Zareth/Fárn/Ytia

Fárn: Mrtvola chvilinku počká, daleko víc mě právě zaujal Zareth. Po jeho kůži běhaly černé plazí šupiny. Oči se mi na něj upřeně koukaly, momentálně měl veškerou mou pozornost. Co to sakra .... Možná proto ty draky nemá rád, třeba se umí měnit v nějakou ještěří věc a drakům závidí, že není to co oni, ale jen hádám. Tenhle démon je na jednu stranu opravdu zajímavej, ještě jsem stejného neviděla, ano křídla občas nějaký má, rohy taky, ale on je prostě moc jinej. Tiše jsem pozorovala, jak nadává a ubližuje svému přízraku a nemohla se na ty obrazce z šupin vynadívat. Mému jemnému sluchu neuniklo ani podivné praskání, jako kdyby lámal kosti. Otočil se ke mě zády .. parchant, moc mě zajímá co se právě děje, bohužel mnoho toho nevidím. Po krátkém okamžiku se vrátil ke mě a já rychle vzala do ruky láhev s vodou a přelívala její obsah opatrně do hrníčku, aby to vypadalo, že jsem si ho za celou dobu vůbec nevšimla. Drápy a zubu sice před světem schoval, ale tvář měl stále sem tam posetou šupinami. Vypadal docela vyčerpaně. Na tohle bych možná i ráda přišla, co je zač. Když se zeptal proč se do své země nevracím, přemýšlela jsem jak mu celou věc podám, ale když si dovolil jen tak říct, že nejsem čistokrevná, vztekla jsem se ošila. "Cože!" Já nejsem kříženec. "Má matka byla elf a můj otec taky. Nejsem kříženec!" Vyprskal jsem na něj a otočila se od něj, abych se na něj nemusela dívat. Tsss, co si to dovoluje to prašivý stvoření. Ve vzteku jsem popadla rovný a tenký břidlicový kámen a mrskla ho částečně do ohně a následně na něj už poměrně klidně položila plecháček a vodou a bylinkou. Možná nejsem uplně čistokrevná, ale elf ano.

Přestože mi chvílemi přišlo, jakoby na mě až moc upřeně zírala, usoudil jsem, že je nejspíš překvapena z toho šrámu, co mám kvůli Zyře na tváři. Byl jsem vlastně docela rád, že se mi postupně dařilo odvádět svoji pozornost, společně s tou její, od téhle nepříjemné situace. Hlavou mi teď běhaly úplně jiné myšlenky, přesto jsem se od nich snažil odprostit a plně hrát svoji roli. Můj pobavený smích se rozezněl po okolí a zvedl jsem ruce nad hlavu, jako bych se chtěl polomrtvé rozčilené Fárn vzdát. "Jo, tvůj ton hlasu o tom rozhodně vypovídá. Hele vždyť mě je to buřt, jen by mě zajímalo, jestli jsi utekla kvůli nějaký epický rebelii a nebo proto, že doufáš, že si tě tu třeba alespoň někdo nechá, když nad tebou ve vlastní zemi každý ohrnoval nos." Na to jsem se jen nevině usmál, pokrčil rameny a dodal. "To je celé." Tehdy, když jsme se vrátili z elfských zemí a Tess se dozvěděla, jak to celé bylo, přemluvila mě k odchodu a...ne ne...nic co bych si měl připomínat. Téměř neznatelně jsem zatřepal hlavou a pohybem ruky odehnal příliš dotěrnou Zyru, která se vrátila na své původní místo. Dál už čekal pouze na pokračování našeho svěžího dialogu.

Fárn: "Ne nikdo nade mnou nos neohrnoval a nejsem přímo vyhnanec, doma mě čeká oprátka. Sice se v elfských zemích pohybovat můžu, jelikož vražda, kterou jsem se provinila se stala chvíli před válkou, takže na ni spoustu elfů zapomnělo nebo o ní vůbec neví, ale tady si potřebovala něco zařídit." Odpověděla jsem docela podrážděně a následně se s úsměvem k němu otočila, když si chce povídat, fajn. "Prostě jsem jen zabila velitele obrany našeho města. V době před bariérou, mělo každé město svou obrnu, no a tenhle velitel si to prostě zasloužil, byl to kretén. Tak svou odpověď si dostal teď jsem zvědavá já. V Co se měníš...? Na tváři máš černé šupiny, tady." Zaklepala si prstem na svou tvář na místě, kde se u něj šupiny nacházely a pokračovala plynule dál. "Už předtím se tvá lebka tvarovala do něčeho jiného a teď byl podobný zvuk slyšet znovu. Slyšela jsem, že někteří démoni mají bestiální podoby. Je to ono? Víš dávalo by to smysl, proč draky zabíjíš, jestli se měníš do něčeho jim podobného je jasné, že jim musíš závidět, jak malý kluk. Už teď vypadáš jako jejich parodie. Krásná křídla, ocas, rohy, zuby, drápy... šupiny... dle popisu bych si draka tipla, ne obludu jako si ty. takže jak to je?" Usmála jsem se na něj ještě jednou a jakoby nic se natáhla pro plecháček s čajem a přikousla kousek sušeného masa. Ty jo to je ale tuhý..

