Zareth/Fárn/Ytia

Z jejího pobouřeného pohledu jsem si nic nedělal, popravdě byl tak nějak očekávaný. Ke své spokojenosti musím přiznat, že ona sama se okamžitě snažila svůj pohled zakrýt. Přesně tak to má vypadat. Problesklo mi hlavou. Nic jsem na to neříkal, momentální situace mi naprosto vyhovovala. Fárn se dokonce po chvíli odhodlala opět zalézt pod peřinu. Samozřejmě jsem si pamatoval, o čem jsme se ještě před chvíli bavili, jednalo se pouze o odvedení její pozornosti tím správným směrem, ukázat jí ,že v tuhle chvíli jí nehrozí relativně žádné nebezpečí. "Toho koně nech teda pro mě za mě klidně ve městě, hlavně ať už neztrácíme více času." Odvětil jsem a ledabylým mávnutím ruky, doprovodil svá slova. Dalo mi sice trochu práce přesvědčit sám sebe o tom, že mě utíkající čas neznervozňuje, ale lhaní mi šlo vždycky velmi dobře, tudíž to nebyl velký problém. "Mimochodem přinesl jsem ti nějaké maso, sněz ho, a nabereš trochu sil, taky potlačila vedlejší účinky vzniklý slabostí...halucinace všeho druhu, závratě, problémy s koordinací." Téměř všechno byla pravda, až na ty halucinace, nijak jsem momentálně však nestál o to, aby z mých dalších případných zkratů, dostala infarkt. "Nejpozději zítra vyrážíme." Dokončil jsem svoji myšlenku, následně si v hlavě začal opět procházet plán naší cesty. Možná bude lepší, vzít to přes kaňon, nebudeme sice kryti, jenže cesta se zkrátí nejméně o den.

Fárn:  Při jeho odpovědi jsem mu věnovala dost otrávený pohled, tohle mi teda vůbec nevyhovuje raději bych ji dala domů. Přemýšlela jsem, jak bych mu to asi tak měla vysvětlit, očividně je dost nechápavý. Nakonec jsem to, ale nechala být, Megan bude v pohodě, určitě. Hodně nespokojeně jsem pronesla. "No tak dobře, ale na ulici ji teda nenechám, najdu ji a dám do té stáje, co byla před tím." Tak nějak jsem začala přemýšlet o tom, jak to udělám, už jsem chtěla být na cestě, k mé smůle se z toho pokoje stále Zareth ještě nehnul. Další jeho proslov byl zaměřen na to maso. Oči se mi zabořili do onoho pytlíku na stole. Sušené maso mi normálně nevadí, ale momentálně by mi z něj bylo asi jen blbě. Chce to pořádný jídlo. Můj zrak se zabořil Zerathovi do tváře. Opatrně jsem se mu snažila vysvětlit, jak se situace má. "Emm, dík, ale to asi nebude to nejlepší. Kdyby se mi to vůbec povedlo rozkousat, tak by mi stejně bylo blbě. Je v tom spoustu ne moc prospěšných látek, chtělo by to trochu jiný jídlo, řekněme čerstvé, pestré?.." Upřímně pochybuji, že by mě to nějak pomohlo. Navíc halucinace jsem zatím určitě neměla, alespoň mi to tak nepřijde, i když Zarethova ještěří hlava je asi daleko od reality no. Jeho další slova mě dost zarazila. Jako, jen den, to je asi v tip. Chvíli jsem na něj nechápavě čučela a přemýšlela jestli si ze mě dělá srandu. To je totiž sakra málo, pochybuji, že na mě bude brát ohled na té jeho výpravě a v tomhle stavu tu dálku teda neujdu. Docela se mi vrátila myšlenka toho, že kůň nebude zas tak špatný nápad. No já prostě nevím. Je to 50 na 50. Opravdu dlouhou dobu jsem na tím přemýšlela. Možná by si měl uvědomit, že nejsem démon, kterej se slepí hned, jak vysaje nějakou duši. Tiše možná skoro neslyšně jsem pronesla."Den je málo." Mírně jsem zakroutila hlavou. A ještě jednou se snažila nad celou věcí zamyslet.

Bez jakéhokoli zájmu jsem jen pronesl. "No dejme tomu... " Byl jsem popravdě docela rád, že se začínáme nějak rozumně domlouvat, jak jsem však brzy zjistil, mé očekávání předběhlo skutečnost. Pfff...no tak já jí tu sháním dokonce i něco, co dovede strávit a paničce se to zase nelíbí. Přiznávám, že se moji snahu snažila odmítnout docela zdvořile, přesto jsem se na ni z části nechápavě, z části rozčileně, možná i trochu dotčeně zamračil. "Co to plácáš? Jaký neprospěšný látky? Není tam žádná chemie, jen šílená spousta bílkovin, což jestli se nepletu, by měla být základní stavební jednotka tvých svalů, který máš v katastrofálním stavu. Navíc ti to dodá poměrně rychle energii. Mám za sebou pár tažení a válek, tudíž vím, proč se volilo právě tohle jídlo, zásoby jsem musel řešit v jednom kuse, tak se mi tu nesnaž nakecat nesmysly." Nevěřícně jsem na ni zíral, když zmínila čerstvé, pestré jídlo. Abych jí to ještě uvařil by třeba nechtěla? To je tak neskutečně drzý polomrtvý škvor, se nevidí často. Nehledě na to, že se toho válečníci mohli užrat, takže to nejspíš i docela dobře chutná...no dejme tomu, je prostě moc měkká...naučím ji si zvykat. Zatímco jsem přemýšlel, jak s elfem naložit, postěžovala si dokonce i na časový interval, který jsem jí stanovil. Bylo jasno...jestli okamžitě nevypadne já nebo ona, asi ji zabiju. Ne asi ne...URČITĚ ji zabiju, tohle bude ještě dlouhá cesta. Nastala chvíle ticha, během které jsem se snažil uklidnit. Hned, jak jsem opět povolil svaly na krku i obličeji, vysvětlit jsem ji, jak to teď bude. Zyra se mezitím opět objevila ve dveřích. "Až budeš moct, dojdi si do města na to své jídlo a ustájit koně...Zyra nebo já půjdeme s tebou. Co se cesty týče...ještě se uvidí." Víc jsem se s ní teď o tom nehodlal bavit, sundal jsem nohy ze stolu, zvedl se ze židle. Po téhle debatě si prostě potřebuju spravit chuť.

