nuceně jsem se zasmála a otočila se k němu zády. Takže nesoudí, jo? "Vidíš támhletu bloncku?" Bradou jsem kývla do neurčita: "To je moje holka." Pak jsem se otočila zpět k němu: "Hezká a chytrá. A taky se po mně případně bude shánět, tak rovnou vyklop co ode mě nebo mé vraždy chceš, ty vylévači srdcí." Mávnutím jsem si objednala další pití a když ho onu kolu s čímsi položili přede mě hned jsem se napila. Musím ho nějak dostat, Určitě totiž není obyčejný. "Mimochodem se ani oné dívce nedivím, protože si tak zábavný a společenský, ehh..Zarethe?" Snažila jsem si rovzpomenout jestli je to jeho jméno. Znovu jsem upila ze své skleničky. "A neříkej mi Charlie!" Vyprskla jseem dotčeně a naštvaně zároveň. Trochu jsme se uklidnila a zastrčila si pramen za ucho: "Myslím, že moc dobře víš jak si to vyložit," odmlčela jsem se: "Třeba magii." Tajemně jsem se ušklíbla a pak se pousmála a opět se napila.

"To by bylo...nepříjemné." Zasmál jsem se. Začínalo mě to docela bavit. Pokrčil jsem rameny. "Jo původně jsem to zaplatit chtěl, ale teď se bojím, že by mi tvoje přítelkyně rozcuchala vlasy." Zadíval jsem se na blondýnku, která se začala lísat k nějakému klukovi. "Doufám, že vám to dlouho vydrží." Když zrzka chtěla slyšet proč si s ní vlastně povídám. Zvedl jsem ruku. "To stačí Charlie...Jen se prostě nudím, každopádně tě už nebudu dál zdržovat, ať vám nezkazím večer." Zazubil jsem se na ni. Tady bylo moc lidí, nemohl jsem tedy nic dělat. " Vypadáš jako fajn holka, ale musím přiznat, že máš na mě trochu moc kudrnatý vlasy, takže si budeš muset najít někoho jiného na bavení se o magii a jednorožcích." Dopil jsem svůj gin a nechal na stole peníze za sebe. "Mějte se a dávej pozor na pití, ať tě někdo nemusí zítra seškrabávat ze silnice." Na to jsem zamířil ke dveřím.

Prudce jsem vstala a nasadila jsem falešný úsměv, aby to nebylo tak podezřelý. Pármi rychlými kroky jsem ho dohonila: "Kdy si přišel na to, že ti lžu?" Šeptla jsem, když jsem ho následovala po jeho boku a před dveřmi si před něj stoupla a zablokovala mu tak východ. "Kdo mluvil o jednorožcích?" Hravě jsem nadzvedla obočí, ale doopravdy jsem opravdu toužila jen po tom ho zabít. Pak jsem si najednou vzpomněla v jaké souvislosti jsem jeho jméno zaslechla, i když ne úplně celé. "Démon?" Tipla jsem tiše a doufala, že je tu na něj moc lidí. "Proč mi je čím dál tím hůř?" Udeřila jsem na něj šeptem otázku, která mi dlouho vrtala hlavou. Vlastně jsme šeptat ani nemusela, když tady byla tak hlasitá hudba. Zamávala jsem obsluze a zakřičela hlasitě: "Připište mi to na účet." Většina lidí tady věděla, že sem chodím skoro každý den. "Myslím, že mi máš ještě na co odpovědět. Navíc moc kudrnatá?" Nadzvedla jsem uraženě obočí a zůstala stát ve dveřích.

