Zareth/Fárn/Ytia

Téměř se na ní dalo sledovat, jak si rozmýšlí rizika toho, řekne-li mi své jméno. Po dostatečně dlouhé době otálení mi ho přeci jen prozradila. Až teď jsem odvrátil pohled od své ruky a zadíval se jí do očí. "Už jsem si myslil, že mi ho nikdy neřekneš. Přitom takový pěkný. Co to asi může znamenat?...Možná...Velbloudí hnáta? Vemeno z kachny?" Musel jsem se zasmát. "Jo vy elfové, vaše podivná jména a jazyky...Zakroutil jsem hlavou. Tohle jméno jsem totiž ještě nikdy neslyšel. I když jsem si z něj dělal legraci, popravdě mne zaujalo, jeho původ je dozajista velmi zajímavý a starý. Vydal jsem se volným krokem ulicí, aby naše dlouhé postávání nepřitahovalo potencionální zraky slídilů. Prej frajírku, jako bych snad mohl za to, že je mě na tenhle svět prostě škoda. "Já se jmenuju Zareth a musím říct, že už tu tu jsem nějakou chvíli, ovšem tvé jméno slyším poprvé, což se nestává často. Máš i další jména? Druhová nebo manželská?" Zajímal jsem se. Bylo totiž docela dobře možné, že jsem se s ní samotnou, či její rodinou letmo potkal v dobách mého...výcviku. Zahnal jsem dotěrné vzpomínky a soustředil se na cestu. Popravdě, ani jsem nečekal, že mi své další jméno řekne. "Navrhuju si k našemu rozhovoru jít sednout někam, kde budeme mít trochu více soukromí. I zdi v tomto městě mají uši a na rozdíl od tebe si o mě ne každý myslí, že jsem tak skvělý společník."

Fárn: Na urážku svého jména jsem nijak moc nereagovala, choval se jak nafoukaný harant, tudíž bylo pod mou úroveň mu nějak urážky oplatit. " samozřejmě, že mám i jméno svého rodu, ale to si myslím nechám pro sebe, potkali si mnoho elfů?, tváříš se jako by si byl přímo odborník, A chvíle je docela irelevantní pojem, takže prozradíš mi jak dlouho tu už strašíš?" Na jeho poslední větu jsem krátce přikývla. Bylo na čase, o několik budov dál v ulici jsem slyšela dva lidi, jak si povídají. Sice vypadali neškodně a jejich nudný rozhovor o pizze, mě nijak neznepokojoval, ale čím méně očí nás spatří tím lépe. "Navrhuji nedaleký park v tuto noční hodiny by tam měl být klid" Doufala jsem, že frajírek nebude proti, přeci jen obklopena stromy se budu cítit o dost lépe. Šla jsem velice klidným krokem, vítr mě foukal do tváře natolik že mi vlasy, které mívám normálně spuštěny až k pasu, vláli po zádech.

Nevypadalo to, že by se chtěla bavit o svém původu a já to prozatím nechal plavat. Třeba mi to sama časem řekne. Místo toho jsem se rozhodl odpovědět, alespoň částečně na otázky které mi kladla, aby nestála konverzace. "Když jsem ještě cestoval po světě tak ano, ovšem kolem století jsem žádného nepotkal." Trochu jsem svraštil obočí, když jsem pokračoval spíš sám k sobě než k ní. "Byl jsem si téměř úplně jistý, že jste během poslední války vymřely a ti kteří přežili, nakonec byli pochytáni a rovněž zabiti." Obrátil jsem svůj pohled zase k ní a zřetelně se jí zeptal. "Jak jste to přežily?" Její otázce o svém věku jsem se snažil nenápadně vyhnout, dobře jsem si totiž uvědomoval, že jsem na démona dost mladý a mnoho jedinců mi to už vmetlo o obličeje. "No nějaký ten pátek už tu pobíhám...ty?" Park mě osobně přišel taky, jako dobrý nápad i když mi bylo jasné, že k tomu má své další důvody. Když jsme došli na místo na okamžik jsem od ní poodstoupil a zavřel oči, abych se mohl lépe soustředit. Rozptýlil jsem svoji pasivní schopnost co nejvíce po okolí, abych odhalil, jestli nás tu nebude nikdo odposlouchávat. Ničí zdraví kromě toho od Fárn jsem ovšem neničil, takže by tu snad mělo být prázdno. Znovu jsem oči otevřel, a pokusil se své prokletí stáhnout, co možná nejhlouběji do sebe abych jí zbytečně neubližoval, což se mi pochopitelně nedařilo. " Vzduch je čistý...Takže...řekneš mi konečně, co pohledáváš v mém městě?" Zeptal jsem se jí a věnoval ji nebezpečný úsměv. "Jsem zvědavost sama."