Během jejího výkladu mi na rtech pohrával pobavený úsměv, neboť by se z určitého úhlu pohledu jevil zajímavý, kdyby nevynechávala ty peprné detaily. "Pfff...tak to máte pěkně mizerný velitele obrany musím říct. Přitom, když jsem tam byl naposledy, zdáli se mi, jako né úplně špatní bojovníci. Hádám, že časy se mění." Na kratičký okamžik, mi ztuhl úsměv na rtech, když se zeptala na moji tvář. Jak to, že mám na furt šupiny? Sakra, tos mě taky Zyro nemohla něco říct? V mžiku jsem se ale opět vzpamatoval a ušklíbl se na ni se slovy. "Čekal jsem, že se ti něco podobného stane. Ten mág, ke kterému jsem tě zanesl říkal, že dost možná budeš mít prvních pár dní halucinace, ale nedělej si z toho hlavu, brzy to prý přejde." Oznámil jsem jí, jako by se nechumelilo, zatímco se snažil alespoň uvědomit si ty šupiny, abych se jich následně mohl zbavit. Ne hned samozřejmě, to by bylo trochu moc nápadné. Proto jsem předstíral, že ani její další slova neberu vážně a klidně vysvětloval. "Také už jsem podobné věci zaslechl, budu tě ale muset zklamat. Svým způsobem chápu, proč si to ostatní bytosti myslí, ale faktem je, že ne každý démon vypadá tak dobře jako já. Jednoduše řečeno, vezmou-li na sebe svoji pravou podobu a vypadají-li jako postava z hororu...tak tomu prostě někdo uvěří a myslí, že je v tom něco víc. Nadto dotyční, kteří to tvrdí, jsou dost často pod vlivy různých omamných látek." Vysvětloval jsem v zájmu každého z nás, kdo si chce alespoň dalších pár dní uchovat vlastní život i vůli. Navíc...doprdele, já so o žádný další prokletí fakt neprosil a tohle...hrrr...úplně super. "Jinak k těm podobnostem, které jsi před chvílí zmínila. Věc se má asi takhle. Stejně jako vy máte různé poddruhy, tak je to i u nás. No a já jsem takzvaný drakorozený, jak se nám často často říká a popravdě, se naše počty značně tenčí, právě díky trofejím z našich těl, které se často prodávají a nezřítkakdy jsou vydávány za části dračích mláďat. Křídly a drápy moje podobnost s těmi létavými ještěrkami ale končí." Konečně se mi podařilo ty mrchy černý nechat zmizet, frustrace z toho, e mám nad tím ale stále menší kontrolu mi na klidu nepřidala. Co když mě příště uvidí někdo, komu nepůjde jen tak vykecat díra do hlavy?

Fárn: Klidně jsem čekala až se řekne vše, co má na srdci, přestože už s první jeho větou ale vůbec nesouhlasím, ale hádám, že nemá cenu se s ním bavit o našich strážích. Proto lehce povrchně s vědomí, že mi lže zpustila. "Tak hele ty parodie ne na draka, ale na dračí mládě. Halucinace určitě nemám. Už to vidím po několikáté u tebe a kdybych je měla, proč bych si vymyslela zrovna šupiny na tvým obličeji, to nedává smysl. A možná tě překvapí má informovanost, ale vím že někteří démoni mají podoby tři. Takže mi tady jen sprostě lžeš. Možná ji ty nemáš, ale vím, že takový existují. Takže si laskavě trhni nohou lháři prolhanej." Střelila jsem po něj pohledem a následně si začala všímat něčeho jiného, jako takové gesto, abych mu dalo najevo, že tím si to teda pěkně pokazil a už mu nic neřeknu. Následně se můj zrak zabodl do jeho tváře a ještě dodala. "A bojovníky i stráže u nás máme poměrně dobrý, tenhle dojel na svou pýchu. Časy se u nás totiž nemění skoro vůbec." Myšlenky se mi zatoulaly daleko do paměti, jak se mi vybavila tvář mé první řekněme oběti. Né, že bych od té doby elfa zabila. Před mýma očima se teď objevil můj starý dům. Známě tváře, které už asi nikdy neuvidím. Do očí se mi vkrádal smutek, který se před démon rozhodla uplně skrýt. Vždy se mi to stane, když si vlastně uvědomím, že tu jsem sama, že tu nemám nikoho. Mezi těmi vzpomínkami se objevila jedna trochu mladší má stará známá... kamarádka. Je Pravda, že mi ji démon čas od času také připomene, přece jen také byla démon. Bohužel stejná jako všichni, zlá....

Malinko jsem při jejích slovech přimhouřil oči, přesto s dotčeným výrazem pokračoval. "Jak bych měl zrovna já vědět, proč vidíš to, co vidíš? Démoni nemají třetí podobu, ty chytrá, už jsi něco takového viděla? Navíc proč bych ti o tom chtěl lhát? Kdybych něco takového uměl, nezapomněl bych se pochlubit v první minutě našeho shledání." Po jejích dalších slovech jsem se jen posměšně ušklíbl, protože mě začínala ta její šťouravost, trochu rozčilovat, ostatně kdybych chtěl, sám jí tu slavnou proměnu předvedu...a budu riskovat, že skončím jako většina démonů, uvíznu v té podobě a už o mě nikdo nikdy neuslyší. Vlastně by mě docela zajímalo, kde je všem konec. Nejspíš mrtví. "Jasně...tak dobří, že je dokáže zabít někdo, jako jsi zrovna ty..." Ani nevím jak to stihla, ale Zyra už se mi spokojeně rozvalovala u nohou a najednou začala formovat obrazy různých netvorů, které mi zrovna běhaly hlavou. S úsměvem jsem ji podrbal pod bradou a poznamenal. "Hmmm jo, tady Zyra má pravdu. Koluje několik příběhů, o démonech s touhle schopností, ale...tím se straší malí čertíci v pekle. Nejznámější je asi Vendingo, tak kdybys někdy chtěla postrašit dej vědět." Zkoumavě jsem si ji prohlédl s trochu jinou otázkou. "Hele ty ses už mazala tím krémem? Mělo to být už nejmíň před půl hodinou."

