Zareth/Fárn/Ytia

Večer
sychravo
postranní uličky

Fárn: Dnes večer jsem se posadila ke stejnému stolu. To místo mi docela vyhovuje. Tmavý malý stůl s dvěma židlemi zastrčený šikovně v rohu. Místo, kde si mě mnoho lidí nevšimne. Při sklenice lahodné jablečné šťávy jsem velice pečlivě a pozorně pročítala několik listů, které jsem si před několika dny nepozorovaně vypůjčila z jedné knihovny. Listy byli vložené do koženého obalu s krásnou rytinou stromu ovázané několika jemnými koženými provázky. Na dokumentu bylo jasně vidět, že je velice starý i pro mne. Dnes bylo v hospodě o mnoho méně lidí a byl docela klid. Tudíž jsem okolí nevěnovala příliš mnoho pozornosti a nerušeně se věnovala své práci.

Nesnáším tuhle část města. Je tu zima a špína. Připomíná to staré časy, kdy jsem se ještě snažil skrývat v ústraní. Později jsem ovšem zjistil, že pod svícnem je skutečně největší tma a vyhýbal se téhle spodině města obloukem. Měl jsem pocit, jakoby jen projít tudy, bylo pod mou úroveň. Pokud jsem ovšem chtěl odpovědi na své otázky, musel jsem dnes bohužel zavítat až sem. Nakrčil jsem nos, když mě do něj snad po tisícáté praštil všudypřítomný pach močůvky. Neochotně jsem se zastavil před dveřmi nějakého zapadlého baru. Můj kontakt by se tu snad měl brzy objevit. Jestli ne, bude to jeho poslední chyba, jaké se v životě dopustil. S odporem jsem vztáhl ruku na dveře od kliky a otevřel. Bar byl z větší části prázdný, raději jsem se moc nerozhlížel a zamířil do posledního volného rohu místnosti. Sotva jsem však s tichými nadávkami odsunou mastnou židli a dost neochotně si na ni sedl, došlo mi to. Bylo tu něco úplně nového. Nenápadně jsem otočil hlavu tím směrem. Úplně nová bytost!

Fárn: Neuběhlo ani 40 min. a já si s mírným zamračením uvědomila, že už nemám žádné pití. Mávla jsem na servírku, která se s nuděním výrazem ve tváři pomalu přikodrcala. "Hmm nesnáším tento přístup k práci, jestli jí to činní takové utrpení, tak ať tu práci nedělá, kdo se má na ten její kysel obličej dívat!" zamumlala jsem si pro sebe. Objednala jsem si ještě jednu sklenici a k tomu jsem požádala o kuřecí stehno, začínala jsem se cítit hladově. Když jsem čekala na svou večeří, dveřmi vešel nějaký muž a sedl si do protějšího rohu. Nevšímala jsem si kdo to je a co tu dělá měla jsem své práce dost.

Propaloval jsem tu cizinku pohledem a nemohl z ní spustit oči. Byla velmi podobná lidem, ovšem její stavba těla vypadala tak nějak pružněji. Vzpomněl jsem si na jednu vesnici kterou jsem v dobách svého výcviku projížděl. Daleko od tohoto města, na jiném kontinentě. Mohla by snad má domněnka být správná a já v druhém koutu toho pajzlu sledoval skutečného elfa? Z přemýšlení mě vytrhla až servírka, která rovnou od cizinky zamířila ke mě. "A pro vás pane?" Otráveně jsem mávl rukou. "Jo...něco mi sem přines." Servírka na mne hleděla dost zmateně , jenže já se jejím výrazem nenechal nijak dojmout. Tomu slepičímu mozečku trvalo ještě chvíli, než ji konečně došlo, že ze mě nic dalšího nedostane, ovšem po té konečně odešla. Měla jediné štěstí, že na lidské poměry byla docela dobře stavěná, kvůli její inteligenci ji totiž rozhodně nikdo chtít nebude. Konečně se dveře znovu otevřeli a postarší muž s dlouhými, stříbrnými vlasy, které měl svázané v nízkém ohonu, zamířil k mému stolu. Popravdě mě teď mnohem víc zaujala ta elfka, než nabídka tohohle druhořadýho mága. "Tak to vyklop." Řekl jsem bez pozdravu a znuděně si pohrával se skleničkou, nějaké oranžové tekutiny, která přistála přede mnou.