Fárn: Jak mile ke mě začal mluvit, jak k malému děcku, málem jsem se neudržela. Co on mi má co říkat o nějaké mé výživě, zásobách a válkách. K sakru já těch válek taky pár zažila a co se sušeného masa týče. Ano všemi deseti, když není jiná možnost. Snad vím, jak se o sebe postarat, kdyby se mě stále nesnažil zmrzačit, nemusíme tohle řešit. Naštvaně jsem odvrátila zrak a nijak se k tomu nevyjadřovala. S takovým mezkem jako je on se nemá cenu dohadovat. Pak mi ale částečně vyhověl. Sice nevím proč bych měla mít doprovod, ale dejme tomu. Ale moment jaká Zyra, dost mě to vrtalo hlavou. "Zyra...? Jaká, kdo...? Mumlala jsem si. "Jo... Obláčka...jasně" Už jsem si vzpomněla, je pravda, že už mi její jméno říkal, ale nějak jsem si nemohla vzpomenout. Když se Zareth postavil. Trochu jsem sebou cukla a sledovala každý jeho krok. Přesto jsem pro tentokrát zůstala nehnutá. Ale napětí mi nevydrželo dlouho. Sedla jsem si na kraj postele a natáhla si boty, přičemž jsem ještě k Zarethovi promluvila. "Jdu teď." Můj zrak zakotvil na rozvázaných tkaničkách. Nepříjemně jsem se ohlédla a zavázala je. Zvedla jsem se na nohy a maličko upravila svoji vizáž. Po chvíli se mi kolem pasu třpytil černo modrý pásek, na kterém byl připevněn momentálně neviditelný meč. Hodila jsem na sebe kabát a přes rameno dalo ještě brašnu, abych to jídlo měla čím zaplatit. Nezapomněla jsem zkontrolovat dýku v pouzdře na botě a už se pomalu chystala pryč. Namířila jsem si to rovnou ke schodům, které jsem sešla ještě dost vratce se. Moje cesta však nevedla ke dveřím, ale do kuchyně a k vodě. Zaretha jsem si za celou dobu ani nijak nevšímala.

Pobaveně jsem se usmál nad její přezdívkou pro Zyru. Zněla tak...nevině. "Obláčka?" Zkusil jsem si zvuk toho slova a povytáhl při tom tázavě obočí. Svoji pozornost jsem po té obrátil na přízrak, který působil právě opačným dojmem. Než jsem však stačil byť jen z pokoje odejít, Fárn nějak moc ožila. Brzy se dala do obouvání bot, načež prohlásila, že vyráží okamžitě. "Zyra tě doprovodí." Oznámil jsem obou dvou a nečekal, že z toho někdo bude nadšený. V hlavě se mi opět začaly motat, částečně cizí myšlenky. "Bez odmlouvání." Oznámil jsem Zyře a nevěnoval pozornost jejím nesouhlasným pocitům. Já teď Fárn totiž hlídat rozhodně neplánoval. Do hlavní haly jsem přišel ještě před elfkou, tudíž se mi naskytla příležitost, sledovat její podivné...zdolávání schodů. Zyra, ta se pochopitelně schody vůbec nezdržovala a se ve formě kouře přehoupla přes zábradlí, načež na zemi opět nabrala svoji klasickou formu. Já měl jasno, kam nyní povedou mé kroky, cestou mi ovšem pohled opět padl na barevný míček, ležící na stole. Nějak stále nechápu, co to vlastně mělo znamenat.

Fárn: Došla jsem až k tomu umyvadlu a nijak se nezdržovala skleničkou. Nechala jsme vodu odtéct a nabrala si do dlaní vodu, kterou jsme hned na to vypila. Celý proces se ještě několikrát opakoval. Měla jsem totiž docela žízeň. Otřela jsem si mokrou pusu a zamířila ke dveřím. Už docela jistým krokem jsme došla až k sedací soupravě a stolu. Ještě na chvíli se můj pohled zabořil do Zaretha a následně na míček, na který koukal. "Nojo vlastně," prohlásila jsem a zamířila ke stolu. Míček jsme sevřela v ruce a ještě jednou si ho prohlédla. "Obláčko....teda Zyro. Hele koukej." Zavolal jsem s neutrálním výrazem a zvedla míček vzduchu a zakroutila s ním. Vlastně je docela dobře, že ho Zareth přinesl, alespoň se s tím dá házet, když už nic jiného, alespoň to psisko umí aportovat. Trochu jsem pousmála a zeptala. "Mám hodit? Zarethe koukej... je docela dobrá." Upozornila jsem ho, aby se podíval na své zvíře a už se připravovala, že ho hodím.

Mezi tím, co jsem se snažil nějak vymyslet, jak se zbavit Zyřiných neskutečně silných pocitů, které se mi dostávají do hlavy, především ve chvílích, kdy je něčím bezpodmínečně zaujatá. Nevadilo by mi to, pokud bych se s tím nějak efektivně dokázal vypořádat, což ovšem není úplně možné, když se na danou situaci nesoustředím. Z přemýšlení mě vytrhla až Fárn, jež se blížila mým směrem. Zamračeně jsem ji sledoval, netuším totiž, co má za lubem, ale nějak moc se u toho tlemí, což není nikdy dobrý znamení. Jakmile však zavolala můj přízrak, který se během vteřiny objevil u ní a ukázala mu míček, pochopil jsem, že teď je docela zle. "Zyro dost!" Snažil jsem se ji nějak zastavit, jenže to sám přestával chtít. Na světě přeci není nic lepšího než barevný kulatý míček. Z celé téhle situace jsem začal být opravdu hodně nesvůj a nervozně se ošíval, jak bojoval sám se sebou. Tentokrát ovšem vím, o co jde, tudíž dovedu zůstat alespoň částečně při smyslech. Ruce mi vystřelily do vzduchu a já s nimi začal divoce naznačovat, aby to nedělala. Nedokázal jsem se ovšem přesvědčit k tomu, chytit ji za ně a míček položit. Letící míč je přeci naprostá paráda. Začal jsem tedy jen přehnaně gestikulovat, přičemž urputně, téměř zoufale vysvětloval. "Ne! Ona-ono nechce, abys to házela...Nebaví ji to, polož ho. Nesmíš ho hodit, prostě ho neházej dobře? Nech to být, Zyru to nebaví." Můj ton hlasu začínal přecházet v zoufalý, postupně jsem cítil, jak to přestávám mít pod kontrolou. "Zyro, řekl jsem, že stačí!" Skutečně jsem se dočkal jisté reakce. Maličko se uklidnila, tudíž jsem mohl srovnat myšlenky. Jen ať to Fárn nehodí. Prolétlo mi hlavo, byla by to katastrofa.

