Zareth/Fárn/Ytia

Kam to ksakru jde? Vždyť tam v té části města téměř nic není. Dumal jsem a naváděl Zyřino chování, aby nás nezaregistrovala, což se pochopitelně částečně stalo. Ano Zyra měla stejný druh energie, jako já. Nejspíš proto, že ve své podstatě je to kousek mne. Vykračoval jsem si to starou částí města a ve svém oděvu tu vypadal dost nemístně. S tichými nadávkami jsem vzal za ulepenou kliku a otevřel dveře. Zdejší podmínky sice nejsou příliš atraktivní, ale místní mág je třída, když přijde na ochranná kouzla, což se mi vzhledem k momentální situaci ve městě a vynalézavé povaze elfky náramně hodí. Krom toho mě Zyra před chvilkou utvrdila v tom, že se ta ušatice na naše další setkání připravuje. Už jsem se poučil dříve a další lekci jsem nepotřeboval. Nezdálo se, že by byl někdo doma, nejspíš tu dokonce došlo k nějakému střetu. Židle byly rozházeny, na stole mnoho roztrhaných svitků i krb se zdál poněkud poničený. Nechápal jsem, co to celé má znamenat. Postupoval jsem do sklepa domu, kde mě do nosu praštila vůně, nebo možná zápach krve. Byla to prokletá krev, což jen dokazovalo, že patří mému mágovi. To snad ne! Nechal jsem své drápy vyklouznout napovrch a opatrně pokračoval dál, dokud jsem nespatřil tělo v kaluži krve. Samozřejmě to byl můj mág. Přisedl jsem k němu. Měl otevřené žíly a na rukou do symbolu spravedlnosti. Bylo mi okamžitě jasné, čí je to práce. Nedovoloval, jsem však panice, aby zamlžila můj úsudek a dál zkoumal dotyčného. Věděli, že pro mě pracuje, určitě tu nechali další zprávu. Našel jsem vlákno, pokračoval po něm, abych se dostal ke zdroji. Ti tupci si museli myslet, že mě se nechám chytit do pasti, jakože já? To je neuvěřitelná drzost a nový stupeň debility i na ně. V tu chvíli mě, ale Zyra začala zasypávat nekotrolovatelným množstvím obrazů a dojmů. Fárn nejspíš měla koně, Zyra ho chtěla okamžitě napadnout, aby ji potrestala za chování. Fárn stojí pod stromem. Strom, kůň, ohrada, vztek hlad, nenávist. "Nech toho." hlesl jsem téměř neslyšně a měl co dělat, abych se nesložil na zem. Zelený, flekatý, spousta masa, záplavy krve, já trhající to zvíře na kusy, plačící elfka, zlost, hlad, nenávist. "Řekl jsem, že stačí!" Zařval jsem a chytl se za hlavu.Jenže mezi drápy stále držel ono vlákno, které se teď přetrhlo. Zyra skutečně utichla, cítil jsem od ní jenom strach, věděla k čemu kvůli ní došlo. Kolem mě se vztyčila ďáblova past z plamenů z bílého ohně. "No...hezký." Cítil jsem, jak ve mne uzamkla veškerou magii, což mi způsobilo značnou nevolnost. Stále však nikdo nepřicházel,ale jak mi bylo jasné, nebude to trvat dlouho. Zyra se objevila ve dveřích a řítila se ke mě. Pokud se jim ale do rukou dostane ona, mohl bych si klidně podřezat krk sám. "Dones jí to, nemá moc času, přijde si pro svůj lék." Řekl jsem a hodil Zyře svoji dýku, kterou chytila do zubů. S trochou štěstí se ten elf má natolik rád, že mě z průseru vyseká. Sotva Zyra zmizela ve dveřích ucítil jsem je, netrvalo dlouho a několik okřídlených postav se vynořilo ze tmy, kterou ozářilo jejich bíle světlo, které mávnutím ruky vyvolal jeden z nich. Přivřel jsem oči a otočil hlavu stranou, tohle bylo nepříjemné a nejspíš ještě bude. V tom mě napadlo něco zatraceně podstatného. "Hej hoši, co ty protáhlý ksichty, očividně jste dostali pozvánku. Otázkou zůstává, jak je to sakra možné? To bych si snad pamatoval." Zyra na druhé straně doběhla k místu, kam jí zavedla prokletá krev elfa. Neochotně vystoupila ze stínů, aby na ni elfka viděla a vzala na sebe svoji fyzickou podobu. Opatrně před sebe položila dýku, ale stále zůstávala v uctivé vzdálenosti od elfa, tohle seznamování bude jistě zajímavé.

Fárn: Konečně jsem na vrcholku, při pohledu dolů do údolí na stádečko koníků mě zaplavila radost. Prolezla jsem ohradou a stoupla si na malou vyvýšeninu. Zarethovu přítomnost už jsem nějakou dobu necítila, tak snad se někam zdekoval. Pousmála jsem se a z plných plic se nadechla. Můj pískot se nesl údolím a většina koní zvedlo hlavu. Najednou z poza stromu vyběhla strakatá kobyla. Při pohledu na ni mě zaléval mé srdce pocit hrdosti. Těsně přede mnou začala prudce brzdit a zastavila se až přímo u mě. "Ahoj Megan, tak co jak si se měla doufám, že lépe než já." Megan se mi ihned hrnula do kapes, potom co snědla všechny mrkve na mě hodila takový zajímavý úšklebek. "Co je, je ti to málo? Nemám už nic. Pojď prosim tě." Má klisna byla ráda, že mě vidí, ale už po cestě dolů si všimla, že se mnou není něco v pořádku. A neustále do mě strkala až sem se musela trochu zamračit. Mezitím co jsem šmátrala v sedlovně, jsem ji nechala veku, aby se mohla napást trochu zelené trávy. Klekla jsem si před sedlo a docela dlouho přemýšlela co bych si měla vzít sebou. Určitě i zbytek šípu, pro ně jsem původně přijela, ale co dál. Nechci toho brát mnoho. No určitě se mi bude hodit tohle. Vzala jsem do ruky malou krabičku s tabletky, některé bylo jako doplněk stravy, některé fungovali jako anestetika. Když mě třeba někdo zranil a já si potřebovala doplnit energii a trochu se postavit na nohy. Pak velký pás kolem pasu, zajedno sloužil jako dobrá kapsa, do které budu moci schovat ten obojek a především v nich byl uložen pár vrhacích malých nožů. No a tím asi končím. Doufám. S prstem přiloženým na bradě jsem přemýšlela o svých věcech. No mám sebou jednu dýku, pár vrhací nožů, luk s šípy a meč, který ale díky kouzlu nezabírá žádné místo a je v prachticky neviditelném pouzdru a pistoli. No ozbrojena až po zuby jako bych šla do bitvy, což možná taky jdu. Co je ale sranda jediné co je vidět je momentálně luk, což mi naprosto vyhovuje. No nic pomalu půjdu. "Meg, jdeš kousek se mnou." Neušli jsem ani půl kilometr od stáje a já ucítila Zarethovu přítomnost. " Sakra, Drž se za mnou" Poukázala jsem neklidná prstem na kobylu. Ze tmy se však k mému překvapení vynořilo, pro mě již známé zvíře. Proč má stejnou energii jako ten démon a dýku, kterou si to položilo před sebe také poznávám. Moc dobře vím komu patří. Zmatená jsem tomu tvorů zírala do očí. Jen tam tak postává. Doufám, že je to zase nějaká skvělá lež naservírovaná Zarethem. Postavená v obrané pozici a připravena bránit sebe i svého koně jsem to probodávala nenávistným pohledem. Do ruky mi vklouzla má dýka a s nekompromisným výrazem Megan rozkázala. " Vypadni osud, tak dělej!" Má klisna se po odmítavém pohledu otočila a utekla. Já očekávala útok, už jednou mě to napadlo, tohle setkání nebude jiné. silou mysli jsem dala do pohybu plazivé rostliny obklopující houští kolem A jen čekala na jediný pohyb toho zvířete.