Fárn: Slyšela jsem cvaknout dveře a něčí kroky, možná muže, alespoň myslím, nijak jsem mu nevěnovala pozornost. Četla jsem totiž velice zajímavou pasáž, která pohltila veškerou moji pozornost. Ještě mi ani večeři nedonesli a mě pomalu opouštěla chuť k jídlu, bylo mi těžko, ale neřešila jsem to. Rozhodla jsem se, že dočtu tento list, dám si trochu jídla, abych neodešla s prázdným žaludkem a půjdu si odpočinout.

"Chápu to tak...že pro mě nemáš, co jsi slíbil?" Zeptal jsem se toho muže Se strojeným klidem, ovšem uvnitř jsem byl naprosto nepříčetný. Můj zvěd téměř neznatelně přikývl. "No dobře, pak to bude všechno. To se může stát každému. Chybovat je konec konců...lidské." Pokračoval jsem téměř lhostejně, ačkoli jsem to poslední slovo téměř vyplivl. Muž se mi věnoval nejistý úsměv a rychle se odklidil. Jakmile však sáhl rukou na kliku dveří, přimhouřil jsem oči, abych se mohl lépe soustředit a jednou dobře mířenou myšlenkou jsem mu přerušil sice malou, ovšem velmi podstatnou cévku v mozku. Jeho ruka sjela po klice, jako kus bláta. Muž padl k zemi očividně v bezvědomí, měl zhruba pět minut života. Nehodlal jsem ho odsud rozhodně nechat odejít. Koutkem oka jsem zahlédl servírku, jak k němu běží, ale moc jsem si ji nevšímal. Nenuceně jsem se raději napil té tekutiny bez chuti a s předstíraným nezájmem o okolí si zaujatě prohlížel obsah sklenice, zatímco jsem stále držel v šachu toho neschopného budiškničemu. To, že mě zajímala reakce té elfky byla pochopitelně věc druhá.

Fárn: "Dnes jim to ale trvá" mumlala jsem si. Ale popravdě už jsem hlad neměla bylo mi těžko a začínala mě mírně bolet hlava. Dokumenty jsem již srovnala a zavázala, už jsem jen čekala na to jídlo. Seděla jsem tiše a jen koukala do zdi. Mou pozornost upoutal muž z protějšího rohu, zvedl se a byl na cestě ke dveřím. Ozvala se hlasitá rána a tělo se zhroutilo k zemi. Zpozornila jsem. úplně jsem nevěděla co se stalo, ale především sem nechtěla aby si tu nehodu někdo spojil se mnou, přece jen. Lidé bývají slepí. Měla jsem v plánu odtamtuď co nejrychleji nepozorovaně zmizet. Ve chvíli zmatku, kdy se doufám nikdo moc nedíval, jsem na stole nechala peníze a zmizela jsem zadním vchodem. Šla jsem ulicí a přemýšlela co se vlastně stalo, vzpomněla jsem si na toho člověka. Seděl přeci u jednoho stolu s tím chudákem a ani k němu nešel, vrtalo mi to hlavou. Možná to uplně nebyla nehoda, ale to už je teď jedno byl to jen člověk. No snad si mě nikdo nebude pamatovat.

