Ytia, Mirys & Zareth

Fárn: Mířila jsem mu na obličej. Popravdě uplně nevím, jak se mi povedlo ho trefit do hrudníku, to asi zase povyrostl... jako minule. Chtěla jsem mu nafařit druhou, ale to už mi tělem projela další vlna el. proudy, tentokrát mnohem silnější. Na nahou jsem se už neudržela a spadla v silných křečích před Zarteha. Ve vzduchy byl cejtit pach spálené kůže, kterou měl na svědomí ten příšerný obojek. Obraz jsem měla nakřivo, ale i tak jsem Zaretha viděla, něco říkal, ale jediné co mé uši zachycovali bylo silné pískání. Ten proud už sice přestal působit, ale tělo mě poslechnout nechtělo. Tep mi slábl, dech se mi zasekával a má víčka postupně klesly přes rozmazaný obraz. Byla jsem obklopena tmou a nic jsem necítila, má mysl upadla do hlubokého spánku.
Otevřela jsem oči,"Aaa Hnusný světlo." Chvíli jsme mžourala, kolem než jsem rozeznala jednotlivé části místnosti. Tahle cela byla o dost menší, ležela jsem na zádech, asi na nějaké posteli. Kolem mě byl docela rozruch. Cítila jsem, jak mi někdo šahá na ruku. Někdo kolem mě chodil. Já zůstávala, ani nevím proč, docela v klidu, moje tělo mě nechtělo absolutně poslouchat a zatím se mi nepovedl skoro žádný pohyb. Když už jsem se konečně mohla rozhlídnout, nikdo tu nebyl. Mírně jsem se zamračila a zkusila se posadit. Hlava se mi ještě točila a měla jsem hodně divnej pocit od žaludku. Zahlcovali mě otázky, co se děje, kde to jsem, proč tu jsem. Rány byli zašité a ruce dokonce obvázané nějakým obvazem, na těle jsem měla čisté oblečení tmavé barvy. Pomalu mě začalo docházet, kde se vzal ten hnusný pocit, tenhle průběh mívají silná anestetika. Nikdo kolem nebyl a venku jak by smet. Klid určitě prospíval mé rozbolavělé hlavě. "Auu, nechtěl by mě někdo připomenou, co se stalo." Řekla jsem si v duchu. Jelikož kolem nikdo nebyl, praštila jsem sebou zpátky na postel a znova usnula, tentokrát hodně lehce, abych zachytila vše co se jen pohne.

K mému překvapení mi jeden z těch podivínů ve stejnokroji poskytl docela solidní kožené kalhoty, které byly přizpůsobené mému démonskému tělu. Dlouho jsem tedy neváhal a při první příležitosti zmizel v nějaké malé místnůstce, kde jsem se proměnil i převlékl. Vešel jsem do nějaké přípravné zbrojnice, ve které se to jen blyštělo naleštěnými zbraněmi. Sám jsem si však žádnou nevzal. Neměl jsem k tomu důvod. Stejně se mi žádná z nich nevyrovná. S hraným znuděným výrazem ve tváři, jsem vkročil do poslední přípravné haly, kde ke mě přistoupila docela pohledná démonka, která neměla nic lepšího na práci, než mi donést šněrovací chrániče na lokty. Dost nechápavě jsem se jí zeptal, mezi tím co jí je vytrhl, protože jsem se nemohl dívat, na to, jak mi je zavazuje, jako by mi bylo dvacet. "Super...takže co bych měl v ideální případě dělat? Kdybych měl dejme tomu náladu spolupracovat" Zeptal jsem se jí, zatímco si utahoval chrániče. Démonka na mě jen mrkla a s laškovným úsměvem řekla. "Jen přežít." Nebudu lhát, její slova ve mě vzbuzovala zvědavost. Sotva to však dořekla, zmizela beze a přede mnou se s ohlušujícím rámusem začaly otevírat dveře od arény. Bylo to tu naprosto ohromný. Samotná aréna, pokrytá bílým pískem měla průměr alespoň dvě stě metrů a tribuny, plné řvoucích bytostí, jsem si ani netroufl odhadnout. Nadechl jsem se a sebevědomým krokem vyrazil do světel reflektorů.

Fárn: Ze spánku mě vytrhl až něčí hlas a kroky. Vymrštila jsem se do sedu a spražila dva chlápky pohledem. Opřela jsem se zády o zeď a přistrčila si nohy k tělu. Ten mladší zvedl jednu ruku do vzduchu a pomalu se blížil přes mou celu. Jen jsem na ně koukala, byla jsem kupodivu hodně v klidu ani jsem neměla nutkání jím roztrhat hrdla. Asi ještě působila ta sedativa, což by i vysvětlovalo to motání mé mysli. Opravdu se mi ta hlava dost točila. "Jen klid" Zavelel na mě. Hodně výhružně jsem se na něj podívala, ale jinak zůstala sedět, Něco položil na takový malí stoleček připevněný ve zdi a zase oba muži klidně odešli. Tohle byla jedna z mála "Návštěv" Kterou jsem nenapadla. Jako ano, věděla jsem, že hned jak mile se postavím na nohy, tak asi zkolabuji, nemluvě o tom, že mi bylo pomalu na zvracení, ještě že nemám co. Zůstala jsem sedět a koukala ven do chodby. Bylo tu docela přítmí a po chodbě skoro nikdo nechodil, jen pár tvorů v bílých pláštích nebo stejnokrojích. Uplně netuším, kde to jsem, ale to je fuk.

Tribuny byly přeplněné k prasknutí, při čemž celý jeden sektor řval mé jméno, jak jsem si brzy uvědomil. Cože? Co to sakra je za bytosti? Se zamračeným výrazem, jsem si celou halu znovu prohlédl. Ozval se gong a bytosti na tribunách snad ještě zesílily. Co se tady sakra děje. Otočil jsem se právě v čas, abych se na poslední chvíli vyhnul ohnivé kouli. Dav znovu zajásal a já zůstal stát tváří v tvář padlému andělovi bez oka. "No...tak dobře." Zamumlal jsem si pro sebe. Anděl roztáhl křídla a vzduchem se ke mě přibližoval, načež se mu v ruce objevil grál. Jen jsem tam stál, čekal, než se ke mě přiblíží. Bytosti uvnitř arény začaly vyřvávat, jeho jménu, kterému jsem nerozuměl. Pobaveně jsem se díval jeho směrem, dokud nebyl až na dosah. Vyburcoval jsem v sobě temnou magii, až se mi znamení na kůži rozzářilo a opravdu hodně rychlou otočkou mu uhnul z cesty, načež ocelovou částí křídel rozpůlil jeho tělo. Aréna propukla v naprostý jásot a mé jméno se ozývalo ze všech koutů. Anděl na zemi se však ještě, ačkoli bez nohou, pokusil odplazit pryč. Pomalým, elegantním krokem jsem k němu dorazil, abych svému výstupu přidal trochu dramatyčnosti. Nechal jsem svoji krev prosáknou napovrch a zformoval z ní blyštivou čepel, která jako by vycházela přímo z mé ruky. Během několika sekund se už jeho zohavený obličej válel o několik desítek metrů dál. Aréna šílela, zatímco jsem na zemi vyryl křídlem značku. Takhle budu počítat, kolik jsem toho zabil. Navíc mým divákům se to očividně velmi zamlouvalo. Při úderu dalšího gongu mě zaplavila opět vlna adrenalinu. Tentokrát se tu nepřátel objevilo daleko víc. Na nic jsem nečekal a popadl hlavu temného anděla, která zaplála podivným temným ohněm. Napustil jsem ji temnou magii tak moc, až jsem se bál, že nevydrží doletět ke svému cíli. Nadlidskou silou jsem ji vymrštil k dalšímu protivníkovi, který na mě mířil ze vzduchu, při čemž hlava po kontaktu s jeho kůží vybuchla a podivně se zhroutila do sebe, jako černá díra. Přesně to se stalo i z částí bojovníkova těla. Jaké to fantastická podívaná. Proběhlo mi hlavou. Moji další soupeři už neměli křídla, tudíž mě čekal poměrně standardní boj, po kterém se všude válely kusy těl, vážně hodně krve a rozbité části arény, kterou jsem svým řáděním trochu prověřil. Nezdálo se, že by někdo zbýval, proto jsem se začal věnovat nadšeným fanouškům. Roztáhl jsem zkrvavená křídla a zařval na ně, jako v odpovědi na jejich volání. "JOOO!" Dav zešílel ještě víc, ani jsem netušil, že to jde. Vtom jsem si ho všiml, v rohu se krčil poslední protivní. Zle jsem se zasmál a už předem odškrtl další čáru obětí vrytou do země. Na to jsem k němu zamířil. Byl to mladý okřídlený démon, který se přede mnou pokoušel uletět. Schválně jsem ho nechával, aby si myslel, že má nějakou naději, ovšem ve skutečnosti ho schválně nutil letět výš a doprostřed arény, bylo to zábavné pronásledování. Jakmile byl na perfektně osvíceném místě, s hlasitým řevem jsem k němu natáhl obě ruce, takže jsem jeho krev získal pod svoji kontrolu i na takovou dálku, načež ho nechal rozprsknout po celé aréně. Diváky pokropila sprška krve z jeho těla, ale byli to takoví hovada, že to jen zvýšilo jejich nadšení. Sám jsem od toho byl zaflákaný snad úplně celý. Pocit to byl ovšem nepopsatelně báječný. Pomalu jsem dosedl na zem a pozoroval nadšené davy i komentátora tohohle zápasu, kteří můj výkon dokázali ocenit. Ještě chvíli jsem se od nich nechal obdivovat i oslavovat, načež se gong ozval třikrát po sobě, proto jsem jen složil křídla za záda a nyní již otevřenými dveřmi pomalu odešel. Teprve po té, co jsem zmizel v přípravně, na mě dolehla únava z boje.