Fárn: To je blbec... Zrovna jako já. Pff, jsem poměrně dobrý bojovník. Tsss nebudu se sním o tom bavit, kretén. Otočila jsem se od něj a ošila se zimou. V tem moment rychle vzala ještě stále horkej plecháček s čajem do ruky, abych mu sebrala trochu tepla. Prej strašej čertíci. Lhář jeden prolhanej. Sice jsem žádného takového démona neviděla, ale v elfeské literatuře se o tom píše poměrně často a v jiných knihovnách už jsem o nich našla fakta taky. je pravda, že se vyprávějí za účelem vystaršení dětí, ale nestvůr jsou plné legendy, něco na tom pravdy být musí. Jak mile zmínil lahvičku s mastí tiše ze mě vypadlo. "Ne" upřímně řečeno úplně se mi to z hlavy vykouřilo, oči se mi obrátily v sloup a s hlasitým vzdychnutím se pro ni natáhla. "Otoč se." Houkla jsem a také se otočila celá k němu zády a vyhrnula si tričko. Rány už byly daleko v lepším stavu, ale stále mi berou mnoho sil a bolí. Mastí jsem si potřela ty nejvážnější a opět je překryla látkou. Moje tělo se celé začalo třást zimou, jak mi uteklo teplo z pod deky a oblečení, proto se celá napnula a rychle šáhla po odložené dece, do které se zabalila a zkřížila ruce na prsou, aby se ještě co nejvíc zahřála. Najednou z dáli k mým uším dolehlo jemné praskaní větviček. Moje oči se zabořily do šera začínající noci a já přemýšlel, zda se někdo blíží nebo jen spadla šiška ze stromu, asi o nic nejde, ale jistotu nemám.

Jen jsem obrátil oči v sloup a pobaveně opáčil. "Už jsem viděl horší věci." Jejímu přání jsem ale nakonec bez protestů vyhověl. Než Fárn udělala, co bylo potřeba, vyzval jsem Zyru, aby uklidila mrtvolu dále do lesa, určitě nám tu nemusí ten pes smrdět pod nosem. Přízrak bez jakýchkoliv protestů udělal, oč jsem žádal a brzy byl zpět. Její nadšené vyprávění o dalších jedincích stejného druhu, jsem ukončil zvednutím ruky. "Jeden úplně stačí...a moc se netěž, netroufnou si zaútočit, ne na nás." Pro všechny případy jsem se ale zvedl, vytáhl ze svého těla dostatek krve, která následovala mé pohyby a tančila kolem, jako magická světélkující stužka. Netrvalo dlouho a prostor kolem nás byl pokryt mnoha ochrannými symboly. Nějakou dobu se nic neozývalo, proto jsem si dovolil usoudit, že již mohu znovu pohlédnout na svého hosta. Elfka však působila úplně stejně zmrzlým dojmem, jako než jsem oheň rozdělal. "Hele další deku už nemám...Když ti bude jo zima řekni roztopím křídlo a na noc ti jedno půjčím. Ne, že tu umrzneš, to si radši řekni." Jasně...už vidím, jak si o to řekne...zrovna elf. No co, nemůže říct, že jsem se nesnažil. "A koukej už spát, ráno brzy vyrážíme." Připomněl jsem ji, znovu se uvelebil na zemi a zabodl zrak do tmy.

Fárn: Únava se zase hlásila o slovo, dlouze jsem zívla a zadívala se na Zarethovu práci. Ano na jednu staru je ovládání krve docela nechutný a brutální um, ale tohle rudé divadlo se mi moc líbilo. Dlouho se mi nenaskytlo něco podobného vidět. Magie je mocná a nebezpečná věc, ale především nádhera, u kterého se oči lesknou nadšením. Na tváři se mi nevědomky objevil poměrně milý výraz. Ochranná znamení brzy byla všude kolem našeho tábořiště. Jemný úsměv mi z tváře zmizel, jak mile se Zareth zmínil o křídle. Na malý okamžik se mé oči nechápavě zabořily do těch jeho. Co Křídlo. Tak to bych raději umrzla. "Ne, to je dobrý" Odpověděla jsem a poměrně ochotně poslechla jeho slova. Pomalu si lehla blízko ohniště a zabalila se do deky. Zima mi stále byla, ale snad se to brzy zlepší. Za nedlouho se mi oči zavřeli a mě pohltila tma. Bohužel Ne úplně příjemná teplota mě nechtěla nechat si odpočinout. Těžko říct jak dlouho jsem spala. Déle jak hodinu ovšem ne. Rozhlížela jsem se nešťastně po okolí a nakonec se vytáhla do sedu. Můj nos byl studený a tělo ztuhlé. Nevím, co by mi mohlo pomoct. Oheň stále hořel a dnešní noc není studená, ale já prostě nejsem schopná se zahřát. Třeba pomůže krátká procházka. Po větší námaze se mi povedlo vytáhnout na nohy a i s dekou kolem ramen vyrazila směrem k nádhernému černému hřebci.

