Cassie+Ytia

Překvapeně jsem na ni hleděla. Tak takovouhle reakci jsem opravdu nečekala. "Jo, jsem si jistá na dost procent." Odvětila jsem už trochu podrážděně. "Mám dokoce i důkaz." Právě teď mě Charlie přestala bavit. "No očividně ho dobře znaš, tak bys mi ihla alespoň nějak poradit. Říct třeba, co plati a čeho se vyvarovat. Je mi jinak jedno,jestli mi pomužeš, ale umírat se mi dneska nechce.když mě moji lidé najdou dřív než já jeho,bude pozdě. Navíc já věřím, že z každým se dá nějak domluvit." Vlastně mě její náhlá změna pohledu trochu zneklidnila, nicméně snažila jsem se to na sobě nedát znát. "Tak mluv. Řekni mi co o něm víš Charlie."

Zvrtěla jsem prudce hlavou: “Jestli se za ním vydáš, obarví s tebou akorát tak vše okolo!” Varovala jsem ji a darovala si pár hlubokých nádechů a výdechů. Probodla jsem ji pohledem: “Co o něm vím?! Že jít idiot! Nehorázných idiot, kterého nesnáším! Kvůli kterému jsem letěla z okna a následně byla několikrát malém zabita organizací!” Naklonila jsem se k ní blíž: "Nevím, co všechno ti o něm navykládala tvá matka, ale pokud se s nim setkáš,” odmlčela jsem se a celou si ji znovu prohlédla: “Nechá tě žít jen tak dlouho, jak se mu to bude hodit. Nebude váhat až z tebe bude rvát střeva.” Prudce jsem vstala ze židle a přešla přes místnost ke dveřím. “Hledat ho ovšem budeš muset sama,” otevřela jsem dveře: “Protože já ti opravdu pomáhat nebudu.” Navíc nevím, kde je, i když mám podezření. S tím jsem za sebou dveře prudce zabouchla. Strčili jsem si ruce do kapes a v duchu si poblahopřála, že mám jeho složku schovanka za pasem. Upřímně jsem se ji chystala zničit, jenže teď by se mohla ještě hodit. Pomalu jsem začala scházet dolů ze schodů.

Stále jsem se na zmateně zírala a trochu zděšeně poslouchala to, co mi říkala. Když za sebou zavřela dveře, objevil se mi na tváři spokojený výraz. Vytáhla jsem z kapsy od kalhot obálku velkou asi jako mince a zvětšila ji do normální velikosti. Byl to dopis, který jsem mu měla předat, ten který by mi měl zajistit přežití. "No tak to mám kliku, že jsem užitečná." Ušklíbla jsem se na obálku a zase ji schovala. Potřebovala jsem si odpočinout a tak jsem se proměnila do své pravé podoby. Stejně už huř na Ytiu pusobit nemůžu. Kamínky kolem proužku šupin na mé ruce se ztratily a já se stočila do rohu mítnosti. Můj neuvěřitelně dlouhý ocas mi sloužil, jako polštář i peřina. Zlatýmy drápky jsem přejela po jediné černé šupině na svém ocasu. "Nesnáším tě." Zasyčela jsem na ni a než jsem se nadala, upadla jsem do hlubokého spánku.

Došla jsem k sobě do bytu a po rychlé sprše se zachumlala v posteli. Než jsem se nadále usnula jsem, s poslední myšlenkou na Cassie, která si právě hoví u nás v kanceláři.
Ráno mě vzbudil budík, oznamující mi, že za půl hodiny mám být v práci. V rekordním čase jsem provedla raní hygienu a navlékla se do džínů, kostičkovné košile a natáhla na sebe mikinu a boty. Vyšla jsem z bytu a rychlím krokem si to ulicemi rázovala do práce. Vyběhla jsem schody, berouc je po dvou, a rozrazila dveře do kanceláře. Nikdo z mých spolupracovníků tu ještě nebyl. Oddechla jsem si, protože ro znamenalo, že Cassie ještě nikdo neviděl. „Vstávej, Cassie, bohužel budeš muset odsud pryč,” založila jsem si ruce na hrudi a Probodla ji pohledem.

