Ytia, Mirys & Zareth

Té krve a násilí, se prostě nedalo nabažit, můj úsudek byl ta tam, chybělo už zas jen tak strašně málo k dokonalosti, chutnala úžasně, jakmile jsem duši tohohle mladého mága pozřel, po zádech mi přeběhl mráz a křídla se slastí lehce zachvěla. Jenže křik a rána střelnou zbraní do zad, mě poslali zpět na zem. "Ty hovado! Se prober! Vždyť jsi ji ukousl hlavu sakra!" S temný vrčením a držkou plnou krve jsem se otočil za zdrojem onoho zvuku. Byla to démonka, která mi vždy pomáhala připravit se na boj v aréně. V jejím výrazu se cosi změnilo, odhodlání bylo nahrazeno nervozitou, v momentě, kdy mi pohlédla do tváře. "Co seš kurva zač?" Ta slova téměř zašeptala. Netuším, jestli jí tak vyvedl z míry můj zkrvavený obličej, či výraz, který asi nevypadal úplně vyrovnaně nebo něco docela jiného, přesto jsem konečně přestal šílet a málem se zakuckal krví, kterou jsem měl ještě v puse. "Neukous." Ať už démonku vyvedlo z míry cokoli, bylo to pryč, neboť dala jednu ruku v bok a druhou ukázala na moji poslední oběť, kterou jsem ještě držel v ruce. "Ale ukousl." Pomalu jsem svůj pohled obrátil k tomu zohavenému krku, ze kterého ještě vytékala horká tekutina, hlava bezvládně vysela do strany na opravdu hodně tenkém kusu tkáně, moc dobře vím, že jsem té krve vychlemtal aspoň dva litry. Tohle byla opravdu hodně trapná situace a vzhledem k tomu, že jsem neměl, jak se z ní vymluvit, jsem se o to pokusil jen velice chabě. "Em...nene." Démonka, jejíž jméno mi do teď připadalo zbytečné zjišťovat, se ke mě začala pomalu přibližovat. "Ale jo." Volnou rukou jsem hlavu zvedl a pokusil se ji jakoby nasadit spět. "Vždyť to tam drží hele." Jakmile jsem ovšem hlavu pustil opět spadla ke straně, tentokrát se ovšem utrhla a s plesknutím dopadla na zem. "Ou..." Víc ze mě nevylezlo. Tahle situace už nemohla být víc potupná, proto jsem odhodil i tělo. "No já se dívám." Odbyla mě. Pohybem ruky jsem ze sebe odstranil veškerou krev, které byl ještě z arény pořádný kýbl a nezúčastněně prohlásil. "No a? Záleží na tom? Byl to snad někdo důležitý?" Démonka se na mě nechápavě zamračila, nakonec jen nevěřícně zakroutila hlavou. "Popravdě ona ani tolik ne, na rozdíl od toho mága, se kterým ses dnes rozhodl vybarvit arénu." Napětí v jejím hlase, mi prozradilo, že svá slova míní vážně. Trochu jsem se zamračil. "Počkej, co tím myslíš." Démonka, si mě chvíli prohlížela, jakoby uvažovala, zda mi to říct, nakonec však jen pokynula rukou vedle sebe. "Když mě necháš konečně dělat svoji práci KTERÁ ZAHRNUJE jestli o tom ještě nevíš I ošetřování tvých ran, povím ti to u toho." Jen jsem nad tím protočil oči, nechápu, co s tím furt má, jako bych snad někdy potřeboval její pomoc. "Hrrr...fajn." Jak jsem se vlastně dostal z arény? Prolétlo mi hlavou.

Fárn: To poslední co jsi pamatuji, byla hrozná únava, oči se mi zavíraly a tělo se nechtělo hnout. Pocit strachu a zoufalství zaměstnalo všechny mé smyl. Nakonec mě pohltila černočerná tma, ztratila jsem vědomí. Když se mi oči začaly konečně znovu otevírat. Praštilo mě do nich ostré bílé světlo. Obraz byl křivý a celý rozmazaný. Uši zaznamenávaly nejasné dotěrné zvuky, kterým sem nerozuměla, několikrát jsem zamžourala a pokusila se donutit unavené smysly zbystřit, což se mi brzy povedlo. Svaly celého těla se mi zachvěly a pomalu začaly znovu poslouchat mé příkazy. Pohled, který se mi naskytl, se mi ale vůbec nezamlouval. Srdce mi prudce zrychlilo a dech nabíral na hloubce. Opět jsem byla tam. Zavřená v cele s průhlednou stěnou a bílými zdmi. Těžce jsme se posadila na kraj postele. Nevím, jak jsem se sem dostala, ale je mi to jedno, hlavní bude dostat se odsud. Promnula jsem si sedřená zápěstí od okov a stoupla si na nohy. Na sobě jsem měla čisté oblečení. Dlouhé kalhoty bleděmodré barvy a bílé tílko. Zle jsem pohodila hlavou. Na mých rukou sice pouta už nebyla, ale na krku se mi opět leskl v protější stěně nový obojek. Pomalu se mi začala vyjasňovat předešlá situace. "To nééé, ale notak." Proběhlo mi hlavou. Něco se však změnilo. Vůbec jsem necítila svou magii, nedokázala jsme ji probudit, i kdyby tu rostliny byli, stejně bych je asi nezvládla k něčemu přinutit. To ten obojek. Svítila na něm oranžová znamení. Nejsou mi neznámé, podobné se používají na omezení magie. "No super, to mi ještě chybělo." Nervózně jsem si přešlápla a udělala několik korků napříč mého vězení. Vztek rychle přecházel v pocit bezmoci. Tohle se prostě nikdy nemělo stát. Já to neměla nikdy dopustit. Svíral mě ohromný