Ytia, Mirys & Zareth

Procházel jsem parkem a usadil se na blízkou lavičku dál od lidí. Ještě teď jsem cítil duši dívky, která teď ležela za několika blízkými keři najednou. Potřeboval jsem trochu času. Poslední dobou jsem jich spořádal mnohem více, než bych si to dovolil třeba před rokem, to muselo skončit. Dalo by se tedy říci, že jsem teď podnikal takovou menší odvykací kůru. Snažil jsem se na nějakou dobu opět zmizet někam do stínů. To se ovšem s mou nedávnou zkušeností dalo dost špatně. Doufal jsem, že pokud se mi podaří omezit svůj příjem alespoň na normu ostatních démonů, budu se se svou bestiální podobou moci rozloučit, ne jako posledně. Opřel jsem se o lavičku a vystavil šedavou kůži sluníčku. Rozhodně jsem se necítil dobře, vlastně jsem si připadal dost hrozně, ale musel jsem se nějak uklidnit. Neustálý otravný hlas v mé hlavě, že s tímhle se nespokojím, že potřebuju víc nebo i to, že mám právo na víc mi nenechal chvilku oddychu. Už to ale byly skoro dva dny, za tu dobu jen dvě objeti. Vypadalo to, že jsem byl na dobré cestě i když mé tělo rozhodně nesouhlasilo.

Vešla jsem menší brankou na cestičku klikatící se parkem. Procházela jsem jí a snažila se uvolnit všechny svaly, které byli po nedávném tréninku ztuhlé. Pokračovala jsem dál zachumlaná ve svém červeném kabátu a velkou šálou okolo krku. Pomalu začínalo sněžit. Malinkaté vločky se mi jedna podruhé zachytávaly do vlasů a zdobily je. Neprocházela jsem se takto dlouho, když jsem na lavičce kousek ode mě spatřila známou siluetu. Klidným krokem jsem pokračovala dál a zkoumavě okukovala neznámého na lavičce. Byla jsem dost blízko na to abych ho rozpoznala. Mé kroky se překvapeně zastavili a já na pár vteřin zaváhala, jestli se obrátit a vrátit nebo okolo něj pokračovat. Nakonec jsem se líným krokem vydala vpřed, přestože můj postoj byl náhle o něco ztuhlejší. Procházela jsem okolo něj po chodníčku a zamumlala pozdrav jen tak aby mě slyšel a následně zrychlila. Prosím, ať si mě nevšiml! Modlila jsem se v duchu.

Zrovna jsem odcházela z obchodu kam jsem dodávala oblečení a spokojeně se usmívala. Zima byla v plném proudu a všude, kam jen oko dohlédlo, se snášely k zemi drobné vločky. Milovala jsem sníh a přesto nenáviděla zimu. Sníh na ní byl jednou z mála věcí pozitivní. Svou práci jsem dodělala, takže jsem teď měla volno. Stále se mi v hlavě přehrávalo to setkání s mým otcem. *Musel to být můj otec, jinak bych si ho nepamatovala. Vždyť dítě si většinou pamatuje obraz své matky a otce ne? Ale můj otec zemřel. Na vlastní oči jsem to viděla, zabili ho přede mnou. Tak proč jsem toho anděla znala? Navíc já anděl nejsem, jsem zvěromág...* Zabrala jsem se do svých myšlenek na tak dlouho, že jsem ani nepostřehla kam to jdu a najednou jsem byla v parku. Zastavila jsem se u jezírka, které bylo pokryté slabou vrstvou ledu a zahleděla se do pokřiveného odrazu.

Můj klid narušila přítomnost někoho známého. Nebyl jsem si jistý kdo to byl, ale ten dotyčný měl prokletou krev, to určitě. Když promluvila okamžitě jsem ji poznal. Lehce jsem natočil hlavu jejím směrem a věnoval ji široký úsměv. "A já už si myslel, že mojí oblíbenou zrzku přejel nákladní vlak." Všiml jsem si jejího napjatého postoje i toho, jak se snažila rychle zmizet. "To bych být tebou nedělal i když pravda je, že máš vždy na výběr." Zašklebil jsem se na ni. "Jak dlouho myslíš, že ti ten protijed ještě vydrží? Nemyslela sis, že vypiješ jeden hnus a všechno bude růžový že ne Charlie." Nebyl to moc vhodný čas na rozhovor, protože jsem se sotva držel, abych tu někomu neskočil po krku, ale byl jsem popravdě docela rád, že vidím známou tvář.