"Od první chvíle, co jsem tě uviděl." Řekl jsem nevzrušeně. Když mi zablokovala dveře a šeptla, že jsem démon. Ani jsem nekontroloval jestli se někdo dívá, všichni si tu vždy hleděli svého. Nechal jsem své zuby aby se protáhly v tesáky a široce se na ni usmál šíleným s výrazem ve tváři. "Mám fanouška?" Zeptal jsem se tiše. Skoro jsem to zapředl, kdybych to uměl. Pak jsem zase pusu zavřel a vrátil se na místo. "Proč hůř?" zopakoval jsem pohrdavě její otázku. "Protože je to jedna z mých schopností, docela užitečná věc i když ne při snaze o navázání kontaktu." Mávl jsem rukou. "Teď jsi na řadě ty Příliš kudrnatá Charlie. Co jsi zač? A odkud o mě víš?"

!Většina lidí to tak rychle neprokoukne," přiznala jsem bez okolků a pozorovala jeho tesáky. Tím bych nechtěla být kousnutá, brr. Nepatrně jsem se otřásla odporem a následovala ho, když se vrátil na místo. "Něco takového," okamžitě jsem šeptem odpověděla. "Docela pochybuji, že se snažíš často navázat kontakty. Aspoň ne pokud onoho človíčka nechceš nějak vysát či něco podobného," šeptla jsem nazpět Zarethovi a usmála se na někoho za jeho zády, posadila jsem se zpět naproti jemu. Znovu jsme si ho zkoumavě prohlédla, jako na začátku a jízlivě se ušklíbla. Takže přeci jen démon a ještě nejspíš ne jen tak ledajaký, ale docela mocný. "Neříkej mi tak," prskla jsem na ně: "Prostě mi neříkej nějak! Nebo mi říkej mým jménem!" Naštvaně jsem nakrčila noc a prohrábla si vlasy. Naklonila jsem se k němu blíž a začala šeptat: "Jsem něco mezi nebem a zemí." Odpověděla jsem s úšklebkem. Rozhodně jsem mu o sobě nehodlala prozradit příliš. "Tipni si. Zvěromág, mág, anděl nebo elin, hádej?" Zašklebila jsem se a pokračovala: "Pracuji pro jednu organizaci a tam jsem tvé jméno jednou zaslechla ve spojitosti s jedním z mých případů. Snad nějaké pokusy?" Zeptala jsem se schválně hloupě. "Ještě nějaké otázky, Zarethe?" Zase jsem trochu zvážněla a nadzvedla jemně obočí: "Navíc mé vlasy nejsou příliš kudrnaté." Dodala jsem již hlasitě.

"Najednou se chováš mile." Poznamenal jsem. "Může za to snad můj neodolatelný úsměv?" Zasmál jsem se a zase si sedl. "Náhodou." zašklebil jsem se na ni "Já jsem tak kontaktní démon, že by ses až divila. a nepleť si mě s upírem prosím, nejsem nějaké zvíře ani pijavice jako oni." Všiml jsem si, že se na někoho směje. "Co? další tvoje holka?" Povrchně jsem se na ni podíval, ale nehodlal to nijak řešit. "Mezi nebem a zemí. Hezky řečeno, já jsem většinou to poslední co před nebem na zemi uvidíš, takže jsme si docela podobní no ne?" Vážně po mě chce, abych hádal, mno dobře. "Podle toho divnýho zrzavýho kožichu na hlavě tě tipuju na toho zvířecího mutanta andělů." Zasmál jsem se. Provokovat ji bylo docela zábavné. "Pokusy...no pár, ale to není moje hlavní hobby." Tohle už mě nebavilo, určitě si ji brzo najdu, ale z baru odcházel někdo, kdo měl prokletou krev a já byl připraven na lov."Fajn Charlie. Doufám, že už ses nabažila dost mojí přítomnosti, protože mě čeká ještě nějaká práce, takže jestli ti stačilo to hraní na důležitou, odložíme tenhle strhující rozhovor na jindy ne?"

"Hahaha." Protočila jsem oči a zvedla se k odchodu: "Nejsem elin." Sledovala jsme ho se zájmem a pohrdáním zároveň: "Užij si to. Doufám, že to onoho chudáka nebude tolik bolet." Pokrčila jsem rameny: "Na jindy? Nejsem si jistá, že toužím tě znvu potkat." Ušklíbla jsem se a přehodila přes sebe svůj kabát: "A neříkej mi Charlie, i když tě očividně velmi baví mě štvát." Musím si ho lépe proklepnout až přijdu domu. Rychle jsem se vydala ke dveřím a při tom si své zrzavé vlasy svazovala do culíku.

