Zareth/Fárn/Ytia

“Nechej si ten pohled pro někoho jiného elfko. To já tady mám důvod k tomu držet si od tebe odstup. Nezapomeň, že jsi se včera předemnou plazila po zemi a potácela se s nějakým druhem záchvatu, jak smyslů zbavená.” Své výrazy jsem si tentokrát nechal pro sebe. Měl jsem totiž co dělat, abych tím oknem neproskočil ven. Začínal jsem si všímat, že má kůže nabírá šedavou barvu a vlasy se mi pomalu barvily do černé. Opravdu jsem se tu necítil dobře. Zamžoural jsem na její lístek právě ve chvíli, kdy otevřela dveře nějaká žena v uniformě se slovy. “Předložte své doklady prosím.” Nechápavě jsem na ni civěl, když v tom mi něco došlo. Není to člověk, nýbrž elin. Z pod její čepice jsem zahlédl jedno špatně schované ucho.

Fárn: Prej plazila, drzou jeden. Z mých očí šla nenávist, ale nic jsem neřekla. Ještě než jsem se stačila lístek uklidit zpět do kapsy objevila se průvodčí. Tak moment. Co tohle tady dělá? Zda se moje smysli nemýlí, jakože to nemají ve zvyku. Tohle je elin. Je snad první svého druhu, kterého jsem potkala mimo les. Tyhle bytosti příliš neuznávám, né, že by mi osobně příliš vadili. Ale jsou to lidské hračky. Ne jednou mi zaplatili, abych zabila něco jako je ona. Postavila jsem se na nohy a zamračila se, upřela na ní pohled. Ruce jsem měla volně svěšeny podél těla. Ani jsem v té chvíli nekoukala co dělá Zareth, který ještě před chvíli vypadal dost zajímavě, od kdy démoni mění barvu? Třeba je kříženec s chameleonem to je teď jedno. věškerou mou pozornost pohltila ona. "Hele, nechci tady problémy, takže ty se sebereš a budeš směle pokračovat ve svém, emm....´práci´" pousmála jsem se "o kousek dál, jinak tato místnůska bude mít nový nátěr a věř mi tobě se líbit nebude. Nemysli si, že nevím co jsi zač." Mluvila jsem klidně pomalu a rázně,aby mě dostatečně slyšela a došlo ji, že to myslím vážně.

Z normálních okolností bych si její nenávistný pohled jistě užil, ale to už Fárn téměř startovala po té docela dost zmatené průvodčí, která se nyní tvářila naprosto nešťastně. "Já chci jenom ty jízdenky." řekla po chvilce a hrdě se narovnala. Musím říct, že to na mne docela udělalo dojem. Najednou mi došel úžasný způsob, jak se odreagovat. Rychle jsem si ty dvě prohlédl vypočítavým pohledem, načež ho velmi rychle na mé tváři vystřídal oslnivý úsměv. "Odpusť mojí společnici, je trochu nervozní a ráda si vybíjí své komplexy na ostatních. Popravdě už se nedivím, že s tím jak neuvěřitelně NENÁPADNĚ a přátelsky se chová nemá vůbec nikoho, je nesnesitelná. Nemám pravdu?" Zazubil jsem se na Fárn a vstal. Konečně se zdálo, že jsem přivykl tempu vlaku. "Můžete mi prosím vysvětlit, jak je to s těmi doklady? Jedu totiž poprvé." Ten elin se na mě trochu ostražitě usmál a naklonil se ke mě trochu blíž. "Měl byste si svoji slečnu trochu krotit pane...jinak kam, že to jedete." Jen jsem se zasmál a mávl rukou. "Milá paní, tady jste trochu vedle, víte s ní je jeden zásadní problém...moje standardy. Tohle je pod moji úroveň." Zasmál jsem se na elfku a znovu pozornost obrátil k té paní. "Co se cesty týče, nějak mi nesvědčí, takže daleko už nepojedem." Rychle a pevně jsem ji chytil za ruku a přitáhl ji ještě o kousek blíž k sobě, načež jsem ji věnoval nebezpečný úsměv a vyfoukl jí do obličeje oblak koncentrované černofialnové energie ve formě kouře, který se jí během okamžiku dostal do očí, nosu a úst, dokud všechen nepronikl do jejího těla. Zalil jí oči stejnou barvou, zatímco se rysy ve tváři měnily v nekontrolovatelně agresivní grimasu. Pustil jsem její ruku, načež jsem ji ladným pohybem pomocí magie odsunul až do uličky. Elin zrychleně dýchal, snažil se ovládnout vlastní tělo, ale marně. "Sleduj tohle, elfko. Nechápu, proč je nemáš ráda, je s nimi taková legrace." Elin se divoce snažil vrhnout na nás, ale má magie mu v tom zabránila, takže se s vrčením vydal do další místnusky, ve které se ozval křik. Brzy jsem zaslechl, jak trhá maso cestujících na kusy. Někdo nejspíš utekl a nahlásil, co se tu děje, protože vlak se skřípěním zastavil. "Myslím, že jsme dojeli do cíle." Řekl jsem úplně nevině a prohlížel si svoji ruku, jako by byla kdovíjak zajímavá.

Fárn: Tak jízdenky jo, chtěla jsem něco dodat ale Zareth mě přerušil. Pootočila jsem hlavu abych na něj viděla, ale tu průvodčí jsem z očí nepustila. Opravdu mě zvládl v jedné větě 4X urazit? Jak to vypustil s pusu věnovala jsem falešný úsměv. Počkej ještě chvilku a začnu si ty komplexy chladit na tobě! Když vstal a odstrčil mě, aby se dostal k té paní, aby s ní mohl klábosit cítila jsem se už dost uražená. Takové chování si opravdu nezasloužím, drzoun. Jeho co? " To si snad děláš srandu" Vyprskla jsem na paní, kdyby přede mnou nestál ten zabedněnec už by ji paní asi chytla. Když se ale objevil ten kouř ustoupila jsem dva kroky vzat. Nechápavě jsem zírala na to co právě vidím, když ji Zareth pustil vystartovala po nás, uskočila jsem ještě kousek do za du a nalepila se na okýnko, najednou paní se vzteklým výrazem prostě zmizela za uličkou. Vykula jsem oči. Neváhala jsem, tohle mě zajímalo protáhle jsem se kole Zaretha, abych se mohla podívat co se děje. Ten pohled byl až neskutečný, ta bytost rvala ostatní cestující na kusy, opřená o rám dveří jsem jen překvapeně zírala. Jak tohle udělal, jak ji k tomu donutil? Tahle podívaná byla naprosto fascinující, musím přiznat, že tohle mi vzalo dech, no ale divadlo je u konce. Pro tentokrát musím se Zarethem souhlasit. navíc tenhle vlak se mu už přestával líbit. rukojetí od dýky jsem rozbila okno a vyskočila ven. Zmizela jsem za kolejemi, ani jsem se neohlížela, kde je ten kazič dne a prostě se snažila zmizet v houští, které lemovalo koleje.

