Mirys & Ytia

Musela jsem uznat, že ty její palačinky byly výborné. Ne, že by na nich bylo něco těžkého, ale stejně byly úžasné. Snědla jsem tři a byla plná a tak jsem zbytek dala do ledničky a pak se porozhlédla. Nakonec jsem ale usoudila, že je nejvyšší čas jít spát. A tak jsem pozhasínala, došla nahoru, do své koupelny. Tam jsem se vykoupala a převlékla do pyžama a pak už jsem zalehla do postele, kde jsem však nemohla přestat myslet na dnešek, na Ytiu.

Usmála jsem se nad tím, jak rychle jsem odešla z jejího bytu. Věděla jsem, že bych se měla uložit ke spánku. Místo toho jsem ale otevřela notebook a pustila několik písniček. Ztlumila jsem zvuk a přešla do koupelny. Umyla jsem se, vyčistila zuby a i s notebookem zašla do ložnice. Lehla jsem si a zachumlala jsem se do deky. Rozsvítila jsem si lampičku a nechala písničky dál hrát. Z nočního stolku jsem si vzala knihu a dala se do čtení. Během několika minut jsem usnula. Zdálo se mi o organizaci, Mirys, o bratrovi a o Zarethovi.

//O pár dní později//

Byl další den, další ráno a já byla sama doma. Po ranním tréninku a vlastně celkově po ránu, na které jsem zvyklá, jsem si uvědomila, že na dnešek nemám plán. Už jsem věděla o pár dalších věcí víc. Třeba to, že se Ytia zná se Zerathem a že mu neřekla své pravé jméno. Stále jsem nad ní občas přemýšlela. A nejen nad ní, ale tak nějak nad vším. Rozhodla jsem se jít do města. *Co já vím? Třeba se tam děje něco zajímavého.* Napadlo mě. Jenže i ve městě byla nuda. Zamířila jsem tedy do knihovny, na místo, které jsem tu navštěvovala asi nejčastěji. Zrovna jsem si prohlížela knihy, když jsem ucítila štípnutí za krkem. Nahmatala jsem si ono místo a vytáhla něco podobného, čím se uspávají agresivní zvířata na dálku. Neměla jsem ani pořádně čas přemýšlet nebo se rozhlédnout, kdo na mě mířil a už jsem byla v bezvědomí. Probrala jsem se až v prázdné a mně neznámé místnosti. Seděla jsem na židli s rukama svázanýma k opěrátkům. Párkrát jsem zamrkala než jsem nabyla plně vědomí a zahlédla před sebou mladíka. Pečlivě jsem si ho prohlédla a snažila se co nejdřív přijít na to, kdo a proč by mě potřeboval. Napadlo mě jediné vysvětlení - organizace, do které patřila Ytia.

Budík mi zazvonil něco málo po čtvrtý ráno. Vypla jsem ho a vstala. Dala jsem si k snídani vločky a přešla do koupelny. Ranní hygienu jsem udělala za několik minut a převlékla se v ložnici do svého sportovního dresu. Skládal se z černých legín, volného trika a sportovní bundy. Došla jsem ke dveřím, strčila jsem si do kapsy klíče a mobil a zabouchla za sebou dveře. Během chvilky už jsem pomalu běžela ulicemi města a vyhýbala se náhodným lidem, kteří museli vstávat stejně brzy. S hlubokými výdechy jsem doběhla až ke své oblíbené kavárně. Sedla jsem si do vnitř a objednala si kafe. Za nedlouho mi ho přinesli. Spolu s ním si ke mě přisedla dívka. Slámově blonďaté vlasy měla stažené do pevného, přísného drdolu a její chladné modré oči mě probodávaly. Nepatrně jsem se otřásla. Můj pohled i přesto malinko ztvrdl: "Přejete si něco?" Zeptala jsem se s falešným úsměvem. Důvěrně se ke mně naklonila a hlasem tvrdším než skála na mě promluvila s přízvukem němčiny: "Chtěla bych si s Vámi promluvit." Pronesla a já nadzvedla obočí a zapřela se do židle: "Prosím." Pobídla jsem ji klidně. Na stůl seriózně hodila složku s mým jménem. Nedůvěřivě jsem si ji přitáhla a otevřela. Nechápavě jsem zvedla hlavu k oné ženě: "Co to je?" "Nabídka, Ytio. Pojď se mnou a ona," kývla hlavou k Mirys na fotce: "Bude v pořádku." Svaly se ve mně napnuly a já se k ní naklonila: "Kde je?!" Zasyčela jsem na ní nebezpečně. Jen se ušklíbla a vstala: "Teď se hraje podle našich pravidel." Odpověděla mi klidně. Vstala jsem, odložila na stůl peníze a rozešla se za ní ven. Když jsem vyšly, narazil do mě studený vzduch. Naposledy jsem se zhluboka nadechla a následovala ji. Dovedla mě do šedé, nevýrazné budovy. Bez zaváhaní jsem vešla a obklopil mě kruh agentů.

