Cassie+Ytia

"Ale ne," zaúpěl blonďák a já jsem svůj pohled nuceně přesunula na něj: "Ta havěť rozbila ten hrneček, co jsem ti dal k narozeninám, babi." Nadechla jsem se: "To není žádná havěť." Téměř jsem to zavrčela, jenže pak mi hlava opět začala pulsovat bolestí. Chytila jsem se za ní, dlaně přiložila ke spánkům a prsty si vjela do zrzavých vlasů, a vyjekla jsem, načež jsem raději čelisti pevně stiskla k sobě. "Klid," poklepala mi žena na záda a otočila se k blonďákovi: "Běž a podej mi trochu odvaru z Hlabolevu." Rozkázala přísně a chlapec s přikývnutím vyrazil přes místnost. Jenže zakopl o Cassie v ptačí podobě, která se právě ládovala kuřetem, a rozplácl se na zemi, jak dlouhý, tak široký. "Nemehlo!" Vykřikla nahněvaně jeho babička a hodila po něm pantofli. Bohužel minula, bota se odrazila od rohu stolu, vyděsila kocoura a mě trefila přesně doprostřed čela.Zastavila jsem se v jakémkoliv pohybu, dokonce jsem se ani nenadechla. Jen jsem zašilhala očima směrem v sloup, jak jsem se snažila dohlédnout na rostoucí bouli. Pootevřela jsem pusu: "Sakra." Vypustila jsem bez rozmýšlení. Žena se ale rozmáchla a vrazila mi pohlavek: "Tady se nekleje!" Upozornila mě. Ublíženě jsem se na ní otočila: "Au," zamračila jsem se, poté obrátila oči v sloup a svezla se po židli pod stůl. Takhle mě tu mlátit! To je normálně týrání lidí, nebo spíš zvířat! Já jim to dám taaaaak moc sežrat! Bědovala jsem v duchu, když jsem se opět škrábala, za pomoci blonďákových rukou, zpět na židli. Nakonec si žena pro sebe něco zamumlala a do hrníčku mi odlila trochu podivného a zapáchajícího roztoku z jakési kádinky, či co. "Na," vtiskla mi to do dlaní: "Vypij to. Pomůže ti to." Trochu jsem se bála promluvit, aby mi neuštědřila ještě jednu, protože tu už bych asi nepřežila: "Vypadá to," zamyslela jsem se: "Děsivě. Nechcete mě otrávit, že ne?" Jo, protože kdyby tomu tak bylo, tak ti to teď určitě poví, Ytio. Protočila jsem nad sebou v duchu oči. "Vypij to, nebo ti ubalím další," varovala mě autoritativním hlasem babička. Tedy, spíš babka. Vykulila jsem oči a raději to do sebe rychle hodila. "Fuj! Ble!" Začala jsem kašlat a bránila se pocitu, že se za chvíli pozvracím. "To je tak hnusný!" Remcala jsem dál: "Teď jsem si jistá. Vy," ukázala jsem na babku a jejího vnuka: "Mě chcete otrávit, nebo jste otrávili!" Obvinila jsem je. Za několik vteřin mi ale došlo, že bolest hlavy se zmírňuje a že se můžu svobodně pohnout, aniž by v ní opět začala pulzovat bolest. Ze židle jsem se vrhla ženě do náruče: "Bolest je skoro pryč! Jste kouzelnice!" Naprosto jsem ignorovala Cassie s kuřetem. "Jo," uchechtla se babka: "Ale teď alou do mé postele! Musíš se odpočinout." Varovala mě a, aniž ybch stačila jakkoliv zareagovat, dotáhla mě do vedlejší místnosti, strčila do postele a přikryla dekou. "Dobrou noc," zavelela a já jsem jen zmateně nakrčila nos: "D-dobrou noc?"

