Zareth/Fárn/Ytia

Fárn: Na Zarethova slova jsem se jen hořce ale krátce zamračila, ale přesto jsem nic neřekla. Ano Urazil mě, ale to si s ním vyřeším později jestli teda dnešní večer přežiji. Démon se ke mě rozešel a předním se zjevil známí tvor Obláček, ten ale po chvíli položil dýku a zmizel. Zareth nechal svou dýku doslova vlétnout do jeho ruky a rozešel se přímo ke mě. Vypadal, že ho pohled na mě docela pobavil. Sice si neuvědomuji, co je na mě tak zábavného, ale on se mi nemá proč vysmívat do téhle šlamastiky mě dostal on. Jeho slova mě ale vyvedla z míry jako už dlouho nic. Opravdu mám já poprosit..... to nemůže myslet vážně. Začal na mě chrlit, že prý musíme vypadnou. No to jsem si všimla taky. Už už jsem se chtěla někam vydat nebo začít komunikovat s tím idiotem. Ale co Megan. Ne ne nejdřív někam schovám koně pak vše ostatní. Koukla jsem na Zaretha zmateným pohledem, moje zlost byla dostatečně patrná z mého výrazu. "Já poprosím až se ty omluvíš, tohle celý je tvoje chyba." Těžce jsem se nadechovala a hrozně chraptěla, celé tělo mě doslova pálilo. Chtěla jsem si tady prostě lehnou a usnout, ale Megí čeká. Prostě jsem se sebrala a vydala se zpět do parku se slovy. "Hele počkej tady, já se za chvíli vrátím." Nutno říct, že už jsem byla značně zmatené a můj pohyb neměl mou klasickou eleganci, nýbrž jsem spíše připomínala nějakého opilce. Uplně nevím co jsem si myslela. Ale prostě jsem šla a jen se modlila, abych došla živá ten park není daleko, ale v tomhle stavu, no snad toho nebudu.... určitě budu litovat. Stratila jsem dost krve, ale snad ještě chvíli....

Pozoroval jsem elfku, kterou moje slova pochopitelně vyvedla z míry, což mi přišlo nanejvýš zábavné. Obrátil jsem při její dost pošetilé poznámce o omluvě oči v sloup. Už už jsem jí chtěl nějakým způsobem vpálit do obličeje, co si o tom myslím a jaké jsou její možnosti, když v tom začala mluvit dál. Nevěřil jsem svým uším. Ta ženská přišla normálně o rozum. Jak jako, že se vrátí, vždyť vypadá, že se tu za okamžik zhroutí. Nechápavě jsem sledoval, její pomalá a dost podivně, se vzdalující záda. Poté jsem jen zakroutil hlavou několika svižnými kroky ji došel, zaterasil jí cestu, stejně tak, jak mi to před okamžikem udělala Zyra. Akorát, že ona si při tom nedala ruce v bok. Dočkal jsem se toho, že se ke mě ta ušatá pohroma dokodrcala a já jí jednou rukou svižně vlepil facku, zatímco druhou jsem stále nechával na svém boku, načež se k ní naklonil, jako bych špatně slyšel, místo toho jsem do ní, než se vzpamatovala, silně rukou šťouchl, abych dorazil její již tak dost chabou rovnováhu a poslal Fárn k zemi. "Prober se sakra!" Řekl jsem jí dostatečně rázně, aby začala brát v potaz má slova. "V tomhle stavu se nedoplazíš ani na kraj ulice. Takže, aby tě nenapadl nějakej hrozně efektivní úprk, chvilku tu na mě počkáš, než si Já" řekl jsem a ukázal na sebe palcem ruky, kterou jsem do ni před chvilkou vrazil. "dojdu pro svoji košili." Na chvilku jsem se odmlčel. "Pak tě dám trochu do kupy a osobně dohlídnu na to, aby ses cestou nenechala někde zabít." Proč zrovna já se musím starat o senilního elfa, to si snad ani nezasloužím. Tohle je vážně pod moji úroveň. "Rozumělas?!" Zavrčel jsem na ni, ani nečekal na její odpověď a bleskurychle zmizel za za rohem ulice.

Fárn: Udělala jsem několik kroků a ani moc nepřemýšlela, jen jsem se snažila vydržet tu hroznou bolest a nějak se dostat ke svému koni, nemůžu jí v tom parku nechat, to prostě nejde. Najdenou se přede mnou zjevil ten otrapa málem jsem do něj narazila, upřímně ani jsem nepostřehla, jak se tam dostal. Něž jsem mu stihla říct ať mi uhne s cesty a nechá mě na pokoji, jednu mi natáhl a strčil do mě tak, že jsem upadla na zem. Ta rána byla dost silná, než jsem se se stačila vůbec nějak vzpamatovat a ustálit si obraz. Zareth na mě začal řvát. Moc jsem mu nerozuměla, byla jsem ráda, že se držím při vědomí. Ta jeho facka mi v tom vůbec nepomáhala. Ležela jsem na studené a odporné vozovce. Byla jsem s toto dost vyjevená. Takový chování si fakt nezasloužím. To, že ani nepoděkoval je jedna věc ale že mi ještě přidá.... Jeho poslední slovo ´rozumělas´mě opravdu nasralo. Co on mi má co přikazovat. Tímhle tónem se mnou nikdo jednat nebude. Než sem ho ale stačila seřvat někam odešla, No sláva. Po několika marných pokusech a velkému úsilí jsme se konečně zvedla na nohy. Ještě mi chviličku trvalo než jsem opět nabrala alespoň nějakou rovnováhu, naštěstí dva kroky odemě byla lampa, o kterou jsem se mohla opřít. Potřebuji za tím koněm není to daleko, to zvládnu! Než jsem se přesvědčila k dalšímu kroku, už jsem ho zase uviděla, v ruce si nesl tu svou košili a šel docela svižnou chůzí. Ale no tak já myslela, že zmizel. Probodla jsem ho nenávistným pohledem a prostě se rozešla, snad mě ten parchant nechá bejt.

