Zareth/Fárn/Ytia

Fárn: Dotyčná mi neodpověděla. Chvíli jsem na ni jen nechápavě zírala, ale nakonec se obrátila na Zaretha a šla k němu, nádherné barvy oblohy mému oku samozřejmě neutekly, ale jejich proměnlivost mě docela překvapila, i když tady by mě nemuselo překvapit nic, pokud jsem doopravdy mrtvá všechno bude jinak. Můj jemný sluch prakticky bez ustání zachycoval něčí sten a snad i Zarethovo jméno. Obočí se mi nechápavě nakrčilo a já se zeptala. "Slyšíš ty hlasy taky?" Pokud je slyším jen já jsem buď blázen a nebo potkám zbytek zavražděných, rukou démona stojícího opodál. Zvědavě jsem pozorovala, co Zareth dělá, jak mile se ovšem objevily další tentokrát, ale sakra odporné a strašidelné postavy, mě mé nohy přesunuly několika rychlými skoky dál od toho. Sprntem jsem se dala na útěk a to stejným směrem kudy viděla odcházet jedinou známou bytost. Podobně jako splašený kůň bez ohledu za sebe běžela v před, abych byla co nejrychleji pryč a skoro si rozbila nos, když se přede mnou vynořil někdo další. "Zarethe!" vypadlo ze mě vyděšeně.

"Jo...slyším. Ale nemám nejmenší tušení, co to je." Jakmile se mi ale splašila během chvilku byla u mě. Nijak jsem se nad tím nepozastavoval, protože byl sám docela rád, že se už nehrne pryč. Opravdu velice rád bych tomu přišel na kloub a ona mi snad pomůže. Znovu jsem ale přimrzl na místě, když jsem pohlédl do tváře, tomu největšímu netvorovi, kterého zatím poznal. Hledím teď do tváře sám sobě, možná svojí duši, kdo ví, ale vím, že to jsem já. Asi dva a půl metru vysoká bytost, která neměla kůži, obrovskou hubu plno špičatých zubů, která se na nás zatraceně strašidelně smála, dlouhé drápy a ze zad ostrá chapadla. "C-co?!" Jak jsem začal panikařit, obloha začala blikat, hlasy byly stále hlasitější a hororových zohavených postav jen přibývalo. Začal jsem se daleko častěji v různých výjevech objevovat já sám a v krátkých rádoby ukázkách, páchal za hrozného křiku objetí naprostá jatka. Já ale nepřestával strnule zírat do tváře té hororové bytosti, která mi ho oplácela se svým šíleným pohledem. "Tohle přeci nemůžu být já...nemůžu." Maličko jsem pookřál a znovu se trochu rozkoukal, všechny ty bytosti, pohybovaly se příšerně pomalu, prostě si uděláme náskok a vymyslíme, co dál. "Poběž Fárn! Dělej!"

Fárn: Zběsile jsem pobíhala tam a zpátky, jak se kolem mě hromadila ta podivná stvoření, některé z nich se mi nepodařilo vůbec zařadit, co by mohly být zač. Naštěstí se nepohybovaly rychle, proto jim zatím vždy utekla, ale pomalu se začala cítit obklíčená. Instinktivně se směr mého dalšího úprku stočil k Zarethovi doufajíc, že se za ním schovám. "Co to je?" Vypadlo ze mě při pohledu na monstrum s tlamou plnou špičatých zubů. Obloha začala blikat a kolem mě se začaly objevovat podivné vjemy, vypadaly jako vzpomínky a byl v nich k mému překvapení i Zareth. Oči mi těkaly mezi tím vším ruchem a můj tep prudce zrychloval, chci pryč. Proto bez myšlenkovitě opět vyběhla někam, kde mi připadalo, že je trochu více místa. Najednou byly všude, tolik krve a smrt, bylo to prostě všude kolem mě. Na hlasitý rozkaz jsem ihned reagovala a nejrychleji, co mi nohy stačily doběhla démona a pelášila vpřed. V dálce se něco zalesklo, po několika dalších metrech už jasně rozeznala, že se jednalo o zdobenou bránu, jako k nějakému hradu.

Utíkali jsme spolu směrem k podivné bráně. Musím říct, že elfka má asi právě v zadku vrtuli, protože takhle jsem už dlouho nikoho běžet neviděl. Docela pěkným tempem jsme se dostali až k podivné bráně a potvory se za námi sice vydaly, jejich tempo nám však nechávalo ještě několik minut času na rozmyšlenou. Brána se nezdála být nijak zamčená, přesto jsem se dovnitř zatím úplně nehrnul. "Počkej...Co když je to tam horší, než tady? Pojď se nejdřív zamyslet. Kde to jsme, proč tu jsme a jak odtud pryč, než vlezem do další pasti, co si o tom myslíš?" Navrhl jsem Fárn a znovu svůj zrak upřel na nebe, které znovu začalo ztrácet svoji barvu. "Takové nebe není ani v pekle...krom toho, musím se přiznat že po vodě hodit neumím. Navíc tu nefunguje moje magie...hrrrrr! Až se mi od ruku dostane ten, do za to může, roztrhám ho na kusy." Zavrčel jsem a sledoval nyní opět rudou oblohu. "Je to nějaké elfské kouzlo? Bylo by asi fajn vědět o co jde, nejspíš se jedná o úplně jiný svět a vzhledem k tomu, že v tom našem krvácíš, se musíme urychleně vrátit, nemyslíš?"

