Cora + Cassie

Poradie: Cassie a Cora
Počasie: Príjemne teplo a pofukuje vánok
Miesto: Atreia

Dobře přiznávám...možná jsem paranoidní, ale já si byla jistá, že ten kluk v parku byl elin. Měl nepřirozeně oranžové oči a z pod čepice mu na moment vykouklo kočičí ucho. Rychle jsem se proto zvedla a ve své oblíbené podobě, kterou jsem ukradla jedné dívce z kláštera, zmizela co nejdál to šlo. Určitě mě tu hledají a jestli mě najdou, budu okamžitě mrtvá. Musela jsem si protos s vlastním hledáním pořádně pospíšit. Ale jak dlouho už tu bloudím? A pořád nic. Vyčerpaně jsem si sedla na lavičku a zadívala se na kašnu. Tak kam dál? Napadlo mě zajít do knihovny. Třeba tam najdu nějaké užitečné informace. Trochu nejistě jsem tedy v rukách rozložila plánek města a snažila se přijít na to kde jsem.

Po dlhšom čase som sa znova vrátila do mesta. Neviem prečo sa stále vraciam do tohto mesta ale asi ma sem niečo ťahá a preto sa sem vraciam. Rada by som ale vedela čo ma sem ťahá. Teraz som to ale nechala tak a tak som sa prechádzala po meste a rozmýšľala som čo budem vlastne robiť. Ako som sa tak prechádzala po meste a rozmýšľala som čo budem robiť tak som sa zastavila pred knižnicou. V nej som nikdy nebola a tak by som sa sem mohla pozrieť. A tak som si knižnicu najskôr poobzerala z vonka a potom som pomalým krokom prišla k dverám a otvorila som ich. Vojdem dnu a poobzerám sa okolo seba. Knižnica vyzerala pekne a útulne. Môžem ľutovať že som sem nechodila vôbec až dneska som sa konečne rozhodla ísť do knižnice. Od teraz sem budem chodiť častejšie. A tak som sa začala prechádzať pomedzi regálmi a obzerala som si knihy.

Konečně jsem se dostala ke knihovně, řekla bych, že jsem se mezitím ztratila snad jen dvakrát, což byl docela úspěch. Pomalu jsem otevřela dveře a místnost si podezíravě prohlédla. Mnoho lidí tu nebylo, nejspíš se tu na knihy a vědomosti celkově pohlíželo jinak, než tam u nás. Snažila jsem se zapadnout, ale nejspíš se mi to moc nedařilo, protože jsem se každou chvíli přistihla, jak se ostražitě rozhlížím nebo na něco užasle sahám. Jenže vše tu bylo tak...jiné a zajímavé. Vytáhla jsem jednu starou knihu. Byly to záznamy o důležitých událostech města. Spokojeně jsem si knihu prohlédla a sedla si s ní ke stolu. Mou pozornost však upoutal postarší muž stojící kousek opodál. Nejspíš nebyl nebezpečný, ale chtěla jsem mít jistotu, že budu mít na čtení klid, proto jsem se knihy dotkla jedním prstem a ta se během okamžiku smrskla na velikost kuličky hrachu. Samozřejmě jsem si dávala pozor, aby mě onen muž nezahlédl. Tenhle nápad se mi zalíbil, proto jsem se vrátila k regálu a rozhodla se najít ještě nějaké knihy, které si vezmu s sebou.

Chodila som pomedzi regálmi a obzerala som si všetky knihy čo tu boli. Bolo tu dosť kníh. Niektoré boli staré niektoré nové. Takže si každý mohol prísť na to svoje. Ja som nič konkrétne nehľadala iba som si obzerala knihy. Potom som vošla do uličky kde bola nejaká žena. Zastavila som sa lebo som nevedela či ju môžem rušiť alebo nie. Ale vyzerala že si niečo vyberala. A navyše som ju tu ešte nevidela. Ale ja som sa tu moc s ľudmi nepoznala takže som nemohla vedieť či je tu nová alebo stará ale to teraz už nechám tak. Možno by som mohla spoznať nového človeka a navyše je to žena. Možno sa budeme mať o čo rozprávať. A tak som sa pomalými krokmi vydala smerom k nej. Keď som prišla k nej tak som sa pousmiala. "Zdravím." Pozdravila som ju a pozrela som sa na regál pri ktorom stála aby som vedela čo presne hľadá aj tak by som jej nevedela poradiť ale to nevadí. Skôr som sa snažila zistiť kto to je. Ale podľa pachu mi to prišlo niečo čo som ešte nepoznala. Takže som nemohla vedieť kto to je. Možno mi to povie sama kto vlastne je ale jedno som vedela človek to nebol.