Zarazila jsem se na místě. Ruce v kapsách jsem drtila v pěstích až mi zbělely klouby a tiše jsem zaskřípala zuby. Pomalu jsem se na něj otočila a nasadila falešný úsměv: "Když tě vidím, tak si skoro přeju aby se to stalo." Došla jsem až k němu a sedla si vedle něj na lavičku. Nastavila jsem tvář vločkám a nechala je, aby dopadaly na holou kůži a chladily ji. "Tak blbá nejsem," přiznala jsem bez okolků a podívala se na něj: "Svět nikdy není růžový." Vyplivla jsem tu větu jakoby to byl ten největší hnus na světě. Stočila jsem pohled k jezírku mezi stromy a spatřila povědomou tvář Mirys. Odvrátila jsem se a zase hleděla na Zaretha: "Co tu vlastně děláš?" Zeptala jsem se podezřívavě: "Nepřijdeš mi jako procházkový typ, ale možná se pletu." Ušklíbla jsem se.

Ještě chvíli jsem tam stála a poslouchala vzdálené hovory. Některé byly chvíli hlasitější a pak tišší až nakonec zmizeli, jak lidé kolem mě procházeli. Pak jsem ale rozeznala hlasy, kterých hlasitost se neměnila. Vzhlédla jsem pohled a chvilku pátrala, než jsem našla, co jsem hledala. Na lavičce pár metrů od opačného kraje jezera, než jsem byla já seděli dva lidé. Sněžilo, ale ty zrzavé vlasy se nedaly zaměnit. Byla to určitě Ytia. A hlas muže vedle ní bych si snad už s žádným splést nemohla. Zerath. No a den je zřejmě zkažený. Tak to abych šla. Jenže když sjem zamířila pryč, a že jsem nešla cestičkami, narazila jsem na mrtvou dívku. Hned mi docvaklo co se s ní stalo. Neměla žádné viditelné zranění a co si budeme povídat, práci démonů jsem už párkrát viděla. S tichým zavrčením jsem se otočila zpět a vydala se zase za nimi.

"Aaaale nesnaž se mi lichotit." Zazubil jsem se na ni s naprosto šíleným výrazem ve tváři. Ovládl jsem se a vyndal z kapsy lahvičku se zeleným hnusem. "Být tebou neptám se na to, co to je. Důležité je, že to pomáhá...Vem si to." Zkoumavě jsem si ji prohlédl. No jasně...Ytia...blbej život a podobně...To jsem zase něco načal...duh... Když mi řekla, že nejspíš nejsem procházkový typ, pokrčil jsem rameny. "Jsem samé překvapení..." Řekl jsem stroze a na chvíli se odmlčel. "Zrovna dneska jsem procházkový typ. Jo a taky mám slabost pro mourovaná koťátka, doufám, že to na našem skvělém vzájemném vztahu nic nezmění." Zahleděl jsem se k jezeru. Ještě před chvilkou u něj někdo stál a teď se vytratil, jako pára nad hrnce. Jindy bych to asi řešil, ale teď jsem opravdu neměl náladu.

"Věř mi, nesnažím," kývla jsem na něj a povýšeně se zašklebila. Vzala jsem do ruky lahvičku s nějakým humusem a prohlédla si ji: "Poslední věc," zaměřila jsem na něj pohled: "Jednou skončíš v pekle." Zase jsem se ušklíbla a na jeden lok jsem do sebe hodila onu tekutinu. Polkla jsem tekutinu a vyprskla. "Fuj! Hnus! Humus! Ble!" Ječela jsem jako smyslů zbavená, ještě aspoň dvě minuty. Pak jsem se uklidnila a úkosem na něj pohlédla: "Je to pěkně hnusný." Rozhlédla jsem si a všimla si, že Mirys již nepostává u jezírka. Zmateně jsem stáhla obočí, ale nakonec jsem se rozhodla to neřešit. "Ty si furt samé překvapení," přikývla jsem hlavou a falešným úsměvem. Prohlížela jsem si lidi, kteří procházeli okolo. každý byl jiný a každý měl jiný příběh, přesto netušili ani polovinu pravdy. "Ještě jsem ti nepoděkovala za organizaci," zašeptala jsem a sklonila hlavu. Nesnášela jsem to co jsem právě udělala a tak jsem se po vteřinách rozhodla dělat, že nic. Že jsem nic neřekla.