Sledoval jsem elfku, která se ztratila zadním vchodem. Já ji po pár vteřinách následoval, ovšem na rozdíl od ní jsem se nezatěžoval penězi. Ne, že by si toho někdo všiml, měli dost práce s mým kolegou, kterému už teď nebylo pomoci. Rychlým krokem jsem vyšel z baru. Známky její přítomnosti zůstaly vyset ve vzduchu, tvořily přede mnou téměř hmatatelnou stopu o tom, kudy se mám vydat. Byl jsem nadšený, adrenalin mnou cloumal, těšil jsem se na další lov. S přeměnou jsem ještě počkal a za pomoci temné magie, kterou jsem si protkal svaly jsem vyběhl ohromnou rychlostí v před. Dohnal jsem ji až nudně rychle. Chtěl jsem ji chvilku sledovat, zůstal jsem tedy na dohled, ovšem dával si dobrý pozor na to, aby si mne nevšimla. "Proč by elfové chodili do tohohle města? Neměli by být už všichni mrtví? Sám jsem se přeci na jejich vyhlazování podílel...i když ne přímo. Rázem se objevilo tolik otázek a já se nemohl dočkat, až je z ní vyřežu. Měl jsem dneska totiž poněkud hravou náladu.

Fárn: Potácela jsem se ulicemi přemýšlejíc, kam se dnes v noci uchýlím. Ale nejdříve si chci obstarat něco k jídlu na ráno. Díku tomu hlupákovy, který s tím omdlívání nemohl počkat alespoň ještě pár dalších metrů, jsem přišla o večeře. Jestli mi někdo překazí i snídani budu už opravdu naštvaná. Můj klidný krok začal rušil ten užírající pocit, že mě někdo sleduje. Rozhlížela jsem se kolem sebe, ale nikoho jsem nespatřila. "Copak si už ze mě střílí u můj instinkt" zašeptala jsem neklidně. Uši jsem našpicovala a skutečně jsem něco slyšela, nebyla jsem si jistá,zda slyším někoho, kdo se schovává ve stínech zdí temné ulice. Nebo to jsou jen neposedné krysy v kanálech. Zjišťovat se mi to nechtělo místní města jsou plná leckteré havětě. Raději jsem protáhla krok a snažila se nesystematicky procházet různými ulicemi, abych případného otravu odhalila nebo nejlépe setřásla, nemám dnes náladu se s někým prát nebo cokoli vysvětlovat.

jakmile se začala ohlížet, přiměl jsem stíny, aby mne skryly. Nejspíš už o mne ví. Nepřekvapuje mě to, ba naopak. Byl bych zklamaný, kdyby ne. Tohle divadlo jsem pochopitelně chtěl brzy ukončit, ovšem byl to velice efektivní způsob, jak zjistit, co by tu vlastně mohla pohledávat. Napadla mě docela zábavný způsob, jak si ji trochu otestovat. Vytáhl jsem z poza pasu svoji dýku a neslyšně povolal Zyru jejíž tělo tvořené kouřem kousek ode mne nabralo trochu hmotnější podobu. Řekněme, že jsem si tu novou cizinku chtěl nejdřív trochu vyzkoušet, abych se znovu nezapletl s další Ytiou, to už bych asi ve zdraví nepřežil. Zyra s temným vrčením vystoupila ze stínů a pomalu se přibližovala k neznámé. Její bílé oči i zuby ve tmě bíle téměř žhnuly. Já jsem vše sledoval se spokojeným úsměvem na rtech, stále skrytý kousek od těch dvou.

Fárn: Uši jsem měla na stažené, tušila jsem, že něco není v pořádku, zmetá a nic nespatříc jsem pokračovala v cestě, ale neušla jsem ani 10 kroků, v tom jsem uslyšela onen jasný zvuk. Ze tmy se vynořila velká vrčící šelma. Z leknutí jsem vytáhla svou dýku, kterou jsem měla schovanou u pasu. Netrvalo dlouho, čím blíž šelma byla začala jsem si uvědomovat, že zbraně budou k ničemu. Předtím jsem nic podobného ještě neviděla tvor, který na mě cenil své zářící zuby." zvířata já přeci znám, co je k čertu tohle?" problesklo mi hlavou,vyzařovalo to temnou energii, cítila jsem z něj co si špatného. Oči mi zaplavil strach. Napadlo mě několik možností. Můžu se pokusit utéci na vedlejší budově byl žebřík na střechu začínající asi 2 m. ve vzduchu, snad to neumí šplhat. Nebo vyzkoušet nějaké z triků. Nevím co to sice je, ale pevně doufám, že by mi mohli pomoci některé poznatky o jiných formách né tak docela živého, třeba má ta věc něco společného s duchy, v kapsáři jsem měla schované ještě trochu svěcené vody a sůl. Musím se rozhodnout, nebudu čekat až dojde přímo ke mě. Tak fajn kombinace! ale teď rychle!.....