Fárn: Ještě docela dlouhou dobu jsem seděla na té... asi posteli. Pomalu a jistě jsem začala nabírat rovnováhu. Bylo mi docela divné, že tu kolem prakticky nikdo není. Kolem prošlo jen pár tvorů, kteří mi nevěnovali příliš pozornosti, ale já jim zamračený výraz věnovala. Byl tu docela velký klid, což mi jen prospělo. Z dálky jsme jemně slyšela hlasy z arény. Rozzuřený dav tu byl slyšet docela často. Ale v cele, ve které jsem byla předtím ho většinou přeřvali tvorové, kteří se tam buď procházeli nebo tam byli zavření. Zvedla jsem se na nohy a po troše vrávorání zpevnila svůj pohyb, zajímalo mě, co to tam ten parchant před chvíli položil. Nerezová flaška s tekutinou tvářící se jako voda. Přičichla jsem k tomu. Jako žízeň mám, ale nehodlám se toho ani dotknout. Zamračila jsem se a odešla od toho. Hlasy z arény mě hodně zaujali, neboť volali Zarethovo jméno. Přilepila jsem se na stěnu, abych viděla do chodby, kde byla puštěná obrazovka s přenosem z boje. Viděla jsem hodně špatně. Nohy se mi dost klepali, ale chtěla jsem vidět, co tam Zareth provádí. Najednou se zapla obrazovka přímo přede mnou. Otočila jsem se ke kameře a hned zase zpět. Byla jsem s tím docela spokojena. Mohla jsem si sednout a měla jsem skvělý výhled. Bohužel jsem už jen viděla, jak Zareth nechal okřídlence prakticky vybuchnout, kašpar jeden. Obrazovka se vypla a před mou celu se postavil nějakej kretén. "Tak, jak jsem si všiml mluvit umíš. Tak jak se jmenuješ?" Zvedla jsem se na nohy a hodně nehezky jsme se na něj podívala. Aby mi bylo jasní, že sním teda rozhodně mluvit nebudu a už vůbec mu neřeknu jméno. Protočil oči a schoval si ruce do kapes. "Odkud znáš toho démona?" Nezaujatě jsem na něj čuměla, ze mě nic nedostaneš, idiote. "Hej, elfe, stojíš si na vedení, mluvím s tebou. " Zakroutil hlavou a opovrhovaně se na na mě podíval. "Pane bože, tak nic no." S tímhle výrokem konečně odešel, samozřejmě jsem ho vyprovodila nenávistným až agresivním pohledem.

Pohybem ruky jsem ze sebe odstranil krev, která mě celého pokrývala, zatímco se ke mě hrunula ta démonka, se kterou jsem dnes již měl tu čest se setkat. Na tváři měla uznalý pohled, který brzy vyměnila za laškovný úsměv. "Takže si mě poslechl." Poznamenala, když se znovu hrnula k chráničům, které nejspíš měla na starost. Jen jsem se jí vytrhl a postupně si je začal sundavat. "Nevím jestli sis všimla, ale jsem schopný rozepnout pár přezek." Zamručel jsem na ni. Nic na to neřekla, jen klidně čekala. Hodil jsem jí ty věci a spokojeně pronesl. "Pro příště mi připrav černý, šupinový chrániče a něco trochu lepšího na sebe. Taky bych ocenil, nějaký pěkný soukromý apartmán s nějakým tím luxusnějším vybavením, na večer mi připravte ještě aspoň jednu duši...Čau." Oznámil jsem jí, načež odešel z místnosti, ze které mě vyprovodil její pobavený pohled. Zamířil jsem rovnou k cele Fárn, zajímalo mě ještě pár věcí na které jsem se jí nestačil předtím zeptat, vzhledem k tomu jak naše minulé setkání dopadlo. Všichni na mě setrvávaly pohledem, ovšem jakmile jsem se na ně otočil, očima uhly pryč. Měli obavy, jiní mě obdivovali. Tomu říkám ideální stav. Jak jsem zjistil, elfka byla přesunuta, aby jí mohli ošetřit důležitá zranění, nechal jsem se tedy dovést na správné místo, kde mě bez větších protestů vpustili do její cely. Byl jsem rád, že strop je dost vysoký a dveře široké na to, abych tudy mohl v pohodě projít i ve své pravé formě. Vlastně celý komplex byl vytvořen pro co největší spektrum bytostí, což bylo docela příjemné. Vstoupil jsem dovnitř a sledoval tak nějak spravenou elfku. Netušil jsem, jestli po mě znovu hodlá vystartovat, proto jsem raději zůstával obezřetný. "Rád bych rořešil některé věci, teď když jsme oba trochu v lepší náladě." Zasmál jsem se a věnoval jí nepřirozeně široký úsměv plný ostrých zubů. Po té jsem pohledem zakotvil na jejím přídělu tekutin. "Neříkej mi, že tu hodláš na truc chcípnout žízní. Je ti jasný, že tě stejně nenechají, tak proč to do sebe prostě neobrátíš?" Zeptal jsem se nenápadně. Té elfce by vlastně prospělo kolo v aréně, aby se trochu odreagovala.

Fárn: Válela jsem se na posteli a tak nějak přemítala nad tím, jak bych se odsud dostala. Ještě mi bylo docela špatně, takže jsem to s pohybem moc nepřeháněla. V chodbě se vynořil Zareth, Posadila jsem se a zabodla do něj pohled. Skoro ihned se objevil u mě, samozřejmě otevřené dveře při jeho příchodu mě zaujali asi nejvíc. Začal na mě mluvit a vypadal docela spokojený sám ze sebou, kašpar jeden. Pohledem jsem zavadila o toho pitomce, co tu před chvíli byl. Vykukoval totiž za stěnou, chce poslouchat. Propálila jsem ho agresivním pohledem, ale pak už věnoval s neutrálním výrazem svou pozornost Zarethovi "V lepší náladě?" Svraštila jsem na něj obočí. "Mluv za sebe, Ale jinak jo, jestli mě teda zase neplánuješ napadnout." Poté zůstal pohledem na té flašce a snažil se mi vysvětlit, že bych to měla vypít. Taktéž jsem zrakem zakotvila u té tekutiny a na prázdno polka. Prošpikovala jsem Zaretha pohledem, ale nic neřekla. Místo toho jsem sebou flákla zpátky do postele, ale nespouštěla ho z očí. Nemám ho ráda, doslova ho nesnáším, způsobil mi hrozné bolesti. Lhala bych, kdybych řekla, že z něj nemám strach, ale i tak jsem docela ráda, že je tady. I když to neznačí nic dobrého a pravděpodobně si odnesu už jen to že sním mluvím, ale to je fuk. "Jinak, viděla jsem tvůj závěr v té aréně, přiznávám působivé, ale nenech se vysílit, když už jim děláš kašpara." Chtěla bych ho varovat, ale vím, že nás slyší, navíc on by mě stejně odbyl. Zůstávala jsem obezřetná přesto, že jsem ho viděla už jen periferně, jelikož můj pohled směřoval ke stropu.

Jako, byl jsem docela rád, že po mě zase hned nevystartovala, dost to tak usnadní naší konverzaci a já mám zrovna poměrně sdílnou náladu. Přísně jsem se podíval, na toho kašpara stojícího venku. Nejdříve se jen tvářil trochu nejistě, ale jakmile jsem na něj vycenil zuby a zavrčel, rychlým krokem se vytratil. Je to prostě perfektní. "Vidíš? Já tu nejsem za šaška, to oni skáčou jak já pískám. Menší odreagování v aréně je jen třešnička na dortu." Zazubil jsem se na elfku a posadil se na zem, při čemž jednu nohu nechal pokrčenou, abych si o ni mohl opřít ruku. Ocas jsem stočil okolo těla, tudíž jsem vypadal dost neutrálně, přesto jsem však zůstával ve střehu a byl připraven rozpárat elfce čepelí břicho, bude-li to nutné. Nechápavě jsem naklonil hlavu na stranu, až se mi vlasy částečně svezly kolem rohů na opačnou stranu hlavy. "Já po tobě? To tys mi skočila po krku. Neházej to na mě." Bránil jsem se s pobaveným tonem v hlase. Když mi ovšem naznačila, že se moc předvádím nebo něco na ten způsob, zvedl jsem ukazováček, abych ji zarazil. "Nesahají mi ani po kotníky, vím přece co dělám. Je to jen neškodná zábava. Navíc na mě čeká druhá večeře takže..." Zasmál jsem se, ovšem následně trochu zvážněl. "Takže řekneš mi už konečně, jak jsi se sem dostala? Jsem jedno ucho nešiko."