Přiblížila jsem se k nim tak, abych slyšela jejich rozhovor, ale to mě donutilo se na chvíli zarazit. *Co to zase dělám? Ta holka musí být šílená, když si s ním cokoli začíná!* Povzdechla jsem si a pak se s hlubokým nádechem rozhodla jít dál. Zastavila jsem se až u nich, ale dost daleko. "Ytio, co tu zrovna s tímhle děláš?" Zeptala jsem se rovnou a přeměřila si Zeratha. Neměla jsem ho ráda, vážně ne. A jí jsem zachránila život, takže mi něco dlužila, řekla bych.

Trochu zvláštní otázka na někoho jako byla ona. "Nejspíš jo." Přiznal jsem bez nějakých oklik. "Ale můžeš být v pohodě, máš tam přeci známého. Stačí jediná zmínka o mě a uvidíš, že se k tobě budou chovat jinak." Zašklebil jsem se. "Tak moc, že bych jim to radši být tebou neříkal." Po tom, co vypila lahvičku, jsem ji s pobaveným výraze pozoroval. "Nevzpomínám si, že bych se takhle tvářil u vaflí. Bože Charlie, ovládej se trochu." K mému překvapení zmínila organizaci. Nechtěl jsem se o tom bavit, byl to totiž vážně pěkně blbý zážitek, ale nemohl jsem to před ní dát najevo, vlastně před nikým. Proto jsem se jen hlasitě zasmál. "No to snad ne. Něco takového bych měl asi vytesat do žuly, to se každý den neslyší." Chtěl jsem pokračovat, ale to už ně přerušila Mirys. Zakryl jsem své překvapení z toho, že ji vidím a vesele ji pozdravil. "Mirys! Páni, teď si nejsem jistý, kterou obejmout dřív." Na její přehlížení mě jsem si odfrkl. "To ti vysvětlím klidně sám. Jsme přátelé...Teda vlastně nejlepší." Tenhle rozhovor mě začínal docela bavit. "Doufám, že se tě to nijak nedotklo, vím jaká jsi žárlivá a já tě poslední dobou trochu zanedbával."

zamračila jsem se na něj: "Jenže tobě ty vafle aspoň chutnali!" Bránila jsem se chabě. Zkřížila jsem si ruce na prsou. "Měla jsem na tebe použít víc té dezinfekce," zamrmlala jsem si naštvaně pro sebe. Zasmál se mé zmínce o organizaci. "taky, že se to už nikdy nestane," ujistila jsem ho a pozorovala osamělou veverku, která přeběhla přes chodníček k jednomu ze stromů. Jestlipak ví o naší magii? Zamyslela jsem se a až po chvilce se zase otočila zpět na Zaretha. V tu chvíli se tam ale zjevila Mirys. Mluvila na mě ale slova se ujal Zareth. Sjela jsem ho podrážděným pohledem a odfrkla si: "Nedivím se, že tě ignoruje." S povzdechem jsem se otočila na ní. Ukázala jsem prstem na sebe a pak na Zaretha: "Nejsme přátele, věř mi. Nenávidím ho." Usmála jsem se na ní a vstala: "Řekněme," pokrčila jsem trochu ledabyle rameny: "Že jsme se náhodně potkali po společném zážitku." Nikdo nemusel vědět všechno, ujišťovala jsem se v duchu. Skousla jsem si ret: "Ráda tě zase vidím.." Kývla jsem na ní: "Ale asi bych ti doporučila se vzdálit od tohohle stvoření." Poukázala jsem na Zaretha a ušklíbla se.

Zeratha jsem i dál ignorovala a soustředila se jen na Ytiu. "On nemá přátele, nevěřila bych ti ani kdybys to sama tvrdila." Připustila jsem a zkoumavě si ji prohlédla. "Jak dlouho ho znáš? On tě zabije. Zabijí tě i kdyby nechtěl." Zamračila jsem se a na její varování nereagovala. Jeho magie na mě nefungovala, za což jsem byla ráda. Ale Ytia tuhle ochranu nemá. Proto se mi to vůbec nelíbilo. Přeci jen jsem ji nezachraňovala kvůli tomu, aby jí tenhle blbec zabil.