Fárn: Doběhli jsme až ke zdobené pevné bráně. Můj zrak se upínal na Zarethovu tvář. Nevím, zda je dobrý nápad tam lézt, ale vím, že je špatný nápad zůstávat zde. Hrudník se mi prudce zvedal, jak se plíce snažily pojmout co nejvíce vzduchu. Ještě jednou jsem si v myšlenkách proběhla celou situaci, co se za posledních několik minut odehrálo, včetně ducha lesa, který my přišel na pomoc. Jsou to tak hodná stvoření a především neskutečné mocná. Pomalu se v mé hlavě začala tvořit jedna teorie, co by mohlo tohle místo přestavovat a také si všimla, že mezi Zarethovým pocitem a oblohou existuje nějaká spojitost. Třeba mu duch lesa i přes jeho hrubost chtěl vyhovět. Je to sice šílenost, ale duchové lesa jsou známí díky ovládání myslí a vytváření iluzí, je to jejich parketa. Přemýšlela jsem jak démonovy svou teorii podat tak, aby si nemyslel, že mluvím uplné nesmyly, než přišla řeč na má zranění. Na obličeji se mi objevil nenávistný výraz a na čele se vytvořilo pár výrazných vrásek. Několik málo kroků mě doneslo až k němu a má ruku následně prošla jeho hlavou. "Myslím, že na má zranění už ohled brát nemusíme!" Vypadlo ze mě dost naštvaně a taky vyčítavě... sakra vždyť mě zabil. "Neměla bych se ti vůbec snažit pomoct potom, co si my narval drápy do žaludku, ale jistou hypotézu mám.... Naštvi se." Prohlásila jsem naprosto klidně a myslela svá slova vážně. Chci to ověřit, to nebe s tím souvisí i tohle místo i ty bytosti. Prostě si myslím, že nás duch poslal do nějaké iluze, kde se promítá Zarethova mysl. "Dělej ... přibližují se."

Elfka se naštěstí nijak výrazně nebránila zapojení do děje, nejspíš jí také docházelo, v jakém jsme průšvihu. Jakoby ji ale trochu znervoznila má zmíňka o jejích zranění. Jasně...udělal jsem to já, s úmyslem ji zabít, ale přesto jsem si docela jistý, že mrtvá není. Alespoň proto, že pak bych musel být i já, což se úplně běžně nestává. "Chápu, že jseš trochu nabroušená Fárn, ale teď tu máme větší problém. Navíc jsem jasně viděl, že tě duch lesa nejspíš částečně uzdravil. Takže klid, nejsi mrtvá, jen umíráš." Objasnil jsem jí situaci a uvědomil si, že v nějakém z těhle zvláštních momentů, jsem ji začal oslovovat jménem. Na druhou stranu asi nebude na škodu, pokud spolu budeme alespoň chvíli normálně vycházet. Poslouchal jsem její slova do té doby, než se mi pokoušela rozkazovat. To se okamžitě probudila má ješitná stránka, která se rozhodla trochu elfku usadit. "HRRRRRR!!! TY SE MI NEOPOVAŽUJ ŘÍKAT, CO MÁM DĚLAT." Na to se obloha opět rozzářila rudý světlem a blesk udeřil do jedné zbloudilé duše, jež nás pronásledovala a nechal ji se doslova vypařit. "Jejda...co? Proč naštvávat, to není nutný, najdeme si nějaký úkryt. CO když tady třeba prší ohěň nebo něco takovýho, zatím to tak rozhodně vypadá." Zamumlal jsem a rozhlížel se kolem, neboť bych byl velice nerad, kdyby podoný blesk udeřil do mne.

Fárn: "To jsem se teda určitě uklidnila!" Vypadlo ze mě podrážděně a sarkasticky, ale je pravda, že určitou naději to sebou nese. Asi se mi bude leckdo divit, ale raději bych ještě žila svůj život, než tu bloudila jako duch. K mému překvapení mě Zareth poslechl na slovo a začal na mě vrčet a řvát, já mu věnovala jen otrávený pohled, neboť svou pozornost upínala na oblohu. Připadlo mi to čím dál tím víc jasnější, nějaká shoda prostě existuje. Na rudnoucí obloze se v tu chvíli objevil zářící blesk, který rozložil na prach jednu z bytostí, jež nás probodávala svým pohledem. Ohlušující hrom mi ještě stále pískal v uších a nedovolil mi rozlišit další Zarethova slova. Abych si byla naprosto jistá zkusím ještě pár věcí vyzkoušet. "Počkej než někam půjdeme ještě jedna věc. Je něco co tě v životě opravdu mrzí něco co tě bolí na srdci. Řekni mi o tom, pomůže nám to." Jak mile skočila má slova, sedla jsem si na kámen vedle masivní brány, dala jednu nohu přes druhou a ruce položila na kolena. Obočí se mi trochu zvedlo, abych naznačila, že svou odpověď určitě chci a poslouchám.

Pomalu jsem se začal znovu vracet do stavu relativního klidu. Pohledem zkontroloval, jak jsou daleko od nás potvory, jež nás pronásledují. Čas nám ještě zbývá, proto jsem nechal Fárn další prostor na debatu. Zdálo se totiž, že ona snad začíná tušení o tom, co se tu vlastně děje. Slova, která ji ale vyšla z úst mě znovu dokázala pěkně dopálit. "Co že chceš?" Zeptal jsem se jí, jako bych snad špatně slyšel. Obloha změnila baru do teď měla světle modrý nádech a na jezeře, se začala snad ze stříbrné mlhy, formovat ženská postava. Než se však stačila dotvořit, své myšlenky jsem nasměroval správným směrem a s posměšným úšklebkem na elfku pohlédl. "Nevím jestli sis všila, ale jsem démon. Krom toho ještě bojovník a docela obávaný vrah, který se na nějaký hloupý pocity moc neohlíží. Takže ne...Nic takového, jako smutné vzpomínky nevedu." Odbyl jsem ji, a založil si ruce na prsou.

