Cassie / Sofie

Místo: Atreia, zapadlá část města
Roční období: Zima
Počasí: jasno, mráz

SOFIE: S napjatýma ušima jsem se krčila za malým jehličnanem. "Lidi, hněte zadkem." Proběhlo mi hlavou. "Ráda už bych byla doma", teda jestli se té továrně dá tak říkat, popravdě je to docela dobré, nefouká tam, nikdo tam nechodí, takové bohem zapomenuté místo. Už mě docela bolí tlapky, těším se, až se natáhnu na matračku a zachumlám se do dek. Divoce jsem u té představy mrskala koncem ocasu. Teď v zimě je ještě huňatější než obvykle, což mě ovšem přivádí k mému věčnýmu úkolu, nenechat se spatřit. Musím říct, že občas mi to leze už na mozek, tak co je na tom že mám ocas a uši. K mé smůle se objevovali další a další. Povzdychla jsem si a potichu zamručela, mrtvého králíka ukrytého v malém pytli, který mi dnes poslouží jako večeře jsem si přehodila přes rameno. "Tak jo už mě to nebaví." Za použití mé schopnosti jsem odtamtud zmizela a objevila se o pár set metrů blíž k mému cíli. Byla to opuštěná lesní pěšina. Ve vzduchu jsem cítila mráz, což mi ale vůbec nevadilo, konečně se jednou v tom kožichu nepeču. Na sobě jsem měla světle modrou mikinu a tmavé kalhoty. Skoro vždycky jsem se musela zasmát, když jsem potkala někoho navlečeného v šále, bundách a čepicích, jo čepice, lidé v nic vypadají tak špatně, až je to vtipné. Ladně jsem prolézala křoviskem. Ocásek se mi zdvíhal do vzduchy a pomáhal mi vyrovnávat všechny nerovnosti terénu. Ve tmě vidím velice dobře, dnes mi však napomáhala i jasná obloha, kterou zdobily bíle zářící hvězdy. Cíl byl na dohled opatrně jsem prolezla starým potrhaným pletivem s ostnatým drátem. V Hlavě mi proběhlo několik nadávek, když jsem na své bělostné srsti uviděla oranžovou barvu rzi. "Ten plot se mě dotkl, no super, za chvíli se budu moct vydávat za tygra." Flíček jsem si očistila a s nadšením vlezla rozbitým oknem dovnitř opuštěné továrny.

No tak sakra práce vy méně oblíbení spoluobčané, nemůžete jen maličko zrychlit svoje tempo? Já tady spěchám! "Promiňte madam." Pokusila jsem se nejslušněji, jak to jen dovedu. "Byla by jste tak laskavá?" Dala jsem tomu druhou šanci, Fárn mi vždycky kladla na srdce, že se s nimi mám snažit alespoň částečně vyjít. Jenže tahle hnusná stará bába mě doháněla k šílenství, chtěla jsem projít jenom tou uličkou a ona se tu roztahuje, jako by jí to tu patřilo. Což samozřejmě nebyla pravda. Slyšela jsem zvěsti o tom, komu to tady skutečně patří a řekla bych, že můj nárok na tuhle uličku je o dost valnější, než ten její. Co se dá dělat, já se tudy potřebovala prostě dostat pryč více než ona. V patách jsem znovu měla smečku elinů, ne že by to snad bylo něco nového, jen tentokrát poblíž nebyl nikdo, kdo by mě byl schopen nějakým způsobem ochránit. Do toho ještě ta hnusná zima. Zima, hlad a sázka mi možná kazily náladu nejvíce. Můj jindy tak sladký úsměv, se tedy změnil v křečovitou grimasu. "Uhni babice jedna hnusná!" Netuším, kde se tohle ve mě bere, samozřejmě vím, že je to tak trochu neslučitelné s mými morálními zásadami. K mému překvapení jsem se však konečně dočkala nějaké reakce. Opravdu ošklivá, povýšeně vypadající starší žena, se na mě překvapeně podívala, dokonce uhnula z cesty. "No to to trvalo...Teda děkuju." Zamumlala jsem a zmizela pryč, přičemž jsem jí nezapomněla okopírovat moc pěkné vysoké kozačky, ono už takhle jsem byla opravdu hodně nabalená. Zima prostě není pro mě. Vklouzla jsem do jedné staré budovy, u které jsem neměla nejmenší tušení k čemu mohla sloužit, nezdálo se však, že by tu byl moc frekventovaný výskyt bytostí. Rozhlédla jsem se kolem...eeeeem....no nebylo to tu nijak pěkné, možná jsem během pobytu u Fárn opravdu trochu zpohodlněla. No nevadí, to vyřeším později. Shodila jsem ze sebe několik vrstev oblečení, abych se mohla trochu lépe hýbat a přemýšlela, jak to tu trochu zútulnit. Potřebuju lampu... tu s tím modrým světlem, nevím sice, jak se jmenuje, přesto ji dokážu vyrobit. K mé smůle byly stropy hrozně vysoké a já si nebyla jistá, jak se k němu dostat, abych světlo protáhla blíže k zemi. Napadla mě jedna opravdu velká šílenost, ovšem pokud se mi to podaří, jistě bych to někdy Fárn měla předvést, abych dokázala, jak jsem samostatná. Opravdu hodně jsem se soustředila a následně na svých zádech vytvořila velká kožnatá křídla, protože s tím bylo o dost méně práce, než kdybych se pokusila dělat ptačí. Uf...byla pěkně těžká. Hodně nejistě jsem s nimi několikrát máchla ve vzduchu. Kdo by řekl, že to bude tak náročné? Potřebuju jen k tomu stropu. Mé snahy odlepit se od země však skončily neúspěchem. Navíc z toho strašně bolela záda, proto jsem nechal křídla opět zmizet. Popuzeně jsem propalovala světlo pohledem, v tom mi něco došlo. Klekla jsem si na zem a dlaní se o ní zapřela. Následně se země kolem začala ohřívat, dokud neměla tak šedesát stupňů. Spokojena se svým výkonem, jsem se přeměnila do své skutečné podoby, abych se mohla zkutečně prohřát a užít si zasloužený odpočinek. Blaženě jsem se stočila na vyhřátém místě...jak pěkně to hřálo...prostě paráda. Jedna věc tu ale k dokonalosti stále chyběla. Luskla jsem prsty a skutečně se nade mnou zjevila má vysněná lampa s teplým světlem. Bylo to sice zatraceně náročné, ale stejně teď půjdu spát, proto jsem jí zapojila do zásuvky, kterou jsem rovněž vytvořila. Nezáleží na tom, stejně jdu spát. Už už jsem se chtěla uložit ke spánku, když jsem zaslechla zvuk. Je možné, že mě našli? Rychle jsem na sebe vzala barvu okolního prostředí, abych nebyla nápadná a vyčkávala na to, co se bude dít. Třeba to bylo jen nějaké zvíře.

