Ytia, Mirys & Zareth

Fárn: Oči se mi pomalu zavíraly, dokud se jeskyní neozval Zarethův hlas. Nadzvedla jsem trochu hlavu a chvíli mžourala, než se mi obraz zaostřil. Obočí se mi zvedlo do nechápavého výrazu. "Co že?" Vypadlo ze mě skoro neslyšně. Musela jsem se asi přeslechnout či co. Jak ale dál mlel došlo mi, že ne. Opravdu chtěl ode mě podrbat na zádech? Potom co mi udělal..... Co si jako myslí, že jsem. Ať už se jde konečně někam vycpat..teda až zruší to kouzlo. Jedno je ale jasné, já vstávat nikam nebudu, teď jsem si lehla a odpočinek si taky opravdu zasloužím. Spražila jsem démona otráveným pohledem a mírně odpověděla. "Teď?...Ne" Hlava mi spadla zase zpátky. I přes nesnesitelnou únavu mě připadalo, že je to něco trochu jinak. Konečně mi to došlo. Ochranná znamení u vchodu a na stěnách jeskyně. Zareth je musel namalovat, když jsem byla pryč, ale místo toho, aby mi daly trochu větší pocit bezpečí jen se to zhoršovalo, co po nás ještě může jít, když se bojí i taková obluda jako je on. Znervózněla jsem a tep se mi začal zrychlovat. Připadala jsem si bezmocná, jediné co mi zbývá je spolehnout se na démona, což je horší než některá z mých nočních můr. Ale co vždyť to je jedno. Buď mě zabije nějaká potvora při cestě nebo démon až se mu to bude hodit a nebo nakonec prokletá krev. Znovu se mi ji už zbavit nepovede, to je jasné. Zoufalou mě pohltila černo černá tma.

Dotčeně jsem si odfrkl. "No tak ne...stejně tvoji pomoc nepotřebuju." Přesto jsem se nemohl zbavit jistého pocitu zklamání, neboť tím pádem ta otravná věc s mými zády zůstane nevyřešena. Jen krátce poté, co elfka poměrně hluboce usnula, jsem se rozhodl vyrazit na další lov. Zkrátka potřebuji nabrat tolik síly, kolik jen budu moci. Široko daleko se ale pochopitelně žádná vesnice ani osada nenacházela a já nebyl ve stavu, kdy bych mohl létat desítky kilometrů za kvalitní potravou a proto byl nucen vyjít s tím málem, co okolní příroda nabízela. Zvěřinu jsem vysál do poslední kapky životní esence i krve, jakkoli to bylo potupné, jde mi o holé přežití a zoufalá doba si žádá zoufalé činy. Tři kusy vykrvené vysoké tak zůstanou ležet, dokud si nějací vlci nepřijdou pochutnat na její mršině. Otřel jsem si rukou zkrvavená ústa a s jistými obavami v očích pohlédl na své dílo. Opravdu to nebylo nic, na co bych byl hrdý. Jakmile jsem si připadal alespoň částečně sytý, vrátil se neslyšně do jeskyně a ulehl do jednoho z jejích koutů. Oční víčka mi sice těžkla únavou, ale já dobře věděl, že si takový luxus, jako je spánek si zkrátka nemůžu dovolit. Proto jsem jen zíral do stropu jeskyně a vyčkával, než se elfka vzbudí, abychom se mohli vydat na další cestu.

Fárn: Pomalu jsem otevřela těžká víčka unavených očí a zamžourala s nimi po šedé skále temné jeskyně. Po tváři mě hladil stříbrný studený paprsek velkého měsíce, který mě asi právě obral o spánek nebo za to mohla ta otřesná bolest hlavy. Hmmm. Asi obojí. Dlouze jsem vzdechla a pokusila se trochu protáhnout ztuhlé nohy. Prsty ruky jemně přejely po rudých strupech, jež po sobě zanechaly Zarethovi zuby, následně ho moje oči propálily skrz na skrz a na čele se objevilo několik vrásek. Zamračený pohled jsem ale raději sklonila k zemi a po námaze, kterou jsem vynaložila na neúspěšné postavení na nohy, mi hlava zase klesla k zemi. Svaly jsem měla ztuhlé a končetiny mi brněly, jako by nebyly moje. Doufám, že tu zůstaneme alespoň 3 dny, jen to jezero by mohlo být trochu blíž, mám opravdu velkou žízeň, ale stále mi přijde o chlup náročnější se zvednout a dojít tam. Chvíli jsem se zakoukala do prázdna, jako bych čekala až mi několik lahodných doušků přiletí pod nos. Samozřejmě se žádné podobné kouzlo, ani slušnost tady od pána.... něco jako upíra, nekonalo. Podepřela jsem si hlavu dlaní a tentokrát zrak zabořila přímo do jeho tváře nakonec jsem jen dlouze zívla a těžce se za krátkého zavrávorání vyhoupla na dřevěné nohy. Hlava se mi zamotala a obraz rozdvojil naštěstí se to srovnalo včas. Velmi pomalým tempem a za podpory chladné skály jsem se vydala k vodě. Bohužel těsně za vchodem jeskyně se mi do tmy stínu stromu ukryl docela velký kámen, který mi znemožnil posunout druhou nohu dopředu a já upadla na kolena. Zoufale jsem vzdychla a otočila ještě jednou zrak na Zaretha. Vždyť je to ještě horší než to bylo. Předtím jsem tam alespoň došla!