Fárn: Už už jsem se chystala k hodu, když jsem sebou cukla. Zareth začal být nějak nervózní, vůbec jsem nechápala proč. S mírně svraštělým čelem jsme ho sledovala a snažila se vyčíst náznak...něčeho. Sice nebyl uplně u mě, ale i tak jsem mírně uskočila, když začal házet rukama z dlouhými drápy kolem a přesvědčoval mě, že Zyra mi míček nosit nechce.No nestojím o to, aby mě znova naporcovala na nudle. Moje opatrnost je na místě, ale jestli si ten parchant někdy bude myslet, že budu poslouchat jeho rozkazy, tak to se šeredně plete. Se zmatenou tváří a dost nechápavým pohledem ze mě vypadlo tiché. "Ale..nene. Se na ni podívej." Rukou jsem pokynula k Zyře, která stála celá natěšená vedle mě. Míček jsem si ještě jednou prohlédla a přešlápla si na druhou nohu. ´Uplně obyčejný, o co jde?´ Problesklo mi hlavou. "Počkej, tyto asi nechápeš, ono ji to opravdu baví, hele.... sleduj." Pohodila jsem rameny, nohy zaujaly postoj k hodu. Moje celá pozornost teď patřila Obláč...teda Zyře. "Tak schválně.." Pronesla jsem nadšeně. Tělo mě sice ještě stále bolelo a hlava neskutečně motala, ale házet snad ještě umím. Míček letěl kolem Zaretha a přes celou místnost. Stále mi hlava nepobírala proč je tak hrozně proti, ale určitě až uvidí, jak ji to baví, změní názor. Jeto opravdu blbec, ANI ke svému zvířeti se nechová nikterak slušně..ikdyž se jedná o přízrak. Opravdu k pláči, né že bych já někdy brečela.

Můj pohled doprovodil pokynutí zmatené Fárn a zastavil se až na Zyře, která ten míč, jak jsem moc dobře věděl, chtěla k zbláznění. Po té, co jsem ji ovšem zpražil očima, se trochu uklidnila. "No prostě ne." Opakoval jsem už trochu zoufale, jakmile ovšem ruku i s míčkem zdvihla, veškerá moje pozornost byla upoutána tím směrem. Nebylo v mých silách zastavit ji, prostě jsem se k tomu nedokázal přemluvit nebo Zyra...já vlastně nevím. Mé nejhorší obavy se naplnily, barevná věcička se dala do pohybu a Zyra přes všechny mé snahy zmizela, aby se ho mohla zmocnit. Co se mě týče, zůstal jsem stát na místě, svaly napnuté k prasknutí, jak se chystal sám vystřelit vpřed, čemuž se mi nakonec podařilo odolat. Můj pohled téměř hladově sledoval trajektorii míčku, následně jsem udělal dva kroky tím směrem, Zyra totiž míček chytla a její nadšení mi opět způsobovalo značné komplikace. Několikrát jsem sebou ještě cukl, jako bych své tělo nedokázal přesvědčit. Následně se přikradla ke mě málo známá emoce, se kterou jsem si neporadil dost rychle. Z hrdla se mi vydralo tiché, zoufalé, zvířeti podobné zakňourání a svůj absolutně zničený i nešťastný obličej obrátil k Fárn. Než jsem se nadál, Zyra byla spět s barevným míčkem v obrovité tlamě a zůstala na mě zírat poněkud nechápavě, což je pochopitelné, podobný výraz ještě neviděla.

Fárn: Zyra, stejně jako předtím za klikou, se divoce vrhla za míčkem, netrvalo dlouho a držela ho ve své velké tlamě. Můj zrak však zůstal viset na Zerethovi. Celou dobu míček pozoroval, jak šelma svojí kořist těsně před tím, než ji skočí po krku, když se k hračce Zyra dostala, udělal dokonce dva rychlé kroky, jako by ji chtěl ten míček vzít. Napjetí v jeho svalech mi nemohlo uniknout. Tiše jsem stála a nechápavě přihlížela situaci. Když se ozvalo pro mě dost jasné nešťastné kňučení vycházející z jeho hrdla a zničený Zarethův obličej se obrátil na mě. Už jsem opravdu netušila co to má znamenat. Přízrak byl už na cestě míček vrátit, ale stejně jako já zůstala civět na toho démona. Obecně mi mimika a výrazy dávají jasné představy o tom, co si dotyčný myslí, ale tady se opět musím opakovat. Já tomu démonovi prostě nerozumím, co to má ksakru znamenat. Svraštila jsme obočí a mírně sklonila hlavu níž, nechápavě jsem ho probodávala pohledem, jakoby bych čekala vysvětlení. Opět jsme se narovnala a hodila rameny. "Emm dobře," Rty se mi protáhly do nenápadného úšklebku, "Hlavně nebreč... Chceš vrátit ten míček?" udělala jsem dva korky blíž k nim a znovu je oba propálila střídavě pohledem. "Zyro dej mu ten míč." Sice nechápu, proč by ho tak hrozně chtěl, ale to je fuk. Svaly se mi začaly napínat a krev zalévat adrenalin, netušila jsem co bude následovat, ale takhle zmatená jsem nebyla už docela dlouho.

Zyřino zmatení mě díky bohu vysvobodilo ze zajetí jejích neskutečně primitivních pocitů a pudů, jen okamžik po tom, co domluvila Fárn. Znovu jsem nabyl sebevědomého postoje i výrazu ve tváři, přičemž propálil Fárn nenávistným pohledem. "Ne, to určitě nechci a dávej si pozor na jazyk." Zasyčel jsem na ni. "Za takovýhle kecy, tě příště jednoduše zabiju a bude klid." Víc jsem se k tomu nehodlal vyjadřovat. Taková neskutečná ostuda. Aby se nic podobného neopakovalo, chtěl jsem tu věc hned zničit. Zároveň tu příšeru pekelnou trochu vyškolit. Zarazil jsem ruky s drápy hluboko do zdi tak, aby v případě potřeby udržela mé bezvládné tělo, protože se mi teď vážně nechtělo hledat židli, následně bez jediného varování doslova převzal kontrolu nad tělem Zyry. Vážně hodně se jí to nelíbilo a zděšeně se krčila v koutě své mysli, zatímco já se rychle jejíma očima porozhlédl po okolí, kde jsem viděl sám sebe u zdi s bezvládně svěšenou hlavou a doširoka otevřenýma, bíle planoucíma očima bez zornic. Jen kousek odemne stála dosud zmatená elfka. Moje...tedy Zyry čelisti cvakly a doslova rozložily míček na šedý prach, jež se nyní snášel k zemi. Její protesty mi byly ukradené místo toho, jsem její tělo téměř rozložil. Začala se stále více a více podobat kusu oblaku, který se chaoticky přelétal, dokud z něj prakticky nic nezbylo. Jako poslední se objevil drobný záblesk bílého světla jež uzavřel Zyru v mé zbrani. Na poslední chvíli jsem se vrátil do svého těla, narovnal se, škubnutím vyrval ruku ze stěny, až se kusy zdi rozlétly kolem. Chvíli potrvá, než se z tohohle zážitku Zyra vzpamatuje, napomenutí mi to však přišlo dostačující, proto jsem jen se znuděným výrazem sledoval Fárn. "Ta tě už dneska nikam nedoprovodí, právě jsem se rozhodl, že to budu Já, kdo tě osobně poctí svoji společností. " Nechal jsem pařáty přejít v lidské ruce, následně pokračoval. "Vyrazit můžeme okamžitě. Nerad bych tě totiž zdržoval." Při posledních slovech, se na mé tváři objevil posměšný úšklebek. Následně jsem vytáhl dýku zpoza opasku a ledabyle ji protočil mezi prsty. "Nuže? Nepůjdem?"

