Naomi a Cassie

podvečer
podzim



Fárn: Spěchala jsem tichými odlehlými uličkami a dávala opravdu velký pozor, zda mě někdo nesleduje. Cassie spala v mé kapse unavená z dnešního dne. Hledám jednu známou, kterou se znám sice jen krátce, ale mohla by pomoci. Oči mi těkaly po budovách a hledaly tu, jenž nejvíce odpovídá popisu. Tenhle by to mohl být, okolím se rozezněli tři rány, jak má pěst bušila na dveře. "Cassie už tu asi budeme." Vypadlo ze mě mile a pošimrala ji prstem na bříšku. S Naomi jsem se setkala jen párkrát po té, co ji vyfoukla vlkodlaka pod nosem, ale myslím, že to vzala sportovně. Je jiná než já, rozmýšlí se, co zabije a co ne. Mohla by to být správná volba. Trvalo mi značnou dobu, než se dozvěděla, kde ji hledat. Pokud to tedy mám správně, pro všechny případy má ruka pevně tiskla rukojeť meče a já byla připravena, kdyby místo křížence vylezl někdo jiný. Nikoho bych o pomoc neprosila, nemám to moc ráda, ale jedu pryč na dlouho a nemůžu tam prostě takhle Cassie nechat samotnou, ještě by se ji něco stalo.

Je to tu...Fárn se mě chce zbavit. Nevim, co tu teď budu bez svojí nejlepšovatější kámošky dělat...asi to napraví leda pořádná porce zmrzliny. Na druhou stranu by tenhle výlet ale nemusel být špatný, protože na rozdíl od Fárn, tahle paní mýho tátu nezná a určitě by se dala k jeho hledání naverbovat. Houpání Fárniných kroků mě brzy uspalo až do té doby, než se znovu ozval její hlas a prsty pohladily po měkounkém bříšku. Přelezla jsem jí po ruce a skočila na zem, přičemž se v letu změnila do své lidské podoby. "Fárn? Co když bude zlá? Já se bojím bouřek...Jsem nervozní až mě bolí břícho, no vážně hele." Naříkala jsem doufajíc, že mě tu přeci nemůže jen tak nechat. Zamračeně jsem si prohlédla svůj kroužek z šupin, mezi které nasázela světle modré kamínky, aby působil jako pouhý náramek, který k mé smůle nejde sundat. Oči jsem pochopitelně své neměla a sladila je s barvou těch kamínků, stejně jako triko s dlouhým rukávem, který se rozšiřoval. Kalhoty jsem měla černé, dole rovněž rozšířené, viděla jsem to v nějakém filmu a hrozně se mi to líbilo stejně jako ti lidé, co se bavili o všem hezkym, lásce a tak. Korále, šperky a vyčesaný ohon z hustých černých vlasů na jedné straně podél hlavy zapletený z copánků, mi dodával naprosto perfektní ač trochu netradiční zjev. No jo...úplná hvězda...snad jen mikrofon mi chybí. "Fárn prosím prosím já nechci. Polepším se nenechávej mě tu." Žadonila jsem a kulila na ni velké oči, kterým přeci musel podlehnout úplně každý.

Naomi:
Spořádaně jsem seděla na své černé pohovce obklopená polštáři a chlupatými dekami. Vše bylo uklizené a na svém místě. Můj kocour ležel na křesle zavěšeném ze stropu a tiše předl. Vše se zdálo tak mírumilovné. Poklidná atmosféra mě obklopovala a já si konečně dovolila se trochu uvolnit po několika dlouhých dnech na lovu. Tentokrát jsem však rozhodla dát si na chvíli netradiční volno. V televizi naproti mě dávali nějaký seriál a já musela uznat, že lidi svou práci občas odvedou poměrně dobře. Natáhla jsem se ke stolu a chtěla se napít horké čokolády s marshmallow když v tom někdo zabušil na vchodové dveře. Trhla jsem sebou a málem čokoládou polila svou nádhernou sedačku jak jsem ji spěšně odkládala na stůl. Nebudu lhát mám raději ohlášené návštěvy.
Vyskočila jsem na nohy a pohledem zkontrolovala Chaose. Ten se však jen nezaujatě otočil a spal dál. Jako stín jsem se dostala až ke dveřím bez nejmenšího zvuku a vyhrnula si rukávy svého černého trika až k loktům. Do levé ruky mi samovolně vklouzla malá dýka a celá napjatá otevřela dveře. Čekala jsem, že na mě někdo skočí nebo proti mě pošle magii, ale nic nepřišlo. Celou vteřinu mi trvalo se ujistit, že žádný útok se nekoná. Skoro okamžitě jsem se však uvolnila a nasadila přirozený úsměv jakmile jsem rozeznala známou postavu.
„Meril!" rozjařeně jsem se zasmála. „Vidím že máš pořád ve zvyku náhodně se zjevovat na místech kde by tě nikdo nečekal." rýpla jsem si a hned pokračovala. „Copak bys potřebovala v těchto pozdních hodinách?" sjela jsem pohledem za její záda do tmavé noci jestli náhodou neuvidím odněkud zpoza rohu vykukovat tu šklebící se kouli chlupů. Naštěstí pro ni nebyla nikde v dohledu a tak jsem nenápadně schovala dýku zpátky pod oblečení kam patřila a bezpečně si shrnula rukávy až k prstům. Pozorně jsem svůj pohled přesunula i na druhou osobu a rychle jí prozkoumala. Vypadala zvláštně ale přesto zvláštně zajímavě. I přes to, že byla Elinka, na ní nebyli na první pohled zřejmé žádné zvířecí rysy. No, ale kvůli tomu Meril určitě nepřišla. Založila jsem si ruce na hrudi a opřela se o rám dveří abych ji vyzvala k tomu co chce říct. Tahle elfka nikam nechodí jen tak náhodou.