Mirys & Ytia

Prošla jsme branou do parku a přitáhl si červený kabát víc k sobě. "Dneska je vážně kosa," zamrmlala jsem si pro sebe a zamířila k jedné ke vzdálenějších laviček. Posadila jsem se a vytáhla si z tašky desky a papír. Rozhlédla jsem se a začala načrtávat blízký strom. V kapse mi pípl mobil. Vytáhla jsme ho tedy z kapsy a přečetla si eSMSku a zase mobil zastrčila do kapsy. Pokračovala jsem v čtrtání a několikrát za sebou jsme si přitáhla kabát blíž k tělu.

Před chvílí jsem opustila obchůdek, kam jsem dodala nové oblečení. Chvíli jsem se tam zdržela a popovídala si s majitelkou obchodu, ale po chvíli jsem odešla. Určitě měla hodně práce i beze mě. A já jí nechtěla zdržovat. Jenže jsem teď neměla co dělat a domů se mi ještě nechtělo. Chvíli jsem proto jen bloumala městem a nevěděla co by, než jsem zjistila, že jsem došla až k parku. Pokrčila jsem tedy rameny a prošla branou dovnitř. S rukama v kapsách jsem procházela parkem a rozhlížela se kolem sebe, když v tom mi padl pohled na zrzavo-vlasou dívenku, která si něco kreslila na papír.

Zaslechla jsme kroky a zvedla pohled od náčrtku. "Doblý den," pozdravila jsem slušně s nosem plným rýmy. Ona žena vypadala v tom světle tak úžasně. Dokonale na obrázek. "Mohla bych vás nakreslit?" Aniž bych pořádně počkala na odpověď obrátila jsme papír a začala jí črtat. "ˇMohu se vás zeptat na jméno?" Usmála jsme se mile a pohlédla na ní s otázkou v očích. Na chvilku jsme si odložila tužku na desky vytáhla termosku s čajem. Usrkla jsme a začala zase črtat.

"Umm...Ahoj?" Řekla jsem nejistě, když dívka odtrhla oči od svého náčrtku a podívala se na mě. V kapse jsem nahmatala balíček kapesníků a tak jsem ho vytáhla a nabídla ho dívce s úsměvem. Jenže pak mě dost zaskočila. A to jsem si myslela, že mě jen tak něco nezaskočí. "C-cože to? Mě?" Zeptala jsem se překvapeně a trochu rozpačitě. "Jsem Mirys. Jak se jmenuješ ty?" Zeptala jsem se pak a trochu naklonila hlavu a prohlédla si ji detailně.

"Vás," přikývla jsme při črtání a usmála se koutkem úst. Se zavrtěním jsem odmítla její kapesníčky: "Ne, děkuji." Dál jsem črtala a až po chvilce váhavě odpověděla: "Jsem Ytia, ale je lepší to nevědět." Zamračila jsem se nad nepovedeným náčrtkem ruky a vytáhla i guma. Vygumovala jsme pomocné čáry i celou ruku a začala ji kreslit znova: "Nemusíte se bát. Jen mě baví kreslení a vy jste vypadala zajímavě v tom světle." Zarazila jsem se a trochu mi zčervenaly tváře: "Teda vypadáte." Vyhrkala jsem až mi málem spadly desky i s papírem.

Zaujatě jsem se jí dívala do očí a trochu se pousmála. Kapesníčky jsem teda zase schovala a nenápadně koukla na papír. "Pročpak by bylo lepší to nevědět?" Zeptala jsem se nechápavě a na pár vteřin se zamyslela. Ale nakonec jsem nechala dívce čas, aby mi odpověděla. "Aha...hmm. Díky?" Pousmála jsem se zase, když mi prozradila, že jsem jí přišla zajímavá v tom světle. "Kreslíš už dlouho?" Zeptala jsem se, když jsem se jí dívala na ten náčrt co kreslila.