"Já ti říkal, že zas tak chytrej neni." Začal jeden z andělů. Zhluboka jsem se nadechl a protočil oči. To jsem od nich vážně potřeboval slyšet...zabedněnci, co se baví na můj účet. "Hoši...věřte mi, že bych vám na to neskočil ani za tisíc let, tohle byla taková náhoda, že z toho snad začnu věřit na osud." Zasmál jsem se nevesele. "Tak co teď bude, hodláte tu jen tak všichni postávat? No tak, nejsem blázen nechám se odnést v klidu, mám svůj život docela rád." Jeden z andělů, ten nejmladší, vkročil do pasti ke mě, dříve, než ho jeho druhové stihly zarazit. Nejspíš toho o mě ještě moc neslyšel. Zyra zatím stále seděla natrávě a temná magie z jejího těla nenápadně stoupala v úžasných vlnkách tmavého kouře. Žhnoucíma očima sledovala elfku, u které si byla jistá, že to nebude mít s vysvětlováním lehké. Jakmile by si Fárn vzala dýku, Zyra k ní bude moct vysílat své pocity i obrazy, s vysvětlováním to tedy nebude mít tak těžké. Rovněž bude muset uposlechnout její příkazy. Ta dýka není nic, u čeo bych si přál, aby se dostalo elfe do rukou, ovšem nebylo jiného zbytí. Zyra mi poslala pocit nejistoty. Něco se dělo se zemí, na které stála, jako by rostliny ožily. Okamžitě vycenila nepřirozeně dlouhou řadu ostrých zubů a vydala ze sebe takové vrčení, které nepřipomínalo žádnou živou bytost. Teoreticky mě, ale asi bych se neměl chvástat. Varovně jsem ji připomněl, aby se uklidnila, což také udělal i když neustále nervozně pohazovala ocasem ze strany na stranu. "Dej jí to." Přikázal jsem jí vnitřně a Zyra se neochotně přikrčila k dýce, kterou měla před sebou, opět do ní strčila nosem. Načež si k ní lehla a položila hlavu na zem.

Fárn: Probodávala jsem zvíře sebevědomím nebezpečným pohledem. Když začalo vrčet věnovala jsem mu úlisné zamračení a v očích se mi zalesklo. Postavená v útočném postoji s dýkou v levé ruce jsem si tiše pro sebe špitla. " Tak pojď, ukaž co umíš." Čekala jsem na jediný pohyb směrem v před. Byla jsem připravena a má pravá ruka se natahovala po meči. Stačí jediný můj pohled, jediná má myšlenka a rostliny za námi během setin sekundy ožijí v můj prospěch. Poté mě ale zvíře zaskočila, strklo do dýky démona a lehlo si, věděla jsem že tohle gesto není útočné. Instinktivně jsem se narovnala a propla nohy. Stále jsem si od něho udržovala bezpečnou vzdálenost, určitě se jedná o nějaký trik. Proto jsem se raději vrátila do útočného postoje a stále s tím udržovala výhružní oční kontakt. Nespokojení a naštvanost z mé pasivní řeči jen zářilo. Ale i tak jsem nebyla schopna ho nějak vyprovokovat buď k útoku nebo útěku stále tam jen leželo. Tak Jo možná mi už přeskočila. "Co tu chceš?" Vyhrkla jsem prudkým drsným hlasem. "Zmiz odsud!" Opravdu jsem se nemohla dočkat reakce na má slovo. Přece jen, cítila jsem z toho Zaretha, to neznamená nic dobrýho. Napadla mě i že je to on jen v jiné podobě, ale proč by měl tuto podobu a hrál si tu se svou dýkou. To mě přijde nepravděpodobné i na něj.

Rozsekl jsem mu hlavu na dvě poloviny, ještě dříve, než stačil sáhnout do kapsy pro pouta s ďáblovou pastí a vycenil na zbývající zuby...což bylo pěkně trapné, protože jsem byl uvězněn, ve své lidské podobě kromě drápů, což znamená, že i mé zuby byly dokonale rovné. Když jsem si to uvědomil, ústa jsem opět zavřel a nervozně si olízl rty, zatímco na mě andělé zírali někteří vyděšeně, když hleděli na tělo svého druha, další pobaveně, po mém výstupu. Tak tohle se jako nestalo. Prolétlo mi hlavou. Hned po té do místnosti vkročili další tři postavy. Tohle byli ovšem temní andělé. Po zádech mi možná na zlomek vteřiny přejel mráz. Není to tak dávno co mě jeden z nich cvičil. Tedy lépe řečeno, někdo jejich druhu. "Čím to vlastně, že jsme se tu všichni tak pěkně sešli?" Zeptal jsem, zatímco mi z drápů stále kapala krev mladého nepozorného anděla. Bílé světlo mě oslepilo a tělem projela bodavá bolest. Kde je k čertu ta Zyra. Její pocit úzkosti mi sevřel hrdlo, měla o mě strach a chtěla se pro mě hned vrátit, což jsem jí rázně zatrhl, jenže se zdálo, že nevěděla, jak momentální situaci zvládnout. Já bohužel taky ne a vzhledem k tomu, že jsem se teď smažil v bílé energii, fakt jsem ji nemohl pomáhat nic vymýšlet. Zvláštní bylo, že ta energie mi neničila kůži, ba naopak, drtila mě spalovala a trhala, jakoby zevnitř. Padl jsem na kolena, při čemž mi utekl tichý sten. Nechtěl jsem jim ovšem udělat takovou radost, ze své vlastní bolesti, proto jsem to zatím dokázal vydržet. Byl jsem mučen roky a roky, tohle ač je to andělská energie, bude trvat jen několik minut, uklidňoval jsem sám sebe. Zyra se zdála neskutečně netrpělivá a nervozní. Dobře věděla o mé bolesti, ovšem netušila, jak svoji akci urychlit. Ještě chvíli tam jen ležela a oplácela elfce pohled, když poté se jakoby rozplynula ve vzduchu, při čemž nechala dýku na zemi a spolu s ní nechala v místě na kterém ležela i plácek mrtvých rostlin, vytvářejících obrys jejího těla, nedělá to schválně, to ani jeden z nás. Smrt už je prostě naší součástí. Ze stínu blízkého stromu sledovala Fárn a byla připravena zahltit ji svými myšlenkami, pokud se dýky dotkne. "Opatrně s tou myslí." Vyslal jsem k ní varování, což bylo v mé aktuálním stavu poněkud náročné. Odpovědí mi však byla pouze její myšlenka která v sobě nesla smutek a pocit viny.

Fárn: Nejednou pekelné zvíře zmizelo. No to docela vyšlo, až mě to samotnou překvapuje. Nedůvěřivě jsem se rozhlédla kolem sebe a do okolí. Tohle určitě nebude konec, neboť Zarethovu přítomnost... teda přítomnost....emmm tamtoho?, jsem ještě stále cítila ve vzduchu. Ohlídla jsem se za sebe, kde s poza stromu na mě koukali dvě uši. Megan. Rozmáchla jsem ruce a naklonila nechápavě hlavu. "To mu ty říkáš, zmiz?" Obrátila jsem oči v sloup, achjo. No nic. Bude lepší, když tě budu mít na očích. Uložila jsem svou dýku za pas a udělala několik kroků směrem ke spáleništi. Před černou mrtvou trávou v obrazu toho zvířete, která nešla obnovit ani mou magií, ještě stále ležela Zarethova dýka. Proč ji tady nechal?. Chvíli jsem na ni jen koukala. Trochu se jí bojím dotknout, nerada bych, aby na ni bylo nějaké ochranné kouzlo, které by mi mohlo ublížit. Ale Proč by někdo očarovával dýku? To je blbost. Navíc se démon tvářil, že ji nedá z ruky. Ještě jednou jsem se rozhlédla kolem a sehla se pro onu zbraň.

Jejich magie mě oslepovala a drásala, takže jsem se nedokázal poradně bránit ve chvíli, kdy další vkročili do kruhu. Srazili mě dobře mířenými ranami k zemi. Nejsem si jistý, kolik z nich mi teď klečelo na zádech, šle brzy se jim podařilo dopravit za zadá i moje ruce a sepnout je pouty s ďáblovou pastí. V tu chvíli mě pustili, až na jednoho, který mě jistil, abych se nerozhodl něco provést. Bílé plameny pohasly, past ve které jsem do teď stál zmizela, jenže ruce mi svírala další. Unaveně jsem se rozhledl kolem, zatímco sw snažil donutit svůj zrak zaostřit. Jak já ta jejich kouzla nenáviděl, bylo mi jasné, že se odtud sám nedostanu. Jakmile se Fárn dotkla dýky, Zyra se dala do vysvětlování. Ukázala jí rozevřená bílá a černá andělská křídla i mě samotného uprostřed hořící pasti, jak jí házím dýku. Celý svůj výjev zahalila pocitem strachu, netrpělivosti, neochoty a viny. Okamžik na to vyklouzla ze stínu stromu, vzala na sebe trochu hmotnější podobu a zvědavě pozorovala elfku. Nebyla si tak úplně jistá, jestli k Fárn muže přijít blíž, aniž by ji ještě více nevyvedla z míry.