S očekáváním jsem celou akci sledoval očima Zyry. Byla plná nadšení stejně jako já, takže jsem ji v tom jen podporoval. Jak se blížila ke své kořisti, roztáhla svoji tlamu do děsivého a až příliš lidského úsměvu. Zastavila se kousek od cizinky a trochu se přikrčila, aby se dobře připravila ke skoku, při čemž varovně švihala dlouhým ocasem ze strany na stranu. Podle mých pokynů nechala elfce přesně jednu únikovou cestu, kterou v tomto momentu tvořil žebřík. Abych mohl správně pochopit, s čím mám tu čest, musel jsem ji alespoň zdánlivě postavit před možnost volby. To, že se Zyra na střechu dostane bez jakýchkoli problémů tušit určitě nemohla. Napadl mě naprosto skvělý způsob, jak si dnešní povyražení ještě oživit a neslyšně jsem se ztratil mezi domy. Obešel jsem obloukem místo, na kterém se ty dvě nacházely, načež jsem sám vylezl z druhé strany na střechu, po které by elfka mohla potencionálně vylézt. Sedl jsem si na ni a opět se na celé dění zadíval očima Zyry, která teď na elfku vyběhla s jasným záměrem.

Fárn: Velice rychle jsem vyskočila co nejvýše na žebřík a šplhala vzhůru, neohlížela jsem se. když jsem dosáhla konečně vršku střechy. Koutkem oka jsme viděla, že to nečisté zvíře je stále dole a jen na mě kouká. Zaradovala jsem se. " co takhle si zahrát na odstřelovače" zašeptala jsem si pro sebe. Vytáhla jsem šíp z toulce a zamířila lukem který jsem až to teď měla daný přes záda. Věděla jsem že mám čas, zvíře se ke mě nedostane. Proto jsem nejprve zvolila klasický šíp. Pečlivě jsem zamířila na hrudník. Ale můj šíp cíl nenašel, s údivem ve tváři jsem pozorovala to co se dělo. Né, že by zvíře uhlo nebo já mířila chybně, vůbec ne. Šíp proletěl skrz. S údivem ve tváři jsem odklonila zrak. "No dobrá, pokus číslo 2" Snažila jsem se uklidnit. z kapsy jsem vytáhla dvě lahvičky, v jedné byla sůl a ve druhé svěcená voda. Promýšlela jsem, na co si vsadím jako první. Nakonec jsem otevřela lahvičku s vodou, ve které jsem vymáchala kapesníky, které jsem velmi pečlivě přidělala ke hrotům šípů. Takto jsem si připravila tři šípy. Podívala jsem se přes okraj s nedočkáním po té věci znovu vystřelit. Ale čekalo mě další překvapení, Šelma nikde! Neměla jsem ani čas doufat, že odešla a uslyšela jsem,.. to vrčení za zády. V blesku rychle jsem se otočila, hlavou mi probleskávalo spoustu otázek, po čele mi tekl studený pot. Neváhala jsem a vystřelila. Zaplavil mě pocit radosti, když moje uši zaslechly hlasité zasténání šelmy. S úsměvem na tváři jsem vytáhla druhý šíp, který bych ji ráda poslala až do chřtánu.

.