Během noci mne přepadla neuvěřitelná bolest snad každé buňky mého těla, proto jsem se jen schoulil a čekal na ráno, jako na slitování. Můj stav se však stále zhoršoval, až jsem dospěl do fáze, kdy každá končetina mého těla byla podivně zkroucená v nepolevující těžce bolestivé křeči a já přišel o schopnost jakkoli se pohnout. Narůstající panika, mě začala pohlcovat, neboť jsem byl vězněn ve vlastním těle a kyslíku se mi dostávalo stále méně. Navenek to však nejspíš nebylo nijak zvlášť patrné, až na podivnou polohu a občasné záškuby končetin, jak jsem se zoufale snažil některou z nich použít. Nezdařilo se mi s ní nikdy ale pohnout více než o pět centimetrů. Za to určitě může ta nechutná, odporná, hnusná látka, kterou jsem měl v obojku. Nevím sice přesně, co mi to svinstvo způsobilo, ale rozhodně bych byl rád, kdyby už dalo pokoj. Dařilo se mi sledovat Fárn, která se snažila dostat bez valného úspěchu ven z jeskyně a pokoušel se na sebe jakkoli upozornit. Nemohl jsem však hýbat s ničím, kromě očí, tudíž moji informaci zřejmě nedostala. Připadalo mi, jako by mi někdo do hrdla lil svěcenou vodu pokaždé, když se snažil nadechnout. Možná, pokud se mi alespoň podaří zaklonit hlavu...nic se nedělo, jako bych celý zkameněl a obraz přede mnou začal z dlouhodobého nedostatku kyslíku ztrácet jasné tvary. Moje přirozená barva kůže byla ta tam a zase ji jednou nahradila popelavě šedá s černými fleky. Copak ten elf nemá po kapsách nějakou kouzelnou protilátku? Ale no tak! Nemůžem být přeci mimo oba. To je jak naschvál.

Fárn: Dlouho můj zrak propaloval Zarethovu chladnout tvář bez náznaků emocí. Vypadal zvláštně, děsivě, ale jinak než obvykle. Svraštila jsem obočí a snažila se něco vyčíst z jeho očí, které se na mě upínaly. Nic neříkal, nehýbal se. Chlad temné noci mě pohladil po studené kůži a já se opět vyhoupla na nohy tentokrát už trochu snadněji než prve, ale má elegance, jenž mě běžně doprovází se ještě dlouho nevrátí. S hlubokým vydechnutím se moje oči zadívaly na třpytící se hladinu vody, která jen málo prosvítala mezi stíny a samotnými těly vzrostlých stromů. Ještě jeden krátký zmatený nedůvěřivý pohled to bílých očí démona, pak už jsem se konečně odhodlala vydat se dolů lesem. Po několika krocích se mi vrátil malý náznak rovnováhy, ale náruč silných kmenů jsem ani tak neodmítla. Netrvalo mi to ani tak dlouho a boty se mírně probořily do písku a následně se k ním doplazila malá lenivá vlka průzračné vody. Hrdlo malé lahvičky schované v jedné z kapes kabátu jsem ponořila pod hladinu a naplnila ji asi do půlky. Konečně několik osvěžujících doušků prolilo moje hrdlo. Byla to úleva jako bych těsně předtím spolykala horké uhlíky. Hned jak se voda dostala do celého obejmu lahvičky, vrátila jsem se. Můj stav se malinko vylepšil, i tak to ale stálo za starou bačkoru, možná ještě za míň. Zarethovo chování mi stále nedávalo klid. Tohle přece není normálně, ani se mi nevysmál, když mě moje rovnováha poslal k zemi, ani neobrátil oči v sloup, ani se mě nezeptal, kam jdu, ani mi nevěnoval žádnou z jeho dlouhé řady kousavých otravných poznámek, jako obvykle. Opatrně jsem k němu udělal několik kroků a potichu se zeptala. "Zarethe? Jsi v pořádku. Co ti je." Odpovědi se mi nedostávala. Několika rychlejších kroků mě doneslo až k němu a stiskla jeho ruku ve své dlani. "Zarethe! co ti je." Vypadlo ze mě o něco hlasitěji nežli předtím. Svaly v ruce měl uplně ztuhlé v jakési  křeči. "No tak mluv na mě! slyšíš mě. Zarethe!" Nic... co to sním ksakru je. Neváhala jsem dlouho a obličej mu polila trochou studené vody z jezera, snad ho to trochu probere. Kdybych alespoň věděla, že mě slyší nebo vnímá. Ruku, kterou ještě stále a pevněji svírala moje dlaň jsem chytla za zápěstí a křečovitě ztuhlé svaly mu několikrát silně prohmátla. Byly jak skála pod mými prsty. Ruka mě přestala zajímat v moment, kdy se jeho hrudník přestal skoro zvedat, dýchal hrozně málo, ze strachu, že za chvíli už by nemusel vůbec, začala promasírovat celý hrudník, aby se svaly trochu uvolnili a on se mohl nadechnout trochu snadněji. Tohle nejde, co budu dělat až se mu do křeče dostane i srdce, což je nepravděpodobný, ale nehodlám to podcenit, když ho tak vidím. Svaly poháněné adrenalinem mě vymrštily na nohy, až se mi hlava málem zatočila. Prohrabala jsem celou tašku a z různých látek namíchala velmi rychle jednu, která jak doufám by mohlo působit jako myorelaxancia, snad to k něčemu bude. Už jednou se mi tahle kombinace látek osvědčila, ale to byla uplně jiná situace. Těžko říct, snad to démonovi nepřitíží. Během několika málo minut mu látka díky jehle už putovala krví.