Byla jsem tak zabraná do prozkoumání knih, že jsem si vube nevšimla divky, která se ke mě přiblížila. Normálně bych ji už dávno cítila nebo slyšela, ale tentokrát ne.Okamžitě jsemjsem zaujala obranný postoj a ruka mi sjela k malému nožíku, krurý jsem měla schovaný za opaskem. Možná, že takhle přehnaně reagovala, protože jsem ji nejprve ucítila a její pach byl podobný některým z mého lidu. Jakmile jsem si ji prohlédla, mi došlo,že to elin není. Celá jsem zrudla. Tohle asi nebyl ten nejlepší začátek. Vrátila jsem se k procházení knih, abych za ně mohla částečně schovat zrudlou tvář a zamumlala. "Ehm...taky zdravím." Proč se zajímá zrovna o mě jsem netušila, třeba tu prostě jen vypomáhá a snaží se dělat svou práci.

Videla som že môj pozdrav ju vystrašil. To som rozhodne nechcela. Nemala som v pláne ju vystrašiť a teraz ma to mrzelo. "Prepáčte nechcela som vás vystrašiť." Poviem trochu smutne a skloním hlavu. Ale po chvíľke zodvihnem hlavu a pozriem sa na ňu a pousmejem. Videla som že je zabraná do kníh. A tak som sa zamyslela nad tým či jej mám pomôcť alebo nie. Ale keď som už tu tak by som jej mohla ponúknuť pomoc a bude na nej či ju prijme alebo nie. "Potrebujete s niečim pomôcť?" Opýtala som sa a pozrela som sa na ňu a pousmiala som sa. Teda dúfala som že jej bude vedieť pomôcť. A keď nie tak ma to bude mrzieť ale najskôr musím vedieť s čím potrebuje pomôcť a potom sa uvidí či jej budem vedieť pomôcť alebo nie.

I když jsem se snažila věnovat knihám, zdálo se, že to dívku neodradilo. Už už jsem ji chtěla nějak taktně poslat pryč, když v tom mi došlo, že by se mi její pomoc mohla docela hodit. Třeba se tu konec konců vyzná lépe než já. Věnoval jsem jí plachý úsměv a jen doufala, že nemá nic společného s eliny. "No vlastně hledám nějakou knihu se záznamy města." Připustila jsem nejistě. "Jaké tu byly významné rodiny i události. Mám to jako práci do školy a úplně nevím kde mám začít." Zalhala jsem a začínala nabírat ztracenou jistotu. Tahle blondýnka mohla mé pátrání o dost urychlit.

Ona bola dosť dlho ticho a ja som nevedela či chce pomoc alebo nie. A tak som sa pomaly chystala že odídem. Nebudem ju predsa otravovať. Ale v tom prehovorila a tak som sa pozrela na ňu a počúvala som ju. Hľadá nejaké záznamy o meste že vraj to potrebuje do školy. Tak to by nemal byť problém nájsť. Aj keď ja som sa o meste nikdy nezaujímala ale teraz sa možno aj ja niečo dozviem o meste. "Záznamy o meste? Tak to bude asi v zadnej časti knižnice kde sú staré veci a možno tam budú aj záznamy o meste. Mohli by sme sa tam ísť pozrieť." Poviem a pousmejem sa. "Inak ja som Cora." Predstavím sa jej lebo som si uvedomila že za celú dobu čo sme tu a rozprávame sa tak som sa jej ani nepredstavila. A tak som to teraz napravila. Potom jej ukážem kde sa to nachádza. A potom som sa pomalým krokom vydala smerom k zadnej časti knižnice. Po ceste som sa pozrela či ide so mnou.