Sofie: Konečně. Trochu jsem se zachvěla, jako bych se chtěla oklepat a s bezstarostným výrazem a pomalým krokem se blížila ke schodům vedoucím do. Já mířila do prvního potra, kde jsem měla svojí něco jako postel a pár věcí, který jsem všemožně nakradla. Navíc odtamtud je pěkně vidět na město. Docela hlasitě jsem si broukala svou oblíbenou písničku. Hudbu mám opravdu ráda, jen škoda, že se asi nikdy nepodívám na žádný koncert. Tvář mi při té zkutečnosti posmutnila a ocas spadl na zem. Určitě ne. V Atreii jsem bydlela dlouho, a přesto jsem se nikdy nepodívala ani do divadla. Sklem rozbitého okna prosvítal měsíc, který se musel na obzor vyhoupnout teprve před chvílí. Vidět z něj byl jen malý srpek. Má postava se třpytila ve stínu měsíčný záře. "Ale proč, já za to přeci nemůžu." Pronesla jsem nešťastně směrem k mé siluetě. Tuhle zkutečnost jsem, ale hned opustila a pokračovala v broukání. Nemá smysl se zabývat něčím, co nemá řešení. Došla jsem až ke schodišti nevnímaje své okolí. Stoupla jsem na první chod, který se pode mnou začal bortit. "Sakra." Rychle jsem uskočila a už jen pozorovala padající kus betonu, ozvala se nepříjemná rána. A Já přilepila uši k hlavě. "Jejda" Že já na to vždycky zapomenu? Na první schod se co... nestoupá. Najednou jsem ve vzduchu ucítila cizí pach. Vyděsilo mě to. Moje chování před několika minutami nebylo zrovna nenápadné. Ten kdo tu je o mě už určitě ví. Rychle jsem nahmatala svůj nůž a schoval se za jedním ze sloupů. Ale nikoho jsem neviděla. Za pasem jsem nosila malý revolver, ale nepoužívám ho zrovna ráda. Prosím ať to je jen nějaká kuna. I když můj čich říká uplně něco jiného. Pomalu a tentokrát už tichá jsem se rozešla k hlavním dveřím, kudy se sem lze dostat. Našlapovala jsem potichounku a jemně. Prošla jsme skrz rozpadlou místnost. Najednou jsem si všimla na stopě něčeho podivného vypadalo to jako světlo. Chybělo mi ještě asi tak dvacet metrů. Srdce mi divoce bušilo, ale i tak jsem se nenechala panikou posednout a pomalu a schovaný za zdmi a různými věcmi továrny se přibližovala blíž a blíž.

Při tom zvuku, který určitě nevydala veverka, ani žádný králík opuštěných budov, jak jsem zprvu doufala, jsem sebou trochu trhla, ovšem jinak zůstávala stále nehybně ležet na zahřáté podlaze. Brzy se mi naskytl pohled na velice neobvyklého tvora. Pohybovalo se to dost rychle a obezřetně, tudíž jsem si to nestačila pořádně prohlédnout, ovšem z toho mála, co jsem měla možnost vidět i energie, která toho tvora provázela, se mé zděšení jen prohloubilo. Nejspíše se totiž opravdu jednalo o Elina. Ani jsem nedutala a neslyšně setrvávala na svém místě. Přišel mě zabít? Kdo to vůbec je? Nikdy jsem to předtím nejspíš neviděla. Fárn nejspíš měla pravdu. Při představě, že bych teď mohla pěkně v klidu, v pohodě ležet ve svojí posteli se mi udělalo těžko. Třeba to s tím výcvikem opravdu nebyl tak špatný nápad. Reagovala jsem snad přehnaně, když jsem jí řekla, aby sledovala, jak to bez něj ve světě zvládnu? Možná ano. Přiznávám, že mě právě těďka tato varianta napadla. Třeba mě přijde zachránit. Já už budu hodná. Uvědomila jsem si jeden podstatný detail. Jestli se ta bytost bude přibližovat a setrvá na své cestě, brzy mi šlápne na ocas, který je tak nějak...všude možně. Zavřela jsem tedy oči a jen doufala, že se třeba otočí a odejde odkud to přišlo.

Sofie: Obezřetně jsem se přibližovala po krůčcích blíž. Tělo jsem měla napjaté a připravené na jakoukoli obranu nebo útok. Zajímavé bylo, že z toho světla šlo teplo a z místa pod ním taky. Zastavila jsme se a přemýšlela jestli udělám další krok, co když je to past. No na teleportaci jsou snad krátký. Tentokrát jsem si dost věřila, ale zneklidňoval mě fakt, že stále nikoho nevidím, jak je to možný. Přitom ten pach se zesiloval. Musel být blízko. Cítila jsem teplo, muselo tu být o několik stupňů víc než venku nebo kdekoli jinde v továrně. Co to k sakru je. Chvíli jsem sečkávala na místě, stále nic. Žádný pohyb, žádný zvuk. Znovu jsem se vydala v před. Najednou jsem o něco zakopla, asi jen díky mému ocasu. jsem se tu právě nenatáhla. Ale o co jsem zakopla. I já jsem to ve tmě měla problém vidět kopla jsme do toho ještě jednou bylo to měkký. Sáhla jsem na to i dlaní. Nebyl problém rozeznat teplotu živého organizmu. Celé moje zkoumání i se zakopnutím netrvalo déle než 3 vteřinay. Zakončila jsem ho hlasitým vřískotem. To na zemi, to co mi podrazilo nohy, je živý!! AAAAAA. Nevěděla jsem co se bude dít a tak jsem se odtamtud ihned vypařila. Schovala jsem se za sloup téměř 20 metrů od té věci. Samozřejmě teleportací. Vydýchávala jsem prvotní šok a stále se tam otáčela. Co to ksakru bylo, co to je. Jak to, že jsem to neviděla.