Spokojeně jsem si prohlížel své dílo a sledoval po očku i překvapenou elfku. Hned jak ale vyskočila z okna, něco jsem vztekle zahučel, načež jsem ji následoval. Nejprve jsem se vyškrábal na střechu, abych se pořádně podíval, kam má namířeno. Do lesa...kdo by to byl tušil...elf co míří do lesa. Tohle bylo nanejvýš nudné. Do tváře se mi konečně začala vracet barva. Ještě na střeše vlaku jsem se proměnil do své pravé podoby. Protáhl jsem si dlouhá křídla a skočil do prázdna. Za hlasitého tlukotu křídel jsem pronásledoval elfku v dostatečné vzdálenosti, aby mne ještě nezaznamenala. Byl skvělý pocit, být zase jednou sám sebou. Konečně jsme byli dostatečně daleko, abych mohl uskutečnit, co bylo třeba. Dostal jsem se na obloze před ni a dobře odhadl její dráhu i rychlost. Prudce jsem klesl, načež jsem téměř volným pádem přistál přímo před ní a nechal zem pod sebou popraskat pod proudy temné magie. Křídla jsem nechal ještě napůl roztažená, aby mohla obdivovat jejich sílu i spetité tetování, ještě jsemchvilku posečkal v dramatické poze, při čemž, kolem mě pulzovaly výboje temné energie a prokletá krev se vlnila kolem, jako stuha. Bylo to náročné divadlo, ale stálo za to. Věnoval jsem jí nebezpečný úsměv, plný ostrých zubů. Chtěl jsem, aby si mě dobře prohlédla, zatímco jsem pomalu švihal ocasem zakončeným čepelí ze strany na stranu, jako pokaždé, když jsem hodnotil svoji novou kořist.

Fárn: Už nějakou dobu jsem šla lesem a Zareth nikde. Měla jsem docela radost ale přišlo mi to až moc podezřelé. Najednou jsem nad sebou letmo spatřila velký stín. "Co to Sakra" Při tom pohledu jsem se schovala pod koronu jednoho ze stromů. Přede mnou obrovskou rychlostí přistál tvor, z kterého temná energie doslova vyřazovala. Upřeným pohledem jsem si onoho tvora prohlížela a snažila se vymyslet nějaký plán. Ten typ energie jsem moc dobře znala, ale jestli je tohle Zareth, tak to tu bude ještě veselo. Zatím vypadá jako by mě chtěl sežrat, no tak co teď. Musela jsem bojovat sama ze sebou, abych na něj nezaútočila, což by momentálně mohlo znamenat velkou chybu, ikdyž jsme v lese obklopena mohutnými stromy. Moje podrážděná nálada mi to příliš neulehčovala. Poslední den mi nebylo úplně nejlépe a stále se to zhoršuje. Nemám ani tušení, co by mi nevolnost a únavu a bolest hlavy mohlo způsobovat, což příliš nelepší mou dnes už tak impulzivní náladu. Bez jediného slova jsem stála a čekala co se z toho dle divadle vyvine. Opravdu teď nemám chuť řešit nějakého pitomce, co si zamanul, že mě bude otravovat svou přítomností. Najendou se ve mě něco jakoby pohlo. Asi mě nebavilo čekat. "Už jsi skončil s tím divadlem, nebo mám ještě chvíli počkat. Doufám, že nečekáš, že budu tleskat." Šikulka Fárn provokuj, dobrej plán! Zanadávala jsem si.

Její poznámku jsem ignoroval a přiblížil se k ní trochu blíž. Navíc můj vpád byl skvělý, což jsem moc dobře věděl, takže jsem to od ni nepotřeboval slyšet...ale...nezlobil bych se kdyby to přiznala. Potřeboval, jsem ji trochu zaneprázdnit, abych se mohl projít v jejím těle, proto jsem ji z hlavy stáhl trochu krve, abych zpomalil její reflexy, přiskočil k ní a svoji rychlost, podpořil temnou magii, kterou jsem teď stáhl z okolí do sebe, pozorný divák, by si všiml, že mi má tetování pod jejím náporem pulzují její barvou. Čapl elfku drápovitou prackou pod krkem, abych jí trochu omezil přístup vzduchu,načež ji přimáčkl, k blízkému stromu. Naklonil se k jejímu uchu a sladce i zřetelně pomalu mluvil. "Elfa jsem si ještě nikdy neoblékl, ale všechno je jednou poprvé. Kde, že to tvá rodina žila? moc rád bych se s nimi seznámil. Pěkně tváří v tvář. Nezapomeň, že by to bez tvé šlechetné spolupráce a pomoci nešlo. Já jsem ti za ni velmi vděčný, takže tvoji duši budu ničit opravdu pomalu, abys toho viděla co nejvíce, užij si jízdu Elfku." Naposledy jsem na ni vycenil zuby v hladovém úsměvu a...dostal jsem kopanec do břicha od neviditelné magie, která ji musela nějak chránit."Co to sakra je?" Zasyčel jsem podrážděně a kus od ní poodstoupil. Naklonil jsem hlavu na stranu v nechápavém pohledu, až se mi dlouhé vlasy přes rohy svezly na druhou stranu. "Můžeš mi to nějak vysvětlit?"