Fárn: Opatrně a nejistě jsem přibližovala svou ruku k té zbrani. Stiskla jsem ji a narovnala se v zádech, v ten moment mě zasáhla silná bolest. Projela mi hlavou až jsem myslela, že my pukne. Okamžitě ta dýka letěla do trávy. S Dlaněmi přitisknutými na čele a nehty zaříznutými do kůže jsem se svezla na kolena. Zaplavená emocemi, které ve mě vyvolávali čistou paniku jsem vydala tiché zasténání. Bolest brzy ustoupila. Z dané situace jsem byla naprosto nesvá. Z poza stromu mě pozorovalo to zvíře, jenž sem přineslo tu pekelnou věc. Čeřil ve mě vztek ale zároveň strach a vina. Vina? Proč ta? tázala jsem se zamračená sama sebe. Přemýšlejíc nad celou situací jsem se postavila na nohy. Sprstem přiloženým na spánku a mírně pozavřenýma očima doprovázeno ještě mírným pískáním jsem se snažila vzpomenout na obrazy, které mi prolétl hlavou současně s tou bolestí. Jako první jsem si vzpomněla na Zaretha zavřeného v ohnivé ďáblovi pasti. Pousmála jsem se, copak, že by někdo dělal mou práci nebo se mě snaží jen inspirovat. Pobavená přesto pozorně pozorujíc toho tvora jsem se snažila najít v paměti další obrazy, což se mi také podařilo ale ty mě už tak nepobavili. Andělé ... Ta dýka.. ? Začala jsem si uvědomovat vážnost situace. Jestli to chápu dobře Zarethovi někdo pořádně zavařil. Hmm asi tomu dotyčnému půjdu poděkovat. Pohlédla jsem na zvíře a probodla ji povrchním pohledem. "Tak ty jsi Zarethův mazlíček, jo?" Raději jsem toho provokování nechala a na vážno se zeptala. " Co to má přesně znamenat, co chceš?" Úplně nevím co jsem čekala, že si asi budu povídat s......, vždyť ani nevím co to je, ale pochybuji, že to bude umět mluvit. Držela jsem si bezpečnou vzdálenost, ale žádnou ze svých zbraní jsem nevytáhla. Koutkem oka jsem zahlédla pár vykukujících uší z poza křoví. Obrátila jsem oči v sloup. Mě z toho koně jednou trefí. Pohybem mých prstů na ruce jsem ji naznačila, aby se ještě více stáhla a opět veškerou svou pozornost obrátila na démonské zvíře. Tohle bude ještě napínavé.

Nechával jsem se vést městem ani se nepokoušel něco provést, šetřil jsem své síly na později. Zvláštní byla ovšem zkutečnost toho, že si nás lidé nevšímali, jako bychom tam ani nebyli. Už jsem se s tím kdysi setkal, některý z nich ovládal jistý druh iluzí, tudíž jsme pro lidské oko zůstali neviditelní. Jednomu z andělů konstantně bíle zářila ruka, měla to být prevence, proti mému potencionálnímu odporování. Já ovšem jen s mírným úsměvem na tváři volně kráčel společně s nimi. "Proč se tak blbě culíš?" Zeptal se mě jeden z nich. "Jen vím co vás čeká a moc se na to těším." Pokrčil jsem nevině rameny. "Já se těším, až ti ten škleb osobně stáhnu z obličeje i s kůží parchante." Pfff amatéři ani vyhrožovat to neumí. "No na to jsem taky zvědavý." Dodal jsem s úsměvem a anděl zdálo se trochu znejistil. Zyra stále pozorovala elfku, pochopila, že to s ní možná na začátek trochu přehnala. Jakmile si ovšem Fárn začala dávat dvě a dvě dohromady, alespoň zjistila, že to nepřišlo nazmar. Navíc elfka chodí, což j úspěch. Jakmile ji ovšem nazvala mým mazlíčkem, odhalila nepřirozeně dlouhou řadu zubů z bílého kovu v rozeklané tlamě a temný kouř ze kterého byla z velkké části tvořena se divoce zavlnil kolem jejího těla. Z hrdla se jí vydalo charakteristické vrčení. Byla neskutečně uražena. Je přeci mnohem víc, než jen nějaký můj mazlíček a nějaký elf ji tu bude klidně urážet. Po mém napomenutí ovšem opět zuby schovala, načež se dlouhým skokem, připomínající spíše podivnou černou mlhu přiblížila o nějakých deset metrů blíž k elfce, kde na sebe opět vzala částečně fyzickou formu. Nevěděla, jak to má elfce vysvětlit. Nápověda ode mne ovšem nepřicházela, proto Zyra po několika vteřinách upřeného zírání na elfa změnila své tělo v oblak kouře, ve kterém začala tvořit obrazy. Byli to dvě štíhlé vysoké postavy, z toho jedna z nich měla rohy, křídla, ocas a drápy, což mělo symbolizovat mě. Ta druhá byla elfka. Můj obrys ukázal tomu jejímu, malý předmět ve tvaru lahvičky, kterou podal elfce a ta si ji od něj nejistě vzala. Na to se lahvička v její ruce rozpadla. Následně se z tekutiny padající na pomyslnou zem vytvořila růže pouze se třemi okvětními lístky. V téhle směsici kouře se objevili další postavy, tentokrát s ptačími křídly a chytili moji siluety, načež ji odtáhly pryč z "obrazu". Má silueta, pouze natáhla ruku směrem k elfce, jenže ta se od ní se založeným rukama na prsou odvrátila. K elfce přišla silueta koně a obě se přivítaly, přesně tak, jak to před chvilkou viděla Zyra na vlastní oči. K tomu se v obraze objevil velký temný kruh, který měl symbolizovat slunce. Silueta elfky nasedla na koně, která s ní krokem putoval, dokud kruh nepřešel svoji dráhu poprvé. Když se tak stalo, jeden z okvětních lístků na černé růži upadl. Druhý den elf pouze kráčel vedle svého koně, zdál se být shrbený, načež spadl druhý lístek. Třetího dne elf pouze seděl na zemi a mazlil se se svým koněm. Poslední lístek upadl a spolu s ním se růže rozsypala na černý prach, který okamžitě zmizel. Elf zůstal nehybně ležet na zemi, zatímco se nad ním skláněla silueta koně, ovšem i oni se brzy rozpadli. Zyra opět nabrala svoji běžnou podobu, takže asi napůl hmotnou a pozorovala výraz ve tváři elfky, které se snažila vysvětlit, co ji nevyhnutelně čeká, pokud ji nebude následovat.

Fárn: S údivem v očích jsme pozorně a tiše pozorovala oblak kouře, ve který se změnilo ono zvíře, Přesto že se ke mě dost přiblížilo, já zůstala nehybně stát jako bych byla přikovaný. Snažila jsem se své tělo i mysl udržet v klidu alespoň prozatím. Ve vteřině přede mnou již nestálo zvíře, hleděla jsem jen do oblaku tmavého kouře, který přede mnou začal tančit. Se zájmem moje oči věnovali veškerou pozornost úchvatnému kouřovému divadlu. Svíral se mi žaludek, při vědomí, že tohle je výhružka smrti. Je mi více než jasné co po mě chce, Zareth je v průšvihu a já ho mám z toho vysekat, jinak mě čekají tři dny. Ale ti proti komu mám bojovat jsou andělé. Nevím,zda se s nimi můžu měřit a nechci to zjišťovat k vůli něčemu, tak prašivému jako je on. Navíc mě to dostane do jejich hledáčku a ještě k tomu v souvislosti s ním. To se mi teda opravdu nelíbí. Podívala jsem se nedůvěřivě na tvora. " Chápu co po mě chceš, ale já proti andělům nikdy nebojovala, nemám tušení co od nich můžu čekat nebo jak je dostat na kolena." To proč se Zareth nechal zajmout řešit teď nehodlám. Ale je to jeho problém a kdyby bylo na mě, těm andělům bych šla klidně poděkovat. Hrozí mi od něj nebezpečí a bude nejlepší když ho někdo zaměstná, ale bez něj zemřu, tato jediná informace mě drží od toho, abych se mu nešla vysmát. Pohlédla jsem do trávy na na jeho dýku. Zamračená, naštvaná a znechucená jsem zakroutila hlavou a zhluboka se nadechla a nahlas vydechla. Uvidím, co zmůžu. Umírat k vůli němu nechci. "No" Pohlédla jsem na zvíře, které mělo už zase nějakou podobu a zíralo na mě. " Musí se ti nechat, takhle umělecky mě ještě nikdo nikdy nevydíral." Založila jsem si ruce na hrudník. "Dobrá tedy. " Narovnala jsem se v zádech a s neochotným otráveným výrazem pokračovala. " Potřebuji alespoň nějaké informace." Pohlédla jsem na dýku na zemi. " Hele, myslím, že to co mi prolétlo hlavou při dotyku té zbraně zavinil Zareth nebo možná přímo ty, zkusím si ji vzít zpět do ruky, ale běda jak mě to znovu ´kopne´." Mým slovům přidávala na vážnosti gestikulace mé pravé ruky. Opatrně jsem se přiblížila k té dýce. " Jestli mám jít něco dělat musím vědět kolik jich tam je, kde to jsou a jak je na tom Zareth. Takže.." Mírně jsem nadzvedla obočí. Uvědomuji si vůbec na co se to tu chystám. Tohle mě opravdu vytáčí do ruda. Mám jít riskovat život a jméno kvůli někomu, kdo mě za jediné dva dny stihl ponížit, vyhrožovat mi a také se mě pokusil zabít. Tohle je absurdní, ale prostě nemám na vybranou. Doufám, že jestli tam nechcípnu a dostanu ho z toho, že mě pak alespoň nechá na pokoji. " Co víš? "

