Zareth/Fárn/Ytia

Fárn: Později? Ale no tak, doufám, že žádné později nebude. Hořce jsem oddechla. Ať si klidně vysvětlení nechá hned, jak mile se dostaneme na denní světlo já mizím od Zaretha i ostatních démonů pryč. Najednou jsem zaslechla další kroky, ale to nebyli ty samé, tyhle přicházeli odjinud. Mám špatný pocit, že je to někdo další a není sám. Tohle se mi nelíbí, kouká z toho další problém. Než jsem svou domněnku stačila říct Zarethovi, někam se rozběhl a přímo směrem, ze kterého vycházeli ty zvuky, byli tlumené takže by měli být za zdí a my se s nimi nemusíme setkat, ale jistě to nevím." Hej Zarethe, čekej" Vyflusla jsem potichu. Ale on začal mizet, ani se neohlídl. Možná mě jen neslyšel, ale jestli mě jen ignoruje, tak je fakt blbej, doufám, že tomu naběhne do náruče. Dost neochotně jsem se rozběhla za ním, co mi bude platné vztekání, když mi uteče. Netrvalo dlouho a já běžela vedle něho. " Nechtěl bys zpomalit, jetu někdo další" Nic.Tohle mě dokáže naštvat, když něco říkám tak vím proč. Jako ano mluvila jsem hodně potichu, člověk by mě asi neslyšel ale on by snad mohl... Světlo? další odbočka. Zpomalila až skoro zastavila, opravdu za zatáčkou musel někdo být. Ta energie, byla mi povědomá, mám pocit, že už jsem ji ve městě cítila a ne jen tady, ale ještě jsem neměla čas zjistit co je to za tvory. No dneska to zjišťovat ještě nebudu. Zareth Nabral docela rychlost a zmizel mi ve tmě, popadla mě panika. Plným sprintem jsem se rozběhla za ním. Vběhla jsem na rozcestí při čemž jsem ho málem srazila, ten se už někam škrábal, no právě v čas. Dlouho jsem neotálela a vymrštila se nahoru. Snažila jsem nedýchat velmi potichu, abych nás neprozradila, naštěstí jsme neběželi dlouho. Ale upřímně nevěřím, že si nás nevšimnou.

Jakmile se Fárn dostala až ke mě, zaklapl jsem víko, opřel se zády i hlavou o zeď a hlasitě se rozesmál. Kouzlo chránilo můj dům, takže nás slyšet nemohli, což jsem možná mohl elfce říct, ale pro efekt ji nechám ještě chvilku napnutou. "Tak tohle bylo vážně těsné." Musel jsem se znovu zasmát,, když jsem si uvědomil, jak málo nás dělilo od průseru. Poodstoupil jsem od stěny a změnil se do své pravé podoby...konečně! Protáhl jsem si dlouhá křídla a sebejistě vykročil ke kamennému schodišti. Ani jsem se neohlédl jestli mě Fárn následuje, když jsem pokračoval. "Je nám v patách několik skupin těch největších otravů...no ve městě určitě. A ti všichni se neuvěřitelně těší na to, až tím tvým bledým krčkem budou moct pořádně zakroutit. Samozřejmě, je teoreticky možné, že i má společnost, k tomu trochu přispěla, ovšem skutečnost je taková, že oni moc otázky nekladou, spíš řežou a zkoumají." Mluvil jsem naprosto nevzrušeně a konečně se ocitl ve vstupní hale svého domu. Popravdě, mám ten dům rád...tak moc, jak jen někdo mého...řekněme druhu, je schopen. Vysoké sídlo se v celé své parádě nabádalo k našemu pohledu. Vyřezávané kusy tmavého zábradlí se vlnily do dalších pater a já po jeho křivkách opět přejel drápy. Podlaha, no ta už zažila lepší časy, místy trochu vrže, ovšem stále ještě drží, což se o díře ve střeše říct nedá. Ostatní stropy však v každé místnosti nesly nádherný křišťálový lustr a portály do jednotlivých míst byly rovněž zdobeny vyřezávaným dřevem, připomínajíc, hroty kopí. Nikdy mě to nenapadlo, ale tohle místo by pro někoho za určitých okolností mohlo vypadat i trochu strašidelně. Krb byl z drahého mramoru stejně, jako nejdůležitější skvosty v domě. Pozorný divák by si všiml, že v hrotu každého, jeho detailu, byl vložený drahý kámen. Pře krbem se nacházela sedací souprava, což je tak jediná věc, kterou v této místnosti používám. A nad ním, obraz nějaké rodiny, které dům patřil kdysi. Jejich pohledy mě čas od času dokázali znepokojit. Vedle v salonku, byl stále ještě překrásný černý klavír, který z nějakého důvodu ne a ne podlehnout zkáze času. Rozhlédl jsem se po většinou tmavě modrých stěnách, než se mi do zorného pole připletla Fárn. Opřel jsem se o zábradlí a znuděně pronesl. "Pár hodin se tu zdržíme, z města se teď nedostaneme, takže nelez mi do pokoje, do sklepa, moc nešmátrej a pokud nutně potřebuješ prospi se trochu, první pokoj vlevo, když vyjdeš po schodech, je ti k dispozici."

Fárn: Připravená skoro na cokoli jsem vyčkávala v obrané pozici. Ale to co právě udělal ten zabedněnec. Nechápala jsem. Praštil se snad do hlavy. Zmateně jsem na něj civěla. Byl docela klidný. To je špatně nebo dobře. Nechám to plavat. Jeho slova mě příliš nepřekvapila, nahlas jsem si povzdychla, jakoby by to byla denní rutina. I když nejsem tak daleko od pravdy. " Pff... Dokážu se o sebe postarat " Zamumlala jsem si pro sebe. Ještě chvíli jsem stála pod schody dokud Zareth nezmizel. Vyběhla jsem schody. Stále jsem v hale velkého domu. Musím přiznat tohle je pěkný, zaujatě jsem si prohlížela každý detail. Na chvilku mě dokonce opustila moje nasraná nálada. Tak moment, proč má díru ve střeše? No to je jedno, oproti příbytků jiných démonů, co jsem měla možnost vidět je tohle dobrý, teda jestli jsme se k někomu nevloupali, to možná spíš. I když, kdo by si nechal díru ve stropě? Mou pozornost uchvátil krásný krb a obraz nad ním. Nahlídla jsem sem do druhé místnosti. Rozzářili se mi oči, klavír a docela v pěkným stavu, dlouho jsem neslyšela ten úžasný zvuk tohoto hudebního nástroje, no třeba jindy. Ano bylo to docela fajn, ale mě více zajímali nějaké dveře. Nevím jakou cenu mám dát jeho slovům, ale asi bude lepší se od něj držet co nejdál. S přemýšlení mě vytrhl až jeho hlas. Pár hodin,.. ne. Ano trocha klidu by se šikla ale ne tady a teď. Potom co vyjmenoval, kam všude nesmim jsem jen protočila očima. Navíc jestli mě chce někdo mrtvou, sama budu míně nápadná a navíc co Megan, nechci ji tam nechávat samotnou. "Hele vážim si tohodle" Rozmáchla jsem ruce. " Ale já jdu dál." Pousmála jsem se. " Takže kterýma dveřma se odsud dostanu?, Leda bys chtěl zrušit to kouzlo, to bych se MOŽNÁ na chvíli zdržela jinak se měj."