Spokojeně jsem si vzal svoji košili, načež zamířil spět k elfce, která se do mého návratu dokonce stačila postavit na nohy. "No...dobrá práce." Zamumlal jsem si pro sebe. Nijak jsem nespěchal, v klidu jsem si nandal košili, upravil límeček. Oprášil jsem z ní všechna neviditelná smítka a rukama ještě překontroloval účes. Když jsem si myslel, že mám práci hotovou, svůj pohled jsem opět zaměřil na elfku, jež se zatím dokázala doplazit asi o dva metry dál. Trochu jsem svraštil čelo, jak jsem se soustředil, abych jí mohl zastavit krvácení, ovšem brzy se mi to povedlo. Těch zranění byla fůra, naštěstí mi práci usnadňovalo, že má prokletou krev. Než se nadála, místo krvácejících ran se na postižených místech objevily strupy. "Nu...nemáš zač." Při těch slovech jsem se na ni zářivě zazubil. "Doufám, že si toho vážíš, ne každý démon, by tě tak ochotně tahal z problémů, jako já. Zvlášť když jsi to tak zpackala a málem se nechala zabít. To už je snad podruhé co jsem ti zachránil život. Já nevím, ale dokážeš si beze mne třeba aspoň zavázat boty?" Pokračoval jsem spokojeně. "Každopádně umírám touhou zjistit, co tak důležitého jsi kromě toho koně nechala ve městě, protože ten se obávám, bude muset chvilku počkat, máme teď na starosti trochu důležitější věci. Vzhledem k tomu, že jsi dorazila tak pozdě." Pokračoval jsem jakoby lhostejně, ovšem nervozita ve mě začínala narůstat, jestli přijdou další, máme tu pořádný problém...a oni přijdou. Snažil jsem se elfku přimět k nějakému rozhovoru, abych zjistil, jak moc špatně na tom je. A jak lépe to udělat u takového malicherného tvora, jakým je ona, než trochu vyprovokovat? V téhle oblasti jsem si navíc téměř jistý, že nemám konkurenci.

Fárn: Sebejistě jsem pokračovala dál a Zaretha už jsem měla za zády. Ucítila jsme takový divný pocit na mých zraněních. Přejela jsem si dlaní po nepříliš hluboké řezné ráně přes skoro celé mé předloktím. Už to nebyla otevřena rána byla zadělaná mou vlastní sraženou krví. Zmateně jsem se podívala na Zaretha. Tohle bylo docela chválivhodné, ale děkovat teda určitě nehodlám. Jeho další slova mě však nepřestávali udivovat. Prej zpackala. Pff.. Zachránil život, neustále mi ho ohrožuje. Na jeho poznámku o botách jsem přidrzle a naštvaně odsekla. "Jo, Vsaď se." Když ale zmínil mého koně. Nezvládla jsem schovat překvapený výraz. To né. "Jak..." Jak to ví, asi Obláček. Z to jsem dost nešťastná. Dělala jsem, že tu jeho salbu urážek prostě neslyším, byla jsem ráda že, ze sebe vydám alespoň to málo a tak nějak jdu. Šli jsme kolem anděla, kterého jsem zabila jako prvního šípy a pomocí své dýky mu vyřízla jedno menší černé pero. Nebyla to nijak precizní práce ruce se mi dost klepali, ale mám ho. Obrátila jsem se s pýrkem v ruce na Zaretha. "Kůň teda určitě nepočká, měli jsme dohodu, Dodrž ji!" Můj vztek byl jasně patrný v mém chraptivém hlase. Chci jen chvíli klidu na to abych někam uklidila Meg. Uplně nevím co mám dělat, jestli někoho potkám jsem vyřízena, teda jestli dřív neomdlím bez cizí pomoci.

Jakmile velice "přesvědčivě zmínila, že si pochopitelně botu zaváže, na tváři se mi objevil škodolibý úšklebek. Sice na to teď nebyla ta nejvhodnější chvíle, ale chtěl jsem elfce nějak zábavně naznačit, co si o váze jejích námitek myslím. Ukázal jsem tedy na její botu a tkaničky zahalila podivná filalovočerná energie, načež se rozvázaly a vyklouzly z děr. "Já ti pochopitelně věřím, takže mi mé malé procvičování magie, jistě nebudeš mít za zlé. Ale pokud se chceš vsadit nejsem proti." Řekl jsem pobaveně nad její rozvázanou botou. S těma rozklepanýma rukama a bolavým tělem, jsem si vážně nemyslel, že je ve stavu, ve kterém je schopná tenhle jindy jednoduchý úkon zvládnout. Bohužel Fárn nijak zvlášť na mé předchozí popichování nereagovala, byla snad ještě více zaseklá než předtím, je-li to vůbec možné a to rozhodně není dobrá zpráva. Když se mě zeptala, jak je možné, že o koni vím, tajemně jsem se usmál. "Nemyslelas přeci, že tě ve městě nechám bez dozoru." Trochu překvapeně jsem sledoval, jak si bere jedno z andělských pírek. Nevěděl jsem, že někdo jejího...em...charakteru, si potrpí na trofeje. Konečně se zdálo, že elfka začíná být trochu při smyslech, neboť vypustila z pusy poměrně normální větu. Opřel jsem se zády o stěnu baráku a líně mávl rukou. "Jo...no...to máš pravdu, jenže vzhledem k okolnostem se naše dohoda právě ruší." Řekl jsem téměř až otráveně. "Nehodlám tě nechat se někde zabít, takže s tebou půjdu v rámci tvého bezpečí. Nemáš zač a už neotravuj s takovýma nesmyslama, nejsem z toho o nic nadšenější než ty." Samolibě jsem nadzvedl obočí. "A nebo si zavaž tu botu a já uznám, že se bez mé přítomnosti do večera obejdeš."