vztek na tvory vlastnící arénu, na tvory, které jsem tu potkala a i na sebe samu. Jelikož mě ještě dost bolela hlava a bylo mi poněkud nevolno, sedla jsem si zpět na tu postel. Opřela jsem se se zády o stěnu a přitáhla k sobě kolena. Bosé nohy jsem si přikryla slabou dekou, sice tu není zima, ale je to tak příjemnější. Na svých rukou jsem měla vyměněné obvazy. Nová i stará zranění ošetřená a na hlubší ránách, které jsem z novu roztrhla při různém vzdorování zdejšímu personálu, se leskly nové stehy. Pro tentokrát, jsem si obvazy nechala. Rty jsem měla neskutečně popraskané. Mám totiž už velkou žízeň. Bez jídla sice přežiji dlouho, bez vody však ne, ale jejich si prostě nevezmu. Nešťastná z celé situace mi oči propalovaly, každého kolem jdoucího. Někdo mi můj výraz oplatil, někdo jen zarytě čuměl a někdo si mě vůbec nevšiml. Z arény se ozýval nějaký řev, to ostatně skoro pořád. Sklopila jsem zrak a opřela jsem svůj obličej se svraštěným čelem do klína a objala ho rukama tak, aby mi nebylo vidět do tváře a do očí mi nesvítilo to protivné světlo. S pocitem prohry a neskutečného ponížení se mi oči začaly opět pomalu přivírat, ale nesunula sem, jen poslouchala hlasy z venčí.

Pospíchal jsem tmavou chodbou, dál od dosahu většiny obyvatel místní arény, s provizorní mapou vlastní výroby v náručí, zatímco mi v uších jasně zněla slova démonky. Ten šmejd, jež se dokázal přemisťovat, patřil nejbohatšímu ze zdejších bytostí, prý nějaký Ridick. Nebyl to ale obyčejný bojovník, nýbrž něco jako verbíř. Vyšší pozice už v téhle díře není, tihle verbíři smí dokonce i na povrch, jejich hlavním úkolem není bojovat v aréně, ale závodit v tom, kdo přivleče zajímavější materiál, tenhle z nich byl nejlepší. Jeho imunita byla svatá a každý tady až na mě, to věděl. Problém byl v tom, že jeho úkol v aréně dokonce ani nebyl mě zabít, ale odchytit, protože jsem se začal nebezpečně vychylovat z jejich plánu...skvělé. Moc času nemám, než za mnou přijde nějaká váženější návštěva, určitě to bude na nejvýš zajímavé, proto jsem toho teď potřeboval zjistit, co nejvíce půjde. Ve svém pokoji jsem se stavil jen tak krátce, jak to šlo, ačkoli mi přijde, že duší je čím dál více a můj hlad naprosto neutuchající, bylo dobré doplnit si ztracené síly, bude to potřeba. Ta nepříjemnost s mágem však není jediná, kterou se mi podařilo zjistit. Démonka se mi přiznala, že důvod její až příliš velké nervozity, byly šupiny, které se mi po jejím výstřelu objevily na kůži, nic takového jsem si neuvědomoval, znamenalo to však jediné. Hranice na které se tu pohybuju, už je dost možná překročena ani s tímhle poznatkem jsem však nedovedl odolat duším, které mi následně naservírovali , zkrátka to nejde. Znak na zdi arény, znázorňoval další dveře, které vedly k něčemu o dost horšímu, než si většina zdejších bytostí dovede představit. Byl to dávno zapomenutý znak bestie, jehož znalostí se mohu pyšnit jen z toho důvodu, že jsem s ním sám poměrně nedávno pracoval, abych takzvaně osvobodil svoji podstatu, což se mi bohužel povedlo. Při té vzpomínce jsem se zamračil. Tuším, co se tady nejspíš děje a tentokrát je to moc velká špína i na mě, nesmím ve svých závěrech však být příliš ukvapený. Povedlo se mi získat lehkým omámením trochu DNA jednoho muže, na jehož nechutně drahém šatu byl právě symbol bestie, kdo jiný by měl mít přístup až na místo? Samotné odlákání stráží pro mě příliš velký problém nebyl, trochu rozruchu se postaralo o své, proto už jsem za pomocí DNA onoho muže v nestřeženém okamžiku proklouzl dovnitř. Do obličeje mě okamžitě praštil nával syrové temné magie, bytost která není ztělesněním zla tu nejspíš bude mít problémy i dýchat. Na rozdíl od ostatních částí pevnosti, tu nebylo žádné umělé osvětlení, jediné, co jsem u zdi nahmatal byla stará pochodeň, kterou se mi popravdě úplně nechtělo rozsvěcet, neboť vím, co se tu kolem plíží ve stínech. Po jedné straně však stěnu hyzdily obrovité mříže, proto jsem nakonec, přejel drápy po kameni a pochodeň zapálil. Snad ze všech stran ze ozvalo řinčení řetězů a výhružné vrčení, či syčení. Svůj tep jsem zpomalil na tu nejnižší možnou životní hranici, protože jsem dobře věděl, že oni o mě vědí a někteří na to mohou reagovat. Tiše jsem přistoupil blíž ke mřížím a přečetl jméno, na těm vyryté ve starém zapomenutém jazyce. Abadon. Znám to jméno, patřilo vysoko postavené démonce, která zmizela asi před sto lety. Osobně jsem se s ní však setkal jen jednou. Bez dechu jsem nahlédl do důmyslné cely, kde bylo