Zareth/Fárn/Ytia

Nebyl jsem nijak překvapený z toho, že mi neodpověděla. Samozřejmě nemohu tvrdit, že bych snad nebyl zvědavý, ale času je dost a mé dotazy slouží spíš k jejímu kompletnímu zlomení. Chci aby si každou další vteřinu svého života věděla, proč je na živu. Jen na základě mé "dobré vůle", která zase může co nevidět pominout. Já jsem pánem jejího života a smrti. Spokojen sám se sebou jsem ji ponechal vlastním myšlenkám a probíral se množstvím lahviček s nejrůznějšími lektvary, dokud nenašel to, co hledal. Tahle čerenohnědá tekutina by ji snad měla trochu ulevit od bolesti a podporovat orgány i všemožné tkáně v jejím těle ve své funkci, aby mi tu nepošla. Mast od mága jsem pochopitelně přibalil k věcem na cestu, ta však bude potřeba až večer. S potměšilým úsměvem na rtech, jsem zamířil zpět k Fárn, přisedl si k ní, a jednou rukou ji vzal kolem ramen a přivinul ji k sobě, aby se jí hůř protestovalo, a aby si novu uvědomila, že ona JE MOJE! zatímco tou druhou jí přiložil flaštičku k rozpraskaným rtům. "Tak...vypít...uleví se ti...Nemusím to do tebe snad lít násilím. Prý to ani nechutná tak špatně." Povytáhl jsem povzbudivě obočí a čekal, co bude.

Fárn: Oči mi těkaly po pokoji a po nejrůznějších předmětech z jiné doby, dokud se v chodbě neobjevila silueta démona. Od té chvíle můj zrak pozoroval jen jeho, snažíc se odhadnout další jeho krok nebo čin. Když si ke mě přisedl, snažila jsem se odsednout co nejdál, než se mi to povedlo držel mě rukou kolem ramen, alespoň tvář od něj odtáhla, jak jen to šlo a pohled zabořila do podlahy, abych naznačila, že mě má nechat být a že je mi víc než nepříjemné, co právě dělá. Nepříjemný závan zvláštně vypadající tekutiny mě praštil do nos, který se následně celý spolu s čelem celý svraštil. To nemyslí vážně, co to je, tohle by mi mohlo spíše ještě ublížit. Ble Ble, tohle ne. Po chvíli mě zachvátil divný pocit jako by Zareth své sevření zesílil stejně jako velký had škrtič, ano asi tak nějak jsem si právě připadala, jako budoucí večeře obrovského hada. Následně po Zarethovi střelila nenávistný nasraný pohled, hlasitě a prudce vydechla nosem a natáhla se po lahvičce, kterou si chtěla vzít do ruky a zkusit teda nějak vypít tu tekutinu.

"Vidíš, pak že to nepůjde." Zazněl můj hlas vesele místností a já své sevření nejprve maličko zesílil , následně však uvolnil v povzbudivém gestu. "Hodná holka." Zpráva od Zyry mi dala jasně najevo, že už je tu čas odchodu, proto jsem se zvedl a znovu nabídl elfce svoji ruku. Touhle dobou už je jistě nový den v plném proudu a já bych se ještě rád naší cestě alespoň trochu posunul. "Tak? Vyrazíme?" Má trpělivost se právě ale naplnila, proto nečekal na odpověď, popadl elfku do náruče a rychlým krokem s ní zamířil do podzemních chodeb, které obklopovaly mé sídlo. Při té příležitosti si Fárn měla možnost prohlédnout část mé...spižírny a dalších užitečných místností, kolem kterých vedla cesta na denní světlo. "Co ten lektvar? Cítíš nějakou změnu nebo je to jen krám?" Zeptal jsem se jakoby nic z čisté zvědavosti, protože ho dnes do někoho nalil úplně poprvé.

Fárn: Lahvičku jsem jemně stiskla v prstech a vyklopila její obsah do své pusy. Tvář se mi svraštila a já s velkým odporem polkla tu hnusnou hořkou věc za doprovodu tichého komentáře k celé situaci. "Hnusný.. hnusný." Na chuť jsem ale rychle zapomněla, jak mile mě... pochválil? Hrrr... Já nejsem jeho zvíře. Dlouho jsem hledala ta správná slova, jak bych to tomu tupci objasnila. To teda nikam nevyrazíme, chystám se mu vynadat. Než se mi to však povedlo zmizel mi zem pod nohama a z mých úst se linulo bolestné sténání, jak mi zmáčknul poraněný bok. Začala jsem se vrtět a naříkat dokud se mi trochu neulevilo. Vykulená co se kolem mě děje mé oči pozorovaly každý temný kout hnusných míst, kudy vedly jeho kroky. To půjdeme zase tím podzemím určitě. Pff. Na jeho otázku jen lehce kývla hlavou, musím přiznat, že to lepší je. Tak moment kde mám... "Počkej počkej" Vyjekla jsem na něj rychle. "Nemám luk, potřebuji svojí zbraň a brašnu a věci a tak..."