"Neboj se jsem velice něžná duše." Ušklíbl jsem se na ni a vyrazil ke dveřím. Nemusel jsem ho ani mít na dohled, stačilo cítit, jeho krev. Věděl jsem přesně kam šel. Toho muže jsem znal asi tři dny a stačilo mi to na to, abych ho otrávil. Teď už jsem ale nad tímhle nepřemýšlel. Když jsem se venku zanořil do tmy, ve které nemám problém vidět, nechal jsem svoje ruce přejít v pařáty zakončené dlouhými drápy. Svou pravou podobu jsem na sebe nevzal, i když byla tma, neexistovalo snad nic nápadnějšího, zatímco ruce, jsem mohl snadno skrýt pod plášť. Konečně jsem ho před sebou uviděl. Adrenalin v mém těle stále vstoupal. Došel jsem až k němu. Muž se na zvědavě otočil. "Potřebujete něco?" zeptal jsem jednoduše. Svoje čočky už jsem dávno neměl, proto se lekl, když se mi podíval do očí. "Vlastně ano." zavrčel jsem s pusou plnou ostrých zubů. Chytl jsem ho drápovitou prackou pod krkem a nechal jeho duši ve formě bílomodrého světla vyletět z jeho těla. Poté jsem jí pozřel. Okamžitě jsem ucítil příval nové energie a moci. Ještě něco zasténal, než jsem mu druhou ruku vrazil do hrudníku a vytrhl mu páteř z těla. Všude byla krev, ale já to příliš neřešil, do téhle části města nikdo nechodí a v tuhle chvíli jsem si připadal tak nepřemožitelný, že jsem se nebál ani andělů ze kterých mám normálně respekt. Jeho krev, která byla stále na mých rukou se vznesla do vzduchu a nabrala tvar stužky. Měla nepřirozeně tmavou barvu. Něco mezi tmavě rudou a fialovou. Na to se krouživým pohybem dostala do mé kapsy ve které jsem měl otevřenou lahvičku. Vždy jsem měl u sebe něco podobného, abych v případě potřeby nemusel používat svou vlastní.

Vyšla jsem ven z baru a pokračovala dál. Za pár minut rychlé chůze jsem zašla za roh do temné uličky osvětlené blikajícími pouličními lampami. Ještě chvilku jsem pokračovala v chůzi, a pak se zastavila. Pozorně jsem se rozhlédla a využila své schopnosti Memento mori, abych se stala neviditelnou. Z kapsy kabátu jsem vytáhla pracovní mobil a napsala rychle jednu SMSku mému kamarádovi v organizaci. V SMSce stálo: "Ahoj J. Potřebuji co nejrychleji informace o jakémsi Zarethovi. Objevil se už v jednom případu spojeném s nějakými pokusy, tuším. Y." Odeslala jsem ji a mobil opět schovala zpět do kapsy. Opřela jsem se o chladivou stěnu a hlasitě povzdechla: "Tak do čeho jsem se namočila tentokrát?" Lampa nejblíž u mě zablikala a zhasla. Pohlédla jsem na ní a promnula si spánky. Mám pocit, že se brzy budeme všichni koupat v hovnech.

Pokračoval jsem uličkou. Cítil jsem, že je zrzka někde poblíž. Nejspíš si nevšimla malé lahvičky s prokletou krví, kterou jsem ji dal do kapsy, když se mi snažila zabránit v obchodu u dveří baru. Tím jsem ji dokázal vycítit na mnohem větší vzdálenost. Drápy zaskřípaly o cihly, když jsem lezl na střechu. Přeběhl jsem několik domů a uviděl ji. Seskočil jsem o ulici vedle a sledoval ji. Chtěl jsem vědět kam půjde. zastaví se za někým? Mohl bych to později využít, abych z ní dostal nějaké informace. Jenže než jsem se nadál zmizela. Proste najednou puf* a byla pryč. Nechápal jsem to. Nejspíš nějak její schopnost. Rozhodně se mi to nezamlouvalo. Jedna věc mi, ale pomáhala. Stále u sebe měla tu krev a tak jsem dokázal vycítit, kde se nahází i když jsem ji neviděl.