"Zvláštní, naposledy když jsem tě viděl, klepal ses tak, že jsme se vsázeli, jestli se dožiješ dalšího dne." Promluvil ke mě jeden z andělů, ten jediný, jehož tvář mi přišla povědomá. Ačkoli ta slova působila, jako výsměch, rozpoznal jsem v nich obavy. Jako jedinému mu docházelo, že jsem si svým úprkem nějak moc jistý. "No, já když jsem tě viděl naposled, tak jsem u toho střevy tvého syna barvil stěny místnosti do ruda. Hádám, že se časy mění." Zazubil jsem se na něj. Anděl jakoby od nikud vyvolal svůj grál, což byl bíležhnoucí překrásný meč, kterým mi chtěl, jak vidno, proděravět hrudník. Jeho druhové ho zastavili právě v čas, se slovy. "Ještě ne." Já jsem se něj, v odpovědi na jeho nepříčetný pohled jen drze zašklebil., načež mi přilétla rána pěstí, kterou jsem s menšími problémy nakonec ustál. Ostatní andělé ho chytli a odtáhli kousek ode mne. Ústa se mi po té ráně plnila vlastní krví, kterou jsem mu plivl k nohám. Čepele ostatních, se ocitly u mého hrdla, jako varování, jenže já už pochopil, že mi nesmějí vážněji ublížit. Tedy alespoň tihle ne. "Říkal jsem, že ve svém stavu, nejsi na tuhle misi připravený. Proč asi myslíš, že s ním nesmíme mluvit? Zmiz na základnu a pošli za sebe náhradu!" Přikázal mému známému jeho nadřízený, načež anděl něco zanadával, vyškubl se z jejich sevření a odešel pryč. Vyprovodil jsem ho zkrvaveným, drzým úsměvem pryč. Zase o jednoho méně. "Jaká nám to nastala nepříjemná situace." Pronesl jsem nevinně. Musel jsem sám sebe pochválit, na to, že nemám vůbec žádné zbraně, se mi je daří dovádět k chybám velice efektivně. Už, už jsem si vybíral další cíl, když v tom jejich velitel nebo co to sakra bylo za kašpara, prohlásil. "Sem s ním! Dostane roubík. Stejně už ho měl dávno mít." Zyra pozorně sledovala elfku, během toho co přemýšlela. Jakmile ji Fárn polichotila styl vydírání, široce se na ni usmála. Byla pyšná sama na sebe a házela mi do hlavy nechtěné obrazy toho, jak to provedla. "Mě to nezajímá! Máš nějakou práci. Koukej ji dodělat a kroť se trochu." Spražil jsem ji, protože já ji za tuhle lapálii rozhodně chválit nehodlal. Ze Zyry sálal pocit viny tak moc, že bych se nedivil, kdyby to elfka cítila i bez dýky. Tedy pokud by to bylo možné. Fárn se začala ptát Zyry na nejrůznější věci, ovšem ta se z toho zdála trochu nesvá. Naklonila hlavu trochu na stranu. Nechápala, jak jí to má vysvětlit, aniž by ji dýka ublížila. Proto naklonila hlavu trochu na stranu a poslala mi obraz elfky, která se mění v šišku. Zyra si sedla naproti elfce a v momentě , kdy se dotkla dýky, ji chtě nechtě zaplavila pocitem viny a netrpělivosti. Ukázala ji obraz sedmi andělů, kteří mě vědou městem i druh zbraně, kterou na mě před chvílí mířili. Poté ještě prolétla cestu, která k nám vede. "Zyro!" okřikl jsem ji vnitřně, načež okamžitě zmlkla. Jestli se nenaučí trochu hlídat, ten elf pro mě nikdy nedojde živý.

Fárn: Klekla jsem si před dýku a položila na ni ruku. V ten moment mě stihla opět ostrá bolest. Přitáhla jsem ruku zpět k tělu a s několika nadávkami, výhružným a nenávistným pohledem zabodla zrak do černého tvora. "Za tohle mi někdo zaplatí." Zamumlala jsem to tak, aby to nebylo slyšet. Vím, že ty informace potřebuji, proto jsem zatla zuby a dýku pevně stiskla v pravé ruce, tou levou jsem se držela za hlavu a doufala, že mi to neublíží trvale. Před zavřenýma očima mi létali všemožné obrazy doprovázené třeštivou bolestí hlavy. Měla jsem velký problém s těmi pocity, vím, že mi nepatří, ale nezvládám se jim bránit, já za to přeci nemůžu. Ale informace mám. Ano bylo jich mnoho najednou, ale důležité věci si pamatuji. Bolest se začala mírně tlumit, což bylo dobře, neboť moje svaly se dost třásly a měla jsem problém dýchat. Nevím, jak dlouho bych ji vydržela ještě držet nebo za jak dlouho
by mě poslala k zemi. "Takže 7 andělů, to je dost. Zbraně jsem zahlédla." Přesto, že už se bolest zmírnila dýku jsem musela zahodit, přece jen mám ještě bojovat. Narovnala jsem se a hluboce dýchala. Nohy se mi ještě stále klepali. "Předpokládám, hrajem o čas" Řekla jsem nervózně. Znechucenou a naštvanou mě pohlcovala panika, za což asi ještě stále mohli pocity, které nejsou moje. Se zavřenýma očima jsem zakroutila hlavou. " Fajn. Tuhle věc si vem." Poukázala jsem na dýku. "Dovedeš mě tam, né uplně k nim, chci si zmapovat terén a využít moment překvapení, nechci aby o mě věděli dřív než se jim sama představím." Pronesla jsem velícím hlasem a obrátila zrak k lesíku. Mírně jsem pískla. Během malého okamžiku již Megí stála přede mnou a zvířeti, kterému asi zatím budu říkat Obláček věnovala nenávistný pohled. Pohladila jsem ji po hřívě a vlídně na ni promluvila. "Holka potřebuju někam svézt, nech mě v tom." Vyskočila jsem na hřbet Meg, která neměla ani ohlávku. Má pozornost se opět zaměřila na Obláček " Pěšky by mě to trvalo dlouho. Tak kudy!" Skoro jsem to na ni zavrčela a byla připravena svého koně pobídnout v před. Je neskutečné k čemu se tu právě chystám, do téhle patálie jsem se neměla nikdy zaplést.

Ti okřídlení zabedněnci, mě chytli tak silně, že jsem mě strach, aby to moje kosti vůbec vydržely. Jeden z mě čapl za vlasy, načež mě další chytil pod krkem, abych se nemohl bránit roubíku. Rozčileně jsem na ně prskal nadávky, dokud to jen šlo. Pro toho kašpara, který mě držel za vlasy, mám přichystanou speciální smrt. Kde berou vůbec tu drzost, šahat na mě těma svejma prašivejma, andělskejma prackama. Netrvalo dlouho a už jsme opět pokračovali v cestě. Kolem mě panovala znatelně lepší nálada, zatímco na mé straně morálka značně poklesla. Zyra ještě chvíli hleděla na Fárn, která mluvila dostatečně vůdčím hlasem na to, aby se jí to nezamlouvalo. Když si ovšem uvědomila, že by nebylo úplně tak špatné mě zachránit. Došla pro dýku, načež si ji vzala do tlamy. Žhnoucíma očima hodnotila koně, kterého Fárn přivolala, ovšem své poznatky tentokrát neventilovala dál. Jakmile Fárn naskočila na holý hřbet, Zyra dlouhým skokem přeskočila asi tak polovinu louky a při dopadu se změnila do své řekněme abstraktní podoby. Oblak kouře se přelíval mezi stíny stromů a budov, tak aby zůstal pro běžného pozorovatele nepostřehnutelný. Ovšem čas od času na elfku vykoukly ze stínů zářivé oči, aby Fárn věděla, že jde správným směrem a Zyra se jí nesmísila s okolním prostředím.