Nemohla jsem tomu uvěřit! Jen jsem si spokojeně večeřela kuře a ten malý matla o mě zakopl! Ublíženě jsem zapískala a odskočila stranou, zatímco ten nešika se zvedal ze země. Chtěla jsem mu za to pořádně vynadat, jenže to už se hlásilo o slovo Ytiino štěstí. Znovu jsem naprosto fascinovaně sledovala, jak se jí bota odrazila přímo do čela i to, jak do ní hrůzostrašná babička leje nějaký divný nápoj. I když to vypadalo sebe hůř, zdálo se, že nápoj pomohl. V duchu jsem se smála grimasám, které se objevily Ytie na tváři a už jsem se těšila, až jí to jednoho dne vmetu do obličeje. Když Ytia trochu vyplašeně zmizela ve druhém pokoji, chytla jsem zbytek kuřete do zobáku, věnovala dlouhý pohled babičce a odhopkala za Ytiuo do vedlejšího pokoje. Ať si ta babka myslí co chce, mě je to jedno. Dostala jsem do sebe poslední kousek a rozhlédla se kolem. Vyškrábal jsem se na okno a pohodlně se tam usadila. Probrala jsem si zobákem peří na zlomeném křídla a byla připravená uložit se ke spánku. Než jsem usnula napadl mě jeden ďábelský plán nebo lépe řečeno opravdu hodně jsem se nudila a štvát Ytiu začala být moje oblíbená činnost. Začala jsem pochodovat po parapetu jsem a tam a bavila se nad otravným ťapavým zvukem, který to vyluzovalo. Když mě i to omrzelo, přelezla jsem k Ytie na postel a začala pochodovat na ní sem a tam. Ani tohle ale nemělo dlouhého trvání a za chvíli už jsem na ni poskakovala, jak retardovaný papoušek. Své řádění jsem ale zakončila něčím mnohem horším, protože jsem jí nejprve štípla zobákem do palce u nohy a hned potom začala napodobovat zvuk budíku. Jooo tohle byla pravá zábava. Chtěla jsem nadále pokračovat v otravování života Ytii, když v tom se ozvalo důrazné bouchání na vstupní dveře domu.

Přetočila jsem se na bok a přitiskla si polštář k hlavě, abych neslyšela to otravné klepání pařátů, když najednou na mě něco přistálo a začalo to po mně pochodovat. "Nech toho," zamumlala jsem do polštáře a trochu se zavrtěla. Jenže to nemělo žádný efekt a Cassie po mě začala skákat, načež mě klovla do palce u nohy. Odhrnula jsem svůj polštář trochu stranou abych na ní viděla: "Hej, dost! Nech toho!" Zamračila jsem se a propíchla ji pohledem. To už začala vyluzovat zvuk podobný budíku a mně došla poslední trpělivost. Vzala jsem do ruky polštář a naštvaně jím srazila Cassie: "Řekla jsem, že toho máš nechat! Chci spát!" Zaječela jsem na ní tak nahlas, že se dveře vedlejší místnosti otevřeli a dovnitř nakoukla blonďatá palice: "Mám tu havěť teda vyhnat?" Optal se zdvořile. Zvedla jsem k němu hlavu s nebezpečným leskem v očích a dalším polštářem mrskla po něm: "Ne!" Zakřičela jsem jako smyslů zbavená: "Nechte mě, sakra, všichni spát!" Zavztekala jsem se. Rychle jsem přes sebe přetáhla deku, takže mi z pod ní vykukovalo pouze několik kudrlinek Nesnáším Cassie, nesnáším toho blonďáka, nesnáším babču, nesnáším sinice, nesnáším skopčáky, nesnáším ryby, nesnáším všechny! Opakovala jsem si v duchu jako pohádku na dobrou noc stále dokola. Pak jsem se povzdychla a zavřela slastně víčka. Konečně můžu jít spát. Než jsem ale usnula ještě jsem se rychle posadila a znovu po Cassie mrskla polštář: "To kdyby jsi si stále nepamatovala, že mě máš nechat spát!" Zašvitořila jsem a pak se znovu zachumlala do peřiny.