Fárn: Vymřeli ha, jen kdyby věděl. "V těch dobách spoustu našich lidí padlo, byl to čas temna" Uplně jsem si nebyla jistá uzda mu můžu tyto informace zdělit, doufala jsem, že mu tahle odpověď bude stačit. Mluvila jsem klidně ale nedokázala jsem skrýt smutek, který jsem měla v při těch slovech v očích. "Jsme docela odolná rasa, vydržíme víc, než si většina tvorů myslí. Navíc většina elfů se boji, které nemohou vyhrát raději vyhnou. Když se mě zeptal na věk, jen jsem se poušklíbla. "No já už jsem tady taky nějaký čas" Konečně, pryč z betonové džungle, v parku jsem se cítila o moc lépe. Zarazilo mě, když Zareth zavřel oči,"co asi tak chystá" proběhlo mi hlavou. V tom sem to ucítila kolem mě se po zemi linula podivná energie, bylo to velmi nepříjemné, bolelo to. Ale nedal jsem na sobě vůbec nic znát, stála jsem s očima dokořán a pozorovala Zaretha, po chvíli to ustálo, cítila jsem jen slabé pozůstatky, než jsem se stačila sebrat a tak nějak se zamyslet, co tohle mělo znamenat. Zasypal mě další otázkou. S mírně zamračenou tváří jsem tak nějak doufala, že pochopí, že se mi ten jeho povrchní tón nelíbí. " já.. Něco tu hledám, něco co by pro mě mohlo být důležité."

"No...každý má někdy tak trochu horší den." Zatím jsem to dál nerozebíral, přesto mě další informace neskutečně zajímaly. Očividně ji to tak trochu zasáhlo, ale já tu dnes nebyl od utěšování elfíčků, takže..."Jo elfové mají někdy rozum narozdíl od několika nejmenovaných ras." Pochopitelně se jí má průzkumná operace příliš nezamlouvala, ale co. "Podívej, kdybych chtěl dneska slovíčkařit, mohl bych si prostě vzít zrcadlo a začít, já od tebe ale očekávám odpovědi." Řekl jsem krajně otráveně, načež jsem obrátil oči v sloup. Přistoupil jsem k ní o trochu blíž. "Nabízím ti férový rozhovor i obchod. Já od tebe potřebuju pomoct a zároveň v tomhle kraji dokážu být zatraceně užitečný,nehledě na to, že sběr informací je takový můj koníček. Pojďme si tedy promluvit na rovinu, co říkáš, bez lží a přetvářek. Je to jen jedno jednoduché kouzlo, alespoň budeme moct zahodit ostych." Po těch slovech jsem se na ni zářivě zazubil. "Nebyla bys tu kdybys ode mne něco nechtěla nebo se pletu?" Natáhl jsem k ní ruku. "Smím prosit?" Zeptal jsem se a pozorně sledoval řeč jejího těla, aby mi neunikl ani ten nejmenší náznak emoce.

Fárn: Prošpikovala jsem Zaretha ostrým pohledem, jeho řeč byla velice dojemná, opravdu. Když se ke mě přiblížil, já neuhla ani o krok, dívala jsem se mu přímo do očí, a jen čekala co ze sebe opět vypotí. když ke mě natáhl ruku, projela jsem mu jí pohledem, s úšklebkem na tváři jsem sklonila hlavu a pomalu jsem ho začala obcházet, přičemž jsem ho nespustila s očí. " tak kouzlo" zeptala jsem se nedůvěřivým hlasem a nadzvedlým obočím. " ano užitečný by si snad být mohl. Otázkou zůstává co by si chtěl na oplátku, a jakou pomoc se jedná" Netušila jsem, co by ode mě mohl tak chtít, o to více ve mě vzbuzoval zvědavost." A to tvé kouzlo" rozhodila jsem ruce a tázavě jsem mu položila tuto otázku, vůbec se mi to nelíbilo, ten pocit, že se nechám dobrovolně začarovat mě přišlo absurdní a krajně nebezpečné, kouzla nejsou přímo můj obor, kde mám jistotu, že mi nelže. " Jak funguje, jak se dá zlomit, nemůže mi něco udělat, Jak mám vědět, že mě netaháš za nos? Víš mám docela problém ti věřit a nechat se začarovat hmm no nevím. " odfrkla jsem.

