Zareth/Fárn/Ytia

Fárn: Už jsem to nechala být a raději nastoupila do autobusu. Slušně jsem pozdravila pana řidiče a požádala ho o dva lístky na zastávku U POŠTY. "Máte nějakou slevu." Zeptal se mě. Já se jen usmála a rychle odvětila. "Ne, plný" Pán si mě přeměřil pohledem, jelikož mi příliš neviděl přes černou kapuci do tváře a vydal mi lístek. "Prosím 52 korun" řekl velice mile, já jen přikývla a zahrabala v kapse, kde jsem vyhrabala 50-ti koruno a 5-ti korunu. Podala jsem mu to do ruky. "To nechte." Pronesla jsem. Následně jsem o řidiče ztratila zájem a obrátila se na Zaretha. "Jdeš?.." Po té jsem se rozešla k zadním sedadlům autobusu a sedla si na druhou sedačku za zadními dveřmi, ten autobus byl docela nízký, musela jsme si dát pozor, abych se nepraštila do hlavy a o nějakou trubku. Autobus smrděl typickým zápachem lidí a taky spálenou naftou, což, jak se mi snažili vysvětlit doma, je nějaká tekutá látka, jenž je potřebná pro pohon těchto vozidel. Tato látka i jí podobný benzín mi není zas tak cizí. Obě jsou totiž dost hořlavé až výbušné. Velice rychle podlehnou plamenům a skvěle ho šíří. Já osobně je ovšem příliš nevyužíván, jak je znát i tady, zanechávají dost silnou aromatickou stopu. Měli jsme docela štěstí, autobus byl takřka prázdný a myslím, že vystupujeme hned třetí zastávku. Což není tak špatné. Očima jsem vyhledala Zaretha a pozorovala celé jeho počínaní. Snad se celá cesta obejde bez větších keců.

Nechápal jsem, proč je Fárn na řidiče tak milá, opravdu ne. Jedeme tímhle odporným prostředkem, s těmi odporný lidmi a ještě si vzala do ruky nějaký odporný, upatlaný lístky na který ten neuvěřitelně odporný chlap sáhl. Když však zamířila dál do vozu, s tichým brbláním jsem ji následoval. Připadal jsem si, jak kdybych se proplétal nějakým pralesem překážejících tyčí. Pochopitelně jsem se toho nehodlal dotýkat, jenže ty věci byly úplně všude! Navíc neuvěřitelně nízko, tudíž to bylo docela na dlouho. Naštěstí s koordinací problém nemám, proto jsem jen tiše nadával na to, jak jsou lidé neuvěřitelně malí a já to mám teď trpět. Mé smysly neustále dráždily okolní vjemy, většinou plné příliš hlučných, či zapáchajících výparů, jeden z nich, ten téměř nejhorší jsem však dovedl rozeznat. Sedl jsem si naproti Fárn a špitl jejím směrem. "Ten autobus vybuchne! Musíme hned pryč!" Snažil jsem se naléhat, než se mi však podařilo říct víc, celá kovová obluda sebou cukla tak moc, že už jsem se viděl až na předním skle. Naštěstí reflexy mě zachránily tudíž, jsem zůstal drápy zabodnutý v sedačce. S vyvalenýma očima jsem sledoval celé dění kolem, ale sám se nedokázal pohnout, jestli ty drápy schovám, určitě okamžitě vyletím. Nebylo mi z toho vůbec dobře, dokonce jsem v nějakém zbytečném zrcátku dokonce viděl, jak se mi vytrácí lidská barva z tváře a ta se pomaličku mění v popelavě šedou.

Fárn: Klidně jsem seděla a bedlivě pozorovala každý Zarethův krok a tiše se mu smála. To jak se tam nemohl vejít a musel se hrbit před každou ze žlutých tyčí, bylo prostě k nezaplacení. Konečně došel až ke mě. Docela mu to trvalo, i já jsem tu byla rychleji. Když zmínil, že autobus vybouchne. Věnovala jsem mu otrávený pohled a hned na to se posměšně ušklíbla, abych dala jasně najevo, že o zápachu vím, ale nedělám si z toho hlavu. Jinak nic neřekla. Pak však motor, jenž žene kupředu celý tento stroj, nabral na síle i obrátkách, autobus se roztřásl, což se mi teda vůbec nelíbilo, neboť mi bylo dost blbě i v klidu na lavičce, natož když tady se mnou hází nějaký dopravní prostředek. Brzy mě však rozptýlil Zarethův obličej i jednání. Hned jak jsme se rozjeli, Zareth naprosto potvrdil svá předchozí slova o strachu. Pfff prej nebojí, měl by se vidět. Několik dalších vteřin jsem se bavila na jeho účet. Ty jeho drápy ale působí nepěkně. Z kontrolovala jsem v zrcátku, zda si toho řidič nevšiml. Měli jsme štěstí, tahle maličkost by totiž přilákala opravdu nechtěnou pozornost. Začala jsem proto naléhat na Zaretha. "Koukej, ty drápy schovat, chceš nás prozradit. Říkám ti pusť tu sedačku." Můj hlas nabíral naštvaného a zároveň varovného rázu, ale nemluvila jsem nijak moc hlasitě, nemuseli to přeci slyšet všichni. Mým smyslům nemohlo uniknout, jak se z jeho tváře vytrácí přirozená barva a nahrazuje ji šedá. "Uklidni se!" Skoro jsem to na něj zasyčela. Na tváři se mi vykouzlil dost podrážděný a znatelně vyplašený výraz, netušila jsem co má tohle znamenat. I když to bylo docela zábavné, teď už se tak drsně netváří. "Chápu, že jedeš poprvé, ale nemyslela jsem si, že jsi takový strašpytel." Rýpala jsem do něj. Já seděla klidně, ale klidná jsme tedy určitě nebyla. ´Hlavně nezvracet.´Proběhlo mi hlavou. Svíjel mě opravdu nepříjemný pocit od žaludku. Už aby jsme tam byli. Míjeli jsem ulice města a vymetli snad každou díru. Kdybych za tím volantem seděla já asi to zvládnu lépe, opravdu otřesné- Má pozornost se opět zaměřila na šedého démona. Drze jsem se pousmála a spustila. "Zarethe proč vlastně měníš barvy?" Jsem zvědavá co mi na to řekne, protože tohle mě opravdu zajímá, všimla jsem si toho už ve vlaku, ale doteď jsem neměla odvahu ptát se. Zvědavě jsem čekala na jeho odpověď. Přerušil mě však brzdící autobus, jenž musel zastavit kvůli malé kolně před křižovatkou tvaru kruhy, tuším, že se mu říká kruhový objezd.