Zaslechla jsem nějaký zvuk a ostražitě se rozhlédla. Co to bylo? Nebo spíš kdo? Udělala jsem pár kroků od stěny a pokračovala dál temnou uličkou. Mám divný pocit, že mě někdo sleduje. V kapse mi tiše cinkl mobil a já ho rychle vytáhla ven. Na obrazovce se mi ukázala příchozí zpráva. Otevřela jsem jí tedy a dala se do čtení: "Žádný problém Y. Zareth je démon, jeho schopnost je, jak to vyjádřit, zničující. Pokud si poblíž něho pomalu tě to zabíjí a nakonec z tebe nejspíš vysaje duši a zesílí. O těch pokusech jsem nic nenašel, nejspíš něco tajného. J." Během chvilky jsme vymačkala odpověď: "Díky J., to by sedělo. Myslím, že složka s těmi pokusy leží někde zamknutá u šéfa v trezoru. Ale toto je dostačující. Zítra jako vždy. Y." Odeslala jsem ji a vydechla obláček páry z úst. Svojí neviditelnost jsem si ponechala až nakonec uličky. Tam jsem se zastavila a opět zviditelnila: "Můžeš vylézt, už o tobě nějakou chvilku vím." V druhé kapse jsem nahmatala malou lahvičku, vyndala ji a stiskla v dlani: "Myslím, že tohle je tvoje, Zarethe."

Uslyšel jsem tiché cinknutí. Ano, vše sedělo, byla přesně tam, kde měla být. Chvíli jsem to místo sledoval, pak jsem uviděl drobný obláček páry. Věděla o mě, to nevadí, rozhodl jsem se zjistit, kdo je její kontakt se kterým si potají píše. "Nechovávám se." Řekl jsem klidně. "Dohlížím na tvou bezpečnost." Řekl jsem s úsměvem. "Ne každý v těhle místech je tak hodný a pozorný jako já. Došel jsem až k ní a zastavil se. "Tak například bych si rád promluvil s tvým kamarádem po telefonu, kterému tak usilovně píšeš. Nemáš strach, že na to přijde tvoje holka z baru Charlie?" Neodpustil jsem si posměšný ton. "Zvedl jsem drápovité pracky do vzduchu, aby na ně viděla a nechal je přejít v lidské ruce. "Nechci ti ublížit, chci si jen popovídat. Myslím totiž, že v té vaší organizace máte něco, co by mi mohlo dost pomoct." Podíval jsem se na lahvičku, kterou mi podávala, během vteřiny z ní krev vylétla a zformovala se do tvaru harpuny, mířící mezi její oči. "Tak co? Vyslechneš mě?"