"Hrrrr... Neotravuj pořád...K čemu vůbec tobě bude dalších pár dní...možná týdnů luk?" Ani vlastně sám nevím, proč s ní o tom vůbec diskutuju. Asi aby dala pokoj. Řekněme, že mám docela komunikativní náladu. Cesta nám rychle ubíhala a já nakonec ještě dodal. "Zyra ti pro brašnu v nejhorším dojde...pro luk možná taky. Když budeš rozumná." Vynořili jsme se až na konci města, kde už nás vítal místní les a jeden velký, černý, válečný kůň, který se snažil někam zmizet před temným přízrakem, který jej naháněl. "Tak? Ještě řekni, že se ti nelíbí elfko." Nadhodil jsem povzbudivě a odložil ji k blízkému stromu, aby se o něj mohla opřít. Nečekal však na její odpověď a rovnou zamířil k Zyře a docela pěknému hřebci, kterého zahnala do kouta jeskyně. "Zyro uklidni se trochu...vždyť to sedlo odře, chceš mi snad jít shánět novýho koně." Přízrak se na mě zářivě usmál a zaplavil mě její pocit pýchy. "No jo furt...není špatnej." Poznamenal jsem a podrbal svoji pekelnou bestii pod krkem, protože mi skoro hleděla do očí. Přízrak hrdě zamířil k elfce, jakoby od ní snad vyžadoval rovněž pochvalu. Nechal jsem to být, dokud umírala jen tráva kolem jejích nohou a ne elfka samotná, ať si ji klidně zkoumá. Mě teď čekala práce s tím šíleným zvířetem, kterému se s mým příchodem zaleskla panika v očích, musím ho rychle spacifikovat ať můžeme jet.

Fárn: Moje slova ho očividně vůbec nezajímala, k čemu by mi byl asi tak luk. Co se nám v lesích plných banditů, vše možných lovců a jiných magických stvořeních, která by nás buď ráda roztrhala nebo posvačila může stát.... hmm jasně k čemu by nám byla zbraň.... debil. Kolem nás se míjely černé stěny a krysy, rychle prchající od démona nasáklého temnou magií, každou z nich mé oči vyprovodily až do chvíle dokud je nepohltila černá tma. Nemám je moc v lásce.. nelíbí se mi. Pravidelné houpání Zarethových korků mě čím dál víc uspávalo. Víčka mi čas od času spadla přes unavené očí až jsem si nakonec opřela ztěžklou hlavu a jeho rameno. Můj dech se zklidnil a tep srdce zpomalil. Už už jsem skoro usnula, když mě do očí praštilo ostré slunce zahalené do azurového pláště. Oči se mi křečovitě zavřeli za doprovodu nespokojeného mručení. Nechtěl by to někdo zhasnout... prosím. Po chvíli jsme se naštěstí schovali do stínů hustých korun starých stromů a mou pozornost uchvátil nádherný kůň, který se usilovně snažil zbavit přízraku. Ještě než jsem stačila zasáhnout a koni tak pomoct, položil mě Zareth do trávy a sám příšeru odvolal. Tráva mě díky kapičkám rosy studila do nohou až se mi z toho na rukou objevila husí kůže. Celá jsem se zachvěla a věnovala nepříjemný pohled Zyře, která si stoupla přede mě a taky mi zabránila ve výhledu na Zaretha i koně. Chci vědět, co mu bude dělat. Takové krásné zvíře. Nedovolím, aby mu ublížil. "Uhni stranou" Vypadlo ze mě podrážděně a snažila se nějak naklonit, abych to viděla. "Neslyšela jsi, já nevidím"

Mlha, jež tvořila tělo Zyry na okamžik jakoby vzplála a zachvěla se, když Fárn přízrak nejen nepochválila, ale ještě si jej dovolila tvrdě odbít. Vycenila na ní obrovité zuby, skrz které procedila výhružné vrčení. Ještě než dozněl zvuk jejího hlasu, vmetla jí do tváře obrázek šišky. Já jsem si prozatím těch dvou nevšímal, důležité bylo aby elfka nikam neutekla a v ideálním případě mi ji ani Zyra nesežrala. Přistoupil jsem ke zvířeti, černému jak noc, popadl ho za otěže, ještě si ho rychle prohlédl a následně vklouzl do jeho těla. Posednout zvíře je...je to rozhodně něco jiného, než posednout člověka. Na rozdíl od nich se zvířata většinou moc nebrání, jsou zmatená, neboť neví, co se děje a raději se před mým vlivem schovají, než by s ním bojovala. Trochu přeprogramovat uvažování tohohle koně, bude otázkou jen několika minut, jediné, co od něj chci je, aby se mi za každou cenu nesnažil utéct a...co to je? Proč se sakra boji holubů? Hrrr...fajn...tak ještě aby se nebál holubů.