Nechápal jsem, jak může být sakra tak strašně klidná, vždyť tohle je naprosto zbyteční hazard s našimi životy a ještě ani nevíme, jestli to vůbec je k něčemu dobré. Ten stroj se navíc neřítí tou nejkratší možnou cestou, ba naopak, začínám pochybovat, že se vůbec dostaneme do cíle. Mluvila na mě, jako bych byl nějaký neposlušný štěně, či co. Bohužel jsem musel připustit jednu věc, pozornost to nejspíš přitahuje. Jen jsem po ní šlehl pohledem a tiše zavrčel, spíš jen proto, abych jí naznačil, že se mi ten přístup nelíbí, drápy se mi však úplně nedařilo schovat, protože jsem se nemohl přesvědčit sedačku pustit, právě naopak, nejraději byl se do ní zakousl, abych si byl jistý svoji stabilitou, obrazně řečeno pochopitelně...nic takového bych neudělal...fuj. Pokusil jsem se drápy zatáhnout, jenže na to byl příliš nervozní, proto se začaly nekontrolovatelně vytahovat a opět částečně mizet. Nakonec se mi podařilo přesvědčit je, stáhnout se do velikosti asi pěti centimetrů, takže jsem teď vypadal, jako bych měl hodně dlouhé, zvláštní, zbroušené i barevné nehty. Tímhle prostředkem, stejně žádná magická bytost cestovat nebude, tudíž mi bylo jedno, jestli mě někdo uvidí. Z těch zvláštních nepravidelných pohybů, který kovová příšera za doprovodu nechutných pazvuků vytvářela, už mi bylo opravdu zle, všimla si toho dokonce i Fárn a upozornila mne, že bych se měl uklidnit. Páni! Co bych bez tvojí moudré rady asi tak dělal? Nezmohl jsem se však na slovo, raději se jen hluboce nadechl a následně vydechl, své srdce se rovněž donutil zpomalit, což se mi povedlo...tedy až do dalšího hrbolu. S neslyšným výkřikem jsem, málem vyskočil z okna a má panika nadále narůstala. Nebyl čas, soustředit se, na její hloupé narážky, proto jsem ji jen rychle odbyl. "Já se nebojím, jen mám na rozdíl od tebe rozum a pud sebezáchovy." Ta slova možná nezněla úplně přesvědčivě. Nejspíš bych odtud měl prostě odletět, vezmu i elfku a donesu nás až na místo...vím, že jsou všude ti holubí slídilové, ale všechno je lepší než tohle. Dal jsem se do prohlížení stropu, jakožto případné únikové cesty. Jo...tohle prorazím jako nic. Poslední věc, která z elfky ovšem vypadla, mě vyvedla z míry tak moc, že jsem na zlomek sekundy zapomněl na ten odporný autobus. Než se mi však její slova podařilo zpracovat, opět se mi připomněl. Z opěradla přede mnou už zbyl jen kus rozedraného a zohýbaného kusu molitanu a plastu, jak jsem ho křečovitě drtil nadlickou silou. Barva se mi vytrácela nejen z kůže ale i vlasů, teď nabraly v podstatě uhelně černé barvy. "Ehmm...cože?" Pípnul jsem téměř neslyšně. "To určitě neď...Já...nechápu o čem to mluvíš." Tak strašně jsem si přál zmizet, že jsem měl co dělat, abych své tělo udržel v lidské podobě. Kdyby mi teď Fárn sáhla do vlasů, nejspíš by ucítila napovrch se deroucí rohy. V zoufalé snaze ovládnout celou situaci, jsem hlavou zatřásl a po chvilce snažení, měl na další okamžik situaci pod kontrolou. "Jak dlouho ještě?" Naléhal jsem na ni, hlasem, do kterého se mi vedral náznak zoufalství. Já chci pryč.

Fárn: Musím říct, že se to začíná pomalu zlepšovat, už alespoň nemám pocit, že budu každou chvíli zvracet z okénka. Sedla jsem si trochu pohodlněji a dala nohu přes nohu, démona jsem nespustila z očí. Jeho narůstající panika byla už docela viditelná, hrdina jeden. Protočila jsem nad tím očima a dlouze povzdechla. Na mou otázku ohledně barvy, ale neodpověděl, místo toho se se mnou začal hádat. "Koukni se do zrcadla, támhle za řidičem. Nějak si ztmavl.... " Tiše jsem se smála. Pohled mi zakotvil na rozpadající se sedačce pod jeho, teď docela vtipně vypadajícími neht..teda drápy. "Fakt nenápadný..." Pronesla jsem otráveně. Na jeho otázku, ohledně času jsem velice klidně a bezstarostně odpověděla. "Asi tak 10 až 15 minut, myslím. Nevím přesně. Moc dlouho ne." Autobuse brzy opět rozjel, projeli jsem kruhovým objezdem, kde se autobus nahnul, tak, že i já se musela přidržet sedačky přede mnou, abych nespadla na okénko vedle mě. Najednou jsem si něčeho všimla. Ze Zarethových černých vlasů vykukovali malé výrůstky.... rohy. No to né, jestli se tu hodlá přeměnit, tak zničí celý autobus, který pak určitě do něčeho narazí a já to zase odnesu. "Mohl by ses laskavě uklidnit, ty jsi mi ale démon, NIC SE TI NESTANE, PŘESTAŇ TEN AUTOBUS TRHAT NA KOUSKY A SEĎ." Koncem proslovu můj hlas nabíral poněkud naštvaného až rozzuřeného rázu. Blbec jeden. Copak mu hráblo, ještě před pár hodinami se tvářil, jako by mu patřil svět. Opravdu bych raději jela se Zyrou. Jako ano, já při první své jízdě taky nebyla nikterak klidná, ale takhle jsem se teda nehysterčila. Zajímalo by mě kolik mu je, když se nedokáže ovládat. Asi moc ne, přitom démoni bývají dost přizpůsobivý. Nechápu....