"Tak neschováváš?" Ušklíbla jsem se a natáhla k němu ještě víc ruku s onou lahvičkou. Tak na mou bezpečnost? To by mě zajímalo jak asi. "Bezpečnost? A proto si mě už chvilku sledoval?" Rychle jsem pokrčila rameny. Nesnáším ten jeho tón, pohled, hlas a jeho oslovení Charlie! "Měla jsem tušení, že si chytřejší," koutek úst jsem zvedla do menšího úšklebku: "Myslím, že žárlit nebude, to bych jí asi musela zabít." Chvilku jsem se zamyslela nad tím proč ho vlastně provokuju: "Nevíš co je soukromý? Svoje zprávy ti přečíst nedám," poodstoupila jsme o krok do strany: "Navíc mě zabíjíš svou přítomností, takže tvých drápu se až tak moc bát nemusím." Nakrčila jsem nos a kývla hlavou k jeho měnícím se drápům v ruce. Zamračila jsem se, když na mě namířil onou harpunou z krve. Ač bych to v životě nepřiznala na pár vteřin mě v hloubi duše zabodal strach. ALe hned na to zmizel. "Nemám ponětí co by to mohlo být?" Ležérně jsem se usmála a hleděla na onu harpunu. Pak jsem se podívala do jeho očí, v kterých již nyní neměl čočky. "Vyslechnu až mi dáš důvod. Protože se nejspíš nechám raději zabít, když na mě míříš harpunou. Co třeba kafe v té kavárně za rohem?" Pozvedla jsem obočí a doufala, že si nevšiml mé ruky v kapse, která pomaloučku vyklepávala SMSku. A v té stálo: "Asi mám problémy J. Pokud se ti neozvu do pěti hodin pošli posili ke mně domů. Y." Rychle jsem stiskla tlačítko odeslat a jemně si vypla zvuk.

"No jistě že o tvou bezpečnost. O čí bych se asi tak mohl bát, když jsem tě přišel navštívit. Já se totiž někdy při vyslýchání neudržím víš?" zavrčel jsem ji do ucha." Soukromí je super, ale kdyby bylo neměla bys práci, že jo. Přeruš mě jestli se mýlím Charlie." Když začala o tom, že ji má přítomnost zabíjí, zlehka jsem se usmál. "A právě to bych chtěl změnit." Nechal jsem krev, aby sklouzla spět do lahvičky a já si ji od ní vzal. "Vím, že se ti asi nebude chtít mi úplně věřit, ale nejsi jediná, komu to přidělává starosti." Na chvíli jsem se odmlčel. "Na rozdíl od ostatních démonů se totiž ani nemůžu pokusit žít normálně. Pokusil jsem se o to jednou a jediný člověk na kterém mi kdy záleželo zemřel po čtrnácti dnech jen proto, že se jsem u něj byl. Trochu velká daň za to kým jsem ne?" Znovu jsem uslyšel zacinkat její mobil. Tak a dost, divadlo je u konce. "Jak chceš, stejně mi pomůžeš, vyber si, buď napíšeš zprávu, že je vše ok a jsi v bezpečí, nebo to uděláme po zlém. Já jsem zastánce svobodné vůle, takže tě nechám vybrat si. A vybírej dobře Charlie."

Ucukla jsem hlavou: "Asi si mi poprskal ucho!" Zašklebila jsme na něj a rukou jsem si ono ucho několikrát za sebou utřela. Fuj, ale začíná to být zábava. "Přerušila bych tě, ale zřejmě se snažíš být chytrý a nebudu lhát jde ti to líp a líp," podotkla jsem sarkasticky a v duchu se profackovala za to, že ho opět provokuji. "Tobě někdy na někom záleželo?" Zatvářila jsem se překvapeně a nuceně zamrkala: "To je opravdu velká daň." Podotkla jsem vážně a myslela jsem to upřímně. "Pokud ti ale pomůžu nejspíš o onu zajímavou práci přijdu," pokrčila jsem rameny a měla jsem chuť na něj jen z legrace vypláznout jazyk. O co mu jde, sakra? Pak se ozvalo ono tiché cinknutí. Sakra já ten křáp co si říká mobil zabiju. Protočila jsem oči a vytáhla svůj mobil z kapsy kabátu: "Ten mobil mě asi zabije, co?" Vypla jsme zvuk a přečetla si si SMSku: "Co se děje? J." "Dobře," podívala jsem se na něj: "Napíšu mu, že jsem v pořádku. Pod jednou podmínkou," zvedla jsem do vzduchu výstražně svůj ukazovák: "Nezabiješ mě a já ti nebudu muset dát přečíst svoje zprávy." Nakrčila jsem nos a zatočila pramínkem vlasů mezi prsty: "Pokud ti mám aspoň trochu důvěřovat tak to bude obou straně."