Když se zastavila, naskytla se mi skvělá příležitost k tomu, prohlédnout si svého společníka. Dovolila jsem si pomaloučku vydechnout, doufaje, že se nějakým zázrakem, zase otočí a zmizí. K mému zděšení, ta osoba opět vykročila a mé naděje přišly absolutně vniveč, když mi zakopla o ocas. Vypískla hrozně nahlas, takže jsem se také neskutečně lekla. Začala jsem pištět úplně stejně jako ona. "AAAAAAAAAAA." Proč tady není Fárn? Z tohohle bude určitě strašnej průšvih. Problesklo mi hlavou, když jsem s sebou cukla, zvedla se do bojového postoje, vycenila na ni zuby a vzala na sebe své normální barvy, zatímco jsem na ni výhružně syčela. Tohle by mohlo zabrat, třeba se lekne, někam se ztratí, nebo něco podobného. K mému překvapení, se stalo přesně to, co jsem si přála. Můj naoko výhružný výraz vystřídalo naprosté zmatení. Zůstala jsem však ještě stále ve střehu, jen očima těkala po místnosti. Strašně jsem se toho bála, což jsem na sobě nechtěla nechat znát, ovšem velmi rychle se mi to přestávalo dařit. Změnila jsem se v malou černou kočku a rozběhla se pod gauč, z pod kterého jsem odmítala vylézt. Prostě odejdi! Jdi pryč! Prosila jsem, zatímco se mi nos plnil tím hnusným prachem, který se hromadil pod pohovkou.

Sofie:
Zalezlá za tím sloupem jsem se snažila strávit tuhle situaci ale marně. Zrychleně jsem oddychovala a docela nahlas, ´Ty vole, vždyť se prozradíš.´ Ihned jsem svůj dech zklidnila, mé zděšení však vyhnat nešlo. ´co..co..to je? Vono to na mě s..sssičí a mění to barvy a.... Tohle jsem si při výcviku neříkali´Nalepila jsem se zádama ještě více na ten sloup. Ten tvor byl tak děsivej, Nevím, zda se mě moje oči neklamou, ale ten had měl lidskou hlavu a ruce! Koutkem oka jsem na to upnula veškerou pozornost. Mezi uši se mi zamotala pavučina a kožíšek se ušpinil od prachu. Trnula jsem hrůzou, vím, že mě to hledá. Najednou se ta bestie proměnila v kočku a utekla pod gauč, ´to je můj gauč, teda jedna z mích věcí. Počkat ona je to kočka, to je skvělí. Ne to není skvělí, co to ksakru je.´ Moje prvotní zděšení nahradilo nadšení, které se rychle proměnilo ve zmatený výraz. No třeba se mě to nesnaží sežrat, proč by to jinak utíkalo. Celá jsem se otřásla, abych ze sebe dostala špínu a na prázdno polka. To co chi udělat je šílenost, ale varianta útěku je vždycky. Pomalu jsem z rukou na revolveru schovaném pod mikinou vyšla ze stínu toho sloupu a propalovala gauč pohledem. "H..hejjj Ty!, Tohle je asi jedno velký nedorozumění. Tahle továrna je moje, byla jsem tu pr..první." Hlas se mi klepal a hlasitost projevu také nic moc, no ze mě řečník nebude. Připravená odtamtud zmizet jsem jen čekala co se bude dít, ale takový nápor strachu jsem neunesla a raději se portla do patra k okraji, kde jsem viděla dolů na gauč a celou místnost, kdyby se ta kočka chtěla zase proměnit v hada. Ale díky tomuhle kousku jsem rozeznala, že se jedná o Zvěromága, Ale to první zvíře má teda hodně divný.

Absolutně tiše jsem vyčkávala pod tím starým kusem nábytku, dokud ke mě nedolehla ozvěna kroků, jež následovaly rozdrkotanému hlasu elina. Může to být léčka? Nebo se mě snad opravdu nepokusí zabít? Už několikrát jsem podobným způsobem svým pronásledovatelům naletěla, ovšem tehdy mě i přes to všechno varoval můj instinkt, jež jsem se tak dlouho snažila ignorovat. Protentokrát se ovšem zdálo, že ani šestý smysl nemá nic proti tomu, pokusím-li se té bytosti nějak domluvit. Co víc? Třeba z ní bude můj nový kamarád! A mít kamaráda elina,to není tak špatný. Ještě chvilku jsem setrvala na svém místě a sbírala odvahu, než jsem se rozhodla vykročit ze stínů. Nanejvýš opatrně jsem v podobě kočky vyklouzla z pod gauče, abych na něj následně mohla vyskočit. Z nějakého důvodu, tady totiž svého hostitele nevidím. No...na někoho, kdo se kasá, že mu to tu patří, se příliš nesnaží, bránit si svůj...dům. Pustila jsem se tedy do řeči. "Jsem Cassie! Máš pravdu, jde o nějaký omyl. Když se mi ukážeš, nejspíš ti i řeknu, že tě ráda poznávám. Ne, jako nejspíš...určitě! Páč si myslim, že si budem rozumět! Jen mě hlavně neudávej!" Brebentila jsem, aniž si uvědomovala, že z mého hrdla vychází pouze prapodivné kočičí zvuky.