Fárn: Stále jsem dál nehybně pod stromem přemýšlejíc o co se bude dít a také, kde by se dalo sehnat něco k pití. Po dnešním ránu jsem měla už docela velkou žízeň. Najednou mou rozbolavěnou hlavou zatřásla vlna únavy. Co se to k čertu děje. Najednou ke mě Zareth přiskočil, ani jsem nestihla uhnout nebo uskočit nebo se jakkoliv bránit. Ten prevít mě chytil pod krkem a přirazil ke stromu. Snažila jsem se z jeho sevření vymotat, překvapilo mě, jak takový tiňtítko může mít takovou sílu. S vyděšeným výrazem ve tváři a vykulenýma očima jsem chrapavě lapala po dechu a vše možně se snažila vykroutit. Naklonil se ke mě a já čekala co zněj vyleze. Jeho slova mě pálila v uších a vařila ve mě vztek. Najednou povolil sevření. Podlomila se mi kolena, ale je načase mu také něco předvést. S kašlem a velkými nádechy jsem zvedla oči směrem k němu a pouhou myšlenkou jsem ho díky své schopnosti praštila do horní části hrudníky větví o průměru asi 15 čísel takovou silou, že upadl na záda. Ušklíbla jsem se a rychle se postavila na nohy. Vědoma kouzla a rozhodnutá, že mě tentokrát neoslabí jsem Zarethovi, který ještě stále ležel na zemi uštědřila silnou ránu pěstí. " Víš moje rodina žila v elfském městě zvaném Kirta." Přistoupila jsem k němu blíž a silně ho nakopla do břicha se slovy. "A co to má znamenat? Pentagram hlupáku." Narovnala jsem se a z radostným výrazem ho sledovala. "A teď se na zemi válí kdo?"

Sípavě jsem popadl dech, který mi vyrazila rána větví do hrudníku, kterou jsem opravdu nečekal. Přiznávám, kdybych se tolik nestaral o to, jak bude můj výstup vypadat, mohl jsem se zamyslet, nad tím, co by se mohlo pokazit...ano...toho elfa jsem podcenil. Navíc její schopnost je rozhodně zajímavá. Když mi ale přidala ještě pěstí, veškeré přemýšlení mě přešlo. S temným vrčením jsem se na ni otočil, vyskočil na nohy a kousek se od ní vzdálil, abych měl prostor. Roztáhl jsem křídla, a jejich kovová část, se na nich nebezpečně zaleskla. Byl jsem připravený ji rozsekat na cucky jakoukoli částí mého těla, která se zrovna naskytne. Rozhodně mě urážet neměla. Za to ještě zaplatí. Krev z lahvičky v mé kapse ve vzduchu nabrala podobu střepů a jen čekala na můj povel k tomu, vyrazit na tu drzou hromadu orgánů. Byl jsem přikrčený v bojovém postoji, zuby vztekle vyceněné a drápy připravené, odřezat z jejích kostí všechno maso. V tom jsem si, ale něco uvědomil. Nebo spíš Zyra, která mi varovně připomněla, jak k tomu došlo. Má pentagram. Takže, pokud se ho nezbaví, nemam jak ji posednout, tudíž nemám elfa se kterým, bych mohl najít ducha lesa. Pokud ji zabiju, kde pak budu hledat náhradu? Dost neochotně jsem zavřel pusu, aby má touha nasekat ji Zyře k obědu nebyla úplně očividná. Pak jsem konečně promluvil. "No možná jsme to nevzali za nejlepší konec...Co začít znovu elfe?" Řekl jsem pomalu a Zyra mě hlídala, abych svá slova nevyprskl s tak velkým opovržením, s jakým jsem zamýšlel. Stále jsem však zůstával ostražitý. Znovu se od ní zaskočit nenechám.

Fárn: Ale kdo se nám zvedl. Zareth nevypadal zrovna šťastně, což se o mě říct teda nedá. Jelikož jsem počítala s nějakou odvetou vytasila jsem svůj jednoruční meč tak, že to vypadalo jakoby se zjevil, ve skutečnosti se jednalo o kouzlo´neviditelnosti´, které jsem před mnoha lety s někým směnila. Ale na oko to vždy vypadalo zajímavě. Navíc jsem měla dobrý přehled o stromech, které nás obklopovali. nebyl by pro mě žádný problém z nich za setiny vteřin vytvořit štít, zbraň nebo třeba síť záleží jen na mé fantazii. Což se mi bude hodit, jestli Zaretha napadne ukazovat nějaký další kousky, hm... cirkusák. Připravena takřka na cokoli jsem sledovala každý jeho pohyb, každý zvuk dění kolem. To co ale řekl po tom, mě maličko zarazilo, dělá si ze mě srandu, zmatený pohled z opovržením v očích rychle vystřídal pobavený úsměv. " Hhk, Tak znovu?" Svraštila jsem obočí. " Ne, jeden zážitek z něčím jako si ty mi bohatě stačí, víš proti démonům nic nemám, ale ty se chováš jako nevychovaný dětcko. Ale přeci jen pokud budeš ochoten mě zbavit toho kouzla, které mi ztrpčuje život, jsem ochotna věnovat ti další pět minut mého drahocenného času" S už docela vážným obličejem ale stále připraveným postojem jsem vyčkávala jeho reakci.

Tasení její zbraně mi připomínalo aurina...nebyl jsem si jistý, do jaké míry to byl pozitivní, či negativní poznatek. Nechtěl jsem se s ní bavit, už ani vteřinu, ale Zyra mě v mé hlavě konejšila. Musel jsem nad tím zakroutit hlavou, většinou to bývá naopak. Jakmile začala mluvit, byla to docela dobrá známka. Popravdě mne to samotného překvapilo. Má magie byla stále v pohotovosti a krev elfky jsem měl pod kontrolou, aniž by to tušila, stačil jen náznak útoku a přijde o vědomí. Své tělo jsem ovšem narovnal a křídla složil za záda. "Řeknu to jednoduše." Začal jsem. "Tak zaprvé." začal jsem a zvedl ukazováček s dlouhým drápem, abych svým slovům přidal hodnotu. "Není nic, jako jsem já. Tím si můžeš být jistá." Přidal jsem i prostředníček a pokračoval. "Zadruhé jsem dospělý jedinec své rasy, takže se jako děcko nechovám a zatřetí." Přidal jsem ještě jeden prst a na chvíli se odmlčel, protože jsem si nebyl úplně jistý, jak jí to podat. "Kouzla tě zbavím, až dostanu to, co mi náleží. Pokud mi s tím budeš ochotna pomoci. Jinak ti přeju hodně štěstí s jeho zlomením." Ruku jsem opět nechal klesnout podél těla a pokrčil rameny. "Navíc, pokud se mě chceš zbavit, doporučuju ti mi pomoct, jinak nás asi čeká zatraceně dlouhá věčnost a já si ji dokážu představit rovněž lépe strávenou než ve společnosti pravdomluvné elfky."