"Dobré ráno, šípková růženko." Usmál se na mě ten mladík. Byl mi povědomí, velice povědomí. Ale odkud, to už jsem si nevzpomněla. "Co chceš usmrkanče?" Zeptala jsem se a rychle se snažila poskládat svůj štít kolem sebe nejen proti magii ale i proti zbraním. Byla jsem zesláblá, cítila jsem to, ale až teď jsem si všimla jehly, kterou jsem měla zabodnutou do žíly. *Kapačka, super.* Prolétlo mi hlavou. "Co to je?" Zeptala jsem se a prohlížela si zavěšený vak, ale nic na něm nebylo napsané. 
"Klid kočko, nemusíš se bát. Je tam jen látka, která ti zabrání, nám odporovat. Takže mi budeme mít méně práce s tvým přesvědčováním." Vysvětlil a při zářivém škodolibém úsměvu mi ukázal bělostné zuby. Naklonil se ke mě a ušklíbl se. Už se nadechoval, aby pokračoval, ale já mu plivla do obličeje.
"Tak jo, rozvaž mě a na férovku si vyřídíme, kdo koho k čemu donutí." Sykla jsem s přimhouřenýma očima.

Žena se na mě otočila: "Dovol mi, abych ti představila naši nabídku." Vzdorovitě jsem jí pohlédla do očí: "Proč bych měla spolupracovat?" Žena se zasmála a přešla ke mně blíž. Chytla mi bradu mezi ukazovák a palec a nadzvedla mi jí: "Možná tě přesvědčí Mirys." Ušklíbla se. Vytrhla jsem jí hlavu. Jeden z agentů mě zezadu surově chytil za loket a táhl někam dlouhou chodbou. Začala jsem se vzpouzet: "Pusť mě!" Zavrčela jsem na něj a v očích se mi nebezpečně blýsklo. Když mě dál nepouštěl, rozhodla jsem se s ním pokračovat. Aspoň zjistím, kde je Mirys a pomůžu ji. Vtáhl mě do místnosti, kde byla na židli přivázaná Mirys. V ruce měla zabodlou jehlu a z kapačky jí ta proudila jakási látka. "Nechte. Ji. Na. Pokoji." Odsekávala jsem a z boty vytáhla dýku, kterou jsem zabodla mému průvodci přímo do břicha. Napřímila jsem se a přešla k agentovi u ní. Proč on? Proč ne někdo jiný? "Také tě rád vidím," zašklebil se na mě tím svým úsměvem jako vždy. A mě se automaticky zvedl žaludek: "Parchante." Zasyčela jsem.

Počkala jsem až ten kluk přijde až ke mně. Mlčela jsem, stejně jako on a když byl dost blízko, využila jsme toho, že mi nesvázali nohy. Vykopla jsem mu jedou do holeně a druhou do kolene. Spadl, ale hned byl zase na nohou o kus dál. Chtěl mi to vrátit, ale v tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř vešli další jako byl on a Ytia. *Ytio...* Chtěla jsem vydechnout, ale zabránila jsem si. Přeci jen, můžu ji tím jen víc ohrozit. Jenže z toho, jak to pokračovala, vyplynulo, že tu je kvůli mně zřejmě. "Neměla jsi chodit, zvládnu se o sebe postarat." Namítla jsem a když odvedla jejich pozornost tím, že těžce zranila, možná až zabila jednoho z nich, využila jsem toho a vytáhla dýku, kterou jsem měla schovanou v podobě náhrdelníku. Ten mi jako jediný ze zbraní nechali, tupci. Odřízla jsem si jednu ruku a vytrhla kapačku. Následovalo osvobození druhé ruky a byla jsem volná. Tedy až na to, že jsem byla bůh ví kde zavřená. Vstala jsem, ale zamotala se mi hlava. *Bezva...* Prolítlo mi hlavou. Rychle jsem se opřela o židli, to už se na mě ten mladík zase otočil. 
"Ale, ale. Měla jsi zůstat sedět, micino." Sykl a šel ke mě rázným krokem. Počkala jsem opět, než přijde blíž a pak jsem po něm mrskla židlí. Zlomila se o něj a on zůstal ležet se zlámanými žebry na pravé straně. Ale já jsem to taky neustála a tvrdě jsem dopadla na zem. "Hnusný svinstvo." Zavrčela jsem naštvaně a zase se sbírala na nohy. "Ytio jdeme. Budeme to brát jako omyl. Ještě jednou se stane něco podobného, a už tak dobrosrdečné nebudeme." Zavrčela jsem na ty agenty nebo kdo to byl, po té, co jsem se zvedla na nohy.