Fárn: Potom co mi ten idiot rozvázal tkaničky u bot jsem zvedla obočí a nevěřícně se na něj podívala, tohle nemohl myslet vážně. A hned zase zavadila pohledem směrem k němu. Fakt dětinský. Když zmínil, to, že mě tu přece nenechá bez dozoru, dost mě to vyděsilo, Uplně nevím co všechno ví a co ne, ale snad mě nemohl sledovat neustále, toho bych si všimla. Potom co prohlásil, že naše dohoda už neplatí hořce jsem se na něj zamračila. To nemyslí vážně. Jen jsem si nahlas oddechla a tak nějak zabručela, hodně se mi s ním nechtělo mluvit. Znovu jsem zavadila pohledem o rozvázané tkaničky, emm, Jasně žádný problém, když jsem se, ale snažila k nim sehnout rovnováha mě málem poslala k zemi a navíc se mi nehezky zatočila hlava, pískání, které mi zamlžovalo smysli ještě trochu zvedlo na intenzitě. Momentálně moje hrdost a vlastně všechno docela trpí. Hmm ale co po zemi je netahám, tak prostě zůstanou rozvázaný. Otočila jsem se k Zarthovi a výhružným hlasem konečně vydala nějakou větu. "Já tě sebou nechci, nech mě bejt." Věděla jsem, že si z mého příkazy nic dělat nebude, ale nechci to řešit. Aniž bych čekala na jakou koliv jeho reakci prostě jsem se rozešla. Snažila jsem se dělat delší svižnější kroky, abych tam byla co nejrychleji. Nutno říct, že jsem zůstala hlavně u toho snažení se. Jako měla jsem pocit, že to bylo blíž, ale naštěstí jsem za chvíli stála před parkem. Už jsem s udržením rovnováhy měla velký problém, drželo mě jen vědomí, že Megí tam je. Stála jsem na trávě a tiše zapískala, navíc jsem prostě neměla dech. Skoro ihned se z poza stromu vynořila moje věrná klisna. Přišla až ke mě a já ji chytla kolem krku a zabořila hlavu do její hřívy. Vědomí, že je v pořádku mi malinko ulevilo od bolesti, ale moje nohy už mě prostě držet nechtěli, svezla jsem se před ní na kolena. Věděla jsem že to není dobré a pokusila se znovu zvednout. V tom jsem si uvědomila, že vůbec nevím, kde je ten blbec rohatá, no doufám, že tam zůstal. Držela jsem svou vůli a znovu se snažila postavit. Což už se mi ale nepovedlo. Oči se mi zavřeli a já ztratila veškerou moc nad svým tělem a zhroutil se před kopyta svého koně. Pohltila mě černočerná tma a já už ji nedokázala přemoct.

Bezstarostně jsem si to vykračoval za elfkou, která se motala sem a tam. Tak nějak jsem předpokládal, že až najde toho svýho koně, dá konečně pokoj, abych nás mohl dostat pryč. Lidé, kteří nás míjeli si na elfku s výkřiky ukazovaly. Uznávám, že jsem jí od té krve možná mohl očistit, ale že by se mi kvůli ní chtělo byť jen pohnout prstem...to vážně ne, ona to přežije. Opřel jsem se o stěnu blízkého domu sledujíc setkání těch svou. Znuděně jsem si prohlížel svoji lidskou ruku, dokud ke mě nedolehlo tiché žuchnutí. Vyvalil jsem oči na elfa, který se zhroutil, před svého koně. No to by tak ještě scházelo. "Zatraceně Fárn!" Zavolal jsem na ni trochu nervozně a rychle k ní zamířil. Ten její kůň, mi věnoval pěkně nepříjemný pohled, který jsem mu s radostí v rychlém úšklebku oplatil. Jakmile jsem se k elfce ovšem sklonil, abych zjistil, jak jsou na tom její životní funkce. Periferně jsem zahlédl nějaký pohyb a uskočil jsem právě v čas, před mohutnými kopyty Fárniny kobyly, které by mě jinak jistě trefily do hlavy. "Co si o sobě myslíš, ty drzý osle!? Nechtěj, abych si tě srovnal." Seřval jsem toho koně, stále ještě zaskočený z jeho prudké reakce. Elfové mají očividně trochu jiný vztah než ostatní bytosti. Tohle by ovšem mělo stačit, jako pokaždé. Sotva jsem se k ležící elfce znovu naklonil, ten její pekelný poník, po mě znovu vykopl. Své překvapení jsem zakryl a opět uskočil. "Zatraceně kobylo! Vždyť jí nic nedělám, tak se uklidni jasný?" Sám nad sebou, jsem zakroutil hlavou. Musel jsem klesnout skutečně hluboko, když se tu snažím něco vysvětlit koni, zapomínám, že to není Zyra. Mávl jsem rukou, načež se krev, kterou, měla efka na sobě vznesla do vzduchu a vytvořila, část štítu, který jsem ještě přiživil krví z lahvičky i mého vlastního zranění na ruce, dokud nás neuzavřela do tenké, průhledné kopule. Kůň se na druhé straně štítu mohl zbláznit, ovšem já měl konečně čas pracovat. "Ale no tak elfko...teď se to nehodí." Zamumlal jsem, když jsem ověřil, že ačkoli je na živu, vědomí se jí nejspíš, ještě pěknou chvíli nevrátí. "Přece po mě nechceš, abych tě odsud nosil." Mumlal jsem, pěkně podrážděně. Jestli nás nechytí bude to zázrak. Nakonec jsem si jen odevzdaně povzdechl a hodil si polomrtvého elfa přes rameno. Byla snad ještě lehčí než vypadala, což mi teda rozhodně nevadilo. "Táhni herko šílená!" Snažil jsem se stále zbavit toho dotěrného zvířete, kvůli kterému snad budu muset k nejbližšímu krytu postupovat se štítem. "Skvělý, to není vůbec nápadný. Fakt díky magore." Vážně mám tohle zapotřebí?