Fárn: Na Zerethovi bylo vidět, že už si je jistý sám sebou, páv jeden. Ale stále jsem nechápala, jak to, že takhle přepnul, má to snad na svědomí ten přízrak. No možná by to odpovídalo, přeci, když ji Zareth praštil, rána se mu objevila taky, dost pravděpodobně sdílejí i myšlenky. Což by spoustu věcí vysvětlovalo. Stále jsem na něj nechápavě koukala, ale místo nějakého vysvětlení jsem se dočkala výhružky smrti. Pohodila jsem hlavou a věnovala démony opravdu hodně zaražený výraz, ´jako cože...vždyť jsem... hrrrr´prolétlo mi hlavou. Moje zaražení se začalo obracet nekontrolovatelnou rychlostí ve vztek. Svraštila jsem obočí a možná i celý obličej a propálila Zaretha pohledem. Nevěnoval mi žádnou pozornost a zabodl drápy do stěny. Trochu jsem sebou cukla, vztek mi zmizel z tváře. Zarethovi spadla hlava a z jeho očí vymizely zorničky. Vypadal, jak kdy by byl paralyzovaný. Špicovala jsem uši a nechápavě si jeho tělo prohlédla od hlavy až k patě. Posunula jsem se o dva kroky v před. Najednou se ze Zyrou začalo něco dít, začala se rozhlížet po místnosti. Vypadala trochu jinak, měla jiný výraz. Moje veškerá pozornost se uplna na ní. "Zyro..??" vypadlo ze mě tiše. Pak ale cvakla zuby a proměnila míček na šedý prach. Došlo mi to.... To není Zyra, očividně dokáže Zareth převzít doslova kontrolu nad svým přízrakem. Zůstala jsem jak strnutá na místě a nic neřekla. Zyřino tělo se začalo rozplývat až v záblesku světla zmizelo. Zapřemýšlela jsem nad celou situací a nějak nechápala co se právě stalo, z mého rozjímání a civění na místo, kde ještě před chvíli byl černý oblak, mě vyrušila rána dopadající sutiny zdi na zem. Cukla jsem celým tělem a velice rychle se za zvukem otočila...´Zareth, který si ničí dům, nic zvláštního.´Prolétlo mi myšlenkami sarkasticky. K mé smůle mi oznámil, že chce jít se mnou. ´Tak to teda ne, já ho sebou nechci, prostě ne, kretén jeden´Prošpikovala jsem ho naštvaným pohledem, ještě za tu minulou výhružku a taky, aby věděl, že se mi tohle teda vůbec nelíbí. Ale nijak se k tomu nevyjadřovala, prostě jsem neřekla vůbec nic. Stále a stále mě Zarteh dovádí k šílenství s těmi jeho nekonečnými výhružkami a rozkazy a dalšími nepodstatnými kecy. Já nejsem pes, který ho bude poslouchat, to by si měl uvědomit. Nejsem ale blbá, moc dobře vím, můj zdravotní stav mi neumožňuje bránit, bojovat s ním nechci, to jediné mi drží ústa zavřená, však on ten čas přijde. Přestala jsem si ho všímat a prošla až k velkým dveřím. Kde jsem zmizela. Sešla jsem schody a aniž bych se ohlédla, zda je zamnou nebo ne pokračovala v cestě. Záda jsem si však hlídala, jen málo co dokáže uniknout mému sluchu.

Fárn se pochopitelně nijak nezamlouvalo, co jsem ji oznámil, což mě příliš netrápilo, protože já tu určitě nejsem kvůli tomu, aby měla lepší den. Zachovala se ovšem chytře a nic moc nenamítala. Dobře vím, že bych teď elfce neměl příliš ubližovat, pokud chci, aby mi ještě chvilku vydržela, vytrestání Zyry, se však dalo použít, jako další exibice síly. Vidíš, co jsem ochotný bez váhání udělat svému přízraku, takže co si myslíš, že asi udělám s tebou, pokud mě přestaneš bavit nebo najdu jednoduší způsob, jak si poradit. Být tebou, snažil bych se být zatraceně užitečný. To byla zpráva schovaná v celé téhle akci, navíc už jsem opravdu potřeboval pokoj. Elfku se mi podařilo...urazit...?možná. Ne, že by to bylo něco těžkého. Hlavní ovšem bylo to, že se se mnou teď nejspíš nehodlá bavit...možná se mě tím snaží vytrestat. Nad tou myšlenkou mi zacukaly koutky, protože trochu klidu moc rád uvítám. Snad jsem tím dokázal přebít ten neskutečně trapný moment, jež celé téhle situaci předcházel. Moc dobře jsem si uvědomoval riziko, které z téhle celé hry mohlo vyplývat. Fárn teď ví, že jsme se Zyrou propojeni na nějaké hlubší úrovní, měl bych jí ovšem nějak naznačit, že pokud jí ublíží, aby se tím dostala ke mě, jediné čeho dosáhne, bude katastrofa globální úrovně. Hmm...tohle budu muset ještě nějak vyřešit. Snad ale není tak blbá, aby si myslela, že bych jí takhle jednoduše odhalil slabinu podobného rázu. Dýku jsem opět schoval za pas a elegantním, plynulým krokem následoval podrážděného, polámaného elfa. "Proč vlastně je to zvíře pro tebe tak důležité? Ne, že bych chtěl rušit to krásně dramatické ticho, jenže se nemůžu zbavit pocitu, jako bys to trochu přeháněla. Je to jenom kůň...pokud mi teda něco málo netajíš." Mluvil jsem k ní a zle se při poslední větě usmál. "Ale to nevadí, jasně, že mi odpovídat nemusíš, zeptám se znovu, až ti vypoví služba nohy, což jak počítám, nebude tak dlouho trvat." Bavil jsem se nad jejím stavem, zatímco myšlenkou otevřel dveře domu, odkud následně proklouzl ven.