SOFIE: Chvíli jsem ještě pozorovala celou situaci. Ale strach mě pomalu začal opouštět, je to kočka, navíc zvěromág, Znám všechno co má ve jméně slovo "MÁG".  Potichounku jsem si sundala boty, aby mi nezhoršovaly blížení a pevnost kroku, přece jen jsem obratnější bez nic. Ta pochybná věc se během několika okamžiků vynořila s pod gauče, vyskočila na něj a začala dost divně a podezřele mňoukat. ´Tak a dost, to je můj gauč.´ Portla jsem se do stínů stěny za gaučem. Na rukou se mi objevili docela dlouhé černé drápy. Pomalu jsem se začala přibližovat k mému gauči. Trochu přikrčená s výrazem lovce. Na mou přítomnost upozorňovalo moje výhružné vrčení. Ve tmě svítily moje levhartí zářivě bílé špičáky, jenž doplňovaly světle modré velké oči. Neslyšně mě moje nohy nesly blíž a blíž nebezpečí. Můj dlouhý ocas se ve vzduchy prudce a výhružně mrskal a nesl se velmi vysoko. Vyhrožovala jsem takhle dost na oko, přece jen bylo pro mě snadnější vrčet na kočku než na obrovského hada, ale i tak jsem si planě uvědomovala, že ten had se může kdykoliv objevit. Vědoma své schopnosti a zbraně jsem byla docela odvážná. Já chci jen, aby nechala moje věci bejt. Vzdálenost asi sedmi metrů mě přišla uplně dostačující. Proto jsem ji začala obcházet a nespustila z ní oči, stejně jako při lovu, ale tady jsem se snažila jen pouštět hrůzu. Narovnala jsem se a trochu naštvaně a se zamračeným výrazem promluvila. "To je můj gauč." Hlas se mi zmírnil a já, už méně jistě, pokračovala. "Ccco tady vůbec ch..chceš." Ano, hůrá s rozklepaným hlasem musím bejt hodně děsivá, tohle mi mé divadlo docela zkazilo. Povzdechla jsem si a hlídala si každý pohyb té bytosti.

Já netuším, jak to dokázala, ovšem velice brzy opět unikla mé pozornosti a nějakým zázrakem, se vynořila ze stínů, za mnou. Chtěla jsem začít utíkat, místo toho však zůstala fascinovaně sledovat její pohyb. Svýma velkýma očima upřenýma v těch jejích, jsem se ji snažila nějak analyzovat. Mé instinkty, se mě ovšem ještě nepokusily varovat a jakmile promluvila, pochopila jsem proč. Nechce mi nic udělat! Možná má dokonce strach! To nemůžu dovolit. Ne, když má tak legrační packy. Chudák malá, drápy jí nejspíš pořádně nenarostly, ačkoli nutno dodat, že oproti mě, je má každý krátký. Změnila jsem se do své lidské podoby, abych si s ní mohla pořádně promluvit. S nadšeným výrazem ve tváři, jsem se na ni zářivě usmívala, následně se pustila do rychlého projevu. „Máš pravdu! Já jsem se tu jenom chtěla skrýt…teda schovat se…jako před špatnym počasim víš? Ale jak ti to tu může patřit? Mě přijde, že tu nikdo nebydlí. Nechci říct, že bys to tu měla ošklivý nebo tak, to vůbec ne, jen jsem…Ne-nemusíš se hned klepat, já jsem hodná víš? Fakt že jo!“ Chtěla jsem ji rychle ujistit, aby ze mě neměla strach. Napladl mě výborný způsob, jak pocit, z toho, že se mě nemusí bát, ještě umocním, proto jsem si kolem hlavy ohnula světlo tak, aby to vypadalo, jako svatozář. Jen doufám, že se nebojí andělů.

SOFIE: Vrčela jsem na ni a propalovala ji pohledem. Ovšem její divadlo mě docela vzalo vodu z mlýnu. Sklapla jsem čelist a nechápavě pozorovala dívku přede mnou, ta na mě ihned začala mluvit. Mrskala jsem ocasem a čekala co se dovím. Úplně nevím co jsi mám myslet o jejím výrazu, ona se směje? proč... Doufám, že to není další z těch pološílených vrahů. Vysvětlila mi, že se tu jen schovává, což jsem ji teda určitě nevěřila, možná jsem díky své povaze trochu podezřívavější, ale venku není žádná vánice, ba naopak dnes je hezká jasná noc. Pfff.... Potom, ale řekla že mi to tu nepatří nebo něco na ten smysl. Hodila jsem na ni pěkně nepříjemnej pohled a vycenila na ni zuby. ´Já si svůj provizorní domov budu bránit, abys věděla...´ zaznělo mi hlavou. ´Proč mi říká ať se neklepu, já se přece... no tak dobře možná se trochu klepu, no... Ale nebojím se! ...moc..´ Pochybná osoba mě nepřestávala vyvádět z míry, když se ji nad hlavou zjevilo nějaké světlo, vykulila jsem na ni oči a udělala dva kroku od ní a ocásek mi spadl těsně nad zem. Svá malá ouška jsem pořádně vzpřímila a nechápavě jsem se ji zeptala. "Co to děláš.. Nech toho." ´To je jako nějaká zbraň nebo nějaká její ozdoba.... Ta holka je divná.´ Sebrala jsem odvahu a začala na ni výhružně mluvit. "Abys věděla, já se tě nebojím. A nevěřím ti, schovat před počasím..? Vždyť je venku jasno a svítí hvězdy a ano možná tě to překvapí, ale já tady bydlím. "Povyrostla jsem asi o tři centimetr, ale i tak jsem byla výrazně menší než ona. Zatáhla jsem drápy a dala si ruce v bok. "A nehodlám se o svůj domov dělit a už vůbec né se zvěromágem." Povolila jsem napětí svých rukou a pokračovala už o dost vlídněji. "Dobře zůstaň tu do rána, abys neřekla, že jsem tě vyhnala do noci, pak ale zmizíš..." Snažila jsme se tvářit, že mám situaci pod kontrolou, bohužel díky tomuhle gestu se dneska asi nevyspím a asi si budu stejně muset najít něco jinýho. Ta hadice určitě někomu řekne, že mě tu viděla... neubránila jsem se další poznámky. "A proč se vůbec ukrýváš tady. Vždyť vypadáš jak člověk, tak využij toho, že se na rozdíl ode mě můžeš procházet po ulicích a jdi do nějakého hotelu." Neuhlídala jsem si svůj výraz, kde mi z očích koukal smutek, už je tomu dlouho co jsem si mohla s někým povídat. Navíc se nemůžu ani nikde objevit. Divadlo nebo koncert je pro mě nemyslitelný. I když je pár dní v roce kdy i já si můžu vyhodit s kopýtka jedním takovým je třeba Halloween. Ale jinak toho moc není