Fárn: Zdálo se jako by se démon uklidnil ale já i tak zůstávala v obrané pozici. Co se mu musí nechat, ty křídla jsou opravdu úžasná, už jako malá jsem chtěla umět lítat, ale kdo z dětí né, naštěstí mi tenhle nesmysl dlouho v hlavě nezůstal. Opravdu mě dojímá, jak se mnou mluví, jakoby se vůbec nic nestalo.. Při jeho.. em´zatřetí´ jsem jen nadzvedla obočí a doufala, že svá slova nemyslí vážně. Přemýšlela jsem co budu dělat, zbývalo mi málo možností. No asi bude muset umřít, né že by mě to mrzela, ba naopak. To kouzlo chci zlomit, ale poskoka kvůli tomu nikomu dělat nehodlám, navíc čepel většinou řeší vše. Dá mi to asi nějakou dobu než toho démona na kterého hodil Zareth svou část dohody najdu a zabiju, ale určitě to bude příjemnějc ztrávený čas než s tím co tálo stojí naproti mě. Podívala jsem se mu do očí. " s mou pomocí nepočítej." Uvolnila jsem se a začala přecházet z jedné strany na druhou rozmýšlela jsem, jak nejlépe bych mohla zaútočit. Musím si dávat pozor, jestli udělám chybu, můžu za ní draze zaplatit. " víš měl by si mě raději nechat na pokoji, navíc co bych z toho měla, krom kouzla. Což si taky možná ještě rozmyslíš?" Snažila jsem se jeho pozornost upoutat na vymýšlení nějakého dalšího proslovu. Jak mile začne mluvit a přemýšlet nad tím, jak je ´úžasnej´ podrazím mu plazivkou nohy a přišpendlím ho ke stromu. Pak se o to postará čepel, jsem zvědavá jak se mu bude naparovat s podřezaným krkem. Jo tenhle plán zní docela dobře.

Pochopitelně měla pravdu, konec konců, ještě jsem nepotkal takového pošetilce, který by mi věřil dvakrát. "Přestaň furt vymýšlet, jak mě zabít. Je to k ničemu, to tě můžu ujistit. Zkoušel jsem to." Hořce jsem se uchechtl, nad tou vzpomínkou. Na její otázce ovšem něco bylo. "Nějak si nejsem jistý, za co pracuje někdo, jako jsi ty. To jediné co můžu nabídnout, je bohatství a nové schopnosti. Jo a taký svatý klid od mé maličkosti, pokud ti tak překážím." Zamyslel jsem se na okamžik. "Popřemýšlej o tom, než se vrátím." Po těch slovech jsem ji opět jediným impulzem uspal, tedy spíš přivedl do bezvědomí. Už se mi její pohled opravdu nelíbil. Nehodlal jsem riskovat, že mi napálí šíp do zad, hned jak se odlepím od země. Co víc, měl jsem hlad. Doufal jsem, že si něčím zpestřím jídelníček ve vlaku, jenže to mi nakonec někdo překazil. Snad trochu vychladne než se vrátím.

Fárn: Na jeho skvělou radu jsem vůbec neragovala. Zlým obličejem jsme se připravovala na útok. Jeho nabídka byla chabá. O dost více mi udělá radost pohled na jeho mrtvolu. Tak co u kterého stromu ti to bude slušet? Už jsem se chystala pohnout větvemi a zelení, ale moje vlastní tělo mě zradilo upadla jsem na zem a docela se praštila do hlavy. Pak jsem viděla už jenom temno. kdyz se ni otevřeli oči Zareth byl pryč, pomalu jsem se zvedla na nohy a oprášila si špinavý kabát byla jsem naprosto zmatená, stála jsem v malém lesíku, nevěděla jsem ani kolik je hodin. Neskutečně mě bolela hlava a mám žízeň. Kolem mě zpívali ptáci. Klidnou pomalou chůzí jsem šla podél kolejí zpět do města. Pomalu se mi rozjasňovala událá situace. Dvakrát v bezvědomí za jeden den, v tom má určite prsty ten demon. Kde vubec je, to je jedno, když se nevrátí bude to jen dobře. Ale ani ja sama tomu nevěřím. Jak tohle dělá! Musí nějak ovlivňovat moje vědomí nebo tak něco. Což je opravdu na nic. Každopádně musim s tím něco udělat, šlo by nějaké ochranné kouzlo, ale než najdu nějakého mága s kterým by byla rozumná řeč bude to chvili trvat. Zrychlila jsem tempo neboť se začalo zatahovat. Ted ještě zmoknu no hura. Mé tušení se po chvíli potvrdilo, moc hezkej slejvak. Konečně jsem dorazila do města. Otřesné kapky dopadajici na plechové okapy mi docela rvaly uši. Prosla jsem několika špinavými ulicemi a vešla do první restourace která vypadala trochu k světu..