Fárn: Cvalem jsem vyrazila v před. Louku jsme měli velice rychle za sebou, Megan byla odpočatá, z jejího pohybu čeřela síla a divokost. Obláček se přede mnou doslova rozplynuj, takhle je to jméno ještě přesnější, pousmála jsem se. Cesta se mi docela vybavovala a správný směr mi též čas od času potvrdili bíle žhnoucí oči Obláčka. Minula jsem několik lidí, kteří se na nás dívali jako bychom vyskočili z knihy, nechápu proč, ale lidé už dnes mají koně spíše raritně, v minulém století jsme zapadali trochu líp. No nic to je teď jedno, dávala jsem pozor na cestu a snažila se vymyslet co nejlepší strategii. Vítr me šlehal do tváře. Hmm.Tohle dopadne v každém případě špatně. Když započítám fakt toho, že už mám po dnešním dni docela dost, navíc mě zpomaluje otravená krev. Musim si dávat velký pozor, na anděla silově určitě nemám, musim se spolehnout na svou rychlost a mrštnost. Což bude proti téhle přesile těžké. Tohle je jako špatnej fór a navíc hloupost. I Megan cítila mou nejistotu a zároveň strach, proto zpomalila a ohlédla se po mě, nechce tam jit a já to chápu, ale nemůžu s tim nic udělat. Je víc než samozřejmé, že tohle je mi proti srsti. Na moje přání Meg opět zrychlila. Už jsme se proplétali ulicemi. Pohyb na koni byl ale dost nápadný. Nechala jsem proto Meg v parku, který byl na dohled a požádala ji, aby tu na mě počkala dokud se nevrátim. Hmm snad to nebude někomu vadit. Rozhlehla jsem se po okolí a promluvila jakoby k nikomu. Obláčku, kde jsi" potřebovala jsem trochu pomoci se směrem. Nevybavovala jsem si kudy se mam vydat dál. "Víš, vůbec, kde přesně jsou nebo je musime nejprve najít". Hodně jsem doufala, že to bude vědět, jestli je budem hledat už můžou byt úplně nikde jinde a mohl by překvapit oni mě. Což se nesmí stát.

Cesta ubíhala rychleji, než mi zamlouvalo. Naštěstí se ovšem Zyra i Fárn začaly přibližovat. Byly sotva čtvrt míle od nás, když se pustili do nějakého rozhovoru. Nebo spíše do monologu elfky. Jenže jak zařídit, aby nás spatřily? Zyra sice neviděla mě, zato přesně cítila kde jsem a dokázala se na věci podívat prostřednictvím mě. Jenže to Fárn nikoli. Během boje by musel mít dýku celou dobu u sebe, což nezvládne. Zyra se zájmem pozorovala, jaký podivuhodný plán se mi to rodí v hlavě. "Přiveď ji co nejblíž, potom si můžeš půjčit můj zrak a zaútočit na toho anděla ve zlatém brnění. Výsledkem jeho práce je iluze, kterou jsme odděleni, od ostatních. Pokud ho napadneš, nebo se ti ho podaří zabít, iluze zmizí , teda aspoň v to doufám a elfka nás uvidí. Hlavně se nenech chytit, ať se děje cokoli." Byl to plán který mohl vyjít tak na padesát procent, řekl bych, jen jsem doufal, že mě Fárn brzo dostane z okovů, abych mohl vyřešit zbytek. Zyra mi místo odpovědi poslala zmatený pocit a obrázek roubíku. Jen jsem na ni vztekle zavrčel. "No to sis všimla vážně brzo, každopádně to teď není důležité! Chápeš, co po tobě chci?" Zyra se změnila do své pravé podoby a neslyšně seděla ve stínu domu, dokud si jí elfka nevšimla. Jakmile se tak stalo, pomalým plíživým krokem, který za sebou místo jakéhokoli zvuku zanechával pouze mrtvé rostliny, které měli tolik drzosti, aby vystrčily hlavy zpod dlaždic, pokračovala postranní uličkou. Na okamžik se zastavila a já ji nechal, aby si mým vlastním zrakem prohlédla situaci před sebou. Přikrčila se ještě trochu blíž k zemi a hladově se na elfku usmála. Nevěděla, jak jinak jí naznačit, že jsou na místě a je na čase, připravit se k boji.

Fárn: ještě chvíli jsem koukala do prázdnoty a čekala na odpověď, ale odpověď nepřišla povzdychla jsem si a prostě se vydala rovně ulicí. Překontrolovala jsem rozložení šípů, kdybych omylem sáhla po jiném než potřebuji mohlo by to napáchat víc škody nez užitku. V tom sem ho uviděla, Obláček vyčkával ve stínech. Pozorně jsem přihlížela jeho pohyby, nebylo pro mě těžké pochopit co znamenají. Ale těch ubohých rostlinek mi bylo docela líto. Nechápu proč i jeho krok musí zabíjet. Věnovala jsem mu znechucený pohled. Ale jinak se soustředila na svou práci. Věděla jsem, že jsme blízko. Schovaná ve stínech budov jsem se rozhlížela, ale stále jsem neviděla ani necítila jejich přítomnost. Což se myslím brzy změní. Tiše jsem stále a sbírala sílu. Pocity únavy i hladu jsem prostě odstranila, donutila své smysly zostřit a svaly zpevnit. Zpřesnila jsem i své pohyby, abych měla téměř bezchybnou přesnost a můj krok byl skoro neslyšitelný. Byla jsem se připravena k boji. Pozorně a s ledově chladným výrazem vraha jsem sledovala Obláčka a doufala, že se nejak domluvíme posunky a gestikulaci, ja už tu pusu raději otvírat nebudu. Stále jsem aděly neviděla. Začínalo mi to být podezřelé. Se zamračeným výrazej mě napadla jedna šílenost. Co když tam jsou, jen já je nemůžu vidět, nemám ani tušení co všechno dovedou a o podobných kouzlech už jsem v dřívějšku slyšela. Vysvětlovalo by to chování Obláčka. Ale mě to zahltilo panikou, kterou jsem na sobě nedavala vůbec znát. Pravděpodobně se pletu, ale jestli ne... Máme problém. Skrčila jsem se k zemi a opatrně si sundala luk ze zad a založila do nej šíp se silným el. Výbojem. Tenhle by neměl problém zabít několik lidí. Takže musim dávat pozor kam mířím. Svůj zrak jsem opět zabodla do Obláčka a pohodila směrem k němu hlavu. Chtěla jsem radu co teď mám dělat. Nějaké informace by opravdu neškodily.

Zyra byla tak strašně blízko, že kdyby jen otočili hlavou, pravděpodobně by to stačilo k jejímu odhalení. Rychle jsem zatěkal očima ze strany na stranu. Tohle vlastně není úplně špatné místo. První rána bude pro elfku téměř zadarmo. Zastavil jsem se a začal jsem mluvit opravdu hodně hlasitě, ovšem vzhledem k tomu, že jsem měl v puse roubík, vyšlo z toho něco jako. "Hmm, hmm, hhh m haba, hmmm ahlava hlhl, chrhhrh!" Andělé se na mě nechápavě, ovšem podrážděně ohlédly. Jejich pozornost tedy byla upoutána na mě, přesně, jak jsem chtěl. Jeden z nich se zeptal. "Bude někomu vadit, když mu jednu natáhnu?" Jejich velitel jen pokrčil rameny. "Posluž si." Ten, který se ke mě blížil, se napřáhl, což mě nemohlo zastavit v další recitaci starých spisů, které jsem našel u sebe doma. "ehlchra muhl hlhleh." Měl jsem sice pocit, že se za chvilku udusím, vzhledem k tomu, že jsem měl ještě plnou pusu krve, od toho adněla, který před okamžikem odešel. Ten, který se mmě teď rozhodl věnovat, mě chytl za košili, abych mu nemohl uhnout a vrazil mi velice výživnou ránu číslo dvě. Na malý okamžik se mi zatmělo před očima, což se dalo poměrně dobře využít. Ačkoli už jsem opět nabyl plného vědomí, zůstal jsem bezvládně vyset v sevření toho vola, zatímco zklidnil svůj hrudník na tolik, aby to vypadalo, že jsem přestal dýchat. Což jsem jen tak pro informaci taky přestal ale pár minut bych tom měl vydržet. Oči jsem nechal zavřené a místo toho se na celou situaci podíval pohledem Zyry. Samozřejmě jsem stále poslouchal, co si kolem říkají. "Neříkej mi, že jsi ho vypnul?!" Ten který mě stále držel pod krkem, se mnou trochu zatřásl. "Nebyla to taková rána." Jeden z davu se ozval. "Že nebyla? Já osobně jsem čekal, že mu praskne lebka nebo mu při nejlepším urazíš hlavu." Anděl se mnou zatřásl ještě jednou, což bylo pěkně nepříjemné a z hrdla se my vydralo nechtěné zasýpání. "Počkej, podrž ho ještě, prohlídnu ho." Ozval se hlas, který dosud ještě ani jednou nepromluvil. Věděl jsem, že je to ten, který má za následek celou iluzi, jež nás oddělovala od okolního světa. Zyra obrátila svůj pohled na neviditelné dění před sebou a sbírala informace o tom, kde se který z andělů vyskytuje. Počkala ještě okamžik, než se přiblíží těsně ke mě. V ten moment vystartovala, v podobě oblaku kouře a obrovskou silou narazila do hrudi toho anděla, který klopýtl o několik kroků vzad. Celá iluze začala podivně problikávat a spojovat se reálným světem. Já jsem sice stále předstíral bezvědomí, abych zaměstnal pozornost toho, který mě držel. Pohledy ostatních teď ovšem zůstaly na Zyře. Zbraně byly taseny, načež má věrná kamarádka na sebe vzala svoji klasickou podobu a podařilo se jí škrábnout dotyčného do ruky. Znamenalo to, že jeho krev je teď prokletá, což je docela úsměvná zpráva. Iluze začala opět mizet a obyčejným kolemjdoucím se tak naskýtal opravdu netradiční pohled. Zyra se na můj povel stáhla mezi stíny právě v čas. Výboj bíle magie, ji minul jen o pár centimetrů. No a já tady tak nějak stále nenápadně čekal, na svoji příležitost vyniknout. Tak dělej elfe, nemám na to celý den.