Fárn: Nejen, že mi neuhnula z výhledu ale ke všemu na mě začala vrčet. Hrr. Co má to zvíře za problém. Sice mi naháněla strach, ale já se snažila ji to nedat najevo a dělat jakoby nic, proto jen svraštila obočí a snažila se stále najít skulinku na koukání. Trochu jsem se ochvěla když mi skoro až k obličeji přiletěl černý kouř ve tvaru.... šišky?. "Aha" Vypadlo ze mě a najednou vykulila oči. Je pryč. Co, kde je. Určitě ještě před malou chvílí stál vedle toho koně. Můj zrak propálil Zyřinu tvář a poměrně vyvedena z míry se ji zeptala. "Kam zmizel, vždyť ... Vždyť tady ještě před chvílí stál." Chvíli mi oči těkaly po okolí a hledaly odpověď na mou otázku, pro mě za mě klidně ať zmizí. Nic dobrého mu nepřeju, ale mohl by mi nejprve prozradit ten lék na to prokletí... hmm jestli vůbec mluví pravdu. Opřela jsem si hlavu o kmen stromů, dlouze vzdychla a zaposlouchala se do zpěvu ptáků, kterých bylo v korunách stromů víc než dost, chvílemi možná spíš randál a řev než zpěv, ale co se dá dělat. Jeto zdravý krásný les, a těch vůní co se tu kolem mě line až mě z toho zakručelo v břiše, něco bych si dala, nějaký dobrý salátek.

Jakmile bylo vše hotovo, opustil jsem tělo koně, opravil neviditelné nedostatky na mém oblečení a již s otěžemi od onoho hřebce zamířil směrem k elfce. Přestože si zvíře zachovalo svoji jiskru a majestátnost, v mé přítomnosti nadále zůstávalo krotké a šlapalo jako hodinky. "Zyro...nezacláněj, musíme vypravit našeho hosta." Ušklíbl jsem se a Zyra se s protesty odklidila kousek stranou. Musím říct, že začínám být mírně nervozní, protože tahle elfka je takový břídil, že ji snad ani duch lesa zachránit nepřijde. Zatím mi ale nezbývalo nic jiného, než doufat, že se pletu, ostatně lepší příležitost nemám. Navíc i kdybych ji odrovnal nadarmo, tak či tak na tom rozhodně zbohatnu. Části elfů se zrovna moc na trzích nevidí. Ne, že bych nějak převratně potřeboval peníze, války a pustošení mě nějaký ten pátek ještě život docela pohodlně jistit budou. "Je čas vyrazit elfko." Oznámil jsem jí s křivým úsměvem na rtech a nabídl svoji ruku, aby ji buď mohla přijmout, nebo se pokusit o něco vtipného. Osobně dávám rád ostatním na výběr, každý na to má snad právo. Takže jestli nebude chtít pomoct, jednu ji natáhnu a proberu až budeme na místě. Raději bych si ale vyslechl nějaké novinky z elfí říše.

Fárn: Stále jsem neměla ponětí, co se opodál děje, neboť mi ta obluda ještě pořád stála ve výhledu, až mi to začalo připadat podezřelé. Co když Zareth nechce, abych ono dění viděla. Naklánění hlavy ze strany na stranu mi nepomohlo, proto pomalu sbírala síly, abych se dokázala postavit a mohla zasáhnout. Než se tak stalo, přízrak konečně uhnul a démon stál přede mnou držící koženou otěž přenádherného hřebce, který se najednou choval jako vyměněný, neplašil se, choval se slušně a nejevil žádný náznak vzdoru. Páni. Magická proměna, podobná umění mé rasy. Zajímalo by mě, jak se to povedlo téhle temnou magií nasáklé špíně. Kůň měl na sobě zdobené sedlo a krásnou taktéž bohatě zdobenou uzdu. Komu ho asi ukradl. Můj zrak propálil Zarethův úsměv a v očích se mi zrcadlily pocity, které mě stále dokola sžíraly. Stud, vztek a nenávist a to vše díky osobě, která mi teď podává ruku. Po delším rozmýšlením a přemlouváním sama sebe, mu nakonec podala i svou ruku a stiskla jeho dlaň, abych se mohla zapřít a vyškrábat na nohy.