Letěl jsem nad korunami stromů, zatímco mi déšť s větrem bičovali tělo. Byl to skvělý pocit. Svoboda, naučil jsem si toho pojmu vážit. Na rozdíl od ostatních, zdánlivě cenných věcí, tohle se nedá ničím vyvážit. Nevěnoval jsem tedy pozornost tomu, jak mi vítr cuchá jinak dokonale upravené vlasy a raději se zaměřil na oranžovou tečku pod sebou. Byl to něčí deštník a ten někdo se právě ocitl na zatraceně špatném místně. Divoce se mi rozbušilo srdce, tohle bude náramná zábava. Byl to jakýsi pár mladých lidí, které v lese zastihlo nevlídné počasí, proto se vrací domů. Vypustil jsem Zyru, která se vedle mě ve vzduchu projevovala jen jako oblak černého kouře a plnou rychlostí se řítil k zemi. Dopadl jsem před ty dva, kteří mě přes bubnování deště do teď nezaslechli a předvedl se jim v plné parádě. Okamžitě začali křičet, pravděpodobně chtěli zmizet, jenže to už se za ně přesunula Zyra se svým děsivým úsměvem. Měl jsem v plánu vzít si duši jen jednoho z nich, není v mém případě dobré se ládovat více jak jednou deně. Navíc můj druh běžně pohltí jednu až dvě duše za měsíc, to já si podám klidně něco kolem sedmdesáti jedinců, když na to přijde. Ale na záda mi neustále dýchá letka andělů, nebo družstvo těch sadistickejch rohatejch blbců ze spoda. Musel jsem se tedy trošku krotit. Přiskočil jsem k té dívce a zaryl jí drápy do ramen. Ten až hloupě odvážný kluk, se ke mě chtěl vrhnout,ale rychlým sekem křídla jsem mu usekl nohy, takže ho to snažení rychle přešlo. Několikrát jsem mocně zabral křídly a vystoupal s tou blondýnkou do výšky několika seti stop. Nejprve měla snahu se se mnou prát, ba se mi dokonce málem vyškubla, ale hned po té co z ní mé drápy utrhly kus masa, přestala klást nějaký větší odpor. Její křik pohlcoval tlukot deště a já na ní konečně obrátil svůj pohled.Chytl jsem jí lépe do náručí a donutil ji, na mne taky pohlédnout. Celou tu dobu usilovně plakala a ušpinila mě od své vlastní krve. Nebezpečně jsem se na ni usmál a věnoval ji polibek smrti. Bránila se pravda, ale já nebyl spokojený, dokud celá její duše nebyla pryč. S přívalem nové čisté energie jsem neovládl svoji divokost a s pološíleným výrazem na tváři její tělo roztrhl na dvě půlky. Chvíli jsem ještě sledoval, jak padá k zemi, než jsem ho následoval. Ne jedna duše mi rozhodně nestačila. Potřeboval jsem víc nebo spíš chtěl. Zbytky jejího těla dopadly vedle toho ustrašenýho brečícího kluka a částečně ho postříkaly krví, jak se na zemi rozprskly. Zyra mu stála na hrudníku a zarývala do něj své drápy, zatímco se na něj doslova smála. Pomalu jsem dopadl na zem, tak aby si mne mohl znovu dobře prohlédnout a bylo mi jasné, že si musím pospíšit, ztratil příliš moc krve. Poručil jsem Zyře, aby ho pustila a kluk se snažil dostat pryč. Já jsem jen zvedl ruku a z krve jeho slečny, která se teď stala prokletou si v ruce vyrobil něco, co připomínalo harpunu. Mrštil jsem to po něm a sledoval, jak se pod náporem bolesti prohnul v zádech. I jeho krev nyní byla prokletá. Pomocí, krvavé harpuny jsem ho přitáhl až k sobě, dokud jsem ho nedržel pod krkem. Poté jsem mu ukázal na prsa a pomocí jeho prokleté krve mu vyrval bez jediného dotyku, za hlasitého praskání žeber srdce z těla. Nechal jsem ho ještě sledovat, jak mi vybuchlo v ruce a hned po té si vzal i jeho duši. Začal, jsem se třást a snažil nějak ovládnout tu sílu, která mi teď proudila žilami, ale marně. Mé smysly byly ostřejší než obvykle, ale má mysl, zůstávala zastřená. Chtěl jsem jenom víc, ovšem střípek mého příčetného vědomí moc dobře věděl, jak to dopadlo s těmi, kteří pohltili příliš mnoho duší. Seděl jsem tedy společně se Zyrou v kaluži krve a držel se drápovitýma rukama za hlavu, při čemž jsem doufal, že se mi nerozletí na tisíc kousků.

Fárn: Usadila jsem se na na židli k docela velkému stolu v rohu restaurace. Udivovalo mě proč na mě civí tolik lidí, někteří se dokonce tak drze uchychtli. Na mě přeci nic divného není, možná jen ouška, která mi vykukovala z mokrých vlasů mohou některým jednodušším tvorům přijít neobvyklá . No nic takovou kravinu nehodlám řešit, mou pozornost pohltil červený jídelní lístek přede mnou, s úsměvem na tváři jsem v něm listovala. "Co si dáte?" Zeptala se mile mladá servírka. Má odpověď byla jasná a doufám, že zřetelná. "Prosím, malinovku do půllitru a svíčkovou" Nedočkavě jsem v rukou mnula svůj náramek a přemýšlela, co tedy provedu. No nejprve ještě jednu malinovku, neboť v této sklenici, už nic není a to mi ležela na stole jen pár minut. Tentokrát s malinovkou přinesla slečna i svíčkovou s brusinkami, která výborně voněla. Věnoval jsem ji asi ten nejvděčnější pohled za posledních několik dnů a s chutí se pustila do jídla. Na mém talíři nezůstalo vůbec nic. Se spokojeným úsměvem jsem zaplatila a ještě se zeptala. " Mám trochu netradiční otázku, kde tu je kostel" Servírka mě projela pohledem a nechápavě mi odpověděla. " Jsou tu dva jeden kousek odsud, směrem k divadlu a druhý na náměstí." S naprostým klidem jsem odešla a zamířila k bližšímu kostelu. Netrvalo dlouho a já stála před velkými dřevěnými dveřmi. Vzala jsem za okrasnou kliku, ale bylo zamčeno... cože, odkdy se kostely zamykají? No to teda ne. naštvaně jsem se na dveře zamračila, né že by mě to pomohlo. Jako jestli si někdo myslí, že půjdu k tomu druhému, tak to se plete. Na otvírání všech možných zámků jsem vždy byla docela dobrá. Netrvalo dlouho a zámek díky větývce z keře povolil a já nenápadně vklouzla dovnitř. No mají štěstí, že ta svěcená voda tady je. Naplnila jsem celou lahvičku a už byla na odchodu . Zaslechla jsem kroky, ale než jsem se vymotala z velké síně někdo na mě zařval. "Co tady děláte? Jak jste se sem dostala? Tohle je soukromí majetek" Na schodech stál nějaký muž v černém hábitu. Můj zaražený obličej mluvil asi za vše, složila jsem si ruce na hrudník a opovrhavě začala mluvit." No víte, já jsem hrozně moc věříc.... " V tom mě neviditelná síla kopl do břicha a projela mi celým tělem. Pitomý kouzlo, nesnáším tě Zarethe. " No dobrá, Scháněla jsem svěcenou vodu, abych se mohla trochu lépe vypořádat s jedním otravným démone, na dveřích byl sice zámek ale nebylo těžké jej otevřít. Ale nebojte jsem na odchodu." Po mých slovech na mě ten muž začal hrozně křičet. Jen jsem zkrabatila obočí. Já přeci nevypadám jako zloděj. Po té ale vytáhl z kapsy telefon ze slovy o policii. No tak to né, tihle pitomci by mi ještě scházeli. Přiskočila jsem k chlápkovi a čapla ho pod krkem. " čemu si nerozuměl, Jsem na odchodu." vyrvala jsem mu telefon z ruky a dupla na něj, že se rozpadl na kousky. "hmm, Naschle". Sand to pochopil. Kostel jsem co nejrychleji opustila a vydala se přes silnici na konec téhle ulice.