Fárn: Ocitla jsem na mě docela povědomém místě, avšak nemohla jsem si vzpomenout, kde jsem ho už viděla. Stála jsem v docela pěkné uličce prostorné stáje s krásně zdobenými koňskými boxy. "Co to...J.Jak jsem tu ocitla." Ve vzduchu vonělo seno. Udělala jsem několik kroků k jednomu z boxů, kde byl slyšet pohyb. Stála tam docela mladá elfka, jenž čistila svého koně, bylo to ještě dítě. Než jsem se ji ale stačila zeptat co se to děje. Postavil se vedle pár a začal na ni mluvit, aniž by mi věnoval jediný pohled. V tom mě to došlo, ten hlas znám. Otec,... mí rodiče. Zajásala jsem a pokusila se je oslovit , ale nereagovali na mě. Chtěla jsem svou matku chytiti za ruku, ale moje ruka promáchla skrz ni jako bych byla duch. Začalo mi to docházet. "Tohle je jedna z mých vzpomínek, ta holka jsem já". Zarazila jsem se, zmatená se na ně pokusila ještě jednou zakřičet, ale neslyšeli mě, jak by také mohli. "Nechápu co to znamená, jsem snad mrtvá nebo jen sním." Nechala jsem to být a v klidu pozorovala tuhle situaci. Zdlouhavě jsem si prohlížela obličeje mých milovaných rodičů. Z toho mého čiřila jen upřímná radost. Trochu jsem posmutnila, když jsem si uvědomila, jak žiji teď. Přesto, že to byla nádhera a já jsem si mohla prohlédnout vše ještě jednou, věděla jsem, že se musím vrátit do reality nebo mě minulost pohltí a bude to můj konec. "Ráda jsem vás viděla." Pousmála jsem se a zavřela oči. "Vzbuď se, No tak, vzbuď se!" Byla noc, hvězdy svítili a já se nacházela na podivném starém předměstí. Vykročila jsem v před a najednou mnou proběhl kůň. "Tohodle poznám všude... Megan!" Rozběhla jsem se směrem za nimi... teda za námi,Stála jsem Kousek od hlavního dění. "Tenhle boj si pamatuji. To je ta noc. Tady jsem poprvé potkala tu Astrální potvoru." S nadšením jsem rvačku pozorovala. V moment, kdy se mnou třískla o ten vozík jsem se jen malinko zamračila. "Takhle to teda určitě nebylo." Pousmála jsem se nad tím, že se snažím ukecat sama sebe. Ještě chvilinku jsem je... teda nás pozorovala. Přesto, že tuhle vzpomínku mám taktéž docela ráda, nebo spíš ji dost lituji. "Není to místo, které chci." Opět jsem zavřela oči a tentokrát dala i ruce v pěst. Když jsem je otevřela podruhé, kolem mě byla jen temnota, divně mi pískalo v uších. Stála jsem jako by na ničem, mohla jsem se hýbat, mohla jsem běhat, ale přesto, jako bych kolem sebe neviděla žádný prostor. Proti mě se vynořila postava. Byl to můj obrys, Který se jako první tvářil, že mě vidí i vnímá. "Co chceš" Sebejistě jsem se zeptala a jen čekala a čekala.

Hodně rychle, jsem si to razil městem s elfkou na rameni a šíleným pakoněm za zády, vyhlížejíc únikovou cestu. Ten barák by měl být někde tady. Pomyslel jsem si, zatímco stále pátral po vchodu do podzemních chodeb, tím pádem i mého domu. V tom jsem je ucítil, byli tak blízko. Ti opelichaní tukani si prostě pokoj nedají. Věděl jsem, že s elfkou na rameni a štítem z krve jim ale opravdu neuniknu. Nebýt toho osla, co mě pronásleduje. Tiše jsem zavrčel, načež vytáhl svá křídla, přendal elfku do náruče, aby se mi lépe letělo a veškerou svoji energii, vložil do rychlého úprku. Štít kolem se zbortil, což mělo za následek, ještě větší rozruch. Mávl jsem křídly a naštěstí se rychle dostal z dosahu zubů toho šíleného zvířete. Kdyby si mě andělé všimli dříve, nejspíš, by se jim podařilo chytit nás. Teď už pro ně ovšem bylo pozdě. Sice se mi zdálo, že mi svaly na zádech explodují, při rychlosti i síle, jakou jsem musel vyvinout, ovšem trocha snahy brzy přinesla své ovoce a my se ocitli mimo dosah jejich zbraní i magie. Přes to všechno se nás snažili pronásledovat, jak jsem si brzy všiml. Tím pádem mi cestu rozhodně neusnadnili. Přiznám se, že ačkoli jsem potřeboval Fárn co nejdříve probrat, doufal jsem, že se nevzbudí teď. Stovky stop nad městem, by ji možná mohli vyvést z míry. Doufám, že toho šáhlýho nevycválance už neuvidím.

Fárn: Ta osoba.. teda vlastně já se na mě dost naštvaně podívala, jako bych něco udělala. Začala mluvit o mém životě a o mých vzpomínkách. Vypadala jako by si mě tu chtěla nechat, ale to já tedy určitě nechci, já se hodlám vrátit. Naprosto mě nezajímají její kecy o vyměřeným čase. A Tohle už mě nebaví. Když jsem se na dotyčnou zamračila ještě více. Jen se na mě nechápavě podívala. "Tak si poraď, Jsem zvědavá, jestli dveře najdeš do západu slunce." Ocitla jsem se v krásném lesíku, který mi byl jako vše tady povědomí. V dáli hučela voda. Šla jsem až k ní a ocitla se u vodopádu. Tohle bylo mé oblíbené místo před i po smrti mých rodičů, ráda jsem sem chodila přemýšlet. Sedla jsem si na kámen, přesně tak, jako tomu bylo v minulosti. Házela jsem drobné kamínky do průzračné vody a přemýšlela nad slovy mě podobné postavy. "Mám najít dveře, ale které a jak vypadají." Dlouho jsem přemýšlela, ale jakoby mě nemohlo nic napadnout. Slunce už bylo dost nízko. Najednou jsem se trochu polekala, za zády jsem uslyšela zvuk. Kousek ode mě jsem spatřila černého koně, který se šel napít. Zajásala jsem. Byl to Falco můj první kůň. S tímhle parťákem jsem místo kdysi objevila. Zdlouhavě se podíval do svého odrazu a pak se začal pást poodál. V tom mi to došlo, co když musím jen přesvědčit sama sebe. Tohle je jen odraz mých vzpomínek. Napadla mě šílenost, co když stačí jen projít mým vlastním odrazem. Stoupla jsem si a zahleděla se do hladiny s mou siluetou. "Fárn skoč" Hodně nejistě jsem se odrazila a elegantní šipkou projela hladinou. Byla jsem zpět v temnotě oči jsem měla zavřené a bála jsem se je otevřít, možná jsem jen měla obavy, co mě právě čeká. "Uvidím kolem sebe jen vodu, nebo se vrátím do reality?" Možná jsem si jen chtěla ještě chvíli podržet krásnou vzpomínku bez bolesti.