Ne, že bych podobnou reakci nečekala, ale přesto jsem se neubránila vyděšenému výkřiku, když jsem si uvědomila, že se nestačím polštáři bez křídla vyhnout. Rána mě smetla a já letěla přes celou místnost, až jsem se rozplácla na dřevěné stěně, do které se mi zabodl zobák. Zapřela jsem se drápy a hodnou chvíli se snažila zobák škubáním hlavy vytáhnout. Když se mi to konečně podařila, s hlasitým žuchnutím jsem spadla na zem. Obezřetně jsem se podívala ke dveřím, ve kterém se opět objevil klučina a naježila všechno peří, když mě opakovaně nazval havětí.  Uskočila jsem před dalším polštářem, který po mně Ytia mrskla a tlumeně jsem jí v podobě tichého brebentění vynadala. Polštář, který po mně, ale hodila jsem se rozhodla využít, jako svoji poste/hnízdo a opatrně se na něm uvelebila. Z druhé strany domu jsem poslouchala tlumené hlasy. Nerozuměla jsem všemu, ale někdo se ptal po pocestných. Je možně, že mě s Ytiou někdo zahlédl a teď jsem tu pro nás? No vlastně to bylo dost pravděpodobné. Děsivá babička, místo toho seřvala  nezvaného návštěvníka za špatné vychování a podle zvuku ho nejspíš doslova vykopla z baráku. I když mi ta představa přišla legrační, bylo jasné, že si na další cestě budeme muset dát větší pozor. Teď byl ale čas na odpočinek. Jednou si ho snad můžu dopřát nebo ne? I když jsem chtěla držet stráž, únava mě brzy přemohla a mě se před očima objevila má vesnice, celá v plamenech.

Spokojeně jsem podřimovala necelou hodinu, poté mě ale vzbudilo tříštění se skla. Zívla jsem a rozespalýma očima hledala po místnosti původce zvuku. Zahlédla jsem Cassie uvelebenou na polštáři, který jsem po ní před tím hodila. Pak jsem se pohledem setkala s babkou, která nepříjemným pohledem probodávala svého vnuka. Ten seděl na bobku na zemi a sbíral střepy. "To nemehlo rozbilo skleničku s odvarem na tu tvojí hlavu," lamentovala vrásčitá žena tiše, snad aby nevzbudila, jak oni dva říkali, tu havěť. Promnula jsem si oči a vyhlédla z okna. Začínalo se smrákat a pro nás to byl nejspíš nejlepší čas na to znovu vyrazit. "Asi," pomalu jsem se posadila a spustila nohy na zem: "Asi bychom už měli jít?" Oba si mě začali prohlížet zkoumavým pohledem. "Už byste měli jít? Vy?" Optala se nakonec chlapec. Zarazila jsem se, načež jsem na tváři vykouzlila úsměv: "No, já a moje "havěť"," naznačila jsem prsty úvozovky při slově havěť. Babka si odkašlala: "Nemyslím si, že je to dobrý nápad. Přeci ta hlava, navíc někdo Vás tu dneska hledal, teda," odmlčela se: "Myslím, že hledal Vás a ještě nějakou holčinu, ale ta s vámi nepřišla. Mno, a já myslela aby vás třeba nepřepadli, nebo, nebo, tak něco." Vykoktala nakonec. Tvářila se při tom tak zvláštně, až mi přejel mráz po zádech. Třeba tu jen nemívají moc návštěvy? Zavrtěla jsem ale hlavou, abych tuhle myšlenku odtamtud vyhnala. "No," postavila jsem se a došla ke Cassie a zatřesením jsem jí zkusila probudit: "Nemusíte se o nás bát." Jenže babka se teď zamračila: "Já vás prostě odejít nenechám a hotovo!" Bouchla za sebou a vnukem dveřmi. Stála jsem tam jako opařená, když jsem uslyšela, jak v zámku ode dveří rachotí klíč. "Hej," vykřikla jsem a pokusila se doběhnout ke dveřím, jenže mi podklouzla noha a já se zaduněním dopadla na zem. "Au," zaúpěla jsem: "Moje kostrč!" Dneska mám fakt dost špatný den. Pokroutila jsem nad sebou hlavou a rozhlédla se po další únikové cestě.