Ten plyšák...teda...můj druh pochopitelně. Tohle není fér, jak je sakra možný, že jsou všichni tak krásní a roztomilý, zatímco já normálně vypadám jak nějaká hnusná medúza nebo co. No každopádně na mě začala cenit zuby. Zaraženě jsem na ni zůstala koukat, protože si nebyla jistá, jaká se ode mne čeká reakce. Vždyť to bylo tak hrozně roztomilý. Vší silou jsem se nad ní nerozplývala a jen velice takticky pronesla. "Moc pěkné...eeem si je bělíš nebo, proč mi je furt cpeš do obličeje. Já to samozřejmě oceňuju a nesoudím, jen si říkám, že kdybys je měla takhle pěkný od přírody, zřejmě by tě minuly koplexy toho, ukazovat je při každé příležitosti, teď když je máš konečně bílé, že jo. Ale samozřejmě bych tě uklidnila musím přiznat, že máš moc pěkné zuby." Tak teď už to s ní po téhle lichotce snad nějak rozumně dovyřeším. Chvilku po té, mě však upozornila na to, jak je jí z nějakého důvodu nepříjemná má fingovaná záře. "No-no tak jo, s tim nemám žádnej problém." Trochu mi to zkazilo nálado, protože takováhle sranda dá fůru práce. K mé smůle můj drobný výmysl o počasí nezabral, nutno dodat, že teď už se mnou alespoň mluví, což je vlastně pokrok. Já vím, že mi Fárn neustále klade na srdce, abych nikomu nevěřila, ale já si s touhle bytostí prostě povídat chtěla, vypadá tak sympaticky! "Mno dobře...chtěla jsem se schovat, protože se bojím tmy." Jejda...tohle taky není úplně pravda, no co...stane se. Při dalších slovech jsem nejistě dala ruce do kapes a nohou začala, jakoby vyvrtávat díru do země. Kdo jiný, než právě elin, by to mohl pochopit? "Víš já-já nejsem zvěromág, jsem elin...jen prostě...ošklivý." Přiznala jsem se sklopenýma očima. Jakmile mi však dovolila zůstal, zatleskala jsem plná nadšení a raději se nezmiňovala o tom, že na můj pobyt zde na její povolení nemá žádný vliv. Teď tu ovšem jistě bude panovat vřelejší atmosféra. "No ukrývám se tu proto, že jsem šla po ulici a nejednou koukám, koukám je tma, no a tý se já bojim, chápeš."

Sofie: Nechápu proč, ale nic si z mého výhružného vrčení nedělala. Docela mě to vyvedlo z míry, poslechla jsem si tedy její blbý narážky, jaký komplexy, achjo... Sklapla jsem tedy svou čelist a se zamračením si zkřížila ruce na prsou a divoce pohodila ocasem. " Ty.. ty seš ale potvora, jednomu se vloupeš do baráku a potom ho ještě urážíš, doufám, že brzy vypadneš." Spustila jsem už docela beze strachu. Potom jsem jen už poslouchala ty její žvásty až dokonce a pěkně kecá, si myslí že jsem asi uplně blbá nebo co. "Tak hele, Nekecej ty nejsi žádnej elin, ty jsi zvěromág, elni si v jiné tvory neproměňují, to dělají zvěromágové, takže ze mě nedělej hloupou." Spustila jsem na ni drze. A ani nevím proč jsem tolikrát zmínila jména ras, asi jsem maličko z této situace nesvá. "A druhá věc. Bojíš se tmy, jo.. Tak to sotva, venku svítí měsíc a hvězdy, tady v té továrně je větší tma než venku. Já tě tu nechala a ty mi kecáš, ale co, nech si svou pravdu, když je tak super tajná, mě to nezajímá." Pronesla jsem dost nevlídně. Tohle všechno mě teda opravdu urazilo, nejprve se směje mým zubům a pak mi lže... Spražila jsem ji ještě jednou pohledem doufaje, že mi neskočí po krku. "Ráno ať si pryč." Rozkázala jsem ji, ovšem můj drzí výraz rychle vystřídal strach, sklopila jsme uši a raději odtamtud zmizela, objevila jsem se na římse nad ní tak, aby mě neviděla, umím výborně šplhat takže jsem myslím trochu ve výhodě, drápy jsem se přidržovala kovové konstrukce a sledovala hezky z bezpečné vzdálenosti tu obludu.

Výraz v mém obličeji při jejích slovech dost posmutněl. "Tohle si myslíš? No dobře...já jen..nechtěla jsem tě urazit...Nevím proč, ale vždycky všechny kolem sebe naštvu." Můj výraz zůstával stále značně skleslý mezi tím, co jsem se jí snažila objasnit situaci. Není první, kdo mi to nevěří, jen je to první elin, těm jsem to ještě jaksi nevysvětlovala. "Ale já vážně jsem! Nelžu ti. Jen se k tomu naštěstí ještě dokážu měnit, podědila jsem to po mamce víš? No...teda teď už to víš, před tím asi ne,to by ses mě na to asi taky neptala." Ta malá bílá, ne příliš ušatá věc, se na mě nejspíš vážně zlobil. "No dobře...tmi se nebojím, ale úkryt potřebuju, stačí ti to takhle?" Pronesla jsem trochu neochotně, jakmile se mi však doslova vytratila před očima, nejprve vyjeveně jsem ji hledala očima po budově. Můj údiv ovšem velice brzy vystřídal nadšení. "To je neuvěřitelný! Jak to děláš?" Houkla jsem do prázdna, protože mě to opravdu zajímalo. Brzy jsem si však uvědomila, že se mnou vlastně nechce mluvit. Opět mi nadšení z tváře zmizelo, když jsem jí vlídně ovšem zklamaně popřála. "No tak teda dobrou noc, ale i tak děkuju." Mé kroky dále směřovaly spět k té pohovce, u které jsem byla před okamžikem.