Blížil jsem se ke svému domu s elfkou v náručí, což by byla docela komická situace, pokud by po nás nešla letka andělů. Netrvalo však dlouho a rychlým manévrem jim zmizel v ochranné zoně svého domu. Toto byla jedna z těch okolností, při které se díra ve vlastní střeše náramně hodila. Musel jsem přitáhnout křídla blíže k tělu, abych se vůbec dostal dovnitř, naštěstí jsem při tom trochu volnějším sestupu nepraštil elfku o žádné trčící prkno. Ale nebudu lhát. Zní to jako docela zábavný způsob její smrti. Zaplašil jsem myšlenky na její vraždu a raději se pro tentokrát soustředil na záchranu. Ještě dvakrát jasem udeřil křídly do okolního bezvětří, abych zmírnil náš dopad, což se docela obstojně zdařilo. Jakmile jsem pod nohama opět měl pevnou zem, složil jsem křídla za záda a nechal je zmizet. Lépe řečeno, stáhl je do svých zad, dokud opět nevypadaly dokonale lidsky. Tep elfky, se sice stále zdál být slabý, ovšem alespoň se dal nahmatat. S kamenným výrazem na tváři, jsem vykopl dveře prvního pokoje, kde ne úplně opatrně uložil...hodil elfku na postel.

Fárn: Nakonec jsem přece jen oči otevřela a nic. Byla jsem prostě pod vodou, vyplavala jsem na břeh a zklamaně si promnula oči. ´No tak dobře.., tohle nevyšlo. Co teď? No tady už asi nic nevymyslím.´Rozešla jsem se proto pěšinkou směrem k mému rodnému město. Přes koronu stromů a zabraná v myšlenkách jsem si ani nevšimla, že obloha tmavne, stahovalo se k bouři a zvedal se vítr. Nijak mě to nerozhodilo, bouřky mi nevadili. Najednou se mi země pod nohama zatřásla a já spadla na zem. Když jsem, ale chtěla otevřít oči a znovu se postavit projela mnou tupá bolest, jenž nechtěla ustat. Pochopila jsem...., návrat do reality. Hlava mi třeštila, bolem mě každý sval, co jsem měla v těle, ale vědomí se mi pomalu začalo vracet. Ležela jsem na zádech. Moje oči mi posílali rozmazaný obraz asi stropu, jsem v nějaké místnosti. Zrak mi trošku z ostřil a já převzala kontrolu nad svým tělem. Začala jsem se trochu dusit, otočila jsem se rychle na břicho a snažila se vykašlat prach a neviditelný bordel z mých plic, což se mi povedlo skoro ihned. Přesto, že jsem cítila, jak mi krev..., zbytek krve koluje v žilách, měla jsem potíže udržet svou halvu zdviženou. Hlavy se mi točila a já se nemohla nijak moc rozpomenou, co přesně se stalo.

Zůstal jsem nad ní stát s obličejem, ve kterém se nezrcadlil ani náznak emoce. Byl jsem si dobře vědom toho, kolik energie jsem tam venku ze sebe vydal. Budu potřebovat další duši. Což ovšem není jen tak. Už takhle balancuju na dost tenké hranici, mezi touhou po moci, čím dál větším hladem a šílenstvím. No nic, zatím mi to docela vychází. Jedna duše na víc, mě už přece nevytrhne. Zase o tolik nejde. Z vlastních myšlenek mě vytrhlo až to, když se elfka uráčila probudit. Hmm a jo...ona je tu taky. Jakmile mým směrem vychrchlala obsah svých plic, na tváři se mi objevil znechucený pohled, načež jsem si otřel tvář rukou. "Jako...jsem docela rád, že zatím žiješ Packale, ale příště by sis mohla odložit na druhou stranu." Přejel jsem pohledem po tmavých stěnách a skončil, na křišťálovém lustru. "Než se dáš dohromady, zůstaneš tady." Začal jsem hlase, který nepřipouštěl žádné námitky. " Já se zatím půjdu postarat o to, aby nás nic nezaskočilo a pro všechny případy jdu objednat rakev XXL." Vpálil jsem jí s klasickým úšklebkem do tváře. "Nemusíš děkovat. Já už jsem prostě takový." Stále jsem však Fárn pozorně sledoval, jestli všechno mé úsilí přijde vniveč, budu vážně hodně naštvaný. Konečně jsem pohledem zavadil o svoji košili, která na mě vysela dost podivným způsobem. A jak by taky ne, když jsem měl roztržena celá záda. Vztekla, jsem si pro sebe začal nadávat a prohlížel na ní napáchané škody. Ten elf, mi dluží košili...Tohle se jen tak nespraví.

Fárn: Uslyšela jsem hlas, nejprve mě dost vyděsil, ale díky němu jsem si rychle rozpomněla o koho se jedná, chvíli jsem na něm mžourala, byl to on. Při jeho slovech jsem se na něj jen trochu zamračila, ale svou poznámku jsem si nechala pro sebe. ´Jsem ráda, že dýchám ty osle.´ Nateklý krk už mi sice splaskl, ale pomačkaný hrtan jsem stále cítila dost jasně. Než jsem se stačila vzpamatovat rozkázal mi, ať tu zůstanu, že jde prý.... pro rakev?? Asi jsem blbě slyšela, ale jeho tón se mi vůbec nelíbil. Pomalu a jistě jsem se začala trochu vzpamatovávat. Smysli mi zbystřili, tedy alespoň se přiblížili k normě. Ještě stále v leže jsem zrakem projela celou místnost. Byla jsem v jakém si tmavém pokoji s docela pěkným lustrem. Má snaha si vzpomenout co se stalo, nebo jak jsem se tu ocitla byla nakonec odměněna. Vzpomněla jsem si na anděli. Najednou mě zaplavil kousavý pocit strachu. Kde jsou, zabili jsem je všechny, kde to vlastně jsem? Myslím, že mého vyděšeného výrazu si musel všimnout i Zareth. Tak, jak jsem se prohrabávala různými otázkami vytřeštila jsem oči. A kde je Megan? Docela zprudka jsem se na postel posadila. Tep i dech se mi zrychlil, snažila jsem se trochu uklidnit, možná se mi to aspoň trochu povedlo... ne, spíš ne. Probodla jsme démona pohledem. "Zarethe, kde je můj kůň?" Jako jo , ještě jsem trochu chrčela, ale rozumět mi určitě bylo.