Byla jsem uvězněná ve vlastní noční můře a nemohla se z ní dostat ven. Už snad celou věčnost jsem hledala únikovou cestu, ale zdálo se to marně. Když už jsem si myslela, že ve vlastních vzpomínkách zůstanu bloudit navždy, někdo mě probudil. Ytia se bavila s těmi dvěma, zatímco já si dávala dohromady křídlo. Když mě i ona nazvala havětí nesouhlasně jsem hvízdla, ale víc se k tomu nevyjadřovala. Zavřely se dveře a cvakl zámek. Zkusmo jsem zamávala křídly a popolétla na stůl u druhé stěny. Sama jsem poznala, že už je čas jít. První den nám cesta ubíhala opravdu hodně rychle, což znamenalo, že ve vesnici budem za den nebo dva, pokud udržíme stejné tempo. Houkla jsem na Ytiu a doufala, že přestane dělat rámus. Nešika jedna. Dotkla jsem se stěny a rozložila dřevo na vzduch. Prostě jsem ho nechala zmizet i když jen malou část ,aby se jí Ytia protáhla ven. Sama jsem vyskočila a nedočkavě čekala, než vyjde, abych díru opět mohla zacelit. Sice jsem se jí nikdy nezmínila o tom,jak dovedu pracovat s materiálem do takové míry, ale na druhou stranu jsem si byla docela jistá, že cestu ven ocení. Nedočkavě jsem na ni zavolala, aby si trochu pohla, kdyby tohle viděla děsivá babička, nejspíš by nás ještě upálila na hranici, jako za starých časů. To vlastně není tak nepravděpodobné, kord když je Ytia ještě k tomu zrzka.

Všimla jsem si Cassie a chvíli na stěnu jen překvapeně a tak trochu i vyděšeně hleděla. Když na mě ale znovu houkla, protáhla jsem se konečně ven. Nepodívala jsem se na ní, když jsem tiše odvětila: „Díky.” Pak jsem se pohnula směrem od domu a dveře v pokoji se rozevřeli. Ohlédla jsem se a dřív, než mě stihla babča nebo její vnuk zastavit, proměnila jsem se v dravce a vzlétla k tmavé obloze. Vřískla jsem kamsi pod sebe. Bylo to zlostné a tak trochu mířené k děsivé stařeně a tomu hloupému klukovi. Doufala jsem, že mě Cassie následuje ale rozhodně jsem to momentálně nehodlala zjišťovat a jen se snažila být, co nejdál od toho stavení. Nejhorší na cele situaci ale bylo, že nás někdo sledoval a také to, ze mě neskutečné bolela hlava i ve zvířecí podobě. Pod křídly jsem ucitila vzdušný proud, takže jsem na par vteřin přestala mávat křídly. A i když jsem ještě před chvíli ležela v teple posteli, pocítila jsem na sobě nesnesitelnou únavu. Potřebovala jsem ještě nachvili přistát a odpočinout si, jenže jsem věděla, ze teď to není možné. Proud se mnou zalomcovala skoro stejně jako na začátku naši cesty, ale já si tentokrat dala pozor a zamávala křídly.

Přísahám při všech bozích, že kdyby Ytia nebyla jediná živá bytost se kterou bych mohla spolupracovat, nejspíš už bych ji někde zahrabala a nechala divoké gekončíky, aby jí večer ožužlávaly nos. Byla to sice stará pověra, ale děti z mé vesnice dokázala vždycky pořádně vyděsit...kvůli tomu se báli večer do lesa. Sotva jsem se dostala kousek od baráku s Ytiou poletující někde poblíž, dovolila jsem si věnovat chvilku přemýšlení. Dostanu-li se do vesnice a podaří-li se nám nějakým způsobem mého otce najít, co bude s Ytiou? Přežije cestu zpět? Mé nadměrné používání moznku však nikdy nevedlo k ničemu dobrému, nevím sice, kdo tam tu skálu postavil, ale na...12% tam nebyla, když jsem se předtím dívala. Jaká drzá skála! Neuhne z cesty, aby podpořila vyšší účely a dobro. To bylo to poslední co mi prolétlo hlavou, než jsem ucítila větrem ošlehaný kámen na svém obličeji. Vypadá to, že Ytiina blbost je nakažlivá, měla bych se držet dál od těla.