obrovským množstvím řetězů, k zemi za obojek přivázáno podivné stvoření. Hlavu a krk to mělo velkého černého vlka s dlouhými jeleními rohy. Tělo bestie, světle šedé až bílé plné drobných i hlubokých ran a donekonečna se napínajících obrovitých svalů, přesto však vypadalo, jako by patřilo jinému zvířeti. Přední končetiny zakončeny dlouhými drápy a pokryty hustou černou srstí, zatímco ty zadní připomínaly kopyto sudokopytníka. Bylo to teprve podruhé v životě, kdy jsem si mohl prohlédnout bestiální formu démona, je to...zvláštní, ale velkolepý. Poprvé si to pamatuji na bitevním poli, když mi bylo něco kolem osmdesáti, tehdy jsem měl za úkol, ho zabít, podruhé zde...sebe tedy rozhodně nepočítám, nehledě na to, že pořádně ani nevím, jak vypadám. V další cele bylo stejně děsivě vypadající stvoření, podobné obřímu netopýru, jeho jméno mi však bylo cizí. Pokračoval jsem dál k podivně vypadajícímu minotaurovi s mrtvýma očima, zatímco přemítal nad tím, jak tu spolu tato stvoření bojují, hlavně jak se sem dostalo tolik démonů s bestiální formou. Pokud je mi známo, na světě nás je jen pár desítek a to se ještě všichni své tajemství snaží ututlat, jak se tak dívám, chápu proč, je to zaručeně neuvěřitelná atrakce. Po zádech mi při té představě přeběhl mráz. Zdálo se, že obojky jsou naplněny nějakou tekutinou, která zabraňuje tomu, aby se démon změnil zpět. Stejně jako ostré hroty způsobující bolest a strach. Na hlavní scéně arény jsem tedy zatím neviděl nic pořádného. U další cely jsem zůstal překvapeně stát. Uvnitř byl tvor doslova z legend, Vendingo. Ten démon podle starých pověstí propadl šílenství, které ho odmítá pustit z jeho bestiální podoby, je tak starý, že nikdo nezná jeho pravé jméno, proto se mu říká tak, jak jej pojmenovali ustrašení lidé. Na rozdíl od ostatních, vendingo na sobě neměl obojek, tudíž na pověstech o věčném šílenství nejspíš bude něco pravdy. Tiše jsem se přikradl k další cele, tahle bylo obrovská. Přiznávám, že mi trochu vyschlo v krku, když jsem to viděl a na okamžik zaváhal, jestli se mám nahlédnout dovnitř. Zvědavost ovšem vyhrála, proto jsem se trochu naklonil, abych lépe viděl a zapátral zářivýma očima po obrovské cele. K mému překvapení však byla prázdná. Na podlaze bylo jen spousty železa, řetězy, něco jako obří náhubek, další popruhy a mechanismus, jež měl bestii nejspíš držet při zemi, nikde však žádné stopy po boji. Přesto jsem však nervozně zatěkal očima po cele. Tenhle jedinec už je tedy buď mrtví, což doufám...nebo na své místo teprve čeká. Vyhledal jsem pohledem popisek, kousek od mříží, abych viděl, komu měla patřit, když jsem však jméno přečetl, po dlouhé době jsem se skutečně zhrozil. Zareth. Pochodeň mi vypadla z ruky a jak uhasínala můj tep i dech nabírali na rychlosti, zatímco jsem očima přeskakoval mezi jménem a vybavením uvnitř cely. Bestie kolem, vycítily můj neklid a začaly být pěkně hlučné. Ony mi však starosti nedělaly, začínal jsem propadat panice úplně kvůli něčemu jinému. Dal jsem ruce před sebe a začal couvat od cely, zatímco tiše opakoval. "Nenenenene." Zarazila mě až rána do nějakého stolku ze kterého, jsem něco shodil. Podivnou lahvičku jsem chytil za letu, jenže část jejího obsahu se mi dostala na kůži mého předloktí. Otevřel jsem ústa v neslyšném výkřiku, když se mi krom obrovské bolesti v místě, kde se mě tekutina dotkla objevily i černé šupiny. Ruka začala celá pulzovat a ať jsem se snažil, jak chtěl nedařilo se mi účinek podivného séra zvrátit. "To ne, to ne." Nakonec jsem obvázal tuhle část krví nasáklým obvazem, jež jsem měl do teď obmotaný, kolem rány na boku. za pár hodin, by to snad mělo zmizet, už jsem o týhle odporný věci slyšel. Musel jsem se hodně snažit, abych tu na místě nezačal absolutně histerčit. Lahvičku jsem trochu roztřeseně vrátil spět na místo a opravdu hodně rychle zmizel z tohohle oddělení pryč. Musíme se odtud s Fárn dostat, OKAMŽITĚ. Jenže vytvořit nějaký rozumný plán útěku, ještě chvilku zabere. Rychlým krokem jsem pokračoval chodbou spět ke svému pokoji, dokud mě z přemýšlení nevytrhl hlas démonky, z přípravny. "Tady jsi! Všude tě hledám." Zbavil jsem se nervozity ve svém hlase, a ležérně mávl rukou. "Mám snad zase nějaký problém?" Démonka na zlomek vteřiny sklouzla pohledem k mé obvázané ruce, nejspíš ví, že jsem tohle zranění předtím neměl. Místo aby na ně však upozornila, se zářivě zazubila. "Právě naopak, jdu ti říct, že jsem vyřešila to tvé nedorozumění z arény." Zůstal jsem na ni nechápavě zírat. "Jak jako?"