S přehnanou grácií jsem pomohl Fárn na nohy a následně i na koně. Z její stránky to samozřejmě, vzhledem k dosavadnímu fyzickému stavu, nebylo příliš elegantní, ale váha téhle ženské pro mě rozhodně nepředstavovala žádný problém. Přidělal jsem poslední nepostradatelné věci k sedlu a sám se vyhoupl na hřbet koně. Dovedl jsem si představit, jak nadšená tahle osoba musela být z podobně blízkého kontaktu, ale má smůlu, radši ji přidržím, než bych riskoval že se mi tu někde sesune. Sletí třeba na hlavu a já pak ostrouhám, ani náhodou. Vyrazili jsme poměrně svižným tempem do lesů, zatím jsem cestu znal stále podle paměti, brzy však bude muset přijít na řadu mapa, neboť nahání ducha lesa, nepatří mezi mé každodenní zájmy. "Co nového vlastně u vás elfko? Nějakou dobu jsem tam díky té vaší docela povedené bariéře nezavítal." Na mysl mi vytanula docela zajímavá otázka. Sice je nemám zrovna v lásce, od té doby, co se dostavila má bestiální podoba, jistá fascinace těmito bytostmi mě však nikdy úplně neopustila. Je na nich cosi...zvláštně povědomého, nedovedu však přijít na to, co mě svázalo právě s tímto druhem magických bestií. "Máte ještě draky?" Zamyslel jsem se na okamžik, jak to podat způsobem, který by působil správně hořce, povrchně a krutě, Fárn rozhodně nemusí vědět, že jsou moji tajnou zálibou, proto si připomenul svoji ne zrovna oblíbenou událost a posměšně dodal. "Mám mnoho titulů víš? Jeden z nich je drakobijec. Ty bestie jsem posílal pod drn, ještě než mi narostly rohy. Trofeje z nich jdou slušně na odbyt." Zasmál jsem se jí do poletujících vlasů a raději se již plně soustředil na cestu.

Fárn: Z mého hrdla se ozvalo tiché zasténání přece jen mě ještě rány bolely a chvíli mi trvalo než jsem se na koni srovnala, téměř automaticky ve svých dlaních sevřela otěže hřebce a čekala, než Zareth připevní všechna zavazadla. To že mi za pár vteřin dýchal na záda mě překvapilo, než se mi ovšem povedlo protestovat, otěže mi sebral a pobídl koně v před. Na mé tváři se objevil zamračený výraz, ale nakonec nic neřekla a rozhlížela se kolem. Na jeho otázku jsem odpověděla rychle a rázně, aby pochopil, že se s ním bavit ale vůbec nechci." Je povedená a nového tam není nic už pár století." Když se ovšem zeptal na draky, můj nasraný výraz trochu zjemnil a při vzpomínce na nádherný zážitek s drakem se na tváři na chvilinku objevil úsměv. Jako by to bylo včera. Má cesta tu dobu zrovna vedle přes odlehlé lesy na úpatí hor. Musela jsem se schovávat, moji lidé by se mě zbavily hned, jak bych jim dala možnost, ale ani to mě neodradilo od získání odpovědí z jedné prastaré knihovny. K cíli mi chybělo ještě několik dnů cesty, když v tom se nade mnou objevil obrovský stín. Přes to území přelétal veliký drak. Zdržela jsem se ještě několik dnů, ale bohužel už se mi jej spatřit nepodařilo. Byla z toho tenkrát obrovská událost. Zasněná ve svých vzpomínkách jako bych dostala rána do obličeje.... Drakobijec!?. S vytřeštěným zrakem jsem se za ním otočila a koukala mu přímo do očí. Můj výraz hořkl a v očích se mi zaleskla nenávist. "Cože?!" Zasyčela jsem skrz zuby výhružným tónem. "Ty špíno hnusná... Ne už skoro ne kvůli takovým jako jsi ty! TY HNUSNEJ..... HNUSNEJ HAJZLE!" Následně mu plivla do toho nechutnýho ksichtu a trhla koni za levou otěž, poměrně mrštně přehodila nohu přes krk koně s úmyslem z něho seskočit. Z takovou obludou tady teda nebudu. Raději položím život. Draci jsou pro nás posvátní, vážíme si jich jako si vážíme většinu magických tvorů, ne jako tenhle šmejd.

Prý špíno...viděla se vůbec ona? Z nás dvou je to určitě ona, kdo tu smrdí jako týden stará zdechlina, rozhodně ne já. Jediná má reakce na její hloupé nadávky, však byl posměšný úšklebek, kterým jsem ji ochotně obdaroval, dokud mi do tváře ovšem neplivla. S odporem jsem setřel její DNA ze svého obličeje a uštěpačně poznamenal. "Opravdu dospělý..." Navíc hnusnej...to určitě...ta elfka musí být prostě slepá, jinak si to nedovedu vysvětlit. K mému překvapení se rozhodla sesednout, což jsem jí samozřejmě nehodlal dovolit a obratně si přidržel tu potvoru pěkně u sebe. Mohl jsem jí přiznat pravdu, na místo toho se rozhodl pokračovat ve své roli a zasyčel Fárn do ucha. "Jejich kůže se v mém pokoji náhodou krásně vyjímá a kéž bys mohla vidět ty překrásný závěsy z jejich křídel...opravdu umělecký dílo, to musím uznat i já. Jé dobré vědět, že alespoň neustále nabírají na ceně." Kde se asi nachází poslední draci? Mají vůbec ještě nějakou budoucnost? Dalo by se jim nějak pomoct přežít v tomhle nechutně moderním světě? Alespoň doufám, že některý z nich rozsápe Kiirah na kusy...Kdybych si měl dneska vybrat na čí stranu se přidám, zvolí jinak a neváhám ani vteřinu. Rychlým chvatem jsem donutil Fárn otěže opět pustit a pokračoval v cestě, jako by se vůbec nic nedělo. "Vidělas někdy nějakýho?" Zeptal jsem se jí jakoby mimochodem a možná trochu moc zvědavě.