Fárn pomalu přicházela stále více k sobě, což byla zatraceně dobrá zpráva. Zvědavě jsem ji při tom pozoroval. Jakmile si sedla, čekal jsem, že sebou opět znovu flákne, jenže elfka se zdála rozhodnuta něco vyřešit. Když jsem však uslyšel, jaký problém ji momentálně sužuje, musel jsem se hodně překonávat, abych ji jednu nevrazil. Opravdu se mě zeptala zrovna na tohle? To jsou všichni elfové tak zabednění? Sledoval jsem její výraz, který mě utvrdil v tom, že to myslí vážně. Ještě okamžik jsem na ní setrval pohledem a snažil se odhadnout, která verze příběhu způsobí nejmenší komplikace. "Jo, ta flekatá...je tu taky, nějak jsem se ji nedokázal zbavit. Až se dáš trochu do pořádku, klidně si za ní běž." Řekl jsem a ledabyle mávl rukou, aby má lež působila ještě přirozeněji. Na to jsem ji věnoval trochu nedůvěřivý pohled. Rozhodně jsem ji tu nechtěl nechat bez dozoru, nejsem blázen, svůj krk nenasadím. Nakonec jsem tedy pokračoval. "Abys věděla, že jsem dobrý hostitel, Zyra ti bude dělat společnost po dobu své rokonvalescence. " Po těch slovech jsem donutil Zyru, objevit se v záblesku světla, což se jí vůbec nelíbilo, vzhledem k tomu, že jsem jí vytáhl proti její vůli. Nabrala fyzickou formu, načež ne úplně dbala mých pokynů a zavrčela na elfku, částečně možná i na mě. S hněvem v očích jsem k ní přikročil, načež se mi na pravé ruce objevili dlouhé ocelové drápy s rytinami, kterými jsem jí uštědřil na tváři serii pořádně hluboký škrábanců, ze kterých začala vytékat zářivě bíla mlha. Stejné hluboké rány se objevily i na mé tváři, ovšem tu pokryla má typická krev. Zyra mě zalila pocitem překvapení a strachu. Nevěděla, co si o mém jednání myslet, ještě nikdy jsem jí neublížil. Přestože jsem mluvil k elfce, stále jsem výhružně sledoval Zyru. "Jak jsem řekl, bude tě hlídat, pro tvé vlastní dobro." Po těch slovech, jsem vyšel ven ze dveří pokoje a nijak nereagoval na její poznámky. Ani jsem se nenamáhal zavřít dveře, které se za mnou s malou pomocí temné magie sami zabouchly. Tohle si u mě ten bláznivej pekelnej čokl jen tak nevyžehlí. Otráveně jsem zadělal rány na své tváři a zamířil do své pracovny.

FÁRN: Nevěřícně jsem na Zarteha koukala a čekala co z něho vypadne. K mému překvapení mě docela potěšil, ale zžíral mě podivný pocit, něco není v pořádku. "Chci ji vidět hned, doufám, že si ji nijak neublížil" To, zda mi lže jsem schopna docela rychle zjistit. Díky propojení našich duší. Dříve jsem se snažila naučit se tohle pasivní kouzlo ovládat. Chtěla jsem umět omezit nebo posílit jeho účinek, najít Meginčinu polohu a umět sní komunikovat skrz mysl, ale to se mi bohužel nikdy moc nepovedlo. Jediné co jsem si s těch let snažení odnesla, je zjištění přibližné polohy, ale na to potřebuji klidné a přímé myšlenky a hodně soustředění. Problém je docela velká náročnost skoro na všechno, kdybych se o to pokusila teď ihned bych přišla o tak už křehké vědomí. Jeho další slova mě ale dost zaskočili. "Co.. toho pekelnýho psa si nech" Obláček se hned na to objevil, teda objevila... vlastně říkal Zyra, myslím, v rohu místnosti a já si sní vyměnila zlostný pohled. Vrčet teda ne mě rozhodně nebude! Zareth mě nepřestával udivovat, když své zvíře udeřil a na jeho tváři se objevila ta samá rána. Zmateně jsem na něj pohlédla, ale nic neřekla, možná jsem měla trochu strach, jenž byl brzy přebit zlostí. "No to teda ne, já tu sní bejt nechci." Zamračila jsem se na něj, ten mi už ale nevěnoval žádnou pozornost a otočil se ke mě zády, čímž mě samozřejmě rozzuřil. "Zarethe!, Vrať se sem!" Jeho chování.... neskutečné,... zabouchl dveře a prostě zmizel. Měla jsem sto chutí jít a napálit mu jednu do obličeje. Takhle sem mnou nikdo jednat nebude a už vůbec mě nebude nechávat hlídat nějakým pekelným stvořením, nejsem ničí majetek a uvěznit se taky nenechám. Bohužel dnes, potupně pro mou hrdost budu muset tuhle situaci nechat plavat. Nejsem schopna skoro ničeho, jestli nechci znovu přijít o vědomí. Proto jsem Zyře věnovala pěkně nenávistný pohled, zkopla už rozvázané boty a lehla si. Měla jsem docela velkou žízeň, ale to hodlám řešit až tak za hodinu. Jen doufám, že mě Zyra nechá bejt a ječtě o mnoho více doufám, že Megan je v pořádku. Je to nejlepší kůň pod sluncem, poradí si.

Elfka se zdála být mým nezájmem značně podrážděna, což mi bylo opravdu jedno. Kdyby nebylo jí, nemusel bych za ní Zyru posílat a ta by nás nedostala do maléru, takže je to vlastně její chyba. To, že se jí nelíbí mé jednání je momentálně vedlejší. Nepochyboval jsem o tom, že brzy odhalí mou lež o svém koni, ovšem pokud jí to dodá pár hodin odpočinku, rozhodně se vyplatila. Sedl jsem si nad desku, kterou jsem měl ochrannými kouzly ukrytou v pracovně a s její pomocí dal veškerá svá zranění do pořádku. Nebylo to nic vážného, popravdě nejhůře vypadaly čerstvé drápance na obličeji, i po těch se však brzy vypařily všechny známky. Své drápy, kterými jsem ještě před okamžikem poranil Zyru, jsem si však ponechal vytažené, je to přeci jen o trochu přirozenější a já nesnáším tuhle lidskou schránku, je tak zranitelná. Bohužel dům byl postaven lidmi a pro jejich velikost byl také uzpůsobený, takže pohybovat se tu ve své pravé podobě je značně nepraktické. Z desky jsem dočerpal i ztracenou energii, kterou jsem využil v boji, což vyřešilo zároveň můj problém s přejídáním se. Opět jsem byl při síle. Je až legrační, jak rychle se tento artefakt stal nepostradatelnou součástí mého života.
Zyra několikrát netrpělivě přešla z jednoho rohu do druhého, zatímco z ní zlost jen čišel. Nakonec na sebe však vzala plně hmotnou podobu a lehla si ke dveřím, které svým poměrně velkým tělem tak trochu zabarikádovala. Zlost pomalu přecházela ve smutek, jak si položila zraněnou hlavu na přední nohy, zatímco planoucíma očima stále sledovala elfku. V tom se jí rána na tváři zacelila a nezůstaly po ní ani památky. Do jisté míry chápala mé jednání. Přeci jen byla v mé hlavě. Proto se rozhodla, splnit svůj další úkol dobře.