Fárn: Tomu otrapovi jsme zatím nic neřekla, nemusí to vědět. Navíc já se nemusím zodpovídat nikomu. Jeho pobavení nad mými silami mě neskutečně provokovalo, nehledě na to, že je to jeho práce, co mě mrzelo ale více, byla určitá pravost jeho slov. Je mi opravdu špatně. Hlava se mi motá a svalům chybí síla, ale nehodlám riskovat, že si to Zareth rozmyslí. Mojí prioritou je prostě má klisna. Doufám, že sebou někde netřísknu, nebo ještě hůř neztratím vědomí, ponížení, kterého se mi do teď dostalo, mi stačí, nepotřebuji další posměch z jeho strany. Šla jsem dost pomalu a klidně. Stále mi hrálo v hlavě to samé, ale upřímně mi připadá těžký i můj neviditelný meč, ale ten teda nikam neodložím. Zaretha jsem měla za zády, ale nijak nevnímala, jen doufám že nic neříkal. "Možná ti připadá jako obyčejné zvíře, ale už ji nějakou chvíli mám, na výcvik nového koně nemám čas a ona je dost dobrá, navíc ji mám ráda." Zalhala jsem potichu směrem k tomu démonovy. Myslím, že tohle by mi měl věřit. Samozřejmě mu nepřiznám, že pro mě představuje nejvýznamnějšího tvora, který mi zbyl a o energii z mé duše taktéž pomlčím. Uteklo již trochu času a cesta mi mizela pod nohama. Bohužel uplně nevím, kde ji mám hledat. Zastavila jsem se a několikrát se zhluboka nadechla, abych do plic dostala co nejvíce vzduchu. Následovalo dlouhé a velice hlasité písknutí. Onen zvuk se jasně nesl po okolní přírodě a já špicovala uši a pečlivě se začala rozhlížet. Tak moc jsem se snažila zachytit i ten nejslabší náznak hlasu mého koně. Moje velké soustředí však ke mě doneslo jen zvuky nedalekého města, na okamžik jsem přestala i dýchat. Rušil mě snad už jen šepot větru, který běhal jak stín po krajině. Bohužel svého koně jsem neuslyšela. Jen doufám, že se jí nic nestalo. Tvář mi posmutněla a já ji sklonila k zemi. Otráveně jsem se podívala na Zaretha, jako bych mu to dávala za vinu, ono i vlastně dávám. Hodně se mi nechtělo se ptát, bohužel si nepamatuji, kde ležel ten park, ve kterém Megan zůstala. "Kde je ten park?" Zeptala jsem se trochu otráveně přesto s respektem v hlase, snad mi bude trochu nápomocný, když už mě otravuje svojí přítomností. Protože já si opravdu nedokážu vybavit, kde ve městě to prokleté místo je, už ani nevím, kde se přesně odehrála ta andělská rvačka. Možná jsem byla trochu dezorientovaná, ztráta vědomí tomu nepomohla.

Nedalo mi moc práce zjistit, jak pěkně se má slova zavrtala Fárn pod kůži, přesto zůstávala rozumná a nepouštěla se do další debaty na toto téma... nebo možná spíš uražená...výsledek byl ovšem stejný. Já jsem si vykračoval spokojeně za ní, dokud mě to nesnesitelně pomalé tempo nepřestalo bavit, tudíž trochu natáhl nohy a dvěma delšími kroky ji došel, zatímco mi na tváři pohrával samolibý úsměv. Nejprve jsem si vyslechl, její slova se znuděným výrazem, jakmile však domluvila, zvonivě jsem se zasmál, "Ha! Ne!" následně pokračoval, abych odůvodnil své jednání. Trochu mě totiž urazila její domněnka, že se dám tak snadno odbýt. S lehce pobaveným tonem svého hlasu, jsem tedy pokračoval. "Ani by mě nenapadlo předpokládat, že jsi ve lhaní, či zatajování informací nováček...to vůbec ne, jenže mě trochu rmoutí, jestli si myslíš, že s takhle lacinou lží můžeš obstát u mne." Na okamžik jsem se odmlčel. "Nevím, jestli jsi to už zaznamenala, ale Já jsem tak trochu démon...navíc ještě k tomu Já. Takže už jen z tohohle principu ti můžu prozradit, že je trochu zbytečné snažit se cokoli zatloukat,především tu podstatnou část a ohýbat fakta." Po svém krátkém monologu, jsem se na ni zářivě zazubil. "To jen tak pro příště." Nechápavě jsem svraštil obočí a natočil hlavu v momentě, kdy se rozhodla zapískat si...na opačné straně města... Raději jsem to ponechal bez komentáře, dokud se Fárn sama nezeptala. "Letěli jsme elfko...proto to bylo rychlé, jenže teď jsme v úplně jiné čtvrti." Vzhledem k tomu, že to jednou neznělo, jako by právě zvracela veškerá slova, která na mě vypustila z pusy, rozhodl jsem se, dopřát jí taky trochu klidu a jen pokynul rukou správným směrem. "Půl hodiny cesty." Sám jsem tím směrem vykročil. "Ty tu nejspíš opravdu nebudeš dlouho...Je to poměrně známé místo, alespoň tedy pro zdejší." Mezitím, co jsem bezstarostně klábosil s Fárn, Zyra se svíjela, jak to šlo, sbírala kusy sama sebe, aby se opět dala dohromady. Naštěstí její myšlenky byly momentálně nedostupné a reálné nebezpečí jí nehrozilo, proto jsem zůstával zcela klidný, co se tohoto směru týče. Andělské patroly, jsem se možná obával o něco více, proto, ač jsem působil uvolněně i sebejistě stále hlídal okolí a zůstával ve střehu.