Do zrcadla jsem se dívat nemusel, moc dobře vím, jak v takovémhle rozpoložení vypadám, jen jsem tedy tiše zabručel. "Blbost." Nemělo cenu se o tom nijak víc bavit. Nehodlal jsem teď její dobírání nikterak řešit, očividně jsou tyhle primitivní druhy zvyklé využívat primitivních, lidských prostředků. Po její odpovědi jsem se však trochu zhrozil. "Cože?" Vyjekl jsem, následně však svůj hlas opět ztišil. "Tolik? Vždyť nás do tý doby někde vyklopí to hovado neschopný, lidský, primitivní, bezvýznamný, drzý." Nadával jsem si sám pro sebe, abych se uklidnil, popravdě to mělo docela dobrý účinek, dokud mě autobus neodhodil, téměř na Fárn. Přitáhl jsem se k té rozsápané sedačce ještě těsněji a odmítal se jí pustit, teď už mě snad nic nezaskočí. Jediná další možná alternativa, byla útěk. Kupodivu jsme se dostali tak nějak do klidnější části cesty, přesto jsem se však vzdát svého jediného záchytného bodu rozhodně nehodlal. Na hloupé Fárniny řeči jsem jen tiše zavrčel odpověď. "Kdybych ho trhal na kusy, vypadalo by to o dost jinak." Prý nic nestane...pff...no to určitě. Na tohle já teda sázet svůj krk teda určitě nebudu. "A nemluv se mnou, jak s děckem, jsme tu kvůli tobě!" Zasyčel jsem na ni výhružně, ovšem jejím směrem se nepodíval, bylo mi z toho všelijakého cukání a drncání opravdu zle. Autobus zastavil a přistoupila nějaká partička lidských výrůstků, kteří si koupili lístek a setrvali na nás pohledem. "Co to sakra je?" Špitl jeden z nich, následoval potutelný smích. Přes jejich předstíraný nezájem, bylo však zjevné, že se baví na náš, tedy spíše na můj účet, ač trochu nejistě. Věnoval jsem jednomu z nich nenávistný pohled a na dálku mu přerušil důležitou cévku v mozku, čímž zásadně pozměnil jejich priority, teď se starali o svého bezvládného kamaráda, jež v bezvědomí zůstane tak dlouho, jak jen já budu chtít. Byla příjemná změna, mít alespoň na okamžik nad něčím kontrolu.

Fárn: Trochu jsem cukla hlavou, když na mě vyjekl. Copak je 10 minut tolik... ne není. "Ale nevyklopí." Přerušila jsem jeho nadávání. Po té se koukla směrem k řidiči. "No uvidíme." Trochu jsem se usmála. Pak na mě začal být dost protivný a dokonce označil, tohle celé za mojí chybu. Dotčeně a zároveň trochu uraženě jsem se na něj podívala. "Vždyť se tak chováš a nejsi tady kvůli mě. Říkala jsme ti předem, že se sejdeme tam, nikdo tě nenutil jed. Takže to neházej na mě." Zakroutila jsem se na svém místě, když autobus zastavila a ještě dodala. "klidně si vystup, dojedu to sama, bude to příjemnější pro nás oba." Můj sluch vyrušilo štěbetání nějakých děcek. No sláva ti tu chyběli. Jestli budou otravovat, osobně jim dojdu vysvětlit, jak se mají chovat, nebo to na něj jenom zakřičím, uvidíme, jak se mi bude chtít zvedat. Jejich otravné kvákání a dokonce urážka na nás nebo spíš Zarethův účet mi nemohly uniknout. Být vámi kluci, držím pusu, nebo si to odskáčete. Prolétlo mi zatím pouze hlavou. V to mladý lidský kluk upadl na zem a nejevil známky vědomí. Můj pohled ihned zakotvil na Zerethovi, není pochyb, čí je to práce. "Zarethe! nech toho kluka!" Zašeptala jsme přes zuby směrem k němu. "Jestli se ihned neprobere, ten autobus se nerozjede. Nech ho." Jindy bych se člověka nezastávala, ale teď se to nehodilo, jakoby jsme nepoutali už tak dost pozornosti. A mě se opravdu pešky jít nechce. Ještě chvíli jsme posečkala a pozorovala tu bandu. Dolehl ke mě křik jednoho z nich, který se začal krčit vedle řidiče. "On umře, on určitě umře, zavolejte někdo sanitku! No tak udělejte někdo něco." Protočila jsem očima, alespoň, že ten druhý měl trochu víc rozumu, i když nepatrně a snažil se nějakým způsobem svého kamaráda vzbudit. Jeho postup byl však naprosto špatný, takhle by mu spíš jen ublížil. Už vyskočil i řidič. No hurá. jsem zvědavá, jak dlouho tady skejsnem. Super Zartehe dík moc....... Dlouze a otráveně jsem vzdychla. Jako by to byla každodenní otravná rutina.

Fárnino štěbetání jsem nechal bez komentáře, už dávno jsem pochopil, že nedokáže přiznat svoji vinu, navíc jsem ji tedy rozhodně samotnou jít nemohl nechat. "Pátrá po nás téměř celé město takže jsem tě ve tvém stavu opravdu nemohl jít nechat samotnou." Odvětil jsem docela klidně. Fárn pochopitelně brzy došlo, že ten kluk v bezvědomí je moje práce, jenže se mi zrovna nechtělo dávat na její moudré rady. Při zmíňce o autobusu, který by se nemusel rozjet jsem bez mrknutí dál sledoval toho kluka, udržoval ho v bezvědomí, zatímco tiše prohodil. "No to by byla tedy, ale opravdu katastrofa." Ničeho na světe bych v tuto chvíli snad nedopustil raději. Mohli bychom na místo dojít naprosto v klidu, ještě k tomu po svých. Proto nastala opravdu dlouhá odmlka, měl jsem v plánu nechat ho tu zdechnout, jeho chyba, neměl se tak debilně šklebit. Když se ti lidé však začali bavit o záchrance, uvědomil jsem si, že z toho kouká jen další zdržení, navíc elfka ještě vážně na delší chůzi není úplně použitelná. Nespokojeně jsem mlaskl a povolil magické sevření. Po několika vteřinách už ten výrostek začal přicházet k sobě. "Nic nevolej..."Začal pomalu jeho kamarád." Musíme na tu svatbu ty vole." Jeden z nich k němu klekl, propleskl ho, což docela pomohlo a vytáhl na nohy. "Seš v pohodě vole? Co se stalo? Jsem ti přece říkal ráno, nechlastej, ale to ty ne viď?" Otráveně jsem prohodil směrem k Fárn. "Spokojená?" Popravdě nechápu, na co jsou tihle lidé dobří jiného, než duše. Opravdu...marnost nad marnost.

Fárn: Zareth mi odpověděl, jakoby to byl záměr. Jestli ho tu nechá chcípnout, tak můžeme rovnou vypadnout. Taky blbec ten kluk, že ti mladí neumí držet jazyk za zuby a pusu zavřenou. Ještě jednou jsem pohlédla nenávistně Zarethovi do tváře, ale tentokrát nic neřekla, následně svou pozornost zaměřila na toho člověka, ještě chvilku a má to za sebou. Naštěstí se brzy probral, jeho kamarád ho vytáhl na nohy a všichni zapluli do nedalekých sedaček. Jejich slovník byl opravdu otřesný, nehledě na to, že jsou docela hluční, století po století je to horší a horší za další stovku let už se lidé budou dorozumívat asi jen skřeky. Samozřejmě jim křivdím, jsou mezi nimi i trochu chytřejší jedinci, než tyhle opice, ale jejich málo. Kdyby se nemnožili jako kobylky už je dávno po lidské rase. Nechala jsem skupinku být a otočila se na Zaretha a klidně řekla. "Spokojená... to sotva. Jen už tam chci být, tohle by nás hrozně zdrželo." Po malé chvilce se autobus rozjel a pokračoval v cestě. Už bychom měli být blízko. Ponořila jsme se do vlastních myšlenek a uplně vypla celé své okolí. Snad tam ta Megan bude.