Ráno mě probudilo, otevření dveří. Nesnáším když mě někdo budí, zvlášť když se jedná o někoho, kdo mě očividně naprosto nesnáší. Pozorně jsem si ji prohlédla od hlavy až k patě, včetně oblečení. Zaposlouchala jsem se do jejího hlasu a při tom mi na tváři pohrával mírný úsměv. Bez jediného slova jsem se zvedla a přitom ji oplácela pohled. Opravdu hodně pomalu, aby si mě stihla pořádně prohlédnout, jsem na sebe vzala její podobu včetně dokonalé kopie jejího oblečení. Nejdřív jsem si prohrábla zrzavé vlasy a poté si založila ruce na hrudi. "Vstávej Cassie, bohužel budeš muset jít pryč." Zahrála jsem ji přesunou scénu toho, co se tu před chvilkou odehrálo a provrtala ji stejným pohledem. "Ještě že tu nikdo jiný kromě mě není, že?" Povytáhla jsem obočí. "Kam se jen poděla tvoje včerejší vstřícnost?"

Zaškelbila jsem se na ní: “Opravdu moc vtipné,” ironicky jsem jí zatleskala: “Myslím, že by si taky nebyla zrovna dvakrát ráda, kdyby tě tu načapali obyčejný lidi. Navíc by se o tobě dozvěděla organizace a to už určitě nechceš. A já taky ne.” Netrpělivě jsem pohodila rukou ke stohu papírů na mém stole: “Navíc já mám praví, takže si tu dej něco k snídani,” na stůl jsem hodila nějaké sušenky a dva rohlíky v pytlíku: “A běž najít...Zaretha.” Posadila jsem se za stůl a přitáhla k sobě papíry. Přelétala jsem očima po prvním a rychle propiskou opravila několik chyb ve smlouvě a odložila ho na další hromádku. “V lednici je máslo a čaj si asi taky zvládneš udělat,” podotkla jsem ke Cassie, aniž bych odtrhly pohled od papíru.

Pokrčila jsem rameny. "Jo no...to by bylo nic moc. I když si myslím, že se umím docela dobře schovávat." Mrkla jsem na ni a zrzavé vlasy mi napadaly do obličej. "Prosim tě. Vysvětli mi, proč se neostříháš? Vždyť tohle se neda vydržet." S těmi slovy jsem si odhrnula pramínek vlasů z čela a zamířila do kuchyně. Sáhla jsem po hrnku a napustila do něj vodu, která se okamžitě změnila v kouřící čaj. Hned jsem se vratila k Charlie a vzala dsi ze stolu rohlík, na kterém se objevilo máslo. S těmi věcmi jsem si zase sedla na zem. "No jo...půjdu ho hledat a ráda. Jenže tys mi řekla, že mi můžeš sehnat nějaké informace a nebudu ti lhát. S těmi by se mi hledal o dost lépe." Po těch slovech jsem se hladově pustila do jídla.

Nadzvedla jsem obočí: "Tak se změň..na někoho jiného, když ti tolik vadí moje vlasy.” Pohodila jsem svými zrzavými loknami a mírně se na ní zašklebila, než jsem se zase začala věnovat papírům na stole. “To jsem řekla,” Kývla jsem si pro sebe a škrtla dlouho čarou celý jeden odstavec na papíře: “To jsou idioti.” Zamumlala jsem si pro sebe a nevěřícně zakroutila nad smluvními podmínkami hlavou. Zvedla jsem hlavu ke Cassie a znovu zopakovala větu: “To jsem řekla, ale to jsem nevěděla, že je to Zareth,” odmlčela jsem se: “Vlastně těch málo informací bychom momentálně v organizaci hledali zbytečně.” Svraštila jsme obočí a promnula si spánek. Na schodech se ozvaly kroky a já se prudce narovnala. “Sakra,” zaklela jsem a pohled mi padl na Cassie. Skousla jsem si ret. “Změn se aspoň si to o něco ulehčíme, i když by tu teď kromě mě nikdo neměl být,” odšoupla jsem se od stolu, Vyběhla ke dveřím a zamkla je. Z druhé strany někdo zaťukal. “Promiň,” omluvila jsem, ač jsem neměla ponětí, kdo by tam mohl být: “Vydrž chvilku nemůžu..najít klíče.”