Fárn. Zareth si sedl na zem a udělal jsi pohodlí. Jako myslela jsem si, že je trošku chytřejší, snad si nemůže myslet, že to tu má pod kontrolou, tohle dopadne špatně. Pochybuji o tom, že mí věznitelé se budou před Zarethem klepat strachy, uplná blbost. Když se začal obhajovat dotčeně jsem na něj podívala. "Vždyť si se postavil do útočného postoje a začal si na mě vrčet, takže sis začal." Posadila jsem se abych na něj viděla. "No už to nebudem řešit." Chtěla jsem tohle téma opustit, uvědomuji si, že moje reakce mohli být maličko přehnané.Jeho proslov o tom, že mu tady nidko nesahá ani po kotníky mě snad už ani nepřekvapil. Zarethe, ty seš takovej egoistickej hajzl. Svou myšlenku jsem si však nechala v hlavě, a nic mu na to neřekla. Naléhal na mě, abych mu řekla, jak jsem se tu ocitla. Aaah. Mě se nechce. Spražila jsem Zaretha pohledem. "Hmmm, Tak fajn, když to tak toužíš vědět." Potom se snažila vzpomenout, jak to šlo po sobě. "Bylo to sakra rychlí. Prostě jsem šla po městě. Doslova se vedle mě někdo zjevil a bodl mi něco do krku. Chtěla jsme po něm chňapnout, ale zase zmizel. Hlava se mi začala motat a tak jsem odtamtud prostě utekla." Ta látka byli nějaký oblbováky, nedovedla jsem se pořádně soustředit, asi čtvrt hodiny na to mě někdo silně praštil zezadu do hlavy. Potom si jen pamatuji jasný světlo a sakra velkej rozruch kolem. Nic víc si nepamatuju, k sobě jsem přišla až v cele." Hodně nervózně jsem na něj koukla. "Nešlo mi do hlavy, jak se ke mě někdo mohl takhle dostat, ale brzy jsem na to přišla, je tu jeden mág, kterej se umí přemisťovat, prostě využívá teleportaci a je sakra rychlej. Myslím, že bojuje ještě o kategorii víš než ty, ale ještě chvíli se předváděj a asi sním budeš mít tu čest.

Trochu nejistě jsem se vyhl jejímu pohledu, když konstatovala, že jsem jí vyhrožoval jako první, ale rozhodně jsem ji to tady teď nechtěl nijak vysvětlovat, proto jsem jen s předstíraným nezájmem pohodil hlavou a ušklíbl se na ni. "Jsem tě prostě jen zkoušel. Jestli jseš pořád taková bačkora." Byl jsem každopádně docela rád, že už se tomuhle tématu nebudeme věnovat. Beze slova jsem si vyslechl její vyprávění. Jakmile ho dokončila, povytáhl jsem pobaveně obočí. "Páni!...Tak to jsi ještě větší matla, než jsem si původně myslel." Svoji pozornost jsem stočil k tomu podivnému tvorovi, který se jak se zdálo, dokázal přemisťovat. Zdálo se mi to nebo skutečně naznačila, že by mohl být lepší než já. "Tak hele elfko, nevím jestli o tom víš, ale dneska to byl zkušební souboj. Toho tvého malého únosce si brzy podám, bez větších problému. Není to první nestabilní mrcha, kterou jsem zabil. Takže ano už se na něj chystám, pokud ho tedy nehodláš využít na cestu ven." Při své poslední větě, jsem se na ni tajemně usmál. "Nebo snad po svobodě netoužíš? No tak! Ohrom mě! Co mi můžeš nabídnout za to, abych tě odtud dostal? Jsem jedno velké ucho." Tak schválně co z ní vypadne. Někde tam hluboko uvnitř jsem totiž doufal, že má ta malá prašivá věc nějaký plán. Potřeboval jsem jen zálohy, kdyby se něco zvrtlo, na což mám z nějakého důvodu talent.

Fárn: Nad jeho urážkou jsem protočila oči a povzdechla si, asi by to nebyl on, kdyby mě neurážel, co si tady asi dokazuje. No nic pro tentokrát to nebudu řešit. Potom po mě docela vyjel s tím, že jsem označila toho toho hajzla hnusnýho přemisťujícího se jako silnějšího, bože jako malej. Trochu jsem na něj vykulila oči a trochu se pozaklonila. "Klid prosim tě, samozřejmě, že si to nemyslím. Až se ti dostane pod ruku, dej mu co proto. Doufám že se jeho mozek rozteče po podlaze jo a až se tak stane vyřiď mu ode mě pozdrav." Vztekle jsem na Zaretha vyprskla, projela ve mě vlna nenávisti, když jsem se trochu uklidnila pokračovala jsme ve své řeči. "A s tou kategorii jsem to myslela trochu jinak. Je tu určitej systém, co jsem tak pochytila. Můžu ti ho potom vysvětlit. Ten mág asi využít nepůjde, vlastního nějaká bohatá svině a kupodivu dost poslouchá." Když mi však začal mluvit o svobodě bedlivě jsem ho poslouchala. Chci se odtud dostav, jakkoli to půjde. Řekl, že by mě odsud mohl dostat, ale něco za to chce pochopitelně. Nešťastně jsem se na něj podívala a opřela si hlavu do dlaní. "Já nevím, nevím co by tě tak mohlo zajímat, ale ven chci určitě. Když to bude v mých silách, určitě se dohodnem." Najednou jsem zaslechla nějaký křik. nenávistně jsem zatím zvukem otočila hlavu. Bylo to docela daleko, ale i tak jsem na svém obličeji vykouzlila agresivní výraz plný zuřivosti. Chvíli jsem Zaretha uplně přestala vnímat, doufám, že nic neříkal.

Trochu jsem se uklidnil, když mi došlo, že to z její strany nejspíš skutečně neměla být urážka. Uznávám, tohle chování vypadalo trochu nedospěle. Rychle jsem na to však zapomněl a jen pobaveně poslouchal Fárn. "Myslím, že ti tu radost udělám. Četně tvého pozdravu." Zazubil jsem se na ni. Při čemž se mi na tváři objevil spokojený úsměv, když jsem si celou situaci představoval. Z mých myšlenek mě vytrhla až její další slova. Nechápavě jsem se na ni podíval, při čemž jsem naklonil hlavu trochu na stranu. "Jak jako vlastní? Ti se kterými jsem dnes bojoval, jsou taky něčí majetek? Nějak to asi nechápu. Naznačuješ snad, že se mě pak pokusí prodat nebo nějakou podobnou hloupost? No...jen ať to zkusí." To mi pochopitelně trochu zkazilo náladu. Škoda, jeho pomoc by se nám hodila. Alespoň bych na sebe nepřitáhl takovou pozornost a tudíž nevzbuzoval takové podezření. Fárn se pochopitelně o moji nabídku začala zajímat, což se mi přirozeně zamlouvalo. Klidně jsem jí tedy předložil svůj návrh. "Pomohu ti dostat se ven výměnou za jednu maličkost. Pokud tady dole půjde vše podle plánu, tak až se dostatečně nabažím své slávy, přijdu tě navštívit a ty mi seženeš pět krásný, různorodých, mladých, magii nabitých elfských duší, které si společně s životy tvého lidu vezmu pro vlastní účely. Pokud se tady ovšem něco pokazí, na oplátku mi přijdeš na pomoc a vysekáš mě z problémů, které nastanou. Vzhledem k tomu, že jsem tu poměrně spokojený jsou i mé podmínky pro tebe zatraceně příhodné, jak vidíš. Chtěl bych na to ovšem uzavřít pakt, který tě zabije rozhodneš-li se neuposlechnout. Bude ve formě tetování, skrz které budeme propojeni. Zmizí hned po naplnění naší dohody. Krom jiného tě v případě potřeby skrz něj dokážu kontaktovat nebo vyhledat. Jak vidíš, mám dnes nějakou dobrou náladu, nerad bych tě tu viděl shnít." Po té co, jsem dokončil svůj proslov, jsem jen nevině pokrčil rameny. "Mě se to pro zdá lepší, než život v nějaký hnusný cele, kde v lepším případě brzy chcípneš, ovšem do ničeho tě nutit nebudu."