Nečekal jsem, že bude souhlasit, proto jen pokrčil rameny a čekal na ráno. Elfka se mi ovšem mé čekání rozhodla zpestřit, dalšími pokusy o sebevraždu. Hrrr...copak nedokáže pochopit, ž už to není normální kůň? Myslí si snad, že jsem ho pěkně poprosil, aby už byl hodnej? Jasně...elfové to dělají ale...jsem si docela jistý, že elfům je má rasa tak vzdálená, jak je to jen možné. "Nechoď k němu. Zadupe tě do země. Jo a než začneš odmlouvat tak ano, vím že jsi elf a nejspíš to i s koňmi umíš. To nic nemění. Tenhle tě zadupe do země." Kůň se nejprve jen poklidně pásl. Jakmile u něj ale ocitla dost blízko, zvedl hlavu a věnoval jí, ne zrovna přívětivý pohled. Raději už jsem byl také na nohou a skočil před zvíře, které již stálo na zadních a hrozilo silnými kopyty. Rychle jsem skočil před elfku, pak už stačil jen jeden přísný pohled, aby se zvíře znovu chovalo, jak mělo. Otočil jsem se k Fárn čelem, zvedl prst k její tváří a probodl ji svýma očima. "Tohle je můj kůň. Žádné tvoje triky na něj nebudou působit. Jak říkám, nehoď k němu, nebo tě zabije. Nenechal jsem tebe jako možnost a neplánuju teď už pracovat jen proto, aby sis ho mohla chodit hladit. Všechno jasné? " Až teď jsem si uvědomil jak pěkně všechny ty masti i lektvary zabírají. Rozhodně jsem nečekal, že bude už dnes večer takhle čile pobíhat.

Fárn: Jeho řeči jsem samozřejmě nevěnovala vůbec žádnou pozornost. Na rozdíl od něj mě mají zvířata ráda a navíc o koní vím víc i než, kde jakej elf. Můj otec měl velké stáje a v poslední době se mi navíc naskytla čas od času práce s chudáky zkaženými lidmi. Takže ne ani tenhle hřebec nebude výjimka. Pomalu jsem se k němu přibližovala, přestože se příliš přátelsky netvářil, však on toho nechá, chci si ho jen pohladit. Takřka ihned se ovšem vzepnul na zadní nohy. Trochu překvapeně jsem kousek uskočila. Tohle se mi opravdu ještě nestalo. O co vlastně jde. Zvíře nakonec uklidnil Zareth, kterého probodl můj naštvaný pohled. Strašně chytrej ten hnusák najednou, ale já se tak lehko nevzdávám zítra to zkusím s koníkem znovu. S nasraným výrazem se pomalu vydala na okraj skály a koukala do dáli, ani vlastně nevím, kam jedeme. Nebo samozřejmě vím, kam jedem, ale nevím kudy. Kousek od tábořiště se něco ve tmě zalesklo, asi jen noční obloha zrcadlící se v kaluži. " Co si tomu koni udělal." Zeptala se do prázdna.

Jasně jasně vzteklej elf, to už jsme tu měli. Co takhle něco nového? Ne? Dobře tak ne. Alespoň, že se rozhodla mě konečně poslechnout. Mou pozornost náhle upoutala Zyra, která hleděla do lesa a zahrnula moji mysl dokumentací o tom, co zahlédla. "Jen elini...jdou si pro tělo. Uklidni se a žádný další lovení. Netroufnou si blíž." Odpověděl jsem Zyře po té, co vyhodnotil její informace. Teď jsem však stál tváří tvář k Fárn, která čekala na nějakou odpověď. "Zyro? Nevíš náááhodou, na co se ptala?" Ta potvora, se ale rozhodla místo osobní konverzace, odpovědět obrazy, ze kterých vylezlo něco jako. "Jak to mám vědět? Nedrbe takže ji neposlouchám." Fakt hrůzu nahánějící přízrak, který tě podrží, když je to potřeba, to rozhodně. Malinko jsem svraštil obočí a sevřel rty, jak se usilovně snažil přijít na to, co ode mě vlastně chtěla. Dle jejího výrazu určitě čeká nějako odpověď, takže bych mohl dělat, jak moc mě to nezajímá. "Hmmm to není tvoje věc." Odbyl jsem ji, abych nemusel přiznávat, že bych snad jednou něco nevěděl. V tom mi konečně došly souvislosti a já se na ni prudce, s vítězným výrazem ve tváři opět otočil. "Ha! To je můj osobní trik, který se opírá o mé kouzlo osobnosti. Být se mnou je radost a to zvíře to ví, máš opravdu štěstí. A teď už konečně spát." Sotva jsem to ale dořekl, nad lesem se objevila rudá záře a nelidský, nezvířecí řev, se každému prodral až do morku kostí. Zyra ve vteřině přiskočila ke mě a s notným pocitem sarkasmu, který na mě přelila vykouzlila. "Pohádka ti ožila šiško." Obrané symboly co jsem vytvořil, sem to monstrum nepustí. Z něj jsem strach ale neměl. To, že se tu nějaký démon změnil může znamenat jedinou věc. Někdo ho vyprovokoval, vystrašil a dostal až na dno. Je jedno, jestli za to mohou andělé, či skupinka vlkodlaků. Tahle hořící věc, která mohla být ještě před pár minutami, klidně pohledná démonka to má už spočítané. Možná zabije toho, kdo ji napadl, ale lovci tu budou každou chvíli, zabijí to, nebo hůř odvedou. A především prohlédnou okolí. Urychleně jsem začal balit všechny věci. "Musíme pryč, hned." Mluvil jsem klidně, ale díky Zyře, která moji chladnou vypočítavost nesdílela, mi na kůži opět začalo pobíhat několik lesklých, neposedných šupin.