"Nemůžu se měnit na lusknutí prstu, jak se ti zamane víš? Vlastně je to docela náročná záležitost." Trochu jsem se urazila. "Takže si v tomhle" Ukázala jsem na svoje momentální tělo. "Ještě chvilku asi pobudu." Zkoumavě jsem se na Charlie podívala. "Proč se o ty papíry staráš zrovna ty? Jsem si jista, že tu je někdo vhodnější. Třeba někdo, kdo by u toho tolik nenadával." Zvedla jsem a přistoupila ke stolu, prsty poklepávala na desku. "Jo, taaakže sis to náhle rozmyslela kvůli němu protože údajně něco udělal a já za to mám nést následky v podobě zatajování věcí. Nemůžeš mi prostě dát informace které potřebuju, abych mohla vypadnout z tvého života?" Někdo zaklepal na dveře."Fajn..." špitla jsem neochotně. "Doufám, že tu máte povolené mazlíčky." Po těch slovech jsem se během okamžiku proměnila v černou kočku se zářivýma žlutým očima a skočila Charlie na klín.

“Vlastně tam ty informace prostě nejsou,” Zašeptala jsem naštvaně. Když se Cassie proměnila v kočku rychle jsem odemkla a sedla si za svůj stůl. Zamračila jsem se na ní, když mi vysločila na stůl, ale hned nasadila falešný úsměv. “Můžeš do vnitř,” zavolala jsem ke dveřím. Úsměv mi však z tváře rychle zmizel, když jimi prošla vysoká blondýnka. Znechuceně chytla kočku, teda Cassie, za kožich a vyhodila ji z místnosti. “Hej,” zaprotestovala jsem slabě, jenže žena mě chytla za loket a vytáhla mě na nohy. “Můžeš mi, sakra, vysvětlit, jak jsme mohli prohrát ten proces?!” Sykla na mě naštvaně a já se jí vyškubla. “Možná kdybychom měli nějakou dobrou právničku, tak by se to nestalo!” Promnula jsem si bolavé místo. Během vteřiny mě vystrčila ven ze dveří se slovy, že se mám u ní stavit zítra, až se uklidní. “Nemám ráda šéfy,” zamrmlala jsem si pro sebe a pomalu začala scházet schody. “Tak nějaké informace bych snad znát mohla, ale nejsem si jistá, jestli ho díky tomu objevíš,” mykla jsem směrem ke Cassie rameny a vydala se na ulici a směrem k bytu.

Jen co žena vešla do dveří, věděla jsem, že je zle. Moje syčení jí nikak nezabránilo vzít mě, jak obyčejné zvíře a prostě vyhodit. Hned jak jsem dopadla na zem posadila jsem se a začala si upravovat pocuchaný kožich. Dříve než jsem se nadala, letěla ze dveří i Charlie. Celé to divadlo jsem jen pozorovala z povzdálí. V tom mi něco došlo. Můžu se tu porozhlédnout. Co když mi Charlie neřekla pravdu. Zprvu jsem ji následovala na ulici, ale než se dveře zavřely, proklouzla jsem zpět. Neslyšně jsem se na chodbě vydala vpravo pak znovu. Jestli někde najdu zajímavé informace o ní nebo o čemukoli jiném, bude to právě tady. Nedělala jsem si moc velké starosti s tím, že by mě tu Charlie hledala. Mohla jsem se přece odpojit na ulici a co se mě týkalo v nejhorším z toho bude mít průšvih ona a ne já. Mám přece v paměti její podobu. Tak za pul hodinky už se budu moct přeměnit a začít slídit jejím jménem.

