Cassie+Ytia

Cassie+Ytia
Počasí:Bouřka+silný déšť+vítr
místo:Les/vlivem hry se může změnit
pořadí: Cassie/Ytia

Běžela jsem lesem co mi jen nohy stačily. Samozřejmě jsem byla ve své oblíbené lidské podobě, abych v nevzbuzovala takovou pozornost. V hlavě mi bolestivě tepalo a všechny svaly v těle mě neuvěřitelně pálily. Možná se do toho zázračného města nikdy nedostanu. Nejspíš umřu tady mezi stromy a to celé jen kvůli jednomu dopisu.Hloupé kvůli tomu umřít...teď už to vím i když je nejspíš pozdě. Déšť bičoval celou zemi, kam až oko dohlédlo a čas od času oblohu prořízl bleskl, který kolem vrhal děsivé stíny stromů, klátících se ve větru. Strašně jsem se bála bouřek a pokaždé jsem nadskočila, když se obloha rozsvítila. Neměla jsem ponětí, kde jsem i když ještě před chvílí, bych přísahala, že jdu správným směrem. Atreia tu někde musí být. Zakopla jsem o jeden z mnoha kořenů, který teď dokázal uniknout mojí pozornosti upadla na zem. Jak dlouho jsem nejedla? Už to ani nepočítám. Všechny zásoby byly pryč. Odplazila jsem se k jednomu z mohutných stromů a přitiskla se k jeho kmeni. Potřebovala jsem si odpočinout a moje nohy, ztuhlé křečí i strachem mě odmítaly nést dál.

Kličkovala jsem mezi stromy. Už jsem nebyla daleko od domova, když jsem zaslechla něčí běh a zapraskání několika větviček. Zarazila jsem se. Byla jsem pod mocí své schopnosti, takže mě nikdo nemohl vidět, i přesto jsem se opatrně rozhlédla. Zviditelnila jsem se a vzala na sebe podobu své stříbrno modré lišky. Rozběhla jsem se do tmy a má srst se leskla v záři blesků. Jeden z mnoha blesků osvítil okolí a já spatřila dívku na pokraji sil opírající se o strom naproti mě. Rozběhla jsem se k ní. Mé tlapky tiše dopadali na zem jedna za druhou. Zastavila jsem před onou dívkou a tiše jsem zaštěkala. Pak jsem se v záblesku slabého světla proměnila zpět do své lidské podoby. Kdo to je? Ptala jsem se sama sebe a pokusila se na tváři vyloudit něco podobného úsměvu. Svlékla jsem svou bundu a podala jí oné neznámé dívce: "Vypadá to, že ti je zima." Vzdala jsem pokusy o úsměv a zatvářila se chladně. "Kdo jsi?" Optala jsem se vážně.

Můj velice dobrý sluch mě brzy upozornil na něčí společnost. Otočila jsem tedy hlavu za zvukem a zmateně sledovala podivně zbarvenou lišku. Vytřeštila jsem na ni oči. Určitě mě našli! Je možné, že to byl někdo z mé vesnice? No rozhodně tomu tak být mohlo. Nebo spíš někdo jimi najatý. Liška se náhle změnila v zrzavou dívku. Nevím, kde se tu vzala ani to jak dlouho mě sleduje, ale ať se mi to líbilo nebo ne, její pomoc by mi teď přišla v hod. Na její otázku jsem jen odsekla. "Ne to ne...já se tu opaluju víš?" Hned mi došlo, že to není vhodný začátek, vlastně ani nevím, po kom někdy bývám tak nesnesitelná. No byla jsem si skoro jistá, že po matce to nebude. "Promiň mi to." Řekla jsem polohlasně dívce a přitáhla si nohy blíž k tělu, když oblohu rozjasnil další blesk. "Jmenuju se Cassie a nemám nejmenší tušení kde jsem." Přiznala jsem odevzdaně.