Ruku jsem opět stáhl a se spokojeným výrazem ve tváři jsem ji nechal mne obdivovat. "Otázky ti zodpovím jedině pod vlivem dohody elfko. Proč bych teď měl rozdávat cenné informace?" Nějak jsem už neměl náladu na to její obcházení a tak jsem prostě uvolněně vyšel z kruhu, který kolem mě tak vehementně kroužila a sedl si na blízkou lavičku. "Dohoda, kouzlo nebo také jednání, jak tomu říkám se dá pojmout různým způsobem." Řekl jsem a prohrábl si vlasy, jako bych teď neměl nic lepšího na práci než si upravovat neviditelné nedokonalosti. "Spočívá v tom, že obě strany mají stejné podmínky, v tomto ohledu, nemožnost lhát, jak už jsem zmínil. Můžem to udělat hned několika způsoby. V časovém intervalu jaký chceš, nebo kontaktní například dokud se budeme dotýkat rukama, ale to já osobně nemám moc rád...Pravda je, že se během toho dá z diskuze nejrychleji vykroutit, stačí se pustit. Poslední varianta, která mne napadá je na neurčito. Oba dva odsouhlasíme začátek a kouzlo působí do té doby, dokud opět oba dva neodsouhlasíme konec." Přemýšlel jsem jestli mi něco nevypadlo z hlavy, ovšem zdálo se, že ne. "Oba jsme aktéry, stejného kouzla, nemůžu tě tahat za nos." Nakonec jsem se zasmál. "To je jedině dobře. Kdybys mi chtěla věřit, měl bych tě za hlupáka." Nakonec jsem přehodil nohu přes nohu, rozpažil ruce, abych se zapřel o lavičku, zaklonil hlavu a zavřel oči, takže jsem ji nastavil měsíčnímu světlu, které teď na okamžik proniklo zpoza mraků. "Ale pospěš si s rozhodováním, nemám na to celou noc. Ty bestie potřebujou s umíráním trochu pomoct." Řekl jsem se samolibým úsměvem na rtech. Kdyby chtěla, teď měla jedinečnou příležitost na mne zaútočit, což jsem si dobře uvědomoval. Moje bezstarostné chování jí mělo naznačit, že ona mi rozhodně vrásky neddělá.

Fárn: stále jsem nevěřila, že mluví pravdu. Když se klidným pohybem usadil na lavičku maličko mě zaskočil. Jasně mi ukazoval co si o mě myslí a ve mě to začínalo vřít vztekem. Takto povrchně se ke mě už dlouho nikdo nechoval, co si k sakru o sobě myslím. A jeho zakončení.... , teď bude odpočívat v měsíčním světle?.. hrr. Opravdu mě štval, tou to neskutečnou provokací mě prachticky vyzval k tomu abych na něj zaútočila, to má osobě tak vysoké mínění?, neskutečné! silně jsem se na něj zamračila, né, že by si mě všiml, nevěnoval mi totiž skoro žádnou pozornost. Cítila jsem, že se mě snaží zahnat do kouta, což mě asi ještě více rozčílilo. Přemýšlela jsem co budu dělat, zda se na tuto celou situaci vykašlu a prostě klidně odejdu a nebo zda zaútočím. založila jsem si ruce a naštvaně pohodila hlavou. Ale na konec jsem až k vlastnímu překvapení povolila. A začala s vážností přemýšlet nad možnostmi, které jsem do této nebezpečné hry dostala " fajn!" odvětila jsem mu odsekavě. "zkusím to s tebou, navrhuji možnost, kterou si jmenoval jako třetí, a to na dobu neurčitou. " ach jo Fárn tohodle budeš litovat.!

Neobtěžoval jsem se během jejího rozhodování a supění otevírat oči. Jen jsem po jejím konečném rozhodnutí roztáhl svůj široký úsměv. "Já si myslel, že přijdeš k rozumu." Poznamenal jsem, promnul si ruce a se slovy "Tak se do toho dáme." se zvedl z lavičky. Vytáhl jsem svoji stříbrnou dýku a řízl se s ní do ruky, načež jsem na lavičku nakreslil vlastní rudofialovocernou krví na blízký strom starý symbol. Přitiskl jsem k němu ruku, načež se rozzářil a v druhé ruce, kterou jsem natáhl se mi objevila kamenná deska. Pustil, jsem se stromu a dotkl se jí. Znovu jsem zavřel oči, dokud jsem nenašel v našem světě, démona, kterého jsem zavázal naši dohodou místo sebe. Čerpal jsem z desky tolik energie kolik to jen šlo, konec konců byl o dlouhý den, a dnes ještě určitě bude zajímavý. Konečně jsem s deskou přistoupil k Fárn, zatímco jsem si znovu pročítal postup, který na ní byl napsaný. Tuhle věc jsem popravdě ještě nikdy nezkoušel, ovšem o tom vědět teda rozhodně nemusela.

Fárn: hrr Tu poznámku asi nemohl odpustit, ale měl by si uvědomit, že šálek bude brzy přetékat. Musela jsem se hodně krotit abych mu jednu výchovnou nanafařila. každopádně zamračený pohled přičemž jsem dala obě ruce v pěst jsem si už odpustit nedokázala. Brzy zaujalo mou pozornost to na co se chystal, ze starého symbolu vytáhl nějakou tabulky, Nedokázala jsem skrýt překvapený výraz. Nestává se často, že symbolům nerozumím a tento jsem nikdy před tím neviděla a ta tabulka to co zní vyřazovalo, skoro nepopsatelné. "Máš zajímavou krev. Co si říkal, že se zač? nějak si to asi nevybavuji" Mág to určitě, démon jako vyšitej byla jsem si s tím jistá. " Co je to za tabulku?"