Když začala mluvit poprvé bez toho otravného tonu hlasu nadmul jsem se pýchou, konečně snad docenila mé dobré stránky. Spokojeně jsem něco hledal ve skříni a byl připravený nakrmit to. Pořídil jsem totiž nějaké trvanlivé jídlo pro případ, že by sem opět přišla Ytia, což doufám, že mě nepotká, nebo Mia, která lítá kdo ví kde. V tom svoji myšlenku, dokončila a já se slovy "Cože?" zvedl hlavu tak prudce, že jsem zapomněl počítat s rohy, a praštil jsem se o skříň tak silně, že na mě vypadl snad veškerý drahý porcelán ze skříně. S tichými nadávkami jsem se chytil za hlavu a kousek od skříně poodstoupil, načež jsem celý servis pomocí temné magie dal zase do pořádku. "Copak jsi ještě pořád naštvaná kvůli té krvi? Vysvětlím to. Lidský pach je městem tak prostoupený, že se dostane i do chodeb, zatímco nás dva by dokázali snadno rozlišit, tímhle jsme pro ně byli jen další nepodstatní občané." Mávl jsem rukou a krev z našeho oblečení se zatočila ve vzduchu a vypařila. "Vidíš? Čisté." Řekl jsem trochu zamračeně a nechápal, co se jí furt nelíbí. Měla by mi přeci padnout k nohám a děkovat. Tak proč se neustále snaží utéct. Nechtěl jsem ji někde přivázat a mučit, spolupráce s ní by pak byla o dost náročnější. "Navíc tu máš bezpečné útočiště, vinné sklepy, stáje i čaj." Zamával jsem na ni sklenicí se sušeným čajovým listím. "Jen se musí počkat, než se voda ohřeje. " Zamumlal jsem. Na to jsem nechápavě natočil hlavu na stranu. "Copak elfové nemají rádi čaj?"

Fárn: Pobaveně jsem pozorovala Zaretha, vypadal, že ho moje slova zaskočila. Při tom je mohl docela dobře očekávat. Ale toho porcelánu je škoda. Zvědavě jsem vzpřímila hlavu, Emm složil dohromady střepy, jo uplně normální. Stála jsem na jednom místě. Naštvaná? Kdybych byla stále naštvaná jako v ten moment, kdy mi vlítla ta krev do obličeje pocítil bys to. Zamumla jsem si. Upřeně jsem pozorovala krev jak se mi točí nad hlavou. No Konečně. Měla jsem radost, že už mám zase kabát v černé barvě. Mou radost z čistého oblečení rychle vystřídala další myšlenka. Bezpečné útočiště to sotva, když je tu on. Dnešní ráno bylo dost poučné, neměla bych se dál s tím démonem vybavovat, i když teď působil docela mile. Ale Furt je to démon! Kolik budu potřebovat lekcí, abych se do paktování s ním podobným nepouštěla. Co je to za otázku jestli mají elfové rádi čaj. Co já vím, každý má rád něco jiného, ale zrovna čaj býval docela oblíbený a já ho mám docela ráda. " Ano, čaj docela rádi máme." řekla jsem klidným hlasem, což bylo asi to jediné co jsem řekla nahlas. Musím přiznat, čaj by přišel docela v hod. Vzhledem k tomu, že je mi už nějaký čas dost nevolno. Dnes po obědě se zdálo, že to už bude dobré, ale teď je to ještě horší než to bylo a unavená jsem také docela byla. Hmm to je fuk. Jelikož se ani slůvkem nezmínil o tom kouzle, neměla jsem proč tu dále zůstávat. Skoumala jsem nějaké cesty. No zkusím ty dveře. Podíval jsem se na ně a zpět na Zaretha. Což samozřejmě nebylo podezřelé. Zanadávala si v hlavě. Tuto chybu jsem si uvědomila příliš pozdě. Když tak to okna jistí. Potichu a nenápadně jsem se k těm dveřím začala přesouvat.

Dost mrzutě jsem ji sledoval. To přeci nedává smysl, nabídl jsem jí i čaj. Co by víc chtěla. Otráveně jsem přihlížel tomu, jak se odtud snaží nenápadně dostat, než sem konečně povolil. "Fajn...zbavím tě toho, nenechám se kvůli tvé nešikovnosti zabít." Popravdě, teď jsem ji ani nemohl nechat jen tak odejít, pokud ji chytí z té hlavy jí to mé číslo popisné zaručeně vymlátí, co hůř možná ani nebudou muset, ale to, že jim to prostě řekne, jsem riskovat nemohl, proto jsem se posadil do svého oblíbeného rudozlatého křesla a přivolal k sobě tabulku. Kolem opět začaly tančit zamlžené postavy démonů, dokud jsem nenašel toho, se kterým byla spjata Fárn. Zbavil jsem ho jeho části dohody a poté obrátil svoji pozornost na elfku. "Tak dělej, stačí na tu desku jen položit ruku a říct. "Ukončuji debatu." Toť vše." Řekl jsem a čekal až ke mě elfka přijde. Znuděně jsem si prohlížel stříbrné drápy, když v tom jsem se na ni znovu otočil. "Vážně si nedáš ten čaj?"

Fárn: Konečně nějaká dobrá zpráva. Samozřejmě si nemohl odpustit kousavou poznámku. Já nešikovná určitě nejsem. Hlavně když ta otravná věc bude pryč, jestli s tím bude mít o kec navíc nebo ne je asi jedno. Pečlivě jsem pozorovala dění. Zarethovi se objevila v ruce známá věc. Tuhle desku si moc dobře pamatuji. Jak mile mě vyzval bez zaváhání jsem k němu došla. Hlavou mi probleska myšlenka, zda by to nemohla být nějaká léčka, uplně nevím jak tahle věc funguje a ani co s tím Zareth umí. Ale soudě znuděného obličeje démona, to asi žádný podvod není. Opatrně jsem přiložila ruku k desce a řekla přesně to co mi bylo řečeno. Spokojeně jsem vrátila svou ruku k tělu a udělala několik kroků. Tak mám prachticky všechno co jsem chtěla. Teď potřebuji už jen zmizet. Jedno mě ale stále zaráží, proč mě tady tak usilovně drží. Tohle určitě neudělal z dobroty srdce. Těžko říct co se stane až se vypařím. No uvidím, každopádně to chce trochu lepší okamžik. " Dobrá, ten čaj si teda dám, máš tu docela chladno"

Kouzlo bylo zrušeno, to jsem poznal hned. Neodpustil jsem si, ale šibalský úsměv, když jsem řekl. "Je načase vyzkoušet, jestli to funguje. Řekni nějakou pitomost. Třeba, že mě nemáš ráda." Řekl jsem pobaveně a ukázal jí dlouhé , ostré zuby, v zářivém, možná trochu děsivém a nelidsky širokém úsměvu. Jakmile zmínila čaj, vyvalil jsem na ni oči. To nejspíš znamená, že obrovská moc pozvání na čaj skutečně funguje. "Fajn...ehm...udělám ti čaj." Zamumlal jsem a při cestě do kuchyně se snažil rozpomenout, jak ho lidé dělají. Prostě se hodí pár lístků do horké vody, alespoň myslím. Neobtěžoval jsem se, ani ohlédnout přes rameno, když jsem se jí ptal. "Takže, předpokládám, že si se mne chtěla ještě na něco zeptat nebo jsi tu zůstala jen proto, že je má společnost tak jedinečná?" Čaj byl během chvilky hotový, nebo spíš zalitý, vrátil jsem se tedy s kouřícím hrnkem a sledoval elfku, před kterou jsem ho postavil na stolek. Byl jsem neskutečně zvědavý, jestli je to dobré nebo ne. Kdo ví, třeba se lidské společnosti jednoho dne zapojím, jako kuchař čajů. To určitě není špatné řemeslo.