Fárn: Když mě poměrně pevně chytil za pas začala jsem sebou mlít a snažila se dát jeho ruku pryč, nebudu tady. Druhou rukou stále bránila koni, aby se rozešel dopředu a začala se za doprovodu rozčíleného mručení bránit. Jeho slova mě jen poháněla kupředu. Záclony s křídel?!! To si dělá srandu. Elfové se normálně chovají klidně a civilizovaně, ale přísahám, že teď jsem na něj cenila zuby a vrčela jako dravá šelma. Otěže mi sice vyklouzly z ruky, ale o to víc jsem se snažila zbavit tohoto nepohodlí, bohužel mi docházel dech. S nenávistným výrazem obličeji se uklidnila a hluboce dýchala, aby se mi do svalů sužovaných křečí dostal kyslík. Na jeho otázku nereagovala a koukala se dopředu. Svou moc ještě použít nemůžu, na něco bych se možná zmohla, ale při nejlepším bych omdlela. Stále jsem přemýšlela, jak se z toho jeho sevření dostat. V dámském sedu stále zůstala, abych mohla rychle reagovat. Napadla mě docela srandovní věc, ale vyjít by to mohlo. Ruku jsem stočila na záda, aby to vypadalo že se chci pouze podrbat, což taky udělal, ale následně ji vystřelila k jeho boku těsně pod žebra a několikrát ho jako by štípla nehty a prsty do břicha, třeba je lechtivej a pustí mě.

No jo no jo...je to hold cíťa. Jasně že žádný jejich kůže pokoji nemám, vlastně mi obecně trofeje přijdou no...nemám je prostě rád. Snad je to tím, že dobře vím, jak jednou budou něčí zeď zdobit právě má křídla. Sám jsem ovšem vlastníkem mnoha takových trofejí...patří to už k mému image. Sledovat její reakci však bylo více než zábavné. S povytaženým obočím a pohledem jasně se ptajícím, zda tohle opravdu myslí vážně, jsem pobaveně sledoval Fárninu histerickou a značně trapnou scénku. Jakmile se trochu usměrnila, jen jsem se kousavě zeptal. "Tak co elfko? Už jsi klidná?" Dál jsem se věnoval naší cestě s vědomím, že ona teď bude mít dost práce sama se sebou, když v tom mi přejel mráz po zádech a z mého hrdla se vydralo velmi neobvyklé kníknutí. Tělo se naprosto instinktivně odtáhlo od zdroje tohohle hrozného doteku, div jsem nespadl z koně? "Hej Te-e-e-ehm-elfko...Seš normální? Co jako děláš?" Zarazil jsem se právě včas, abych nevynadal své zesnulé družce, která tohle mě nanejvýš nepříjemné pošťuchování ráda aplikovala.

Fárn: Zabrala to! Jeho sevření povolilo a já dopadla na nohy a následně na kolena, rychle jsem se ovšem zvedla a poměrně svižným tempem zamířila mezi houští dolů z kopce směr město s nadějí, že by mi někdo mohl pomoci. Tělo mě neskutečně bolelo, ale adrenalin a vůle mě hnaly dál. Cítím, jak se mi jedna z ran na břiše roztrhla a krev mi prosakuje skrz oblečení. Po jsem vzduchu lapala jak jen mohla, ale i tak cítila, že se nemůže plně nadechnout. Dusot Zarethova koně byl za mnou slyšet téměř okamžitě. Normálně bych mu v lese a mezi houštím zmizela okamžitě a ještě ho oběsila na větvi, ale má magie mě ne a ne poslechnout. Tohle je zlej sen. Dohoní mě démon na koni uprostřed lesa, to prostě nedovolím, přestože mi srdce tlouklo tak silně a rychle, že se divím, že ještě stále nevypovědělo svou funkci, ale bolí to nesnesitelně. Snažila jsem se kličkovat kolem kmenů stromů, tak, aby se ke mě jezdec nemohl dostat a vybírala si místa pro koně obtížná.

Bez jediného slova jsem rozhodně vyrazil za elfkou do lesa. K mému překvapení utíkala docela čiperně, ale hned jak mě do nosu praštil pach její krve, uvědomil jsem si, že ji tahle hloupost klidně může stát život. Možná jsem ji měl jednoduše vypnout, na druhou stranu, já ji mile rád znovu připomenu, že z nás dvou jsem tu já, kdo má navrch. Větve kvílely pod neúprosným dusotem koňských kopyt a já měl znovu Fárn na dosah ruky. Několikrát mi ta potvora na poslední chvíli utekla, brzy jsem jí však bez zbytečných servítek znovu vytáhl na hřbet koně a posadil před sebe. "Akorát plýtváš mým i svým časem elfko. Laskavě si uvědom, že to jediné, co tě ještě drží na živu jsem já." Zacelil jsem jí roztržené rány a tentokrát si na tuhle malou slizkou elfku dával pozor, aby mi znovu nevyklouzla, či se jinak nesnažila hatit mé plány. "Čím dřív tam budeme, tím dřív se mě zbavíš, to je snad dostatečná motivace ne? Takže už neotravuj." Nakonec jsem se ještě ušklíbl. "Ty jseš na ty draky nějak vysazená poslyš...nebo takhle vyšiluješ kvůli každý prkotině?"