Ve tmě se ozvala jakási rána a já se ohlédla. Cosi narazilo do skály, kterou jsem před malou chvíli oblétla. Zamávala jsem křídly a přistála pod skálou. Na zemi se válelo... cosi. Očima jsem kmitala po změti čehosi, co připomínalo hadí ocas, až jsem pohledem zakotvila na tváři Cassie. S povzdechem jsem se proměnila do lidské podoby: "To sis, sakra, nemohla dát pozor na tu skálu?" Protočila jsem při lamentování očima a přisedla si ke Cassie na bobek. Skousla jsem si ret. Fajn, stačí ji jen probrat. Napomenula jsem se. "Cassie," chytila jsem jí za rameno a jemně s ní zatřásla. Jenže pak se za mnou ozvalo křupnutí větvičky. Vyděšeně jsem se ohlédla. Co to bylo?! Panikařila jsem v duchu. Pak jsem se jemně plácla do čela: "Jasně, Ytio. Víš, že vás sledují, ale proměníš do své podoby." Zašeptala jsem naštvaně sama k sobě. Znovu křupla jakási větvička a já si vzpomněla na jednu věc z knížky, kterou jsem dříve četla. "Klac, klac," zamumlala jsem a zneviditelnila se.

Někdo vyslovil mé jméno, nebyla jsem si jistá, kdo to byl, ale přimělo mě to pootevřít oči.Okamžitě celým mým tělem projela ostrá bolest. Zamrkala jsem a pomalu se napřímila do nějaké smysluplné a důstojné polohy, takže jsem nevypadala, jako zamotaná ve vlastních tkaničkách od bot. Promnula jsem si bolavé čelo a zamžourala do noci. Oči si tmě rychle přivykly. Zaslechla jsem podivné klacčení a instinktivně zasyčela tím směrem, kde se ve stínech pohybovala nejméně jedna postava. Nikomu jsem ublížit nechtěla, toho už bylo dost. Nebyla jsem žádný válečník nebo vrah, neměla jsem na to povaho. Nebo si to aspoň nepřipustila, proto jsem, po rychlé úvaze na sebe vzala svoji lidskou podobu a zvedla ruce nad hlavu. Nevěděla jsem jestli se bude Ytia chtít bít, ale pokud dnes uvidím nebo ucítím byť jen kapičku krve, nemusí odsud odejít nikdo z nás.

Pozorovala jsem Cassie, jak se přeměňuje a zvedá ruce nad hlavu. Najednou se okolo nás rozhostilo až nepřirozené ticho. A pak následovalo další klac, klac. Tentokrát mnohem blíž k nám. Nenápadně jsem přikročila blíž ke Cassie a za pasem jsem nahmatala rukojeť své dýky. Pro jistotu. Ubezpečila jsem se v duchu. "Jen klid," ozvalo se ze tmy. Zacouvala jsem směrem mez stromy, dál od Cassie, abych když tak mohla využít momentu překvapení. Najednou mě kdosi chytil za ramena. Cukla jsem sebou a dívka mě otočila na sebe. Zvláštně se usmála: "Jan klid." Zopakoval jakýsi hlas. Překvapeně jsem pootevřela ústa, když mi došlo, že je slepá. Jakoby mi četla myšlenky, ihned odpověděla: "To, že jsem slepá, neznamená, že nic nevidím." Sáhla mi po ruce svírající dýku, kterou mi následně sebrala. Zamračila jsem se a zviditelnila jsem se. "Co po nás chcete?" Odsekla jsem. "Pokecat," zašklebila se na mě další postava opírající se o strom kousek od Cassie. "Kdo jste?" Prskla jsem znovu. "Řekněme, že přátelé," pokrčila rameny slepá dívka. Ohlédla jsem se po Cassie a čekala na její reakci.