Fárn: Stále neodpovídal. Můj zrak se zabodl do jeho tváře s nekompromisním výrazem. Chci vědět, co se to mu koni stalo. Očividně mě ale předtím moc nevnímal. Dle jeho zmatení asi zapomněl na o čem byl můj dotaz. To si doufám dělá jenom srandu. Když mě nehezky odmítl, obočí se mi svraštilo a oči obrátily v sloup nechala jsem to ovšem být a pomalu se rozešla zpátky k ohni. Najednou se otočil a skoro až zakřičel. Svaly se mi napnuly, neboť nejprve se mi zdálo, že nejlepší reakce bude uskočit a tasit zbraň, ale zbraň nemám a jak se ukázalo, chce jen něco říct. Zůstala jsem na něj nejistě koukat a pak se značnou dávkou sarkazmu pohotově odpověděla. " Jasný to vidím." Kdyby ten kůň měl alespoň část svých myšlenek, ihned by uteklo. Ještě než jsem stačila si lehnout obloha se rozzářila jasnými barvami a mou hlavu zasáhla nepříjemná bolest ze zvuku vydaným tím tvorem.  S očima dokořán si prohlížela plameny šlehající do oblak. "Jo" Vypadlo ze mě krátce a jasně jako ztvrzení Zarethova dobrého nápadu místo opustit. Mé pozornosti neuniklo jak na venek klidnému démonovi běhaly opět černé šupiny po tváři. Prej že třetí podoby neexistují. Tsss. Tak moment, probleskl mi v hlavě nápad. Klidně jsem se posadila na okraj skály a začala si danou scenérii prohlížet a naprosto klidným hlasem mluvit. "Ale klid zas máš na tváři šupiny. Tentokrát ta halucinace stojí, ale za to. Asi se mi tvůj fakt o démonech nelíbil, prostě bych si asi přála, aby tenhle svět měl ještě nějaká tajemství. Kéž bys to viděl taky, ale jak si sám říkal démoni s bestiálními podobami neexistují, takže se vlastně není čeho bát. Jestli mě omluvíš chci se jít podívat blíž, na to co neexistuje, jsem zvedává. " Následně se zvedla na nohy a pomalým tempem vyrazila do předu, doufajíc že mi to démon nedovolí.

"No skvěle, zase ty tvoje slavný šupiny, můžu tě ujistit, že tvoje představy mě teď opravdu nezajímají, máme daleko větší problém." Svižně jsem se vydal nasedlat koně a připravit ho n cestu. Neplánoval jsem na ně ale jet, rychlejší bude určitě sám, ostatně zrovna jako my dva, proto jsem ze sebe stáhl oblečení a hodil na sebe kalhoty, které byly upraveny na moji pravou podobu, do které se ihned i změnil. a trochu si protáhl křídla. Koně jsem poslal směrem naší další destinace se všemi věcmi a ten se docela statečně vydal a cestu. "Zyro." Houkl jsem na ni a vytáhl dýku. "Schovat šup." Přízrak ani neodporval a zmizel v kouzelném předmětu, který jsem pečlivě uklidil. Byl jsem docela rád, že alespoň ze začátku Fárn spolupracovala, ty její blbý kecy, mě teď ale vůbec nezajímaly. "Hrrr...jasně. tohle není démon ty hloupá. Je to sice z pekla, ale nedá se s ním domluvit tak dobře, jako například se mnou." Zamířil jsem k ní a bez optání ji popadl do náruče. "Budu tě muset uspat, nebo nebudeš histerčit?" Zeptal jsem se prostě, neboť se v téhle situaci rozhodně neplánoval zdržovat jejími námitkami. "Tentokrát tě nepustím." Nadhodil jsem a v širokém úsměvu odhalil špičaté zuby.

Fárn: Není démon, hmm to určitě, je to z pekla je to i démon, konec diskuzí. Prostě existují. Několika málo kroky jsem zacouvala zpátky blíž k Zarethovi, sice mi to nepřišlo k smíchu ani před chvílí, ale teď šlo do tuhého, jak se zdá. Krajina přede mnou hořela a v prachu již spálených stromů onoho tvora spatřila v celé své kráse, byl obrovský. Jeho hlavě, krom očí žhnoucí skoro až bílým plamenem, dominovaly mohutné dolů zahnuté rohy a tlama, z které vycházel nesnesitelný řev. Stála jsem jak opařená s úžasem i strachem v očích a nemohla se na tvora vynadívat. Z celého jeho těla se linuly stuhy plamenů připomínající biče a nad ním křídla, chráněná taktéž tímto nespoutaným živlem. Najednou mi zmizela pevná zem pod nohama, instinktivně jsem začala kolem sebe máchat rukama, abych se za něco chytila. Nakonec to bylo Zarethovo rameno, vylekal mě. Nejsem úplně zvyklá, že by ke mě někdo přišel a prostě vzal do náruče, jako bych byla hadrová panenka. Moje oči se zabořilo do jeho tváři s nejistým výrazem, ale následně jsem jen jemně kývla hlavou a chytla se ho o trochu pevněji, tady stejně za chvíli všechno lehne popelem, snad dodrží slovo a někde mě zase neupustí.