Už chvilku jsem šla po ulici, když jsem si všimla, že Cassie už se mnou není. “Kam se zase poděla?!” Rozhlédla jsem se okolo sebe a vzápětí zavrtěla hlavou. Stejně jsem se jí chtěla zbavit, tak proč by teď mělo vadit, že se odpojila? Přesto přese všechno jsem se vydala domů. Doma jsem rychle vytáhla z tajné schránky za televizí Zarethovu složku a začala v ní listovat, když jsem si najednou vzpoměla, že jsem v kanceláři zapoměla svůj mobil. Tak jsem se vydala zase zpět do práce. Rychle jsem Pospíchala ulicemi.

Plížila jsem se chodbou a protáhla se pod prahem dalších dveří. Respektive těch dveří, kde jsem strávila noc. Blondska už tu naštěstí nebyla a tak jsem měla v kanceláři úplně volný a bezpečný pohyb. Měla jsem v plánu projít nejprve ty dokumenty, na kterých ráno pracovala Charlie, abych trochu pochopila o co té její společnosti vlastně jde. Na stole jsem našla ten dokument kvůli kterému měla před chvílí Charlie takové problémy. Prohrané soudní řízení. No to už mi došlo, ale kvůli čemu by se jejich společnost soudila. Konečně jsem to uviděla. Někdo byl obviněn z vraždy Barda Edwooda. A očividně byl soudem shledán vinným.

Došla jsem k budově, kde jsem pracovala, a Vyběhla schody po dvou. Pomalu, co nejtišeji, jsem vešla do kanceláře a zamířila k mému stolu. Popadla jsem svůj mobil a vydala se ke dveřím. V půlce druhého kroku jsem se ovšem zarazila a otočila jsem k papírům na mém stole. Celou dobu jsem naprosto ignorovala všechno kolem mě. Zaposlouchala jsem se, jestli neuslyším cizí kroky na chodbě. Když jsem slyšela jen ticho, přešla jsem zpět ke svému stolu a přelétla očima po papíru o prohraném soudním řízení. V hlavě mi vytanula jen jedna jediná otázka: Jak jsme mohli prohrát? Bylo to nemožné. A to mě donutilo rychle srolovat papír do ruličky a strčit si ho do kapsy. “Musím na to přijít,” zamumlala jsem si pro sebe. Chtěla jsem se zase obrátit a tentokrát opravdu odejít, když jsem si všimla kočky. A mám pocit, že jen tak ledajaké. Zašklebila jsem se na kočku: “Cassie.”

Našla jsem i pár dalších zajímavých informací. Například to, že u fotografie Charlie bylo jméno Ytia. Předpokládala jsem, že mi řekne své pravé jméno, přesto jsem se musela ve své mysli zasmál. Než jsem se stihla ještě trochu porozhlédnout, uslyšela jsem na chodbě kroky. Seskočila jsem neslysně ze stolu a schovala se za otevírající se dveře. Jen o zlomek vteřiny pozdější jsem spatřila Charie...teda vlastně Ytiu. Stále jsem neměla vše co jsem chtěla, proto jsem se posadila a zabodla do Zrzky svůj pohled, dokud si me nevšimla. Ještě chvilku jsem zpět do lidské podoby nemohla, proto jsem se rozběhla, odrazila se nejprve od židle, pak od stolu a skončila na jejím rameni. Zapředla jsem ji do ucha a obtočila ocas ze zadu kolem části jejího krku, jako bych říkala, kde se fláka a že už čekám až mě konečně vezme domů.