Byl jsem tak zabraný do čtení tabulky, že jsem se nezmohl na žádnou kousavou odpověď a jen jsem zahučel. "Zeptej se mě, až to bude fungovat, nebudu svoje odpovědi dávat zadarmo." Poté jsem svoji čerstvou ránu na ruce podržel nad deskou a nechal pár kapek krve spadnout na ni pronesl jsem složitou formuli v řeči svého odvěkého nepřítele, než jsem ji zcelil a jen dodal. "Souhlasím." Kolem se prohnal poryv větru, deska podivně zablikala a já se obrátil směrem k Fárn. "Teď ty elfko. Stačí jen kapka tvé krve a souhlas. Nic jiného v tom není." Už jsem to dřív viděl, tuším tedy, jak to bude probíhat. Jakmile odsouhlasí, objeví se kolem nás temný kruh a budeme vázáni dohodou. Jen dočasně. Sedl jsem si na trávu a dal nohy křížem, zatímco jsem čekal na Fárn, až dokončí rituál a přisedne si ke mě. Možná mi i položí první otázku.

Fárn: Když mě Zareth odbyl jen jsem protočila očima a pozorovala dál jeho pohyby. Tušila jsem, že kouzlo bude vyžadovat mou krev. Bez většího otálení a různých jiných otázek jsem vytáhla svou dýku, kterou jsem si jemně rozřízla dlaň na levé ruce. Ano měla jsem v rukávu spoustu otázek ohledně toho kouzla, tabulky, zaříkadla, ale to jsem odložila do postranní, chtěla jsem ten čas využít jinak. Přiložila jsem dlaň na desku a řekla souhlasím, tělem mě projela podivu vhodná energie. Sedla jsem si na zam naproti Zaretha a pozorovala úžasnou scenérii která se vytvářela kolem nás.

jakmile si přidala svoji krev ke kouzlu, nechal jsem tabulku zmizet. Věděl jsem, že se vrátí do mého domu na své místo a v duchu se smál démonovi, kterého právě dohoda táhne sem. Museli jsme to tu rychle vyřešit, pokud jsem se tu s ním nechtěl setkat, což jsem teda rozhodně neměl v plánu. Kruh kolem nás zmizel a já začal. “Tak jo elfko. Můžeš se mě zeptat na cokoli se ti zachce, ani jeden z nás není schopen zalhat, takže se nemusíš bát podrazů. Moje první otázka na tebe zní.” Na okamžik jsem se odmlčel a položil si ukazováček na rty, jako bych hrozně usilovně přemýšlel, než jsem se na ni zašklebil. “Chci znát tvé příjmení, řekni mi ho.” S potěšením jsem sledoval výraz v její tváři. Vypadá to, že se kouzlo zdařilo. Kde bych vlastně teď byl, kdybych kdysi nevyužil pomoci Mirys k získání tabulky.

Fárn: Klidně jsem seděla a čekala co z něj vypadne tentokrát. Jeho první otázka mě dost zaskočila. Obrátila jsem oči sloup a s otráveným obličejem jsem se mu zahleděla do tváře. "Opravdu netuším proč tě to tak zajímá, tahle informace ti bude naprosto k ničemu, sama ho moc nepoužívám, ale dobrá, mé rodové jméno je Ornavi-štern. Teď já. Co jsi zač a prosím zkus to trochu rozvést. Též by mě zajímala ta tabulka, díky které jsi zařídil tohle kouzlo. Dost upoutala mou pozornost takže. Co to je?, Odkud pochází?, Co to umí? Kdo ji vyrobil, kde jsi ji sebral?. Taktéž by mě moc zajímalo tvoje povolání, čím se asi tak živíš. S úsměvem na tváři jsem Zaretha zasypala salbou otázek. Chtěla jsem ještě pokračovat, ale nebyla jsem si jistá jeho inteligencí a ani tím jak bude schopen si je zapamatovat. Sice si neustále hraje na frajírka, čímž mě mimo jiné neskutečně vytáčí, ale uvidíme jestli si na něj jen hraje a nebo bude skutečně použitelný nebo možná snad i užitečný, ale nechci ho moc přecenit. S pobavenou tváří a rukama v kapsách jsem čekala na jeho odpovědi.