SOSIE:
Jak se zdálo, osobu můj rozkaz nijak zvlášť nenaštval, ještě chvilku jsem pozorovala celou situaci hezky ze shora. To, že je elin se mi moc věřit nechce, ale ve skutečnosti jsem jich moc nepotkala všechny moje informace pocházejí od Dary. Je nepravděpodobné, že by se spletla, ale možné asi ano. Seděla jsem tam tiše, abych na svou přítomnost nijak neupozornila. Když mi popřála dobrou noc a otočila se zády, tak nějak mě to nakoplo k dalšímu rozhovoru přece jen, chci vědět, kdo dneska bude spát na mým gauči a taky už jsem dlouho neměla společnost. Jen hodně doufám, že tuhle svou vstřícnost nehraje a já nebudu litovat. Nechala jsem ji udělat další dva kroky. Pak jsem se drápy chytla betonového sloupy a spustila se po něm dolů. Moje drápy mě tam držely velice pevně a za hlasitého skřípání jsem se pomalu blížila k zemi, asi 4 metry nad zemí jsme se od sloupu odrazila a skočila dolů. Dopadla jsem hezky do pokleku skoro neslyšně. Takovéto seskoky nejsou díky mé anatomii nejmenší problém. Můj zrak se upínal na tu mršku, u čehož jsem divoce pohazovala ocasem. "Počkej." Vyhrkla jsem na ni splašeně. Po té se můj hlas už trošku uklidnil. "Ty si opravdu elin?, Já jen, že vypadáš.... jinak." Můj hlas nabral docela radostný ráz. "Jinak Já jsem Sofí. Aaaa ty?" Moc jsem se k dotyčné nepřibližovala, přece jen je dobré si udržovat bezpečnou vzdálenost. Jako ano.... Možná jsem někdy až přehnaně opatrná, ale furt lepší trochu víc opatrnosti než přijít o život.

Nadšeně jsem zatleskala při jejím akrobatickém výkonu. Mám s ní toho tolik společného! Ba co víc! Možná si se mnou přeci jen bude chtít povídat, nic není ztraceno! HA! A Fárn tvrdila, že se o sebe samotnou nedokážu postarat. Teď kdyby mě viděla, je teprve noc a já už mám střechu nad hlavou, možná i novýho kámoše. Má předtucha se potvrdila ve chvíli, kdy mě sama zastavila. Její otázka byla tak nějak na místě řekla bych. Přesto jsem při ní posmutněla. "Jen to klidně řekni...jsem ošklivá. To nevadí, všichni si to myslí. Teda většina." Opět jsem si vzpomněla na Fárn, která mi nikdy nic podobného neřekla. Moje mamka sice taky ne, jenže mě poslala pryč, proč by to dělala, kdyby nebyla stejného názoru? Musela to vědět. Následně jsem se na kotě opět usmála. "Jsem zvyklá." Musím říct, že mi udělalo obrovskou radost, když se mi překvapila. "Moc pěkné jméno! Já jsem...moment neříkala jsem to už?" Zadumala jsem se do sebe na okamžik, avšak nadšení v mém hlase nijak nepolevovalo. "No to je fuk...Já jsem Cassie. Ráda tě poznávám." Na mysl mi však vyvstala naprosto neodkladná otázka. "Jak máš dlouhý uši? Mě s moc líbí, jen mi připadají hrozně kraťoučký."

SOFIE: Nadšení, které jen čeřilo s ony osoby mě poněkud vyvádělo z míry, ale pro jednou bych se snad mohla vzchopit a začít si s ní nějak normálně povídat. Ovšem bezpečná vzdálenost je důležitá, nehodlám se k ní víc přiblížit. Potom jsem si však všimla jejího smutného pohledu, mě nepřijde ošklivá, jen nebezpečná. Ale i tak mi ji bylo líto, přirozeně jsem se ji snažila nějak povzbudit. Na mém obličeji se zjevil mírný vřelý úsměv, ocásek se přestal mrskat a já jej nechala klesnout až skoro k zemi a potichu jsem pronesla směrem k ní. "Ale jdi ty, podívej se na sebe, ty ošklivá určitě nejsi, a jestli ti to někdo někdy řekl, buď si jistá, že byl slepý nebo jen hodně žárlil." Na chvilku jsem se usmála, dala si ruku na hrudník a rychle dodala. "Já jsem tě samozřejmě nechtěla urazit. Jen si první, kterou jsem potkala s touhle vizáží a schopností." Přehrábla jsem se pamětí, jsem si skoro jistá, že své jméno neřekla, ale to je fuk. Přesto, že mě po dnešním dni packy už docela bolely a energie pomalu docházela. Netroufla jsem si na sobě dát něco znát a ani si sednout. Moje veškerá pozornost byla upřená na Tes...Ne Cassie jako bych každou chvíli očekávala útok. Nad její otázkou jsem jen obrátila oči v sloup. "Nevím, jak jsou dlouhý, neměřila jsem je. No možná jsou o malinko kratší než mají jiní eliny, je to kvůli tomu, aby mi v chladu neumrzly a navíc jsou částečně schované v srsti, neboj se dlouhé je mám akorát, slyším dobře." Vysvětlila jsem ji zdlouhavě a doufala, že další otázka nebude směřovaná na můj ocas, který se mi stále divoce mrská ve vzduchu.

Vděčně jsem se a ni usmála, bylo hezké slyšet, že si to o mě nemyslí, ne že by na tom záleželo, protože mé přesvědčení je trochu jinde. Všimla jsem si, jak se ke mě stále nechce příliš přibližovat, proto jsem jí jen pokynula rukou. "Hele neboj, když kolem není krev, tak nekoušu a z tebe teď nic moc cítit není." Sedla jsem si na gauč do tureckého sedu, abych naznačila, že teď se žádné útoky teda rozhodně konat nebudou. "Nejsem uražená, veř mi. Na to mě moc neužije víš?" Zazubila jsem se opět na ni. "Ale ty umíš taky něco extra, jestli se nepletu. Jak to, že jsi zmizela? To umíš od vždycky? A to jsi neviditelná, rychlá nebo se sad nějak přemísťuješ?" Chrlila jsem na ni horlivě, protože mě její rychlost velmi zaujala. Vysvětlení kolem uší, se mi zdálo dostačující až na jednu drobnost. "Jasně...chápu...No ale k čemu je to dobrý třeba v létě?" Napadlo mě, protože mi ten její huňatý kožíšek přišel trochu nepraktický. Ale třeba na jaře líná i to je možný, navíc častý.