Fárn: Pečlivě jsem pozorovala dění kolem nás, sice Zareth přesně neodpověděl na mou otázkou, ale jeho reakce byla dostačující. I přes pomalejší pohyb se bytosti stále přibližovaly, je na čase zas jít o kus dál, Bez dalších otázek a pohledů, mě mé nohy zvedly z balvanu a oči se zaměřily na krásné zdobení brány, po kterých následně přejela prsty, ty se k mému překvapení rozzářily barvami. Na tváři se mi vykouzlil nadšený úsměv, ta hra barev byla úchvatná. Někdo by si mohl myslet, že barvy nemám ráda, neboť se oblékám do té černé, není to ale pravda. Elfové se oblíkají podle říše, kde žijí nebo kde se narodili, já jako vyhnanec si zvolila barvu černou neboť ta se přece skládá ze všech. Mám tedy ráda všechny elfské říše a země, ale nepatřím do žádné z nich. Snad se to jednou změní a budu se moct vrátit a žít bezstarostný život... uvidíme. Svůj stesk po domově jsem raději zahnala a stočila pohled do Zarethovi tváře. "Víš, ti co říkají, že smutné vzpomínky nevedou, že jsou vrazi a bojovníci, tak právě ti jsou lítosti a smutku plni až po okraj, ale nevadí nech si to, tvá odpověď, tvé myšlenky a postoj mi stačily. Půjdeme odsud." Rozkázala jsem a bez ohledu na jakýkoliv nesouhlas či argument, zatlačila do železného rámu brány, která se přede mnou s lehkostí otevřela. Za ní se rozprostírala tmavá chodba vypadajíc jak sklepení starého hradu. Už mi tak nějak došlo, že tohle místo ovládají Zarethovi myšlenky, možná je to jaká si kopie jeho mysli, což je na jednu stranu dobrý a na tu druhou ne. Pár zkušeností z ovládání mysli mám, snažila jsem se tuhle dovednost naučit, než mi to má kamarádka zatrhla, ani nevím proč v tom teď nepokračuji, možná bych měla. Před lety jsem se nedostala dál, než na pár základních kouzel, která my fungují jen na slabší stvoření, třeba lidé, ale díky tomu vím, že se mysl umí bránit, takže by nás tu mohlo čekat docela dost nástrah a dostat se odtud nebude snadné, ale možné. Duch lesa by mě tu neuvěznil na trvalo... určitě. "Jdeš?" Zeptala jsem se a vyrazila v před chodbou.

Otráveně jsem obrátil oči v sloup, tyhle její blbý kec vážně nemám za potřebí. "Ne...asi budu nějaká rarita, moc si ě tím nedojala, takže se přestaň ztrapňovat." Nedůvěřivě jsem jí následoval skrz bránu, do podivného tunelu a otráveně značně podrážděně se jí zeptal. "Hodláš mi teda laskavě vysvětlit, co se tady děje, nebo hodláš ještě dlouho dělat drahoty. Rád bych tě upozornit, že informace nejsou zrovna na škodu." Na tmavé chodbě, se najednou samy rozhořely pochodně jež zářily bílým plamenem. Kolem nás se nacházelo bezpočet dveří, všechny měly své číslo. Hned dveře první, měli na sobě číslo 1, jejich povrch byl tvořen stříbrem s rubíny, které se na nich vlnily, jako potoky něčí krve. Pokryty však byly velice jemným černým hedvábím. Zkoumavě jsem k tomu zvláštnímu umění zamířil, neodolal a položil na ně ruku. Rychlý záblesk mi proběhl před očima a já se s úlekem ale honem rychle od dveří klidil pryč. Co to tu kčertu dělá? Moje první vzpomínka? To tedy ne, sem rozhodně nejdu. "Fárn...odpovědi a radši si s tím pospěš."

Fárn: "Hned na mě přestaň být protivnej, nemůžu za to, že ti to nedochází:" Prohlásila jsem hned, jak mi věnoval ten otrávený pohled. Brána se za námi sama zavřela, což se dalo čekat. Moje pozornost teď náležela dvou řadám dveří, některé byly obyčejné některé zas nádherně zdobené a třpytily se ve světle bílých plamenů pochodní, jenž pouštěly světlo do tmavých prostor chodeb. Dveře byly očíslované cikcak přes chodbu, ale všechno mělo svůj přesný řád. Popošla jsem několik kroků na konec chodby nebylo vůbec vidět mizela někde v dáli. "Co si viděl." Rozezněl se můj hlas prostory, Zarethova nervozita narůstala, bohužel mě nenapadlo nic lepšího než otevřít dveře, kterých se tak lekl otevřít. Byly to dveře do nějakého starého domu. Asi sotva stál neboť vrzání podlah bylo slyšet každou chvíli. pár věcí mi už začalo docházet. Tyhle dveře můžou představovat jeho sny, vzpomínky, minulost, domněnky. Prudce jsem se otočila na démona a prohlásila. "Vítej ve své mysli. Poznáváš tohle místo? Koukneme se co je nahoře, nebo to víš." Ještě než dozněl tón mého hlasu od stěn domu se odrazilo bolestné sténání. "Někdo tam je, pojď." Bez dalšího rozmyslu se potichu jako myška začala přesouvat chodbou ke zdroji toho nářku.