Spokojeně jsem přikývl, když mi odpověděla na otázku. To jméno mi skutečně nic neříkalo, ovšem hodlal jsem si ho trochu prověřit. Jakmile se mě zeptala co jsem vlastně zač, otráveně jsem mlaskl. "Jeden by čekal, že ti to podle mého sympatického chování a vybraných způsobů dojde. Jsem démon pochopitelně." Řekl jsem a široce se na ni zazubil při čemž jsem jí ukázal své pravé zuby, takže se teď na ní smála řada zářivě bílých dračích tesáků. "Konkrétně druh známý jako Xaphan, nějak mě nenapadá, co by tě na tom mohlo ještě zajímat, takže buď kdyžtak konkrétnější." Pokračoval jsem, její další otázka se týkala tabulky, ani tady jsem neměl problém říct jí alespoň část pravdy. "Je to démonská deska, kterou používám k rychlejšímu čerpání energie nebo jako například teď, mi byla návodem při naší dohodě. Vyrobil ji nějaký nepodstatný prorok, ale její úplnný původ neznám a já ji ukradl z andělské tvrze. Byla to docela zábava." Poznamenal jsem a při té vzpomínce se mi na tváři objevil posměšný výraz. "Živím se teď jako lovec, dalo by se říct. Žijeme ve zvláštní době...ne každý z démonů kteří běhají po světě se mnou vycházejí, a pokud mi někdo dobře zaplatí lovím je pro ně. Ten pes kterého jsi dneska viděla, byl má zakázka. Navíc se z nich dá často získat ještě něco navíc." Svoji pozornost jsem upřel znovu na Fárn. "Řekneš mi už tedy konkrétně co tu hledáš? Když jsme u toho přidej i to, co tě vedlo k tomu nepoužívat rodinné jméno. " Sice jsme se ještě nedostali ani k jádru věci, ale tohle bylo vlastně užitečné, potřeboval jsem ji trochu poznat, abych pochopil, jak se bude v různých krizových situacích chovat.

Fárn: Hmm, zdá, že by to kouzlo mohlo fungovalo, neboť většina otázek, které jsem položila, bylas píše kontrolních, Ano u tabulky jsem si jistá nebyla, ale díky energii, kterou vyřazovala jsem neměla problém jeho slovům uvěřit. Když na mě vycenil tesáky se zájmem jsem si je prohlížela, nepřekvapilo mě to, navíc moc dobře vím, že tohle určitě nebude všechno, doufám, že mi jednou ukáže svou pravou podobu. Mám totiž docela ráda všechny možné tvor, kteří se alespoň nějak liší, od malých potvůrek po nebezpečné tvory. Co se ale týče démonů jsem raději, když se jim vyhnu, ano proto se teď s jedním vybavuji. Achjo. Tak lovec, hmm lovit a pronásledovat vlastní druh,hmm po této informaci mé mínění o něm ještě kleslo. Což jsem mu také naznačila pohrdavým pohledem.Je sice pravda, že mi práce nájemného vraha není cizí, ale po elfech bych asi nikdy bez osobních důvodů nešla, určitě ne pro peníze. Jeho otázka zaměřená na mé jméno se mi fakt nelíbala. Neřekla jsem to nikomu posledních 200 let a teď to tady budu vykládat nějakému démonovi to je snad moje věc! Bohužel mě svazovala moc kouzla" Z mého rodu nic moc nezbilo, navíc já bych mu čest a slávu asi příliš nepřinesla, stačí mi mé křestní jméno." Rychle jsem opustila tohle téma. " Víš něco tu hledám, dle mých informací, které jsem po dlouholetém hledání dalo do souvislotí teprve před několika měsíci. by se tu měl někde poblíž ukrývat jeden amulet o který bych měla zájem. Ale mé hledání bylo zatím neúspěšné. tak nějak jsem doufala, že by si mi mohl poradit s jeho hledáním. má pro mě docela velkou cenu."

S hraným, dotčeným výrazem jsem se na ní otočil a přiložil si ruku na srdce. "Nedívej se na mě takhle, prostě na rozdíl od ostatních démonů nestojím o konec světa, protože jsem jeden z těch, kteří tu žijí. Nedělá to ze mě někoho kdo je na tvé straně?" Byla to spíš řečnická otázka, proto jsem jen pokrčil rameny. "Pokračuj..." Usmál jsem se na ni provokativně, když jsem viděl, jak se jí odpovídání příčí. "Co jsi KONTR0TNĚ provedla, že jsi rodu nedělala radost?" Její slova o amuletu mě pochopitelně zaujala. "Výborně, pak ti ho pomůžu hledat, na oplátku od tebe chci pomoct najít ducha lesa, jsi elf, možná bys v téhle věci mohla být zdatný společník. Čímž se vlastně dostáváme k věci. Ale mám ještě několik dotazů takže to určitě počká." Ležérně jsem zakroužil krkem, abych si ho uvolnil než jsem se zeptal. "Jak přesně dlouhé jsou tvoje uši?" Zeptal jsem se a pokusil se o nevinný pohled.