SOFIE: Cassie se mi asi snažila vysvětlit že nekouše každopádně se jí to moc nepovedlo. Jak jako *když kolem není krev*. Ona je upír? ... Ale vždyť říkala, že je elin, tomu teda moc nerozumím no pak se zeptám. A taky řekla, že ze mě *nic MOC necítí*, takže ze mě něco cítí?.... Já fakt nevím, tak nějak jsem při přemýšlení zapomněla na svůj výraz, asi jsem se v tu chvíli tvářila trochu vyděšeně. Což byl opak než to co chtěla, anebo to byl nějaký náznak výhružky? Naštěstí mě vyrušila dřív, než jsem stačila něco říct. ´To je dobře, že urážlivá není.´ Pomyslela jsem si. Pak se mě ale začala vyptávat na mou schopnost. ´Jestli to mám od vždycky, to nevím, každopádně poprvé jsem ji použila při požáru v laboratoři a šlo to samo, takže asi jo, jen jsem o ni předtím nevěděla.´ Ale nechci ji říkat svou minulost, takže jsem na otázkou jen zaklepala rameny a taky ocasem, jakože nevím a sklopila jsem zrak k zemi. Docela rychle to na mě všechno chrlila, ale i tak jsme se snažila co nejdříve odpovědět. "Emm Teleportace." víc jsem ze sebe nedostala. Následovala pro mě tak otravná otázka opět na moje uši, ale no ták. Rozhodila jsme ruce do stran a trochu podráždění ji odpověděla. "Vůbec k ničemu, spíš na obtíž." Abych si trochu zvedla náladu musela jsem rychle dodat. "Ale i tak slyším mnohem lépe než třeba člověk." trochu jsem zacukala tvářemi a odhodlala se na další dotaz. "Hele, já vím, že jsi říkala, že jsi elin. Ale jak je to s tou krví, ty jsi zároveň i upír." Cassie stále seděla na gauči a já tak nějak neodolala odpočinku. Pomalu a tiše jsme si sedla na zem, aniž bych osobu spustila z očí a připravila si zbraň, kdyby přece jen upír byla a rozhodla se mě vysát.

Sledovala jsem, jak se výraz Sofie mění, jen nejsem úplně nevěděla, co to spustilo. Řekla jsem snad něco špatného? Co mi uniklo? Musela jsem se na to zeptat sama sebe, protože netušila, jak na to bude reagovat ona. Následně jsem se snažila celou situaci nějak zachránit. "Chci říct, že nekoušu vůbec! Nemám na násilí žaludek ani povahu. Jakmile vidím, byť jen kapičku krve, je to můj konec." Přiznala jsem jí, jistou verzi pravdy. Při její dost vyčerpávající odpovědi, jsem jen s úsměvem odvětila. "Jo aha...No to nevadí, podle mýho, je to naprosto super!Jsi šíleně šikovná!" Jsem ovšem od přírody trochu zvědavá, proto jsem ve svém vyzvídání pokračovala. "A umíš ještě něco? Třeba zpívat? Nebo rozeznat, který tip úpravy zeleniny, je pro ni co nejméně traumatizující?" Naléhala jsem dál, kdo ví, jakou neobvyklou schopností oplývá. "Jsi tu vlastně sama? Nebo tu žiješ se svoji rodinou?" Bylo mi líto jejího kožíšku, který přes léto nemá žádné využití, protože dle mého se nějaké najde. "Podle mě, ti moc sluší a i to se počítá." Zazubila jsem se na ni. Otázka týkající se upíryzmu mě upřímně překvapila, ba co víc, donutila mě se zamyslet. "No...nejsem. Aspoň bych neměla být. Ale...jestli se to dá nějak uvěřit a tebe to uklidní, klidně to podstoupím." Dodala jsem opatrně, pohrávajíc si s jednou dotěrnou myšlenkou. Co když nejsem napůl démon, ale upír? Když mohla celou dobu lhát moje matka otci, kde bere tu jistotu, že on nelhal jí? Některé věci by to vysvětlovalo. Jenže Fárn říkala, že ho zná. Musel by tedy převést i ji, což se mi zdá už hodně nepravděpodobné. Stejně bych tuhle teorii ovšem chtěla vyvrátit jednou provždy. Třeba nemusím ani hledat přímo Zaretha a s mým problémem mi může pomoci i nějaký obyčejný, přátelský upír! Je téměř neuvěřitelný, jak by to všechno usnadnilo! Musím o tom říct Fárn! Ona přeci taky zmínila, že jí pije krev, alespoň myslím. Navíc bych jí konečně splnila přín

SOFIE: Ta podlaha byla docela studená i na mě. Přistrčila jsem si nohy k tělu, opřela is bradu o kolena a omotala ocas kolem těla. Osoba na mě chrlila spoustu otázek. Když se mě zeptala na rodinu na okamžik se mi na obličeji objevil smutný výraz, při vzpomínce na Daru. Ale hned jsem to zahnala a klidně odpověděla. "Ne, jsem tu sama." Při odpovídání na další otázku, jako bych ožila sebejistotou. "Jasně, že toho umím víc. Magickou schopnost mam sice jen jednu, ale myslím, že i bez magie jde spoustu věcí. " Poté jsem se trochu otřásla v ramenou. "Ale zeleninu upravit tak, aby to pro ni bylo co nejméně troumatizující, teda opravdu neumím. Jinak jsem ráda. Že nejsi upír samozřejmě." Uff proč ta holka tak hrozně rychle mluví, připadám si jak u výslechu. Musím ji však nechat to s tou zeleninou byla docela sranda. Aaa fuj dušená zelenina. Jak tak o tom přemýšlím, možná bych ji měla nabídnout něco k jídlu nebo tak, je to slušnost. "Em Cassie. Chceš něco k jídlu, nemáš hlad?" Můj tón hlasu byl značně tázavý, ale přesto vlídný, jak jen to šlo. Navíc mám už také hlad. Tak teď už se snad můžu ptát já. "A ty jsi se tady teda vzala, jak. Proč si tady." Na tváři mě hrál zvědavý pohled. Co se dozvím.