Fárn: Zareth se netvářil nadšený z toho co jsem mu zdělila o vlastnictví, pro jednou se s ním shodnu až na to, že mě to extrémně sere. "NO já nevím s kým si dnes bojoval stihla jsem jen toho posledního, ale jelikož si je zabil, předpokládám, že byli něco jako majetek přímo týhle arény. Nevím to přesně, jelikož jsem se nikoho neptala." Další Zarethova slova se ovšem týkaly mé cesty ven. Napjatě jsem poslouchala jeho podmínky, ale čekalo mě zděšení. Chce elfské duše. Postavila jsem se na nohy a po krátkém zavrávorání došla až na kraj mojí cely. To po mě přece nemůže chtít, to neudělám. Dále jsem poslouchala jeho podmínky. Mluvil o paktu a o dalších podmínkách, čeřil ve mě vztek. Hrozně jsem posmutněla, moje cesta na svobodu je sakra nejistá a navíc protkaná krví mého lidu, která by mi tekla po rukách, nehledě na to, že bych musela věřit jemu. Né tohle nemůžu. Jsem vrah a lhář, můj vlastní lid mě zavrhnul a přeje si mou smrt, ale stále jsem elf a nemůžu jít po vlastní rase. To nejde. Sklonila jsem hlavu a hlas se mi mírně rozklepal "To po mě přece nemůžeš chtít." Špitla jsem a otočila jsem se k němu. "A navíc, vím jak funguje to tvoje´tetování´." Hlas opět nabral jistotu a z mého projevu čeřila zlost. "Nejedná se o pakt, ten zavazuje oboustranně. Tohle je značka, démoni si tak označují majetek, jestli se nepletu. Zmizí jen, když to budeš chtít, není vázaná dohodou. Vím, že díky ní budeš vědět o každém mém kroku, pohybu prostě všechno. Není lepšího sledovacího zařízení. Také vím, že pokud si usmyslíš stačí ti k mému usmrcení málo. Skvělej prostředek jak donutit někoho poslouchat." Hodně nasraně jsem se na něj podívala. "Za jedno, nejsem tvůj majetek a za druhý není žádná jistota, že mě tvého podpisu po splnění dohody zbavíš nebo že splníš svou část dohody." Tohle už mě tak hrozně nebaví, já nejsem ničí majetek, nechápu proč si mě chce stále někdo přivlastňovat.

Pozorně jsem sledoval, jak se elfčin výraz mění. Můj návrh se jí zřejmě příliš nezamlouval, s čímž jsem tak nějak počítal. "Já to po tobě samozřejmě chtít nechci." Začal jsem a přešel trochu blíž k ní, načež jí věnoval dost úlisný úsměv, načež téměř zašeptal."To ty sama to musíš chtít." No, jestli se hodlá cukat prosím, já s tím problém nemám. S lepší nabídkou sem přijít ale nehodlám. Svými vědomostmi mě však zaskočila. Já to na sobě ovšem nedal znát a místo toho jen pokýval hlavou se slovy. "Určitě chápeš, že jestli chci mít přehled o tom, jak plníš svoji část dohody nebo jestli se mi neschováš pod nějaký kámen s ďáblovou pastí, potřebuji mít prostě jistotu. Navíc díky tomu s tebou budu moci do hodně omezené míry komunikovat." Následovalo pokývnutí hlavou. "Tvoje informovanost na mě však udělala docela dojem a vzhledem k tomu, že se očividně nikam nechystáš, se rád dovím o jejím zdroji." Při její poslední části dramatického monologu jsem se nepřestával pobaveně usmívat. "Tak nějak bych čekal, že se ti po tom posledním fiasku nebude chtít, řešit to tímhle způsobem, ovšem trváš-li na tom, můžeme uzavřít zároveň i skutečnou dohodu, která nás oba zapřísahá k udržení své části. Pokud jeden z nás selže, zemře." Při vzpomínce na to, jak pěkně dlouho proti své vůli musela říkat pravdu jsem se pobaveně zašklebil. "No...nemám to sice rád, ale co bych pro tebe neudělal." Natáhl jsem jejím směrem drápovitou pracku, načež se znamení na mém těle rozzářila, stejně tak, jako oči. Místnost se naproti tomu naplnila zvláštním až hmatatelným náporem moci a celá potemněla, jak jsem začal uvolňovat syrovou, neporušitelnou magii. Temnota ze mě sálala, svíjela se kolem, jako by mi lezla z těla v tenkých úponcích podobných rostlinám. "Takže? Tentokrát oficiálně a bez hracích destiček? Nebo ti stačí mé slovo? Podmínky znáš. Ještě tady taky můžeš shnít, to bych málem zapomněl. Tentokrát žádná krev, jenom magie." Byl jsem zvědav, co zvolí, já osobně bych byl přirozeně raději za druhou možnost, mohl bych totiž naši dohodu pomocí desky přesměrovat na jiného démona nebo ji úplně pozměnit, pokud bych se doslat napovrch a chtěl si na Fárn ponechat svoji značku. Potřeboval jsem ovšem, aby to vypadalo opačně. Fárn totiž moc ráda dělá přesně to, co nechci.

Fárn: Takže se má domněnka potvrdila. Jen na mě chce silnější páku. Nahoru by mě sice možná dostal, ale za jakou cenu. Jak moc velký rozdíl je být tu zavřená a bojovat o život pro něčí pobavení a nebo tam na povrchu být majetkem tohodle magora. I kdybych splnila svou část on tu svou určitě ne. Kdoví k čemu by mě ještě pak přinutil, ale jsem si skoro jistá, že krev mých lidí mu stačit nebude. Do tohodle nejdu a smlouva? Ha... no to snad ani není možné. "Smlouvu, proč, aby si krom mé svobody, rozhodování se a svobodné vůle zkazil i můj pohyb. To by mi opravdu scházelo do sbírky, nějakého démonského kreténa za zády, na kterého přehodíš svou část dohody." Pronesla jsem se zatnutýma pěstma. "Stejně jako posledně." Zkřížila jsem ruce na prsou. "A ta tvoje značka, kde mám jistotu, že hned, jak splním svou část, tak mě znamení zbavíš a necháš mě na pokoji? Zatím si mi vždy lhal, proč to by to teď měla být vyjimka." Tohle už jsem na rameni měla a znovu to nechci. Po té ke mě natáhl ruku, cela potemnila a já cítila silnou magii, jenž vystupovala se Zaretha, ustoupila jsem až ke stěně a sledovala tu temnou energii. Než jsem stihla cokoliv říct rozezněli se hlasité nepříjemné sirény. Během chvíli jsem zaslechla rychle blížící se kroky. Ohlídla jsem se a s nenávistným pohledem uviděla oné osoby ve stejnokrojích se zbraněmi v ruce. Pohledem jsem zavadilo o Zaretha na to se ovšem postavila do útočné pozice proti těm blížícím se hovadům. Můj instinkt velel dost jasně, bojovat.

"Tvoji jistotu, by ti zařídila dohoda. Věř si trochu, pochopitelně budu přetékat vděčností, takže tě nezabiju. Navíc svoji značku potřebuju na daleko důležitější věci, než jsi ty. Takže si tolik nefandi." Ušklíbl jsem se na ni. "Máš dvě možnosti, promysli to." Oznámil jsem ji, při čemž opět ruku stáhl, což bylo právě v čas. Magie se opět vrátila do mě, když jsem ji tak nějak vysvětlil, že se žádná oficiální dohoda dít nebude. Ozbrojenci sem vtrhli ve chvíli, kdy se místnost vrátila do původního stavu. "Děje se něco pánové?" Zeptal jsem se jich na oko zmateně. Zdálo se, že netušili, jak mají odpovědět a ze všech sil se na mě snažili nemířit, nějakou hloupostí, kterou jsem neznal. Řekl bych, že to funguje na elektřinu. "Měl bys už jít, máš za sebou dlouhý den. Je třeba si odpočinout." Vypadlo z jednoho, dost nepřesvědčivě. Očividně ze mě měl strach. Došel jsem až k němu a naklonil se nad něj tak, že jsem ho donutil ohnout se v zádech, aby mi viděl vůbec do obličeje, tudíž teď vypadal ještě více nervozní. "A co můj pokoj?" Zapředl jsem mu do ucha. "Je připravený?" Dotyčný udělal pár kroků pryč ode mě, téměř to vypadalo, že se schovává mezi vlastní muže. "J-jistě." Úlisně jsem se usmál na všechny v místnosti, při čemž svým pohledem zakotvil na Fárn se slovy. "Máš pravdu, už je čas. Všichni máme o čem přemýšlet, ZÍTRA je velký den. Zase se tu objevím." Odešel jsem tedy s ozbrojenci ven z místnosti a rozhodl se pro tentokrát ignorovat fakt, že mě k mému pokoji. "doprovází" celá ta jejich skupina.