Uraženě jsem si odfrkl. "Ještě jednou na mě půjdeš s dezinfekcí a já tě vážně přetáhnu rohožkou." Řekl jsem a než jsem stačil zareagovat na zbytek, vložila se do debaty Mirys. "Ale no tak nebuď tak skromná Zrzko, oba víme, že beze mě nemůžeš žít. A to doslova." Zlomyslně jsem se usmál. Tohle byla pravda, jediný důvod, proč ji vlastní prokletá krev ještě nezabila je ten, že jsem ji dal už několikrát ten zelený blivajs. Když mě nazvala stvořením. Zatvářil jsem se nadmíru dotčeně. "Ale no tak Charlie, nebuď takový rasista. Mám přeci jméno." Nijak zvlášť jsem si nevšímal toho, že mi Mirys nevěnuje pozornost a pokračoval v rozhovoru, jakoby to říkala mě. Konec konců se vedle mě bavili o mě. Nebyl jsem si sice úplně jistý lidským chováním, ale myslím, že tomuhle se říká pomlouvání. "Já že...Já že nemám přítele. No to snad ne." Ukázal jsem dolů a naznačil tím peklo. "Mám mnoho přátel." Potom jsem ukázal na Mirys. "A nech toho, nezabíjím lidi jen tak, nejsem žádný vlkodlak s pěnou u huby, pokaždé to má nějaký důvod."

Usmála jsem se na Mirys: "Já vím, že mě zabíjí, i kdyby nechtěl." Odmlčela jsem se a obešla lavičku, zastavila jsem se Mirys po druhém boku: "Už nějaký čas." Přiznala jsem neochotně. "Upřímně bych ho raději neznala, ale jaksi nás určité okolnosti zavedli dohromady," přiznala jsem a pohlédla zkoumavě na Zaretha. Protočila jsem oči a rozhodla se ho zase provokovat. Vlastně se to stalo mojí oblíbenou činností: "Ale já nejsem rasista, drakouši." Zašklebila jsem se na něj. Nějak často protáčím oči, uvědomila jsem si, když jsem zase znovu protočila nad Zarethem oči. "Ne, máš pravdu ty si ještě horší," zabrblala jsem si pro sebe. "Co tu vlastně děláš, Mirys?" Optala jsem se s milým úsměvem a rozhlédla se okolo sebe, jestli tu například nemá doprovod.

Sledovala jsem Ytiu ale poslouchala i Zeratha, ale dělala jsem, že ho ignoruju, protože byl stejně tupej a nezajímavej. Jen mě vážně zajímalo, co se tu děje. A proč se od něj Ytia nedrží co nejdál. "Víš to? A stejně se u něj zdržuješ? Proč? Jak jste se vůbec potkali?" Zeptala jsem se zamračeně. Tohle se mi nějak nelíbilo. Vůbec se mi to nelíbilo. No na druhou stranu mu neřekla své pravé jméno a já se sama sebe musela ptát proč.

"Pfff...jak chceš příliš zrzavá Charlie." Odfrkl jsem si. "Mimochodem jak jste se vlastně vy dvě potkali?" Zeptal jsem se. Obrátil jsem svoji pozornost na Mirys. "Já bych ti to klidně vysvětlil, jenže to by sis musela připustit, že můžu říct pravdu." Založil jsem si ruce na hrudi a poslouchal co říkají. Svět byl vážně malý a měl očividně dobrý smysl pro humor, když dovolil, abychom jsme se setkali zrovna my tři, na jednom místě. Byli jme taková výbušná směs sama o sobě a já přemýšlel, komu asi jako prvnímu rupnou nervy.

Otočila jsem se na Zretha: "Pochybuju, že by tě to zajímalo." Odbyla jsem ho a prohlédla si zkoumavě Mirys. "Organizace nás jaksi svedla dohromady," přiznala jsem bez váhání a sama sebe se ptala, co mě vedlo k takové důvěře u Mirys. Pokrčila jsem rameny: "Stejně je mi to nic platné. Moje krev je už tak prokletá. Vlastně mě zatím naživu udržel Zareth." Jemně jsem si olízla rty a zaměřila jsem se na dívku, co právě prošla za Mirys. "Nová oběť organizace," šeptla jsem si pro sebe a došla k ní. Prohodila jsem s ní pár slov a zjistila jak se jmenuje a kde bydlí. "Tak zatím, někdy se stavím na kafe," mávla jsem na ní a s úsměvem se vrátila k Zarethovi a Mirys. "A odkud se znáte vy dva?" Zeptala jsem se.