"Co,? Ne..to ne...naprostá hloupost. Neotevírej ty...dveře." Snažil jsem se elfku zastavit, jenže má ruka pouze prošla skrz. Na mojí hlavu bylo tohle trošku moc, ale o jednom nebylo pochyb. Znám to tady až moc dobře. Z poza rohu nás lákalo mihotavé světlo pochodní, jež osvětlovalo stopy čerstvé krve. "Ne, Fárn, počkej tady, já se podívám." Špitl jsem jejím směrem a opatrně se vydal za povědomím hlasem. Možná to není tak úplně poznat ale...moc dobře vím, že ten hlas patří mě. Fárn jsem se už nevěnoval, jestli mě neposlechne, stejně s tím tady nemůžu nic dělat. Konečně jsem uviděl výjev přede mnou. Kůži ten tvor měl popelavě šedou, sem tam ji překrýval tmavý flek, velká pokovaná křídla roztrhaná od háků, za které vysel ve vzduchu připomínala děravou deku. Další háky měl zabodány do jiných částí těla, tak aby nesly celou jeho váhu a on nemohl došlápnout na zem. Z ran mu vytékala krev, jak si pomocí trhavých pohybů, rány akorát horšil. Jeho tělo narozdíl od toho mého nemělo žádné tetování, tuto vymoženst jsem si pořídil vlastně docela nedáno, ale jinak jsem mohl celkem jasně určit, že se dívám sám a sebe. V čem jsme se hodně lišili, byl náš výraz. Mé mladší já se totiž tvářilo, jako týrané, zmatené koně, které nemělo tušení, co se kolem děje, neboť jen před pár okamžiky poprvé otevřelo oči. Žádná zlost, odhodlání, jen čistý strach a zmatek. Za hlasitého řinčení řetězů mé mladší já dopadlo tvrdě na zem, do kaluže vlastní krve. Mé nesrozumitelné chrčení připomínalo směs různých jazyků, ze kterých však neznal ani jeden jediný. V tom jsem zaslechl něčí kroky a ustoupil stranou. Objevila se osoba v dlouhých, upnutých černýš šatech s překrásnými býlími křídly, částečně ušpiněné od mé krve na podlaze. Blonďaté vlasy jí splývaly na záda a v ruce se jí zaleskla honosná zbraň v podobě zlatobílého meče. Mé staré já, netušilo, co s bude dít a vzhledem k dosavadním zkušenostem se raději pokusilo vyhledat úkryt pod blízkým stolem. Postava s mečem v ruce se neustále přibližovala, proto se mé staré já místo bědování rozhodlo k naprosto zoufalému, neúspěšnému útoku. Majestátní anděl, však neměl nejmenší problém útok zastavit, poklekl ke mě a medovým hlasem se zeptal. "Rozumíš mi?" Odpovědí však bylo jen nejisté vrčení. "Hmmm...Víš, kdo jsi?" Zeptala se mě znovu a zaujatě pozorovala mé rty, které napodobovaly její pohyby, jako bych se učil. Náhle se anděl zvedl a ve zlomku vteřiny, přitlačil čepel svého meče na mé hrdlo, následně mě nesmlouvavým pohledem donutila, rozhlédnout se po zkrvaveném okolí, posetém několika těly. Zdálo se, že mé mladší já pochopilo souvislosti. Myslel jsem si tedy, že je to mé dílo a nepřestával zděšeně hledět na tu tajemnou, nádhernou bytost. "Přišla jsem tě zabít démone." Oznámila mi a zdálo se, že neustále hodnotí mé reakce. Ať tato vzpomínka nepatří k mým oblíbeným, nedokázal jsem odtamtud odvrátit zrak. "Jak je tohle sakra možný?" Zamumlal jsem si pro sebe.

Fárn: Před tmavou chodbou se mé kroky zastavily a pohled se stočil do Zarethovi tváře. Bez větších protestů ho nechala projít, příliš mi nevadí, že che čelit možnému nebezpečí jako první, ale tady určitě zůstávat nehodlám. Nechala jsem si pár metrů rozestup a potichounku a jemně našlapovala, abych nikoho neupozornila na mou přítomnost. Sténání zesiloval na intenzitě, dokud moje oči nespatřily zuboženého okřídleného tvora přikovaného ke stěně. V jeho očí se jasně odrážel strach a zmatení. bylo mi ho líto, ale brzy poznala o koho se jedná.... Oči mi divoce těkaly mezi Zarethem a tím chudákem, jehož křídla připomínala děrovaný sýr. Je to on. Takže byl kdysi šedivej... no teď je to lepší až na ty klikyháky po těle. Nejvíc ze všeho mě zaráželo to číslo. Proč je na téhle vzpomínce jednička. Kdo mu sebral vzpomínky na mládí, takhle se přece nikdo nenarodí, ledaže by ho někdo vytvořil, třeba bůh podobně jako hlásá křesťasnké lidské náboženství. Obočí se mi svraštilo, když my došlo jaké kraviny mě napadají. Tohle je uplná blbost, lidská náboženství jsou blbost, lidé sami jsou blbí. "Moc ti to sluší mimochodem." Usmála jsem se posměšně na démona a sledovala celou situaci. Anděl, který za chvíli stál ve dveřích mě naprosto uchvátil svou krásou. "Teda, tahle je daleko hezčí než ti, co nás otravovaly ve městě, že?" Zareth mi za celou dobu nedopověděl, jak byl do celé situace zakoukaný, asi si často tuhle vzpomínku nevybavuje. I pro mě byla víc než zajímavá skoro bych řekla, že by se hodil popkorn, jen škoda, že vím, jak tenhle příběh dopadne. Vědět, že hlavní postava v této scéně neumře, mě malinko ubírala na zážitku. "Když nechceš o sobě mluvit, alespoň se něco málo dozvím sama". Řekla jsem a usadila se na tvrdé dřevěné podlaze. Anděl nás vidět nemůže, kdyby ano všimla by si nás už dávno. Nemají mě v lásce, ale krása těmhle okřídleným potvůrkám nechybí. Pobyt s tímhle šílencem mě kupodivu stále vrací do mým vzpomínek. Myslím, že přesně taková křídla si totiž přála Kii. Ono kdo by je také nechtěl, těším se až si doma vystavím brko, patřící prvnímu andělovi zabitého mou rukou.