"No, to jsme dva." Zamumlal jsem tiše v odpovědi na Fárnino konstatování. Celý stroj se dal opravdu znovu do pohybu a příšerná cesta pokračovala. Neměl jsem náladu, nijak se s Fárn vybavovat, proto několik dalších minut probíhalo velice tiše, zatímco se ze sedačky přede mnou stala kompletní fašírka. Autobus konečně zastavil a ohlásil zastávku, kterou jsem slyšel, že Fárn diktovala tomu chlapovi, proto jsem na nic nečekal, pracně odlepil ruce od sedačky, schoval drápy a vyskočil na nohy, možná až moc rychle. Pořádná rána do hlavy, mě na několik vteřin posadila zase spět na místo. Rychle jsem se z toho však otřepal, už jsem zažil horší, přesto jsem však spražil tu nechutnou tyč vražedným pohledem a cestou ji díky své nadlické síle mimoděk ohnul, při čemž si nijak zvlášť nevšímal, vyjeveného pohledu, toho kluka, který byl ještě před chvilkou v bezvědomí. Dokud to nevidí nikdo jiný, nezáleží na tom. S rukou stále ještě na své hlavě jsem se prosmýkl kolem tyčí ven z toho hrozného stroje, ze kterého doslova vypadl. Musel jsem se opřít o nedalekou lampu a párkrát se zhluboka nadechnout. Tímhle už teda nikdy nepojedu. Následně jsem se narovnal, upravil si košili abych svoji pozornost mohl obrátit na eflku. Byl jsem docela rád, že tahle cesta nebyla moje poslední, jak jsem se obával. Jestli to nevybuchne dnes, vybuchne jindy, tahle věc prostě není bezpečná ani stabilní. Ještě chvilku sice potrvá, než se mi do obličeje vrátí lidská barva, přesto jsem už jsem se cítil o něco lépe. Jak mě chyběl čerstvý vzduch...nebo aspoň v rámci možností. "Tak jdeme..."

Fárn: Cesta už docela ubíhala a já se naštěstí vyhnula dalším zbytečným rozhovorům se Zarethem. Už bychom měli být na místě. Ještě než jsem to démonovi stačila říct zaregistroval to sám, neboť vyskočil na nohy k mému pobavení se velmi silně bouchl do hlavy. Ozvala se velice hlasitá tupá rána a Zareth skončil opět na sedačce. Ehhm to je tele. Dost mě to rozesmálo, myslím, že můj smích musel slyšet i on. Stoupla jsem si na nohy a dala si pozor na hlavu, aby se mi nestalo to samé jako jemu. Trochu kostrbatě jsem proklouzla až ke dveřím a vystoupila z autobusu. Zareth ale nikde, opravdu tam křiví trubku. Jako vážně, Aha a pak kdo se neumí ovládat. Vzdychla jsem a počkala až se Zareth uráčí vystoupit. Chvilku jsem počkala než se vydýchá u lampy, vyhovovalo mi to, neboť mě bylo opravdu bídně, ale s čerstvým vzduchem se můj stav malinko zlepšil. Vydali jsme se směrem do parku. Netrvalo dlouho a už jsme byli obklopeni stromy. Park vypadá opravdu velký snad tu ta kobyla zůstala. Několikrát jsem se zhluboka nadechla a dlouze a velice nahlas pískla. "Buď potichu." Špitla jsem směrem k Zarethovi téměř neslyšně a písknutí zopakovala. Moje uši jsou schopné zachytit i ty nejemnější zvuky, bohužel lidé, auta a celkový život tady ve městě mě tak neskutečně rušil, že jsem neslyšela vůbec nic. Vzdychla jsem. "Tak to projdeme dozádu, snad tu někde bude." Promluvila jsem klidně na démona, který už vypadal celkem v pořádku. Za to mě pomalu přepadávala únava, ale zatím nic vážného.

Cesta ubíhala neskutečně pomalým tempem, protože pochroumaný elf se táhl jako smrad. Nic jiného se však nedalo očekávat, jen doufám, že jí to uzdravování nebude trvat příliš dlouho. Předtím než jsme vstoupili do jakékoli další části, města jsem ji pečlivě prohlédl, zla-li se tu nepotulují nějaké andělské hlídky, či kdokoli jiný, kdo mě nemá v lásce...takže vlastně každá magická bytost. Vzduch se však zatím zdál zcela čistý. Jakmile se Fárn dala do hlasitého pískotu, trochu jsem se zamračil. Fuuu...nějak moc nahlas. Stéle jsem hlídal okolí, dneska mám prostě nějakou podezíravou. V momentě, kdy mi Fárn, řekla, co už jsem dávno věděl, raději jsem to nechal bez komentáře, místo toho načal jiné téma. Zajímalo mě totiž, jak přišli na mého mága, jeden z jeho úkrytů by měl být schovaný kousek odsud, pod poměrně velkou budovou nějakýho kuturního domu, občas se tam pořádají výstavy mazlíčků, knih, ale třeba i rostlin, moc sice nerozumím tomu, jak můžou hodnotit, něco tak obyčejného, jako je papoušek, ale dejme tomu. Jednou, když jsem šel kolem, zrovna probíhala výstava plazů a přiznám se, že tehdy jsem dovnitř nahlédl i já. "Hele, až to projdem, budu potřebovat ještě něco zařídit, je to odsud jen kousek. Musím vědět, co dovedlo ty slepice k mýmu zdroji. Půjdeš se mnou, cestou si dáš něco k jídlu, ať toho stihnem co nejvíc." Oznámil jsem jí. Doufám, že v záznamech budou nějaké užitečné informace.

Fárn: S narůstající panikou jsem zvedla rychlost mojí chůze. Pečlivě jsem prolétávala očima každý kout, snažila se zachytit i ten nejemnější zvuk oznamující Meganinu přítomnost. Bohužel pro mě. Svého koně jsem nenašla. Byli jsme teprve v půlce, ale i tak vím, že tu není. Slyšela by mě a přišla by. Z dumání a přemítání o tom, kam se teď vydám, mě vytrhla až Zarethova slova, začal povídat o nějakém zařizováním čeho si. Možná o té rvačce s anděli. Jeho hlas měl nepříjemně rozkazovací tón, jen tahle skutečnost mě nutila se mu nějak vzepřít. Mě teda nikdo rozkazovat nebude. Hodně jsem se zamračila, můj plán, byl totiž uplně jiný. Na druhou stranu, nějaké pořádně jídlo by rozhodně přišlo v hod a Megan není osel, aby beze mě ještě nějakou domu nevydržela. Otočila jsem se na Zaretha a docela otráveně řekla. "No tak dobře, ona tu stejně není, potom mi ji ale pomůžeš najít." Hlasitě jsem vzdychla a přeměřil ho očima. "Tak teda kudy a o co vlastně jde?"