Fárn: Hmm.. vyzkoušet jasně. Při jeho další poznámce jsem se musela hlasitě pozasmát. Až z tebe bude kaše tak tě budu mít raději. Problesklo mi hlavou. Očima jsem prolétla celou místnost, má pozornost zůstala na křesle, ve kterém Zareth seděl."To křeslo,... je růžové" Vyslovila jsem jistě s úšklebkem a poukázala na docela pěkně vypadající kus nábytku. Kouzlo je fuč, no sláva. Pohodila jsem rameny a na obličeji se mi vykouzlil spokojený výraz. Jako by ze mě spadli okovy. Vrátila jsem se spět a sedla si na něco jako gauč ležící vedle onoho křesla, S rovnými zády jsem pečlivě pozorovala Zaretha. Chtěla jsem vidět co do toho hrnku dává, ale řekněme, že mi v zorném poli někdo překážel. Na jeho otázku jsem velice rychle zareagovala. "Jo pár věcí by tu bylo. Na začátek co byli zač ti dole, nemyslím démony, ale ti druzí. A co přesně od nás, teda spíše ode mě chtěli." To že se chce někdo zbavit démona chápu, ale proč já? vždyť jsem nic neudělala, emm... zatím. S úšklebkem jsem položila ruku na stolek a několikrát do něj klepla nehty. "Jo a vzpomínáš na elina ve vlaku? Jak si to udělal." Už dříve jsem se v některých knihách setkala s něčím jako zdivočení těchto stvoření, ale přišlo mě to jako nějaký výmysl, kterým se pokoušeli zakrývali nevhodné chování této rasy, nebo je nějakým způsobem trochu ´okořenit.´ Z přemýšlení mě vytrhl až hrnek, ze kterého se pářilo."Dík" Špitla jsem tiše. Skloněná nad hrnkem jsem se několikrát zhluboka nadechla. Za jedno abych zjistila, zda z něj neucítím ještě něco dalšího krom čaje a také aby se mi dostal teplý vzduch do plic. V čaji plavali ještě i lístky, nojo asi nezná sítko. Upřeně jsem do hrnku zabořila zrak. Snažila jsem se lístky přimět, aby se z čaje vyndali, což se mi nepovedlo asi byly hodně dobře usušeny a já bych musela využít více energie a třeba i pohyb ryku, abych je k tomu přiměla proto jsem to nechala být. Čaje jsem se zatím ani nedotkla, trochu mě trápila obava z toho, co by mi mohl udělat. Ano je to démon a někoho trávit čajem by bylo značně pod jeho úroveň. Ale nechci ho moc přecenit. Každopádně doufám, že si mě za chvíli přestane všímat, potřebuji odsud vypadnou. Ano je to neslušné, ale bude lepší když mě neuvidí odcházet. Uvidíme co mě moje trpělivost dovolí.

Stále jsem upřeně sledoval ji a hrnek s čajem, kterého se zatím ani nedotkla. Byl jsem z toho trochu mrzutý, přesto jsem se rozhodl odpovědět na její otázku, konec konců jsem neměl nic proti tomu, podat na tohle alespoň částečné vysvětlení. To křeslo je sice moc pěkné, ale v mé pravé podobě se mi v něm sedí zatraceně špatně. Ten kdo ho tvořil, nejspíš nepočítal s bytostí mého...charakteru řekněme. Proto jsem raději zůstal stát opřený o krb a při svém vysvětlování si napomáhal gestikulací rukou, jak jsem měl ve zvyku, což díky mým drápům, vypadalo neskutečně dramaticky. "Tohle bylo něco daleko horšího než démoni...Andělé...namyšlení tupci, kteří se na rozdíl od démonů nepotýkají s předsudky ostatních ras. Což by možná chtělo. Jsou hluční a rádi křičí, že jsou v právu a dělají věci pro...vyšší dobro." Hořce jsem se zasmál. "Je to pochopitelně nesmysl. Celá podstata jejich dobré vůle tkví jen v tom, že jsou obdařeni jiným druhem energie než má rasa a vzhledem k tomu, že se lidem líbí, jak je to pěkně hřejivé světýlko, berou je jako dobráky." Na chvilku jsem se odmlčel, než jsem pokračoval. "Vtip je v tom, že jsou stejně mocichtiví jako my, jen dokáží lépe spolupracovat. Většina démonů totiž neváhá zabít ani jeden druhého, pro to, abychom přežili, či pokud si myslíme, že jednání toho druhého není v souladu s naším vlastním přesvědčením, zatímco tihle zablešenci moc rádi tvoří smečky a plní rozkazy. Jo, to přímo milují. Popravdě si nemyslím, že by někdo z nich měl vlastní mozek, jsou jen nástroji nějakého šikovného loutkaře, který má tohle všechno na svědomí. Fajn asi tě ušetřím vysvětlování toho, proč jsou špatní a přejdu rovnou k věci." Řekl jsem trochu až neochotně, protože jsem měl zrovna náladu nadával, ale nejspíš bude lepší ponechat tohle na někdy jindy. "Jsi první elf v Atrei za dva tisíce let. To je zatraceně dlouhá doba i na ně. A tihle dobráčci se moc těší na to, kolik magické šťávy z tebe budou moct vymačkat, ke zdokonalení svých zbraní. Nehledě na to, že jim nebudeš stačit, takže můžeš zcela jistě počítat s tím, že tě budou mučit tak dlouho, dokud nezešílíš a sama je nedovedeš k sobě domů, pro další dávku paliva." Možná až moc nadšeně jsem dodal. "Nemáš ani tušení ke kolika rituálům, je třeba elfká krev, životní síla nebo duše." Při zmíňce o elinovi, jsem se tajuplně usmál. "Jo tohle." Pozvedl jsem svoji ruku k obličeji, natáhl prsty jejím směrem, jako bych ji chtěl poslat vzdušný polibek a vyfoukl oblak blýskavého černofialového kouře, který se vydal směrem k elfce, ale proniknout do jejího těla kvůli pentagramu nemohl. Nechal jsem ho chvíli tančit, kolem nás a sledoval, jak se po ní marně sápe. "Mé osobní tajemství. Řekněme, že jsem do ni vdechnul kousek sebe." Po těch slovech jsem do sebe temnou energii s pomalým nádechem opět natáhl. Rozhodně jsem takové množství nehodlal, jen tak zahodit. Bavil jsem se pohledem na ni, když v tom mi něco došlo. "Hmmm...asi bych ti měl dojít pro protijed..."

Fárn: Opřela jsem si hlavu i záda o opěradlo a mírně povolila svaly. Uvolněná ale přesto pozorná jsem čekala co z něho vyleze. Bylo mi trochu nepříjemné jak tam jen tak stál a koukal na mě, jak kdyby očekával nějaký cirkusový kousek. Když vyslovil slovo anděl nezvládla jsem skrýt překvapený a zároveň trochu zklamaný obličej. Představovala jsem si je prostě jinak, Nevím jak ty v chodbách na ně jsem neviděla. Ale už dříve jsem se s nimi letmo potkala, aniž bych tušila co jsou zač a křídla teda určitě neměli. Je pravda, že jsem je vždy míjela jen po ulici nebo na cestách, nikdy jsem se s nimi nedala do řeči a ani je neviděla bojovat. Ale proč nemají křídla, vždyť jim spousta tvorů říká opeřenci. Vždycky jsem chtěla pírko s anděla. Můj otrávený pohled byl naprosto namístě. Se Zarethova proslovu bylo víc než patrné, že je nesnáší, ale jinak jsem na ně slyšela spíše kladné názory. No možná si na ně brzy udělám svůj názor sama. Klidně jsem seděla a přemýšlela nad jeho slovy. Očividně se docela bavil, když popisoval co se mnou udělají. Já na sobě nedala znát vůbec žádnou nervozitu ani strach ba naopak. A to že je moje rasa jedinečně zajímavá to vím moc dobře sama. Přesto se mi u slovech o naší krvi, duších a životní síle sevřel žaludek a do žil se mi vlil vztek. Ani přesně nevím proč. Ale konečně přišla řeč na toho elina, to mě dost zajímalo, především, zda bych se to mohla naučit. Moji zvědavost rychle vystřídalo leknutí, zprudka jsem vyskočila na nohy a sledovala celou situaci. Černofialový kouř se ke mě blížil docela pomalu takže jsem si ho mohla pořádně prohlédnout. S upřeným pohledem jsem trochu nedůvěřivě a pomalu rozčeřila oblak rukou a sledovala co se bude dít. To jsou ty chvíli, kdy máš radost z toho co nosíš na krku pod košilí. Bylo by naprosto odporné, kdyby se to dostalo do mě, fuj... Každopádně s touhle dovedností se můžu rozloučit. Po chvíli jsem si uvědomila jak pobaveně mě Zareth sleduje. "Emm.. něco k smíchu?" podívala jsem se na něj trochu zamračeně. počkej až dostaneš větví po hlavě, schválně kdo se bude smát potom. Potom mu z pusy vylezlo něco jako... protijed. Co že? " Co prosím? O čet to mluvíš, mě nikdo neotrávil." Zmateně jsem se podívala na hrnek s čajem a zpět na něj a nechápavě zakroutila hlavou.