Zamračila jsem, když na mě vyjela. Proč mi tím připomíná toho blbýho démona? Otázala jsem se sama sebe, ale navenek jsem se rychle zašklebila. "Víš, že si mi právě někoho připomněla?" Konstatovala jsem a kývla na její omluvu. Přehodila jsem přes ní svou bundu a vytáhla jí na nohy. "Právě si kousek od Atreii. Tak pojď seženeme ti nějaké ubytování," zarazila jsem se a váhavě si ji prohlédla: Ty, Cassie, kam vlastně míříš?" Optala jsem se klidně. Déšť ještě zesílil a obě nás ofoukl ledový vítr. Mírně jsem se otřásla. "Musíme rychle do sucha, nebo budeme nemocný."

Opatrně jsem se za pomoci stromu a dívky zvedla na rozkývané nohy. "To mě těší..." Odvětila jsem nepřítomně na její poznámku o tom, že ji někoho připomínám. Nevěřícně jsem na ni pohlédla. "Od Atrei? Ani nevíš jak ráda to konečně slyším." Unaveně jsem se na ni usmála. Byla jsem teď o něco klidnější. Až teď jsem si uvědomila, že mm na sobě její bundu. "Děkuju." Řekla jsem a myslela jsem tím bundu, dobré zprávy i ubytování. "Já mířím do Atrei." Sice už jsem to jednou říkala, ale přišla mi to jako nejvýstižnější odpověď na její otázku. Držela jsem se co nejblíže u ní, protože jsem měla pocit, že se jen otočím a zase tu v té hrozné bouřce zůstanu sama. "Takže ty ovládáš magii...a očividně se nestydíš ji použít. To je zajímavé..." Bylo to takové ujasnění si vlastních fakt, nežli otázka na ni. "Jak se vlastně jmenuješ?"

"Magii?" Zasmála jsem se a v duchu se pro fackovala za svou neopatrnost: "Prosím tě, na tu jsem věřila naposledy, když mi bylo šest." Mírně mě bodlo u srdce a falešný úsměv mi zase zmizel z tváře. Přešla jsem její otázku, jak se jmenuji a zeptala se jí: "A proč vlastně míříš do Atrei?" S povzdechem jsem si odhrnula zrzavý pramínek svých vlasů z tváře. Mezi stromy už jsem zahlédla světla pouličních lamp a trochu si i oddechla. "Máš tu nějakého příbuzného, ke kterému můžeš jít?" Optala jsem se rychle: "Když tak tě tam i odvedu, pokud nebudeš vědět, kde přesně to je." Nabídla jsem jí velkoryse.

Byla jsem moc unavená na to, abych se tu sní dohadovala o tom, že měnit se v lišku není tak docela normální, proto jsem to raději nechala plavat. "Tak mi alespoň řekni,jak tě mám oslovovat,nemusí to být tvé jméno jestli mi nevěříš, pochopím to. Opatrnosti není nikdy nazbyt.Přece nechceš abych ti říkala zrzko, což je pro tuhle chvíli to jediné co mě napadá." Konečně jsme se blížily do tepla a relatiního bezpečí. Sice jsem ještě nebyla klidná, ale rozhodně už jsem se cítila bezpečněji. Na chvíli jsem zaváhala , jestli jí to říct, vlastně proč ne? Aspoň si tím získám její důvěru. "Cestuju z daleka, protože můj poslední příbuzný je otec, kterého jsem ale nikdy neviděla. Má matka nedávno zemřela tohle je poslední místo, kde byl viděn. Proto mířím do Atrei." Řekla jsem a byla si jistá, že tohle je poslední věc, kterou ze sebe budu schopná dneska vypravit.

Zarazila jsem se a dopřála si několik dlouhých vteřin na přemýšlení, než jsem jí odpověděla. "Můžeš mi říkat Charlie," musela jsem se ušklíbnout nad vzpomínkou, kde se tahle "přezdívka" vzala a od koho. Tak aspoň jednou si nějak užitečný, Zarethe. "A nesnažíš se mě zabít," zamumlala jsem si pro sebe, doufajíc, že mě Cassie neslyšela. Nejdřív jsem jí věnovala nicneříkající pohled, než jsem od ní tvář odvrátila: "To je mi líto." Odmlčela jsem se, a pak ticho opět přerušila. "A víš kde přesně byl naposledy viděn? Nebo jak se jmenuje?" Doufala jsem, že mi věří natolik, abych jí mohla odvést k tomu chlápkovi, nebo-li jejímu otci, a jít sama konečně domů.