Můj spokojený výraz brzy vystřídalo téměř zděšení. Se syknutím jsem se chytil za bok v místech, kde Zyru zasáhl šíp. Ten druh bolesti mi nebyl cizí. Musela mít svatou zbraň, nebo jinou úpravu na ní. Zapomněl jsem na stíny, které mě chránily a vyběhl do světla lamp. Potřeboval jsem Zyru co nejrychleji dostat spět, aby se jí rány zahojily, nesnesl jsem, když byla zraněná. Navíc už jsem viděl vše, co bylo třeba. Tahle...byla docela schopný jedinec svého druhu. Mé oči ve tmě plály stejně, jako ty Zyry a hněv se mnou cloumal na všechny strany. Na elfku jsem však nezaútočil. Místo toho jsem zamířil během k Zyře, vytáhl svoji dýku a bodl máchl s ní po Zyře, které jsem v duchu dal povel, aby se do ní vrátila. Vytvořil jsem tedy zajímavý efekt, při kterém se Zyra v okamžiku kontaktu s dýkou doslova vypařila v záblesku bílého světla, při čemž po ní zbylo jen trochu temné energie, která se během několika vteřin vytratila. Vyšel mi krásný divadelní kousek a já se pomalu otočil na cizinku, snažíc se ji nerozcupovat na kusy. Místo toho jsem na ni klidně promluvil. "Víš, tam odkud pocházím, nestřílíme po přízracích laciné šípy." Protočil jsem ve vzduchu dýku a schoval si ji za pás. "Přesto ti to málem prošlo. Takže, co jsi zač a proč mi bereš práci, když to neumíš?" Zeptal jsem se jí a při těch slovech natočil hlavu trochu na stranu. "Vždyť tímhle bys ji neupižlala ani za sto let."

Fárn: Než jsem stačila vystřelit od nikuď se objevil muž , přiběhl k šelmě a dykou ji poslal pryč. Šíp jsem sice sklonila, ale založený zůstal. Mlčky jsem stála a se zmatenim v očich jsem na něj hleděla. Po tváři me hladil ledový vítr. Zasipal mě slovy, kterym jsem jen malo rozuměla. Sama jsem si v duchu zanadávala. Koukej se sebrat sakra. Proběhlo mi hlavou. Prohlédla jsem si dotyčného od hlavy až k patě. "Nikomu praci neberu" odvětila jsem mírně naštvaným hlasem. Ve vzduchu jsem stále cítila tu samou nergii, nevěděla jsem zda je to pozustatek toho tvora nebo se bere i odněkud jinde, každopádně bylo mi jasné ten kdo stál předemnou nebyl člověk. Nevěřícně jsem se na něj podivala jako bych věděla, že tento rozhovor hned tak neskončí.

Pobaveně jsem sledoval její nechápavý výraz. Můj pohled nakonec sjel až k založenému šípu. Pohodil jsem tím směrem hlavou a provokativně se zeptal. "Hodláš mě tím zastřelit nebo snad můžu beztrestně ještě chvíli mluvit?" Přimhouřil jsem oči a s nebezpečným výrazem ve tváři, se k ní přiblížil, když jsem řekl. "Nebo snad ještě hůř..." Mým obličejem opět proběhla grimasa pobavení, protože jsem se dlouho nesetkal s takhle zmatenou věcí. Ona určitě přicestovala z daleka. Stále jsem si na její šíp ovšem dával pozor i když veškeré mé pohyby působily téměř ledabyle. "Řekneš mi kdo jsi a jak se elf, jako ty, může dostat do takové zajímavé šlamastiky?" Snažil jsem se příliš necivět, na její vlasy v místech, kde by pod sebou měly skrývat uši. Strašně jsem si je chtěl prohlédnout, znám hned několik bytostí, kteří za ně dobře zaplatí.

Fárn: Netrvalo dlouho, srdce se mi zpomalilo, uklidnila jsem se, ale i tak jsem si s kamennou tváří dávala dobrý pozor na to co ta pochybná osoba dělá. "mého šípu se obávat nemusíš" odpověděla jsem mu klidným hlasem, ale ve skutečnosti mě trochu provokoval jeho tón hlasu a jeho pokusy o vtipnost. No co. "Nemáš nějak moc otázek?" Co si asi myslí, že jsem u výslechu. Hleděla jsem do jeho očí a snažila se ho někam zařadit. Myslím že by mohl být démon, za život jsem jich už pár potkala, ale z něho vyřazovalo ještě něco jiného, co jsem doposud neznala. Každopádně přes to, že se nerada takhle s někým vybavuji, on mě dost zajímal, především jeho dýka, kterou měl za pasem. "Oprav mne jestli se pletu, ale ty jsi démon?" V hlavě mi probleskla myšlenka, zda hadr namočený ve svěcené vodě ještě stále neokapal a nemine se účinkem, když bude nejhůře.