"Skvěle, mi zas nechceme žádné problémy, možná bychom se mohli prostě každý vydat svou cestou, co říkáte?" Zeptala jsem se a trochu se na ně zamračila. Já už ani nevím, kdy naposledy setkání s někým podezřelým dobře dopadlo. Jako teoreticky to s Ytio, ale když si představím, kolik nervů už mě to stálo, snad bych si to pro příště odpustila. Dobrá uznávám, že se mnou to také není vždycky jednoduché, a nikdo jiný by se mě asi neujal, nebo by mi alespoň nebyl ochotný pomoct. Odevzdaně jsem tedy pustila ruce podél těla a trochu odtažitě řekla. "Pak tedy mluvíme. Co chcete." Ta slepá se jen tajuplně usmála, když odvětila. "Tady ne moje milí i stromy mají uši. Pokud vás zajímají odpovědi na vaše otázky, následujte nás." Založila jsem si ruce na prsou a namítla. "Nepamatuji si, že bych se na něco ptala." Další odpověď přišla odněkud ze tmy, kam jsem neviděla. "Ne každá otázka musí být vyslovena nahlas."

Splácla jsem ruce k sobě: "Fajn," procedila jsem skrz zaťaté zuby: "Tak tady je jedna otázka vyslovená nahlas. A odpověď chci teď. Jak máme vědět, že nás nezavedete do nějaký pasti a nepodřežete?!" Založila jsem si ruce na prsou a skousla si spodní ret. Protože teď nejste vůbec ve slepé uličce, odkud nemůžete útéct, Ytio. Zatleskala jsem si v duchu. Poslední dobou začínám štvát i samu sebe. Bezmyšlenkovitě jsem spustila ruce podél těla a odšourala se ke Cassie. Tohle byla největší jistota. Bojovat vedle sebe, když už nic jiného. Ale třeba vážně žádné problémy nenastanou, zadoufala jsem. Od druhé osoby se ozvalo uchechtnutí, načež zase promluvila ono děvče: "Sama sis přece odpověděla. Kdybychom vás chtěli zabít, uděláme to teď a tady. A popravdě, měli byste jen minimální možnost." Začínala mě pěkně štvát, jak mi pořád lezla jaksi do hlavy. Věnovala jsem jeden váhající pohled Cassie, než jsem se rozhodla. "No," povzdechla jsem si: "Asi nemáme moc na výběr, co?" "Může to jít po dobrém, ale i po té horší stránce," zareagoval ihned druhý hlas. "My osobně však raději po dobrém," odpověděli sborově. "Veďte mě," pobídla jsem je za sebe.

Se zatajeným dechem jsem sledovala celou situaci a opravdu hodně doufala, že se tu nikdo nehodlá uchylovat k násilí. Jeden z našich průvodců, se rozhodl odpovědět na Ytiinu otázku. "Vědět to bohužel nemůžete, ale náš dobrý přítel tvrdí, že na výběr má jeden vždycky, ať už se ocitne v jakékoli situaci." Já neměla zdání, ke komu tím směřuje, s trochou štěstí se to během naší návštěvy dozvíme. Setkala jsem se pohledem s Ytiou a snažila se v něm najít nějaké odpovědi, ovšem bez úspěchu. Já sama se do debaty raději nepouštěla, doufajíc, že nás z toho Ytia nějak dostane. V momentě, kdy se bytosti kolem domluvily na pokračování naší dobrodružné výpravy, přikradla jsem se co nejblíže k Ytie. "Takže...asi je neznáš co?" Většina našich průvodců sice byla zahalená, přesto jsem v jeden moment zahlédla vyčuhující části končetin, podle kterých se dalo soudit, že se jedná o jakousi směsku různých druhů. "Ehm...vy asi nebudete rodinka co?" Na to jsem si rukou plácla do čela a začala se horečně omlouvat. "Nebo jo, vždyť na tom není nic divného, nám to teda nevadí, jak tady žijete." Snažila jsem se neohrabaně zachránit situaci. Cesta lesem, jakoby se před námi sama tvořila, čas od času se mi podařilo ve větvích zahlédnout pár zvědavých očí. "Jůůů...další kamarádi. Ráda poznávám nové lidi...rasy...kamarády." Zazubila jsem se nejistě a odmítala se postit Ytiina rukávu, který jsem tak křečovitě svírala. Pochopitelně se vůbec nebojím...možná trošku.