"No dobře tak teda Charlie..." zamumlala jsem. Moc jsem ji nevnímala, když v tom jsem uslyšela, jak mluví o tom, že ji chce zabít. Kdo? Já? Asi už jsem vážně mimo. "Já tě nechci zabít." Ujistila jsem ji i když jsem si nebyla jistá, jestli tahle otázka patřila mě. "No...nebylo by ti to líto." Řekla jsem s velkou porcí hořkosti v hlase. Kdyby věděla jaká jsem podivná hříčka přírody, buď by si mě dala do vitrýny nebo jen tak zabila, protože by tím chtěla udělat světu službu. Rychle jsem zakroutila hlavou. "Ne, to nejde,v tomhle stavu ho hledat nemůžu, ještě bych ho našla. Teď bych se určitě nezvládla ubránit. Pojďme si někam odpočinout a pak ti vše povím."Navrhla jsem. Rozhodně jsem nechtěla po tak dlouhé cestě zdechnout za prvním rohem jen proto že potkám otce.

Překvapeně jsem na ní pohlédla: "Já vím. Navíc by si to v tomhle stavu ani nezvládla." Změnila jsem směr a zahla do jedné z ulic. "Fajn," vzdala jsem se s povzdechem: "Vezmu tě..k sobě do práce." Věnovala jsem jí unavené pousmání. Do bytu už si nikoho cizího vážně brát nebudu. Oknem už lítat nechci. "Vím jaké to je ztratit někoho blízkého," zamumlala jsem tiše. Zaraženě jsem se zastavila a obrátila na Cassie. "Počkat. Cože?" Stáhla jsem zadumaně obočí až se mi vytvořila malá vráska: "Já myslela, že o to ti jde. Najít ho. Navíc jak ubránit? Copak je to nějaký násilník nebo..?" Pak mi něco svitlo v hlavě. Překvapeně jsem rozevřela oči. "Co jsi?" Pustila jsem ji a obešla jsem ji kolem dokola: "Zvěromág? Démon? Anděl?" Hádala jsem s při tom si jí i nadále prohlížela.

Bezeslova jsem ji následovala, když v tom se náhle zasnavila, jako bych snad řekla něco zakázaného. Poznámku o svém otci, zda li je to násilník jsem jakoby přeslechla. Začala dočista šílet. "Ehm...jsem unavená a promrzlá...nenecháme těch hloupostí? Nebo se snad chceš vrátit do dob, kdy ti bylo šest?" Ušklíbla jsem se svým klasickým způsobem. Bla jsem teď hodně nervozní, ale jako vždy jsem to na sobě nedávala znát. Pruh černých šupin, kterého jsem se nemohla zbavit a byl nepěknou připomínkou mého původy, jsem měla schovaný pod rukávem a tak to i zůstane. "Nechme toho a pojď...Já fakt nemám ráda bouřky." Začínala jsem z ní být trochu nesvá, ale zatím se zdála být docela neškodná, spíš nevyrovnaná řekla bych.

"Promrzlá a unavená být klidně můžeš, ale já ti nehodlám pomoct dokud nezjistím, co jsi zač," pokrčila jsem ležérně rameny. Rychle jsem od ní pohled odvrátila a tiše zaskřípala zuby. Zahnala jsem vzpomínku na svého živého bratra z dob mých šestých narozenin, a již opět klidná jsem se na ní otočila nazpět. Odstoupila jsem od ní o krok dál: "Tak to si v té bouřce budeš muset poradit sama, protože já ti nepomůžu dokud my neřekneš co jsi zač." Obešla jsem ji a rychle použila svojí schopnost. Zůstala jsem stát na místě, aby v loužích nezaslechla mé kroky, ovšem vidět mě už nemohla.