Očividně o tomhle místě měla alespoň o fous lepší přehled než já. Ne že by to bylo zrovna umění, ale aspoň něco. "Dobrý nápad." Přikývla jsem a nechala se jí vést. Tahle knihovna byla očividně ještě mnohem větší, než jsem si myslela. Po té, co se mi představila, jsem na okamžik zaváhala. Nebyla jsem si jistá, zda ji mám říct své pravé jméno, nakonec jsem to ale vzdala. "Já jsem Cassie." Odvětila jsem a nechala se dál vést. Problém byl v tom, že jsem přesně nevěděla co hledám, snad se mi trochu poštěstí a najdu nějaké informace, které by mi mohly pomoci hnout se z místa.

Bola som rada že súhlasila a tak sme sa obe vydali smerom k zadnej časti knižnici kde boli staré knihy a možno tam nájde to čo hľadá. Potom sa mi aj predstavila. Čo som bola rada lebo som nevedela či sa mi predstaví ale predstavila sa mi. Tak som sa na ňu pozrela a pousmiala som sa. "Rada ťa spoznávam Cassie." Potom keď sme prišli do zadnej časti knižnice. Bolo tam veľa kníh. Niektoré boli dosť staré a niektoré zase trochu novšie. A boli o všetkom možnom. O meste, o mágií. Proste človek si tu našiel všetko čo potreboval. "Tak a sme tu. Nájdeš tu všetko. O vzniku mesta až po jeho súčasnosť. Takže čo konkrétne hľadáš?" Opýtam sa jej aby som jej s hľadaním pomohla. Pretože tu bolo veľa kníh a isto by to nestihla prezrieť za jeden deň a pomoc by sa jej v tomto isto hodila.

Vytáhla jsem dvě tlusté knihy a široce se na Coru smála. Sice jsem ji zatím nevěřila, ale to neznamenalo, že mi nemůže pomoct. "Potřebuju najít co nejvíc podivných a nepřirozených, či nevysvětlených smrtí v tomhle minulém i předminulém století. Pokud bude v některých z nich určitá podobnost, znamená to, že jsme na správné cestě." Další ruka k dílu by se sice hodila, ale nemohla jsem vědět jestli se jí bude chtít, hrabat se v knihách. "Chápu, že máš možná lepší věci na práci, každopádně děkuju za pomoc." Ještě jednou jsem se na ni usmála a čekala jestli odejde nebo ne.

Cassie povedala čo potrebuje a tak som prikývla. "Uvidíme či sa tu niečo také nájde." Poviem a pousmejem sa. Nebola som si istá či vôbec niečo také tu je ale jeden nikdy nevie. A možno budeme mať šťastie a nie nájdeme. "Po pravde nemám nič na práci. A nemusíš ďakovať. Rada pomôžem. Aspoň sa nebudem nudiť." Poviem a pousmejem sa nad tým. A potom som začala chodiť pomedzi regále s knihami a hľadala som to čo mi povedala. Neviem ako dlho trvalo to hľadanie ale začínala som si myslieť že tu asi nie neni. Až potom sa mi podarilo niečo nájsť. Našla som jednu knihu kde bolo písané o dvoch záhadných smrtí. "Asi niečo mám." Poviem a donesiem jej tu knihu a ukážem jej čo som našla. Písalo sa tam že sa našli dve telá ktoré boli úplne zbavené krvi a na krku mali dve male bodky.

Rychle jsem listovala knihou a snažila se najít něco, co by mě přivedlo na stopu, ale zatím marně. V tom mě ze čtení vytrhla Cora. Pečlivě jsem si pročetla, co bylo k případu napsáno. Zajímavě to sice znělo, bohužel to nebylo to, co jsem hledala. Jen jsem tedy zavrtěla hlavou. "Kdepak, tohle to nebude." Chtěla jsem jí přiblížit více, co vlastně hledám, jenže to už nám knihovnice přišla ohlásit, že zavírací doba se blíží. Zavřela jsem tedy knihu, vrátila ji na své místo a zamířila zase ke Coře. "No nevadí, vypadá to, že dneska jsme neměly štěstí. Snad jindy. Mimochodem nevíš o nějakém hotelu tady v okolí? Jsem tu nově a nemám ještě vlastní byt." Zeptala jsem se jí, zatímco jsem uklízela poslední knihu.