Jako bych během posledních několika měsíců...vlastně...dne, jak tvrdí Fárn, ačkoli já vím dobře své, nezažil podobně ničivých situací dostatek. Samozřejmě se to v něčem liší...jako drak jsem se mohl alespoň trochu pohnout! HRRRR! Kdybych mohl ty neschopný svaly si teď vzteky uhryzám. Přesvědčoval jsem sám sebe, že tohle není podzemní aréna. Kousek vedle je přeci elfka, určitě něco vymyslí, vidí mě snad. To vše se změnilo v moment, kdy mi zmizela z rozostřeného dohledu a já ve své cele zůstal sám. Nevím, jestli za mé následné bludy mohly vedlejší účinky onoho séra nebo jen souhrn nedávných událostí, které neustále naleptávaly můj klid, ale přísahal bych...že jsem zpět na tom prohnilém místě, obklopený strachem i zoufalstvím ostatních uvězněných tvorů. Řetězy pevně spoután tak, abych se ani o píď pohnout nemohl. Dokáži odolal téměř jakékoli formě bolesti, podstoupil jsem kvůli tomu také tvrdý výcvik, přesto bych snad řval jako malý, jen kdybych toho byl fyzicky schopen. Pryč! Potřeboval jsem se z místa nějak dostat, než přijdou doktoři...andělé...strážci. Reálný svět se mi vzdálil, zatímco se před očima míhaly obrazy... vzpomínky, tak neskutečně rychle a chaoticky, že jsem neměl tušení, co je zkutečné. Každý mě oslovoval jinak, někdo dokonce jmény, která by mi byla cizí. Někdo nadával do špinavého démona, jiní mě oslovovali "kluku, mladý pane, ještěrko, vazoune, čokle, Sorene, mládě, obludo" , všichni však měli něco společného. Ujišťovali mě, že žádná cesta ven není, každý z jiného důvodu. Jeden obraz vyšel nad ostatními do popředí.Něčí drápy, se zaryly do mé ruky, za kterou mě svíraly a melodický hlas, který ze srdce tak nenávidím,mi připomněl, abych se k ní nikdy neotáčel zády. V další vteřině, už mi obličej pro výstrahu zalila svěcenou vodou, neboť se na něj po takovém zklamání nemohla údajně dál dívat, tudíž vyžadoval úpravu. Obraz se znovu přehoupl v něco dočista jiného. Andělé, kteří mne přišli navštívit s okovaným nástrojem, který připomínal něco mezi rybářským prutem a řemdihem, posetým nejrůznějšími háky zakončenými těžkým závažím, se náramně bavily nad mým křečovitým výrazem. Jak mi tou odpornou věcí, lámali žebra a rvali maso z hrudníku. Trhavě jsem se nadechl, přičemž nad sebou na okamžik zahlédl poměrně drobnou postavu nějaké ženy. Mohla by to být Fárn? Tato myšlenka byla dokonale bezvýznamná ve chvíli, kdy se mi podařilo zahlédnout jehlu, kterou odkudsi vytáhla. Na ničem jiném nezáleželo, proto mi realita znovu proklouzla mezi prsty a se mnou se roztočil nepříjemný kolotoč vzpomínek. MUSÍM PRYČ! Ten, kdo se rozhodl mi do žíly svůj jed vpravit, uspěl a v momentě, kdy mi to svaly dovolili, jsem se rozklepal, oči upřené ke stropu, nevnímajíc nikoho, kdo se nacházel v mé blízkosti. "Mrzí mě to...není cesta ven." Vysvětlil jsem Tess a věděl, že ji dostal do pořádných problémů, neboť Kiirah nás odsud nikdy nepustí. Po chvilce další salva obrazů, pohltila mé vědomi, ale tentokrát už jsem se mohl konečně malinko začít hýbat. Urputně jsem zápasil se svým nemožným tělem, abych se odplazil dostatečně daleko od té věci s jehlou, dokud nenarazil na chladnou zeď, u které se schoulil a nepřestával Tezaie opakovat, že mi je to líto, jen aby byla statečná, společně to přeci nějak zvládneme. Brzy na to něco prorazilo tlustou zeď a v jediném okamžiku to vytáhlo Tess ven, ta během vteřiny zmizela mezi zakrvácenými zuby toho tvora. Snažil jsem se v k ní jakkoli dostat, křičel její jméno,nezdálo se však, že by to mělo nějaký efekt, místo toho jsem stanul tváří v tvář ohromnému monstru, kterým byl zatraceně rozzuřený černý drak se žhnoucíma očima, kterému její bělostné, bezvládné tělo, pokryté nyní na mnohých místech krví, leželo u nohou. Konečně se reálný svět začal o něco více hlásit o slovo, nacházel jsem se na kamenité zemi nějaké jeskyně, kousek od sebe cítil něčí přítomnost. Z té paniky, vzteku, strachu se mi na různých částech těla objevovaly a znovu mizely černé šupiny ve skupinkách, které se postupně přemisťovaly, takže měli efekt černých vlnek, běhajících po mém těle. Došlo k tomu nepochybně proto, že mé tělo bylo stejně zmatené, jako vědomí. Musím se ale uklidnit. Nadechnout, vydechnout a uklidnit, OKAMŽITĚ! Tuhle podobu už na sebe nikdy nevezmu.

Fárn: Můj zrak se stále upínal do Zarethovi tváře a hledal nějaký sebemenší náznak zlepšení jeho stavu. Svaly hrudníku stále ztuhlé jako skála, o kterou se opíral, jsem mu ještě masírovala, je malá šance, že onen lék zabere a já doufám, že bych mu alespoň takhle mohla zabránit přestat dýchat. Moc dobře vím co mě čeká, jestli se tohle pokazí. Po docela krátké chvilce se začal celý třást. Možná mu je zima. Bez dalšího váhání jsem doběhla k tašce pro mou deku, která už za nedlouho zahřívala Zartehovo tělo stejně, jako můj kabát. Sice se mi ho původně nechtělo uplně vzdávat, ale běžně vydržím i chladnější noci než je dnes a on ho potřebuje momentálně víc. Můj jemný sluch stále hlídal tlukot srdce i pravidelnost dechu démona. Už to začínalo vypadat docela nadějně, ale z jeho nejasných zmatených slov, je mi jasné, že má asi halucinace, pravděpodobně je tohle celé jen nějaký hnusný následek nebo vedlejší účinek toho séra, jenž se ukrýval v jeho obojku. Moc mě zajímá, co asi obsahuje. Lhala bych, kdybych řekla, že se netěším na jeho zkoumání, ale to Zareth určitě nemusí vědět. Mluvil asi o dívce, kterou znám z jeho vzpomínek. Na tváři se mi vykouzlil soucitný klidný výraz a má dlaň jemně stiskla jeho ruku. "Zarethe... no tak PŠŠŠ. to bude dobrý, přej de to." Vypadlo ze mě velice klidně a tiše. Bohužel nevnímal, moje slova jako by neslyšel. Co asi vidí před očima? Každopádně má přítomnost nebyla uplně ku prospěch, možná bude lepší, když mě u sebe neuvidí, ale je fajn, že už ty svaly pomalu povalují, neboť se ode mě démon plazil pryč. Hlava mi trochu klesla únavou, ale hned na to jsem se donutila vyhoupnout na nohy. Počkala až se Zareth doplazí tam, kam mu to vyhovuje, znovu ho přikryla a vzdálila se blíž ke vchodu. Prostě ho nechám si odpočinout, snad se z toho brzy dostane. Nohy mi povolily a já se usadila na zemi. Spánek si však dovolit nemůžu, přesto mě víčka očí klesla, jak kdybych nad nimi neměla kontrolu.