Možná to bylo tím, že jsem za sebou měla dlouhou cestu, nebo jen tím jak nesnesitelně byla otravná, ale dokázala mě parádně vytočit. Když mi zmizela za zády vystrašilo mě to, nechtěla jsem tu být sama. Ani nevím jak, ale můj strach přešel v obrovský vztek. Mé oči se přeměnily na mé pravé. Žluté, zářící s úzkou štěrbinou. Snadno zaměnitelné za ty plazí. Tuby se mi protáhly a zašpičatěly, dokud z nich nebyly pořádné jehlice. Nechala jsem ven vyklouznout i rozeklaný jazyk. "Máš co jsi chtěla i s přídavkem." Zasyčel jsem do tmy. "Jsem dcerou démona.Tady máš pravdu, když po ní tak toužíš." Hleděla jsem do míst, kde jsem ji zahlédla naposledy a doslova ho propalovala pohledem. Přeměnila jsem se opět do své lidské podoby a zas a znovu se musela smířit s tím faktem. Vlastně bych si někdy přála, abych se nenarodila.

Mírně jsem na ní vytřeštila oči, jenže to ona nemohla vidět. Tiše jsem si povzdechla a opět se zviditelnila. "A ani to tolik nebolelo," zamrmlala jsem si pro sebe. "Takže démonka, to je docela zajímavé," Prohlédla jsem si jí, než jsem jí opět podepřela jako v lese. "Myslím, že se v našem přístřeší najde i něco k snědku," pozorovala jsem ji koutkem oka: "Předpokládám, že jsi nejen unavená a promrzlá, ale i hladová?" Dělala jsem jakoby nic. Vlastně mi to ani zvláštní nepřišlo. Prostě další démon, jeden z mnoha dalších. Ale v hlavě mi začala vrtat otázka: Kdo je, ksakru, její otec?

Trochu překvapeně jsem se na ni dívala. Její chování mě zaskočilo. Už už jsem ji chtěla děkovat, když v tom jsem se musela opravdu hodně hořce zasmát. "Kdepak já nejsem démon...jsem něco mnohem zábavnějšího. Patřím k rase, která nemůže žít vůbec nikde vůbec s nikým, protože se na rozdíl od démonů nemůžeme skrývat mezi lidmi. Jsem elin." Dodala jsem. "Dost zvláštní verze elina." Opatrně jsem se jí vysmekla. Nejraději bych se jí vysmekla, jenže mi bylo tak špatně, že jsem pomoc docela uvítala."To je jeden z důvodů, prč se trochu bojím navštívit svého otce. Něco mi říká, že ze mě nebude mít úplně radost." Najednou jsem se začala potutelně usmívat. "Hmm Chaaaarlie." Chychotala jsem se dál. "Charlie...to je dobry. Chaaaaaarlie."

Zamračila jsem se: "Jak zvláštní verze elina?" Optala jsem se nedůvěřivě a hlavou kývla k jedné z ulic: "Tady za rohem je hned ta moje práce." Podotkla jsem. Mávla jsem netrpělivě rukou: "Nesmysl. Který otec by neměl radost ze svého vlastního dítěte?" Nakrabatila jsem čelo a zašklebila se na ní. "Můžeš to přestat opakovat?!" Ohradila jsem se na ní, protože mi právě opět připomněla Zaretha. A to se mi upřímně vůbec nelíbilo. "Mám takový pocit, že začínáš šílet. Z čeho o asi je?" Odmlčela jsem, a pak tiše dodala: "Možná vrozený?"

"Skvělé!" Zazubila jsem se na ni." Už se těším do tepla." Konstatovala jsem a na tu její další spíše řečnickou otázku jsem odpověděla. "No ten můj." Řekla jsem opatrně. "No já o něm vlastně moc necím, jen zhruba tuším jak vypadá a pochopitelně jméno. Třeba matka přeháněla." Začínala jsem mít chuť se trochu bavit a tak jsem jí hned vrátila její poznámku. "Můžu Charlie. Moc se ti omlouvám. I přes to si ale myslím, že to je docela velký požadavek na někoho, kdo si říká Charlie. Řekni mi, tuhle strašnou přezdívku ti někdo vymyslel nebo jen nemáš vkus?" Zeptala jsem se pobaveně. "Jinak jo možná i vrozený, ale víš co...alespoň si neříkám Charlie."