Sledovala jsem Ytiu, ale pak si prohlédla i Zeratha. Taková dobrosrdečnost, že by ji nechal na živu? Asi tak mizivá představa, jako že by mi řekl pravdu o tom jak se setkali. Ale jak se zdálo, tak Ytia poznává dost zajímavých bytostí přes tu svou organizaci. Ani mě nepřekvapilo že u nich neskončila ani po té, co jsme jí vyndala ten čip a že byl pěkně hnusný. Počkala jsem, než se vrátí od té dívky, protože i od ní jsem čekala otázku, kterou mi položil Zerath před chvílí. "Oba jste mě chtěli využít. Ty přes organizaci on osobně." Oznámila jsem Ytie, ale vlastně i Zerathovi. "Když ovšem nepočítám to náhodné potkání v baru, odkud jsem pak sledovala já tebe načež jsi najednou sledoval ty mě." Dodala jsem s pohledek upřeným do Zerathových očí. "Ta holka...kdo to je? Je vážně tak blbá že někoho potká a hned ho zve k sobě na kafe, nebo se už znáte? A proč zrovna Charlie?" Zeptala jsem se Ytii, abych i já dostala pár nezajímavých odpovědí než je nechám ať si tu dál koukají do očí.

Sledoval jsem Mirys a dobře se u toho bavil. Samozřejmě, že se jí ničemu nechtělo věřit a měla pro to pár dobrých důvodů. "To už je docela dlouhá doba." Zasmál jsem se po tom co Mirys řekla, že jsem ji kdysi využil. "Třeba jsem se od té doby změnil." Sám jsem věděl, že to není tak úplně pravda, vlastně to nebyla vůbec pravda, ale co. Když kolem prošla dívka celý jsem se začal třást. Cítil jsem energii její duše až na takovou dálku a opravdu jsem ji potřeboval. Nebo jsem si to alespoň myslel. Díky tomu, že vlastním tabulku vlastně duše vůbec k přežití nejsou potřeba. Čerpám energii přímo z ní. Bohužel mi snaha o zbavení se starého zvyku, nebo aspoň jeho omezení, zatím moc nepomohla. "Divila by ses kolik lidí, tě po prvním dojmu je ochotných, pozvat na kafe. Nebo taky do pevnosti andělů, že jo Mir..." Ušklíbl jsem se. "Ona je na tom ještě docela dobře." Pak jsem se ohlédl na Zrzku. "Tahle mě asi po hodině co jsme se znali vzala k sobě domů na čaj doslova, takže zrovna vy dvě nemáte co říkat." Musel jsem od nich kousek poodejít a znovu se uklidnit. Ani jedna nebyla obyčejný člověk, proto mě síla jejich duše přitahovala ještě víc. Jen klid. Nádech a výdech. Bude to v pohodě.

Zavrtěla jsem zklamaně hlavou: "Myslela jsem, že jsi chytrá, Mirys." Přiznala jsem bez obalu a upřímně se jí podívala do očí: "Sama víš, že jsem dost dlouho dělala, co po mně organizace chtěl. Vlastně to víte ba," ironicky jsem se ušklíbla: "Ale nevyužila jsem tě. Nakonec ne." Odporovala jsem klidně, ale v očích se mi stále třpytilo zklamání. Ohlédla jsem se po odcházející dívce: "Není až tak blbá, jako spíš, že nedává pozor na detaily. Nastoupila na moje místo a teď? Teď dělá to co já před tím." Pokrčila jsem rameny a otočila hlavu pět k nim dvěma. "Zapomněl si zmínit, že během prvních třiceti vteřin jsem ti stihla vyhrožovat smrtí a bůh ví čím dalším," zašklebila jsem se na něj: "Taky by mě zajímalo proč zrovna Charlie, ale zřejmě ho to baví." Nadzvedla jsem mírně obočí. "Takže jakže jste se to vlastně potkali vy dva?" Zeptala jsem se a nehodlala jim dát s touto otázkou pokoj dokud mi neodpoví.