Za odporného praskotu, se jednotlivé části mého těla přetvářely a opět smršťovaly spět. Přechod mezi realitou a podivnými vzpomínkami, mi příliš nepomáhal a já ve zmatku začal sekat nepravidelnými, napůl změněnými křídly kolem sebe. Čímž setřásl tu věc, která mě překrývala. Nějaký zdroj zvuku, mě jakoby vrátil do přítomnosti a já s doširoka rozevřenýma očima, plnými čiré hrůzy sledoval postavu před sebou. Nádech, výdech, znovu. Donutil jsem se odtrhnout pohled, od toho, co mi před chvíli vrazilo jehlu do těla. Opřel jsem se čelem nebo spíše rohy, o kamenitou zeď a soustředil se na těžké oddechování, dokud se mé tělo zase neuklidnilo. Vjemy nabraly znovu jasný tvar, tudíž jsem byl schopný identifikovat Fárn a uvědomil si celou situaci. Jako bych doufal, že mě zeď pohltí, abych se mohl někudy vytratit, jsem po ni prosebně přejel drápovitou prackou. Několik minut jsem zůstal na místě takto sedět, dokud se o stěnu naprosto vyčerpaně neopřel zády, abych překontroloval eflku. Únava, která mě sužovala, byla neskutečná. Byl jsem tak zničený, že jsem nijak nereagoval na jakékoli podněty a prázdným pohledem, zíral jakoby skrz Fárn. Jediné na co jsem se soustředil bylo mé slabé dýchání a hlavě...neusnout nebo nás najde.

Fárn: S vytřeštěnýma očima jsem uskočila o kus dál. Co to je! Zarethovi jakoby běhaly kosti pod kůži, navíc obohacené o hlasitý praskot. Vybavila se mi jedna ne zas tak stará vzpomínka z našeho prvního setkání, kdy mě vyděsil k smrti. Myslela jsem si že se jednalo o halucinaci způsobenou mým chatrným stavem, ale byla to pravda. Když kolem začal pohazovat křídly a snažil se asi zničit deku, kterou měl půjčenou ode mě, uskočila jsem ještě několik dlouhým kroků vzad, aby za chvíli nezasáhl i mě vypadalo to, jako by se z něho zase začala stávat obluda. Svaly mi zatuhly a já místo nějakého řešení či pomoci zůstala stát přikovaná na místě. Co, když tu místo démona bude stát zase rozzuřený drak, co pak. Měla bych utéct už teď a počkat až ho to přejde nebo ho něčím praštit po hlavě. Nevím. Oči ho stále propalovaly, jako bych pozorovala hypnotizující divadlo. "Zarethe!" Ozvalo se z mého hrdla, tak hlasitě, že se ozvěna ještě nějakou dobu nesla po skalních stěnách jeskyně. "No tak uklidni se." Vypadlo ze mě klidně, chtěla bych tam jít a pomoct mu. Strach mě však nepustil blíž ani o jediný krok. Najednou skončil démon na zemi, jeho podoba se ustálila a já doufám, že to už tak zůstane. O několik chvil později mého zírání na nastalou situaci, jsem se konečně odhodlala dojít k teď už sedícímu Zarethovi. Mé kroky byly opatrné a já připravena v případě potřeby uskočit. "Zarethe? Už je to lepší. Neboj se já ti nic neudělám." Pronesla jsem a sklonila se do dřepu těsně vedle něho a velice klidným přátelským hlasme dodala. "Měl by sis odpočinout." Kéž by usnul... V hlavě se mi vynořila myšlenka ohledně jeho prosby, předtím než mě pohltil spánek, chtěl podrbat mezi křídly, třeba ta žádost ještě stále platí. Velice opatrně se má ruka dotkla jeho zad a následně mu nehty přejala po ztuhlých zádech, při čemž nepřestávala hlídat jeho reakce.

V momentě, kdy ke mě Fárn přišla blíž mumlala něco, co dokonale minulo můj sluch, ovšem dle tonu hlasu se nejspíš nejednalo o další bodání, jsem se natočil trochu na bok pryč od ní, neboť s nikým nechtěl mít nic společného. Mým jediným úkolem stále zůstávalo, nepropadnout tolik lákavému spánku. Na jednu stranu byla docela milá změna, nebýt tu sám, ačkoli se jednalo o určitý nezvyk. Možná...možná by to zvládla ohlídat sama...NE!To prostě nemůžu riskovat. Přitáhl jsem ocas s křídly co nejtěsněji k tělu, když se elfka ocitla tak blízko u mě, jako bych se bál, že mi je přišla utrhnout a vydaný na její milost a nemilost vyčkával, co se bude dít. Jakmile jsem ucítil její ruku na svých zádech, napnul jsem se a chtěl se odtáhnout za zvuku nesouhlasného skoro až písknutí. Během pár okamžiků, když jsem si uvědomil, že mě možná nejde úplně zabít, právě naopak, jedná se o docela příjemnou záležitost a stejně jsem nebyl ve stavu, kdy bych snad byl schopný utíkat, jsem se za doprovodu spokojeného brumlání uvolnil a za chviličku ležel na zemi rozpláclý, jako švestka. Bez nějakého ostychu jsem svému drbadlu položil hlavu do klína, pomalinku kolem nás lehce omotal ocas a pěkně se uvelebil. Oči se mi slastně přivíraly, dokud mé vnímaní nespolkla krásně sametová temnota.