Byl jsem popravdě docela překvapen z toho, jak Fárn reagovala. Nesnažila se mi nijak zvlášť vykroutit a dokonce souhlasila s tím, že ji ponesu. Proto už jsem nečekal ani vteřinu a několika mocnými údery křídel, vystoupal co nejdál od toho běsnícího elementu. Jeho magie by mi snad ublížit neměla ale...rozhodně to nehodlám pokoušet. Rychle jsem se od místa vzdaloval, váhu elfky téměř nepociťoval. Jakmile se pod námi v tom, čemu se ještě před chvílí dalo říkat les, objevily i jiné magické výboje než ty, které pocházely od onoho démona, rychle jsem svůj let stočil do ohnivého víru, aby nás nikdo neviděl. Křídla jsem obalil kolem elfky, aby ji elementární magie té bytosti nespálila na škvarek a znovu je roztáhl až těsně těsně nad blízkou skálou, u které jsem urychleně přistál a částečně Fárn zalehl svým tělem, abych ji naznačil, že se má Držet při zemi. Jediné, co mě prozrazovalo byly mé rohy a kovové části mého těla, které ještě stále svítily z toho, jak je oheň rozpálil. Pod námi se odehrávala neuvěřitelná, pro mě značně psychicky náročná podívaná. Několik postav v kápích nejprve vytvořilo, kolem elementála zářivou klec. Odporný skřípavý zvuk, donutil tvora i mě si málem utrhnout hlavu. Z uší mi téměř určitě vytékala krev, cítím to. Elfka se však ani nehla. Nejspíš speciální frekvence naladěna na démony. Ten zvuk mi málem vyrval duši z těla a praskot mých kostí mi znovu hrál tělem. Sakra, sakra nenene! Jak málo chybělo, abych nad tím vším úplně stratil kontrolu, si sám odhadnout nedokážu, ale zvuk utichl právě čas, abych své značně nepravidelné tělo a ostny jež na mnoha místech prorážely moji kůži, dokázal vrátit do původního stavu. Což se nedalo říct o šupinách na mé tváři. Další zahalená osoba mu hodily na krk několik kovových, zářivých částí, jež se spojily do obrovského obojku, plameny kolem toho tvora se okamžitě stáhly. Poslední co před námi vytvořily, by neskutečně veliký portál, kterým tvor propadl se do hlubin pekla. Od teď už ho téměř určitě nikdo nikdy neuvidí. Tajemné postavy, mizely za tím stvořením a já si konečně troufl vydechnout. Někdo tu ale jistě zůstal, někdo kdo nechce být viděn, někdo kdo projde okolí. Neo se jistě brzy vrátí.

Fárn: Přivřela jsem oči, aby mi prach rozvířený křídly nevletěl do očí a křečovitě se démona chytla, z toho nemám dobrý pocit. Mou pozornost stále uchvacovalo divadlo a především tvor, od kterého jsme se oddalovali. Neunikly mi ani další bytosti, které se pravděpodobně snažily tvora spoutat. Určitě se jedná o lovce, něco jsem už o nich slyšela, ale jak přesně tohle funguje, nemám ponětí. Prý loví ta největší monstra, která následně předvádějí a nutí bojovat v obrovských arénách. Už několikrát mě napadlo, že zjistím, o co ve skutečnosti jde, popřípadě jak ty arény vypadají, ale zatím mi v tom bránil strach. Polapí i takové tvory jako ohnivou příšeru. Já bych asi proti nim jen málo zmohla. Z mých myšlenek mě vytrhl žár ohnivého sloupu, který nám stál přímo v cestě. Oči mi málem vypadly z důlku a já se začala celá mrskat a řvát na Zaretha. Nevím jestli to ví, ale nejsem ohnivzdorná! "Zarethe ne, počkej, Ne NE NE NE, ZABIJEŠ MĚ, NE. VYHNI SE TĚM PLAMENŮM. ZARE......" Vůbec mě neposlouchal a v létnul přímo do toho smrtícího živlu. Vystrašená jsem křečovitě zavřela oči a přitiskla hlavu na jeho hrudník ve snaze se plamenům uchránit. Chvíli se nic nedělo, ano bylo tu teplo, ale moje kůže byla neporušená, proto se moje oči nejistě otevřely a k mému překvapení byly plameny už za námi. Trochu jsem si vydechla, teda do té doby dokud se mnou Zareth nemrskl o skálu. Z mého hrdla se ozvalo poměrně hlasití zasténaní, ale asi ho neslyšel přes řev té obludy ani Zareth, rudě rozpálené rohy a části křídel, mě už z míry moc nevyvedly, ale to že na mě ležel a já se tak nemohla pořádně hnout a už vůbec ne postavit mě dohánělo k panice. Moje snaha si na ty nohy stoupnout nebo alespoň se dostat kousek dál i s jeho váhou na mých zádech byla takřka zbytečná. Za chvíli mě ale konečně pustil a začal se svíjet v bolestech, stejně jako ohnivý tvor. Jako bych zapomněla, že jsem vlastně nepřátele k němu rychle přiskočila a snažila se mu pomoct. Ihned mě došlo o co jde, určitě vysílají nějaký zvuk, aby monstrum dostaly na kolena.... a pak, že to není ten samý druh. Okamžitě jsem si sundala vestu a snažila se mu tím zakrýt hlavu, někdy jen to může pomoct. Praskaní jeho kostí bylo víc než patrné navíc se začal tak různě deformovat... on má ostny! Jasně určitě halucinace.... Má snaha vyhýbat se jeho útokům do prázdna se poměrně dařila, hned jak tvor přestal tolik naříkat, bylo už po všem. Zakrvácenou vestu jsem Zarethovi sundala a brala ho za ruku. Pojď dělej někdo tam je. Oči mi kmitaly do míst odkud můj jemný sluch zachytil přibližující se kroky. Zarethe notak. Musíme jít dělej!"