Pobaveně jsem pozvedl obočí, při jejím souhlasu, zajímalo by mě, proč si je tak jistá tím, že se mi bude chtít marnit svůj čas, hledáním jejího koně. Představa toho, mne totiž nijak nezaujala, naopak, pěkně mě štve, že ta flekatá herka není tady, tudíž elfka bude zdržovat i nadále. Místo zbytečných řečí, jsem téměř neznatelně přikývl a znuděně konstatoval, při čemž nezapomněl ležérně pohodit rukou, abych svému výstupu dodal nezúčastněný ráz. "Klidně ti s tím pomůžu. Cokoli, abys konečně dala pokoj." Fárn mě neúnavně propalovala pohledem, což vůbec nevadilo, protože je na mě mnohé k obdivování, tím jsem si jist, naopak jsem se trochu lépe natočil, aby hra stínů na mém obličeji, byla ještě o něco zajímavější. "Jen mě následuj." Po těch slovech jsem trochu změnil směr naší cesty a dal se do vysvětlování. "Jeden mág, který pro mě hromadil informace, vyráběl a schraňoval zboží, byl vyčmuchán těmi opeřenci, což mělo být téměř nemožné. Chci zjistit, jak se to stalo, stejně jako to, co všechno teď vědí nebo mohli najít. Tenhle mág měl naštěstí několik útočišť a vedl si podrobné záznamy, možná přišel na něco, co se ke mne zatím nedostalo, jestli to však je ten případ, bude o tom mít ukryté informace ve své další skrýši.Vzhledem k tomu, že místo jeho posledního bydliště je nyní pod stálým dozorem letky, je to ta nejrychlejší a nejefektivnější možná varianta. Nachází se pod blízkým kulturním domem kousek od parku, za pár minut se tam dostaneme. Já přesně nevím, kudy se dostat do jeho skrýše, ale když ten dům prohledáme společně, nezabere nám odhalit vchod moc času." Něco mě vyrušilo. Zatěkal jsem očima po okolí, hlavu však neotáčel. Blíží se. Popadl jsem tedy elfku za rámě, abych jí podepřel a zároveň nepůsobil příliš nápadně. "Nebuď jak prkno uvolni se trochu. Kdy se ti poštěstí procházka v takhle vytříbené společnosti." Uchechtl jsem se jejím směrem, pokračujíc parkem, k prvním domům se však dostaneme včas bez vzbuzení nějaké výrazné pozornosti.

Fárn: Ještě jsem ani nepřestala očima prohledávat okolní terén a Zareth se někam vydal. Šla jsme těsně za ním, směr naší cesty se dost změnil, cesta lemovaná nízkým keřem se zúžila. "Takže budeme hledat nějaký tajný úkryt mága pod budou, jenž se bude hemžit lidmi?..." Zeptala jsem se spíše oznamovacím hlasem, potom co mi vysvětlil jeho plán. Pokývala jsem hlavou a nedůvěřivě ho přeměřila pohledem. Když vezmi v potaz to, že nás pronásleduje kde jaký okřídlený parchant a další, představa areálu plného lidí se mi vůbec nelíbila. Po krátké odmlce jsem při bezstarostném pohození rameny neutrálním tónem hlasu dodala. "No dobře, jak myslíš." Jsem zvědavá, co tam najdeme, ale především mě láká vidina nějakého dobrého jídla. Z myšlenek mě vtrhl jemný zvuk. Nestačila jsem se ani otočit tím směrem, Zareth mě totiž popadl za ruku a zrychlil tempo. Naprosto mě to vyvedlo z mé již tak pochroumané rovnováhy. Celé tělo se mi otřáslo a já se zapřela plnou vahou o Zaretha abych neupadla. Pfff co mě má co takhle někam vláčet, nejraději bych se mu okamžitě vytrhla a začala na něj řvát, ale nejsem blbá, tohle nebylo bezdůvodné a já nás svým protestem prozradit nechci. Beze slova, se svraštěným obočím a zatnutými svaly jsem se nechala vláčet dál, dokud na mě nepromluvil. Ošila jsem se ještě víc a dlouze nepříjemně vzdychla, abych dala najevo, že si tuhle vytříbenou společnost může nechat. "Já se o ni neprosila.." Špitla jsem velmi tiše a naštvaně směrem k démonovi. Brzy se začali objevovat domy. Naši pronásledovatele již nebyli slyšet a periferně jsem je taktéž nezahlídla, hlavu jsem si otočit nedovolila. "Už mě pustíš...?" Pronesla jsem dost otráveně, přesto skoro neslyšně.

Přišlo mi absolutně hloupé, odpovídat na její otázku, při které jen prakticky zopakovala to, co jsem jí tu vysvětloval, proto se raději zdržel jakýchkoli poznámek. Její obavy však byly na místě, to se nedalo odepřít, já osobně bych tuhle výpravu raději nechal na jindy, ale když už jsme tu, není co řešit. Nakonec jsem se přeci jen rozhoupal ke krátké odpovědi. "Něco na sebe hodím." Oznámil jsem jí a pochopitelně tím myslel novou schránku, abychom nebyli tak nápadní. Fárn se kupodivu naše procházka příliš nezamlouvala. Kdo by to byl řekl?Uchechtl jsem se pro sebe. Dokonce se rozhodla tak trochu trucovat...no jo...elfové. Mě však její mručení docela bavilo, proto jsem se k ní maličko naklonil a polohlasně, ovšem zřetelně odvětil, zatímco mi na tváři pohrával škodolibý úšklebek. "No to snad ne! Nerad bych, aby ti pobyt v mé přítomnosti nevyhovoval. Takže stačí říct, já okamžitě zmizím, tudíž mě už nikdy neuvidíš. Vesele si můžeš dožít to, co ti zbývá." Na okamžik jsem se odmlčel. "Ne, že by to bylo moc. Mám pravdu?" Cesta ubíhala o mnoho rychleji, než když se vlekla, jako doposud, proto jsem na její další otázku jen klidně odvětil. "Neřekl bych." První budovy se objevily velice brzy, spolu s nimi ovšem i závan energie těch nebeských slepic. Velice pečlivě jsem se rozhlížel po okolí. "Asi bude třeba někam na chvilku zmizet." Oznámil jsem Fárn a očima setrval na starých dveřích domu, zpoza kterých se ozýval štěkot. No to by možná šlo.