Zyra ke mě přisedla a já z ní cítil, že má starosti. Mou odpovědí, bylo jen podrážděné vrčení, které mi s potěšením vrátila. Věděl jsem s čím si zahrávám i to, na jak tenkém ledě se tu pohybuju, stejně tak i Zyra. Najednou se v mé hlavě zjevila cizí myšlenka. Byl to obraz, obraz bílých křídel. Zyra je zahlédla dříve než já a snažila se mi naznačit, že je čas vypadnout. Já se po své svačince ovšem cítil neporazitelný a vůbec se mi nechtělo před těmi okřídlenci utíkat. vyskočil jsem tedy na nohy a zaujal bojový postoj. Mou zamlženou mysl ovšem protkaly další obrazy. Vzpomínky na řetězy, mučení a cely, kterých se mi od nich dostalo. Ani tentokrát nepatřily mě. Zyra na mě naléhala, téměř prosila, abych odešel, dostala strach. Postupně prosákl až do mé mysli, znovu jsem tedy stál nohama pevně na zemi a uvědomoval si, jak hloupě jsem se málem zachoval. Má jediná kamarádka zmizela v záblesku světla, zatímco já využil velké množství z nově nabité energie, abych se co nejrychleji dostal k městu. Nemohli mě dohnat, ne teď, jenže paseku, kterou jsem na místě zanechal, jistě nepřehlédnou. Kousek od města jsem dopadl na zem, očistil se od krve a opravdu hodně rychle zmizel v jeho ulicích.

Fárn: Pokračovala jsem klidným tempem dál po ulici. Napadal mě docela zajímavý nápad, mohla bych po městě namalovat několik ďáblových pastí, něco jako záchytné body třeba dvě nebo tři, ikdyž jejich provedení bude docela náročné. Toho, že bych spletla tvar se nebojím, neboť ve svém deníku mám docela dost poznámek a démonům je věnovaná celá kapitola. Ale je to hrozně nespolehlivé, namalovat je tak, aby nebyli vidět, bude docela oříšek, ale ještě náročnější bude určitě dostat do nich Zaretha. Je to namyšlený zabedněnec ale špetku inteligence možná má. Navíc, co kdyby se do nic chytli jiní démoni, to nebylo moc dobré. Moje přemýšlení najednou něco přerušilo. Rozzářili se mi oči, naproti mě šla paní a měla na vodítku krásné hnědé štěně nějakého loveckého psa. Tohle je jedna z nejroztomilejších věcí. Vím, že je to neslušné ale no co. Paní jsem musela nekompromisně zastavit a to štěně pořádně zmuchlat a pomazlit. Ták hotovo, kde jsem to byla? Jo.. No ďáblovu past prozatím vynechám. Co si budu furt kazit den démonem. Ráda bych se už konečně zaměřila na tu věc, kvůli které jsem sem přijela. Chci to získat a vypadnout odsud. Najednou jsem nadskočila leknutím, nějaké bílé auto na začalo pronikavě troubit. Řidiči jsem věnovala zamračený výhružný obličej. Ten na mě koukal, jak kdyby mu ulétly včely. Svět je dneska plný hlupáků až to občas vezme dech. Nenechala jsem se moc dlouho vyrušovat a pokračovala dál. Nejprve zkusím archiv nebo městskou knihovnu, tam by mi snad někdo mohl poradit, kde bych měla hledat.

Již ve své lidské podobě, jsem se řítil ulicemi, dokud jsem nedorazil k jedné širší, kousek od knihovny. Den už byl v plném proudu a všude kolem proudily davy těch nechutně upocených lidí. Když jsem si konečně uvědomil, nepřirozeně rychle se tu pohybuji, zpomalil jsem do svižné chůze. Přede mnou se zjevila povědomá sorta zabedněnců. Nemohl jsem uvěřit svým očím. Chápu sice, že jsem jim v minulosti všem trochu zavařil, ovšem tohle nebylo rozhodně nutné a už vůbec ne dobře načasované. Taky by rovnou mohli začít spolupracovat. Došlo mi, že musím zatraceně rychle najít Fárn. Pokud mi jsou na stopě obě dvě rasy, znamená to, že už našli toho démona, kterého jsem nechal v jeskyni. Sice jsem si svoji domněnku momentálně nestíhal ověřit, ovšem jiná varianta mě nenapadala a rozhodně jsem nehodlal riskovat, že najdou moji elfku dříve než já. Rychle jsem zahnul za roh a pospíchal dál ulicí, když v tom jsem uslyšel, jak se davu baví banda kamarádů o nějaké podivné osobě. Na nic jsem nečekal a tělo jednoho z nich si vypůjčil, zrovna v pravý čas. Míjel mě jeden z démonů, který tu slídil, nejspíš jako špeh. Utíkal jsem dál v těle toho černovlasího kluka konečně ji uviděl. Znovu jsem se vmísil do davu. Jakmile jsem se k ní přiblížil, na nic jsem nečekal a nadlickou silou do ní strčil, načež jsem ji za ruku vtáhl do starého porolozpadlého baráku. Bylo to na vteřinu přesně, koutkem oka, už jsem opět zahlédl skupinu démonů blížící se naším směrem. Přimáčkl jsem ji ke stěně s rukou na její puse a zašeptal hlasem toho cizího kluka. "Teď ani necekni jasný? Jinak to bude to poslední co nás na týhle planetě potká." Pomalu jsem ji pustil, ale stále na ni úpíral své zářivé oči, které mě i v cizím těle prozrazovaly. Všude kolem, panovala tma, ovšem, to mě osobně nedělalo nejmenší problém a pochyboval jsem, že elfce ano.