Nejdřív se mi absolutně nedařilo rozeznat ani to, kde je nahoře a kde dole a sotva si uvědomoval, že mě někdo táhne za ruku. Zvuku se mi slévaly dohromady, přestože se ta situace malinko lepšila, jak se ke mě dostala má mrtvá družka, mi zůstávalo záhadou, kterou však nehodlal řešit. "Tess?" Zašeptal jsem s nadějí v hlase. Jako vždy se mě snažila dostat z nějakého maléru, já byl ale příliš rád, že ji vidím, proto jsem se jen vděčně usmál a s nejvyšší opatrností, pohladil drápy její sametovou tvář. Hlas, kterým na mě ale křičela a snažila se mě vyzvat k cestě se však od toho její neustále vzdaloval a když jsem se zmateně zeptal. "Jít?" pochopil jsem, co se stalo a kde se nacházím. V ústech i zůstala hořká chuť z našeho setkání, které bylo jen součástí jejich techniky na zadržení a ochromení bestií. Skvělé...takže mám halucinace pro změnu já. Vyškrábal jsem se na nohy a trochu otupěle následoval Fárn, která mě někam vedla. Bylo jasné, že se musím co nejrychleji probrat, aby nás nepotkal ten další z...Náhle mě oslnilo nějaké studené světlo. Jsem si celkem jistý, že někdo vzal fotoaparát a blýskl mi s ním u obličeje. A nebyl to jen tak někdo, jen pár metrů od nás, stál zahalená bytost s tímhle přístrojem a skrz podivný náramek vysílala signály nejspíš svým kolegům. Nechápu, jak se sem dostal, musel být rychlejší než každý, koho jsem zatím viděl . Zmohl jsem se na omráčení toho tvora pomocí své magie a zbytky sil i energie soustředil do letu, kdy jsem popadl Fárn a co nejrychleji s ní zamířil prč z tohohle mísa.

Fárn: Zareth byl očividně uplně mimo, když mě pohladil po tváři na kůži se mi objvevila husí kůže a po zádech přejel mráz. "Ne tohle nedělej." Rozkázala jsem mu a táhla ho vší silou pryč. Za námi se už rýsovaly siluety podivných stvořeních zahalených do tmavých kápí. Vzhledem k jejich směru a rychlosti už o nás musí vědět. Snažila jsem se nás rychle dostat do lesa, abychom se jim mohli ztratit. Najednou se před námi jeden z nich zjevil a vyfotil nás foťákem, to mě sice v první chvíli zarazilo, ale ihned na to přišla, hledá další adepty. Zartehova ruka vyklouzla z té mé, je jasné, že budu muset bojovat v předem prohraném souboji. Proto několika málo rychlými kroky se k dotyčnému přiblížila doufajíc, že se ten démon sebere tohodle kašpara beze zbraně neporazím. V mé paměti je jedna osoba, která tuhle úžasnou schopnost teleportovat se měla a není to nic lehkého proti ní bojovat. Naštěstí, než se můj protivník s úsměvem na tváři dostal do dosahu mé ruky spadl na zem omráčený, no alespoň něco. Neváhala jsem a fotoaparát, který uschoval do kapsy rychle sebrala. Hned na to mi už mizela zem pod naha. "Zarethe dávej pozor umí se teleportovat!"

Letěl jsem, co mi síly stačily a zdálo se, že nikdo další už v našem dosahu nebyl. Ještě nějakou dobu, jsem zůstával ve vzduchu a hledal ideální místo k úkrytu. Má mysl už znovu fungovala celkem otře, ale připadal jsem si neskutečně vyčerpaný. Konečně jsem našel ideální jeskyni, která by nám mohla ještě dobře posloužit. Sotva jsem dosedl a položil elfku na zem, dal se do tvoření hraných kouzel. Snažil jsem se na sobě únavu před Fárn nedát znát, ale pravda je, že bych potřeboval duši, jako sůl. Podle skály jsem se sesunul do sedu a vypustil Zyru ven. Ona na rozdíl ode mě nedělala, že nemá strach a ihned ke ě šla hledat bezpečí. "Hej...to je v pohodě. Kdyžtak jim nakopu zadnice dobře?" Můj pohled se po delší době opět stočil k Fárn, které opatrně a pomalu podal, své křídlo na kterém mírně zářilo mé tetování. "Oheň rozdělávat nebudem, ale ještě by sis měla odpočinout, zbývá pár hodin." Po tomhle co se stalo, jsem přišel o chuť si povídat. Zajímal by mě, kam toho démona vzali, ale hlavě děsilo, že po jediné chybě, stejná skutečnost dost pravděpodobně potká i mě. Kiirah by snad mohla znát odpověď, nehodlám s ní ale mluvit jinak, než s nožem na krku. Ona bude ještě kvákat písmenka, na to může vzít jed.

Fárn: Země se vzdálila a my mizeli v černo černé tmě mezi mraky. Víčka mi zase pomalu padala přes unavené oči a dlaň ještě stále poměrně pevně svírala fotoaparát toho lovce. Po docela dlouhé době našel Zareth novou jeskyni, už bylo na čase málem jsem mu usnula v náručí. Jako budíček ale zapůsobila studená zem, na kterou mě Zareth položil. Po pár minutách sama sebe přemlouvání se nakonec vytáhla do sedu a rozhodla se podívat na zoubek fotografiím, než mi foťák Zareth sebere. nemám problém s ovládáním některých lidských strojů či zařízení, přece jen žiji mezi nimi už poměrně dlouho. Fotky nebyly uložené přímo ve foťáku, ale na poměrně malé paměťové kartičce, což je dobrá zpráva neboť ta se mi bude před Zarethem pašovat daleko lépe než celá hračka. K mému překvapení autor snímky pořídil jen za posledních 14 dní a i tak tu je přes sto různých fotek, šipičkou jsem si posouvala jednu za druhou a nemohla se vynadívat na stvoření, je pravda, že na některých byly obyčejně vypadající lidé, možná se jedná o mágy.... Jdou asi po všem. Úplně žasnu nad tím kolik kolem Atreii žije elinů a ještě víc nad tím na koho všechno mají spadeno. Zareth si mě naštěstí dlouho nevšímal takže mě při prohlížení nerušil, zatajil se mi dech, když na jedné jen pár dní staré fotce poznala sama sebe. Ano bylo to hodně z dálky, ale tohle je můj kabát no super... Nebo to nejsem já? Ale asi ano. Raději jsem to rychle přeskočila a začala projíždět fotky z dnešního večera. Ano..... mnoho fotek ohnivého monstra... konečně mám tu, kterou hledám. Můj zrak propálil Zaretha i jeho lísající přízrak a nedůvěřivě si od nich kousek odsedla, aby na mě tím křídlem nedosáhl. "Ehm víš, že mi temná magie ubližuje, nechci tvoje křídlo. Chci ti něco ukázat." Malou obrazovku jsem natočila směrem k němu, kde byl vyfocený s tváří pokrytou černými šupinami. "Já mám halucinace jo?" Aby pochopil na co narážím, obrázek a konkrétně jeho tvář ještě více na displeji zvětšila .