Na mé straně? to snad nemyslí vážně. Další z otázek, které jsem doufala, že se vyhnu. V tomto případě jsem byla ale rozhodnutá. To byla věc, jenž chci aby vědělo co nejméně tvorů a už vůbec nechci aby to věděl on. "Na tahle otázku nehodlám odpovídat" Zkřížila jsem si ruce a zamračila se. " Do toho ti vůbec nic není, považuji to za své soukromí a věř mi tahle informace ti k ničemu nebude. Odmítám ti na tohle odpovědět!" Pomalu jsem se uklidnila a a uvolnila napětí svých rukou. "Ducha lesa říkáš. Sice nejsem druid, ale to by nemusel být takový problém, tedy doufám. Záleží na tom, co přesně hledáš, skoro každý si pod tím jménem představí něco jiného, obecně duchů lesa je dost většina z nich ve zvířecí podobě." Od toho sedění v kleku mě začínali bolet nohy, tak sem je natáhla dopředu a opřela se rukama o zem. Když jsem zaslechla další otázku, měla jsem problém udržet se. Měla jsem chuť se rozesmát na celé kolo. Musela jsem se trochu zamyslet neboť jsem si uši nikdy neměřila " Nevím přesně, nikdy jsem jejich délku neřešila, ale myslím, že kolem 8 cm.

Zamračil jsem se na ni a chvilku přemýšlel, že ji donutím odpovědět klidně násilím, nakonec jsem jen řekl tak klidně, že můj vztek musel být patrný. "Jak si přeješ.Třeba jednou přijdeš k rozumu." Věděl jsem totiž o jednom lepším způsobu, jak to z ní vypáčím. Rychle jsem se zase nabyl ztracené rovnováhy a pokračoval v konverzaci. Dřív, než jsem stačil, odpovědět na otázku ohledně uší, něco jsem zaslechl, byly to zvuky rychlé chůze. Někdo se sem blížil a mě bylo úplně jasné, co to chtělo. Neznal jsem sice jméno démona, na kterého jsem svou část dohody přehodil, ovšem jeho energii jsem poznal. Rychle jsem se zvedl na nohy a vysekl elfce s úšklebkem na rtech dramatickou úklonu. "Omluv mě prosím, hned se vrátím, umírám totiž touhou zjistit, co umíráš touhou zjistit. Jen něco zařídím."

Fárn: Jeho vztek mi byl ukradený, byla jsem pevně rozhodnutá a jeho poznámka, hmm jako bych něco podobného nečekala. Jak mile jsem dokončila svou část rozhovoru, zapřemýšlela jsem na co se zeptám teď. Najednou se ale Zareth až zbrklým pohybem zvedl na nohy. Po jeho divadýlku jsem se zarazila, co to má asi znamenat, přeskočilo mu snad? Nechápavě jsem přemýšlela co se to právě stalo. Možná zaslechly ty kroky, už chvíli jsem slyšela, že někdo míří našim směrem, ale nepovažovala jsem to za důležité. Ale démon byl možná jiného názoru. Buď jej očekávala, nebo snad ví o koho se jedná. Nebo si ho chce dát k večeři. Nebo ho někdo pronásleduje? Hmm to by klidně bylo možné, jestli se chová ke všem stejně povrchně jako ke mě, klidně mohl narazit na někoho, kdo neměl takovou trpělivost, s tím rozmazleným harantem jako mám já. Byla jsem odhodlaná zjistit co se bude dít. Rychle jsem vyskočila na nohy a neslyšně ho sledovala schovávajíc se ve stínů keřů a stromů. Doufala jsem, že si mě nevšimne.