Její první otázku jsem ignorovala. Raději jsem dál črtala a po chvilce jsem jí odpověděla aspoň na druhou otázku: "Od doby co mi umřel bratr, takže jo." Přikývla jsem a pohroužila se zpět do malování. Náčrtek byl hotový a tak jsem si z tašky vylovila ještě barevné uhle a začala vybarvovat a dodělávat detaily. "A co vy? Máte taky nějaké zajímavé zájmy?" Zeptala jsem se s ležérním pokrčením ramen a naštvaně nakrčila noc, když jsem přetáhla.

Dívala jsem se na ní a zamyslela se, proč mi asi neodpověděla. Nechtěla jsem naléhat, ale na druhou stranu mě to zajímalo. "To je mi líto." Zašeptala jsem, když mi řekla o smrti svého bratra. Věděla jsem, co to znamená přijít o někoho z rodiny. Posmutněle jsem se na ni usmála. "No zajímavé..." Zamyslela jsem se nad tím, co vlastně dělám, co z toho považuji za koníčky a co bych nejspíše neměla zmiňovat. "Ehmm...no vlastně mě baví má práce. Navrhuju oblečení a šperky." Pousmála jsem se.

"To je opravdu zajímavé," podívala jsem se na ní. Mávla jsem nad jejím projevením lítosti: "Nemusí, kdyby t zůstal bylo by to nejspíš horší." Usmála jsem se a opět si přitáhla kabát víc k tělu. Otřásla jsem se zimou. "Dodáváte do nějakých obchůdků tady v okolí?" Zeptala jsem se se zájmem a popadla do ruky další uhlík. "Upímně nechápu, že jsem tu potkala živou duši," tiše jsem se zasmála: "Většina lidí sedí teď v pohodlí a teple domova." Foukla jsem si teplý vzduch na dlaně a projela si dlouhé vlasy. Pak jsem se vrátila k vybarvování.

"Je to zábavná práce." Přikývla jsem s úsměvem a pak tedy pokrčila rameny, když mávla rukou nad mou projevenou lítostí. "Ano dodávám do jednoho menšího. Zrovna jsem šla odtamtud. A sama jsem se chtěla zeptat, co tu v takovém počasí děláte?" Přikývla jsem a znovu si ji prohlédla. Něco mi tu stále nesedělo. Proč nebyla zalezlá jako ostatní lidé doma? A proč jsme se vlastně potkaly? Věřila jsem totiž, že to má nějaký důvod.

"Děláte?" Zasmála jsem se jejímu vykání. S úsměvem jsem dokončila posledních pár detailů a prohlédla si svůj výtvor. "Hotovo," konstatovala jsem potěšeně a posunula desky na kolenou tak aby se i ona mohla podívat. Do rohu jsem ještě dodělala zdrobnělinu svého podpisu. "Řekněme, že tu musím sama dodělat něco do práce," tajemně jsem se pousmála. Zamrkáním jsem se onoho úsměvu zbavila a usrkla z termosky. "Dodáváte do obchůdků každý den?" Zeptala jsem se jako by nic. Pozorně jsem jí pozorovala a vyčkávala na její reakci.

"Promiň, děláš." Opravila jsem se s úsměvem. Ani jsem si neuvědomila, že té dívence vykám. Se zájmem jsem sledovala, jak dodělává detaily a pak si obrázek prohlédla. Ytia mi ho otočila tak, abych si ho mohla pořádně prohlédnout. "Krása. Opravdu nádherné, mohla bych si ho nechat?" Zeptala jsem se opatrně. "Tady? Dodělat něco do práce?" Zopakovala jsem nechápavě. "Co děláš ty? Kde pracuješ? Že máš něco dodělat tady." Zeptala jsem se hned zvědavě. A pak s pobaveným úsměvem zavrtěla hlavou jako odpověď na její dotaz. "Nene, jednou týdně." Objasnila jsem jí.