Fárn: Síly mi už docházely, ale přesto se snažila běžet, najednou mi zmizela pevná zem pod nohama a já se ocitla ve vzduchu, co to sakra. Překvapená jsem strnula a vykulila oči. Zareth mě chytil a vytáhl do sedla. Ještě jsem sebou několikrát cukla a mrskla, aby mě zase pustil, bohužel držel mě pevně a já už nemohla. Svaly se mi klepaly a hrudník prudce zvedal, jak jsem lapala po vzduchu. Čelo mi polil pot. Ani na Zarethovu otázku mi nešlo odpovědět, né že bych odpovídat chtěla parchant jeden. Trvalo mi značnou chvíli než se můj dech i tep uklidnil, mezitím mi nepříjemně svaly zatuhly, že mi s nimi nešlo skoro pohnout. Seděla jsem klidně a snažila se bojovat s únavou, která pohlcovala mojí mysl. V tom má určitě prsty ten dénom, který mi dýchá na záda. Nejraději bych na něj zařvala a strašně mu vynadala, při té myšlence se mi na obličej vrátil zamračený výraz, ale za chvíli zase povolil. Někdy jindy, chce se mi spát strašně. Oči se mi zavíraly a hlava čas od času spadla do zadu a opřela se o cizí kabát, ihned jak jsem s to uvědomila se ovšem napřímila a několikrát zamrkala, abych se ale rychle zbavila únavy. Najednou mě ale tma pohltila, ani nevím jak.

Zdálo se, že Fárn veškerou svoji energii věnovala běhu a na další povídání už nezbývaly síly. No co...hlavně, že už snad bude klid. Docela pobaveně jsem sledoval to její klinbání a když se nakonec opřela o můj hrudník, nijak jsem to neřešil. Jen jsem se uchechtl nad myšlenkou, jež mi právě prolétla hlavou. Takový drahoty a už se lísá. Díky tomu, že můj společník konečně nezdržoval, nám cesta docela svižně ubíhala. Většina magických tvorů, či nižších zrůd se nám vyhýbala a na ty odvážnější stačilo jenom trochu pohrozit. Přestože bych koně mohl ještě nějakou dobu hnát, než by padl vyčerpáním, rád bych to zvíře použil ještě alespoň zítra, proto se nakonec rozhodl utábořit pod širokým skalním převisem. Bylo tu dokonce připravené, vyhaslé ohniště od poutníků, kteří tento úkryt použili před námi. Stopy však čerstvé nebyly a více jak měsíc je toto místo jistě opuštěno. "Elfko...vstáváme." Zatřásl jsem s ní a kdybych neslyšel její srdce, věřil bych, že se z tohohle spánku už neprobere. Sundal jsem jí z koně a zabalil do deky, kterou i s tím legračně lehkým tělem odložil kousek vedle vyhaslého ohniště. Odsedlal jsem unavené zvíře a nechal o v klidu nabírat síly, zatímco z tašky vytáhl lektvar, vodu, sušené maso a mastičku pro toho simulanta. "Na...uleví se ti." S těmi slovy jsem jí ty věci položil k hlavě a se zvědavostí v očích si prohlédl její bledou pokožku. "Je ti zima?"

Fárn: Před očima mi problesklo pár různých šedozelených obrazů. Co to? Neměla jsem tušení co se se mnou děje nebo kde právě sem. Připadala jsem si jako po nějaké oslavě, kde teklo těžké víno proudem. Svět se se mnou nějak moc točil. Když se mi oči otevřely podruhé, jediné co viděly byla šedá stěna, možná skála. Bylo mi opravdu zle. Pomalu mi ale věci začaly docházet. A jé. To bych byla teda raději opilá po té oslavě. Zareth chodil kolem a příliš si mě nevšímal, což bylo dobře, chtělo se mi znovu spát. Kolem mě zavál studený vítr přicházející od lesa a zavrtával se mi pod kůži. Fuj to je hnus. Svaly se mi napnuly ve snaze zahřát se a na kůži mi vyskočila husina. Škoda, že tu nemám kabát, ten by mě určitě zahřál. Oči mi mrkaly po dění okolo mě, zvedat se mi kvůli tomu ale nechtělo. Věci, které mi Zareth položil před obličej jsem několikrát očima prohlédla a přemýšlela, co bude pro mě nejméně náročné. Na Zarethovu otázku ohledně zimy jen jemně kývla hlavou, jako bych snad doufala že s tím něco udělá. Mé hrdlo bylo uplně vyprahlé, alespoň trochu té vody. Po dlouhým přemlouvání sama sebe jsem se s vekou námahou vytáhla do sedu, zachumlala se ještě více do deky a natáhla se po vodě. Trochu se mi ulevilo i knedlík v krku se někam ztratil, ale zima mi byla větší, voda byla studená a sebrala mi další kousíček tepla, kéž by byl čajík, na ten si asi můžu nechat zajít chuť.