Zamrčila jsem se na kočku, která skončila na mém rameni, pak jsem se ovšem pokusila vykouzlit úsměv. Nejspíš marně, tak jsem se nakonec vrátila k úšklebku. “Určitě si našla dost zajímavý informace,” konstatovala jsem ke kočce, tedy vlastně Cassie. “Nevím, jak ty, ale já bych si docela dala oběd, takže,” na mě poněkud jemně jsem ji sundala ze svého ramene a položila na zem. Došla jsem ke dveřím, vzala za kliku a zarazila se. Možná, že byl její otec, ale muselo to pro ní být stejně těžké, jako pro mě, když jsem přišla o rodiče, později i o bratra. Rezignovaně jsem si povzdechla a pomalu se otočila. Rozhodla jsem ruce a zvedla koutek do poloúsměvu. “Právě jsem se rozhodla, že ti trochu pomůžu s pátráním po Zarethovi. Dám ti ty informace, o kterých jsem mluvila, když jsem tě přivedla,” Pokrčila jsem jakoby nic rameny. V mém břiše ale docela hlasitě zakručelo a já si pro sebe Kývla hlavou: “Ale nejdřív se jdu najíst!”

S nesouhlasnym mrucenim jsem se nechala polozit na zem. Nijak jsem nereagovala na její zmíňku o jídle. Zarazila mě až naprostá změna v jejím chování. Popravdě,moc se mi tomu nechtělo z počátku věřit. Byla jsem tak překvapená, že jsem uplně zapomněla na svou zvířecí podobu. Naklonila jsem hlavu na stranu a mňoukla. Hned jsem si uvědomila, jak směšně to muselo vypadat. Proměnila jsem se tedy konečně do své lidské podoby a přemeřila si ji zkoumavym pohledem. "Proč bys něco takového dělala? Ještě před pul hodinou jsi mě chtěla naporcovat do guláše." Měla jsem jen dvě teorie. Ta první byla, že je to celé lest a mé bádání v dokumentech mě bude stát pěkné problémy a je prostě jen jako počasí. Trochu váhavě jsem tedy Ytiu následovala.

“Popravdě,” Pokrčila jsem ležérně rameny: “Když to ho pomůžu najít, tím dřív se tě zbavím. Vlastně nejspíš vás obou. Takže..” Vyšla jsem na chodbu, seběhla schody a zamířila do menší restaurace na konci chodby. V hlavě mi přeběhla vzpomínka na bratra.
Tvářil se vážně a prohlížel si mě káravým pohledem jako kdyby mi bylo pět a já počmárala celý pokoj pastelkami. “Jak tě to vůbec napadlo?!” Zvýšil na mě hlas a přes tvář mu přelétl rozzuřený pohled. “Já-“ šeptla jsem a sklonila hlavu. Jenže on mě nenechal domluvit. “Ty si vůbec nepřemýšlela, co?!” Allodie, která vedle něj do této chvíle tiše stála, konejšivě stiskla rameno. Podíval se ji do očí a proběhla mezi nimi ticha domluva beze slov. A já si za tu chvilku uvědomila, že jsem to opravdu dělat neměla. Bratr se na mě po té otočil zpět: “Zklamala jsi mě, Ytio.” Mé tváře nabraly nachový odstín a do očí se mi vlily hořké slzy. Bolelo to mnohem víc, než když na mě křičel. Nenechal mě k tomu ani nic říct, protože prostě odešel a práskl za sebou dveřmi. Allodie si ke mně přisedla a položila mi ruku na záda. “Neber si to tak. Zlobí se, protože měl o tebe strach.” Konejšila ně tichým slovy. Zvedla jsem k ní uslzeny pohled a tvář se mi skřivila vztekem: “Za všechno můžeš ty!” Namířil jsem na ní roztřesený ukazováček: “Kdyby si ho proti mě nepoštvala..! Kdyby si tady nebyla ty a on se nevěnoval jen tobě, neměla bych tohle dělat, aby si mě všimnul! Nic z toho se nemuselo stát! Nenávidím tě!” Oplácela mi klidný pohled a po mém dětisnkem výlevy v klidu vstala. “Jednou to všechno možná pochopíš,” její hlas byl ledově klidný, když odešla s touto větou. Vrátila jsem se do přítomnosti a posadila se ke stolku v rohu. “Svůj účet si platíš sama,” prohlásila jsem směrem ke Cassie.