Fárn: S naštváním ve vnitru jsem si vyslechla jeho dojemnou řeč o lhaní, měl by dávat pozor, aby tím vytahováním se za chvíli nesrazil letícího orla. Ano přiznávám, neměla bych ho podceňovat, ale teď opravdu nemám náladu něco vymýšlet. Navíc, co je mu do toho. Já se nikomu zodpovídat nemusím.  Jeho odpověď byla vlezlá jak krutý mráz. Trochu jsem se na něj zamračila, jeho tón mě totiž přišel dost urážlivý. "Jak jsem to asi tak měla vědět...?"  Teda nevím, jak tady pan dokonalý, ale já si teda okolnosti toho, když jsem v bezvědomí, nepamatuji. Nakonec mi ale odpověděl nějak rozumě. Rozhlédla jsem se tím směrem, jenž mi ukazovala jeho ruka a přikývla. Zareth se ihned rozešel tou cestou. Půl hodiny je prostě moc. Polamu jsme se taktéž rozešla a dumala si v myšlenkách. Pomalu jsme se začali proplétat mezi domy. Odpovědí na jeho slova bylo mírné zakývání rameny a bezstarostný úšklebek na náznak pravdivosti tohoto faktu. Jsme tu opravdu jen několik dní a město ještě moc neznám, sice mám bezchybný orientační smysl, bohužel zvládá počítat jen s pamětí, která si pamatuje přesné obrazy a to opravdu po ráně do hlavy nezvládá. Trápila mě, ale jedna věc. Půl hodiny prostě nevydržím, navíc pochybuji, že by to bylo opravdu jen půl hodiny, Zareth asi nepočítal s tím, že se nepohybuji zrovna dvakrát rychle, což mě samu osobě vytáčí. Pokud to bude vzdálenost, kterou si myslím. Omdlím vyčerpáním dřív, než tam dojdeme. Což se nesmí stát. Uvidíme snad to vydržím. Moje podrážděné uši zachytávali každý zvuk, opravdu moc mě to rozčilovalo. Čehož si mé okolí muselo brzy všimnout, neboť jsme málem zavraždila pohledem mladý pár přes silnici, který se něčemu docela hlasitě chychotal. Věnovali mi zároveň i dost vyděšený pohled, no asi nevypadám zrovna dvakrát zdravě. Přes hlavu jsem si dala proto kápi, abych tak svůj dost pomlácený a bledý obličej zakryla a nepoutala na nás zbytečně pozornost. Najednou jsem si něčeho všimla kousek od nás, byla tam autobusová zastávka. Podobným prostředkem jsem jela jen dvakrát a nebylo to nic příjemného, ale ušetří nám to čas a doufám že mě i síly. Zastavila jsem se a otočila se na démona. "Hele, nevíš, jak se to v blízkosti toho parku jmenuje, nebo věděl bys, kde se to nachází na mapě. říkal si, že je to docela známé místo, takže ...?" Můj cíl být jasný vybrat zastávku, která mi bude co nejvíce vyhovovat. Snad ty dopravní prostředky fungují všude stejně.

Pochopitelně se mi neuráčila odpovědět na moji otázku, místo toho zarytě mlčela, ne že by se dalo čekat cokoli jiného. Snad jsem neuhodil na citlivou strunu. Tahle myšlenka mi přišla docela zábavná, proto jsem se jen posměšně uchechtl. Však ona na to ještě přijde řeč. V momentě, kdy se ohradila svoji chabou výmluvou, která sice byla úplně dostačující, přesto mě velice bavilo, ji provokovat, tudíž jsem nevině odvětil. "To máš z toho, že se neustále flákáš a já abych oddřel veškerou těžkou práci elfko." Mohu snad za to, jakým způsobem se na místě rozhodla vyšťavit? Jistě že ne. Tak není důvod, k tomu chovat se jako podrážděné děcko. Pobaveně jsem se ušklíbl jejím směrem v momentě, kdy se začala mračit na absolutně nevinné chodce. "Mno...to bylo ale opravdu dospělé elfko,kolik že ti to je? Možná by pro tebe bylo lepší, chodit  s košíkem, kdybys je totiž příště rafla těma svýma rovnýma zubama, určitě by to byl jejich konec." Tuhle situaci jsem si následně přestavil, což vedlo k dalšímu zlepšení mé nálady. Její nasazení kapuci jsem ovšem ponechal bez komentáře, neboť to tak bude opravdu nejlepší. Nechci přeci, aby mě někdo viděl jak se táhnu po ulici s něčím takhle zuboženým, no fuj...Vím sice, že hlavním důvodem je, nepřitahovat tolik pozornosti, ovšem ta první varianta mě znervozňovala, ještě daleko více. Abych se trochu uklidnil, raději jsem rychle zkontroloval svůj vzhled ve vedlejší výloze nějakého krámku. Díky bohu bylo vše naprosto v pořádku, proto jsem tedy spokojeně pokračoval v cestě. Moc jsem nerozuměl tomu, proč se právě teď rozhodla, že je pro ní nanejvýš důležité znát přesnou lokalitu místa, ke kterému míříme. První věc, která mě napadla bylo, že se možná pokusí o útěk a zkrátka chce vědět, kde následně hledat svého koně. Tuhle myšlenku jsem však brzy zaplašil, není přeci hloupá, aby mě po tom všem pokoušela takovýmhle způsobem, ve svém stavu utéct prostě nesvede a dobře to ví. Jen jsem tedy mírně svraštil obočí, následně odvětil. "Hmmm jo... Náměstí Svobody, alespoň tak se jmenuje místo, ke kterému ulice, ve které se odehrála naše šarvátka, přiléhá." Na chvilku jsem se odmlčel. "Jestli najdeš mapu, můžu ti to ukázat i na ní." Následovala další odmlka, po které jsem se trochu odměřeně zeptal. "Proč?"

Fárn: Rozhodla jsem se na jeho urážky nijak moc nereagovat, to prostě nemělo cenu, navíc se tím dost bavil. Opravdu idiot. Však on za to zaplatí, já se dočkám. Když však zmínil to, že bych raději měla chodit z náhubkem, málem jsem se vztekla. Sice mám rovné zuby, ale kdybych chtěla jsem schopná prokousnout kůži i kost, což samozřejmě nikdy neudělám. Aaa. Ta představa je nechutná, fuj.. Přeměřila jsem Zaretha, znuděným pohledem a zvedla obočí. To snad ani nemohl myslet vážně. Jedinej kdo by tady měl nosit náhubek je on a nejlépe ještě ten obojek, kterej by ho zbavil magie. ´Kde že jsem ho nechala? ... Jo u Zaretha doma, no super.´ Prolétlo mi sarkasticky hlavou. Nechala jsem to být, raději. Viděla jsem, jak se nad mou otázkou zamyslel, ale nakonec mi řekl i to hloupé jméno. Pokývla jsem hlavou a začala se rozhlížet. V periferním viděním, mi totiž bránila ta kapuce. Zasekla jsem se když mé uši zaznamenali jednoduchou otázku. Otočila jsme se na démona a otráveně pronesla. "To záleží..." Dál už mě však zaujala vedlejší zastávka i mapka. Ještě chvilku jsem stála na místě, počkala až nepojede tolik aut a vydala se na druhou stranu. Ani jsem se nekoukla jestli jde Zareth za mnou. A nehodlala jsem se otáčet, jedno auto se ke mě docela rychle blížilo až mě to donutilo poklusnout. Na chodníku jsme se následně musela uplně zastavit a opřít se rukou o lampu neboť se mi hrozně zamotala hlava, brzy to naštěstí přestalo a já už si to zamířila k mapce, kde mimo jiné byli znázorněné i trasy autobusu. "No vida. Takže, kde že to je.?" Zeptala jsem se do vzduchu aniž bych věděla, kde se ten démon nachází.