Trochu ma zamrzelo keď povedala že toto to nebude. Ale nevadí budeme hľadať ďalej a isto niečo nájdeme. Zrovna som sa chystala zobrať ďalšiu knihu keď v tom k nám prišla pani a povedala že za chvíľu zatvárajú. Povzdychnem si a len som prikývla. "Nevadí zajtra je tiež deň. Isto niečo nájdeme ak budeme hľadať." Poviem a pousmejem sa. Potom sa Cassie opýtala či nepoznám nejaký hotel v okolí že je tu nová a bývanie ešte nemá. Pozriem sa na ňu a pousmejem sa. "Čo by si chodila do hotela. Mohla by si ísť ku mne a tam sa vyspať. Mám veľký dom a som v ňom sama. A bola by som rada ak by som po dlhom čase mala nejakú návštevu." Poviem jej a pousmejem sa. "Ale ak nechceš tak nemusíš. Nenútim ťa ísť ku mne. A vedela by som o jednom hotely." Poviem a nechám to na nej ako sa rozhodne. Či pôjde ku mne domov alebo do hotela. Nebudem ju do ničoho nútiť. Všetko je to na nej.

Nejdříve jsem se její návrh o přenocování zavrhla. Už už jsem se chystala ji nějak nějak slušně poslat pryč a říct, aby si nedělala starosti. Naštěstí jsem se zarazila v čas a promyslela si to. Pomocná ruka a bezpečný nocleh, rozhodně nezněli špatně. Jen jsem doufala, že nevěřím špatné osobě. Trochu nejistě jsem tedy přikývla. "To zní dobře, pokud ti to nebude vadit, ráda přespím." Nahmatala jsem v kapse zmenšeninu knihy, kterou jsem tu našla, abych se ujistila, že ji mám s sebou a večer budu moct ještě pracovat. Volným krokem jsem dorazila ke dveřím a nechala knihovnici aby za námi zavřela dveře. Obrátila jsem se na Coru a s úsměvem na tváři se jí zeptala. "Tak kam to bude?"

Keď som videla ako dlho rozmýšľa nad mojou ponukou tak som si pomaly začala myslieť že asi nechce prespať u mňa. Čo ma celkom mrzelo ale nemôžem ju predsa nútiť do niečoho čo nechce. Lenže keď prehovorila tak ma prekvapilo čo povedala. "Ak by mi to vadilo tak by som ti to asi neponúkala. Jasné že môžeš prespať u mňa." Pousmejem sa a bola som rada že nakoniec súhlasila. A tak sme sa polu vydali von z knižnice. Keď sme vyšli von pani za nami zatvorila a Cassie sa ma opýtala kam to bude. Pozrela som sa na ňu a pousmiala som sa. "Neboj sa neni to ďaleko. Poď so mnou a zavediem ťa k môhmu domu." Na jednej strane som bola rada že som nebývala tak ďaleko a na ruhej zase mi to vadilo že bývam tak blízsko ale tak čo už narobím? Potom som sa pomalým krokom vydala smerom k môjmu domu. Po ceste som sa obzeral či Cassie ide so mnou. Prešla som cez ulicu a pomaly som sa blížila k môjmu domu. Keď som prišla k domu tak som vytiahla kľúče a odomkla som dvere. Otvorila som ich a vošla som dnu. Potom som sa otočila na Cassie. "Tak poď ďalej a vitaj u mňa doma. Viem neni to nič moc ale pre jednu osobu to stači." Povzdychnem si a potom sa vyzujem a zatvorím dvere. "Dáš si niečo?" Opýtala som sa jej a pozrela som sa na ňu.