Zaváhala jsem a v hloubi duše doufala, že si toho nevšimla. "Dobře," přikývla jsem nakonec a podala jí onen obrázek: "Nech si ho. Třeba se ti jednou bude i hodit." Pokusila jsem se o milý úsměv a zase napila. Její zvědavost mě nepřekvapila, ale držela jsem si dál úsměv: "Pracuji pro jednu organizaci." Najednou jsem nevěděla jak dál: "Bráníme teba práva opic a tak." Při tom všem jsem zapomněla proč tu jsem, a tak jsem se snažila rychle rovzpomenout: "Bohužel i na mě doléjá tíha dospělosti a musím si vydělávat." Usméívala jsem se.

Dívka mi podala nakonec obrázek, že si ho mohu ponechat. "Děkuji." Usmála jsem se na ni a prohlédla si zase obrázek, který před chvilkou nakreslila. "Opravdu se ti moc povedl." Usmála jsem se na ni. Po chvilce mi Ytia odpověděla i na to, kde pracuje. Zaujatě jsem pokývala hlavou a nakonec se zhluboka nadechla. "No jo, každého to jednou čeká no. Ale tvá práce zní zajímavě. Už v té organizaci pracuješ dlouho?" Zeptala jsem se a krátce se rozhlédla. Obrázek jsem si schovala, aby se mi s ním nic nestalo.

"Není za co," kývla jsem vyrovnaně a dál se usmívala. "Děkuji, kreslit mě docela baví," přiznala jsem a krátce se začervenala. Nadechla jsem se a foukla si do dlaní. Následovala jsem jejího příkladu a rozhlédla jsem se taky: "SI snad s někým domluvená?" Zeptala jsem se nevinně a upřela pohled zpět na ní. "Dost dlouho na to, aby mě ta práce z části omrzela. Už jen proto, že jsem vlastně neměla na výběr," přiznala jsem a shovívavě jsme se usmála. Rychle jsem se zachumlala víc do svého svrchníku. "A co ty? Jak dlouhou pracuješ s oblečením?" Zeptala jsem se se zájmem.

Rozhlédla se stejně jako já a zřejmě usoudila, že se koukám po někom. Usmála jsem se pobaveně. "Nene, jen se bojím aby mě tu někdo nepotkal." Uchechtla jsem se a pak uznale pokývla. "Tak k tomuhle bodu jsem se já ještě nikdy nedostala." Přiznala jsem a uculila se trochu. No a pak se zeptala mě. Už jsem jí z části odpověděla, ale byla to odpověď, neodpověď. "Krátce. Sotva pár týdnů." Přiznala jsem a usmála se na ni mile. "Ale vážně je tu kosa. To tu chceš ještě dál sedět? Proč tu jsi?" Zeptala jsem se a koukala na ní trochu nechápavě.

"Páni, jen pár týdnů? Klobouk dolů," usmála jsem se tím nejnevinnějším úsměvem jaký jsem zvládla. Je mi jí tak líto, pomyslela jsem si v duchu. Přikývla jsem: "Je, ale přesto je docela hezky, nemyslíš?" Tiše jsem se zasmála. Pokrčila jsem rameny: "Budu tu muset sedět asi ještě chvilku." Rozhlédla jsem a odmlčela. Z tašky jsem vytáhla pro tentokrát dvě oplatky. Jednu jsem jí nabídla: "Dáš si?" Snad neví, že jsou napuštěné menší dávkou jedu. Jen tolik aby jí oblbnul tak na hodinu. "Jak jsem říkala kvůli práci," pousmála jsem a najednou se nad ní trochu slitovala: "Vlastně tu čekám na tebe, nejspíš." Lítostivě jsem jí přelétla pohledem a pak se opět usmála a jemně zavrtěla hlavou.