Napětí v její tváři, které se zrcadlilo okamžik před tím, než mě počastovala znuděným výrazem, mi prozradilo, jak jí má narážka o košíku vlezla pod kůži. Fárn nejspíš vyhovovalo, že netuším, k čemu tak nutně jméno potřebuje znát. Její odpověď zněla jak od nějakého démona. Nejspíš už jich tak pár potkala. "Páni...jak neuvěřitelně konkrétní... Jeden by čekal, že dokážeš dát dohromady, alespoň jednoduchou větu." Odvětil jsem otráveně. Podle jejího dalšího chování, se dalo usoudit, že se nejspíš chystá přejít silnici, proto jsem beze slova udělal totéž a po několika dlouhých krocích, se ocitl na druhé straně, kde počkal, než se ta rozlámaná osoba dopraví až ke mě. Nezdálo se, že by mi věnovala příliš pozornosti, místo toho se začala věnovat tabuli. Po její otázce jsem otráveně mlaskl. "Takže...proč že to chceš?" Vrátil jsem jí otázku a čekal, jestli dřív odpoví, nebo si to najde. Schválně v jakém stavu je po tom jejím poklusu zrak.

Fárn: Bohužel Zareth se tvářil, že nutně potřebuje vědět, proč o tu informaci stojím. Obrátila jsem oči v sloup a vzdychal. "A není to jedno...?" Ještě chvíli jsem na něm setrvala pohledem, asi se opravdu rozhodl, že mě bude zdržovat. Děkuji pěkně. No tak nevadí, najdu si to sama. "Trhni si." S tím jsem se otočila a začala mapu projíždět očima. Je to blízko docela velkého parku, nemůže to být tak těžké. Navíc říkal, že cesta by trvala zhruba půl hodiny. Takže to mi taktéž zužuje výběr. Sice jsem musela dost ostřit a mžourat, ale netrvalo ani minutu a už se můj zrak zaměřoval na ulice podél velkého zeleného fleku. No to náměstí sice najít nemůžu, ale stejně tam vede, jen jedna linka a já chci především do toho parku. Ještě jsem se trochu skrčila, abych se mohla podívat, který autobus tam jede. Super číslo 18. Podle jízdních řádů by měl jet každých 15 minut, což je naprosto vyhovující. Vystoupím asi ve stanici U POŠTY. Stejně si myslím, že je uplně fuk, kde se zjevíme, je velká pravděpodobnost, že Megan už bude uplně někde jinde, ale zkusit to prostě musím. Nechápu, že mě ten démon nemůže trochu pomoc, třeba říct, kde ji viděl naposledy nebo když se neustále vytahuje s tím svým letem, mohl se klidně podívat se shora, ale to samozřejmě né, asi by to potom bylo moc jednoduché. Jelikož netuším, kolik je přesně hodin prostě počkám. Udělala jsme další dva kroky a sedla si na nedalekou lavičku a dala si nohu přes nohu. Nebudu přeci stát, když je tu volné místo.

Po té, co mě Fárn odbyla, můj pohled zakotvil na místě, kterým mířil i ten její. Začínal jsem nabírat neblahého tušení, že se chystá použít ten nechutně podřadný, lidský prostředek, sloužící k přepravě. Nevěřícně jsem povytáhl obočí, přece nechce cestovat tímhle?! Můj výraz trochu znejistěl, jak jsem ji sledoval, když mířila na lavičku, což mě v mém přesvědčení pouze utvrdilo. Sám jsem se podíval, na tu podivnou tabuli. Tenhle systém prostě nechápu.Co se z toho někdo může dozvědět? Abych se uklidnil a zachoval si nějakou profesionalitu, promnul jsem si spánky, upravil límeček a zkontroloval vlasy. Dlouhých, zaujatých pohledů kolemjdoucích jsem si nevšímal i bez nich vím, že vypadám zatraceně dobře. Následoval odevzdaný povzdech, po kterém jsem sám zamířil k elfce. Na lavičku jsem si ovšem sedat nehodlal, nevím, jestli si toho ona nevšimla, každopádně byla značně ulepená. Počastoval jsem ji i elfku znechuceným pohledem, následně své rty semkl do úzké linky a lehce podrážděně se Fárn zeptal. "Takže ty hodláš svůj život svěřit do rukou nějakým zablešeným lidem za volantem? Jestli takhle přemýšlí každý elf, už se nedivím, proč ta vaše směšná rasa vymřela. Jela si tím už někdy? Víš jak neuvěřitelně snadný je, tuhle věc zničit? Je to chatrný skoro stejně jako ty!" Ano...představa toho, že bych měl tuhle věc použít mě do jisté míry znervozňovala. Na druhou stranu, nic nemůže být horšího, než vlak, kterým se mi Fárn předtím pokusila utéci z města. Pokud nás to na místo dopraví dříve než chůze, což v jejím stavu by byla i jízda na želvě, možná to nebude tak špatný nápad.

Fárn: Zareth brzy přišel až ke mě a věnoval mi dost otravný pohled, je pravda, že od něj jsem už nečekala nic jiného. S nezúčastněným pohledem jsem si vyslechla celou jeho řeč. Pomalu jsem zvedla hlavu vzhůru, abych se mu mohla podívat do obličeje, i když stojím je prakticky o hlavu vyšší, v sedě mám problém, abych si nevykroutila krk. Navíc mě do očí praštilo otravné slunce. Svraštila jsem obočí a hlavu i zrak opět sklonila. Dlouze jsem vzdychla a začala klidným a tichým hlasem mluvit. "Tak za prvé, v dobách, kdy byla největší snaha mou rasu vymýtit, autobusy neexistovaly. Za druhé, si moc dobře uvědomuji, co tyhle plechovky vydrží - vůbec nic. A za třetí, představa hnusných, otravných a hlučných lidí mě dost štve." Ruce jsem celou dobu nechávala podél těla, moji řeč doplňovalo jen občasné zatěkání očí. "Ale... Říkal si, že cesta trvá půl hodin a to si vůbec nejsem jistá, zda ji tam najdeme, ten park podle mapy není zas tak velký a ona není hloupá, aby zůstávala v blízkosti lidí. Takže, kdo ví kde ji najdu. Klidně se to může dost protáhnout a já bych to nemusela vydržet, už teď je mi dost bídně." Při téhle větě jsem Zartehovi věnovala vyčítaví pohled, abych upozornil na fakt, že celá tahle patálie je jeho vina. "Autobus je sice hrozná, drncavá, smradlavá, nepříjemná, nebezpečná a lidská věc, ale nebudu muset jít pěšky. Jedno mi však věř, je to tak 10 krát horší, než ten vlak. Samozřejmě jestli se bojíš, můžeme se sejít až u toho parku." Prohlásila jsem dost provokativně, neboť jsem rozeznala v jeho řeči náznak nejistoty. Navíc je to démon, který asi nebude zrovna z těch nejmladších a podobně jako u elfů si i démoni neradi zvykají na nové věci, když mají naučenou nějakou rutinu, alespoň myslím. Navíc co si pamatuji, vlakem jel poprvé až se mnou, přitom je železnice o mnoho starší než nějaký autobus, bohužel v dnešní době kočár nebo koně už na ulici neseženu. Ještě jsem rychle dodala jednu maličkost. "Stejně je to tvoje chyba, kdyby si byl trochu nápomocný v hledání, nemusela bych vymýšlet takovéhle kompromisy." Tímhle jsem svůj projev ukončila a čas od času se podívala na silnici zda neuvidím správný autobus, ten který nese číslo 18.