Fárn: Prudce se mi otevřely oči dokořán. Musela jsem asi usnout, ale to je teď jedno. Můj sluch podráždilo docela nepříjemné ťukání na mou celu. Tep mi prudce šplhal vzhůru, stejně jako adrenalin v krvi. Osobu, jenž se mi připletla do zorného pole, jsem ihned propálila nenávistným a agresivním pohledem. Zase on. Docela mladě vypadající upravený mág, ten který mě nazval investicí. Jeho posměšný, zábavný pohled a klidné ruce podél těla, mě víc a víc provokovaly. Obličej se mi změnil v jednu velkou grimasu vzteku a nenávisti. Tentokrát jsem se však z postele nezvedala. Nemělo to cenu. Místností se rozezněla mágova slova. "No vida, zkus příště nevypadat, jak otrhanec z pole a budu s tebou docela spokojen. Věděl jsme, že se umoudříš. Dokonce si mě i překvapila." Mluvil na mě, jak na nějakého čokla. Můj naštvaný výraz nepolevoval, ba naopak. Ale jeho to od radosti neodradilo, jak se zdá. "Klidně se mrač, však si časem zvykneš." Ušklíbl se a odešel. Od mé cely ho doprovodil můj pohled, kterým bych ho nejraději poslala do hrobu, bohužel tuhle schopnost nemám. Ale jednou se pomstít, nezbude s tebe nic víc, než škopek krve a po podlaze rozházené magické vnitřnosti. Co je to vůbec za kreténa, když mě přišel říct jen tohle. Já si teda na nic zvykat nebudu. Moje naštvání přešlo pomalu v zoufalství. Já chci pryč...pryč, jedno kam, jen pryč od sud. Brzy jsem se uklidnila. Obrazovka dole v chodbě byla zapnutá. Vzala jsem si deku a sedla si na zem před ní, abych se mohla dívat, co se dnes různě v arénách dělo. Viděla jsem několik docela zajímavých střihů soubojů, dnešek byl docela rušný. Dokud nezaznělo známé jméno.. Zareth. Od začátku jsem bedlivě pozorovala celý jeho souboj. To je kašpar... že mu to není blbý, se takhle předvádět, ještě s radostí. To jsem o něm měla teda vždycky vyšší mínění. Když se tam však objevil můj únosce, svaly v celém těle mi ztuhly, ten kdyby se mi dostal pod ruku. Na tuhle podívanou jsem se těšila i já. Na krátkou dobu mnou projela lstivá radost, když mágova krev zbarvila žlutý písek arény. Zmetek jeden hnusnej přemisťovací. Tady mi ani nevadil směšný Zarethův šátek přes oči, ba naopak tohle byla docela sranda. Uznávám za tohle divadlo by si Zareth zasloužil potlesk i ode mě. Radost mi však postupně mizela z tváří. Toho démona jsem nepoznávala, vypadla jako dravé smyslu zbavené zvíře, které jen čeká na to, než mu pod nos přijde čerstvá kořist. Šílenství v jeho tváři mi prostě nemohlo uniknout. Obavám se, že dneska za mnou už nepřijde i kdyby chtěl. Sice jsem ráda, že je ten zmetek po smrti, ale z tohodle kouká hrozně velkej průšvih. Myslím, že si Zareth něco vyslechne. Pravděpodobně už je teď někde zavřenej v cele s pocuchaným vědomím. Já ho ale varovala. Zvedla jsem se na nohy a pomalu projela celou místnost pohledem. Na stole stále ještě ležela ta věc z tekutinou, neskutečně mě to lákalo. Hodila jsem hlavou, aby se mi trochu porovnaly překážející vlasy a láhev propálila pohledem, ale nepřiblížila se k ní.