"Jo já...když m není dobře vyblednou mi barvy...tak teď znáš moje příšerný tajemství pojď už, vypadnem odsud." Snažil jsem se nějak Fárn přesvědčit. Raději jsem nekomentoval její poznámku ohledně své mentorky, vím dost na to, abych tohle nechal být. Vzpomínka se ale nedala jen tak zastavit a anděl tak pokračoval. "Dobře si to slovo zapamatuj...zabít...uslyšíš jej často." Mé mladší já stálo bylo jako přimražené, snad jako bych se snažil zmizet. Jakmile se trochu uklidnilo, pokusilo se postavit na nohy, přičemž se značně poškrábalo o své drápy i křídla. Skoro jako by netušilo, co s nimi má dělat. "Jen pojď ještěrko." Vybídla mě mírně osoba a trochu mi pomohla na nohy, přesto ze mě nespouštěla oči. "Jak už jsem řekla, poslali mě, abych tě zabila. Moji lidé v tobě vidí monstrum, já tu vak žádné nenašla. Dám ti možnost, dokázat jim, že se pletli. Věřím, že si šanci zasloužíš, jak jinak bych mohla nosit tahle křídla, kdybych přestala věřit v dobro hmmm?" Usmála se na mě vlídně. Naprosto oddaně k ní mé staré já zhlíželo a nejistě následovalo pryč do jakési mlhy, za kterou je nebylo vidět. "Mimochodem znám tvé jméno. Je důležité, abys ho věděl. Jmenuješ se Zareth." Oznámila nakonec, ačkoli už nebyla vidět, poslední, co jsme zaslechli byl nejistý hlas mého zuboženého já. "Zareth?" Jako bych snad cítil její úlisný úsměv na své tváři. "Přesně tak." Vzpomínka na to začala od znovu a já už stál u dveří, čekajíc na Fárn. "Dělej brzdo, vypadnem odtud. Není tu nic k vidění." Dveře se m samotnému ale nepodařily otevřít. "Super...uvízli jsme tu...nechtějí povolit."

fárn: Moje uši pečlivě zaznamenávaly jak slova anděla tak i Zarethovi komentáře a já si nemohla odpustit posměšnou poznámku. "Tak ty jsi ještěrka... hmm beru na vědomí... Ještěrko." Cítila jsem se zase plná síly, je parádní, že mě nic nebolí a svaly mě poslouchají na slovo. To má jeden hned lepší den. Když se začala vzpomínka promítat znovu, s lehkostí mě mé nohy vymrštily do stoje a oči si  ještě jednou pečlivě prohlédly tvora visícího na stěně. "Stejně je to zvláštní...Jak to, že toto je tvá první vzpomínka. Ty si nepamatuješ své dětství nebo rodinu, proč to vypadá jako by si své tělo neuměl používat. Vždyť tady už si dospělý, nebo se pletu?" Zrak se mi zabodly do Zarethovi tváře s výrazem malého nadšeného a především děsně zvědavého dítěte, zvědavost mi holt nadělila příroda, je pravda, že mě díky ní potakalo už mnoho problémů. Tu však v mých očí vystřídal brzy strach. "Jak jako nechtějí povolit." Vypadlo ze mě překvapeně a ze strachu, že nás dveře už ven nepustí se rozběhla a pořádně do dveří zabrala. K mému překvapení se ale dveře rozlítly a já plnou rychlostí nalétla hlavou do těch protějších přes chodbu, div si nerozbila hlavu. Po malé chvíli jsem se ještě trochu omámená z té rány začala sbírat zpátky na nohy. Dlaň mi přikryla bolavé čelo a můj zrak probodl démona, ke kterému teď opět mířil veškerý můj vztek. "Přijde ti to normální, takový debilní vtipy, kolik ti je? Blbe jeden."