Zdálo se mi to nebo snad skutečně byla negativní právě z toho, že se s anděli nesetkala. Poslouchala vůbec slovo z toho, co jsem tu říkal? Nebo jsem se tu bavil jen se svým poměrně povedeným odrazem, který na mě hleděl z mramorové části krbu. Její překvapený až vystrašený výraz jsem sledoval s notnou dávkou zadostiučinění a osobního uspokojení. Jakmile mi ovšem došlo, že tak trochu umírá a zvedl se, chtěl zmizet pro protilátku, opět se začala vyptávat. Jen jsem protočil oči a otráveně mávl rukou. "Jasně, jasně o ničem nevíš, nikdo ti nic neprovedl. Nemáš ani tušení, jak často se s tímhle setkávám. Netrpíš v poslední době nevolností? Možná nechutenstvím nebo slabostí?" Ptal jsem se zbytečně a byl si dobře vědom, že krev, kterou jsem ji ve spěchu vmetl do obličeje, uspíšila proces. Její krev byla prokletá. Právě dokončovala "přeměnu". Odevzdaně jsem se jí snažil vysvětlit. "Podívej, za tohle fakt nemůžu dobře? Ale možná se to dá ještě zastavit, v nejhorším případě ti zbývají tři dny života, doufám ,že zatím dopiješ svůj čaj." Mávl jsem v bezvětří křídly ,až poryv větru rozcuchal elfce vlasy a rozházel papíry, ve vedlejší pracovně. Vylétl jsem do druhého patra a během několika sekund, se vrátil k elfce za tlukotu křídel vrátil s nazelenalou lahvičkou.

Fárn: Dále jsem zmateně postávala, co to sakra je, tenhle démon měl docela zajímavou schopnost a to mě svým jednáním neustále vyvádět z míry. Když se zeptal zda necítím nevolnost nebo slabost. Hořce jsem se zamračila, ano je mi špatně ale přece bych se nenechala jen tak někde otrávit. Navíc necítím to dlouho. Při jeho dalším proslovu vystřídal moje zmatení vztek. "Tři dny,? Děláš si srandu!" Najednou roztáhl křídla a někam zmizel. Nevim kam, jelikož jsem sklonila svou tvář k zemi, abych ji neměla od prachu, který zvedl poryv větru vytvořeny jeho křídly. Zatřásla jsem hlavou, abych si alespoň trochu srovnala vlasy do původního stavu. Než jsme se stačila zapamatovat z toho, co na mě před chvílí vychrlil, byl zpátky. Ani jsem se ho nezeptala kam se tak vypařil a s nasránim jsem na nej spustila. "Jestli si myslíš że je to sranda tak teda fakt není." Trochu jsem se uklidnila neboť můj projev mohl vypadat trochu historicky. Nadechla jsem se a s vyčitavým pohledem pokračovala. "Jelikož jsi jako prvni zminil svou obhajobu, tak za to určitě můžeš, takže mi to koukej vysvětlit." Na tyhle šaškárny už jsem asi trochu stará. Opravdu mě již unavuje tohle všechno. Buď ze mě má prostě srandu, což jeho tón moc nenaznačuje nebo, .... Co nebo? No asi umřu. Hmm to se mi fakt nechce, takže jestli mám jen tři dny. Musim s tim něco udělat, hmm vsadím se, že to nebude tak hroznė, jak to vypadá. Vydržím mnohem více nez třeba člověk, dokonce některé jedy, které jsou pro člověka smrtelné mi příliš neublíží. Najednou jsem si všimla, že drží něco v ruce, ale přes ty jeho drapajzny nevidim co. "Co to máš" Rukou jsem pokynula jeho směrem.

Když jsem viděl její neuvěřitelně podivuhodný výraz, jen jsem semkl rty do úzké linky a neochotně čekal, až se vyřve. Jakmile si uvědomila své jednání, trochu se uklidnila. “Momentálně se nesmějí, legrační by mi to přišlo v momentu, kdy bych usiloval o tvoji smrt. Tohle je spíše komplikace.” Byl jsem si samozřejmě vědom toho, že jsem právě získal pár výhod, ale prozatím jsem se rozhodl nechat si to pro sebe. Najednou se elfka rozhodla, že není nic lepšího než mě obviňovat. Pravda...oprávněně, ale stejně jsem nadzvedl obočí a naklenil se k ní trochu blíž, jako bych ji snad špatně rozumněl. “Jakže prosím? Za co mě vůbec máš?” Na to jsem lhostejně pokročil rameny. “Nebylo to schválně jasný? Jsem prostě tak trochu prokletý, dost mi to kazí práci mimochodem.” Konstatoval jsem, jakoby nic a odfoukl si neposedný pramen vlasů z čela, jakobych snad neměl nic lepšího na práci. Po te, co se zeptala na lahvičku, roztáhl jsem prsty, aby si mohla podivný roztok, který jsem ji rozhodně neplánoval prouzradit z čeho je, v klidu prohlédnout . “Tohle je látka, která zabrání tomu, aby se z tebe do zítra nestal ležák, a potlačí účinky otravy celkem poetický na další tři dny a protože jsem nenapravitelný dobrák, hodlám ti ji poskytnout.” Zazubil jsem se na ni. “Jako gesto dobré vůle.” Dramaticky jsem se uklonil a v duchu se musel pousmát nad tím, v jaké je situaci. “Mě osobně napadá jen jeden způsob, jak se toho zbavit, ovšem nepředpokládám, že ho budeš chtít slyšet dřív než vyzkoušíš nějaké pochybné metody, takže navrhuji dopít čaj, počkat, než bude vzduch prázdný a rozloučit se na dobu neurčitou.”