Rychlým krokem jsem pokračoval po cestě a brzy si uvědomil, že už se kroky, které ještě před okamžikem šly naproti mě neozývají. Sám jsem se zastavil a rozptýlil svoji pasivní schopnost po okolí. Ucítil jsem něco živého těsně za sebou, téměř bych řekl, že jsem ucítil víc než jednu bytost. Mohla by to být Fárn? Dost možná, jenže než jsem se nad tím stačil pořádně pozastavit, vyskočil na mě zatraceně ošklivý démon. Popravdě vypadal trochu jako z lidských kreseb. Byl robusní s velkými kopyty, podivně zkrouceným obličejem, ze kterého na mě zuřivě zíraly rudě planoucí oči a křivé jehlicovité zuby byly zkrouceny v odpornou grimasu nepopsatelného vzteku. Tak tak jsem před sebe stihl dát ruce, které jsem překřížil v oblasti zápěstí a vytvořil kolem sebe štít z černofialové energie, připomínajicí kouř, o který se démon zastavil a velkými rohy divoce házel ve vzduchu. "Cos to provedl?! Zabiju tě skrčku!" Zařval na mě absolutně nepříčetně. Mé počáteční překvapení trochu opadlo, ovšem stále jsem byl lehce přikrčený, abych měl dostatečnou rovnováhu a byl připravený zareagovat na cokoli bude třeba. "Nechápu o čem to mluvíš bratře." Řekl jsem, zatímco mu stále oplácel pohled a nebezpečně se na něj usmíval. "Možná by mi pomohlo, kdybys jednou...řekl pravdu?" Povytáhl jsem obočí a dle mého očekávání démon začal soptit ještě víc. Ještě jsem s ním nechtěl bojovat, kdepak nejlepší by bylo vytáhnout z něj co půjde a pak ho šikovně polapit. K mému překvapení po mě démon se slovy "Třeba ti tohle osvěží paměť!" Mrštil pomocí magie kus blízké skály. Což jsem teda opravdu nečekal,přiznám se, že jsem možná při vidině neskutečně rychle blížící se masy kamení dostal strach, jestli to má obrana vydrží. Čas na útěk jsem už ovšem žádný neměl, proto jsem do štítu kolem sebe vložil co nejvíce energie a na okamžik zmizel pod jejím nánosem. Má magie mě ochránila, ale stálo mě to tolik sil, že jsem mohl na nohou stát jen z těžka a sípavě se nadechoval. Má kůže změnila barvu z té lidské na popelavě šedou, jako pokaždé, kdy jsem byl v podobně nepříznivé situaci. "Kde je ta elfka?! Zruš tu dohodu ty jedna bělooká svině!" Řval démon, čímž mi prozradil svoji polohu dříve, než usedl prach. Ukázal jsem na místo, kde se nácházel a okamžitě ucítil jeho krev pod svoji kontrolou. Démon, jako by znejistěl, a já mu ji začal hrnout do očí. Po pár krocích se úplně zastavil, padnul na kolena a s příšerným řevem se chytil za hlavu. "Hodíš na mě ještě jednu horu a už se fakt naštvu." Zasyčel jsem na toho ubožáka zatímco z jeho očí začala vytékat vlastní krev. "A pak že démoni nebrečí." Zasmál jsem se drsně a nechal ho oslepnout úplně, dokud mu z nich nezbyly jen prázdné ďolíky. Oddechoval jsem stále více z těžka, protože mě ten jeho hloupí nápad šíleně vyčerpal. Poté jsem, ale zatnul ruku v pěst a ryk démona ještě zesílil, když jeho krav nabírala stále větší teplotu, dokud se nezačala tak trochu vařit."Ještě že máš takovou výdrž bratře jinak, bychom si tohle malou kratochvíli nemohli dopřát." Démon už jen zničeně chrčel. Musel jsem se rychle uklidnit, jestli jsem ho nechtěl ještě zabít, a tak jsem neochotně pěst opět povolil. Došel jsem ke zničenému démonovy a odtáhl ho o kus dál i když byl několikanásobně těžší než já. Vedle stromu jsem ho nechal ležet a nechal si na pravé ruce objevit dlouhé ocelové drápy, kterými jsem uřízl silnou větev. Proti tomu, co se tu dělo před chvílí, už stejně bylo jedno , jestli tohle někdo zaslechne. Chytil jsem démona v podpaží a nabodl jeho tělo na špičatý pahýl, který teď trčel ze stromu. Se slovy "Ne že mi tu vykrvácíš, než se pro tebe vrátím." Jsem mu zacelil rány a nechal jeho krev aby se stromem srostla jako strup. "Máme si toho ještě tolik co říct." Pak už jsem se zebe jen pohybem ruku odstranil cizí, krev která spadla na zem a dovolil si na okamžik podepřít se o strom. Chvilka to byla jen nepatrná, protože mi něco došlo. Při mém prvním hledání jsem tu cítil dvě bytosti. S temným vrčením jsem les propaloval očima. Jestli mě teď elfka sleduje, ať si mě nepřeje.

Fárn: Stála jasem schovaná za keři a pozorovala Zaretha, V tom se, ale opět dostavil ten nepříjemný pocit svírajícího se žaludku. Moc dobře jsem věděla, kdo za to může, ale i tak jsem doufala, že o mě neví. Když se objevilo to stvoření, Byla jsem jak u vytržení. Spatřila jsem tvora, který vypadal jako z dávných bájí. Velmi mě zaujal. Prohlédla jsem si o od hlavy až k patě a zkoušela si jeho podobu co nejpřesněji zapamatovat, abych si ji mohla poznamenat ve svém deníku. Bylo mi nanejvýš jasné, že se jedná o démona, ale i tak mě překvapovalo jaká jsou démoni rozmanitá rasa. Pozorovat naštvanou obludu jak zaútočila na Zaretha bylo pro mě jako sledovat divadlo. Alespoň zjistím co vydrží a co umí. Pomáhat mu určitě nehodlám i kdyby měl umřít. Ze slov toho druhého mi bylo jasné vše, podvedl mě, Hmm Nečekaně, a co jsem si také mohla myslet, je to démon, bylo by větší překvapení kdyby jednal fér. To víš Fárn kdo ti říkal, že toho budeš litovat? Když nechal démona oslepnout, jen jsem s ledovým výrazem přihlížela jako nejpřísnější kritik. Takže shrňme si to, Zareth používá nějaký druh štítu, možná nějaká temná magie, ale to co je zajímavější zvládl ovládnout krev té obludy, nevím přesně jak, ale na tom nezáleží, to se mi příliš nelíbí, mohlo by to nadělat paseku. Když ho probodl a přirazil ke stromu, nenápadně jsem od tamtuď zmizela. Viděla jsem dost a nechtěla jsem aby si mě všiml. Předemnou se vynořila otázka. Co asi tak udělám, buď můžu zdrhnout a někde se schovat což je dost blbej nápad vzhledem k tomu, že na mě stále působí jeho kouzlo. Pokusím se ho nejprve nějak zrušit, což bude těžké když nemůžu lhát. No uvidíme co situace přinese za příležitost. Doběhla jsem spět na trávník, na kterém jsme před tím seděli a lehla si na něj. Taktéž jsem opět v přímila trávu, po které jsem šla, abych zahladila veškeré stopy. Teď už jsem jen čekala zda se vrátí.