Nad Fárniným oslovením jsem jen obrátil oči v sloup. "Neotravuj." Odbyl jsem ji a snažil se zakrýt podráždění ve svém hlase, aby ji ta přezdívka nezačala bavit. Další otázka byla samozřejmě o něco složitější, přišlo mi ale důležité na ni odpovědět, aby přestala vrtat do věcí, která absolutně nejsou jej starostí. "Samozřejmě, že pamatuju, tohle je jen první vzpomínka z určitého období, nikoliv ze života a neotravuj už, není to snad tvoje starost." Objasnil jsem jí jak se věci mají nebo by spíš bylo vážně pěkný, aby se takhle měly. K mému překvapení, se dveře elfce otevřít podařily, což jsem úplně upřímně vůbec nechápal. "Počkej, počkej, nevztekej se hned." Snažil jsem se ji utišit a vyšel za ní ven. "Já to myslel vážně." Přiznal jsem, popošel o kus dát a pokusil se nějaké otevřít. Znovu ale bez úspěchu. "No...tohle taky nejde." Má ruka prošla skrz, ale za kliku se mi vzít nepodařilo. "Zatraceně, to se bude hledat cesta ven asi docela špatně, když tu vůbec nic nefunguje, jak má." Zamručel jsem podrážděně sám po sebe. "Jestli jsme v mé hlavě, nejspíš musíme najít to, pro co jsme sem přišli předpokládám." Přemýšlel jsem stále nahlas a prohlížel další z mnoha dveří.

Fárn: Hrrrr. Nevztekej se hned..... hmr bla bla bla. Debil jeden. Já kvůli němu nalítnu hlavou do zdi a nemám se vztekat. Co si vůbec myslí, že dělá... blbec. Čertila jsem se tam na něj a pomocí opory kamenné studené zdi se vyhoupla na nohy. Kolem očí mi ještě běhaly hvězdičky od té rány, ale za chvíli už zase měla mysl jasnou. Na čele se mi objevilo několik vrásek, při pohledu na neúspěšnou snahu Zaretha otevřít krásné dřevěné dveře zdobené zlatými žílami, které jako by prorůstaly dřevem, záře linoucí se z nich v pravidelných intervalech slábla a naopak nabírala na síle, podobně jako by žilami proudila krev. Byl to impozantní pohled. Daleko víc mě ale zajímalo proč dveře nejdou otevřít. Moje dlaň přejela po zlaté klice a já za ni jemně zabrala. Dveře se přede mnou bez jakýchkoli obtíží otevřely. Zamračila jsem se ještě víc a svůj zrak obrátila na démona a naznačila aby dával pozor, co právě dělám. Dveře se pod tlakem mé ruky zavřely a znovu otevřely do kořán. "Myslím, že jsi jen vadnej." Odvětila naprosto nechápajíc celé situaci. Dveře jsem zavřela a několika málo kroky zamířila k dalším, které, jak Zareth tvrdí, taktéž nejdou otevřít, pro mě to ovšem nebylo nic těžkého. Na tváři se mi vytvořil široký posměšný úsměv a trochu si oddychla, následně se chodbou rozezněl můj hlas. "Tak ne já.... Ty jsi duch.... Mě to jde. Takže tě duch lesa zabil.... paráda.. žádná škoda." Ano nedává to smysl, jestli je po něm proč jsem tu sním já, nebo proč si ho nevzala smrt. Každý zná přece legendy o bohu smrti. "Co tu vlastně hledáš, říkal si, že zbraň... Jakou? Možná bychom se měli podívat dál." Vypadlo ze mě a už mizela v černých dveřích přede mnou. Je a pak kdo je brzda. Zrak se mi stočil směrem k Zartehvi, kterého následně vybídla. "Tak pojď ty Ještěrko."

"Tak počkej, počkej. Žádný ukvapený závěry. Já logicky duch být nemůžu, protože z nás dvou jseš to rozhodně ty, kdo by se měl strachovat o svoje zdraví. Navíc...proč bys tu asi jinak byla se mnou. Ale stejně to nechápu. Jestli je to moje hlava, proč nikam můžu? to má být jako ten velký trest? Pfff...Ubohý, čeká, že mě asi rozpláčeš, tak se nebudeme zdržovat a dojdem pro to, co jsem hledal šup šup a...kam to zase lezeš?" Zadíval jsem se nechápavě na elfk, stojící u dalších dveří. Z nějakého důvodu dokáži rozeznat o jakou vzpomínku se jedná a rozhodně neměl chuť skrz ní Fárn provázet. "Ta zraň, to je...něco co není tvá starost, dej mi chvíli, musím se tu zorientovat." Na podobné věci ona samozřejmě neslyší a před námi se rozprostřelo povědomé místo. "Nejsem žádná Ještěrka, zamumlal jsem a otráveně ji následoval. Na námi na skále bylo dobře vidět mě samotného, jak sedím a pokašlávám od otrávených výparů tohoto místa. V tom se ozvala myšlenka mého starého já tak jasně, jako by ji někdo pustil do reproduktorů. "Tady mě nebude hledat...Aspoň doufám a proč taky? Žádný démon sem nepáchne...ani já bych neměl. Kráva...hnusná blbá. Moje krásný křídla...jen počkej, tohle ti nedaruju." Mou pozornost tedy skutečně upoutaly křídla mého starého já, které vypadaly, jako by je někdo strčil do drtičky...Jo tohle místo si pamatuji velice dobře. Brzy mě čeká letecký den.