Fárn: Jo, nebylo schválně. Založila jsem si ruce na hrudník. Ty,.. Ten jeho přístup mě opravdu dovádí k nepříčetnosti. Ale ta lahvička mě docela zaujala. vzala jsem si ji do ruky a hodně moc jsem se snažila přehlédnout tu jeho poklonu. Vypadala dost zvláštně, nedůvěřivě jsem na ni koukala. Jo tak látka hmm. "Co v tom je a prosím do detailu. Vypadá to dost jedovatě. No ven s tím. Jsou v tom nějaké byliny nebo rostliny, nebo,.. proč to má tuhle barvu?" Po jeho poslední větě jsem už opravdu nemohla. Rukou jsem si projela vlasy, udělala několik kroků, obě dlaně jsem měla dané v pěst. Asi už mu opravdu vrazim, ne, nechám ho umřít nějakou šílenou smrtí, (kterou teda musím ještě domyslet.), Ale... Ne ne ne Fárn klid, nádech a výdech, nech toho idiota bejt. Přesunula jsem se k hrnku, abych se mohla napít. Hrr lístečky. Pryč s nima. Pouhou myšlenkou jsem donutila lístky, aby se vznesli. Nebyl to z vhledem k mému momentálnímu psychickému stavu vůbec žádný problém. Nechala jsem je několik centimetrů nad hrnek a zmačkala je do kuličky abych z nich dostala všechnu vodu a nechala je ve vzduchu. Vzala jsem si do ruky hrnek a trochu z něj usrkla. A začal mluvit již docela klidným hlasem. "Tak,.. proč mi nechceš říct ten způsob, chci se toho zbavit. Takže mě ta možnost NEČEKANĚ zajímá, protože .. emm já nevím, nechci umřít?" Sarkazmus byl v mých slovech jasně patrný. A navíc jsem se musela hodně soustředit, abych odolala pokušení mu tu kuličko, která stále ještě levitovala ve vzduchu, nehodit do obličeje. " A čekat na nic taky nechci, řekni mi co potřebuju vědět a já zmizím támhletěmi dveřmi a doufám, že na déle než na dobu neurčitou" Doufám, že se pak už nepotkáme. Řekla jsem si pro sebe.

Koutky úst mi pobavením cukaly,jak jsem sledoval elfku, která se mě nepokusila momentálně zabít nejspíš jen proto, že byla dostatečně příčetná a věděla, že potřebuje odpovědi. Jakmile se mě ovšem zeptala na tekutinu, málem jsem se zasmál. “Ne, tohle vážně nechceš ani nepotřebuješ vědět, ale můžeš mi věřit v tom, že ti ji nikdo jiný nepripraví.” Zaujatě jsem pozoroval, jak pracuje s mým čajem. Sice jsem nechápal v čem ji ty lístečky vadily, ovšem zdálo se, že vztek podporuje sílu její magie stejně jako u mě, což je dobré vědět. “To je skvělá zpráva.” Řekl jsem se zařivým úsměvem a rozpřáhl ruce, abych svým slovům přidal na váze a předstíral, jako by mě snad její jednání zaskočilo. “Máme teď stejný cíl, není to paráda? Duch lesa prý dokáže jednoho očistit a dat druhou šanci. Je to sice podivuhidna náhoda, ale vzhledem k tomu že ty na cestu potřebuješ více protijedu a já zase elfa, měli bychom ji využít v náš prospěch.” Zatvářil jsem se tak nevinně, jak je to jen u démona mého charakteru možné a s hraným ustraným výrazem se jí zeptal. “Tak co, je ten čaj dost teplý?”

Fárn: Přela jsem se o gauč a v ruce stále držela ten hrnek. Na mou otázku o lahvičce samozřejmě neodpověděl. Mírně jsem zakroutila a sklonil hlavu dolů. "Jo, mám vypít něco, co netuším co obsahuje a ještě k tomu to vypadá takhle?" Zamumlala jsem si pro sebe. Alespoň další z otázek zvládl, teda skoro." Takže duch lesa říkáš..." řekla jsem překvapeně a pozorovala točící se čaj v mém hrnku, s kterým jsem pomalu otáčela. "Hele, už mě nebaví hlídat tady ty lístky. kam je mám dát? Máš tu nějaký koš, nebo ti je mám hodit na hlavu." Neodpustila jsem si škodolibí úsměv. "Na hlavě by ti určitě slušely. Ale ano jinak ten čaj je docela dobrej, lepší by byl s cukrem ale to už je jedno" Postavila jsem hrnek spět na stůl a udělala několik kroků a s vážností jsem začala mluvit. " Víš je tu jeden malej problém. Já s tebou rozhodně spolupracovat nehodlám. Přesto, že umírám touhou se dozvědět, co tak důležitého chceš po duchovi lesa." Musela jsem se zasmát, když jsem si uvědomila doslovné znění mých slov. " A jestli potřebuješ elfa přeji úspěšné hledání." Moc dobře jsem si uvědomovala kolik nás tu kolem je a taky moc dobře vím, jak reagují jiní elfové na podobné rasy. Pravděpodobně by se ho rovnou pokusili zabít za to co je. Jsem jedna z nejméně rasistických osob svého druhu. Nutno říct, že máme právo se takto chovat, neboť přece jen, ostatní rasy nám nesahají ani po kotníky, což neznamená, že nemohou být nebezpeční. "Ano pravda těch informací si my mohl dát více, ale no co. " Přistoupila jsem ke stolku a dopila svůj nápoj. " Měj se" Sebejistě až drze jsem se otočila a zamířila ke dveřím. Přesto, že jsem byla otočená, dávala jsem si velký pozor, co bude Zareth dělat. Alespoň, že plán je jasný. Vezmu Meg a jedem odsud.

"Nemusíš to vypít, taky mi tu lahvičku můžeš vrátit." Usmál jsem se na ni. "Navíc to prý chutná ještě hůř, než to vypadá." Jen jsem na lístky pohlédl, trochu se zasoustředil, a ty zčernaly, načež se rozpadly na prach. Jen trocha černé magie, nic světoborného, smrt je tak nějak můj...em...průvodce? Nadmul jsem se pýchou, když pochválila první čaj, který jsem kdy uvařil, než mi došlo, že je to v tuto chvíli ta nejméně podstatná věc. Hněv ve mě začínal vřít, jakmile se ke mě otočila zády. "Začínám mít pocit, žes ještě nepochopila, co se ti tu snažím tak přátelsky naznačit." Rozzuřeně jsem na ni zavrčel a vymrštil svoji ruku jejím směrem, abych si usnadnil manipulaci s její prokletou krví, která mě k nejrůznějším kouskům přímo nabádala. Na okamžik, jsem Fárn zabránil v pohybu tím, že jsem její krev jednoduše nepustil tím směrem, kterým se elfka chtěla pohybovat. Donutil jsem její srdce pracovat daleko rychleji, a s pološíleným výrazem ve tváři byl ochotný nechat ho, aby se roztrhalo námahou, což je mimořádně bolestivá, ovšem velice napohled zajímavá záležitost. Chybělo k tomu tak maličko. Jediný boj, který jsem v této místnosti sváděl, byl sám se sebou. Brzy jsem si své jednání uvědomil a elfku ze svého magického sevření propustil. S trochou štěstí, se jí to srdce nezastaví, ale tak něco snad ještě vydrží. Místo toho, jsem svoji pozornost zaměřil na lahvičku, kterou jsem jí dal. Mé oči stále byly plné hněvu, když se skrz její kůži, dostalo na povrch několik kapek krve v podobě drobného krystalu v místech, kde držela lahvičku.Chtěl jsem, aby si uvědomila svoji situaci. Mám ji v šachu. Ozvalo se tiché křupnutí, jak krystal z její krve prorazil lahvičku s protijedem, od kterého měla okamžitě zadělanou celou ruku. Nechal jsem krystal přiletět, do své pracky, kde levitoval, aby si ho mohla dobře prohlédnout. Její krev teď měla stejnou barvu, jako ta má. "Budu tě hlídat. Pokud se necháš chytit, okamžitě tě zabiju. Rozhodně se nenechám ohrozit tvoji hloupostí." Mluvil jsem tonem hlasu,který zvěstoval jen problémy a zkázu. "Dobře nalož z časem a užij si svůj den. Pokud někdy budeš chtít vidět další z nich, počkám na tebe s východem první hvězdy u vodopádu za městem. Uvidíme jestli se tam dostaneš po svých." Po těch slovech se krev v mé ruce rozplynula ve vzduchu a já čekal, než elf opustí mj dům. Jestli sem někoho přivede, nastanou jatka, což se mi dneska zrovna nehodí. Budu ji tedy muset zase sledovat...no skvělé, jako bych neměl lepší věci na práci. Zyra v mé hlavě mi situaci, ale vůbec neulehčovala. Posílala mi obraz mě, jak zahazuju šišku, což jak jsem pochopil, byla elfka, která nám stále přidělávala práci. Nemohl jsem si ovšem dovolit, přijít o ni, takže jsem Zyry návrh tlumil. MOMENT! To ona mohla za to, že jsem po Fárn, tak vystartoval.Ten pes mě jednou vážně přivede do hrobu. Laskavě jsem ji utišil a slíbil, že jednoho dne smočí své tesáky v elfské krvi. Což vedlo k uklidnění situace a já se tak konečně mohl soustředit na okolí, bez cizích pocitů.