Dobře jsem sledoval, jak sklonila hrot šípu i každý její další pohyb. Nehodlal jsem si nechat utéct prvního elfa po sto letech. S hranou úlevou jsem si položil ruku na srdce se slovy "No to jsem si oddychl!" ovšem hned na to jsem se na ni zářivě zazubil. "Otázek není nikdy dost a já se velmi rád považuji za informovanou osobu, když dovolíš. Není snad rozumné vědět, s kým mám tu čest?" Spokojeně jsem si ji prohlížel, zatímco jsem přemítal nad tím, jestli by pro mne nebylo výhodnější s ní spolupracovat, alespoň prozatím. Elfové mají přeci jen úplně jiný druh vědění a hemží se to u nich mocnými předměty o kterých toho já vím jen pramálo. Nedal jsem na sobě znát překvapení, když mě správně nazvala démonem a jen jsem ve vzduchu mávl dlouhými prsty. "Démon? Prosím tě...Jsem mág, kterému jsi zabila kořist a teď nedostane zaplaceno. Toť vše."

Fárn: "Tak mág?, zajímavé" pousmála jsem se bezstarostně, " a které pak z magií se věnuješ, nějaké živelné, nebo máš nějakou specialitu" zeptala jsem se zvědavě dotyčného, přičemž jsem začala klidně chodit několik kroků tam a zase zpět. Tak je to démon, ta jeho laciná lež mi to pouze potvrdila, avšak dávala jsem si pozor, abych na sobě nedávala ani chvilku znát, že o jeho lži vím. Ano byl odlišný, ale zdaleka nebyl první, s kým jsem měla tu čest se seznámit. Navíc poznala jsem ho, byl to ten sami muž, který seděl u stolu spolu s tím chlápkem, díky kterému jsem přišla o večeři. Náhoda?, to určitě. Stále jsem pozorně hlídala každý jeho pohyb, Po chvíli se začal zvedat vítr, věděla jsem že by bylo dobré odsud vypadnout. Ale asi jsem byla moc zvědavá, co se dozvím od toho hhmm mága.

Zatímco na mě sypala jednu otázky za druhou, znuděně jsem ji oplácel pohled. Poté jsem jen pozvedl obočí a zeptal se jí. "A co konkrétně budu mít z toho, když ti to řeknu? Nevidím žádné věnce, dary ani nadšené publikum." Potutelně jsem se usmál. "Odpovím ti na co budeš chtít, ale výměnou za informace o tobě." Otočil jsem se na patě a zamířil si to ke kraji střechy. "Pokud budeš sdílná, třeba ti pomůžu sehnat i nějakou funkční zbraň na zabíjení přízraků, ne ty tvé směšné šípy. Jestli po tobě šel jeden, půjdou po tobě všichni, na to se připrav. Měla by sis krýt záda." Po těch slovech jsem skočil do prázdna. Ta střecha bylo vysoká, zatraceně vysoká alespoň pro obyčejné smrtelníky. Docela mě lákala představa podívat se na některého z nich, jak se dole rozletí na vysoce koncentrovaný roztok lidské břečky, ale to si nechám na jindy. Během doby, co jsem letěl vzduchem, jsem odolal pokušení vytáhnout křídla a až těsně nad zemí jsem použil jednu ze svých schopností, aby zbrzdila můj pád. Letěl jsem tedy rychle, ale můj dopad byl naprosto neslyšný a jen jsem se při něm mírně přikrčil. Nastavil jsem levou ruku a jen letmo jsem se jí při doskoku dotkl země, zatímco se kolem mě rozlil kruh černofialovéhé mlhy, který zmizel stejně, jako se objevil. Celá tahle šaškárna byla jen jedno obrovské divadlo, potřeboval jsem v ní vzbudit zvědavost, stejně tak, jako se to povedlo jí u mě. Navíc jsem si uvědomoval, že tohle vypadalo zatraceně dobře. Možná jsem spíš takhle měl vletět ke Xaie do bytu, když jsem předstíral, že ji zachraňuji, zřeba by to ocenila víc. Chtěl jsem vidět, jakým kreativním způsobem si s budovou poradí ona nebo jestli má vůbec zájem o to, dál pokračovat v našem rozhovoru. Pokud ne...nemělo cenu se s ní zaobírat na něco dalšího než jen náhradní díly. Ovšem pokud ano, třeba by z ní mohl časem být i cenný spojenec v boji proti té svini.