Fárn: Do jedné třetiny naběhli muži a mířili na nás, teda především na mě nějakými zbraněmi. Se zamračeným a výhružným obličejem, jsem v bojovém postoji udělala krok v před s úmyslem je roztrhat. Od obojku mi spálenou kůží projela elektrická rána. Pohodila jsem hlavou a vytvořila ještě zlejší pohled upínající se na ty muže. Ta rána nebyla nijak moc silná, ale stačila k tomu, aby mě ještě více rozzuřila. V tom ale na ně začal Zareth dost lhostejně mluvit, jako by se nic nestalo. Jeho reakce pro mě byla tak překvapující, že mě donutila se trochu uklidnit. Spíše jsem jen čekala na v hodnější chvíli k útoku. On si tam s nimi prostě klábosil, tomuhle teda fakt nerozumím, co se tu k čertu děje. Toho chlápka, jenž se tvářil, jako velící, znám, již několikrát mi uštědřil pár nehezkých zranění, hajzl jeden a nebyla jsem v tom sama. Vypadá jakoby měl ze Zaretha strach, všichni tak vypadali, co je to sakra za nesmysl. Nečinně přesto připravené k útoku jsme mlčky postávala kus za Zarehem. Té situaci jsem naprosto nerozuměla. Vyvedena z míry jsem na ně prostě čuměla, dokonce ani na slova, která Zareth určil mě, jsem nestačila reagovat. Pak prostě odešel, chtěla jsem si je podat, ale než mě nohy donesl až k nim pomyslné dveře se zavřeli a já v cele byla opět sama. Naštvaně jsem kopla do oné bariéry. Můj zrak setrvával na Zarethovi, který se za mnou ani neohlédl a někam s těma kreténama odešel. Zajímalo by mě, jaká hra se to tu hraje a kde k ní najdu pravidla. Vždyť tohle nedává vůbec žádnej smysl, jsou tu nebezpečnější tvorové než je ten démonskej parchant, k nikomu se takhle vystrašeně nechovají. Muselo být asi docela vidět, že se přehrabuji v myšlenkách, protože na mě nějakej osel začal ťukat, věnovala jsem mu zhnusený a zamračený výraz a vrátila se zpátky k té posteli. Pohled mi zakotvil na flašce s vodou, Mám velkou žízeň, ale tohodle se prostě nedotknu.

Můj takzvaný doprovod mě zavedl až k mému pokoji a dohlédl na to, bych bez větších problémů do něj prostě vešel. Se vztyčenou hlavou jsem se otočil a zmizel v jeho dveřích, při čemž jsem ledabyle máchl ocasem, čímž jsem připravil jednoho ze svých nejistých…hostitelů… o obě nohy. Řev za mnou utichl při dovření dveří, ještě dříve, než na mě rozzuření dozorci stačili jakkoli zaútočit. Však jim ještě ukážu, s kým mají tu čest. Spokojeně jsem si prohlížel stěny, pokryté nejrůznějšími druhy umění. Sice to nedokážu vyloženě ocenit, ovšem poznám, jakým způsobem to k sobě padne, tudíž pokud kdokoli jiný bude mít dost kuráže na to sem vstoupit, má skvělou příležitost ocenit honosnost tohoto místa, na to, že je to celé vytesané ve skále, se docela vytáhli. Myšlenky mi sklouzly spět k Fárn. Pochopitelně jsem předpokládal, přijmutí mé nabídky, ovšem její zdárná nedostupnost, může ještě chvilku trvat. Nezáleží na tom, vůbec ne, rád si na ten bod zlomu počkám. Takhle nějak dle mého názoru vypadá ideální dovolená. Z přemítání mě vytrhl až známý pocit, má magie začala někomu poněkud komplikovat život. Možná jsem trochu moc paranoidní, ovšem už mockrát se mě někdo pokusil přepadnout ze zálohy, proto jsem téměř instinktivně ze své ruky doslova vystřelil několik kapek své krve, ta nabrala podobu kulku a naprosto přesně trefila svůj cíl rychleji, než jsem na něj sám stačil zaměřit svůj pohled. Podobné prvky, které u mě fungují spíš už jako instinkty, jsou k nezaplacení, ne, že bych to své bývalé učitelce chtěl přiznat…když si vzpomenu, zrovna jak jsem přišel k tomuhle, chuť rozcupovat ji, ve mě rozhodně narostla. Jakmile můj pohled ovšem dopadl na oběť své opatrnosti, zůstal jsem stát, jako přikovaný. No…tohle jsem nečekal. Díval jsem se na postel, kde teď leželo mrtvé, téměř nahé tělo, nějaké zatraceně pohledné démonky, což mě poněkud vyvedlo z míry. Setkal jsem se pohledem s dalším ze svých hostů. Na té posteli, totiž seděli dvě její…eeem kamarádky? Obě dost vyjeveně hleděli na mrtvé tělo vedle sebe. „Co to sakra je!?“ Vyštěkl jsem na ně, protože jsem byl dost nervozní z celé téhle situace. Pochopitelně nebyla jejich odpověď potřeba, stačil jediný pohled na to směšné neoblečení. „Ne nic neříkej.“ Přerušil jsem jednu z nich ještě před tím, než stačila promluvit. Rozhodně mě sice zaujal styl těch, kteří se starají o mé pohodlí, nicméně mám přece sakra nějakou úroveň. „A teď ven.“ Zavrčel jsem na ně, což vyvolalo okamžitou reakci. Zle jsem se uchechtl. „A to tělo bude uklízet kdo?“ Jejich výrazy zbledly ještě více, než do teď, když znovu upřely pohled na tu třetí. Pravda, možná jsem trochu hovado, na druhou stranu tady mám být přeci jen na dovolený, mám právo trochu se pobavit. Mezi tím, co se snažily dopravit tu mrtvolu z mého provizorního příbytku, jsem k nim došel, jednu z nich chytil za bradu a donutil ji tak podívat se mi do očí. „Sežeňte mi nějakou čerstvou duši, potom, teprve potom, se můžete vrátit jasné?“ Hned jak jsem ji pustil, jen rychle přikývla, načež obě bez jediného slova zmizely. Konečně chvilka klidu.

Fárn: Už to byla chvíle co Zareth zmizel. Ležela jsem nečině na něčem co připomínalo postel a přehrabovala se myšlenka. Hlava mě už naštěstí tolik nebolela začala se mi vracet síla, navíc kolem téhle cely bylo o dost méně dráždivých vjemů a pozornosti, jen málo kdy někdo prošel kolem. Znova a znova jsem si opakovala nabídku toho hajzla. ´Nebyli by to první elfové, kteří by padli mojí rukou, ale slíbila jsem si, že už to neudělám... a navíc pro někoho jako je on, kdyby šlo o pouhé zabití, ale co si díky mě vytrpí, raději ani nechci pomyslet. Co mě štve ještě víc je ta jeho značka, druhá možnost nepřipadá vůbec v úvahu, svou část přehodí na někoho jiného. Krom starostí se Zarethem mě bude ještě pronásledovat nějaký démonský krypl. Vím co ta značka dělá. Za jedno nechci být zas něčí majetek a za druhé potřebuju trochu svobody a jestli bude Zareth vědět o všem co řeknu nebo kde se budu nacházet, tak mě klepne. Navíc nemám ani tušení k čemu dalšímu mě donutí, pochybuji, že dodrží slovo a nechá mě na pokoji´. Jak jsem se tak prohrabovala vztekem a zoufalstvím cvakly dveře. Zareth to není, dle skoro žádné energie toho tvora se jedná o člověka. Jelikož jsem ležela zády k němu, dělala jsem, že spím a jen čekala na vhodný okamžik. Jak se ukázalo jsou 3. Jeden z nich byl blízko slyšela jsem jeho kroky. Vyskočila jsem na nohy, než stačil použít jak elektřinu na obojku tak zbraň v jeho rukou, vrazila jsem docela mladému klukovi pěknou ránu pěstí a poslala ho tak do umělého spánku. Než se ke mě stihli jeho druhové dostat, uštědřila jsem mu ještě jednu ránu v oblasti spánku, použila jsem opravdu velkou sílu, tohle už hoch nerozdýchá. Zacukala jsme se po zásahu elektřinou, víc ji však neřešila, už jsem jich dostala tolik. Jeden z nic mě ve spěchu popadl za rameno. Ihned jsem sním třískla o protější stěnu. Potom mě však zasáhla nějaká zbraň s jedem pravděpodobně. Smysly se mi zpomalily a svaly nechtěly poslechnout, zrychleně jsem dýchala, šlo a si o nějakou formu paralýzy. Někdo po mě znovu vystřelil tentokrát, klasickou střelnou z braní. Nezasáhla mě, byla asi jen varovná. Stále jsem se zuřivým pohledem zahnaná v koutu. Ti otrapové v kombinézách na mě mířili a něco na mě řvali. Bylo to docela pozdvižení. Různí tvorové pozorovali divadlo z venčí, samozřejmě jsem je nezapomněla zpražit pohledem. Za chvíli se do téhle ulice nahrnulo opravdu hodně stvořeních se zbraněmi. Tělo kluka odtáhli pryč a hned na to vypadli i oni, Moje cela byla opět zamčená dokonce i účinek té látky brzy pominul. Na zemi se váleli nějaký věci co nesl ten lidskej odpad. Nějaký tác a taky nějaké docela dobře vypadající jídlo. Které bych si samozřejmě stejně nevzala. Chvíli se nic nedělo a já jen nervozně přecházela z jedné části cely do druhé. Viděla jsem přicházet opravdu hodně dobře oblečeného chlápka kolem 30 let. Dle jeho enrgie to byl mág. Toho jsem vídala hodně často. Připadá mi, že to on dává rozkazy o tom, co se mnou provedou, ale jistá si nejsem i tak jsem ho málem zabila pohledem. Vypadal klidně a né moc šťastně, upravil si sako a klidným hlasme řekl. "Poslední kapka Elfko. V Aréně bojovat nechceš, řeč s tebou není žádná a lidé, kteří se snaží ti pomoci vraždíš." Já neřekla ani slovo, ale málem jsem se za tou zdí vztekla. Nějak ho to ovšem v monologu nezastavilo. "Dobrá tedy, tahle investice se mi sakra nevyplatila, což mě tedy osobně mrzí, ale neboj ukončím tvůj pobyt." Po té mě spražil pohledem a zmizel. No tohle bude ještě zajímavý.