Vyčkal jsem až do té doby, než jasně neviděl, jak se Fárn alespoň krapet napila vody, z čehož jsem soudil, že nejspíš hodlá spolupracovat a já snad nebudu nucen každý její lok osobně hlídat. "Zyro." Promluvil jsem do prázdna, ze kterého se vyloupl mlžný přízrak, který vidí do mé hlavy a dřív než jsem jí to stačil sám vědomě vysvětlit začala sbírat klacíky na oheň. Spokojeně jsem kývl a stavěl základ, který během pár chvilek plápolal, zatímco naprosto nadšená Zyra pobíhala kolem a hledala klacíky, které s radostí házela do pomalu se rozjíždějících plamenů, jež jsem během okamžiku vykřesal. Každou chvíli by t zmrzlině klepající se opodál snad mělo být o trochu lépe. Stejně je to její chyba...kdyby neutíkala neroztrhne si stehy...kdyby si je neroztrhla neztratí krev a kdyby o ni nepřišla neměla by problémy s termoregulací...já tu teď musím šaškovat, to je opravdu skvělé. Vše již bylo připraveno, proto i já si na rozložil deku abych si neušpinil oblečení od nevábné země a sedl si kousek od Fárn: Možná bych si měl držet ještě krapet větší odstup, protože ta její duše přímo nabádá k nakousnutí, celý den mi září pod nos a já trpím...hlady ne spíš dietou. Raději jsem se tedy přeci jen o kousek posunul a zeptal se svého zajatce, aby řeč jen tak nestála. "Tak co elfko? Kempuješ ráda?"

Fárn: K mému podivu se démon docela činil a založil oheň, ke kterému jsem se víc než ochotně začala přibližovat a následně k němu dala ruce, abych dlaněmi pochytala co nejvíce tepla. Bylo to moc příjemný a trochu mě to i probralo. Neměla jsem náladu se s ním dohadovat, proto se natáhla po té odporné věci v malé skleněné lahvičce a se zkřiveným výrazem ve tváři obrátila její obsah do své pusy, je pravda, že ráno mi to od bolesti pomohlo a taky trochu zlepšilo stav mých zranění. Hlad mě nijak moc netrápil, ale v rámci zahnání té odporné chuti lektvaru se natáhla po igelitovém sáčku se sušený masem, není to sice pochoutka, kterou bych měla nějak v oblibě, ale určitě mnohem lepší než nic. Na tváři se mi objevil zamračený výraz, když se mi sáček ani po několika pokusech nepodařilo rozdělat. Už už jsem s tím chtěla rozčíleně mrsknout o zem, když v tom na mě promluvil. Zlost z nerozdělaného jídla padla na jeho hlavu. "Hmm" Ale nakonec raději odpověděla, třeba mě nechá bejt. "Nevadí mi to." Výraz ve tváři trochu povolil, ale mile se na něj určitě nepodívala. "Puč mi nůž" Zavelela jsem tak nějak prosebně a rozhlídla se kolem sebe. Kousek od skály rostlo trnité houští, Hned na první pohled jsem poznala, že se jedná o nasládlou bylinku. "Nemáš v té brašně plecháček?" Dodala skoro nadšeně, že bych se možná mohla dočkat i toho čaje. Stále se mi totiž svaly klepaly zimou, normálně nemám s termoregulací problém, ale zranění a únava dělá své.