Fárn: Skrčená ve stínu a opřena o zeď téhle nechtě hranaté budovy jsem zírala na obláčka, něco viděl, na něco se zaměřoval, ale já nic neviděla. Koukala jsem do klidné ulice, kde procházelo jen pár lidí. Úplně jsem to nechápala, zůstala jsem proto klidná v ústraní a jen vyčkávala. Podržela jsem si luk jen jednou rukou a tou druhou otevřela svůj talisman s miniaturním stromem s vlastností neskutečně pevného dřeva a lianou, která na něm rostla. Když jsem znovu zvedla zrak Obláček už tu nebyl. "Ty jo, kam zmizel" zaznělo mi v hlavě. Během chvilku můj zrak upoutalo něco mnohem důležitějšího. Za rohem baráku začala "problikávat" jakási skupina. Bylo jasné o koho se jedná. Ta křídla se nedají přehlédnout.Tělem mi prolétla vlna adrenalinu. Brzy jsem je viděla jasně a zděsila se, Obláček napadl anděla v nádherném zlatém brnění, díky jeho postoupení, jsem konečně viděla i na Zaretha, který bezvládně visel v sevření anděla jako kus hadr. Byl spoutaný a z pusy mu zkrs nechutný roubík vytékala krev. "Hmm tak ten mi nepomůže, můžu se jen modlit, aby ještě dýchal." Chtěla jsem se do toho vložit, ale měla jsem problém s mířením. Ruce se mi klepaly potom co se mnou zacloumal strach a nejistota při pohledu na tuhle situaci. Přece jen jsem s pomocí démona počítala. Postupně se mi, ale dařilo se uklidnit. "Fárn dělej, není čas" znělo mi hlavou. Obláček se před silným výbojem pronikavého bílého světla vypařil a já si mezitím vybrala cíl vědoma, toho, že to světlo bude ještě problém. "Nádech a výdech." Vypálila jsem směrem na krk anděla s černými křídly, který stál nejdál, aby Zarethovi neublížila elktrika z šípu. Má rána byla velice přesná a rozrazila anďelovi krk, ze kterého okamžitě začala stříkat krev. Velice rychle jsem mu tam posla další obyčejný šíp, který mu projel lebkou Druhý anděl s bílými křídly ho zachytil, aby nespadl na zem. "...3" 3 vteřiny od vypuštění prvního šípu. Což zaznamená vyboj silného el. Proudu, jenž zasáhl oba anděly. Zahltil mě pocit spokojenosti. Anděl s proraženou hlavou padl mrtev k zemi, ale ten druhý si jen klekl na jedno koleno. "Hej, jako, tohle má zabít 5 lidí, to si dělá srandu, že mu to jen pocuchalo účes... " tohle mě opravdu zarazilo. Ulice mi se rozezněl křik lidí kolem. Byla jsem vzteky bez sebe, ale zrak andělů se teď upíral na mě. Na čez se proti mě dva rozešli. "Sakra, tak co, kdo je rychlejší" Pronesla jsem si pro sebe a začala utíkat. Chci oběhnout budovu, zkusit setřást ty opeřence a přiblížit se k Zarethovi. Vzala jsem to přes malou uličku. Byla dost špinavá ale, ty dva se tam určitě nevejdou. Hodne jsem doufala, že se objevím, tak kde chci a nejlépe neslyšela. Dělala jsem vše proto abych nebyla slyšet. Což se mi taky docela dařilo. Viděla jsem je teď z druhé strany. Byla jsem opravdu blízko s jistotou a radosti smichanou se zoufalstvím vystrelila jsem vystřelila ještě jeden elektrický šíp, jeho cílem byli záda bílokřídlého anděla. Který si povídal s andělem jenž držel Zaretha. K mému úžasu se anděl neskutečně rychle otočil a obratně můj šíp chytlil a nechal ho v bílém oslepujícím světle okamžitě vypařit, zbyl po něm jen stříbrný prášek a má zlost. "Ale notak, co mi to asi připomnělo" anděl udělal par kroků do strany, aby na mě viděl. Věnoval mi nechutně opovrhující pohled a pobaveně na mě promluvil. "Jaká vzácná návštěva, buď výtána." Jeho slova se mi opravdu vysmívali do tváře. Já na něj jen nenávistně polhlédla. Chtěla jsem ho na té lianě uškrtit rovnou. "Šetři silou je daleko." Za sebou jsem uslyšela ty dva, přibližovali se, taktéž i ten, co na mě mluvil. Chvilku jsem zapřemýšlela, jestli bylo jejich plánem od začátku mě takto obklíčili. Vypadali dost sebejistě na to abych si to mohla myslet. Luk jsem všihla na záda a vytasila meč. Měla bych být schopna se ubránit 3 není zas tak velká přesila. Uvidíme jestli mě za můj určitě hloupí úsudek nechají zaplatit. Je pravděpodobné, že jsi si pro smrt. Přbližovali se a ja přemýšlela o dalších svých výpadech, že jsem si ani nevšimla jak na tom Zareth je. Musí se jim nechat, tím svým spokojeným výrazem dokáží vyvést jednoho z míry.

Celé dění jsem sledoval očima Zyry, které jsem rázně zatrhl, zapojit se do probíhajícího zmatku. Popravdě mě docela zaujalo, jakým způsobem si elfka zatím vedla. Jakmile jsem si ovšem uvědomil, že se anděl snaží zdržovat, poslal jsem Zyru na střechu, aby se porozhlédla po nově příchozích. Během okamžiku jsem měl celé město, jako na dlani. Hledal jsem nějaké posily, které by se mohly blížit a ke své smůle jsem měl pravdu...zase. V dálce se mihotaly tři páry bílých křídel. Moc rád, bych teď do něčeho praštil. Možná i pomohl elfce, jenže vzhledem k tomu, že má magická síla byla spoutána, jsem si dobře uvědomoval, jak by to bylo účinné...ani trochu. Musel jsem tedy elfku trochu motivovat k výkonu. Jak už jsem zjistil, její síla roste s hněvem, stejně jako ta má. Zůstal jsem tedy naprosto nehybný a sledoval rostoucí paniku v očích anděla, který mě držel. Má kůže začala nabírat šedý odstín, jak se mi nedostávalo kyslíku. Díky svému poměrně tvrdému výcviky, jsem si rovněž osvojil vlastnost krátkodobého zastavení vlastního srdce. Takže, když se mi ten pošuk pokusil zjistit tep, celý zesinal a obrátil se na svého spojence. "J-j-já je." Anděl který se věnoval Fárn se na něj trochu podrážděně otočil. Tenhle zmetek to ode mne ještě beztak pořádně schytá, jestli si myslí, že může beztrestně používat mé triky a ničit tak cizí šípy, plete se. "Varuju tě eflko, jestli se přiblížíš, byť jen o píď, ten tvůj kamarádíček zemře." Po těch slovech se otočil na svého druha. "Tak co chceš?!" Ten odpověď blekotal, jako by mu za to měl někdo urvat křídla, což bylo dost možné. "N-n-o víš, on už je mrtví." Kdybych mohl pousměju se. Ne, že bych snad elfce nevěřil...nevěřím...ale nechci ji podceňovat, přesto silně pochybuju, že s prokletou krví zvládne tuhle letku sama i s posilou, která se k nám blíží. Tak dělej Fárn, pohni si.