Fárn: Hmm vtipálek. Při jeho egojistické poznámce jsem se jen ušklíbla a protočila oči v sloup. Když mi řekl o té zbrani jen jsem zaostřila svůj pohled, nic jsem neřekla ale to, že mě to zajímalo byla pravda. Stála jsem na místě když se rozešel k okraji střechy a hleděl dolů. Čekala jsem co bude. s tichým klidem se vrhnul do tmy. Velmi mě to překvapilo, s cuknutím a s vykulenýma očima jse se vydala rychlím krokem k okraji. On stál bez jediného škrábance na cestě a hleděl na mě. Do předu mě hnala zvědavost, ale říkala jsem si co by mi mohlo způsobit dál se zajímat o něco jako je on. Lhala bych, kdybych říkala, že znej nemám strach, přece jen, netušila jsem čeho všeho je schopen. V kapse jsem stiskla malou skleněnou baňky, ve které byl malý stromek s liánou, jakoby to byl amulet pro štěstí. "Dám tomu šanci, uvidíme" zamumlala jsem si. Cestu dolů jsou zvolila tu nejsnažší, což byla ta samá, kterou jsem se sem i dostala.

Spokojený sám se sebou jsem svůj zrak obrátil opět ke střeše domu. Zklamání mnou projelo tak, náhle až mě to samotného překvapilo. Je to vůbec možný? Tak já tu ze sebe dělám šaška a ona se na to ani nepodívá. Má vůbec ponětí kolik to stojí sil? Zavrčel jsem si sám pro sebe, když v tom se konečně nahla, aby se po mě porozhlédla. Netrvalo dlouho a brzy byla elfka téměř u mě. S křivým úsměvem na rtech, přičemž jsem si prohlížel svoji ruku, jako by byla nanejvýš zajímavá jsem prohlásil. "Jsem rád, že jsi projevila zájem o moji nabídku elfko, ovšem odpusť mi, neboť tvoje vznešené jméno nejspíš minulo můj sluch. A vzhledem k okolnostem, bych tě měl asi oslovovat jakkoli jinak než "elfko". Slyšel jsem totiž, že je tu mnoho bytostí, které je nemají zrovna v lásce.Takže... Budeš tak laskavá?"

Fárn: Ten jeho povrchní tón hlasu mě opravdu vytáčel, ale co se dá dělat, někdo mi kdysi řekl, že se musím naučit jednat i s idiotem. V hlavě jsem přemýšlela, jestli je dobré aby znal moje jméno, přičemž se ani sám nepředstavil. V jednom měl ale pravdu, elfové jsou obecně nenáviděná rasa, naštěstí v poslední době si mnoho tvorů myslí, že jsme vymřeli,haha.... kde pak. "No dobrá, já jsem Fárn, a jaké je tvoje jméno? Nebo na tebe mám raději volat ehmm Frajírku. S úšklebkem sem si ho ještě jednou projela od hlavy až k patě. Měla jsem docela dobrou náladu, když vezmeme v potaz, že jsem neměla večeři a ten, kdo za to může stál přímo předemnou.