Byla jsem ráda, že nebydlí nikde daleko. Samozřejmě bych si své rozhodnutí nerozmyslela, ale bylo příjemné vědět, že si už brzy odpočinu a snad i v bezpečí. Trochu obezřetně jsem ji tedy následovala až ke dveřím. Při každém zašramocení, či křupnutí větvičky jsem se rozhlížela kolem. Jak se zdálo, bylo jsem jako obvykle zbytečně paranoidní. Po její přívětivé výzvě jsem vešla dovnitř. Její dům byl dost odlišný od těch, které byli v mé vesnici, ale to jsem samozřejmě čekala, přes to jsem se celá fascinovaná letmo dotýkala snad každého kusu nábytku, který tu Cora měla. Až po chvilce jsem si uvědomila, že na mě mluví. "Šálek čaje by přišel vhod." Řekla jsem a věnovala jí milý úsměv.

Keď mi dlho neodpovedala tak som si myslela že ma nepočuje alebo že nič nechce. A tak som sa jej to šla opýtať znova ale nakoniec povedala že by chcela čaj. "Dobre." Prikývnem a odišla som do kuchyne a dala som variť vodu na čaj. Pripravila som dva hrnčeky a dala som do nich čaj. Po chvíľke sa voda začala variť a tak som zaliala čaj v hrnčekoch. Hrnčeky som dala na tácku a cukor som tam tiež dala. Keďže som nevedela koľko lyžičiek cukru chce tak som tam dala cukor aby si dala toľko koľko ona chce. Potom som tácku zobrala a odniesla som ju do obývačky. Tácku som položila na stôl a sadla som si na gauč. "Nech sa páči. Dúfam že ti bude chutiť. A nevedela som koľko chceš cukru a tak som doniesla aj cukor aby si si dala koľko chceš." Pousmiala som sa a potom som si zobrala svoj hrnček a dala som si tam lyžičku cukru a pomiešala som si čaj. Potom som sa pozrela na ňu. "Povieš mi niečo o sebe?" Opýtala som sa jej a pousmiala som sa. Bola by som rada ak by som o nej vedela niečo viac.

Obdivovala jsem její nábytek do té doby, než se vrátila. "Oh, děkuju." Usmála jsem se na ni a sedla si i s šálkem na zem, tak jak jsem na to byla zvyklá od mala. "No já nesladím, ale stejně děkuju." Řekla jsem a musela jsem se zamyslet nad jejími dalšími slovy. Mezitím, co jsem lžičkou míchala čaj, začala jsem vyprávět. "No jsem z jedné malé vesničky téměř na druhé straně země. Tu vesnici už nenajdeš, protože zmizela z mapy. Jednoduše řečeno...postihla nás katastrofa." Na chvíli jsem se odmlčela a usrkla čaj, než jsem pokračovala. "Má matka tam ten den zemřela, stejně jako většina vesničanů a mě poslala hledat otce. Doufala, že mě dokáže ochránit před nástrahami nového světa, který neznám a že mi možná dokáže porozumět. No, a tak jsem tu. Prostě se ho snažím najít. K mé smůle je to těžší než jsem si myslela." Pokrčila jsem rameny a znovu se napila čaje. "A tak jsem tady." Zkoumavě jsem si ji prohlédla. "Jaký je tvůj příběh?" Zeptala jsem se jí a opřela se o gauč.

CElkom ma prekvapilo keď som videla ako si sadla na zem. "Prečo si nesadneš na gauč?" Opýtala som sa prekvapene a dívala som sa na ňu. A keď mi začala vyprávať svoj príbeh tak som pozorne počúvala. Bolo mi jej ľúto kvôli tomu čo si musela prežiť. "To ma moc mrzí." Poviem smutne a pomiešam si čaj a napijem sa. "Ak by si potrebovala pomoc s hľadaním otca tak povec rada ti s tým pomôžem." Pousmejem sa na ňu. Chcem aby vedela že som tu pre ňu a že jej hocikedy pomôžem. Potom sa ma opýtala na to aký je môj príbeh. "Môj príbeh?" Opýtam sa a potom si povzdychnem pretože zatiaľ som ho nikomu nehovorila. Bolo to moje tajomstvo. "Keď som sa narodila tak sa ku mne nechovali zrovna najlepšie. Ubližovali mi a smiali sa mi. A preto som utiekla z domova. Lenže skoro som zomrela až si ma zobrala k sebe jedna pani a ta ma naučila všetko a potom som sa vydala do sveta s tým že si nájdem miesto na nový život a na šťastnú rodinu ale to sa mi zatiaľ nesplnilo." Povzdychnem si a napijem sa čaju.