"Plecháček?" Jako bych toho snad netáhl už dost, copak potřebuje plecháček ke svýmu přežití. Ačkoli v něčem jsem tuhle míchal krev na protijed, takže teoreticky, jestli jsem ho zase nevyndal...tady je! S vítězným pohledem jsem jí ho podal a pak se na chvilku zarazil s rukou na své dýce. Zyra odběhla někam pryč a podle jejího nadšení soudím, že na lov. Ať tě to ani nenapadne...Máme být nenápadní a mrtvola tu zatím k ničemu nebude. "Udělám to uka." Než stačila byť jen mrknou, švihl jsem jejím směrem rukou, na které během pohybu vytvořil své drápy a pytlík, který Fárn třímala v ruce tak otevřel, hned na to zase nechal drápy zmizet, jakoby tam snad nikdy ani nebyly. Pozoroval jsem praskající oheň, náhle se však otřásl, když můj jazyk zalila chuť čerstvé krve. Naprázdno jsem polkl, než si uvědomil, co se tu vlastně děje. Zaťal jsem obě ruce v pěst, protože cítil, jak se drápy dobývají na povrch. Přitiskl jsem si je na svraštělé čelo, nad zavřené oči a nevnímal úzké pramínky krve, které mi díky náhle nezatažitelným drápům vytékaly ze sevřených pěstí. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl, tentokrát na jazyku cítil i krev svoji, protože odmítal povolit čelisti, do kterým bodaly stejně neposedné zuby. Sžíravý pocit nahlodával můj klid a já se trochu rozklepal, jak se snažil neskočit elfce po krku. ZYRO!!! OKAMŽITĚ SEM POJĎ, ALE HNED! Má nejistota a určitá panika, jež se do mě vkrádala, nyní i přes mého vyděšeného přízraka, se začala projevovat tím, že mi po tváři přeběhlo několik černých šupin, které se zběsile objevovaly a znovu mizely, jak se mé tělo nemohlo rozhodnout, v jaké podobě má vlastně při téhle formě ohrožení být. Vyplivl jsem krev, co se mi hromadila v puse a pokusil se znovu plně uklidnit. Kdyby si sem Zyra alespoň netáhla tu mrtvolu.

Fárn: Plecháček jsem si vzala do ruky a čekala na dýku, pro kterou se natahoval, místo toho po mě hrábl drápy. Silně jsem sebou škubla, aby mi neuřízl ruku, naštěstí pouze rozpůlil sáček, jehož horní část teď pevně svírala ve dlani. Dlouze jsem vydechla, položila maso před sebe a s hrníčkem v ruce se se značnou námahou vyškrábala na nohy, hodila si deku přes ramena a pomalým klidným tempem vyrazila ke kráčí. Oči mi nechápavě těkaly po démony, vypadal jako kdyby si o něco ukopl palec na noze, co se asi děje. Když mu po rukách začala téct krev, zvědavost mi nedala já se milým poněkud znepokojivým hlasem zeptala. "Děje se něco? teče ti po rukách krev." Nezdálo se, že by mě vnímal, místo odpovědi svůj zrak otočil k přízraku, který táhl něčí bezvládné tělo za sebou. Super... Chudák ten dotyčný. Obrátila jsem oči v sloup a začala si víc všímat bylinky. Opatrně, abych se neporanila o trna, otrhala mladé lístečky a házela je do hrnečku, když bylo celé dno plné drobnými lístky. Vydala se zpět a odložila hrníček na větší kámen. Mou pozornost, teď zaujala mrtvola chlupatého elina. Soudě podle našedlé srsti, dlouhému ocasu, tmavým kratším drápům a vykukujícího špičáku z protáhlého tlamy, se bezpochyby jedná o vlčího elina. Se zvědavostí jsem se rozešla k tělu, abych zjistila kolik jedinci bylo a zda nemá něco užitečného v té brašničce okolo pasu.

"Jak jsme se domlouvali?" Zeptal jsem se Zyry a sotva mi přes vrčení bylo rozumět. Ta se schovala do rohu, chápajíc, že její dárek příliš neocením, kam jsem si pro ni musel dojít a sekl ji drápovitou prackou přes tvář, ze které se místo krve začala řinout světlá lehce světélkující mlha. Přízrak mě zaplavil naprostý pocitem strachu a smutku, nehodlal jsem jí to ale jen tak lacino odpustit. Už je to po několikáté v řadě, co mě neposlechla. Jestli se takhle bude chovat , až o něco opravdu půjde, bude brzo oba mrtví. "Kliď se mi z očí a hned!" Zavrčel jsem na ni varovně a Zyra s nářky utekla do vzdáleného rohu. "Neřvi nebo ti dám pořádej důvod." Sám jsem poodešel o kus stranou dál od elfky, abych se trochu uklidnil a vytlačil Zyru, ze své hlavy, neboť její vliv na mě byl čím dál větší. S křupnutím se několik kostí v mém obličeji, začalo formovat. Zakryl jsem si ho zkrvavenými prackami a po chvilce kosti přesvědčil, aby se vrátily zpět na své místo...Snad už bude klid. Zacelil jsem si ránu na tváři a zamířil zpět k ohništi, kde kterému se docela ztěžka sesunul, zatáhl konečně drápy i zuby a svůj pohled zabodl do elfky. "Jejich smečka sice není tak daleko, ale nikdy se nevydají za ničím, co je cítit temnou magii. Kdyby ho ta blbka aspoň nezabila, mohl jsem mít večeři." Poslední větu, jsem si zamumlal už spíše pro sebe. Mizerná nálada, se mě ale ne a ne pustit, proto jsem se rozhodl obrátit list. "Proč tě vlastně vyhnali? Udělalas alespoň něco zajímavýho? Otcovražda nebo tak? Mělas pod domem mučící sklep na elfy? Nebo jenom proto, že nejsi čistokrevná a elfkové jsou na to ujetí?" Zeptal jsem se pobaveně a nevšímal si Zyry, která se ke mě snažila připlížit.