"Nejsem pitomá, tak přestaň kecat." Zavrčela jsem na Zeratha, po té, co nadhodil, že se mohl změnit. To by bylo totiž opravdu k smíchu.  Další řeči jsem dost ignorovala, až došel k tomu, jak jsme se vlastně seznámili. "Hele, za prvé to tys chtěl po mně abych tam šla s tebou. Za druhé to bylo až den po tom, co jsme se znali. No a za třetí, vědět co se stane nebo jakej seš pitomec, nešla bych tam s tebou nebo bych tě nechala andělům." Oznámila jsem mu přímo. Po té jsem se zase otočila k Ytie. "Chtěla, udělala... Rozhodla ses až na poslední chvíli. A obě víme, že bys to klidně udělala. Možná kdybys ten úkol dostala dřív, možná kdyby tě donutili něčím přesvědčivějším." Namítla jsem zostra. "Mohla jsi ten úkol odmítnout hned, což jsi neudělala, protože jsi to chtěla udělat. Záhada končí." Oznámila jsem jí. A pak o krok ustoupila. "Zdá se, že už umíráš, takže moje varování je na nic. Zajímavé je, že tě tím ještě nevydíral." Zmínila jsem a pak pokrčila rameny. "Už jsem ti to řekla. Viděla jsem jak někoho zabil když jsem ho sledovala. Pak sledoval on mě, protože se divil, že nemůže ovládnout mou krev tak jako tu tvou. A pak jsem mu pomohla vykrást chrám, zabít pár andělů a díky tomu na sebe upozornit strážce, se kterými jsi měla už tu čest. Viděla jsem tě na tom bálu. Škoda, žes sebou nevzala Zeratha, bylo by na světě o jednoho parchanta míň." Odsekla jsem jí  pak se už vydala pryč.

Když byly obě dvě zabrané do rozhovoru, vyhrnul jsem si rukáv a hledal jednu malou hnusnou nedokonalost. No jistě, už zase dorostla. Zasypal jsem malou, černou šupinu nadávkami a s tichým syčením si zaryl drápy do masa. Vytrhl jsem ji a ránu zacelil. Podrážděně jsem si lesklou šupinu prohlédl a pak ji odhodil o kus dál. S klasickým úšklebkem na tváři jsem se vrátil zase k nim. Zaslechl jsem kousek rozhovoru, proto na něj zareagoval. "Možná jsem ji na začátku maličko vydíral, ale co. Více méně měla na výběr." Dál už jsem je neřešil. Už jsem vlastně neřešil vůbec nic. Potřeboval jsem čerstvé duše a to hned. Opět jsem se roztřásl, ale tentokrát už se mi nepodařilo opět uklidnit. Mé nehty přešli v ocelové drápy, do očí se vedral šílený výraz. Ytia měla štěstí, že jsem se zrovna nedíval jejím směrem, ale na vzdalující se záda Mirys. Ani jsem se nerozhlédl, jestli někdo není kolem. Vystartoval jsem a zaútočil na ni. Nejspíš po mě bude mít na levé lopatce pořádnou památku.

"Jasně, měla," odfrkla jsem si dost tiše na to, aby mě nikdo jiný neslyšel. Když Zareth zaútočil na Mirys, překvapeně jsem zamrkala. Dlužíš jí to. Ozvalo se moje svědomí a já se rozběhla za Zarethem. Během běhu jsem se udělala neviditelnou a vytáhla z kapsy dýku. Uklidni se, dýchej. Nádech, výdech. Opakovala jsem si v hlavě a utišila se tak. Snažila jsem se být co nejtišší, což se mi i dařilo. Doběhla jsem k Zarethovi, chytla ho ze zadu za rameno a bodla mu dýku do zad. Ihned jsem ji zase vytáhla s přešla tiše k vedle Mirys. Stále jsem se okolo nich pohybovala, tiše, v malých kruzích a snažila se je vždy trochu měnit, aby jsem to Zarethovi stížila.

Slyšela jsem kroky, jak se někdo rozeběhl mým směrem. Ohlédla jsem se zrovna v momentě, kdy mi Zerath zaryl drápy do levého ramene. Vykřikla jsem bolestí a rychle se od něj odtrhla. Ránu jsem si tím ještě zvětšila, ale alespoň mě nedržel. Chytila jsem si pevně rameno a ihned si kolem sebe vytvořila štít. Tohle se mi nelíbilo. Ten parchant byl hrozně otravnej. "Co tě to popadlo ty magore!" Vykřikla jsem na něj naštvaně, když v tom se na jeho zádech objevila dýka. Tedy v jeho zádech. Hned mi došlo co se děje a místo sebe, jsem obalila štítem Zeratha. "Ytio zbláznila ses? On svou krev využívá jako zbraň!" Zavrčela jsem kolem sebe. Jo, pomohla mi tím že odlákala jeho pozornost, ale jinak to spíš jen zhoršila. "Zabije tě! Tak vypadni!" Křikla jsem na ni, protože jsme si byla jistá, že tu ještě je. Ale já musela teď Zeratha udržet mimo nás. Naštěstí jsem byla při síle i energii. Položila jsem ruku na kopuli, která ho obklopovala a soustředila se na ní. Z mé ruky tam vycházeli nové a nové vrstvy, ale ty se neukazovaly.