Fárn: Když na mě vyprskl svá slova ani jsem se neohlédla, měla jsem v plánu se co nejrychleji zdekovat pryč. Po několika dalších krocích, jako bych do něčeho narazila. Opravdu jsem se nemohla pohnout dál. "Co to je?" Špitla jsem si pro sebe. Srdce mi začalo tlouct čím dál tím rychleji a já jej nemohla zastavit. Vyděšeně jsem se ohlédla k Zarethovi. V jeho tváři jsem viděla vztek a zlost. Ruka, natážená směrem ke mě, mi byla jasnou odpovědí, na tuto situaci. Srdce mi stále zrychlovalo. S rukou na svém hrudníku jsem udělala několik zmatených kroků a opřela se o stěnu. Srdce a cévy mě pálili, cítila jsem tlak a bolest jakoby my někdo trhal tkáň na kusy. Se svraštělým čelem a vytřeštěnýma očima jsem hleděla do země. Snažila jsem se s tím bojovat, ale bolest se jen zhoršovala. Tiše jsem naříkala, spíše kňourala. Konečně začala bolest ustávat, srdce se mi zpomalovalo. S pootevřenou pusou jsem těžce dýchala a snažila se trochu uklidnit. Zaslechla jsem křupnutí skla a na ruce ucítila tekutinu. Ruka, ve které jsem držela lahvičku, byla celá upatlaná a z dlaně mi kapali kapičky krve. Ale tohle není moje krev. Nechápavě jsem na ni hleděla. Já nemám takto tmavou krev. Krystal, který se z nich vytvořil, prostě odletěl. Zrakem jsem ho doprovázela. Vyděšená jsem si poslechla Zarethův proslov a bezeslova prostě rychle vypadla. Seběhla jsem schody a ještě chvíli běžela, než jsem se zastavila u nějakých křovisek. Tohle je špatný, tohle je hodně špatný. Vařil se ve mě vztek, měla jsem stochutí se tam vrátit a bojovat. Tak hloupá ale nejsem, neměla bych šanci. Přijde chvíli, kdy mi za tohle zaplatí. Dnes to, ale asi nebude. Dostala jsem pěkně přes prsty, jeden by řekl, že s mými zkušenostmi se to nemůže stát. Proto mě to taky tak vyvedlo z míry. Vydala jsem se k městu, potřebuji se dostat na druhý kraj, nevím, zda je to moudré, ale musím ji prostě vidět. Konečně jsem dorazila k městu. Moje kroky vedli zapadlou ulicí, pozorně jsem naslouchala zda, mě někdo nesleduje. Ten kdo mi teď zkříží cestu draze zaplatí! Jen ať se někdo objeví moc ráda si vyliji vztek.

Jakmile elfka zmizela z domu, rozčileně jsem zamířil do své pracovny. Nejraději bych do něčeho kopl, vždyť jsem právě přišel o svůj poslední protijed. Ta holka nemá vůbec představu o tom, jakou dá práci ho vyrobit. V záblesku světla se zjevila Zyra a sedla si kousek vedle, při čemž na mě upírala svůj zářivý pohled. V hlavě se mi zjevil obraz ječícího anděla. Široce jsem se na ní usmál a ona mi úsměv svým trochu děsivým způsobem oplatila. Pravda, chtěl jsem jít původně sledovat elfku, aby se nepokusila o nějakou hloupost, jenže mi to bude úplně k ničemu, pokud hned zase umře. Zamířil jsem tedy k ukrytému schodišti a pomocí páky je odhalil. Zyra mne u toho následovala a dobrá nálada z ní jen sršela. Tohle nám oboum jistě prospěje. Jakmile jsme se ocitli pod schody, položil jsem drápovitou ruku na kamennou zeď, zatímco jsem pokračoval v chůzi vpřed. Od kovových drápů začaly okamžitě létat jiskry a drápy po sobě v kameni zanechávaly moc pěknou památku. Ozvalo se trhnutí řetězy, náš host věděl, že se blížíme, krom toho si byl moc dobře vědom toho, jaký problém jde společně s námi.

Fárn: Během několika minut jsem vešla do velkého obchodu z jídlem. Musím koupit něco Meg a taky nějakou muslityčku na později pro sebe. Stále jsem se rozhlížela kolem, nemám v plánu se nechat zaskočit. Šla jsem svižnou chůzí, obchod byl již za mými zády. Hodně jsem uvažovala nad tím co teď udělám. Možností moc nemám. Spolupráce s tím démonem se mi hnusí, ale nemám moc na výběr, umřít k vůli tomu nechci. Ale jeho loutkou nebudu! Spolupráce s ostatními nepřipadá v úvahu. Kdybych ho chtěla zabít není nic jednoduššího, něž na něj poslat ty co ho chtějí vidět na roštu. Vím, kde bude. Pokrčila jsem si rameny. Ale potřebuji ho živého, alespoň do doby, než se dostanu z té em.." otravy". Navíc nevím jak moc, by se s nimi dalo mluvit, nebylo by vhodné, aby mi šla po krku další banda magorů. Ačkoliv nerada budu prostě muset zatnout zuby a nějak se domluvit s tím zabedněncem. Uvidíme co po tom duchovi lesa bude chtít. Ale takto je to dost nefér. Potřebuji trochu vyrovnat lať a nebo.. tu jeho snížit. Něco mě napadlo. Potřebuji ale k počítači, toto město je velké, divila bych se, kdybych nenašla to co hledám. Běžela jsem po ulici a hledal nějakou modernější restauraci. Běžela jsem jen chvilku a musela se zastavit, opřená o lampu jsem lapala po dechu, také jsem se docela zpotila. Co to sakra je? To, že mě někdo otrávil snad neznamená, že mi přestanou fungovat plíce. Hrr.. tohle je otrava. Vydýchala jsem se a pokračovala trochu pomalejším tempem. Konečně. Tohle vypadá slibně. Dveře se mi otevřeli sami před nosem a já s úsměvem zamířila k baru. "Prosím vás nepustili by jste mě na počítač potřebovala bych si něco zjistit." Paní se na mě tak divně podívala, povzdechla jsem si. "Zaplatím to". Neskutečné jak lidé na ty peníze slyší. Netrvalo dlouho a ocitla jsem se v nějaké pracovně. Usedl jsem na židli na kolečkách a otevřela si nové okno na vyhledávači. Trochu jsem zavzpomínala, jak se mě to někdo snažil naučit, protože na tohle blbiny jsem fakt antitalent. Naštěstí jsem pochytila dost, no uvidíme jestli se někdy ještě zlepším, chtělo by to. Je až neuvěřitelné jak lidé ovládají jiné přes svítící krabičku a neviditelnou dráhu tekoucí energie. Netrvalo mi to ani 10 min. a našla jsem to co jsem hledala. Teda doufám. To brzy zjistím Bingo. Jsem prostě dobrá.