Fárn: Konečně jsem ze začala blížit ke knihovně, bylo na čase. Město se hemžilo davy lidí a všeljakých bytostí, Mezi energiemi, které jsem pociťovala se objevovali krom jiných i ty démonské, ale Zaretha jsem nikde neviděla. Na chvíli mě zaujala energie, která mi sice byla povědomá, ale nedokázala jsem ji nikam zařadit. Běhá tu spoustu zajímavých stvoření, doufám, že si za tenhle pobyt doplním nějaké nesrovnalosti a znalosti. Moje kroky vedli kolem starého domu, byl pěkně ošklivý a měl vymlácená okna i dveře. Zarazilo mě jak lidé mohou nechat takto chátrat dům rušné ulice jako je tato. Ve chvíli mé nepozornosti do mě něco strčilo a vtáhlo mě do toho domu. Nějaký člověk, chtěla jsem na něj začít řvát ať mě okamžitě pustí, ale díky jeho odporné pracce, která mi bránila otevření pusu, ze mě vyšlo jen tiché zakňourání. Přirazil mě k nějaké špinavé stěně. Probodávala jsem ho nenávistným pohledem. Jeho slova mě docela vyvedli z míry, ale za to mi objasnila celou situaci, Zareth. Když mě konečně pustil, pořádně jsem si utřela obličej do kabátu a zamračila se na něj. Přesto, že bych ho vztekem nejraději seřvala a zkopala do kuličky, nevydala jsem ani hlásku, ke svému jednání měl určitě důvod a mě jeden problém na krku stačí. Založila jsem si ruce na hrudník a nepřestávala se mračit. Né, že by to mělo nějaký úček. Je tu tma jak v hrnci. Pravda rozeznám nějaké siluety, ale jinak nic moc nevidím. Na podobných místech se řídím zásadně sluchem. Můj jindy bezchybný sluch rušil ale dav venku. Slyšela jsem několik rozhovorů, kroků, aut, chrastění a chychotání. S chladným výrazem ve tváři jsem se otočila na mladíka, emm, teda na Zaretha, který asi někoho jen tak posedl. " Co to má znamenat" špitla jsem. Musím si nějak rozmyslet co budu dělat. jestli se jedná o nějaké nebezpečí, nechci se nechat zbytečně ohrozit, jestli to jde jen po něm asi jim půjdu pomoci, nebo se podívám na divadlo. " Koukej si stou odpovědí pospíšit někdo sem jde." Z toho jak byl krok silný a jistý a taky, kterým směrem se blížil mi bylo jasné, že se nejedná o náhodného kolem jdoucího.

Fárn se zdála pěkně podrážděná, ale to byla ostatně vždycky, takže zrovna její jednání mě nevyvádělo z míry. "Prostě jsi teď trochu populární, to se stane, když trávíš čas se mnou." Špitl jsem a už už šátral rukama na zemi, po poklopu, který by tu někde měl být. Konečně jsem na něj narazil. Byl skrytý pod starým roztrhaným vlněným kobercem. S trochou úsilí se mi ho podařilo otevřít a pokynul jsem Fárn, aby do něj vleza. "Všechno ti cestou vysvětlím, fakt že jo, hlavně už tam prosím tě vlez, jinak z nás zbude fašírka. Dělej! Znám tu cestu, nenajdou nás." Chápal jsem, že chce znát odpovědi a nebyl jsem úplně nadšený z toho, že se mě ptá, ovšem v zásadě jsem neměl problém s tím objasnit situaci. Jednoduše řečeno. Chytí nás, jsme mrtví. To rozhodně lež nebyla. "Jestli si myslíš, že jsou ostatní tak vstřícní jako já, tak se šeredně pleteš." Na nic jsem už nečekal a skočil do poklopu, načež jsem dopadl v úzké kamenné chodbě a opravdu hodně doufal, že se ten elf nenechá spatřit.

Fárn: Zmateně jsem pozorovala Zaretha, který něco hledal na podlaze. Otevřel nějaké víko a řekl ať do něj vlezu." No to teda ne" Doufám, že tohle nemyslí vážně. Opravdu mě vůbec nezajímají nějaké jeho problémy. Čas s ním teda určitě netrávim , většinu času se ho snažím zbavit. To on se mi neustále lepí na paty, a jestli mě teď díky tomu zatáhne do nějakého průšvihu, zaplatí za to. Navíc co když je to nějaké divadlo, což by mu bylo podobný. Tam dole budu ve značné nevýhodě a neměla bych proti němu šanci. Ne tam teda nevlezu. Rozhlížela jsem se po tmavé místnosti, ve vzduchu byla cítit plíseň. Jestli, jdou po Zarethovi, nevím proč by mě nenechali napokoji, když hezky poprosí možná bych jim i pomohla. Docela dobře by to řešilo můj problém. Po chvíli se kroky začali přibližovat. Citila jsem demona a nebyl sám. Šli jakoby jim totu patřilo a navíc dost dupali. Ten moment Zareth zmizel ve tmě. Hmm zatím jsem se nebyla schopná zbavit jednoho otravi nevím co budu dělat s celou skupinkou. No asi se s nimi potkat nechci. Tak jo, je načase zmizet, rozhlížela jsem se a doufala, že se vypařím ňekudy jinudy. K mé smůle byl vidět jen jeden vychod a tim se ke mě blížili ti otrapové. Kdybych měla trochu víc času. Váhavě jsem se podívala dolu k Zarethovi. Ja do te díry ale nechci, nesnáším stísněné prostory, nemam tušení kam to vede, je tam tma a taky někdo, kdo mě dnes ráno přidusil a vyhrožoval mi. Nemam ale moc na výběr. Doufám, že se mi tam něco stane, abych tohodle mohla pořádně litovat. Nejistě jsem skočila dolů. Dopadla jsem lechce a neslyšně, až mě to samotnou potěšilo. Pod nohama byla kamenná zem. Ve vzduchu byl cítit chlad. Chvíli trvalo než moje oči přivykli na tmu, i tak to ale nebyla žádná sláva. Vůbec se mi tu nelíbilo. Doufám, že odsud brzo vypadnem.

Konečně se Fárn rozhodla seskočit dolů. Když se tak stalo, musel jsem se hlídat, abych si neoddechl nahlas. Natáhl jsem ruku směrem k otvoru kterým jme se sem dostali a pomocí magie jej neslyšně zavřel. To že při tom pod prasklinkami v kůži mé schránky prosvítala krev a černofialová magie mě nijak netížilo, stejně už jen musí posloužit svému účelu. Popadl jsem Fárn za ruku, pevně ji držel,aby se mi nemohla vysmeknout a táhl ji chodbou zatracenou rychlostí, ale přesto tiše. Doleva, znovu vlevo, teď rovně, doprava, doleva. Běželo mi hlavou, zatímco jsem kličkoval s elfem za zády podzemním bludištěm. Konečně jsem si troufl zastavit, ovšem ještě jsme zdaleka neměli vyhráno. Musel jsem nějak zakrýt náš pach, především ten její. Pustil jsem ji a kousek od ní poodstoupil. Chytl jsem se za hlavu a drápy, které mi teď vylezly zpoza nehtů toho kluka, si zabořil do obličeje. Stačilo pár vteřin, abych ze sebe doslova serval jeho kůži, čímž jsem nedopatřením jeho tělo roztrhl napůl. Ne, že by mi to vadilo, kdyby místo bylo dobře osvětlené, určitě by to byla skvělá podívaná. Navíc jsem rád elfce připomínal, že si se mnou nemá zahrávat. Ale spíš jsem měl tak trochu ještě hravou náladu z předchozího lovu. Jeho tělo bylo navíc nepříjemně malé. Byl jsem sice ve své lidské podobě, ale nechal si vlastní ruce, nebo možná spíš pracky, protože jsem si tak připadal jistější. Mávl jsem rukou ve vzduchu a prokletá krev z jedné půlky těla na zemi doslova ohodila elfku. "Musíme je zmást. Snaž se, ať se ti to nedostane na žádnou sliznici, z toho by mohly být nepříjemné komplikace." Špitl jsem směrem k ní a i sám sebe vyráchal v té rudofialovočerné kapalině. "Pokračujeme." Zamumlal jsem a chystal se vyrazit dál chodbou.