Fárn: Anděl, který mi vypařil šíp na mě začal mluvit dost panovačným hlasem. Byl to asi jejich velitel, jestli se to mu dá tak říkat. Rozkázal mi, abych se vzdala nebo démona zabijí. Trochu jsem zatuhla ve svém pohybu, byla jsem si moc dobře vědoma, že bez Zaretha zemřu, ale vzdávat se nehodlám. Potom, co opeřenec, jenž držel Zaretha, nervózně a kodrcavě prohlásil, že už mrtví je, můj zrak se na něj upnul. Zareth stále bezvládně visel v sevření dotyčného anděla, jeho kůže byla šedá a oči měl zavřené. Na tváři se mi vykouzlil nejprve panický výraz, ale ten později přešel ve vztek, svraštila jsem čelo, obočí dokonce i svou tvář. Tak, že jsem vycenila zuby. Nenávistně a rozzuřeně jsem se podívala na všechny kolem. Můj vztek se šířil vzduchem a já cítila, jak mi v žilách proudí magie, která jen čeká na vypuštění, aby mohla nadělat s těch otrapů andělskou kaši. Já ji ale stále držela, ještě se mi bude hodit. Zemřu, ale je si vezmu sebou a to ve velkém stylu, neboť oni mě připravili o možnost svůj život zachránit a těžce za to zaplatí. Moc jsem nad celou situací nepřemýšlela, nechala jsem se vést svým divokým instinktem, který ve mě dřímal. S adrenalinem v žilách jsem na ně zaútočila. Ze začátku jsem si vedla velice dobře, neboť mé šermířské úrovni opravdu nedosahují a mě jen tak něco z míry nevyvede, navíc poháněna vztekem nebyla převaha tří moc velký problém, přesto že jsem dva zranila a jednoho dost vážně, že už se nezvedl na nohy, ty mrchy prostě nechtěj umírat. Zaslechla jsem jen nějaké pokřikování mých nepřátel a pokračovala v boji. Hodně jsem se pohybovala, abych zabránila tomu, že se jich, ke mě dostane víc. Najednou mnou projela ostrá bolest, až jsem zařvala na celou ulice, abych si od ní ulevila. Hrdost, která mi v tom vždy brání a je typická pro mé plémě, mě absolutně nezajímala, mám jen jeden cíl... Jedné z těch opic se povedlo, mě zasáhnout jeho energií v ten moment mě jeden svým křídlem srazil k zemi a vyrazil mi meč z ruky. Zůstala jsem nehybně ležet na zemi a čekala až se přiblíží, neboť jsem spadal tak šikovně, že nebyl problém šáhnout pro dýku aniž, by si někdo něčeho všiml. Ten dotyčný z radosti toho, že mě, podle jeho slov,´dostal´ se ke mě rychle skrčil, aniž by posečkal na svého druha. V duchu jsem poděkovala za jeho chybu a prudce se zvedla. Má dýka mu projela dvakrát srdcem. "Ne, já mám tebe" Vyšvihla jsem rychle na nohy, ale to už jsem dostala pěstí od dalšího z těch neomalů, Byla to taková rána, že mi asi zlomil čelist, ale nestačila k tomu, aby mé tělo s výbornou rovnováhou a dobrým postojem poslal k zemi, ale stačila k tomu, abych se nedokázala zabránit mu v tom,aby mě chytil za zápestí. Ruku mi zkroutil za zády, tak že mi málem vykloubil rameno a jiný s těch okřídlenců mi podkopl nohy, tak že jsem upadla na kolena a další chytil pod krkem. Nebyla jsem si jistá kolik jich tam u mě právě bylo, ale vím, že teď je ta správná chvíle ukázat, co ve mě je-

Reakce Fárn byla stoprocentní. Zasloužil bych pochvalu. Anděl mě naštěstí pustil na zem. Což si rozhodně budu pamatovat. Jestli mi ten vůl ušpiní košili nenechám ho zemřít tak snadno. Všichni se zdáli dostatečně zabrání do sebe, proto jsem dovolil Zyře maličko se zapojit do okolního dění. Sice to nešlo ruku v ruce s mým původním plánem, ale nemohl jsem je prostě nechat elfku zabít. V nestřeženém okamžiku se ke mě dostala a odtáhla mé dosud nehybné tělo stranou, za roh blízké budovy.Pomalu jsem se nadechl. Pouta, kterými jsem byl držen, pro čelisti Zyry nepředstavovaly velký problém. Bohužel se při tom poranila na nose o mé drápy. No, to snad nějak přežije. Pomalu jsem se zvedl na nohy, zatímco se sotva pár metrů vedle odehrával jistě strhující souboj, škoda jen, že jsem tam neviděl. Drápem na své ruce, jsem přeřízl roubík a znechuceně, jen odhodil kousek dál od sebe. Už už jsem se chtěl vrhnout mezi ně, než mi došlo, že mám stále na sobě svoji oblíbenou košili. “No to sotva.” Zamumlal jsem si pro sebe a pomalu jí začal rozepínat, žádný spěch, ona to ještě chvilku přežije. Odložil jsem ji na lavičku vedle, zatímco se mi do tváře opět začala vracet lidská barva. Odbyl jsem nyní již značně rozmrzelou Zyru a donutil ji zůstat v úkrytu, zatímco jsem se já sám neslyšně vydal směrem k tomu cirkusu. Všichni byli tak zabráni do boje, že si vůbec nevšimli, jak se k nim plížím. Postavil jsem se za záda, toho anděla, který mě ještě před okamžikem držel a prorazil mu drápovitou prackou, za mírné pomoci zemné magie hrudník, přesně tak, abych cestou zachytil jeho srdce, které, teď vykouklo, na ty ostatní kašpary, stojící na druhé straně. K mé škodolibé radosti, jeho krev docela slušně ohodila elfku, klečící před ní. Nebezpečně jsem se usmál. “Tobě to k ničemu nebude, nech mě dát ti lekci doktore. Takhle se kontroluje pulz.” Srdce, na které anděl vyjeveně hleděl, mi vybuchlo v ruce a krev zkropila obličeje všech přítomných. Teď teprve začne zábava.

Fárn: Klečela jsem na kolenou a lapala po dechu, anděl svíral můj krk velice pevně. Ale díky tomu jsem měla jasno, koho uškrtím na lianě jako prvního. Než jsem stihla ale magii přímo zaměřit, stisk povolil a mě postříkala krev, z jeho vlastního srdce. Bylo mi jedno, čí je to práce, neboť radost z toho, že mi pomohl byla dost velká. Když jsem uslyšela hlas dotyčného, musela jsem se usmát, byla jsem skoro až nadšená, že ten hlas patřil Zartehovi, raději jsem ani neřešila jak se to mohlo stát. Energii, kterou jsem pro anděla připravila jsem raději použila na jiného, který stál vedle něho. Ten se s liánou omotanou zvedl nad zem a větví jsem mu projel celé tělo několikrát a pro jistotu mu ještě přelomila vaz. Jeho tělo, které následně dopadlo na zem vypadalo jako obří cedník. Tahle sranda mi sice vzala neskutečné množství energie, ale mě ještě stále sytila ta zlost, kterou ve mě, jak už jsem pochopila, účelně vyvolal Zareth. Vřel ve mě vztek ale i radost zároveň. Můj pološílený radostný výraz mluvil asi za vše. Jen jsem o Zaretha zavadila pohledem a věnovala se dál bojím s anděli v rukou jsem již svírala svůj meč. Než jsem ho, ale stihla použít nějaký anděl se mi zadíval do očí, ani nemrkal v hlavě mi začalo hrozně pískat, uši mě boleli, slyšela jsem vysoký zvuk, který byl hlasitější a hlasitější. Musela jsem ho zarazit neboť by mi po chvíli asi explodovala hlava. Jeho pohled jsem mu oplatila a snažila jsem se jeho tělo obejmout a utáhnout pomocí tvrdého dřeva podobně jako velký škrtič. Nevím, co zrovna vymýšlel démon, ale jelikož mě nikdo ještě nepraštil do zad, řekla bych že se nefláká. Andělovi jsem se snažila rozdrtit kosti a vnitřnosti, slisovat je do kuličky. Nebyl by to problém, ale z jeho kůže svítilo bílé světlo, jenž spalovalo dřevo podmaněné mojí myslí. Snažila jsem se veškerou moc soustředit na něho a zabít ho, cítila jsem jak mi má vlastní magie rve svalové buňky a narušuje stěny mých orgánů, přesto jsem prostě nepovolila. Má trpělivost byla po chvíli odměněna a anděla jsem zmačkala jako plechovku a on dopadl do kaluže krve která mu vytýkala z dutin. Bohužel pozdě jsem si uvědomila, že škodím sama sobě, z nosu mi kapala krev, nechybělo málo, kdyby ten anděl už nebyl předtím zraněný a vydržel by trochu víc, asi bych roztrhala sama sebe, nemluvě o tom, že jsem teď už skoro neschopná svou magii použít, aniž by mě ještě víc neublížila nebo nezabila, prostě mi došla. Věděla jsem, že mám u pasu ještě stále své vrhačky, které dnes určitě ještě využiji.