Nic jsem ovšem při svém šmátrání kolem nenašel, jen jsem tedy nespokojeně něco zahučel a svoji krví opět načmáral na blízký strom onen symbol. Během okamžiku jsem v ruce držel tabulku a čerpal ztracené síly. Jakmile jsem byl hotový, nechal jsem ji zase zmizet a spokojeně si prohlédl své už zase dokonale lidské ruce. Rychle jsem si ještě prohrábl vlasy, abych opravil možné nedokonalosti a zamířil k elfce, při čemž jsem si dal cestou dobrý pozor, na případné stopy, které mohla zanechat. Zase nic...Jak je to možné? Stopař jsem zatraceně dobrý a někdo tam být musel. Konečně jsem ji uviděl, na stejném místě, kde jsem ji nechal. Trochu jsem se zamračil, než jsem nahodil klasický úšklebek. Elegantně jsem si k ní přisedl. Prohlédl si ji od hlavy k patě a zeptal se jí, při čemž se mi v očích nebezpečně zalesklo."Sledovala jsi mě? Ano či ne?" Byla to velice jednoduchá otázka, u které záleželo na všem. Pokud to byla ona,budu naštvaný, jenže pokud tam byl ještě někdo jiný, může z toho být ještě pořádný problém.

Fárn: Stále jsem přemýšlela jestli nebude lepší vzít nohy na ramena. Přece jen, pravděpodobně se to dozví a asi z toho mít radost nebude, než si moje nerozhodná palice uráčila nějakou možnost vybrat, bylo pozdě. Zaslechla jsem jeho kroky. Když se vedle mě usadil věnovala jsem mu dlouhý ostře zamračený pohled. Jeho otázce jsem nevěnovala žádnou pozornost. Místo toho jsem na něj s důrazem spustila. "Co si jako myslíš? Tohle chování bylo naprosto nepříčetné a velice neslušné. Jen tak si někam odběhneš během rozhovoru. A necháš mě tu jako vycvičené psisko. To ti přijde normální? Jsi snad nějaký feťák, který si musel něco šlehnout, aby se nerozbrečel z toho jak je tento svět nespravedlivej? Očekávám vysvětlení! A také trochu slušnější jednání, a jestli toho nejsi schopen, tak si mi dva už asi nemáme co říct." Výchovný tón jsem si samozřejmě nemohla odpustit a také jsem se nenechala přerušit, jen ať si to vyslechne. Při mé jistě poučné řeči jsem dávala dobrý pozor co se bude dít, věděla jsem čeho je schopný a také jsem tušila, že tohle by mi nemuselo jen tak projít. Byla jsem proto připravena zareagovat prachticky na cokoli i na to že musím zůstat v klidu, kdyby žádná vážnější reakce nepřišla, aby nezískal podezření.

Byla tam, jsem si naprosto jistý. Její chování to jen dokazovalo. Přesto mě neskutečně rozzuřilo. Přimhouřil jsem oči a zasyčel. "Takhle se mnou mluvit, teda rozhodně nebudeš elfko." Rozhodl jsem se tedy trochu přitvrdit. Oplácel jsem jí pohled, zatímco jsem pomalu a zřetelně řekl. "Odpověz na moji otázku, neb jsi se k tomu zavázala." Byl to legrační slovní obrat, ovšem šlo o přesnou formulaci. Od teď pokud se bude tématu vyhýbat, či odpoví nepřímo, stihne ji trest. Na podobném principu ještě nedávno fungovala má dýka a já si konečně mohl užít to, že se to týká někoho jiného. Čím déle bude odporovat, tím hůř jí bude, může to dojít až k jejímu omdlení, později smrti. Stále jsem ji tedy bez mrknutí oka sledoval a byl jsem si jistý, že tahle část dohody se jí zatraceně nebude líbit. No možná jsem ji při našem předchozím rozhovoru zapomněl zdělit pár podrobností. Naklonil jsem se k ní ještě o trochu blíž a podruhé zopakoval. "Sledovala jsi mě? Ano či ne?" Její první kopanec by měl přijít už teď protože jsem svoji otázku musel opakovat.