Jo...tenhle styl života mi prostě vyhovuje. Spokojeně jsem se protáhl na posteli, dokud má ruka nezavadila o pomalu chladnoucí sametově jemnou kůži. Vzhledem k tomu, že mě to vyrušilo, svraštil jsem čelo a zamračil se na to nahé tělo vedle sebe. Zatracená práce fakt už...Ne jen že to hned chcípne, ale ještě nemá ani dost slušnosti na to, aby se odklidila a nezacláněla mi tu. Otráveně jsem otočil hlavu na druhou stranu, kde mě do očí praštila zeď potřísněná krví, No co? Pravidelné stravování je důležité. a následně rukou odstrčil mrtvou démonku ze své postele. Tělo s tlumeným žuchnutím hustého koberce dopadlo na zem, zatímco já se já se s dlouhým zívnutím opět líně protáhl, tentokrát už bez otravných překážek. Z mého lebedění mě vytrhlo až bušení na dveře. Tlumeně jsem zavrčel. "Kdo to sem zas leze." Jejich opakované naléhání mě však zanechávalo úplně klidným. Rozhodně jsem nikam nespěchal, takže cirka za hodinu jsem šel otevřít a to jen proto, že jinými dveřmi se z pokoje do arény prostě nedostanu. No jo, tak si chvilku počkají, dokonalost prostě vyžaduje svůj čas. "Co zase?" Vyštěkl jsem na tu malou armádu opláštěnců, čekající přede dveřmi mého pokoje, hned po otevření. "Jde o elfku, pokud dnes večer nebude v aréně bojovat, projde procesem a následnou eliminací." Počastoval jsem je velmi dobře hraným, znuděným pohledem. "No vy mě snad rozpláčete. Ale proč přesně by mě to mělo zajímat?" Ten nejstarší z nich se a mě nevěřícně podíval. "Mysleli jsme, že se znáte, nemáš pro ni nějaký vzkaz? Něco, co by ji mohlo motivovat k boji?" S pobaveným úsměvem na rtech, jsem se vydal chodbou k sektoru D2, ten malý gang mě však nepřestával pronásledovat, proto jsem se k nim opět otočil čelem. "Jo jasně. Vyřiďte, že ji zdravím a poslal bych pár sušenek, kdybych nějak měl, aby si dala poslední jednohubku před tím, než se sama něčí stane. Je to totiž očividně její vysněná smrt. Já ji v tom rozhodně nemíním bránit. No ale jestli se přeci jen chystá zůstat naživu, určitě jí milerád pomůžu najít tu pravou cestu, jak se z NEJISTOTY, která ji tu sužuje dostat ven." Následně jsem se na ně široce zazubil. "Než to ale vyřídíte doporučuju odklidit tři těla z mého pokoje, dát ho do pořádku, vrátím se možná totiž po boji trochu unavený, což může, věřte nebo ne, vést k jisté nevrlosti, kterou bych nerad promítl na vás." Jeden z nich, dost rázně odvětil. "Tak a dost, já nejsem žádnej tvůj sluha, tohle ti teda jen tak neprojde!" Neuniklo mi, jak mu další z jeho druhů položil ruku na rameno, čímž ho rychle uklidnil. Něco vědí, tahle jejich ochota je jen divadlo přesně, jak jsem si myslel. Nejspíš se k nim brzo stavím na nějaký trochu vážnější rozhovor. Místo abych si to s ním šel okamžitě vyříkat, jsem pouze otevřel těžké dveře, ve kterých se ještě zastavil a věnoval mu jeden ze svých vyhlášených drzých úšklebků. "Vlastně...už mi to prošlo." Po těch slovech jsem proklouzl do zbrojírny, kde už na mě čekala ta dotěrná mrcha. Nevěřil jsem jí ani nos mezi očima, natož jakýmkoli jejím slovům. Z hlavy jsem však nemohl vypudit myšlenky na Fárn, teď se mi totiž opravdu nehodilo, aby se nechala zabít, měla být můj náhradní plán, ale kdo ví, třeba moji zprávu doručí, ona pochopí můj vzkaz a dostane rozum. Ještě lépe ho dostane i v případě selhání zdejších poštovních služeb. "Mám pro tebe tu novou zbroj, jak jsi chtěl." Vytrhl mě z úvah známý hlas.

Fárn: Naštvaně jsem přecházela z jednoho rohu do druhého a čas od času očima zavadila o vadnoucí zeleninu na zemi. Nutno říct, že po době co jsem tady jsem ztratila značnou část tělesné hmotnosti a hlad určitě mám, ale jejich jídlo si teda určitě nevezmu. Docela dlouhou dobu se nic nedělo a já se postupně uklidnila. Sedla jsem si na zem a opřela si ruku o pokrčené koleno. Najednou se zdáli chodby ozval zvuk kroků. Nikdo bez mého sluchu by si ho nevšiml, ale pro mě byl natolik dráždivý, že jsem vyskočila na nohy. Chodbou procházela docela velká skupina lidí i jiných tvorů ve stejnokrojích a já začala tušit problém. Kdybych to uměla zabiji je pohledem. S nimi to však nehnulo. Brzy se otevřely pomyslné dveře od mé cely. Ihned na mě ta banda začala mířit nějakými zbraněmi. Kupodivu dnes nic neřekli. Aspoň nějaká změna. Zatím jsem neudělala ani krok a vymýšlela nějakou strategii. dva z nich se po stranách začali přibližovat ke mě. Spražila jsem je pohledem a udělala dva kroky zpátky. V tom jsem od obojku dostala velice silnou ránu, která mě dostala k zemi. Měla jsem pocit, že se mi zastaví srdce. Než jsem se stačila postavit a bránit se, vrhli se na mě. Ruce jsem měla díky poutům sepnuté za zády. I tak jsem se ale snažila nějak vysmyknout, což se mi nepovedlo. Dva z nich mě drželi za rameno. Dle jejich síle i energii si myslím, že se jedná o démony, ale nedá mi to moc velký smysl. V zoufalství jsem se snažila po nich alespoň kopnout, což mě díky nim ihned připravilo o rovnováhu. V kleku jsem se stále spínala jejich síle. Brzy jsem na svém týlu ucítila hlaveň zbraně a uslyšela mužský přísný hlas. "Tak a dost, nebo tě zastřelím na místě." Ztuhla jsem. Ty dva otrapové mě zvedli na nohy a zbraň nepřestávala mířit na hlavu. Vyvedli mě z cely a někam mě táhli. Mířilo na mě hodně zbraní. Rozčílená jsem se na všechny kolem, mračila jak jen to šlo. Brzy jsme se objevili před velkými těžkými dveřmi. Doléhal jsem docela velký řev tvorů v aréně. Protočila jsme očima. Já teda bojovat pro něčí pobavení nebudu. Dveře se před námi otevřeli. Očima jsem zavadila o docela dost hezkých zbraní, tady jsme se však nezdrželi. Přišli jsme až k takovému podchodu, ze kterého prosvítalo světlo z arény. Poslouchala jsem ty hlasy z arény. Mezitím mě ti idioti přitlačili k zemi. S mou obranou neměli problém. Přímou sílou jsem se démonům vždy mohla měřit jen těžko navíc se svázanýma rukama, tohle je nefér. Tiché cvaknutí zámku dopadlo až k mým uším ruce jsem měla volné a celá skupina, která mě se dovedla rychle zmizela a zamnou se zavřeli mříže. Postupně jsme dostávala další a další rány od obojku, které mě nutily couvat, až jsem se objevila v té velké hnusné aréně, už jsem tu dvakrát byla, ale vždy jsem šle jinými dveřmi. Hned, jak jsem vešla pod světlo reflektorů, ozval se hlasitý řev. Zakroutila jsem hlavou tohle mi bylo opravdu nepříjemné. Pečlivě jsem se rozhlížela po divácích a hodnotila je pohledem. Byla to ta největší banda bohatých hovad a krvelačných nestvůr snad na celém kontinentu.