Elfka se zdála téměř nadšena, že mě vidí. Což by se asi mělo nechat vytesat do žuly, protože nepředpokládám opakování tohoto zvláštního okamžiku. Pustil jsem anděla, který se ještě pár minut bude zmítat na zemi. Byl jsem si dobře vědomý té jejích otravné schopnosti, jež je dokáže léčit. Přesto dost silně pochybuji, že se mu podaří opravit chybějící srdce. Elfa se postarala o dalšího, docela zajímavým způsobem. Původně jsem plánoval, upozornit ji, na její nedostatek sil, nakonec jsem to však neřešil, alespoň si pak nebude vyskakovat. Posily dorazily a já ve svém těle rozproudil velké množství temné magie. Alespoň jednoho z nich jsem ještě chtěl roztrhat vlastnoručně,což se mi po chvilce podařilo. Byl to parádně opojný pocit. Vlastně nechápu proč ostatní démoni taky nepohlcují víc duši, na světě se nenajde téměř nikdo, kdo by nás byl plné sile schopen zastavit. Tedy alespoň mě. Sotva jsem si to pomyslel, jeden z andělů mě poměrně nehezky zastavil. O neviditelnou bariéru...Což mě pěkně rozzuřilo. Vznesl jsem se tak osm stop nad zem. Což jsem do teď nevěděl, že bez křídel svedu a přivolal k sobě prokletou krev ze všech mrtvých těl kolem. Což nebylo málo. Rozpřáhl jsem ruce a nechal krev párkrát obkroužit je, při čemž se rozdělila na dvě části a nabrala tvar ostatých bičů, které se po vysláni jejich směrem změnily na kola. Objevily se bílé štíty a já měl navybranou. Mohl jsem najít jiný způsob nebo spálit energii z jedné duše. Vzhledem k tomu, že jsem měl dneska trochu zastřený úsudek, probíhajícím bojem, začal jsem se řídit spíše instninkty než rozumem. Vycenil jsem na ně zuby a s nelidským řvem popohnal kola zkrz magické bariéry. Jejich lebky zapraskaly, načež se bordel z jejich hlav i těl rozlétl kolem. Přestal jsem levitovat ve vzduchu a pomalu se snesl k zemi, při čemž jsem si prohlédl dílo kolem sebe, při čemž jsem pohledem zakotvil na dost zničené elfce. “No...to bychom měli. Co ti sakra tak trvalo?” Zeptal jsem se nechápavě, při čemž jsem ze sebe pohybem ruky odstranil jejich krev.

Fárn: Jen jsem postávala a snažila se nabrat rovnováhu, Přišla jsem o všechnu svou magickou sílu a pomalu přicházím i o tu životní. Rozklepané svaly potrhané mou vlastní magii mě pálily, z nosu mi stále kapala krev podobně jako z mých zraněních. Rozhlédla jsem se kolem, abych alespoň nějakým způsobem se mohla pokusit odolat dalšímu útoku. Byla to spíše instinktivní reakce, moc dobře si uvědomuji, že dalšího boje už prostě nejsem schopna, další rány už nemám šanci ustát. Jediné co jsem teď spatřila bylo divadlo, jak Zareth pomocí magie roztrhal těla několika andělům. S údivem jsem to pozorovala, ta krev byla prostě uplně všude. Hned jak Zarteh dopadl na zem začal na mě mluvit. Pfff trvalo, no to si dělá.... Hořce jsem se na něj zamračila a otevřela pusu. Chtěla jsem ho seřvat za tohle všechno, vždyť je to jeho chyba, takový děkuji a omlouvám se by neškodilo. Nějak jsem, ale neměla sílu se sním bavit. Byla jsem ráda, že stojím a ještě tak nějak vnímám. Najednou jsem něco spatřila za jeho zády byl to anděl, které ho si moc dobře pamatuji, byl od nás asi 20 metrů. Tohodle hajzla jsem přece skoro rozpůlila mečem vejpůl, jak to, že chodí a vypadá jako by mu nic nebylo! No já se na to... Tenhle kretén prostě zemře mojí rukou a nazdar. Sundala jsem si luk ze zad a nabila ho černým šípem s šesti bílými proužky. Tento mám jen jeden, ale to nevadí tyhle tak často potřeba nejsou. Zamířila jsem, Byla jsem si jistá, že šíp Zaretha mine, ale i tak to v tuhle chvíli mohlo vypadat, že chci zabít jeho. Ruka se mi dost klepala, takže přesné zaměřovaní šlo do kopru, ale já stejně nechtěla trefit konkrétní cíl. "Uhni" Křikla jsem na démona. Přesto, že jsem dost chraptím, díky poškozeným hlasivkám od anděla, jsem si jista, že mě ten blbec rohatej slyšel, ale i tak jsem raději udělala tři kroky vedle a vypustila onen šíp. Ten dopadl 4 metry vedle anděla, ha jak ten se mi vysmál do obličeje, ale uvidíme, kdo s bude smát naposledy. ´Jedna´. Podívala jsem se na Zaretha a s výhružným výrazem, zvednutým ukazováčkem a příkazným hlasem mu rozkázala Ať tam nechodí. ´Dva´, Ano, To se mi díky mému hlasu, těžkým nádechům a rozklepanému tělu nedařilo tak dobře, jak bych chtěla. Ale hodně doufám, že mě poslechne. Podíval jsem se na něj "Tři" Otočila jsem se anděli, který stále ještě nic nepochopil, zády a skrčila se k zemi. V ten moment s ozval hlasitý výbuch. Byla to vůbec nejsilnější exploze, která se dá pomocí šípu zařídit. Budou tu mít stopu po mém výpadu ještě sakra dlouho, ale přesto jsem si byla jistá, že plameny a trhavina pohltila jen onoho anděla, neboť náš boj odehnal všechny kolem, upřímně jen čekám na to, až se sem přiřítí policie. Kdyby přece jen anděl odolal ohni určitě ho roztrhal šíp, který je navrhnut tak, aby se při výbuchy rozsypal na ostré střepy. Stoupla jsem si zpět na nohy a do vzduchy, ale tak a by to bylo dost slyšet jsem pobaveně řekla. "Tak laciný šípy, jo" Pobavení mi ale rychle zmizelo ze tváře. Moje rovnováha začala dost habrovat a nedostatek vzduchy mi začal způsobovat mžitky před očima. Děkuju pěkně, nateklej krk mi bude asi ještě chvíli dělat potíž. Nemluvě o všem ostatním.

Spokojeně jsem sledoval elfku, která vypadala, že se na místě za malý okamžik nejspíš rozsype. Popravdě, nejspíš ji budu muset trochu zalátat, pokud chci, aby ještě chvilku vydržela. Její pohyb, při kterém natáhla luk směrem ke mě, jsem doprovázel zamračeným pohledem. Pochopitelně první věc, která mě napadla, byla to, že se chystá k nějakému pošetilému pokusu mne zabít, ovšem tak nějak mi včas došlo, že snad není tak blbá. V tu chvíli jsem ho za sebou uslyšel. Jak jsem ho mohl přehlédnout? Pro jistotu jsem trochu uhnul ramenem, aby mě šíp minul na sto procent. Následoval jsem ho pohledem. Jakmile ovšem přistál vedle, jen jsem pozvedl obočí. "Páni....fakt velkolepý." zamumlal jsem. To bylo trapnější, než když jsem na ně vycenil lidský zuby...no dobře to asi ne. Ještě, že všichni co to viděli, jsou teď po smrti. Když jsem ovšem uslyšel elfku odpočítávat, mávl jsem rukou a přede mnou se zvedl štít z prokleté krve. Trochu jsem vyvalil oči, když šíp explodoval, jako ano, bylo to působivé, ale rozhodně to nehodlám přiznat nebo ji pochválit. Dal by se skvěle využít, při nějaké větší akci, takže vlastně chybovala. "Upřímně doufám, že jich máš víc, protože jestli jsi to takhle vyplýtvala, jsi hloupější, než jsem si myslel." Nechal jsem zeď znovu padnout na zem a udělal pár kroků k té ušaté potvoře, dokud mi cestu nezkřížil tmavý kouř, který rychle nabral určitý tvar, načež na mne vykoukly dvě zářivě bílé oči a nepřirozeně široký úsměv. Zyra byla nanejvýš spokojena sama se sebou a málem mě nakazila svoji radostí. Já se na ni však ani nepodíval. Daleko jsem ovšem nedošel, neboť mi cestu zkřížila znovu a zahlcovala moji mysl nejrůznějšími otázkami. Pochopila, že se stále zlobím, ovšem nechápala proč. Brala situaci, jako vyřešenou. Zastavil jsem se a zpražil ji výhružným pohledem, při čemž jsem ji poslal jasnou a výstižnou zprávu. "Vypadni!" Zyra udělala nejistě dva kroky vzad, úsměv se jí z tváře vytratil, načež jej vystřídalo tiché zakňučení. Položila před sebe dýku a v záblesku světla zmizela. Zyřin smutek mě nakazit nedokázal, protože ho přebíjel můj vztek. Nenechám se kvůli její bláznivé povaze přeci zabít, tohle si musí uvědomit. Natáhl jsem k dýce ruku, načež ji pohltila fialovo černá energie a zbraň se vznesla do mé ruky. Prostě jsem tak nějak byl líný ohnout záda, no co. Moji pozornost opět upoutala, značně použitá efka. Otráveně jsem k ní přistoupil, při čemž jsem na tváři vykouzlil pěkně drzý a posměšný úšklebek. "To krvácení, za slovíčko prosím, jsem ochoten dát do pořádku, ovšem se zotavováním budeš muset počkat, až budeme venku z města. Musíme si pospíšit, brzy přijdou další." Tvářil jsem se nenuceně, ale věděl jsem, že z toho bychom se nedostaly. Proto jsem už svoji mocí pomalu začínal pátrat po jejích zraněních, abych je co nejrychleji a nejefektivněji zacelil.