Fárn: Dlouze jsem vzdychla, když mi oznámil skutečnost, kterou vím moc dobře sama. Bez něj, tedy především bez jeho protijedu brzy zemřu. A ne jeho společnost se mi opravdu nelíbí, ale bohužel. Táhl mě dál po cestě. Už jsem začínala být zoufalá. Hlava se mi hrozně točila, jak jsem se snažila stačit jeho krokům. Nohy se mi motaly a hodně zakopávala. Jelikož mě pustit nechtěl začala jsem trochu protestovat. Moje brždění a snaha se mu vytrhnout i za pomocí druhé ruku, která ho měla odstrčit, nebyla příliš účinná. Navíc mě to ještě více rozhodilo z rovnováhy a za mnou zůstalo v kamínkové cestě jen několik rýh od podrážek. Tep i tech se mi začaly s přibývající nervozitou zrychlovat. Svaly v těle byly napnuté až křečovitě ztuhlé. Ještě stále mě totiž bolela zranění z předchozího dne a asi ještě nějakou dobu bolet budou. Neupravené vlasy mi vlály v mírném vánku a pletly se snad uplně všude. Když Zareth zmínil, že bychom měli zmizet. Rychle, ale přesto se značně rozklepaným tichým hlasem přerušovaným nádechy, odpověděla. "Jo to bychom měli, tak mě koukej pustit. Motá se mi hlava." Dveře, na které se Zareth zadíval, mi přišli taky jako dobrý nápad. Ale prostě se nehodlám někým vláčet, mám snad ještě stále svojí hrdost a chodit umím. Zamračeně jsem hodila hlavou, zastavila se a zapřela se proti Zarethovi. "Pust mě!" Z mého rozhodnutí mě však něco náhle vyrušilo. Ve vzduchu jsme rozpoznala magii těch okřídlenců. Jsou nám v patách. Nechala jsem tuhle přetahovačku být, stejně nemám velkou šanci. Naklonila jsem se k Zarethovi a špitla naprosto potichounku. "Jsou za námi, že jo..." Rychle jsem šáhla po klice a otevřela nedaleké dveře dveře. Před námi se objevila nepříliš velká světlá místnost s chodbou a spojovacími dveřmi do venkovního velkého areálu. Všude kolem byl slyšet štěkot psů a štěbetání lidí, co se to tu k čertu děje.

Můj doprovod měl zřejmě v oblibě bezvýznamné snažení vzdorovat, to si vážně myslí, že bych se s ní táhl, kdyby to nebylo nezbytně nutné? Jistě...pokud by jí to hodně vytáčelo, pak ano, ovšem jinak, nikoliv. Nedalo mi příliš práce nenechat se rozhodit těmi jejími pokusy o vysmeknutí a jen kráčel dál naší cestou. Neblahý pocit náhle začal naleptávat můj klid, nejspíš jsme je nesetřásli, jak se zprvu zdálo. Co když mě nenašli díky mágovi, ale opačně. Mají snad nějaký způsob, jak najít přímo mě? Ještě trochu jsem natáhl krok, nezdálo se však, že by to mělo nějaký účinek, brzy bylo jasno. Jsme obklíčeni, zahlédl jsem další hlídku, tentokrát na vlastní oči. Využil jsem momentu, kdy se ke mě Fárn naklonila a tichounce jí odpověděl. "Spíš všude." Jen okamžik na to jeden z andělů pohlédl naším směrem, při čemž něco řekl svému druhovi. Prosmýkl jsem se dveřmi za Fárn do další místnosti, což mi ale nestačilo, tady stále lidé pohybovat mohou. Otevřel jsem proto ještě jedny, kde byly připraveny plastové láhve s pitím všech možných barev i velikostí. Nejspíš budoucí občerstvení, pro lidskou havěť, co pobíhá venku. Místnost byla jinak bílá, jediná zvláštní věc uvnitř, byl černobílý pes, který ležel na pořádně velkém, modrém pelechu v rohu místnosti. Jakmile nás spatřil, zavrčel, což jsem mu milerád oplatil. Výsledek se dostavil okamžitě, zvíře předstíralo, že neexistuje, napláclo se ke zdi a dalo pokoj. Jakmile se za námi dveře zavřely, popošel jsem kousek od Fárn, přičemž si nerozhodně prohrábl vlasy, nenapadal mě způsob, jak se nepozorovaně dostat k našemu cíli, když je elfka v tomhle stavu a jednotka opeřenců dorazí tak za půl minuty. V půlce pohybu jsem se zastavil, načež se prudce otočil k Fárn s naprosto nekompromisním výrazem i tonem hlasu. Přeci jen tu jedna varianta byla. "Sundej pentagram. Půjčím si to tělo." Oznámil jsem jí, bez nějakého zdržování. Čas v tuhle chvíli nebyl na naší straně.

Fárn: Skoro okamžitě jsem se přesunuli do další místnosti. Začínala jsem být pomalu nervózní, jen ne další bitky s anděli, teď se to nehodí. Ta druhá místnost vypadala docela prázdně, až tedy na hezkého psa v rohu místnosti, myslím, že tomhle plemeni se říká husky. Nijak víc jsem si ho nevšímala a zamířila rovnou ke stolu s láhvemi, jednu malou, půllitrovou, jsem otevřela a klidně se napila jemně perlivé vody. Přišla mi docela v hod. Poloprázdnou jsem ji uložila zpět a tiše pozorovala Zaretha, který jakoby nevěděl co dál. Jeho náhlá reakce mě dost překvapila až jsem sebou trhla. "Cože.." vypadlo ze mě dost zmateně, když mi to ale došlo. Můj zamračený a zmatený výraz se velmi rychle změnil. Pohltila mě panika, ustoupila jsem ještě dva kroky do zády a vykulila na něj oči. "Ne, ne to teda ne," Zdvihla jsem ukazováček a kroutila protestně hlavou. "V žádném případě, NEPŘIBLIŽUJ SE." Tep se mi prudce zvedal stejně jako dech, krev se zalila adrenalinem. Rozhodnutá se bránit mi neunikl žádný jeho pohyb. Snad ty dveře nezavřel, musím pryč. Stále jsem couvala a nespouštěla ho z očí. Hlava se mi hrozně motala, ale to snad vydržím. Za žádnou cenu ho sem nepustím. Znamenalo by to mojí jistou smrt. Pochybuji, že by mě kontrolu někdy vrátil. V hlavě se mi motaly nejrůznější myšlenky a nápady, jak tohle vyřešit. Můžu se pokusit utéci, nebo začnu křičet a anděli přilákám, Zareth bude mít dost práce s nimi. Bohužel všechny moje plány měli jeden velký nedostatek. Potřebuji ten zatracenej protijed. Celá jsem se rozklepala a ještě víc začala na Zaretha neléhat. "Ne, nech mě na pokoji. Posedni toho psa!"