Popošla jsem k Mirys, která se právě vyškrábala zpátky na nohy, po tom co o agenta rozbila židli. Stoupla jsem si jí po boku a chytla ji za loket: "Prosím, věř mi teď trochu a nech mě nás obalit svou magií." Pronesla jsem k ní šeptem a v hlavě si zopakovala únikovou cestu. Bože, prosím, ať si to pamatuji správně. Před očima se mi mihl záblesk a já se ocitla ve svých osmi letech. Naproti mě se usmíval můj velký bratr. Naklonil se ke mně a zastrčil mi pramen vlasů za ucho. "Musíš bojovat a nevzdávat se," pronesl ke mně svým laskavým hlasem. Pak se vzpomínka rozplynula a já se opět ocitla v tvrdé realitě. Jeden z agentů právě vytahoval pistoli. Sjela jsem ho pohledem a hodila po něm svojí dýku. Zabodla se mu přímo do srdce. "Jak řekla, berme to jako omyl. Ještě někdo, něco a tak dobrosrdečné nebudeme," zopakovala jsem to, co před tím Mirys.

"Hlavně ať už zmizíme." Sykla jsem k Ytie a pak se rozhlédla. "Ráda bych řekla, že nás těšilo, ale lhala bych." Zavrčela jsem na ně a otočila se ke dveřím. "Cestu ven si najdeme samy. Sbohem." Odsekla jsem, než jsem zamířila ke dveřím. "Ty se měníš na koně, že?" Špitla jsem k Ytie a pak se ohlédla za nimi. "Máme pár vteřin, než zavolají další lidi." Dodala jsem, když jsem odvedla Ytiu za dveře a zavřela za námi. Vlastně jsem se o ní trochu opírala. "Tak ať jsme venku dřív, už mě to tu nudí." Dodala jsem šeptem a pak kousek ustoupila a změnila se na velkou černou klisnu s lysinou. Koukla jsem na Ytia a chvíli počkala, než se změní i ona a pak jsem vyrazila rychle ven.

S jemným zábleskem jsem se proměnila ve stříbrně modrého koně a rozklusala se za Mirys. Hezká náhoda, že se obě měníme v koně. Ucítila jsem agenty za rohem dřív než jsme se tam dostaly. Zpomalila jsem a změnila se v káně. Prolétla jsem okolo Mirys v koňské podobě a vletěla za roh. Bylo jich pouze pět na druhou stranu měli uspávací pušky. Zakroužila jsem nad nimi. Střemhlav jsem slítla níž a rozpárala několika z nich kůži na několika místech. Vrhla jsem se na dalšího a zanechala na něm jizvu přes celý obličej. Poslední dva se vyděšeně rozběhli kamsi do jiné chodby, rozlétla jsem se tedy na druhou stranu od nich. Zůstávala jsem ve své ptačí podobě už jen kvůli tom, že vlastně mnohem lépe slyším i vidím. Jenže pak jsem spatřila armádu agentů, co hlídala východ. A jsme v háji. Zaznělo mi v hlavě.

Slyšela jsem, jak se Ytia rozeběhla v koňské podobě za mnou, ale brzy mi prolétla nad hlavou v podobě káněte. *Tak dobře...* Zaznělo mi hlavou a proměnila jsem se tedy na malého bílého králíčka s křídly. Já vím, nic moc co se týče zastrašování, ale mohla jsem letět a byla jsem menší terč. Na druhou stranu jsem měla menší sílu. Prolétla jsem za roh a uviděla spoušť, kterou za sebou nechala Ytia. Hned jsem v tom zahlédla určitou výhodu. Proměnila jsem se zase na člověka, ale zamotala se mi trochu hlava. Zřejmě jsem si ještě nezvykla na tolik proměn za tak krátkou dobu. Vzala jsem pistole s uspávacími šipkami. Tušila jsem, že nás nenechají jen tak odejít a tak jsem vzala všechny, které jsem různě zastrkala za okraj svých kalhot a šla za Ytiou, která už byla dál. No a měla jsem pravdu. Východ hlídaly snad tři tucty agentů. Sebrala jsem tu trochu sil a utvořila kolem mě a Ytii štíty. Snad budou alespoň trochu k užitku. Hned po té jsem bez váhání začala střílet po agentech uspávací šipky, ale vystačily sotva pro třetinu.

Mirys po agentech začala střílet, ale na moc jich to nestačilo. V ptačí podobě jsem sletěla zase níž a na několik z nich použila svoje drápy. Další dva mě však zezadu chytli a v podstatě znehybnili. Proměnila jsem se zpět v člověka a kopla přicházejícího agenta do čelisti. Jednoho ze svých věznitelů zasáhla moje hlava a skácel se k zemi. Proměnila jsem se v lišku a zakousla jsem se mu ostrými zuby jako břitva do prstů. Zaječel a pustil mě, jenže to už se jich ke mně hnalo dalších pět. Změnila jsem se rovnou do káněte a vzlétla až ke stropu. Zakroužila jsem tam a pustila se do nepřátel zase svými drápy. Po očku jsem se začala rozhlížet po Mirys.