Zabouchl jsem za sebou dveře od svého pokoje a proklouzl dovnitř, následně velice pečlivě přejel pohledem po místnosti, abych zjistil, jestli tu nikdo nebyl. Žádné podezřelé stopy ani náznaky energie jsem však nenašel. Ještě na okamžik jsem posečkal, než si troufl vyhrnout obvaz na ruce. K mé smůle šupiny zůstaly tak, jak jsem je tam nechal před chvílí. Nejdřív jsem svoji ruku probodl nenávistným a zhnuseným pohledem, po chvilce mě však přepadla zvědavost, natáhl jsem tedy tu druhou, abych se toho místa mohl dotknout. "Zvláštní." Zamumlal jsem a přejel po té zhyzděnou části končetiny ještě proti směru. Se syknutím jsem však ruku odtáhl a zaraženě na ni upřel svůj zrak, na několika místech se leskly krůpěje krve. "Ostrý...no jasně...kdy taky ne." Zamumlal jsem pro sebe. Vlastně mi to svoji strukturou trochu připomínalo nějaké pevné sklo, z jedné strany hladké a lesklé, zatímco z druhé samé střepy. Ruku jsem si opět převázal, vlastnosti této formy můžu řešit, teprve tehdy, až na to bude čas, což rozhodně není teď. S trhnutím jsem odtáhl závěs na skříni, pod kterým se choulila bytost. Byl to jeden z těch opláštěnců, pečlivě svázaný, ovšem bez zranění. To právě jeho DNA jsem si propůjčil na otevření dveří, bude se ještě jistě hodit. Práce s tímhle pytlem střev sice ještě nebyla dokončena, bohužel ostatní se po něm začali vyptávat. Posedl jsem jeho tělo, abych si mohl vrýt do paměti podrobný obraz budovy a fungování přístrojů v části s bestiemi, následně zvrátil některé jeho vzpomínky i myšlenky, jakmile byla práce hotova nechal jsem ho být a zatímco mu zakrýval límečkem část krku s vypáleným pentagramem, se s úlisným úsměvem zeptal. "Co jsi dělal poslední dvě hodiny?" Muž se na mě nechápavě podíval. "Hledal jsem jakékoli přínosné informace a hlídal vězně." Jen jsem lehce pokýval hlavou. "A dál? Co jsi tu našel?" Opláštěnec si prohrábl vlasy. "Nic podezřelého, raději se ale ještě za pár hodin vrátím." Po těch slovech odešel z mé sametové cely. Přes dveře ke mě dolehly hlasy z venčí. Ten koho potkal byl zřejmě překvapený, že ho vidí, nejspíš jsem byl z jeho zmizení podezřelý. Ještě nějakou dobu jsem pracoval na možnostech řešení různých komplikací při útěku, jakmile jsem však byl hotov, nalil jsem do velkého džbánu průzračnou vodu, zkontroloval, jestli nenese stopy magie stejně, jako jablko a křupavý chléb, který z neznámých důvodů čekal u mě v pokoji pokaždé, pravděpodobně jen z estetických důvodů, upravil obvaz na ruce a vykročil směrem k cele Fárn. "Chci mluvit s elfkou." Řekl jsem podezíravému opláštěnci, jež se na mě nejdřív díval, jako by posuzoval, zda mi bude lépe slušet oprátka nebo gilotina, následně však jeho obličej nabral nevídaně přívětiví výraz. "Ale jistě." Své podezření jsem si nechal pro sebe. Co to sakra je? Proč mě nechávají? To jsi jsou tak jisti bezvýchodností mé situace? Tyto myšlenky jsem však rychle zahnal, neboť před Fárn i ostatními musím působit naprosto sebejistě a uvolněně, navíc stylové antré ještě nikdy to nikoho nezabilo. "O nic nejde, jen ji trochu vyškolím." Zazubil jsem se na toho pobudu, který jen pokrčil rameny, přičemž se dveře otevřely. Zahalil jsem sebe i své okolí do černofialové mlhy a proklouzl dovnitř, jako v podstatě kus oblaku. Jídlo jsem samozřejmě odložil stranou, ještě by mi kazilo výstup. Trochu jsem roztáhl křídla a vzápětí na svém těle rozsvítil tetování, která by mělo být přes mlhu vidět. Elegantně jsem pravé křídlo chytil do pravé ruky a vyzvedl ho do vzduchu, jako by to byl plášť, následně provedl velice dramatickou úklonu při které se kouř kolem rozplynul. Pár sekund jsem v ní celý zářící setrval, než jsem konečně magii utnul a se širokým, zubatým úsměvem, prohlásil. "Tak jsem ho pozdravoval, abys věděla." Složil jsem obě křídla opět za záda a začal si rádoby znuděně ovšem stále s namyšleným, potutelným úsměvem ve tváři pokračoval, zatímco si ledabyle prohlížel drápy levé ruky. "Dary můžeš začít nosit od osmi do devíti, to mám totiž úřední hodiny, děkuj klidně hned, jsem připravený." Jak jsem dneska slyšel, Fárn bojovala, musí tedy nabrat ještě trochu síly, ale s útěkem mi snad bude schopná pomoci, můj úkol teď byl, nedat na sobě znát žádnou nervozitu. Můj pohled něco upoutalo, na okamžik jsem se zadíval na eflku, jejíž duše zářila nějak moc jasně. Sakra uklidni se! Vždyť jsi teď měl dvě! Snažil jsem se sám sebe přesvědčit. "Jak se daří? Vypadáš už trochu líp...furt hrozně...ale trochu líp, což se určitě nedá říct o tvém posledním soupeři." Zasmál jsem se. "Dobrá práce."