Díky světlu, které vytvářely jiskry odlétající od mých drápu, jsem zahlédl zděšenou tvář mladého anděla. Byl velice dobře svázaný a jak se panicky snažil vymanit z okovů, linul se chodbou otravný, řinčivý zvuk. Anděl vypadal poněkud použitě, jeho křídla byla na mnoha místech zpřelámána a peří jsem mu, z velké části vyškubal při své minulé návštěvě, když jsem zrovna neměl svůj den. Z četných řezných ran na jeho těle ještě místy vytékala krev do předem připravených nádob bod ním. Zaplašil jsem neposednou myšlenku, která mi připomněla dobu, kdy jsem se já sám nacházel v podobné, ba ještě o dost horší situaci a s hladovým výrazem ve tváři k němu přistoupil. Nanejvýš opatrně jsem mu vyndal roubík z úst, takže to jeho kňučení teď muselo být slyšet po celém domě. Vzhledem k tomu, že už slzy ronil, měl jsem o práci méně. Ono správné antré po pár nepříjemných zážitcích nejspíš taky děla své. Ale nemohl jsem si odpustit rozdrtit mu, alespoň pro mé uspokojení, hrudní kost. Bylo to k popukání. To oškubaný kuře, teď znělo spíše, jako podsvinče. Cítil jsem, jak se mi výraz šílenství dere do tváře, ovšem nedbal na to. Zyra nás s širokým úsměvem pouze pozorovala a vyčkávala na mé pokyny. Rozvázal jsem pouta toho nepovedeného pokusu o bytost a ten se okamžitě sesunul k zemi. "Ale no tak, nebuď baba. Trochu života." Zasmál jsem se, ho přimáčkl k zemi a oběma rukama ho čapl za křídlo, které jsem mu velice pomalu urval od těla. Bylo až neuvěřitelné kolik krve z toho bylo. Já jsem ovšem ještě neměl dost, ačkoli byl ten anděl na pokraji smrti. Dokonce jsem mu jeho vlastní krev musel pomocí magie udržovat v těle, aby ještě chvíli vydržel, než tady s ním skončím. Následovalo druhé křídlo a anděl přestával mít sílu křičet, už z něj vycházelo pouhé chrčení. "Nenene...ještě neumírej chci, aby ses na to dobře podíval. Tohle není moje práce jasné? To tví přátelé za to mohou. Mé jednání je pouze reakcí na výsledek vaší dlouhodobé práce. Copak sis něco podobného nepředstavoval?" Zeptal jsem se anděla a donutil ho pohlédnout, na jeho bývalá křídla. Chtěl se zvednou, ale já ho opět skopl na zem. "Chůze ti dělá očividně problémy, měl by ses naučit dívat se pod nohy." Po těch slovech jsem ho drápy chytil za hlavu, načež opět něco zakňučel. Jeho křik ovšem nabal na obrátkách, hned po tom, co jsem mu drápy zanořil hlouběji do kůže a vydloubl mu obě oči. Chtěl jsem si je původně nechat, jenže se o mé drápy zničily a roztekly se mi v ruce. "Sakra." Zamumlal jsem si pro sebe. Prohlédl jsem si své dílo, načeš nanejvýš klidně prohlásil. "Tak běž. Já už se ti nezkřivím ani vlásek, máš mé slovo." Oznámil jsem mu, ale při pohledu na jeho rány rychle dodal. " Takže jsi volný pokud trefíš ven dřív, než umřeš." Strašně jsem ho chtěl úplně rozpárat, ale nakonec jsem si to rozmyslel. Anděl naříkal a šmátral naslepo rukama po okolí. Nějakým způsobem se mu začínalo dařit posouvat se chodbou. Zaujatě jsem ho sledoval a otráveně mlaskl, když jsem za tím viděl krvavou čáru, kterou budu muset uklízet. Zyra se neslyšně vynořila vedle mne ze stínů. Které nás obklopovaly. Jediným světlem tu stejně byla pochodeň, která hořela v chodbě za námi. Stála mi klidně za zády a čekala, jestli dodržím svůj slib. Ani jsem na ni nepohlédl, věděl jsem přesně co čeká. "Zabít." téměř jsem to slovo zasyčel, načež Zyra vystartovala vpřed . Netrvalo dlouho a ze slepého, marně se bránícího anděla zbyla po jejím divokém útoku jen malá hromádka magické kaše. Jo a taky ruka, kterou ještě trhala na kusy, nejspíš si ji plánovala nechat na později, jako hračku. Byla spokojená, stejně tak, jako já. Byl to dobře strávený téměř rodinný čas, který utvrzoval naše přátelství.

Fárn: Spokojena sama se sebou jsem vypálila z restourace. Měla jsem v halvě dvě adresy snad na jedné najdu to co potřebuji. Pochopitelně jsem nejprve zamířila k té bližší. Propletla jsem se několika uličkami a najednou stála před docela zajímavým obchodem. Měl šedivou barvu a za vílohou vystavěných několik lapačů snů, pod ní byli namalovány nějaké obrazce, někomu by to mohlo připomínat možná opbyčejné klikiháky, ale já ty symboly moc dobře znala. Jsem tu zprávně. Rozhlídla jsem se kolem a jista toho, že mě nikdo nesleduje, vešla dovnitř. Nepříjemný zvuk zvonku prozradil mou přítomnost a postarší muž za pulten s tmavými vlasy mě v ten moment projel očima od hlavy až k patě. Netvářil se na mě příliš mile. Za dveřmi ležel velký červený kulatý koberec, trochu znechuceně jsem sa na tu zem podívala, hmm ten se mi moc nelíbí, ale necháme koberec kobercem, šla jsem trochu blíže k pultu, při čemž jsem si stihla prohlédnout všechny ty krabičky co neležli kolem, co v nich asi je. "Dobrý den. Co si přejete?" Vytrhlo mě z přemešlení. "Hledám něco docela specifického, máte tu nějaké vybavení s ďáblovou pastí.?" Zaptala jsem se jako bych žádala o tak běžnou věc jako třeba banán. Pán se na mě nejprve vážně podíval a pak se začal smát. "Slečno tady jste v obchodě se suvenýry a navíc pro tohle by jste měla zajít možná do nějakého akčního filmu." Zle jsem se na něj podívala a nahla se trochu blíž k němu a popadla ho za límec. Vypadá to, že už začíná chápat proč jsem tu. No hurá. Pustila jsem ho a doufala, že se sním nějak domluví. Najednou jsem uslyšela cvaknout zbraň. Opravdu na mě míří nabitou zbraní přes kus dřeva, to mě skoro uráží. "To je fór, když si budete střílet zákjazníky, tak se neuživíte. Nebojte se já peníze mám a doufám, že je tu budu mocit utranit" Clápek se konečně trochu uklidnil a z nedůvěřivým pohledem mě vzla do nějakého skladu. Ze sejfu vytáhl několik krabiček. Byla jsem moc zvědavá co v nich je. Bylo značně vidět, že by mě nejraději vyprovodil z ochodu ven. Ale po několika otázkách o tom co stím chci dělat, a jakého démona se chci zbavit mě došla trpělivost. Po narážce na můj věk jsem se už hodně naštvala. pff já a moc mladá na tenhle obor, prej vrátit do školi. Jen kdyby tušil. Je na čese mu asi něco ukázat. Z kapsi jsem vyndala malou skleničku se stromkem a vyšroubovala ji. Koukal na mě dost posměšně. V tom ho pokynem mé dlaně omotala liána. Docela šikovně jsem mu tím svázala ruce a navíc jsem mu jednu hodila kolem krku a pomalu začala utahovat. Jeho překvapený a bezmorćný výraz mě naplňoval spokojeností. " No koukej co děláš mohl si dostat dobře zaplanceno, ale ty se raději chováš takhle. hloupé." Muž nebo spíše budoucí mrtvola mi ihned prozradil, kde co najdu. Ikdyž mi hledání neskutečně stěžoval jehi vřáskot. Mám to co jsem hledala, pouta s ďáblovou pastí. V tom jsem si všimla ještě jedné poslední věcičky vypadalo to jako ozdobný obojem pro velkého psa s podobnými symboli jako na poutech. Otočila jsem se k muži a zvědavě se ho otázala na tuto krásnou věcičku. Muž se ale netvářil, že mě to chce říct. Zmračila jsem se nad jeho neslušným chováním. Třeba mu to se zlomeným žebrem půjde lépe. "Tak jo přestaň už řvát a vyklop to, upozorňuji tě na to, že těch žeber na lámání máš ještě stále dost. A možná tomu nebudeš věřit" Vyhrkal jsem smíchy. "Ale já hrozně nerada někomu ubližiji." Můj milí pohled to samozřejmě potvrzoval. "Hmm trváti to." Křupání kostí mi skoro vždy přinášelo docela úlevu od veškerého dění, jen kdyby u toho tolik neřval. Ale svou odpověď jsem nakonec dostala. Musím přiznat, že tahle vecička se mi opravdu líbí. "Hmm, tak děkuji za spolupráci ale pochop, ikdyž prosíš moc hezky, a opravdu obdivuji jak si se tak rychle ve svém chování zlepšil, pustit tě nemůžu, ještě by ses někde zmínil o naší spolupráci a to bych nebyla ráda, ale zato, že si mi takto zvedl náladu tě zabuji alespoň rychle." Bez váhání a s ignorací jeho slov jsem mu probodal srdce dýkou. To je docela škoda mohla s ním být věčí legrace. No nic načase vypadnout, moment. Tohle se mi líbí taky, no tak přece to tu nenechám. Jednalo se opravdu malinký revolver, se zásobníkem plný kulek se známým symbolem. To se bude hodit. Schovala jsem si ji za pásek. Pochvalu mé práce mi přeřušili něčí kroky. Asi ten vřískot přilákal pozornost. Nebudu zjišťovat čí.