Dívala jsem se, jak se do nich pustila Ytia. Byli to hajzlové, už jen kvůli tomu únosu, ale nechtěla jsem je zabíjet. Ale tohle...zneškodňování nevadí. Proměnila jsem se do své podoby pumy a pustila se do nich taky. Nic vážného, jen pár kousanců, pár škrábanců. A za chvíli byli dveře dokořán. Tedy obrazně řečeno. Dveře byly samozřejmě zamčené. Proměnila jsem se zpět do lidské podoby. Zamotala se mi trochu hlava. Těch proměn bylo dost. Přistoupila jsem ke dveřím a pomocí jedné své sponky jsem odemkla. Šlo to celkem lehce. Až jsem se trochu divila. "No..zase přijdeme, doufám, že nám příště nabídnete kafe a nejen čajíček." Popíchla jsem je ještě než jsem se vydala pryč. Snažila jsem se nemyslet při tom na svou únavu, proměnila jsem se v koně a za chvíli jsem byla pryč. Někde ve městě, ale já už byla přeci jen trochu vyčerpaná. Vlastně dost. Načerpání sil je dlouhý i když ji nevyužívám k proměnám. Dostala jsem se jako "splašený kůň" až mimo město do lesa, kde jsem se skácela na zem. Ani proměnit jsem se nemohla. Jen jsem ležela a oddechovala.

Mirys vyšla zmizela ven ze dveří a odcválala ve své koňské podobě kamsi do města a nejspíš dál za město. Neměla jsem sílu už jí následovat. Rozlétla jsem se teda k sému bytu. Před vchodem jsem se rozhlédla a proměnila se zpět do své lidské podoby. Dnes toho bylo ažaž. Nebyla jsem příliš unavená fyzicky, jako spíše vyčerpaná psychicky. Vešla jsem do domu a výtahem dojela do vyššího patra. S povzdechem jsem odemkla dveře od bytu a vešla dovnitř. Otevřela jsem svůj notebook a začala pročítat novinky na internetu. Oči mi klouzali po stránkách dokud se nezastavili na zajímavém pojednání o rozdávání Nobelových cen. No, aspoň máš, co číst, Ytio. Poblahopřála jsem si ironicky v duchu a přešla do ložnice.

Kus za městem jsem se zastavila a proměnila se do lidské podoby, dokud jsem na to měla sílu. Rozhlédla jsem se, ale Ytiu jsem nikde neviděla. Věděla jsem, že utekla spolu se mnou, ale nejspíš se ode mě někde odtrhla a letěla kam sama potřebovala. Snad se z toho příště poučí a nebude se plést do mých problémů i když jen bohové vědí, jak by to bez ní dopadlo. Sevřela jsem si hlavu v rukou, ale bolela mě a to dost. Snad to přestane až se prospím. No, teď ještě zbývalo dojít domů, ale už jsem byla blízko. Pak jsem rovnou zaplula do ložnice, padla na postel a spala.

Brzy jsem usnula i s notebookem v klíně. Někdy okolo třetí mi začal zvonit budík. Ospale jsem natáhla ruku, nahmatala ho a vypnula. Zívla jsem si: "Ještě chvíli se prospím." Zamumlala jsem si pro sebe do polštáře a zachumlala se hlouběji do prohřáté peřiny. Na chvilku jsem ještě pootevřela oči a rozhlédla se po pokoji. Pro jistotu. Pak jsem je zase zavřela a spala dál, dokud mi budík nezačal znovu hrát tentokrát však v sedm hodin. Líně jsem vstala a šla si do kuchyně udělat snídani.

Probrala jsem se brzy ráno jako vždy. Ale byla jsem unavenější. Ale i přes to jsem vstala, oblékla se a šla trénovat. Po dvou hodinách tréninku v mé tajné místnosti jsem se šla vysprchovat, učesat a takový ty věci. Nakonec jsem se ještě převlékla do domácího oblečení a šla si udělat něco k snídani. Poslední dobou jsem hodně přemýšlela o tom, že bych si pořídila ještě jednoho mazlíčka. Zvlášť po tom, co jsem vždy při snídani našla Theiu jak se cpe nějakým ovocem na lince. Byla hrozně nenažraná, ale roztomilá, takže se na ní člověk nemohl zlobit. Ale připadalo mi, že i jí by prospěla něčí společnost. Sice si mohla "hrát" s Alexovým kocourem, ale i ten se občas vypařil. Vlastně většinou se někam vypařil. A já ji mezi lidi brát nemohla. Ne jako hořícího ptáka.