Fárn:  Nejprve mi přišel trochu až vyděšenej, nakonec se ale uplně uklidnil. Na tváři se mi objevil překvapený výraz, který tam vydržel ještě nějakou dobu. Moje nehty mu stále jemně přejížděly po šedivé studené kůži. Docela to pomáhalo. Sedla jsem si trochu pohodlněji a opřela se zády o skálu, udržet rovnováhu v tom podřepu nebylo nic moc jednoduchého i za tu chvilku mám pocit, že mi ty nohy odumřou a upadnou. Ruce se prudce zvedly do vzduchu, když jeho těžká hlava i s těmi bez mála půl metru dlouhými špičatými rohy spadla do mého klína. Po chvíli přemýšlení, zda by nebylo lepší se raději vzdálit, mi ruka opět sklouzla k jeho zádům. Ocas, jenž mě záhy omotal už mě tolik z míry nevyvedl. Teď mi snad nic neudělá. "Počkej moment" Vypadlo ze mě tiše a začala se natahovat po své dece a kabátu, ten si následně hodila přes záda a deku, ve které se objevilo několik děr asi od křídel tady pána, dala přes nás. Následně zase začala drbat a přejíždět po ztuhlých svalech démona. Uplně jsem si nechtěla přiznat, že i pro mě je tahle situace svým způsobem příjemná. Po době strávené v cele v té hnusné aréně, mi tohle přišlo docela fajn. Nejsem tu sama a na sobě už žádné okovy nemám. Jen musím zařídit, aby to tak zůstalo. Únavou mi čas od času spadla hlava k ramenům, ale já usnout nesmím. Stačí, že Zareth chrápe jako zabitý a ještě si ze mě udělal polštář pro svou přetěžklou hlavu. Někdo prostě hlídat musí. Stále se mi v hlavě promítaly vzpomínky na obojek, abych sama sebe odradila od spánku. Několikrát mi dokonce ruka přes bolavý krk přejela, doufajíc, že je to jen můj pocit a žádný obojek mi na krku nevisí. Noc byla nekonečná, ale proběhla víceméně klidně. Zima mi nakonec ani moc nebyla, neboť krom deky mě hřál taky Zareth. Když mi po tváři začaly běhat první teplé paprsky slunce, bylo načase si vyměnit stráž. Několik pramínků vlasů zakrývajících Zarethovi oči jsem mu dala z obličeje a jemným medově sladkým hlasem na něj promluvila. "Dobrý ráno... Nechce se ti už vstávat. Co?"

Z příjemného odpočinku se mne snažilo vytrhnout lechtání na tváři, ovšem já neměl v plánu, vzdát se tak jednoduše a jen lehce zatřásl hlavou, abych tu otravnou, pravděpodobně mouchu, odehnal. Příjemný, zpěvavý hlas, mi ovšem prozradil, že tu nejsem sám. Naprosto spokojený s tím, jak pěkně můj polštářek hřeje a pěkně mě hlídá mi navodil podivně povědomý, omamný pocit naprosté spokojenosti i bezstarostnosti. Uličnicky jsem se usmál, zavrtal hlavu trochu hlouběji do klína, aby ke mně nemohlo raní slunko, přičemž zavrtěl hlavou a spokojeně, přesto nesouhlasně zamručel, jako bych říkal. "Nene. Já mám ještě noc." Nakonec jsem se však přetočil, abych mohl Tess taky popřát dobré ráno. Vlídně jsem oplatil úsměv tváři nad sebou po té, co pootevřel očka. Připitomněle jsem se usmíval na Fárn, kterou jsem tu sice nečekal, ovšem nijak mi to nevadilo, dokud mi nedockvaklo, jak k téhle celé situaci došlo. To zjištění bylo asi tak příjemné,jako rána palicí do hlavy. S čirou hrůzou jsem doširoka otevřel oči a zíral, pravděpodobně na zamaskovanou Kiirah, jež pro mě měla připravenou jednu ze svých lekcí. Celý jsem se napjal, byl připraven vyskočit a utíkat někam hodně daleko. Musím pryč, hned. Tohle jsem přehnal.

Fárn: Unavenýma očima jsem propalovala jeho tvář a snažila se vyčíst první náznaky jeho reakce. Několikrát ho můj prst ruky ještě jemně pohladil po tváři, vypadal spokojeně a stávat se mu moc nechtělo. Přesto všechno, co se posledních pár dnů dělo mi na tváři zůstával mírný vřelý úsměv. Jen když se víc opřel do mého klína a zvrtal hlavu do stehna, se z mého hrdla ozvalo tlumené bolestné vyhrknutí a oči se obrátily v sloup. Nohy mě různě brněly a taky už dost bolely. Nejsem holt stavěná být něčí polštář. "Zarethe!? stáváme." Vypadlo ze mě ještě jednou. Netrvalo dlouho a konečně zvedl víčka a podíval se na okolní svět. NO hurá. Tak snad už?. Jeho další reakce mě tedy dost zaskočila. Napjal se a vytřeštil oči, jak kdyby viděl příšeru nebo doufal, že tu bude místo mě někdo uplně jiný. Obočí se mi svraštilo a po malém okamžiku zírání do hrůzou zalitých Zrethových očí se nějak vymotala a postavila na nohy. Hlava se mi zamotala, ale dolů mě díky opoře skály neposlala. Stále překvapená z celé situace jsem zpustila tichým zmateným, ale přátelským hlasem. "Co je. Stalo se něco. Já ...emmm, co je špatně?" Několik nejistých kroků mezi námi vytvořila odstup, který snad bude stačit. Doufám, že mi danou situaci nějak normálně vysvětlí, nechce se mi řešit zase nějaká obtíž.

Celé mé tělo bylo napjato k prasknutí a ztuhlé svaly odmítaly poslušnost, proto pro mě bylo značně náročné, dostat se do uctivé vzdálenosti od...Fárn? Kiirah! Určitě za tím je ona. Zatím se k ničemu neměla a tvářila se, jakoby o ničem nevěděla, čímž mě doháněla k šílenství. "Ne...neusnul jsem! Jen omdlel! O nic nejde jsem v pořádku! Přestaň s tím dobře? Už se můžeš změnit...vím, že je to jen zkouška." Napjatě jsem čekal, co se od ní dozvím za rozsudek, vzhledem k tomu, že jsem se jí já blbec rozhodl ještě tak uboze lhát. Co přijde teď? Usekne mi ruku? Nebo si já budu muset sekat ruku? Kdo ví...hlavně bez řečí, jinak to bude ještě horší. Zběsile jsem těkal očima po kamenných zdech a přemítal nad tím, co se asi stalo s Fárn. Už ji dostala? Nebo si vzala jen mě? Těžko říct. Sebral jsem veškerou svoji sílu, k důležité otázce. "Co...co bude teď? Přestaň s tím divadlem...poznal jsem tě." Přísahal jsem, že už se nikdy nevrátím...v tomto stavu, si ale nejsem jistý, jestli bych s tím něco svedl, přesto jsem se rozhodl připravit k boji.

