Thomas & Cassie

Thomas & Cassie

Fascinovaně postával u jednoho z mnoha stromů a nespouštěl oči z oblohy, která zářila všemožnými barvami. Stál nehnutě s rukama složenýma na prsou a jeho jediný pohybem za celou tu dobu byl ocas, pohupující se ze strany na stranu. Ticho náhle přerušil hrom, který na malý moment rozzářil celý les. Dokonce i na špičky byste si v tento okamžik, ve tmě hluboké lesa viděli. Dnes se necítil ohrožený a chtěl přerušit tu denní rutinu, se kterou v tuhle chvíli posedával ve svém vlastnoručně postaveném příbytku dole u louky pod lesem. Přemýšlel a byl opravdu zabraný do svých myšlenek, takže se mohlo zdát že své okolí zcela nevnímá, jenže to byl omyl. Přes všechny myšlenky nezapomínal na tu skutečnost, že i tady nemusí být plně v bezpečí. Ne že by se tedy zaměřoval na pozorování každého divně tvarujícího se stínu stromu, ale věřil svým dobrým smyslům a proto nespouštěl oči z místa, kterým se upíral. Lehce rozevřel ústa v jakémsi zdvořilém gestu aby do nich propustil trochu vzduchu a po opravdu delší době přešlápl na místě, aby přenesl váhu na druhou nohu. Zatím byl svědkem této podívané v celém širém lese sám, nebo to si alespoň myslel.

Stál tam a s naprostým klidem pohlížel na oblohu, kde se jeden blesk přeháněl doslova s druhým, zároveň bylo v okolí až nepřirozené ticho, jenom sem tam se ozval nepěkný hrom, rozléhající se lesem. Na malý moment zavřel oči, což byla nejspíše chyba, když jeho citlivé uši, zaslechly výkřik a kroky na sněhu někde za ním. Okamžitě zastříhal ušima a otočil se po směru zvuku zrovna ve chvíli, kdy se tmavá postava, z níž za chvíli rozpoznal lidskou dívku prudce ohnala čímsi ostrým ve směru někam před sebe. Chvíli si myslel, že tu ostrou věc hodí jeho směrem, jenže to se nestalo. Za chvíli rozpoznal nejenom nůž, ale dokázal také určit kde dívka stojí, jelikož si jeho oči na ten rychlý přesun do tmy začaly přivykat. Otočil se, velice pomalu tak, aby se mohl oddálit od kmene stromu a pohlédnout na dívku. Nebyl ozbrojený, neměl u sebe vůbec nic, vlastně ho nenapadlo, že by se někdo v tak nehezkém počasí odvážil ven. Pevným hlasem, jehož tón se na konci proměnil ve váhavost, mu oznámila, že nechce žádné problémy. "To já také ne," odpověděl a na malý moment bylo v lese opět ohlušující ticho, které bylo přetnuto dalším z mnoha hromů. Mlčel, nic neříkal a jeden by řekl, že skoro ani nedýchá. Jenže za malý moment si svou chybu uvědomil a tak se s tichým nádechem ozval:"Nejsem tvůj nepřítel, ale jsi-li ty mým, budu se bránit," zamračí se na chvilku, chviličku hned po tom, co se zadívá na hrot nože, v němž se odrážely zuřící blesky, v dálce na nebi za ním.

Sledoval ji jasně modrýma očima a chvíli se mohlo zdát, že ji doslova propaluje pohledem. Možná zrpvu působil trochu nepřátelsky, ale jeho chování se odvíjelo od toho jejího. Moc dobře věděl, že lidem nemůže věřit, nedokáže to. První setkání s lidmi mu nepřinesla zrovna nejhezčí vzpomínky, spíše pokusy ho zastřelit vším, čím mohou a co mají na dosah. Za celou svou dlouhou minulost pochopil že nikdy ve světě nemá místo a proto ho také dávno zpátky.. přestal hledat. Jeho výraz se však změní zrovna ve chvíli, kdy stáhne svou zbraň a dokonce se omluví. Její nečekaný klid ho donutí přemýšlet. Ani trochu nebyla vyvedená z jeho zevnějšku, což mohlo značit jenom jediné - věděla o magii, protože ať se to snažil jakkoli svést na okolí lesa a jeho temnotu, s tím, že ho jednoduše moc dobře nevidí, v prudkých záblescíc které sebou přinášely světlo, mu to zkrátka nedávalo smysl. Až teď si všiml že je udýchaná, stál od ní sice na pár kroků daleko ale jeho sluch byl velice dobrý, možná až překvapivě dobrý nebo si jenom všímal maličkostí. "V pořádku," odpověděl a zamyslel se nad tím, co tady dělá nebo kam tolik pospíchá, ačkoli to typoval na město, s čímž se nemýlil, když se mu po chviličce dostálo prosby. "Jdeš opačným směrem, musela jsi nejspíše minout okraj lesa," vysvětlí a když k němu popojde blíže, neunikne mu její napětí a záchvěv při ostrém blesku, který byl ihned následován až nepříjemně hlasitým hromem. Nevěřil jí, ale zlý nebyl. Možná to nebyl jeho problém, ale i tak s povzdechem složil ruce k tělu a krátce se pousmál. "Schyluje se k prudkému dešti a já mám příbytek kousek odsud. Pokud chceš, nechám tě přespat u sebe a zítra ti ukážu cestu k městu," nabídne a vyčkává zda jeho nabídku přijme nebo nikoli. Pokud chce  zůstat v chladném lese, jak je jí libo, potom si bez problému odkráčí po svém aby se schoval před nastávajícím deštěm, který nepřejde tak rychle, jak by si někdo mohl myslet. "Jak tedy?"

Sledoval ji svýma modrýma očima, které se sem tam v záblesku prudkého světla nehezky zaleskly. Ani netušil proč dneska upustil od svého saka a cylindru, působil teď mnohem víc divoce, než kdy dříve a vracelo ho to o pár kroků zpátky. Chvíli mohl vypadat lehce podrážděný, ale byl jenom unavený a přes všechno co by jste o něm dokázali zjistit, by jste věděli že v tom nehraje roli jenom unavenost. Znovu na malý moment odklonil pohled k obloze a to zrovna v momentě, kdy se k němu přiblížila. Na jednu stranu dával pozor a byl opatrný, na druhou se zdálo, že se vůbec nekryje a nehlídá. Popravdě tomu bylo tak půl na půl. Poslouchal ji a když přijala jeho nabídku, pomalu se rozešel směrem ke svému příbytku. "To jste dneska tedy nevychytala tu nejpřívětivější dobu na cestování," vydechne a sem tam se ohlédne. Nelíbilo se mu, že křáčí za ním a proto se pokusil srovat krok tak, aby mohla jít vedle něj. Předtím se mu představila jako.. Cassie? Ach ano, chvíli se zdálo že nedává pozor nebo je krapet mimo, ale rovzpomněl si a proto se hluboka nadechl a pousmál se s pohledem na dívku vedle něj. "Pár let, možná tak dvacet, třicet... už ani nevím," krátce se zasměje, jenom aby odlehčil svou nevědoost v tomhle ohledu a zároveň rudce zabočil doprava do menšího spádu v lese. "No Cassie, buďte opatrná, musíme se dostat až dolů a klouže to tu," upozorní ji a sám vykročí pomalu dolů. Pro teď nechá svoumagii magií aby se mohl pevně zabořit nohama do země a využít k tomu i drápy. Boty jaksi nechal doma a vyšel ven naprosto nepřipravený.