Fárn: S už rovnými zády jsem uslyšela tiché cvaknutí zavřeného poklopu. Než jsem se stačila Zaretha zeptat co má tohle znamenat. Popadl mě za ruku, snažila jsem se mu vysmyknout ale držel mě velmi pevně, až se mi ruka začala odkrvovat. Chtěla jsem začít brzdit a prostě se mu se sevření vyrvat, ale přece jen, ... byl na útěku a to co jsem si přála míň než být pronásledovaná s polu s démonem někde v podzemním bludišti, bylo abych v těch chodbách zůstala sama. Jo Zareth je prevít a určitě mi tu na klidu nepřidvá. Ale asi stále lepší než se tu ztratit, když nebudu počítat s možností, že když si usmyslí mi tady rozdrásat hrdlo neubránim se. Emm..... Nebudu nad tím přemýšlet. Nechápu proč mě za sebou takhle vleče, hmm je to dost ponižující. Běhat umím. Kolem nas prolétlo několik odboček a mě to tu začalo až panycky vadit, což bylo asi poznat vzhledem k tomu, že jsem začala dost cukat. Naštěstí Zareth skoro hned zastavil, sice težko k vuli mě, ale to ted fuk. Se zamračeným výrazem jsem přitáhla svou ruku k tělu a ne příliš hlasitě, ale za to dost výhružne, jsem na démona vyprskla. "Buď té lásky, už na mě NIKDY nesahej. Trochu víc jsem se nadechla. Následoval úzkok asi o metr dozadu. S překvapeným obličejem pozorujíc jak Zareth trhá mladíka na kusi. Opravdu moc nechci byt od těch sraček špinavá."Co to děláš? Je to nechutný" Přihlížela jsem na zbytky těla, ktére se váleli přede mnou. Najednou se krev zvedla a celou mě ohodil. S vykulenýma očima jsem se celá oklepala, abych to ze sebe aspon trochu dostla, otřela si obličej a nechápavě čumela na Zaretha. " NO TO Si děláš srandu" Jen tak tak, jsem hlasitost svého projevu držela na uzdě. Být někde jinde, tak..." To je nechutný. Tebe já zmatu. Jak jako ne na sliznice, vždyt to máno uplně všude, koukej to ze mě sundat." Tohle jsem malem nerozdýchala, vztek se ve mě vařil a já se musela hodně držet, abych tomu frackovi nenatáhla. "Uvědomuješ si vůbec, jak se ten kabát špatně čistí?" Rzhodila ruce do stran. Fárn klid nechto plavat. Alespoň už přesně chápu tu jeho lstivou schopnost. Na jeho pokyn skoro až rozkaz jsem zakroutila hlavou a protočila očima. Ale rozešla se za ním. Zaposlouchala jsem se do okolí. Kapky padající vody mi samozřejmě nemohli uniknout. Dále tu bylo několik krys a táké hlasy,.. hlasy lidí, jenž chodili nahóře nad našemi hlavami. Nevím o čem mluvili to už je i za hranicí mého sluchu. Samozřejmě že moje uši rušil Zareth. " Neumíš chodit potišeji, tvůj krok se tu rozhlíhá. Skuz být chvíli potichu, snažím se zjistit, zda tu máme společnost." Cekla jsem nepříjemně. Ale to co jsem slyšela mě znepokojilo. " Měli bychom zrychlit ti co tě pronásledují, jsou nám v patách, sice hodně daleko, ale myslím, že roztrhaná mrtvola jim poradí." Ušklíbla jsem se. Ješte jsem chvíli poslouchala, ale už nic moc. "Tak Koukej jít s pravdou ven. Co ma tahle situace znamenat? "

Její námitky jsem téměř nevnímal, teď jsem se musel soustředit, na něco důležitějšího. Hledal jsem nejvhodnější cestu a hlídal krev, která nás pokrývala, aby na zem nedopadla ani kapka. Neustále měla plnou hubu nepodstatných keců, ale přesto si neodpustila ještě mě napomínat. To je prostě neuvěřitelný! Se zuřivým výrazem ve tváři jsem se na ni na zlomek sekundy otočil a už už jsem ji chtěl jednu vrazit. Naštěstí jsem si to rozmyslel. Tak ona si bude stěžovat na moje kroky, zatímco tady neustále hlučí? Vždyť se pohybuji tišeji než upíři! Jen stěží by hledala někoho stejně tichého. No dobrá elfa možná. Ani nevím proč mě ta její poznámka tak urazila, každopádně jsem tlumeně zaskřípal zubama o sebe a své kroky tlumil temnou magii, která naprosto pohlcovala zvuk, který vydávaly. "Později!" Sykl jsem na její miliardu otázek a dal se znovu do běhu. V chodbě, která se k té naší připojovala zprava, jsem zahlédl světlo pochodně. Co tady sakra dělají? V tom mi to došlo. Jejich energie byla jiná. Naši další pronásledovatelé nebyli démoni. Téměř panicky jsem vystřelil vpřed a prudce zastavil na jedné z křižovatek. Ocitl jsem se na rozcestí asi osmi chodeb. Opravdu hodně jsem nestál o to, aby ta elfka viděla mé útočiště, jenže bylo jen otázkou času než nás adnělé i démoni obklíčí a pokud se tak stane...nechtěl jsem nad tím ani uvažovat. Zahleděl jsem se ke stropu, kde byl pootevřený poklop,který byl skrytý kouzlem momentálně všem kromě mě. Naposledy jsem se ohlédl, než jsem vyskočil a zachytil se za dosud neviditelný objekt ve vzduchu, který se teď pro elfku konečně zjevil, načež jsem se protáhl úzkým poklopem do sklepení mého vlastního domu. "Tak polez." Naznačil jsem elfce víceméně jen pantomimicky a rozhlížel se do ostatních chodeb. Budou tu brzy.