Dav jásal jako smyslů zbavený, při každé mé další ráně. Z křídel i drápů mi odkapávala krev, zatímco jsem se za jejich hlasitého podporování blížil ke své poslední oběti tohoto kola. Byl to rovněž démon, jen třetího tipu. Jakmile vkročil do arény málem jsem se rozesmál. Co se stavby těla týče, dalo by se říct, že mi byl do jisté míry podobný, což se mi ale vůbec nezamlouvalo, proto jsem ho zbavil jak křídel, tak ocasu...no...já mu ho tedy usekl i s nohama, takže se teď přede mnou plazila podivně vypadající mutantí, zohavená troska, která táhle své vnitřnosti doslova za sebou. S naprosto fanatickým smíchem jsem k němu přistoupil a vyzvedl za šroubovité rohy zbytek těla do vzduchu. Několika kroky jsem přistoupil kde zdi, jediným rychlým švihem ruky mu rohy usekl, tudíž se zbytek těla zhroutilo do zkrvaveného písku arény. Ten démon, jehož jméno jsem snad ani nepostřehl naštěstí ještě žil, tudíž si tuhle srandu mohl užít na plný pecky. Mí příznivci doslova řvali mé jméno, div neochraptěli, já už je ovšem vnímal jen jako kulisu. Opět jsem zbylé, skuhrající torzo vyzvedl do vzduchu, tentokrát za krátké, krví slepené vlasy jedním z jeho rohů ho doslova přibil ke zdi arény, zatímco ten druhý, měl v ruce připravený připravený na něco docela jiného. Během několika málo sekund jsem mu s jeho pomocí vyryl do hrudi svatý symbol, což vedlo k moc pěknému světelnému efektu, zoufalému řevu démona a přímo epické smrti, kterou jsem měl tu čest vytvořit. Tělo se následně doslova rozsypalo na prach, vlastně to vypadalo, jako by ho polila láva. Symbol na jeho hrudi pomalu vyhasínal, zatímco bytosti na tribunách žádaly přídavek. Řekl bych, že jsou to ve skutečnosti o dost větší hovada, než já. Začínal jsem si být vědom své situace, tolik násilí, duší a krve mě dost pravděpodobně brzy připraví o rozum, jenže se tomu dost špatně odolávalo. Roztáhl jsem křídla, tak že krev z nich postříkala zeď. Všichni se tak mohli pokochat pohledem na mě. Jako odpověď na své jméno, které provolávaly jsem klasicky zařval. "JOOO!" Odškrábl jsem si křídlem na zemi další čáru, symbolizující oběť. Bylo po boji, ačkoli mým tělem stále proudil adrenalin a já chtěl ještě víc téhle špinavé, zvrácené zábavy, měl bych spíš hledat způsob, jakým se odsud v případě nouze dostat. V momentě, kdy už jsem se sám chystal opustit arénu, můj pohled padl na podivný symbol na zdi. Chtěl jsem se ho vydat prozkoumat, nějakým trochu nenápadným způsobem, proto nijak nespěchal spět, na místo toho, nechal dav vybrat mi dalšího soupeře. Ve zlomku vteřiny, mým bokem projela pronikavá bolest, nemusel jsem hádat dvakrát, jde o toho teleportujícího se hajzla, o kterém mi vyprávěla Fárn. No tak tohle si užiju. Prolétlo mi hlavou, zatímco jsem se sám sebe snažil přesvědčit o tom, že nejdůležitější je zjistit význam toho symbolu, nevidím ho totiž poprvé.

Fárn: Stála jsem narovnaná z hlavou hrdě zdviženou. Můj sebejistý pohled několikrát prolétl po holých kamenných stěnách arény. Do zorného pole se mi brzy připletl i můj protivník. Docela velký opelichaný a krví sprasený vlkodlak právě trhal něčí tělo na kusy. Spražila jsem ho opovrhovaným pohledem, kdybych to měla ve zvyku, tak si možná i odplivnu. Brzy si mě všiml a zaměřil na mě své žluté oči. Arénou se rozeznělo jeho řev a hned na to hlasitá odpověď publika. Rozběhl se přímo proti mě, já se ani nepostavila do bojového postoje, jen vyčkávala na místě. ´Ale no tak... Já bojovat nebudu.´Zakroutila jsem hlavou, úhybným manévrem se vyhnula jeho ráně a s lehkostí vyskočila na nedaleký balvan. V této aréně totiž bylo krom písku naaranžovaných několik velkých balvanů a ostrých skal. Docela výhoda pro mě. Netrvalo ani vteřinu a stáli jsme tváří v tvář. I přes nevyrovnané síly se vlkodlak dopouštěl chyb, kterých bych normálně mohla velice dobře využít pro útok, ale já jen odrážela jeho výpady a poskakovala z jednoho místa na druhé, abych se vyhnula boji. Ano kdybych chtěla, nebude mít tenhle souboj dlouhého trvání, řekla bych, že tenhle protivník je silně pod mojí úroveň. Prostory se linulo velice hlasité bučení. No asi to nebyla uplně podívaná, kterou čekali. Jediné co nechápu, jak to, že ještě náš souboj nepřerušili, v tuhle dobu už obvykle bylo po boji. Nahlédla jsem k bráně. Ta se zatím ještě ani nepohnula. ´Ale noták, Jak tu mám dlouho šaškovat?´Bohužel tohle moje zaváhání byla chyba, které vlkodlak využil. Silnou ránou mě poslal k zemi. Dost mě to překvapilo. Než jsem se stačila uplně zvednout schytala jsem další. Z nosu mi tekla krev. Naprosto mě to rozzuřilo, ještě jednou jsem se ohlédla k těm blbým vratům....´Nic. No tak dobře. Zabít se nenechám.´ Vyhoupla jsem se na nohy a sledovala vzdalujícího se protivníka, jak si užívá přízeň publika. Jak se zdálo asi byl nějak vyhrazený na bílé růže. Každopádně mu je diváci házeli ve velkém. Využila jsem situace a vyhoupla se na nohy. Vylezla jsem na jednu z plošin, kde těch růží bylo požehnaně. Původně jsem nechtěla ukazovat, své dovednosti, ale teď mě hnala hlavně pomsta. Když ty růže tak miluje. Chvíli jsme vyčkávala, než si mě všimne. Věnoval mi zářivý úsměv a za podpory diváků vyskočil. Možná měl v plánu dopadnout přímo přede mě. V tu chvíli, kdy letěl vzduchem, já použila svou magii. Pomocí rozpažených rukou jsem zvedla růže do vzduchu a zpevnila je. Na tváři mi hrál lstivý úsměv. Pohybem ruky jsem poslala růže v před přímo proti vlkodlakovi, neměl šanci se nijak vyhnout. Opevněné růže mu prolétli skrz tělo. Sklopila jsem zrak a sledovala, jak zakrvácené tělo připomínající cedník padá k zemi i s neušpiněnými růžemi. Ty, které prošli jeho vnitřnostmi, jsem nechala ještě levitovat ve vzduchu. Ještě nějaký okamžik jsem hleděla do čerstvé kaluže krve a pak na to z výdechem nechala spadnout i zbylé, teď už rudé růže. Tenhle kousek byl sice dost náročný, ale mě poháněl vztek, hodně vteku a nenávisti. Pološíleným pohledem jsem se rozhlížela po ledově tiché aréně. Sehnula jsem se k zemi a jednu s těch růží, kterou jsme nenutila vzlétnout, vzala do ruky. Moje uši pohltilo hlasité burácení davu. ´Neskutečné...Nemám slov, opravdu hovada.´Pomyslela jsem si tiše v hlavě. No když už jsem svou magickou schopnost odhalila, na krku si ten obojek nenechám. Růže se mi v ruce rozrostla a doplazila se až k zámků. Netrvalo dlouho a těžká pouta se válela opodál. Rukou jsem si několikrát promnula spálený krk a pořádně si otřela krev z nosu z tváře. Ozval se gong. Schválně co se bude dít teď. Ale jisté je jedno, elektřinou mě už nikdo uspávat nebude.