Jen jsem pokrčila rameny. "To zní fér." Konstatovala jsem a nechala zamyšlenou Ytiu vlastním pocitům. Přihlížela jsem si zasněně město. Ještě nikdy jsem nic podobného neviděla. Má vesnice byla malá a cestou sem, jsem se snažila vyhýbat veškeré civilizaci. Tohle bylo něco úžasného. Pravda, bylo tu plno lidí a já se tak neustále ohlížela, jestli nás někdo nesleduje, ale jinak to byla nádhera. "No já..." na chvíli jsem se odmlčela. "Já neznám zdejší měnu." V tom mě něco napadlo. Sehla jsem se a zvedla ze země pár kamínků. Zavřela jsem je v pěsti, načež jsem ji znovu otevřela a v na mé dlani se blýskání několik valounků zlata. "Bude to stačit?" Zeptala jsem se a tázavě pohlédla na Ytiu.

Vykulila jsem na ní překvapeně oči: “Ježiši, schovej to, než to někdo uvidí!” Rozhlédla jsem se okolo nás. “Víš co? Já ti to zaplatím, ale za to ty pak vyburcujes svého...otce...,” to slova jsem skoro vyplivla: “Aby mi to vrátil.” Do ruky jsem vzala jeden ze svých pramínků a začala jsem ho protačet mezi prsty. K našemu stolu přispěchala mladá číšnice. “Dobrý den. Co si dnes u nás dáte?” Optala se přeslazeným hlasem. “Jako obvykle,” odpověděla jsem a Protočila nad jejím hlasem očima. “A co vy, slečno?” Otočila se ke Cassie. Opřela jsem se do židle a koutkem oka jsem zaletla do protějšího rohu. Stala tam malá ošuntěla knihovnička a v ní se schovávala jedna kniha, pro kterou jsem vlastně šla. Musel jsem ovšem počkat až číšnice odejde. Nebyla jsem si přímo jistá, ale měla jsem pocit, že je agentkou. V duchu jsem nad sebou Pokrčila rameny. Jsem možná až moc naivní.

"Dobře dobře." Radeji jsem zlato nechala zmizet. Očividně to nebyla ta správná měna, kterou bych tu mohla použít. Nervózně jsem pokývala hlavou. "Eh...jo...jasně že mu to řeknu." Rozhlížela jsem se kam to jen šlo. Ještě nikdy jsem v restauraci nejedla, ani v žádném podobném zařízení. U nas ve vesnici jsme nic takového nepotřebovali, hlavní bylo zůstat ukrytí. Samozřejmě jsem se o nich mnoho dočetla při mém studiu v chrámu, aleže to je vše. Neochotně jsem si sedla na židli a snažila se nevypadat moc napjatě. "Já si dám." S prosbou v očích jsem se obrátila na Ytiu. "Em...místní specialitu?" Servírka ss na mě sice divala jako na blázna, ale nakonec si něco zapsala a odešla. "U nás restaurace nebyly... vlastně ani elektronika. Můj lid doufal, že tak nebudeme stejně zaslepeni jako lidé, ale ve skutečnosti to ničemu nepomohlo a všichni byli úplně stejně zalepení." Vysvětlila jsem rychle.

Pekbapeně jsem zavrtěla hlavou: “O něco si docela přišla, i když ti asi nedokážu říct, jestli je to něco podstatného či ne.” Pokrčila jsem rameny, a když jsem si byla jistá, že je servírka dostatečně daleko, vstala jsem a došla klidně ke knihovničce. Přelétla jsem očima po hřbetech knih. Pak se mi nad jednou rozsvítily mírně oči a já jí vyndala. Vrátila jsem se zpět ke stolu a knihu schovala. Opřela jsem se lokty o stůl a rozhodla se Cassie trochu vyzpovídat. Nebo se o to aspoň pokusit. “Řekni mi něco o tvé vesnici? Měli jste tam normální školy? Nebo jste se učili jinde? A co domy? Teple jídlo jste dělali na peci a ohni, nebo jinak?” Popravdě mě to opravdu zajímalo. Celá její vesnice mě zajímala.