Fárn: Moje oči, přes které padala ztěžklá víčka stále dokola ignorujíc mojí snahu zůstat ještě chvíli vzhůru, stále propalovaly tvář vyděšeného démona. Několika kroky a s mírně svěšenou hlavou jsem se přesunula k protilehlé stěně studené skály, svezla se zase do sedu a hlas se tiše rozezněl okolními prostory. "Ne nepoznal, to jsem já, ne nějaká Kinak, Tirrah ani Kirrah nebo co si to říkal. Ale máš hlídku." Než se stihla vrátit ozvěna mých slov, svaly vypověděli službu a já za doprovodu tlumeného žuchnutí, jak mrtvola, žuchla na tvrdou zem. "Já už opravdu nemůžu." Dodala jsem polohlasně a nad sebou rukou nahmatala nějaký kus oblečení. Hm je to měkký. Bez dalšího přemýšlení jsem si jej nacpala pod hlavu. Před očima se díky zavřeným víčkům linula jenom tma, ale usnout mi prostě nešlo. Hmmrrr, co, co to sakra je. Do zad mě asi tlačil nějaký hnusný malý šutr, jež i přes vrtění ne a ne přestat ještě víc znepříjemňovat už takhle zoufalou situaci, na obličeji se vykouzlil zamračený zoufalý výraz. Nakonec mi ale došlo, že to bylo i horší a malý kámen mě přeci nenaštve. Jsme přece venku! Pryč pryč od těch hnusných stvoření, bílých zdí a arény, nemůžu být přeci šťastnější. S dlouhým povzdechem se proti mému obličeji objevila zeď, což se nejprve zdálo jako vyhovující poloha pro odpočinek, dokud mě teda nezačala hnusná kamen zem tlačit do hrbolků kostí a kloubů. S naštvaným mručením jsem se zase těžce posadila a s nenávistí ve tváři vyhledala démona, jako bych mu to snad celé dávala za vinu.

Trvalo mi hodnou chvíli, než jsem si stihl trochu utřídit myšlenky v hlavě, proto jsem nepřestával probodávat bytost před sebou ostražitým pohledem. Jak bych ji asi mohl věřit? Kirah na mě vždy zkoušela podobné kousky a selhat v takových situacích bylo téměř fatální. Mé přesvědčení o  totožnosti osoby se otřáslo v základech, když jsem sledoval jak se mermomocí snaží ustlat na kamenné zemi. Moje učitelka by si pohodlí prostě zařídila. Pro ni to nepředstavovalo nic složitého. V tomto případě se tedy s největší pravděpodobností opravdu jednalo o Fárn, která se tu se mnou plahočí. Co není, může brzy být a pravděpodobně nás brzy přijde navštívit. Musel jsem proto Fárn varovat. Nejist jsem na ni tedy začal naléhat. "Musíme pryč. Za chvíli přijde. No tak elfko! Vstávej, musíme dál. Tak pojď už." Snažil jsem se ji značně nevozně varovat, přičemž se pokusil rozhýbat své nechutně bolestivé tělo. Postavit na nohy, se mi však nepodařilo, proto jsem se jen zoufale pokusil odplazit z jeskyně. Sakra proč se nemůžu hýbat?! Propadal jsem znovu panice, jestli nás takhle najde, budeme doufat, že nás jen zabije.

Fárn: Ani v sedu mě tvrdá zem příliš nevyhovovala... Tohle je fakt hrozný. Ze snahy uvelebit se mě vytrhla až Zarethova slova. Obočí se mi trochu zvedlo a já nechápavě propálila démona pohledem, přičemž se jeskyní ozval můj hlas. "Hmmm to asi nepůjde." Přesvědčena o nepravdivosti jeho slov, jelikož jsme letěli poměrně dlouho, jeho skoro až prosbě nevěnovala příliš pozornosti. Asi je podobně jako já vyplašenej z podmínek už dnes několikrát zmíněné arény. To bude v pohodě. Znova jsem si lehla na záda, doufajíc, že už konečně budu mít klid. Jenže ten kretén se rozhodl prostě odejít až na to, že nemá ani sílu se zvednout na nohy. Otráveně a naštvaně zároveň se z mého hrdla vyvalilo podrážděné hlasité vdychnutí a já se vyhoupla za opory stěny na vratké nohy pozorujíc Zarethovu marnou snahu se proměnit v hada nebo někam odplazit. Rozdíl není příliš patrný. Pomalým krokem jsem se rozešla k němu a chytla ho za ruku. "Hele já chci taky pryč a jestli sis nevšiml, sotva stojím na nohou a ty.... nejsi schopen se ani postavit. Celou noc jsem hlídala, teď je řada na tobě. Musím si taky odpočinout, takže se laskavě uklidni a dej mi aspoň dalších 5 hodin, potom se můžeme pokusit někam dojít." Po mém více než vyčerpávajícím proslovu jsem se sesunula do sedu vedle něho. Není to sice vybraná společnost, ale momentálně lepší než žádná a třeba se trochu uklidní. Stiskla jsem jeho dlaň v té svoji a víčka mi zase spadla přes unavené oči, usnout se mi ale stále nedařilo.

"Ne já...jsem...nic mi není. Musíme dál." Dostal jsem ze sebe téměř prosebně, neboť tímhle zahálením značně snižujeme pravděpodobnost na dožitíse dalšího dne. Neměla pravdu! Ještě hodnou chvíli jsem se dost chabě snažil uniknout z jejího sevření, dokud svoji snahu nevzdal, neboť se mohl stále méně hýbat. Oči jsem tedy nechal doširoka otevřené, jak se snažil, aby mi neunikl jediný cizí pohyb. Čím déle jsem tam ležel, tím více se mé svaly měnily v beton, nebo něco podobného, což mělo jistě na svědomí to odporné sérum, které do mě Fárn tak ochotně v aréně napumpovala. Těžko jsem jí to ale mohl zazlívat, když ji o to sám požádal a bez něj bychom s ven jen těžko dostaly. Sevření mé ruky bylo čím dál křečovitější a já začínal mít problémy s dýcháním. Bylo načase probudit ji a zjistit, co se mi vlastně děje. Naneštěstí se mi nepodařilo pohnout ani o píď, takže jsem jen v nepřirozené křeči čekal na to, jestli si toho všimne včas nebo mě dřív zabije vlastní tělo.