Pokrčila jsem rameny a zastavila se u jedněch domovních dveří. Z kapsy jsem vytáhla klíče a odemkla dveře. Pokynula jsem Cassie, aby šla první: "Po schodech nahoru, druhý dveře z leva." Nadiktovala jsem jí kudy má jít. "Takže, když si to shrnu, si ho v životě neviděla a jeho podobu a jméno znáš jen z vyprávění své.. matky," nadzvedl jsem mírně obočí: "Tak to hodně štěstí při hledání. Nechci ti kazit celej tenhle vejlet, ale osobně vím, že většina démonů v tomhle městě každou chvilku vypadá a říká si jinak. to aby je nenašli andělé nebo organizace." Mykla jsem rychle rameny. Chtě nechtě jsem se musela uchechtnout: "Vlastně mi jí vymyslel jeden...démon, kterého z hloubi duše nenávidím. Ale na moou obranu to bylo to první, co mě v tu chvíli napadlo." Zasmála jsem se: "Aby sis říkala Charlie, tak to nesmíš mít vrozený. Musíš mít prostě jen obyčejnej talent." Pokrčila jsem znovu rameny.

Zaváhala jsem jen na okamžik, než jsem vešla do sucha a tepla. Řídila jsem se pokyny Charlie a mířila po schodech nahoru. "Přesně tak." Přiznala jsem. Měla pravdu, bylo to směšné, ale nikde jsem nemohla zůstat. Takže jestli existuje jediná naděje, že ho najdu, musím se snažit. "Řekněme, že je to bezpečnější, než zůstávat doma. Moji vesnici totiž postihla nehoda." Dodala jsem. Pochopitelně už jsem nepřiznala, že ta nehoda jsem vlastně byla já. Najednou mi něco došlo. "Můžeš mě dovést k tomu démonovy o kterém mluvíš, třeba o něm něco zaslechl a bude se s ním dát bavit." Nadhodila jsem vlastně to byla docela zajímavá myšlenka. Ale nevěděla jsem jak se s někým takovým vypořádává nebo mluví. Proto jsem se s tázavým výrazem otočila a Charlie.

"Nooo," protáhla jsem slovo nad její myšlenkou: "To asi není nejlepší nápad." Navíc nemám momentálně ponětí, kde je. Přiznala jsem si v duchu. "Ale pokud chceš vím, kde něco zjistit o tvém otci. Ona organizace si vede záznamy o všem co žije, takže tam něco asi bude," napadlo mě, i když bych se organizaci nejradši vyhla obloukem. Momentálně jsme se nacházeli vy malé kanceláři se třemi pracovními stoly. K jednomu z nich jsem došla a otevřela šuplík. Vyndala jsme z něj kuřecí bagetu, koupenou někde v obchodě, a podala jí Cassie. "Tady, jestli máš teda hlad," pobídla jsem jí. "Nedáš si čaj?" Nadzvedla jsem obočí a přešla k varné konvici na stolku v rohu místnosti.

Jen jsem pokrčila rameny. "Jak myslíš." Očividně s ním nemá moc dobré zkušenosti. Kdo ví...třeba všichni nejsou takoví. Použila jsem svojí moc na to, abych si během několika sekund usušila oblečení. Prostě jsem z látky odstranila vodu a rovnou jsem si trochu změnila tričko, bylo teď bez rukávů a laděné do světle modré a vzadu mělo šněrování přes holá záda. Samozřejmě mi teď odhalovalo kroužek černých lesklých šupin, ale mezi nimi jsem měla zasazených několik nyní světle modrých kamínků, aby působil jako náramek. Normálně si s jejím maskováním dávám více záležet, ale tady byla jen Ytia a tu očividně nevyvádělo z míry, že jsem trochu jiná. Její nápad se mi docela zamlouval. "No můžeme to samozřejmě rozhodně zkusit." Řekla jsem mezitím co jsem se hladově zakousla do bagety. "Jo čaj by byl skvělý." Zamumlala jsem plnou pusou a sedla si i s bagetou na zem. Jestli tam opravdu něco najdeme, bude mé pátrání o dost snazší.