Ytia se zdála být dost nerozhodná ohledně toho, co vlastně mělo být důležité, ale já už si na její podivné uchování začínala zvykat. Pozorně jsem ji sledovala, jak bere jednu z knih. Chtěla jsem se zeptat, co je na ni tak speciálního, že jsme pro ni museli až sem, ale rozhodla jsem se to nechat na později. Místo toho jsem zakryla hořkost ve svém hlase a mile ji vysvětlovala, jak to chodilo u nás. Nasadila jsem tedy svůj dokonale nacvičený úsměv a řekla tu část, kterou mohla slyset. "Moje vesnice byla malá, měli jsme tedy jen jednu školu, nebo cosi tomu podobného. Ale žili jsme v utajení, nikdo na sebe nechtěl poutat pozornost lidí a proto jsme žili jak nejnenápadněji to šlo.Žádné velké stavby, ani obchody či elektřina. Já sama ti víc o té škole říct nemohu, protože jsem tam nechodila. Matka mě doma učila sama a později jsem odešla za vzděláváním pryč. U nás se vařilo na ohni u kterého se pak i jedlo, právě proto jsem zvyklá jíst na zemi. Někteří měli něco jako pro vás hodně primitivní kamna, ale řeknu ti, že jídlo jsme měli vždycky skvělé." Spiklenecky jsem na ni mrkla. "Co takhle otázku za otázku? Ztišila jsem svůj hlas a zeptala se. "Řekni mi o té knize. Proč jsme pro ni šli až sem? Nejsme tu jen kvůli jídlu že ne?" Bylo to spíše konstatování, ale já přesto čekala odpověď.

Ušklíbla jsem se na ní a naklonila se k ní blíž, jako před chvilku ona. “Popravdě?” Odmlčela jsem se: “Proste ráda čtu knihy a tuhle jsem si tu četla už několikrát a pořad se mi líbí,” Pokrčila jsem rameny: “A kvůli jídlu jsme tu taky.” Zalesklo se mi v očích, když k nám přicházela číšnice s naši objednávkou. Snad si nemyslela, že jí povím pravdu? pomyšlení jsem si v duchu a zadoufala v naivitu Cassie. “To zní zajímavě ta tvoje vesnice. Na druhou stranu v některých věcech to asi tak úžasné nebylo, když odtamtud, předpokládám, tak trochu utíkáš, ne?” Zajímala jsem se dal o její vesnici a minulost.

Tohle mě trochu urazilo. Moje výmluvy a lži byly alespoň propracované, zatímco ona se vůbec nesnažila. Místo toho, abych jí vrátila úšklebek jsem se na ni zářivě usmála. "Taky miluju knížky, to je jeden z důvodů proč jsem odešla. Doufám, že mi ji dáš přečíst." Chtěla jsem ještě něco dodat, když vtom přišla číšnice. Zarazila jsem se a trochu vyděšeně se na ni podívala. "C-co to je?" Zeptala jsem se a pohledem znovu přistála na svém talíři. "To je ryba." Konstatovala číšnice. "Konkrétně dlouhoploutvá mývalí ryba. Vaše objednávka a naše specialita." S hruzou ale i vztekem jsem od talíře vzhlédla. "No to vidím taky, že to není květináč, ale jsem si jistá, že jsem si rybu rozhodně neobjednala." Začala jsem přehnaně gestikulovat a snažila se to tomu natvrdléu člověku nějak jemně vysvětlit. " Vždyť se na mě dívá! Má celou hlavu! Je odporně slizká. A-a-a je to ryba!" Číšnice celá nesvá odešla a já se trochu odtáhla od stolu, hlavně se na ni podívat. "Říkala jsem že nás postihla nehoda, jen já a pár dalších jsme přežili. Prcháme pryč, protože čekáme, že se pro nás vrátí." Zalhala jsem rychle Ytie i když to vlastně tak úplná lež nebyla. "Teď mi radši řekni, co mám dělat s touhle věcí." Ukázala jsem bezradně na jídlo před sebou.