Reakce Fárn se sice dala očekávat, rozhodně mě ale zdržovala, na což jsem teď opravdu neměl náladu. Jindy by mě snad fakt, že se jí v očích zračí čirá hrůza dokázal potěšit, nyní na tom ovšem nezáleželo, byl jsem pevně rozhodnutý udělat, co je třeba. K tomu budu mít jednou provždy vyřešenou tuhle paličatou elfku a její únavné řeči. Fárn začala couvat, v ten moment, se mi v očích nebezpečně zalesklo. Nemyslí si snad, že mi v tomhle stavu uteče. Plynule jsem se tedy přesunul tak, abych jí odřízl přístup ke dveřím a neochvějně vykročil k ní aniž dbal na jakékoli naléhání, pouze zopakoval. "Sundej tu věc." Tlukot jejího splašeného srdce, doléhal neodbytně k mým uším. Vlastně mi to dost připomínalo lov... Fárn teď za sebou už měla pouze stěnu, nejspíš se tedy pokusí o nějaký zoufalý útok, který by se dal využít v můj prospěch, bez zbytečného plýtvání času i energie. Je zvláštní, že se všechny rasy v případě nezvratné hrozby chovají, jako obyčejná zvířata. Tady tomu není, nejspíš ani nebude jinak. Při zmíňce o psisku, jsem nepohnul jediným svalem v obličeji, mé rozhodnutí je konečné, proto jsem jen tvrdě odvětil. "Ne." Dostal jsem se zdánlivě na její dosah aby se cítila úplně lapena a začala jednat z čirého zoufalství, přesto jsem však zůstával připravený k bleskové reakci. "Nenuť mě se opakovat elfko." Oznámil jsem jí, ale už byl prakticky rozhodnut, že jí pentagram z krku sám servu, bude-li to nutné. Stačil jediný rychlý pohyb.

Fárn: Zareth se víc a víc přibližoval a překazil mi tak plán úniku. Dveře teď přes něj nebyli skoro ani vidět. Uskočila jsem do strany a couvala stále dál. Tak moc jsme si přála, aby někdo vešel a já dostala, alespoň zlomek času něco vymyslet. Zběsile jsem se ohlížela po rozích i stěnách téhle malé místnosti. Bohužel pro mě, Zareth se opravdu tvářil, že mě hodlá posednout a na mé protesty nereagoval. Zoufala jsem se snažila někam zmizet. Zamnou však byla už jen stěna a roh místnosti. Přišla jsem si jako v pasti, což jsem taky možná byla. Podobně jako zvíře, které je nahnáno v rohu ohrady a čeká co se stane. Smysly se mi podařilo zbystřit a připravit je na útok. Nalepila jsem se zády na bílou stěnu a ještě se rychle pokusila tenhle spor uklidnit, nebo alespoň odvést pozornost. Nekompromisní, přesto dost nervózním hlasem jsme pronesla do místnosti z rukama zvednutýma před sebou, jako bych ho chtěla odstrčit na dálku. "Říkám ti, nepřibližuj se, budu křičet, přilákám je dřív než mě stačíš posednout." Moc dobře jsem si byla vědoma malého nože u mého boku, snad mi bude k užitku. Neuběhlo ani několik sekund. Přestala jsem se klepat, plně zatla všechny svaly, prudce vykročila levou nohou a vytáhla asi 10 cm nožík, schovaný u mého levého boku, pravou rukou a máchla po Zarethovi zleva doprava, jako bych mu chtěla utržit mediální ránu v oblasti břicha. Ve skutečnosti jsem ale vedla výpad moc blízko, tak abych promáchla a následně uhla, aby mě za ruku nemohl chytit. Doufám, že by to mohlo odvést jeho pozornost a třeba mi dát i lepší příležitost na úder Můj hlavní cíl je uštědřit mu pěstí ránu do jeho pravé části krku a prosmýknout se kolem něho ke dveřím. Nehodlám se sním měřit v přímém souboji, Jindy bych si možná troufla, ale dnes ne.

Pozorně jsem naslouchal jejímu srdci, které mi perfektně prozrazovalo její stav a tudíž i pravděpodobné možnosti obrany. Nijak jsem nereagoval, na její argument o křičení, andělé sem zamíří tak, jako tak, záleží jen na tom, jak budu rychlý. Konečně tasila zbraň, musel jsem to udělat rychle, ale tak, aby její tělo bylo stále dobře použitelné. V momentě, kdy po mě sekla, jsem si všiml, jakým způsobem vede svůj výpad, ta zranění, která nedávno utrpěla, jí ubíraly na síle i hbitosti. V momentě, kdy se její ruka se zbraní blížila ke mně, jsem zažehl temnou magii ve svém nitru, až mi z toho oči pěkně zářily fialovočerným světlem...Škoda jen, že nejsem ve své pravé podobě, vypadá to fakt dobře, když tetování svítí. Svět kolem, jakoby se zpomalil a já měl tudíž dost času na reakci. Místo toho, abych se její ruku pokusil odzbrojit, trochu jsem se uhnul a vymrštil vlastní před sebe, ve směru pohybu elfky rychlostí, která se téměř nedala postřehnou, takže když má dlaň narazila do její ruky, držící rukojeť ozval se divný zvuk, připomínající křupání kostí, jak obrovská energie a nadlická síla, podpořila její vlastní ruku v cestě proti zdi za jejími zády. Neměla šanci svoji ruku zabrzdit před tím, než se ozvala další podivně praskavá rána, jak ruka narazila do zdi, ve které zůstaly praskliny. Nožík už ležel opodál. Nezabýval jsem se tím, jestli je to rameno vykloubené, kosti polámané nebo co vlastně a byl naprosto spokojený, se svým výkonem. Navyšovat svoji sílu i rychlost během boje, mi už jde zatraceně dobře. Než se však Fárn stačila vzpamatovat, opravdu hodně rychle jsem se k ní za podpory magie dostal a zasadil poměrně solidní ránu pěstí do jejího obličeje. Rána to byla spíše rychlá, nežli silná, protože jsem se jí tu nesnažil rozbít hlavu, ale jen omráčit. Teď už křičet nebude,ale vědomí by ztratit nemusela. Přesto po ní však ve stěně zůstala památka. Na nic jsem nečekal a naposledy ve vzduchu máchl rukou, na které se zaleskly ocelové drápy, jediný, přesný pohyb, už jí rozsekl přívěšek s pentagramem, který s tichým cinknutím dopadl na zem. Na krku jí po mě zůstala památka v podobě povrchové ranky, což rozzářilo podivné runy na drápech a já měl co dělat, abych se jí nevydal dorazit. Brzy jsem se však zdánlivě uklidnil. Pomocí magie kov rozpálil a oznámil Fárn. "Sundej to elfko, vypálím ten druhý."