"Je jí tam tak málo, že jenom hřeje..." Vysvětlit jsem otráveně a následně nedůvěřivě probodl pohledem tu věc, kterou držela v ruce. "Fajn ukazuj, taky ti něco ukážu." Odbyl jsem ji a čekal co teda chce. Zamračeně jsem si prohlížel vlastní, trochu pomatený obličej, částečně pokrytý černými šupinami. Následně jen znechuceně mlaskl a odklonil pohled stranou. "Nechutný...asi vyrážka..." Zamumlal jsem a přikryl ji křídlem, abych ji trochu zahřál a snad i ukolébal ke spaní. "Vykašli se na spekulace a radši si ještě trochu odpočiň. Nehodlám se zítra zase vláčet s mrtvolou." Nechci se teď o ničem rozhodně bavit. Sám mám hlavu plnou myšlenek a představ, které si potřebuji utřídit. Na vymýšlení nesmyslných lží teď nemám náladu. Ne, že bych s tím snad nepočítal, ale tuhle elfku hold na živu nechat nemůžu i kdybych chtěl. Za tu krátkou dobu toho ví až moc. Zyra spokojeně přivírala oči, zatímco já je obezřetně upíral do tmy, která tohle místo obklopovala, pro případ, že by se cokoliv šustlo.

Fárn: Zareth se sice stále snažil zatloukat, ale já už si jsem pravdou jistá, je to holt přerostlá démoní ještěrka. S vítězným pocitem vyndala paměťovou kartu z foťáku, uložila ji do kapsy a foťák zahodila mezi kameny skály. "No, co můžou mít na tom sledovací zařízení." Odůvodnila jsem svůj čin a lehla si kousek od Zaretha, stále se mnou totiž cloumala únava, kord po tomhle zážitku. Schoulená do klubíčka, aby mi neuteklo ještě víc tepla jsem začala usínat, ale oči se mi otevřely do kořán, jak mile pocítila váhu křídla na svých zádech. Z mého hrdla se ozývalo tiché sténání a rozklepané svaly se snažily mé tělo zvednout na nohy. Pár minut mi snaha vydržela, ale Zareth ne a ne mě pustit, už opravdu nemůžu, navíc k mému překvapení křídlo opravdu příjemně hřálo, proto se s naštvaným pohledem, který po Zarethovi střelila, uklidnila. Netrvalo ani 10 minut a mou mysl poltila tma.

Jen jsem po elfce nedůvěřivě střelil pohledem. "Super...tk jestli mělo, jsme mrtví." Zamumlal jsem nepřítomně, až čekal, než se její srdce uklidní a prozradí mi tak, že spí. Netrvalo to ani nijak dlouho. Po zádech mi přejel mráz, když se do řídla víc zachumlala. Ženská bláznivá...tohle mi nemůže dělat, vždyť je to děsně citlivý. Očividně to zrovna tuhle elfu nijak zvlášť nezajímá. Proto jsem jen stiskl zuby a chvíli její uvelebování vydržel. Alespoň nezmrzne. Zbytek noci se nic zvláštního nedělo, tedy kromě toho, že se k mému překvapení objevil značně unavený černý kůň a donesl nám zbytek věcí. Musel jsem ho přesvědčit, že má přijít až ke mě, neboť Fárn mě nehodlala jen tak pustit a já to zvíře potřeboval odstrojit. To se nakonec provedlo a kůň mohl konečně v klidu odpočívat. Zbytek noci jsem strávil obavami a nepěknými představami. Čas od času jsem pohledem zabrousil k elfce a žasl nad tím, jak může spát, když nás ještě před chvílí naháněli lovci a pekelná příšera. Takový luxus bych si teda rozhodně nedopřával...ale dejme tomu, že je zraněná, dobře. Za rozbřesku jsem do ni trochu šťouchl a křídlo jí ukradl a přitáhl ho trochu blíž k tělu. "Hej...elfko...potřebuješ lektvar. Jo a taky vyrážíme mimochodem."

Fárn: Nejednou mou kůži pohladil chladný jemný větřík a navíc moje vyhřívaná deka někam zmizela. Ještě více jsem k sobě přitáhla končetiny, aby mi zbytek tepla neuteklo. Z mého hrdla vycházelo nepříjemné a naprosto nesouhlasné mručení. Já totiž z cela určitě ještě nikam nejdu, alespoň dvě další hodiny chci. Ať si ten lektvar strčí Zareth klidně někam .... do kapsy. Rozhodnutá se ani nehnout dál ignorovala démonova slova a má mysl opět začala padat do tmy spánku. Co si jako myslí, že pískne a já budu skákat podle něho s tím ať jde někam, takhle to teda určitě nefunguje a hlad taky nemám, abych kvůli tomu hodlala vstávat, sice trocha vody by se hodila, ale ní nutností.