Fárn: Ponořená ve svých myšlenkách jsme zakotvila znovu na té posteli, je to asi to nejpohodlnější místo tady. Doufaje, že mě už dneska nebude nikdo otravovat jsem si lehla na záda a koukala do bílého stropu. Nevím, jak dlouho jsem tam jen tak nečinně ležela. Najednou jsem ucítila známou energii a brzy i známí hlas... Zareth je tady. Otočila jsem se směrem k pomyslným dveřím, které jsem před ani né vteřinou slyšela cvaknout. To co jsem spatřila mě však nejprve trošku vylekalo, rychle jsme se vymrštila do sedu a přilepila se na zeď. Poté my však došlo o co tady jde, ten aby se jednou nepředváděla, pousmála jsem se a uvolnila napětí svých svalů. Pozorovala jsem, jak Zareth doslova září v té černé mlze, vypadalo to docela zajímavě, hned na to se uklonil s křídlem v ruce a nechal magii zmizet. Samozřejmě se šel vejtaha pochlubit, svou výhrou. "Já viděla, působivé." Když mi řekl, kdy mu mám přinést dary. Propálila jsem nechápavým unaveným pohledem. "Ha Ha Ha, jako bych tu něco měla, že." Řekla jsme otráveně. Načež hlasitě vzdychla. Zareth mě na malý okamžik přeměřil podivným pohledem. Co to jako bylo. Se svraštěným obočím jsem trochu snížila hlavu, ale nespustila ho z očí. Když se zeptal, jak se mám. Tázavě a zmateně jsem se na něj podívala. "To je vtip....? Promiň ale nemám zrovna náladu na vtipkování." Skoro jsme to na něj zavrčela, To jsou mi ale blbý fóry, jak se mi asi může dařit.... Zavřená v nějaký cele a on se ptá, jak se mám. Možná bych na něj nemusela být tak nevrlá, ale on mě s tou jeho hrozně dobrou náladou prostě vytáčí. Když zmínil boj. Zkřížila jsem si ruce na prsou, sklopila zrak a hodně zahanbeně a nešťastně zabručela. Jeho pochvala byla pro mě jako jed, tohle se nedělá, já neměla na výběr a on se mi ještě směje. "O tom mluvit nebudem. Chtělo mě to zabít, psisko jedno hnusný, vypelichaný, smradlavý, hloupý, ošklivý .... " Mumlala jsem naštvaně. "Co ty vlastně, co ti na to řekl, divím se, že si tu vůbec celý. Myslela jsem, že budeš někde.... no to je jedno."

Zářivě jsem se na ni zazubil. "Jen maličkost." Její slova chvály na mě zapůsobila víc, než jsem si byl ochoten připustit. Snad nemůžu být zas takový náfuka...no možná jo, vždyť na tom nesejde. Fárn vypadala unaveně, vážně hodně, snad jí to jídlo trochu postaví na nohy, zatím jsem si však jen spokojeně sedl na zem a nechával ho schované za svým křídlem. Očividně neměla chuť vtipkovat, to ani já ne, jenže jí tenhle fakt nesmí ani napadnout. Mávl jsem ve vzduchu drápovitou prackou. "Ale jdi ty, trocha zábavy ti jen prospěje, hůř než teď už na tom nejspíš nebudeš, tak to ber jako pokrok." Fárn byla možná téměř až nešťastná z toho, co tomu vlkodlakovi provedla, já však zvedl ukazováček do vzduchu, abych svým slovům dodal důraz a spiklenecky se na ni usmíval. "No ovšem, proto z toho nemusíš dělat vědu, neměla jsi na výběr, zároveň jsi mohla upustit trochu páry, protáhnout svaly a ještě tě považuju za talentovanýho mága, vždyť to jsou čtyři v jednom, uvolni se trochu." Při její poslední otázce můj výraz poněkud ztvrdl. "Ne, jen to klidně dopověz, kde bych měl být?" Do mého hlasu se částečně vedral výhružný ton. Ano...tahle zkutečnost mě taky znervoňovala, já prostě nevím! Netuším, co to má znamenat! A dohání mě to k šílenství! Nejraději bych Fárn vysvětlit svoji situaci, nikdy jsem ale na svěřování moc nebyl, proto jsem se opět opřel do role a nechal vymizet známky napětí ve svém obličeji, přičemž si troufale opřel hlavu o zeď tak, že jsem teď elfce odhalil nekryté hrdlo. "Kouzlo osobnosti, řekl bych." Na okamžik jsem se odmlčel. "Jo a mimochodem, mám cestu ven, za dvě elfské duše by to snad mohlo klapnout, pokud uděláš přesně to, co ti řeknu, zítra touhle dobou, už bys mohla být odsud pryč." Jestli se totiž věci podělají ještě víc, bude Fárn moji poslední možností útěku.