Fárn: Nestihla jsem ani dokončit svůj první náznak výpadu a ucítila prudkou, tupou bolest na zápěstí a levé straně dlaně. Tiše jsem sykla, brzy poté se však dostavila další horší bolest, tentokrát kromě pěsti i celá paže a částečně záda i klíční kost. Vyjeveně jsem se podívala do Zarethových zářících očí. Má zbraň se válela opodál, než jsem se stihla srovnat a zasadit byť jediný úder. Schytala jsem nepěknou silnou ránu do obličeje a druhou o zeď to hlavy. Zatmělo se mi před očima a kolena poklesla. Mojí celou váhu nesla ta proklatá zeď, jen díku tomu jsem ještě stále na noho. Těžce jsem zalapala po dechu a snažila donutit zrak zaostřit. Můj jemný sluch ihned zachytil cinkající zvuk mého pentagramu, který dopadl na zem. Štípavá ranka o sobě dala také brzy znát, o dost větší problém mi však činila moje hlava a fakt, že přes bolest nejsem schopná pořádně zvednout mou pravou ruku. Hned jak se místností rozezněla Zarethova slova, nabrala jsem alespoň částečné povědomí o situaci, mé instinkty mi radili jediné, bojovat, ale to, jak to provést mi už nikdo neporadil. Zoufale jsme při zmatené a ne příliš účinné obraně vykřikla. "NE." Můj jediný cíl byl zmizet z celé té situace, od Zaretha a především od rozžhaveného kovu.

S krutým potěšením, jsem si vychutnával Fárninu bezmoc a sledoval, její zoufalé pokusy, jakkoli uniknout. V jejím stavu to ovšem nebylo možné a já jí pustit rozhodně neměl v plánu. Přimáčkl jsem elfku ke stěně, abych následně mohl jednou rukou, povytáhnout vrchní díl jejího oblečení, který zakrýval pentagram. Trochu jsem se na to tetování zamračil, tolik práce jen kvůli jednomu hloupému symbolu, předpokládám, že jeho stvořitel už nežije, abych mu za to mohl patřičně...poděkovat a ocenit jeho práci. S nebezpečným úsměvem, který mi pohrával na rtech, jsem se naklonil k jejímu uchu a zašeptal Fárn do vlasů. "Smím prosit?" Už už jsem přikládal ruku na tu zatracenou hvězdu, dokonce elfčina kůže pod drápy, které se jí ještě ani nedotkly, nabrala červenější odstín. Než jsem však stačil ruku, byť jen přiložit, dolehly ke mě rychle se blížící hlasy. Mým spokojeným výrazem probleskla grimasa, nepříčetného hněvu, když jsem s uvědomil, že tohle už nestihnu. Vztekla jsem na elfku vycenil zuby a na poslední chvíli se zastavil od toho, abych jí nerozbil hlavu o stěnu. Místo toho se však ve zlomu vteřiny stáhl a posedl tělo toho psa v rohu místnosti. Téměř v ten samý moment rozrazily dveře tři pronásledovatelé. Nehodlal jsem do okolního dění nijak zasahovat, jen bedlivě sledoval celou scenerii, která se tu nabízela. Chybělo tak málo. "Paní! Jste v pořádku? Co se tu stalo? Kde teď je?" Začal jeden z nich, který přiběhl k Fárn. Další jen tiše prohodil, ke svému druhovi. "Jo, byl tady. Je to tu nasáklý energii, toho parchanta i temnou magii." Jeden z nich se na mně podíval. Jen jsem ho viděl, ježily se mi chlupy na zádech a z hrdla se vydralo výstražné vrčení. "Paní, to je váš pes?" Zeptal se dotyčný, jehož jsem právě vraždil pohledem.

Fárn: Přitlačil mě na stěnu, těžce a rychle jsem dýchala a vykulenýma očima pozorovala jeho ruku, jak se blíží k mé kůži. Ještě jsem sebou několikrát otřásla a pokusila se naposledy vymanit, bez výsledně. Jeho tichá slova mě pálila v mysli. "Ne, nesmíš." Vyhrkla jsem na něj. Pocítila jsem ten otravný žár jeho drápu, kterým mi chtěl pentagram vypálit, dech i tep se mi ještě zrychlil. K mým uším dolehly i zvuky kroků, nevěnovala jsem jim vůbec žádnou pozornost, můj jediný cíl byl jasný. Najednou mě Zareth pustil. Padla jsem na kolena a strčila si do kapsy pentagram ležící na zemi. Ale ještě jsem se nebyla schopna ani rozkoukat natož postavit. Ve stejný moment, kdy Zareth posedl psa vtrhli dovnitř andělé. Jeden z nich na mě začala volat a rozešel se ke mě. Trochu jsem se polekala, minulá zkušenost s touto rasou nebyla zrovna dvakrát potěšující. Vyskočila jsem na nohy, ale zatočila se mi hlava a nebýt jeho pomoci asi bych upadla znovu. Chvíli jsme se jen rozkoukávala, hned jak jsem nabyla alespoň nějaké rovnováhy, jsem se odtáhla a vyškubla se mu.  "Co že..." Vypadlo ze mě tiše a ještě stále dost nervózně a zmateně. Po malé chvilce napjatého ticha jsem konečně dostala částečný přehled o situaci, dech se mi trochu zklidnil a začala mu situaci vysvětlovat. "Jo jsem, asi." Dlouze jsem vydechla a podívala se na skleněné dveře vedoucí do chodby. Věděla jsem co mám říct, ale zápasila jsme sama ze sebou. Ten parchant, možná ho prostě udám, ano udám, to bude nejlepší, doufám, že sním zatočí, to mu nedaruji, už už jsem to chtěla říct nahlas, když jsem si uvědomila, že ho potřebuji k tomu, abych přežila. Jaká je ale pravděpodobnost, že hned, jak anděli pošlu pryč, změní se zpět a půjde dodělat to co začal. Posedne mě, pohraje si s mojí myslí a zabije mě, možná bude lepší si užít svůj poslední den a vědět, že za to zaplatí. Tenhle můj vnitřní rozpor netrvala ani moc dlouho, andělé si toho zaručeně nevšimnou, na mém výrazu to znát nedám a za zpomalenou odpověď můžou vděčit šoku, který my Zareth způsobil. Jediný kdo by mohl tušit, je právě ten prokletý démon. Mé rozhodnutí bylo nakonec, o svůj život ještě bojovat. Začala jsem na anděla naléhat. "Byl tady, přišli jste jen tak, tak. Běžel támhle tudy." Ruka mi pokynula na skleněné dveře a já následně rychle odpověděla druhému andělu. "Emmmm, Jo je, je můj. Raději k němu nechoďte, není zatím zvyklý na cizí lidi." Přeměřila jsem Zaretha pohledem a podívala se na muže, který od psa rychle ustoupil. "Aha, a jak se jmenuje, je docela pěknej až na ten výraz." Zeptal se a já rychle vymýšlela nějakou kloudnou odpověď. "Emm, jmenuje se ZZZ..Puňťa." Anděl na mě sice koukal, jak kdybych spadla s třešně, ale potom kývnul na toho třetího a všichni tři se rozešli směrem ke dveřím. "Počkat" Křikla jsem na ně ještě.