Fárn: Jak mile se přede mnou dveře otevřely, mé smysly ucítily známé místo. S nadšením jsem vyběhla několik kroků v před. "Vodopády!" Vypadlo ze mě naprosto natěšeně a ihned se vydala ke skále užít si osvěžující kapičky svaté vody. Tohle místo je legendou. Prakticky největší přírodní výskyt svatých pramenů, potoků a menších vodopádů. Zdejší voda má léčivé účinky, vyznačuje se svou čistotou. Netrvalo dlouho a v mém hrdle zmizelo několik doušků. Z nadšení mě vytrhl až Zartehův hlas, zazněl mi jakoby nad hlavou, trochu to se mnou cuklo, ale pomohlo mi to vrátit se zase do reality, málem jsem totiž na démona zapomněla. Poustoupila jsem několika kroky zpět a spatřila druhého... mladšího Zaretha, jehož křídla byla tak nějak na padrť. Můj zrak se stočil k tomu současnému. "Kdo ti to udělal, ale musí se ti nechat, že tady bych démona nečekala. Svěcená voda je přece pro démona jako kyselina nemám pravdu?" Hele mohl pojď půjdeme tam dolů na tu vzpomínku se můžeme podívat. Nebo spíš ty zůstaň tady, chci se jít vykoupat

Já na jednu stranu chápu, že se Fárn baví. Na jejím místě bych se asi choval stejně. Přesto se mi proudy emocí, co se mi dost možná vkrádaly na jinak chladnou tvář, nedařilo úplně dobře skrývat. Někdo může říct, že si za to můžu sám, na druhou stranu, kdyby mi duch lesa řekl. "Tak poslouchej frajere. Zabiješ mě, uvěznim tě ve vlastních vzpomínkách a nechám tu nejmíň povolanou osobu, se v nich hrabat a smát se ti." Asi bych si to jeho zabíjení rozmyslel. Jenže nic takového se nekonalo, proto jsem z téhle situace značně nervozni. "Hmmm...jsi nikdy neviděla vodu nebo co?..." Odsekl jsem značně popuzeně, když se rozhodla tu nějakou dobu setrvat. Za malý okamžik jsem dokázal rozpoznat i křídla druhá, Kiirah se konečně dostavila, jak nečekané no a přestože vodopády bouřlivě burácely, náš rozhovor byl dolů slyšet. Tedy alespoň já jej slyšel. Ostatně jsme v mé hlavě, že. (Scéna viz. dovednosti-obratnost. Jsem líná psát.)

Fárn: Než jsem udělal druhý krok směrem k místu, kde chci se zebe dostat tu špínu, objevil se někdo další. Měla moc heká černá opeřená křídla a mou mysl začala pohlcovat zvědavost. Dobře koupačka ještě chvíli počká. Usadila jsem se do jemné trávy a probodla ty dva pohledem, aby mi nic neuniklo. Jejich hlas mi zněl nad hlavou a s lehkostí přebil burácení padající vody. Z jejího oslovení mi bylo víc než jasně, že se jedná o tu samou ženu, jako v první vzpomínce. Ještěrko mu přece každý říkat nebude. S napětím a lehkým úsměvem mé oči pozorovaly jejich souboj, poměrně rychle mi došlo, kdo je za ta polámaná křídla zodpovědný, jen mi to trochu bere ten zážitek z pozorování, když vím, že ho nemůže zabít, jinak by tu teď nestál. Musím říct, že na první pohled vypadala daleko milejší, těch několika hraných úsměvů, které náležely Zarethovi bych se asi lekla. Nohy mě vymrštily do stoje v okamžik, když ho shodila dolů s útesu. Počkat co? To přece nemohl přežít. Rychlými kroky jsem se dostala až na okraj a sotva svůj pohyb zbrzdila. Démon se k mému překvapení zachytil drápy o stěnu. Posměšně se můj zrak zabořil do staršího Zaretha. "Nepotřeboval bys pomoc, ti to docela natřela." Pronesla a sledovala úmornou snahu mladého démona vyškrábat se zpátky, což se mu nakonec i povedlo. V duchu jsem zajásala, ale na to se honem rychle zarazila. Tak moment já mu snad nefandím. Pff tohle už ne. Z přemýšlení, jaké hrozné kraviny jsem se právě dopustila, mě vyrval hlas temného vlastně padlého anděla a sebral mi úsměv ze rtů. Tohle mu udělala, protože nechtěl zabíjet? Bez dalších slov či pohledů jsem začala šplhat nahoru za ním. Pomalu se vzdálenost mezi námi zmenšovala a já mu pohlídla zblízka do ztrápené tváře. Přepadal mě lítost, které se nedokázala ubránit. Neviděla jsem totiž tu samou zrůdu, která mě sem přivedla. Moje oči viděly skoro ještě dítě ztrápené bolestí z poničených křídel za to, že se zachoval správně, za to že nechtěl zabíjet. Mé obočí se svraštilo a pohled otočil na Zaretha, kterého poznala já. Po pár vteřinách se má pozornost opět upnula na chlapce. Co když se jako zrůda nenarodil, co když je tu prvá zrůda ona. Se zkaženou náladou slezla zase zpátky, neboť se vzpomínka začala opakovat. Cíleně se pohledem vyhýbala Zarethovi a zamířila úplně dolů, kde voda padala do jezírka.

Elfka má samozřejmě vždycky tendence lézt tam, kde o to nejméně stojím a tento případ rozhodně není vyjímkou. Na plicích jsem jasně dokázal cítit každou mikroskopickou kapku svěcené vody, která mě touto vzpomínkou provázela. Nic z toho se ale nedalo srovnat s tím příšerný pocitem zranitelnosti, který se neodbytně vkrádal do mého nitra. Nerad bych se tím ale dále zabýval, konec konců je to už pár desítek let za mnou, téměř dvě století. Tehdy jsem byl jen slabý budižkničemu, který nestál ani za špinavé odplivnutí. Měl bych Kiirah vlastně poděkovat. To, jakým způsobem mě...vychovala mi nakonec umožní daleko více. Umožní mi to, zabít tu svini. Několika rychlými kroky jsem došel ke dveřím, kde vyčkával na Fárn, která si tu nejspíš rozhodla dát ještě koupel, protože proč ne. Konec konců, dívat se na mě, jak mi někdo stále dokola rozbíjí hubu, musel být několik posledních dní její sen. Co je však daleko horší, žádné další posměšky na můj účet už nepřicházely a ten pohled...ona mě snad lituje. Můj obličej se po tomhle uvědomění zkroutil do nepříčetně rozzuřené grimasy a já na ni vztekle vyplivl. "Hni se elfko...máme naspěch." Jestli se budu ještě pět vteřin dívat na ten její čenich, někdo přijde k úrazu.