FÁRN: Práskla jsem sebou do té postele a prachticky ihned usnula, ale můj spánek neměl dlouhého trvání. Po několika málo minut jsem se probrala zimou, bylo tu dost chladno a z okna, které už hodně špatně těsnilo, šel průvan. Normálně by mi tahle teplota byla příjemná i bez kabátu, ale myslím, že mám asi horečku, což by vzhledem k potrhaným svalovým buňkám bylo docela pravděpodobné. Zavrtala jsem se proto pod přikrývku a ještě zavadila pohledem o Zyru, která ležela před dveřmi. Hrr to zvíře mě opravdu hodně vytáčí a Zareth s ní. Lhář jeden prolhanej. Zamračila jsem se na ni. Pokusila jsem se znovu usnou, což se mi brzy povedlo, pohlcena tmou jsem doufala, že se mi dají tkáně dohromady, co nejrychleji.

Sešel jsem po schodech dolů do hlavní společenské místnosti a usadil se do zdobného křesla, před dlouho vyhaslý krb. "Co elf?" Zeptal jsem se Zyry, která mi téměř okamžitě poslala obrázek spící Fárn. No aspoň, že tak. Přivolal jsem tedy Zyru pomocí myšlenek k sobě a ta se v podobě kouře protáhla klíčovou dírkou pokoje, ve kterém spal náš host. Její přítomnost by elfce stejně jen přitěžovala, stejně jako ta má, bude lepší když bude mít na regeneraci trochu klidu a nebude jí rozžírat další druh magie, prokletá krev úplně stačí. Během několika sekund se Zyra objevila přede mnou ve své pravé podobě. Z jejího postoje se dala vyčíst určitá nejistota, ještě stále měla strach, věděla že se hněvám právem. V hlavě my vyvstaly cizí obrazy, pomocí kterých mi Zyra vysvětlovala, že kdyby nebylo té hloupé elfky, nemusela by ji sledovat, takže za to vlastně může ona. Nadzvedl jsem obočí a koutky úst mi pobaveně zacukali. "Jooo...tak takhle to bylo. Pochopitelně." Zyra cítila, že už se na ni nezlobím, takže následoval nepřirozeně široký úsměv. Sedla si naproti mě, aby mě měla na očích, načež se mnou začala konverzovat. Je to forma tréninku. Až překvapivě vyčerpávající. Ona se snaží upřesnit své myšlenky, já zase je nějak rozumně zpracovat, nejlépe při tom i přežít. Je to jediný způsob, jak zařídit, aby naše spolupráce byla nebezpečná pro naše nepřátele a ne nás samotné.

FÁRN: Otevřela jsem oči, ze spánky mě probudila hrozná žízeň v puse a krku jsem měla v suchu. Přejela jsem očima po stropě a zhluboka se nadechla. Líně jsme odkopala starou a pomalu se posadila. Kolik je asi ho hodin? Nevím, jak dlouho jsem spala, ale v místnosti už byla docela tma a venku už také vykukovali první hvězdy. Moje oči brzy přivykl a já si konečně plně prohlédla celý pokoj. No musím přiznat, že tenhle nevšední vzhled a ladění barev je docela pěkný, ale, kde to ksakru sem. Nandala jsem si boty a opatrně se zvedla na nohy. Protáhla jsem si bolavé svaly a v kostech mi trochu zakřupalo. Moje rovnováha je sice trošku křehčí a moje pohyby nejsou tak elegantní jako běžně, ale chodit mi už nedělá problém. Dokonce i bolest maličko polevila, cítila jsem, jak mi krví znovu proudí má magie, kterou ovšem ještě chvíli nebudu moct používat. Hlava mě sice ještě dost bolela, ale alespoň jsem neměla pocit, že se každou chvíli zhroutím na podlahu. Co jmi hlava nebrala, byl ten neskutečně otravný pocit, něco jako nevolnost, ale jiné než, když sním něco otráveného nebo tak. Myslím, že tohle má na svědomí ten hnusnej Zarethův trik, za který ho ještě nechám zaplatit. Při téhle myšlence jsem zlostí málem zařvala. Přistoupila jsem k zrcadlu, které bylo u stěny a trochu se v něm prohlédla, no v tomhle šeru to už nevypadá tak zle. Rozpustila jsem si svázané vlasy a několikrát si je rukou prohrábla. Bohužel v pokoji nebyl jediný kohoutek nebo nějaký jiný zdroj vody a mě stále sužovala otravná žízeň. Když jsem šáhla po klice, vzpomněla jsem si na Zarethovo zvíře, kde asi tak mohla být. Pokrčila jsem nad tím rameny, no hlavně, že není u mě. Vylezla jsem na docela dlouhé chodbě. Po mém pravém boku bylo staré schodiště, které se mi zamlouvalo dostatečně na to, abych se rozhodla jít dolů. Stačilo mi jen pár kroků a já si uvědomila, kde jsem. Tohle je Zarethův proklatý barák. No sláva, to samozřejmě zlepší den. Můj výraz v tu chvíli byl asi dost zajímavý. Projela mnou vlna znechucení. Můj cíl byl teď už docela jasný. Ta kuchyň. Sešla jsem až dolů a vydala se přímo tam. Nijak jsem se nerozhlížela, ani jsem přesně neviděla co bylo kolem mě a upřímně řečeno, je mi to jedno.