Tak tak jsem se držel, abych jí nenatáhl pořádnou ránu, což se mi pravděpodobně zrcadlilo i v očích. Výhružně jsem na ni zavrčel. "Jestli na tom místě nebude, máš prostě smůlu, už tak tu s tebou ztrácím až moc času." Odbyl jsem ji. "Krom toho jsi klidně ještě mohla zůstat doma a čerpat síly, abys cestu pro tu svoji herku alespoň ušla..." Představa autobusu se mi ale rozhodně nezamlouvala, nosit toho otravnýho elfa ovšem nehodlám. Moc dobře jsem si uvědomoval, že si mě snaží dobírat, už jsem se po ní chystal vystartovat, s další kousavou poznámkou, ne-li svoji pěstí, dokud nezmínila strach. Tohle mě pobavilo, tak moc, že jsem se na ni zářivě zazubil. "Drahá elfko, já ztratil schopnost bát se, před mnoha lety." Byla to pravda, po tom, co jsem přežil, to ani jinak nešlo. Navíc jsem se ještě nikdy v životě nesetkal s děsivější bytostí, než byla moje učitelka. Následně se rozhodla znovu do mě rýpat. Přestalo mě bavit přít se s ní, zvlášť když nebyla ani trochu v právu, navíc je to pod moji úroveň. Proto jsem se na ni jen posměšně ušklíbl. "No ty jsi mi ale chuděrka. Si jako myslíš, že jsem nějaký tvůj pes, abych hledal kdejakou prašivou kobylu? Jestli ji chceš, tak koukej hledat a přestaň neustále fňukat, nejsem na to zvědavý." Zaregistroval jsem jeden blížící se autobus, zářilo na něm číslo 18, což sice nevím jak pomůže, ale dost pochybuju, že bych nezvládl řidiče přesvědčit, aby jel tam, kam potřebujeme. Zamračeně jsem si tu plechovou obludu měřil pohledem. Já tam fakt nechci.

Fárn: Tak, on se mnou pán ztrácí čas? Já se teda o jeho přítomnost neprosila, ba naopak byla bych nejšťastnější, kdyby co nejrychleji zmizel. Nehodlala jsem se s ním zabývat, já o povolení žádat nemusím a nebudu. Megan prostě najdu a tečka. Oči se obrátili v sloup, ale nic jsem neřekla. Hned jak mile se začal obhajovat, že strach ztratil. Utkvěl na mém obličeji pobavený a nevěřícný úsměv. Tohle jsem mu totiž nevěřila ani omylem. kdyby byla jeho slova pravdivá už dávno by zemřel. Strach je totiž klíčový při určitých situacích nebo obranných reflexech. "Jo jasně..." Prohlásila jsem dost sarkasticky a s mírným pokýváním hlavy. Je tu však jeden malý problém. Jak mile mě oslovil "Elfko", jeden z kolem jdoucích se na mě dost nepříjemně podíval. Dle jeho energie to byl sice jen člověk, ale příště už to klidně může být někdo mnohem horší a já nevím, zda si to ten zabedněnec uvědomuje, ale spousta tvorů se snaží mojí rasu ještě stále vyhladit do posledního. Zbytečně to přitahuje pozornost. Z přemýšlení mě vytrhla jeho kousavá slova. On si tu urážky snad nikdy neodpustí. "Já nefňukám! A přestaň laskavě URÁŽET mého koně." Vyjekla jsme už dost podrážděně. Jeho přístup ke mně, mě opravdu fascinoval, takové s prominutím hovado jsem dlouho nepotkala. Konečně už se blížil autobus, kterým jsem chtěla jet. S mírným zavrávoráním jsem se vyhoupla na nohy a postavila se k silnice, kde brzy zastavil dopravní prostředek. "Tak co jedeš teda se mnou, nebo ne?" Vypadlo ze mě tázavě. Upřímně jsem doufala, že půjde pešky a já budu mít alespoň chvíli klidu.

Fárn má slova, znervozňovala i pobuřovala, nic nového, na co bych nebyl připravený, tohle mě vlastně docela baví. O dost méně se mi zamlouval ton jejího hlasu, kterým se mnou mluvila, když se snažila obhájit svého koně. Místo vrčení jsem se na ni však jenom ušklíbl, upřímně překvapený nad tím, jak malý pud sebezáchovy tahle bytost má. "Nebo co princezno...ne...vážně úplně jsi mě vyvedla z míry, umírám zvědavostí, dozvědět se, co mi ty a tvůj kůň uděláte, pokud se nezdržím urážek." Rozhodl jsem se nad touto situací raději mávnout rukou. Tohle není nejlepší místo, k řešení drobných sporů a už vůbec ne s ní. náhradní elf se prostě shání strašně těžko. Fárn následně zamířila k autobusu při čemž jsem pozorně sledoval každý její pohyb. Chtěl jsem mít o jejím stavu samozřejmě co nejlepší přehled. Na její otázku jsem jen sladce odvětil. "Ale ovšem." a následoval ji k té opravdu hodně podivné plechové věci. Fuj...vážně to divně smrdí. Svoji nejistotu jsem schoval za sebevědomou masku a čekal, jakým způsobem Fárn, hodlá cestu řešit. Proč se s tím týpkem vůbec dává do řeči? Nejprve jsem zkoumavě zkusil jednou nohou stoupnout na okraj podlahy v autobuse, jako bych předpokládal, že se pode mnou propadne. Nic takového se ovšem nestalo, proto jsem se rozhodl, přidat nohu i druhou a postavit se za ní do pomyslné fronty. Jestli se tahle věc nerozsype, bude to zázrak.