Zkoumavě jsem se zahleděla na to fascinující stvoření. Nechápu, jak můžeme být ten stejný druh popravdě, ale o to mi to přijde zajímavější. "Emmm...fakt ti není zima?" Zeptala jsem se jí, protože já bych na tom místě, kde teď sedí ona už dávno umrzla. Další odpověď mi přišla opět velice konstruktivní. "No vidíš, to je náhoda! Já jsem tu taky sama...teda tak nějak." Zamyšleně jsem svraštila obočí, protože si rozhodně bez magie život představit nedokážu. Momentálně mě nenapadala ani jedna jediná věc, která se bez ní dá dělat, proto jsem se po chvilce dumání jednoduše zeptala. "Například?" No s tim upírem to není ještě úplně jistý, vlastně mi teď docela nasadila brouka do hlavy. Široce jsem se na ni zazubila.. "Já umírám hlady!...snad vždycky teda...Ale teď obvzlášť, co máš dobrýho? Chceš to pomoct uvařit? Něco jsem se naučila od svojí kamarádky. Ráda pomůžu." Byla jsem šťastná, že se se mnou konečně chce bavit, proto jsem se jí rozhodla odpovědět, jak nejpravdivěji to půjde. Otázka však dle mého názoru, byla dost neurčitě položena, proto jsem se ji rozhodla uvést na pravou míru. "No, to záleží, na co se ptáš. Jestli myslíš Atreiu, tak tady jsem proto, že hledám svýho tátu. Teda teď už moc ne nebo to aspoň nesmím říkat před Fárn, nemá to ráda. Moment, to vlastně nesmím prozrazovat. No dobře, teď už je to stejně fuk. Nebo snad tuhle část můžu?" Zamotala jsem se sama do zákazů, při jejíchž udílení prostě pozor nedávám. "Tady, jako tady jsem proto, abych se večer někde schovala. Snažím se totiž dokázat Fárn, že se o sebe dokážu postarat. Fárn je moje dobrá kamarádka, bydlím u ní, má moc pěknýho koně, jenže mě ten kůň nemá rád, prý je ze mě něco cítit. Jenže já se denně meju! Ačkoli vodu nesnáším! Tak co má ta kobyla za problém?" Jo, takhle můžu vyprávět hodně dlouho, jsem prostě od přírody společenská.

SOFIE: Cassie mi byla stále víc a víc sympatická. "Ne zima mi není." Usmála jsme se. To že je tady sama je dost dobře, teda jako ano možná je to smutné, ale z mého hlediska... Jedna návštěva stačí. Jak jsem čekala. Cassie se mě zeptala skoro ihned na jídlo, jen mám pocit, že asi nesplním její představy. "No jsou tu nějaký sušenky, konzervy a králík, chceš opíct králíka? Pomoci si samozřejmě cením, ale zvládnu to." Pronesla jsem velice mile a pokračovala ... "Ale doufám, že si nemyslíš, že tu mám sporák, když už něco vařím nebo peču tak na ohni." Moc ráda jsem si vyslechla její důvod příjezdu, ale ještě srandovnější bylo, jak se do toho motala i když to mělo svou děsivou část. Co tají, že něco nesmí nebo smí říct. Mohlo by to být nebezpečné? A kdo je ta osoba, jejíž jméno zmínila. Zamračeně jsem na ní koukala a čekala, co z ní vyleze. Hmm tak nic. Takže se jedná o nějakou hloupou sázku..? No je to možný. Začínala jsem se na ni mračit čím dál tím víc. Ale i tak jsem měla dost slušnosti, abych si vyslechla celou její historku. Očividně jí mrzí, že ji nemá rád nějaký kůň, ale to je fuk. Ať si jde tyhle vztahy řešit jinam s tím já ji teda neporadím. Trošku smutně a zároveň maličko naštvaně jsem na ni spustila "To se jedná o nějakou hloupou sázku. To si děláš snad jen srandu." Nikdy jsem se moc nerozčilovala, proto to byla spíš jen taková otázka do vzduchu navíc jsem si na ní nedovolila zvýšit hlas. Je mi to vlastně fuk. "Jen doufám, že tě ta kámoška nepřijde navštívit, jedna návštěva mi bohatě stačí." Trochu provinila jsem se na ni podívala. "Promiň to vyznělo trochu hůř, než jsem chtěla. Já jen nechápu, proč si tady, když můžeš být s ní." Pomalu jsem se zvedla na nohy a máchla ocasem. "Tak co si teda dáš, skočím pro to."

Docela mě zajímalo, jestli má nějakou poruchu termoregulace nebo to možná bude i naschvál, já jsem tedy zimu nikdy ráda neměla a jsem na ni trochu citlivější, než ostatní, ovšem ona ji zdá se nevnímala vůbec. Zrovna mě napadlo, že jestli tu budu takhle sedět ještě minutu, umrznu zaživa, proto si přičarovala dvě další huňaté vrstvy oblečení v podobě hustých, teplých svetrů. "No...abych pravdu řekla, se stahováním králíka ti asi moc nepomůžu. Nemám na to žaludek. Proč je vlastně lovíš? Není ti jich líto?" Zeptala jsem se jí s nepokrytou zvědavostí v hlase. Dělá to z ní snad zlého elina? Nezdála se mi, jako něco špatného, ale první dojem může klidně klamat. Z mého přemýšlení mě vytrhla až její trochu pohoršený hlas. "No...není vlastně hloupá, jedná se o mojí budoucnost, i když i to je možná hloupé uznávám. Myslíš, že je projev hlouposti snažit se přežít?" Ptala jsem se jí zvědavě, protože mě její názor pochopitelně velice zajímal. Při její další poznámce, se cosi v mém hlasu zlomilo, očividně mě tu totiž nechtěla. "Protože se potřebuju postavit na vlastní nohy." Odvětila jsem jí ve vší slušnosti, dál už se však nijak nerozvášňovala. "Vem mi tu sušenku prosím." Požádala jsem ji nakonec, abych přidělávala co možná nejméně práce. "Hele ale ty přeci taky můžeš žít s ostatními eliny ne? Proč tu teda jsi sama?" Nedala mi tahle otázka.