Pobaveně jsem sledovala, výraz Cory, když jsem se posadila. "Je to jen starý zvyk, doma nic podobného nebylo a já od mala sedávala na zemi." Jakmile řekla, že je jí to líto, mávla jsem rukou. "Není třeba, už je to pryč. Ačkoli tvá pomoc by se mi možná hodila." Přiznala jsem trochu nejistě. Její příběh byl víc než si možná myslela podobný tomu mému, proto jsem se dokázala dobře vžít do toho, čím si prošla. "Asi vím o čem mluvíš. No každý má své že?" Věnovala jsem ji trochu smutný úsměv. "Držím ti palce, abys našla to, co hledáš."

Keď som počula čo hovorí tak som len neveriacky krútila nad tým hlavou. "Ako je to možné?" Opýtala som sa prekvapene pretože ma to veľmi zaujímalo. Ako je možné že niekto sedí na zemi a nie na stoličke? Ale potom povedala že je to už preč ale že moja pomoc by sa jej hodila čo ma potešilo. "Tak to je dobré že je to už preč. A veľmi rada ti pomôžem." Poviem natešene pretože moju pomoc ešte nikto nechcel a ona bola prvá ktorá chcela aby som jej pomohla. Potom ma prekvapilo keď povedala že vie o čom hovorím a že každý ma svoje. "Tak to som rada že vieš o čom hovoríš. To máš pravdu." Prikývnem a potom som sa pousmejem a bola som rada. "Ďakujem budem to potrebovať." Poďakovala som sa jej a potom som sa napila svojho čaju.

Její překvapení bylo legrační. Jen jsem nad tím mávla rukou. "Všude jsou nějaké zvyky. U nás platilo to, že používáme jen to, bez čeho se neobejdeme. Podle mé kultury je sobecké vyrábět něco, co nepotřebujeme a ničit tím zemi jen proto, aby se nám lépe sedělo. Nejde o to, že by mi to vadilo, jen se tu cítím nějak....líp." Zazubila jsem se na ni. Zvedla jsem se a zeptala se, jestli by mě na chvilku omluvila. Když jsem zmizela za dveřmi, vytáhla jsem z kapsy zmenšeninu knihy a zvětšila ji do původní velikosti. S knihou v ruce jsem se opět vrátila do místnosti za Corou. "Tuhle knihu jsem vzala z té knihovny. Nestačila jsem ji projít, ale řekla bych, že v ní možná najdem, co je třeba."

Keď začala hovoriť o tom ako to u nich chodilo a akú mali kultúru tak som len prekvapene počúvala. Neverila som vlastným ušiam. Ja som už bola tak naučená sedieť na stoličke a ležať na posteli. A ona pokojne sedela na zemi ako keby sa nič nedialo. "Tak to musím povedať že je veľmi zaujímavé. Ešte som nič také nepočula. Takže ste aj spávali na zemi a aj ste tam jedli?" Opýtala som sa jej a pozrela som sa na ňu. Potom sa postavila a povedala aby som ju ospravedlnila. Len som prikývla a keď odišla tak som sa napila čaju a čakala som kedy príde. Našťastie to netrvalo dlho a po chvíľke prišla a v ruke mala nejakú knihu. Potom povedala že je to kniha z knižnice ktorú zobrala ale nestihla ju pozrieť. Ani som neriešila to či o tom tá predavačka vedela alebo nie. Skôr ma zaujímalo či nájdeme to čo hľadáme. "Dobre tak ju polož a môžeme ju pozrieť a uvidíme či to tam je alebo nie." Poviem a uvoľnila som jej miesto na stole a aj na gauči aby si mohla sadnúť ku mne. Aj keď som nevedela či si sadne ku mne alebo na zem. Ak by si sadla na zem tak by som si aj ja musela sadnúť k nej aby som tú knihu videla.