"Není to tak těžké když tě to baví." Namítla jsem a usmála se mile. Ytia se mi začínala líbit. "No hezky...mám radši teplo než zimu." Pokrčila jsem rameny a dívala se na ní. "Na co tu čekáš?" Nechápala jsem a zamračila se. Pak ale Ytia vytáhla dvě oplatky a jednu mi podala. "Díky, ráda." Přikývla jsem a vzala si od ní nabízenou oplatku. Ukousla jsem si ale pak jsem se zarazila. "C..cože? Na mě? ˇ" Zeptala jsem se zamračeně a podezřívavě jsem si ji prohlédla. O krok jsem ustoupila, ale pak jsem pocítila divný motání hlavy. "Co jsi zač?" Zavrčela jsem a pak mi to došlo. Musela mi něco podstrčit. Přičichla jsem si k oplatce, která nevoněla umělými aromaty, vlastně vůbec nevoněla. Takže to bylo jasné. Podala mi jed. Malou dávku, ale dostačující na to, aby mě oblbla. Zahodila jsem zbytek oplatky a ucouvla ještě pár kroků, ale to už se mi motala hlava na tolik, že jsem zakopla o svojí nohu a spadla na chladnou trávu vedle cesty. Zrychlil se mi dech, ale já se snažila uklidnit a přestat hýbat, aby se mi jed v těle nešířil tak rychleji. "Kdo jsi?" Zavrčela jsem znovu svou otázku s vražedným pohledem upřeným na tu dívku, která se mi rozostřovala před očima.

"Na tebe," přikývla jsem s vážnou tváří a pomalu vstala. Pomalými kroky jsem se k ní přibližovala, když začala couvat. Zřejmě jí to muselo dojít, protože onu sušenku zahodila. Pohledem jsem následovala sušenku a pak jsem se vrátila k pozorování jí. Když upadla do trávy, došla sem k ní a přidřepla si před ní. "Nehejbej se. Jinak se to ještě zhorší," s povzdechem jsem jí poradila. Při zopakování její otázky jsem si odfrkla: "Jsem přece Ytia, to už víš." Zadívala jsem se na ní a po chvilce dodala: "Bohužel pro tebe pracuji pro organizaci, která od tebe teď něco chce." Zmlkla jsem a čekala na její reakci.

Vycenila jsem na ní zuby a zavrčela nenávistně. "Myslím, že tohle není nejlepší způsob, jak mě přimět ke spolupráci." Odsekla jsem s očima stále na ní, ale už jsme ji neviděla tak jasně jak jsem chtěla. Nicméně jsem to nedala na sobě znát. "Své jméno jsi mi už řekla, na to se teď ale neptám. Ptám se tě, co jsi zač. Jsi démon? Upír, vlkodlak?" Zeptala jsem se, ale při tom jsem se radši obrnila štítem, aby mi nemohla ublížit. Naštěstí nebyl vidět a tak nemohla nic postřehnout. "A pro koho přesně pracuješ? Co ode mě chcete?" Zeptala jsem se stále s vrčivým podtónem.

S povzdechem jsem k ní natáhla ruku s lahvičkou a zatěkala očima po okolí: "Tohle bych sice dělat neměla, ale tady...tady to je protijed." Tiše, drze a upřímně jsem se rozesmála. Nějakou chvilku jsem se takhle smála: "Nemusíš mít takový strach. Jsem jen obyčejný zvěromag." Sedla jsem si do trávy vedle Mirys a čekala než v hlavě vymyslím kloudnou odpověď. "Dělám pro organizaci jménem Openhelp. Jistě si už o ní slyšela, protože oni o tobě ano. Bojuje za práva opis, lidí i jiných zvířat, tedy, měli by. Většinou vše co dělají je jen pro jejich dobro." S povzdechem jsem se odmlčela a oplácela Mirys pohled. "Mají pro tebe návrh, tak poslouchej dobře," zablesklo se mi v očích: "Buď pro ně budeš teď chvilku pracovat a vyrobíš jim prakticky nezničitelné uniformy, nebo," sklopila jsem pohled. Než jsem sebrala odvahu zvednout pohled zpět k ní, uteklo několik minut: "Nebo zmizíš z povrchu zemského." Pomalu jsem vstala a znovu prozkenovala okolí pohledem: "Dám ti radu: buď hrdá na to kým si," odmlka a pak jsme pokračovala: "A proto to přijmi, podle svého svědomí." Vyčkávala jsem: "Tak jaká bude odpověď? Dohodneš se s nimi?"