Fárn: Tohle místo má několik krásných jeskyní, které v této vzpomínce bohužel chybí, ale je to pochopitelné, Zareth se v nich nikdy kvůli té svaté vodě nebyl podívat. Hmm budu si muset vystačit s tím hlavním jezírkem. Na krátký okamžik jsem po démonovi střelila pohledem a nekompromisně pronesla. "Otoč se." Jestli to udělal už jsem nezkoumala, přeci jen už mě nahou viděl a v dost horším stavu. O chvíli pozdě už moje věci ležely srovnané kousek od břehu. Normálně bych je potom ještě vyprala, ale k mému překvapení na nich nebylo ani smítko prachu a vůbec z nich nebyl cítit můj pot, nebo jakákoli jiná nečistota. Voda byla byla příjemně studená a osvěžující. Několik temp proti proudu mě přemístilo až k samotnému vodopádu. Můj zrak upoutal jeden maličký na straně. Stoupla jsem si na kámen a nechala vodu padat na moje ramena. Z mého hrdla se vynořilo dlouhé spokojené jakoby mručení, protože přesně tohle jsem potřebovala. Víčka pomalu spadla přes oči a z mé pohody mě nedokázal vyvést ani Zarethův hlas a ani jeho mladší já, které mi teď šplhalo nad hlavou.

Přestože mě její náhlá přízeň neskutečně urážela, alespoň jsem doufal, že bychom se snad konečně mohli domluvit. To by to však nesměla bát tahle zpropadená elfka. Fárn totiž na místo jakéhokoliv rozumného postupu vybrala koupání ve svatých pramenech. "To je fakt neskutečná kráva..." Pomyslel jsem si, jakmile ze sebe však začala sundávat jednotlivé vrstvy, musel jsem svůj pohled přehodnotit nebo možná spíše upravit. "Hrmrhm...Na druhou stranu...vypadá docela použitelně. UUU!!! Akorát do ruky!" Své myšlenky jsem pochopitelně slyšel, každý má konec konců nějaký vnitřní hlas, proto mě ani na zlomek vteřiny nenapadlo, že mé myšlenky může slyšet i ona sama. Tak nějak jsem zapomněl na to, co plánoval dál a jen se kochal pohledem na elfku před sebou. Jakmile spokojeně zamručela, můj mozek tak nějak selhal, proto jsem se rychlým krokem vydal k ní s mlsným úsměvem na tváři. To ovšem trvalo jen do té doby, než kolem mě prolétlo mé mladší já, což mě velmi rychle vrátilo do našeho světa. "Debile...Hledáme dál." Po notné dávce sebezapření, jsem svůj obličej skroutil do znechucené grimasy a otráveně mlaskl. "Můžeš se tu laskavě přestat natřásat? Nikoho to nezajímá, musíme jít dál."

Fárn: Užívala jsem si příjemnou masáž a nenechávala se vyrušit dialogem mezi andělem a mladým Zarethem, dokud mi nad hlavou ovšem nezazněl hlas myšlenek staršího Zaretha. Na mé tváři se vykouzlil lehce stydlivý úsměv a tváře se trochu začervenaly, abych zakryla svou nesmělost ponořila jsem se do zpěněné vody. No co tak se mu líbím, nemám se za co stydět, i on sám to uznal a to je asi co říct, vzhledem k tomu, jak mnou předtím opovrhoval. Nejsem ale zvyklá se takhle předvádět, a už vůbec ne, že mě někdo takhle očumuje, měl se přece otočit prevít jeden. No jo chlapy. Všichni jsou stejní. Pomalu jsem se vynořila tak, že mi dlouhé hnědé mokré vlasy zakrývaly prsa i část břicha a jako by nic můj pohled zakotvil v jeho hraně znechucené tváři, asi aby netrpělo jeho ego. "Říkal si něco?" Zazněl mile můj hlas za doprovodu šumění padající vody, člověk by měl asi díky ní problém vůbec mým slovům rozumět. "Půjdeme už? A měl ses otočit, takže." Moje slova doplila mírná gestikulace ruky, abych naznačila, co má dělat, kdyby si třeba stál na vedení, nebo to nepochopil. Voda mi ještě stále sahala po pás a nehodlala ji opustit dokud se ten mizera neotočí. Má mysl byla zaplavena nad míru dobrou náladou a klidem, což je překvapující, vzhledem v jaké situaci se teď nacházím i skutečnosti, že pravděpodobně nevyváznu živá. Skoro jako bych byla omámená nějakou drogou. Asi za to mohou ty prameny, ne nadarmo se neříká, že jsou zázračné. Čas ubíhal a já se pomalu nasoukala do všeho oblečení a vyrazila směrem ke dveřím, které následně i otevřela a mile skoro až radostně se usmála se slovy. "Protivové první."