Ten zmetek byl zatraceně rychlý. Vlastně Fárn docela chápu, pokud o něm nevěděla, je jasné, že se mu ji sem podařilo dostat. Rána na boku mi sice nijak zvlášť velké starosti nepřidělávala, jenže se mi ho stále nedařilo trefit ani použít jeho krev. Proto jsem se rozhodl na místo nějakého zdlouhavého odstřelování a námahy, která by nejspíš neměla nijak valného účinku, ještě k tomu by diváci viděli, jak mi dal zabrat, zvolil trochu jiný způsob boje. Vytvořil jsem kolem sebe relativně malý, neprůhledný štít z prokleté krve, protkaný temnou magii a přistoupil k nejbližší mrtvole. Následně jsem z jejího rukávu uřízl drápy úzký pruh rudé látky, s jehož pomocí si zavázal oči, aby mě nerušily okolní vjemy. Pravda, mohl bych je jednoduše zavřít, ale tohle bude vypadat jistě daleko lépe. Štít, který mi byl až do teď oporou, jsem nechal, jako tlakovou vlnu rozlétnout se kolem. Teleportujícíse blb sice dokázal uhnout, ovšem trefit ho ani nebylo mým záměrem. Chtěl jsem ho donutit, použít magii, abych neztrácel čas jeho hledáním. Bytosti na tribunách si začaly vzrušeně zeptat, jiní mě hlasitě povzbuzovaly. Nic podobného jim tu nejspíš ještě nikdo nepředvedl. Rozhlédl jsem se kolem, na hlučném místě, jako bylo toto, se nedalo orientovat ani podle sluchu, nicméně energetická stopa, kterou můj protivník vytvářel ho prozrazovala dokonale. Stejně jako vibrace v zemi, jež od něj doléhaly. Prostor kolem sebe, jsem vnímal, jako nějaké jezero pokryté hustou, černou mlhou, ze které nyní vystupoval bílomodrý oblak kouře ve tvary, jež připomínal lidskou postavu. Od jeho nohou, vycházely drobné vlnky, které mě upozorňovaly na pohyb, kdybych se nedíval jeho směrem. Teleportace funguje jako tunel, na jedné straně se vytvoří, na druhé zavře, nejprve se ovšem vytváří, proto, jakmile se náznak modré energie objevil dvě stopy osm palců a dvě pídě ode mě, nijak mě to nepřekvapilo. Dle způsobu, kterým přenesl váhy chodidel a lehce ukročil, mi byl jeho výpad více než zřejmý. Do jedné pracky jsem popadl jednoručný meč, se kterým bojoval, rychlým pohybem jsem ho vytrhl z ruky, během okamžiku, zbraň pohltila temná magie, následně se celá rozpadla na prach, jež se mi prosypal k zemi mezi drápy. Protivník vyjekl překvapením a zmizel, zatímco dav opět hlasitě jásal. Pochopitelně se mu teď nechtělo přibližovat, proto jsem se jen ledabile otočil jeho směrem. Dle jeho postoje mi bylo jasné, že se chystá k hodu, nějakého ostrého předmětu, při podrobnějším posuzování, se mi podařilo zjistit, co bylo nutné. Jednalo se o vrhací nože, něco kolem dvou tří set gramů. Vyrazil jsem jeho směrem a cestou se vyhýbal letícím ostřím. To poslední jsem srazil k zemi okrajem svého křídla. Teď už jsem ani pořádně nepotřeboval, svoji těžce získanou dovednost, bylo zcela zřejmé, co teď udělá. Přesně v momentě, kdy se začal objevovat nový portál, jsem se zastavil, nechal na svém obličeji poprvé za opravdu hodně dlouhou dobu vytvořit brnění, kvůli kterému vlastně to tetování mám. Dalo by se říct, že tvář, kterou jsem mu nastavil, teď vypadala, jako pokryta pláty, jež byly utvářeny podle nyní zářícího vzoru na mé tváři. Záměrně jsem nechal pouze tuhle část svého těla, aby bylo vidět, že jsem bez nejmenšího zaváhání odhadl jeho výpad. Svoji ruku jsem následně vymrštil tam, kde se brzy objeví můj sok, což bylo za mými zády. Během zlomku sekundy se tak rovněž stalo. Čepel zbraně mířící na moji hlavu se roztříštila o moji kůži, nyní připomínající zbroj a já mohl nahmatat kosti toho trotla, který se teleprostoval, přesně na moji ruku. Cítil jsem, jak se snaží dostat pryč, problikával, jako nějaká chyba v systému, víc se mu však nepodařilo. Jeho páteř jsem za hlasitého aplauzu trochu pevněji sevřel ve svých drápech, následně si sundal pruh látky z očí. Naskytl se mi parádní pohled na zmatený výraz toho nemotory. "Elfka nechává pozdravovat." Zazubil jsem se na něj nebezpečně, popadl ho ještě za hlavu, roztáhl křídla a vzlétl. Pochopitelně byl ještě na živu, dával jsem si dobrý pozor, abych mu tělo zevnitř rukou ještě příliš nepoškodil. Tetování na mém obličeji se vrátilo do původního stavu a já se tlumeně zasmál. "Vlastně se divím, že někdo jako ty, má vůbec páteř." Obrovskou rychlostí jsem se rozlétl proti zdi, do které mu zabořil tu jeho palici. Krvavou stoupou, jež zůstávala za jeho tělem začal na stěnu arény psát opravdu moc pěkně zdobné písmeno "Z", jež mělo průměr asi dvacet metrů. Jako ozdobu na konec, jsem ještě s notnou dávkou temné magie, obrovskou silou pod ono písmeno hodil, zbytek zmítajícího se mága, jež se rozmázl na takový pěkný abstraktní flek, pod písmenem. Zdálo se, jako bych to tím moc pěkně podtrhl. Zatímco jsem si užíval přízeň diváků, nezapomněl si vrýt do paměti symbol na zdi. Tohle bude nejspíš můj program na večer.

Fárn: Uplně jsem nevěděla co mám dělat. Ještě mi oči několikrát prolétly kolem arény. Lidé už pomalu odcházeli. Boj už asi skončil nebo nějaká přestávka To je fuk. No možná by se dalo někudy prolézt, ale pochybuji, že by to bylo tak jednoduché. Zvedla jsem nějaký šutr a silou ho hodila na tribunu. Jak jsem očekávala kámen se roztříštil o neviditelnou stěnu, jeho náraz udělal docela hezkou světle oranžovou vlnu. Hmm tak tudy né. Stále jsem setrvávala na onom místě, mříže od vstupu už dávno byly zdvižené, ale mě se tam teda nechtělo. V aréně se objevili tvorové ve stejnokrojích. Seskočila jsem z té malé skály a snažila se prostě nějak zmizet. Byla jsem dost zoufalá, uvědomovala jsme si, že nemám kam utéct. Několikrát jsem se ještě přemístila. Stále se přibližovali, obkličovali mě. Zaslechla jsem několik hlasitých výstřelů. Víc a víc jsem se přibližovala k onu podchodu. Srdce mi divoce bušilo a dech se zrychloval. Nahlédla jsem do jediné cesty, která mi zbývala. To se nepovede. Prolétlo mi hlavou. Při hlasitých ranách k mým nohám jsem už svůj instinkt nezvládla překonat. Nevím jestli se mě snaží zastrašit nebo zastřelit. Už se mi nechtělo bojovat a moc sil mi taktéž nezbývalo. Plnou rychlostí jsem se rozběhla do jediného místa, které vypadalo průchozí, navíc daleko od jejich zbraní. Jak mile jsme se tam objevila na obou stranách spadli mříže. To bylo tak předvídatelné, že nechápu, jak je možné, že jsem sem vlezla. Přepadlo mě zoufalství. Očima jsem slídila po těch střelcích jestli mě budou sledovat, až sem. Ne, Udělala jsem to co chtěli. Na obou stranách se kus za mřížemi začala pomalu spouštět nějaká matná stěna, vypadala jako plastová. Brzy dosedla do určených drážek. Místnost se začala plnit nějakým plynem. Uplně jsem začala zuřit a panikařit.Několikrát zazněl hlasitý železný zvuk, jak jsem se snažila odtamtud dostat. Namáčkla se co nejvíc na protější mříže. Plyn už jsem cítila ve vzduchu. Tupil mi smysly. Mysl jako by chtěla spát. Zadržela jsem dech. Nehodlám se tu nechat uspat. Skrčila jsme se ještě víc do toho rohu a snažila se naprosto uklidnit můj tep. Což se mi docela dařilo. Prostě ten plyn do plic nepustím. Bohužel mi to nevydrželo dlouho, začalo se mi mlžit před očima musela, jsem se nadechnout. Brzy se mi už nedařilo držet hlavu zdviženou. Snažila jsem se bojovat a do spánku neupadnout. Svalila jsem se do kleku. Místností se ozval zoufalí vzlyk, jak jsem se snažila marně postavit. Už to prostě nešlo upadla jsem na podlahu, oči se mi postupně začali zavírat. Pohltil mě strach a temnota.