Fárn: Před mýma očima se linula sametová tma a já ne a ne usnout. Sice jsem měla pocit, že únavou se už nikdy nezvednu na nohy, ale cosi mě stále drželo při vědomí. Sevření mé ruky povolovalo, což se o démonovi říct nedá. Dlaň mi mačkal, jak kdyby z ní chtěl udělat kaši, už to bylo opravdu hodně nepříjemné, obočí se mi svraštilo a já podrážděně až vztekla vyprskla na démona, přičemž jsem se mu silou vysmekla. "CO TO SAKRA DĚLÁŠ!" Vzteky skoro bez sebe ho mé oči propalovaly skrz na skrz značnou chvíli, ale vysvětlení se mi nedostávalo. Doufám, že mě ten kretén zase nechtěl pojídat, tedy přesně řečeno mou krev. "Co je, zkameněl si? ODPOVĚS!" Rozezněl se můj hlas jeskyní, ale ještě dřív než se ke mě dostala jeho ozvěna, podrážděný výraz zmizela v mé tváři se objevil zaražený. On nemůže dýchat. Se Zarethem něco je. "Co je, Co ti je." Ozvalo se už dost zděšeně. Nebyl mi schopen ani odpovědět. Tiše jsem seděla dalších pár vteřin vedle něho a upínala k němu zrak. Hrudník se mu už skoro nezvedl. V ten moment jsem ho poměrně surově položila na záda, svaly měl jak kámen, skoro jako bych se dotýkala sochy potažené kůží. Hrudník jsem mu ihned začala masírovat, nepotřebuju, aby ses udusil. "Co se ti to stalo hmm. To bys koukal kdybych tě teď nechala zemřít." Ano ta myšlenka mě pronásledovala skoro neustále, ale já s prokletou krví dlouho nepřežiju. Po chvíli se jeho svaly pod mými bolavými prsty uvolnily, ještě mu prsty prohmátla pořádně krk. Asi ho to musí bolet vzhledem ke zraněním od obojku, ale to se nedá nic dělat. "Tak co lepší?" Žije, to je podstatný já už teď masírovat nic nemůžu.... to co by potřebovalo masáž jsou mé ruce.

Tohle je ta naprosto nejzbytečnější, nejtrapnější a nejhloupější možná smrt, které se mi mohlo dostat, přesto už to tak začínalo vypadat. V duchu sem proklínal sám sebe za to, že jsem se dokázal do takové situace vůbec dostat. Sice jsem si nebyl úplně jistý, co má za následek mé náhlé selhání svalů takřka celého těla, přesto si nadále myslel, že v tom má prsty to nechutné sérum, kterým mě Fárn napumpovala. Vteřiny se odporně prodlužovaly a na mě se začaly výrazněji projevovat příznaky nedostatku vzduchu. Stále jsem si nadával, abych tak schoval strach, který se dotěrně tlačil z koutů mé mysli a bezmocně čekal na to, co přijde dál. K mému překvapení to "další" byl Fárnin poměrně nepříjemný ryk, po té, co na mě vyjekla křičet. Nedovedl jsem jí však odpovědět. Její jednání mě...značně překvapilo, ale neztěžoval jsem si, jednak proto, že jsem toho fyzicky nebyl schopen, jednak proto, že bylo nutné svaly rozhýbat. Navíc to byla příjemná změna od ran na které je moje tělo navyklé. Když se ovšem dostala k mému krku, měl jsem sto chutí vyskočit z kůže. NENENENENENENENENE! Z hrdla mi vycházelo jen podivné chrčení, které se díky jejímu počínání brzy změnilo v poměrně obstojné, výhružné vrčení, mluvit ani více bránit jsem se však prozatím nedokázal. Jestli mi něco opravdu vadí, je to rozhodně to, když mi někdo chmatá na krk, tahle z něj dělá paštiku! Nesouhlasně jsem se ho od ní nějak snažil dostat má snaha však nenesla valné ovoce. Přesto uznávám...mohl jsem už opět volně dýchat. "Hmmm..." Poznamenal jsem na její otázku, tvořit slova m i kamenná tvář zatím nedovolovala.

Fárn: "Fajn" Vypadlo ze mě poněkud podrážděně. "Jestli na mě budeš příště ještě vrčet, tak se ti na nějakou záchranu vykašlu, ano možná je to nepříjemné, ale neříkej mi, že zrovna ty jsi taková fajnovka z hotelu, abys tohle nevydržel, měl by si mi poděkovat, ne na mě dělat "hrrr" jak nějaké zvíře." Démona ještě zpražil můj naštvaný pohled, upřímně řečeno, normálně by mě asi nějaké vrčení nenaštvalo, u něj mě to ani nepřekvapuje, ale celá tahle patálie už je na mě trochu moc a Zareth je tu jedinej, no kom si napětí, lze aspoň trochu vybít. To, že mi zachránil život už dávno neberu v potaz, neboť mě o něm o chvíli později skoro připravil. Já jsem na svobodě a on si vzal mou krev, není už být skoro za co vděčná. I když na svobodě. Co je to za svobodu? S prokletou krví vydána na milost a nemilost, toho démona. Pochybuji, že mi někdy prozradí složení toho protijedu, určitě ne dokud mu budu nějakým způsobem užitečná. Otázkou zůstává, co nastane pak. Má takový život vůbec smysl? Ztracená ve svých myšlenkách jsem si mnula dlaně a zírala do tmavé stěny. Náhle můj sluch něco podráždilo. Bylo to skoro neslyšné, ale bylo to tu. Zaposlouchala jsem se do ticha jeskyně, ale jediné co mé uši slyšely, byly kapky narážející na tvrdou skálu. V tu chvíli znovu. Nějaké šustění z venku. Popadla jsem luk a šípy a tiše se plížila z jeskyně ven. Zarethovi nemělo smysl nic říkat, stejně nemůže nic dělat. Se založeným šípem jsem se tiše jako stín proplétala mezi stromy a svůj cíl také nalezla. Na tváři se mi vykouzlil úsměv. Nejednalo se o žádné zabijáky, před mýma očima se páslo stádečko nádherných laní. Značnou chvíli se na ně moje oči upínaly, abych mohla obdivovat jejich krásu, ale je čas se vrátit. Po návratu do jeskyně jsem svůj luk odložila ke kameni a zabodla svůj zrak do Zarethovi křečí napnuté tváře. "No dobře tohle ještě zvládnu" Vypadlo ze mě vlídně a dřepla si vedle něho, moje prsty opatrně hladily jeho tvář, dokud se jeho ztuhlé svaly nezačaly povolovat.