Fárn: Byla jsem velice překvapena, že se do mě Zareth slovně nepustil. Obvykle mě zasype urážkami hned, jak otevře pusu. No to nechám bez povšimnutí. Zajímala mě hlavně jeho odpověď na mou poslední otázku. Zarethův hlas i výraz se trochu pozměnil. Přesto, že mě vyzval k dořeknutí mé věty, já jen zakroutila hlavou. Nevím, zda ten tón má znamenat, že o tomto nebezpečí sám ví nebo čeká jestli ho urazím. Nemohla jsem se rozhodnout, ale nakonec jsem velice tiše až skoro neslyšně špitla. "V cele s přeraženou čelistí?" pečlivě jsem sledovala jeho reakci. Nemám totiž v plánu ho nějak naštvat nebo urazit, což sice nevím, jak se mi povede, protože on se urazí opravdu z mála, o mnoho horší, než kde jakej elf a to je co říct. Narcis jeden. Bohužel je tu asi jediný, kdo by mi mohl nějak pomoci. Propadala jsem v zoufalství, když si uvědomím na koho tu vsázím. Snad to na mě nebylo znát. Když si Zareth opřel hlavu v záklonu o stěnu a pronesl tu větu, protočila jsem očima. Tak tohle gesto si mohl odpustit. Já se samozřejmě z té postele ani nehla. "Dej si pozor, ať někoho nenapadne sledovat kouzlo tvé osobnosti přes mříže." Nemyslela jsem to nijak zle, spíš jako přátelskou radu, to mu to opravdu není divné, tohle skončí špatně. Jak mile jsem uslyšela o cestě ven, dost jsme ožila a vzpřímila celé tělo. Sice chtěl dvě elfské duše, ale no co. Je to míně než původní nabídka a nebudou to první elfové, kterým vezmu život. Bez většího rozmýšlení nebo vyptávání na podmínky jsem jistě prohlásila. "BERU, jen mě odsud dostaň." Následoval dlouhý pohled do jeho očí. Vím, že tohle si vypiji. Pochybuji, že dodrží slovo, ale pokud mě dostane ven. Lepší východisko nemám. Ale doufám, že to přežuju ve zdraví. Ze skočila jsem z postele a sedla si naproti démonovy. Nohy jsme složila pod sebe a rukama se opírala o tvrdou podlahu.

Po jejích váhavých slovech, jsem se trochu zamračil a zatnul ruku v pěst. "Abych ji náhodou já někomu nezlomil." Víc jsem to odmítal řešit, teď není dobrá doba, na to být naštvaný. Stisk jsem tedy opět povolil a už s drzým úšklebkem na tváři jsem sledoval elfku, ve které se mlátily všechny možné pocity. Jaký to zajímavý exemplář. Dokonce jsem jí ani neutrhl hlavu, za to, co řekla následně, což byla první věc, kterou jsem měl v úmyslu udělat. Vzpomněl jsem si na pár nepěkně strávených let v andělské cele. "Ještě jednou řekneš, něco podobnýho a budeš doufat, že ty mříže jsou dost silný na to, aby tě přede mnou uchránily. Pamatuj si to." Oznámil jsem jí jakoby nic, ale ve skutečností svá slova myslel smrtelně vážně, čehož by si pozorný posluchač, kterým Fárn jistě je, všiml. Tady prostě uhodila na špatnou strunu. Fárn souhlasila prakticky ještě dříve, než jsem stačil domluvit, nejspíš už je na tom opravdu hodně špatně. Nehodlal jsem na sobě nechat znát překvapení ani úlevu a jen se dále nanejvýš spokojeně usmíval. Když si ke mě přisedla trochu blíž, měl jsem co dělat, abych svoji pozornost odtrhl od tý magii nabitý duše. Bylo by to tak neskutečně snadný. Na malý okamžik jsem nebyl schopen mluvit, vzápětí naprázdno polkl konečně zabodl oči do těch jejích. Hrudník se mi teď zvedal o trochu víc, možná i rychleji. "Em...jo. Ještě jedna věc, sice mě tvůj zápal těší, ale přesný podmínky ti musím říct ať chci nebo ne...takže. Jestli se ti podaří dostat ven, musíš mě za jakoukoli cenu udržet na živu do té doby, než mi seženeš dvě elfké duše...pořádný. Vidíš? Nic složitýho. Navíc je taky možný,že odsud do konce tvýho života vůbec nevylezu takže budeš mít klid." Zazubil jsem se na ni a natáhl ruku. "Platí?" Tetování na mém těle začalo opět zářit, stejně jako oči. "Vážně pochybuju, že ti tu někdo dá lepší nabídku." Teď už jsem byl opět naprosto klidný, prostě ji nesmím sežrat, kohokoli, jenom ne tuhle.

Fárn: Samozřejmě jsem očekávala tuhle reakci. Pan dokonalý by se přece do cely zavřít nenechal. Protočila jsem očima a nechala to být doufaje, že Zareth si nebezpečí uvědomuje a tohle všechno je laciné divadlo. Chvíli jsem na něj jen zůstala koukat, když mi začal vyhrožovat ohledně mříží, co se mu kdy asi stalo, že takhle vyjel. Normálně bych se do něj pustila, co si to ke mě dovoluje, ale jak už jsem dnes řekla, nechci ho naštvat. Nechala jsme celou situaci být a souhlasně přikývla. "Promiň, já nevěděla že se tě to tak dotkne." Můj výraz byl po celou dobu dost neutrální, asi jeden z nejpřívětivějších, co jsem za poslední dobu měla, většinu tady se totiž obvykle snažím zabít pohledem. Tak moc mě mrzí, že tuhle schopnost nemám. Zareth na tom taky nebude asi nejlépe, přísahám, že se teď na mě podíval, jako by mě chtěl sežrat k večeři. Svraštila jsem nechápavě obočí a snížila malinko hlavu, jako bych se mu chtěla podívat do očí. "Emmm Jsi v pohodě." Vypadlo ze mě tiše. Ne že bych čekala nějakou odpověď, ale to ticho, co tu panovalo se prostě nedalo vydržet. Jeho podmínky sice měli pár drobností, jenž bych ráda odstranila, ale to prostě teď nejde. Narovnala jsem se v zádech a následně se vyhoupla na nohy. "Fajn, Platí." Ruku jsem taktéž natáhla, ale ještě mu ji přímo nepadala. Zabodla jsem mu svůj zrak do tváře s výrazem plným čekáváním, neboť jsem uplně nevěděla co se bude dít dál.