Přivolal jsem si desku, abych při uvádění domu do původního stavu, neplýtval vlastní energii. Jakmile můj pohled upoutala rozbitá lahvička a skvrna pod protijedu zamračil jsem se na ni, načež ji mávnutím ruky vypařil. Zatracená elfka. Byl jsem si dobře vědomí toho, kolik času jsem ji právě poskytl, jenže už to bylo pravdu potřeba. Kdybych ji nenechal odejít, pravděpodobně bych se neudržel a prostě ji zabil, o což taky úplně nestojím, alespoň zatím ne. Jakmile jsem dodělal, co bylo třeba poslal jsem Zyru za elfem. "Nechoď moc blízko, chceme jen vidět, co od ní čekat. Schovávej se ve stínech a dávej na ni pozor, bude-li to nutné." Po těch slovech Zyra zmizela z domu. Pochopitelně se brzy podívám na to, čeho je svědkem, nejdřív bych si ale rád dal dohromady nějaké věci na cestu. Stáhl jsem se tedy do své lidské podoby a sundal ze sebe roztrhanou košili. Kterou jsem prostě zničil, skvělé... Zamířil jsem k velké almaře, načež sáhl po jednom ze svém oblíbeném kusu oblečení. Černá úzká košile z té nejdražší látky, kterou by jeden musel vyvážit zlatem, aby ji získal. Barva se v tlumeném světle domu matně leskla, jako ostatně pokaždé a stříbrné lemování na mě vypadalo spolu s vysokým límečkem zatraceně dobře. Přibral jsem si k tomu rovnou pár vysokých bot i kalhoty. Vše bylo sladěné do těchto barev. Někomu by se to možná mohlo zdát přehnané, jenže já kvůli tomuhle musel kdysi zabít pět set vojáků. Je to asi jediná pěkná památka na dobu mého výcviku. Neodpustil jsem si ještě upravit si v zrcadle vlasy a když jsem byl s výsledkem spokojený zamířil vytvořit ten proklatý protijed. Nechal jsem si pochopitelně své vlastní drápy, což moc pěkně hrálo se stříbrnými detaily na mém oblečení a taky jsem se takhle cítil prostě trochu přirozeněji. Zatímco jsem pracoval zkontroloval jsem ještě Zyru která se pomocí stínů řítila městem sledujíc stopu prokleté krve, kterou za sebou Fárn ve vzduchu zanechávala. Zatím se nedělo nic moc zajímavého.Protijed byl brzy nachystaný, ještě jsem na něj pro všechny případy seslal pomocí tabulky jednorázové kouzlo neviditelnosti, aby mi ho nikdo nemohl vzít i v případě, že se dostanu do nějaké nepříjemné situace. V tu chvíli mi Zyra rozčileně poslala obraz známého obchodu, kam ji táhl pach elfa. Její zloba byla zároveň i tou mojí. Samozřejmě jsem věděl, kde se nachází. "Zatraceně." zavrčel jsem si pro sebe, jenže Zyra se nezdála, že by si dnes chtěla brát servítky a mířila stále blíž. "Nepřibližuj se k tomu!" Zakřičel jsem na ni skrz svoji mysl. "Prostě počkej až vyjde a potom ji jen sleduj, nic víc." Rychle jsem si sbalil nejdůležitější věci, načež máchnutím roky rozrazil dveře domu a vyrazil do ulic. Ještě musím zařídit jednu věc.

Fárn: Proběhla jsem skladem hledajíc zadní východ, supr... dveře a na nich zámek. No to není příliš velký problém, rostlinkou, jenž jsem donutila vylézt z mého skleněného talismanu, otvírání zámku šlo velice dobře. Netrvalo dlouho a já byla venku. Rychle jsem se odtamtud vytratila. Dávala jsem si velký pozor a pohybovala se velice nenápadně, jak jen mi to mé tělo dovolilo. Nestihla jsem po sobě zamést stopy, navíc bych si měla dát sakra pozor, nechci potkat žadného démona, anděla a už vůbec ne Zaretha. Svižným tempem a s neklidem v očích se přede mnou objevil konečně okraj města. Konečně jsem si dovolila zastavit, chvíli trvalo než jsem se vydýchala. Klidným krokem jsem se blížila tichou ulicí, neodolala jsem tyčince, která me tlačila v kapse, potřebuji doplnit trochu energie. Spokojení se svoji svačinou mě brzy opustilo zaplavila vlna paniky, hladina adrenalinu v krvi mi prudce vzlétla vzhůru. Ve vzduchu jsem ucítila jemnou ale známou energii, Zareth. Prudce jsem se začala otáčet a rozhlížet kolem. Opravdu hodně jsem se začala soustředit i na ten nejjemnější zvuk. Ale jedine co jsem postřehla byl dětský smích o ulicí vedle, po Zarethovi ani vidu ani sluchu, kde ksakru je. Tenhle démon už me opravdu přestává bavit. Vytasila jsem svou dýku a z mých očí šel vztek a nenávist. Tak kde jsi. Ještě chvíli jsem se tam motala a čekala z poza kterého rohu na me vyskočí, když v tom se ta energie vytratila. Buď se vypařil a nebo už opravdu magořím. Schovala jsem svou krásnou zbraň a vydala se směrem ke stájím. Vim že to není ideální ale potřebuji nějaké své věci, ktere jsou díky kouzlu chráněny u mého sedla. Rychlost mi dodával vztek padající na Zarethovu hlavu.