Nejsem si úplně jistý, jakým způsobem se naše konverzace stočila ke stéblům trávy, ovšem už se mi nedařilo přesvědčit Zyru o tom, na jak nepodstatném tématu tu ztrácíme svůj čas. "Řeknu ti to naposledy. Žádná jména nemají!" Zyra ke mě vyslala nesouhlasný pocit a zdála se být naprosto přesvědčená o své pravdě. Došlo mi, že tady nejspíš nepochopím. "No dobře, tak možná mají, ale je to naprosto nepodstatné." V tu chvíli mě zalila vlna pobouřeného nesouhlasu a moji mysl zaplavily zdánlivě nelogické obrazy, ve kterých jsem se nedokázal vyznat. Trochu prvněji jsem chytil sedadlo křesla, abych sebou nepraštil o zem. "Tak to by stačilo." K mému překvapení mě dokonce Zyra uposlechla okamžitě a bez řečí. Netrvalo dlouho, než jsem ucítil, přítomnost elfky ve své blízkosti. Otočil jsem se jejím směrem a široce se na ni zazubil. Můj výraz napodobila i Zyra sedící přede mnou, která elfku zrovna jako já, probodávala planoucíma očima. "Jsem rád, že jsi se konečně uráčila vylézt. Děkovný dopis a svoji duši můžeš nechat na stole. Děkujeme za návštěvu, přijďte zas." Zasmál jsem se, ačkoli mě představa toho, že posvačím její duši přišla nanejvýš lákavá.

Fárn: Asi na půli cesty mě zastavil známí hlas. Pohlédla jsem naštvaně na ty dva a nic neřekla. Udělala jsem další dva kroky než mi došel význam Zarethových slov, pravda, byla jsem ještě trochu mimo. Nechápavě jsem se na něj podívala. "Děkovný dopis?, Jako za co, že jsi mě málem nechal zabít, nebo mě zabíjíš? Tak to opravdu děkovat nebudu." konečně jsem se dostala do oné kuchyně, pustila jsem kohoutek, ale voda zatím netekla. Ozvalo se chrčení a skřípání a s tím brzy začala téct špinavá voda. Dost naštvaně jsem opřená o dřez koukala. "To si děláš..." Naštěstí se už objevila ta čistá. Doufala jsem, že na mě právě Zareth nekouká, ale neměla jsem čas do zjišťovat, žízeň už opravdu byla hodně neúprosná. Nacpala jsem polovinu obličeje pod ten kohoutek a dlouze se několikrát napila, musela jsem hodně pomalu, abych to zvládla v sobě vůbec udržet. Na závěr jsem se ještě umyla obličej a celá mokrá se koukla na Zaretha,"A svou duši ti taky nedám, budeš si muset opatřit večeři jinde." Přidal jsem do svého zamračeného obličeje trochu vlídnosti a zeptala se. "Kde máš skleničky?" Narovnala jsem se v zádech, přičemž mi v nich trochu zakřupalo a čekala na jeho odpověď.

Přiznávám, že sledovat toho elfa, zničeného mi zatraceně dokázalo zlepšit den. Když jí konečně došel význam mých slov jen jsem se uchechtl. Nasadil jsem dotčený výraz a dramaticky se prackou dotkl místa, kde by mělo být někde srdce. "No ovšem...Přijde ti snad normální, že se s tebou vláčím přes celé město, když si jen tak řekneš, že ztratíš vědomí? To byla vážně pomoct za všechny prachy elfko. ...Prý nechal zabít. Snad žiješ no ne? Si furt nestěžuj." Zyra se změnila v oblak kouře a jediným mohutným skokem, připlula téměř až k Fárn, kde na sebe opět vzala svoji pravou formu, zatímco ji bedlivě sledovala, aby jí neunikl jediný její pohyb. Konstatovala, že jí nemá ráda a myslí si, že tu zaclání už moc dlouho. Svůj výklad ještě zakončila šiškou, při čemž jsem jí věnoval souhlasnou myšlenku, což jsem nevydržel a koutky mi pobaveně zacukaly. Upozornil jsem však Zyru na jeden podstatný fakt. Elfku bezpodmínečně potřebujeme na hledání ducha lesa. Znovu jsem však musel reagovat na to, co mi říká ta bezvýznamná ušatá věc. Se znuděným výrazem ve tváři jsem jen mávl rukou. "Pfff...o tvoji duši bych ani nestál...Nerad si totiž kazím chuť." Zalhal jsem, při čemž se snažil utišit Zyru, která mi až moc poctivě hlásila, co přesně elfka dělá. Při její další otázce jsem trochu nadzvedl obočí. "Skleničky?" Popravdě jsem se nad tím musel chvilku zamyslet, tyhle krámy tu nejsou moc používané. "Nějaké sklenice na víno jsou v té skříni nalevo, nad hlavou máš zase porcelán, ovšem nic dalšího tu nejspíš neseženeš." Řekl jsem zamyšleně. "Leda bych se po nich šel podívat, ale to bys musela...ne...nešel bych ani kdybys poprosila." Zazubil jsem se na ní. "Nebuď taková bačkora elfko." Po těch slovech jsem z kapsy vytáhl protijed a položil ho před sebe na stolek. Už bylo pomalu na čase.

Fárn: Když mi konečně odpověděl probodla jsem ho utrápeným výrazem. "Nevíš, kde máš ve vlastním domě skleničky? To je fór," Konstatovala jsem a o nahlédla do skříně nade mnou a vlevo, kde opravdu byli moc hezké poháry, skutečně určeny na víno. Jeho kousavé poznámky jsem nechala bez povšimnutí, však se na to ještě řeč dostane a prosit taky nehodlám, tohle mu nedaruju. Prohlížela jsem si ono nádobí a přemýšlela, který si vezmu. Jeden z nich jsem vzala, byl dost od prachu, ale jinak moc hezky zdobený, kontrolovala jsem zda není rozbitý. "Kde, že si říkal, že je můj kůň?" Vím, že mi to řekl už jednou, ale určitě lhal, uvidíme jestli bude mít tu samou odpověď. Strčila jsem pohár pod tekoucí vodu a omyla ho. Najednou se v něm zaleskl nějaký odraz. I s pohárem v roce jsem se zprudka otočila, ze tmy se vynořili dvě velké oči a zuby. Hrozně jsem se lekla a uskočila přičemž mi pohár vylítl z ruky a docela daleko ode mě se s hlasitou ránou roztříštil o zem. Udělala jsem asi dva kroky, ale pak mi nohu podkopl pootevřený šuplík a já ztratila rovnováhu. Nejprve jsem ozvala jedna rána od toho, jak jsem se snažila rukou ještě zachytit o pult a pak druhá, když jsem dopadla na zem. Docela hlasitě jsem zakňorala, tohle bolelo. Pohlédla jsem Obláččce do očí a nasraně na ní vyjekla" Co děláš? Zbláznila ses snad, si uplně blbá." Pomalu jsem se začala zvedat zas na nohy, což vzhledem k mému rozbolavělému tělo bylo opravdu příjemné.