Přikývla jsem a připravila dva šálky čaje. Vodu v rychlovarné konvici jsem nechala vařit, dokud e konvice nevypla a tím mě upozornila na fakt, že čaj mohu zalít. "Tady," podala jsem jí šálek čaje a sedla si na jednu ze třech židlí. "Víš, že se klidně můžeš posadit na židli?" Ušklíbla jsem se prohlédla si její změnu. Zahloubala jsem se na chvilku do mých myšlenek na organizaci a nevědomky přejela prstem po okraji hrníčku. Pak jsem rázně zatřepala hlavou, abych ony myšlenky z hlavy vyhnala. "Jo, můžeme to zkusit," zamumlala jsem si pro sebe: "Zítra ráno se tam vydám podívat, ale asi budu potřebovat znát jeho jméno." Probodla jsem jí klidným pohledem. Za Zarethem bych jí rozhodně nemohla vzít, ani kdybych věděla, kde je. Ujistila jsem samu sebe v duchu. "Jaká nehoda vlastně postihla tu vaší vesnici?"

Vzala jsem si od ní hrnek a čichla k čaji."Děkuju." Spokojeně jsem ho zamíchala lžičkou. "Miluju čaje." Zavrněla jsem si spíš sama pro sebe. Ovšem, že jsem ty židle viděla, proto jsem jen pokrčila rameny. "Jsem zvyklá jíst na zemi, pokud ti to nevadí. U stolu jím jen tehdy pokud to vyloženě vyžaduje okolí." Přiznala jsem bez nějakých větších problémů. Nechtěla jsem se jí teď ptát na organizaci, potřebovala jsem si získat její důvěru a to se rozhodně nedělá tak, že začnu klást nepříjemné otázky. Upíjela jsem čaj a konečně si pořádně prohlédla místnost. Snažila jsem se moc na ni necivět, kdy se zdála být jaksi jinde, ale můj instinkt mi radil, že se něco přihodilo. Bohužel má zvědavost se bude muset ukojit někdy jindy. "Jo jasně jméno..." Ušklíbla jsem se. "Je to sice trochu divné, ale neznám jeho příjmení, pokud vůbec nějaké má. Vím jen to, že se jmenuje Zareth." Dopitý čaj jsem odložila vedle sebe. "Někdy ti třeba řeknu, co se stalo. Dneska to ale nebude, stále je to moc čerstvé a příliš mě to tíží, než abych o tom mohla mluvit. Každopádně jsme byli zrazeni." O téhle věci jsem se nechtěla ani trochu bavit. Stále jsem měla před očima matky prázdný pohled, který na mě hleděl ještě dlouho po té, co mi zemřela v náručí.

Zakroutila jsem nad ní hlavou: „Tak snad ti bude chutnat i tenhle čaj.” Přikývla jsem hlavou: “Seď si, kde chceš.” Na organizaci se mě neptala, za což jsem byla upřímně ráda. Usrkla jsem si čaje, když vyslovila jméno svého otce. Vytřeštila jsem na ní oči a zakuckala se. Kašlali jsme a mezi tím ze sebe sípotem valoudila: "Co-cože?!” Poklepala jsem si na hrudník a konečně přestala kašlat. Pohled mi zabloudí k oknu kousek ode mě a já se na židli odsunula dál. „Seš si tím jistá?” Rozmáchla jsem rukama okolo sebe: „Jako jestli jsi si jistá na sto procent? Nebo i víc? Nepopletla si jen jméno?” Zaklonila jsem hlavu a vydechla zadržovaný kyslík z plic. „Víš, co? Jestli se to nějak týká Zaretha tak mi to raději nikdy neříkej! Já už se s ním do ničeho nepletu!” Zvedla jsem výhružně ukazovák: “Doufám, že už ho nikdy neuslyším s tím jeho Charlie! nebo zrzko!” Vrčrla jsem rozhořčeně.