Trochu zaraženě jsem poslouchal její podrážděný hlas byl si docela jistý, že i kdybych mluvit mohl, nejspíš bych nic neodvětil. Dobře vím, jaká je pravda. Ano, jistým způsobem jsem jí samozřejmě vděčný, nicméně si to nemůžu dovolit přiznat nahlas. Navíc mi chmatala na krk! Po chvíli se zvedla a já v jeskyni osaměl. Nebyl jsem z té skutečnosti nijak nadšený, neboť nebyl úplně ve formě, kdy bych se mohl nějak efektivně bránil, ale rozhodně jsem si krapet polepšil a už neměl pocit, že každý nádech bude mým posledním. Měl jsem nějaký čas znovu projít to, co se stalo, ale většinu času promarnil nadáváním sám na sebe i na to zpropadené sérum, pochopitelně v duchu. Fárn byla zpět dříve, než jsem očekával a měl chuť do něčeho praštit, když jsem sledoval, jak si mě prohlíží. Když se ke mně přiblížila, pokusil jsem se od ní kus odsunout, nicméně nebyl zrovna úspěšný. Proto jsem jen odevzdaně čekal, co se bude dít. Když se její hebká kůže dotkla mé tváře, přejel mi po zádech mráz. Co si myslíš, že děláš? Prolétlo mi hlavou, když v tom mi začala důkladně muchlat ksicht. Hej! Hej! Chtěl jsem na ni trochu houknout, protože tohle...to teda ne. Ale nedařilo se mi nic vyslovit. Jakmile to tedy šlo, pokusil jsem se na ni zamračit, nicméně po krátké chvíli, své snažení vzdal. Konec konců, hýbat se nemůžu a jestli bych rád znovu získal kontrolu nad svým tělem, vlastně bych měl pěkně klidně ležet nuceně si vychutnat tuhle masáž. No jo...chudák já. Mé spokojené mručení se brzy neslo jeskyní. Tak jo...tohle by šlo.... Vlastně...mám mnoho dalších partii, které by si zasloužili její pozornost.

Fárn: Neuniklo mi, jak si mou masáž začal užívat, trochu mě to pobavilo, docela fajn změna oproti jeho věčnému nevděčnému a povrchnímu výrazu. I ty nejjemnější svaly proklouzávaly pod bříšky mých unavených prstů, dokud veškeré napětí nezmizelo. Nevím nad čím jsem v tu chvíli přemýšlela, jeho kecy mě obvykle pouze rozčílí, teď mluvit nemohl, jen díky mě může zase otevírat ústa a používat mimické svaly. Snad to nebude chyba. No co, pokud bude, přísahám, že mu tu jeho krásnou tvářičku pocuchá moje pěst. Můj vlídný hlas se rozezněl jeskyní. "Tak co už lepší?" Svalila jsem se do sedu vedle něho a pokračovala. "Říkal jsi, že musíme odejít. Nemyslím si, že je na to momentálně dobrý čas, ale kam máš namířeno, kam se chceš vydat. Já popravdě řečeno ani nemám úplně dobrou představu, kde se právě nacházíme, ale takhle velké jezero na místních mapách asi nepřehlídneme. Zkusila bych se vydat na jich, najít nějaké město." Nejistota v mém hlase byla jasně patrná, snad nás nenajdou, vrátit bych se nedokázala, uletěl velkou vzdálenost měli bychom tu ještě pár dní zůstat nabrat alespoň nějaké síly. Pár dní tu budeme ještě v bezpečí. Zajímalo by mě, jak se má asi Megí, snad lépe než já, určitě lépe, už se na ní těším. Na holku mojí. Při vzpomínce na ni se mi oči začaly zavírat. Měla bych si odpočinout.

Jako odpověď na její první otázku jsem jen spokojeně zamručel, ale neodpustil si pobaveně poznamenat jeden drobný detail. "Hrmrhmrhm...jo to by šlo. Furt ale nějak nemůžu chodit nevynechala jsi něco náhodou?" V momentě, kdy se usadila u mne a zeptala se na další plány, mi ztuhl úsměv na rtech. Určitě nás dostanou...jestli ne oni, tak Kiirah, musíme okamžitě zmizet. Mírný záludný úsměv se vrátil do mé tváře a víčka jsem nechal spadnou, až mé okolí pohltila tma, abych tak zakryl nejistotu, která nepřestávala naleptávat můj klid a působil bezstarostným dojmem. "Ehm co? Promiň, nějak jsem přestal vnímat, když si vypustila, že tu zůstaneme. To prostě nejde...musíme pokračovat...někam daleko. Nevím jestli sis toho všimla, ale byl jsem tam poměrně populární i žádaný. Nechci, teda nehodlám..." Na okamžik jsem se odmlčel a zaposlouchal se do tichého kapání vody z vlhkého stropu, načež neudržel svoji klasickou masku a s podivnou emocí, která se mi zdála poněkud cizí, z náhle rozechvělého hrdla téměř šeptem vypustil pravdu. "...Nemůžu...se tam vrátit." Polkl jsem velký knedlík, jež se mi z obav utvořil v krku, následně zatřepal hlavou a znovu se srovnal. "Zatím nevím, kam bychom se měli vydat, ale do města nemůžeme. Je to moc riskantní, jen otázka času, než by tam naše stopy našel některý z pronásledovatelů...Navíc ona má lidi všude." Poslední větu jsem zašeptal spíše sám pro sebe, nicméně mi na čele způsobila několik vrásek. Po krátké odmlce jsem se nadechl a pokračoval. "Myslím, že bychom měli zamířit do hor. Tam se dobře schováme a pokud to do tý doby nestihneme, vymyslíme co dál." Vykouzlil jsem ze rtů uličnický úsměv a dodal. " Klidně tě donesu ale...nemůžu chodit, takže šup šup...myslím, že tu máš ještě práci."