Zamračila jsem se na ni, ale vzala si od ní pomalu lahvičku a přičichla si k ní. Chvíli jsem zamyšleně tekutinu pozorovala, než jsem se ujistila, že to je protijed a vypila jsem ho. Vyslechla jsem si co mi chtěla říct a řekla. "Tebe se nebojím." Ujistila jsem ji a teď už se přiměla hýbat, aby se protijed rozšířil a zabral rychle. Zvedla jsem se s námahou a protáhla se. Při tom jsem ji však pečlivě poslouchala. Nechala jsem ji to dokončit a zasmála se. "Tohle je tvé první přesvědčování? Rozhodně ti to nejde." Řekla jsem už upřímně. "Jsi v tom příšerná, protože teď mám všechny důvody zabít tě." Zavrčela jsem na ní v okamžiku jsem stála proti ní s dýkou přiloženou na jejím hrdle. "Řekni jediný dobrý důvod, proč bych měla přijmout, když nedělají nic záslužného?" Zavrčela jsem jí do obličeje a pak se pohrdavě usmála. "Oni mi neublíží. Nemůžou. Ani nejschopnější vrah by to nezvládl." Prozradila jsem jí a olízla si rty. "Takže...kloudný důvod zní? Plus k tomu můžeš dodat, proč jsi mě měla přesvědčit zrovna ty?"

Klidně jsem jí pozorovala. Dýka mě studila a já se nepatrně otřásla zimou. "Nepřesvědčuji poprvé, ale poprvé přesvědčuji s jakousi nenávistí k nim." Ani jsem nemrkla a několik minut jen tiše oddechovala a poslouchala jí. "Třeba je to účel?" Napůl jsem se zeptala: "Možná je tohle jakási moje sebevražedná mise? Protože bych ti mohla vyjmenovat tisíc a jeden důvod proč mě nechat žít, ale zřejmě by to byli jen výmluvy." Do hlasu mi vjel chlad. V krku mě začalo z oné zimy nepříjemně bolet. "Možná proto se ti taky snažím už několik minut naznačit, aby si nepříjímala? Ale přijmula bych být tebou, teď už ano. Když ti nemůžou ublížit? Ale ty jim ano, nebo snad?" Zavrtěla jsem hlavou a mlčela delší dobu než jsem měla v plánu. "Byl to trest," šeptla jsem: "Poslali mě sem za trest." Pomalými pohyby jsem si odhrnula kabát, svetr i triko z ramene a ukázala jí vypálený znak naší organizace: "To a tenhle vypálený znak. Za to, že jsem zachránila kluka, kterého chtěli zabít. Kterého jsme měla zabít já." Ležérně jsem pokrčila rameny a v duchu si přála aby mě neviděla. Použila jsem svou schopnost a stala se neviditelnou. Tiše jsem udělala dva kroky vzad a oddálila se od její dýky. Zastavila jsem se a snažila se stát co nejtišeji. Ještě jsme udělala dalších pět kroků a znovu se zviditelnila. "Takže se domluvíme, nebo mě zabiješ?" Ležérnost a chlad v mém hlase se nedaly přeslechnout.

"To se nedalo přehlédnout. Tvé naznačování je jako bys mi to křičela do tváře." Odmítla jsem a mračila se na ní. "Ať už mě k tomu chtěli přimět jakkoli, neuspěli by. Nehodlám jim pomáhat." Zavrtěla jsem hlavou a trochu oddálila dýku. "Tak z té organizace vystup. Nemůžou tě tam držet. Zfalšuj svojí smrt nebo cokoli co je přiměje aby tě nechali být." Pokrčila jsem rameny. Od té doby, co jsem zažila se Zerathem už jsem si dávala dobrý pozor komu pomáhám. Jenže pak se dívka ztratila a po nějaké chvíli se ukázala o několik kroků dál ode mě. "Dobrý trik." Zasmála jsem se a schovala dýku. Pro příště, bych být tebou neustupovala jen dozadu. Stačilo by dýku hodit a jsi mrtvá." Mrkla jsem na ní a ohlédla se radši kolem sebe. "Domluvíme? Ty a já nebo organizace a já?" Zeptala jsem se a vycenila na ní tentokráte už zuby pumy.