Vzhledem k tomu, že Fárn se za svoji hloupou poznámku téměř okamžitě omluvila, rozhodl jsem se to nechat plavat, ačkoli ji důkladně propálil podrážděným pohledem. Prej dotkne...ale kdepak, vůbec ne...proč by taky mělo. Prolétlo mi podrážděně hlavou, své myšlenky jsem však nahlas nevyřkl. Stejně, jako se zdržel komentáře při její další otázce. Ne...dá se o mě momentálně říct hodně, ovšem rozhodně ne to, že bych byl v pohodě. Natáhl jsem k ní drápovitou pracku a jemně se dotkl špičkou jejího prstu, v ten moment se znaky vyryté do drápu rozzářily, stejně jako mé tetování i oči, ještě jsem trochu natáhl jedno křídlo abych tak zakryl výhled kamery. Záře jakoby přeskočila Fárn do kůže, následně se její cévy v místě dotyku začaly obarvovat do tmavě fialové, téměř černé která velice rychle protekla až na její záda kde utvořila můj cejch, ve formě obrovského draka. Celý tenhle proces možná mohl trochu pálit, ale nějak to přežije. Po zádech mi přeběhl mráz, jakmile došlo k propojení. Fůůů...nemám to rád. Kouzlo pominulo stejně jako rychle, jako se objevilo. Odkryl jsem křídlo, pod kterým bylo ukryto jídlo s vodou a pomocí něj ho přisunul až k elfce. "Dobře...a teď jez, musíš nabrat sílu." Pokračoval jsem klidně. "Sám jsem to natočil a zkontroloval, nic tomu není, žádné stopy magie ani jedů." Vysvětlil jsem ji, snad jí ta malá úprava zad nebude vadit.

Fárn: Ani ne po vteřině se Zareth dotkl mého prstu, Znamení na drápech silně zářila, skoro jsem to necítila, co mi však nemohlo uniknout. Mou rukou projela ostrá pálivá bolest. Vytřeštila jsem oči a trochu poskočila dozadu, na vrchní straně dlaně se od prstu linul podivný proud jakési černofialové barvy, rychle plynoucí mým zápěstím až k ramenu. Trochu jsem zpanikařila a rukou několikrát promáchla ve vzduchu. Celá mě i se záda dost pálila, ale já nevydala ani hlásku, trochu jsem se otřásla a následně se nechápavě podívala Zarethovi do tváře. Dech se mi prohloubil a srdce zrychlilo. Nebylo to nic tak hrozného, ale já se prostě lekla. "To si mě nemohl varovat." Vyštěkla jsem trochu zmateně. Následně se několikrát otočila zrakem za místy, kde jsem ještě stále cítila palčivou bolest. Na vrchu mých zad se objevily nějaké podivné tvary připomínající asi nějaké výstupky, dál jsem však neviděla. Ještě jednou se mi ošilo celé tělo. Ale už jen ze špatného pocitu, neboť bolest brzy odezněla. Během chvilku ke mě Zareth něco přisunul. Vypadalo to jako nějaké jídlo a voda. Rozkázal mi ať to sním. Naprázdno jsem polkla, hlad i žízeň mě sužovala už dlouho. Ale i tak jsem Zaretha přeměřila nedůvěřivým pohledem. "Jsi si jistý? Kde jsi to vzal." Nedařilo se mi skrýt hladový výraz. Oči si prohlížely vodu, jablko i chléb, jenž voněl až sem. "Emm asi ne, mám z toho trochu obavy." Jídlo jsem nechala ležet na podlaze a šla si sednout na postel, abych byla co nejdál od toho.

Fárn se pochopitelně příliš nezamlouval průběh propojení, ještě k tomu se na mě drze utrhla. Já sám musel zakrýt překvapení ve svém hlase, když jsem jí odpovídal. "Nebuď taková bačkora." Naposledy, když jsem používal cejch, byl prostě trochu menší a vypadal o dost jinak, jenže to bylo ještě předtím. Nad její nedůvěřivou otázkou jsem protočil oči. Copak nemůže zdržovat někdy jindy? "Ano jsem si jistý. Všechno jsem sám zkontroloval a připravil, nic tomu není. Vážně tě nechci otrávit, ale dostat ven, potřebuješ jíst." Podebral jsem jablko křídlem a opatrně jej natáhl směrem k elfce, ta postel zas tak daleko nebyla. "Jen jablko." Následně, se přesunul do kleku a stále si hlídal clonu před kamerou. Zhluboka jsem se nadechl a s výdechem mi krom vzduchu z úst vyšel i černý kouř, jež zůstal na podlaze a nepatrně se vlnil. Pohybem ruky, jsem naznačil Fárn, aby si ke mě znovu přisedla, jen ji varoval. "Nesahej do toho, když budeš něco potřebovat, prostě se zeptej, nebo ukaž, asi bys nechtěla přijít o ruku." Hned, jak dozněla má slova, začal jsem drápem, kreslit do té mlhy, čímž se před námi pomaličku utvářela mapa. "Takže tady, je tvá cela, jak vidíš vedou sem hned tři cesty, ale všechny pochopitelně zůstávají hlídané." Začal jsem vysvětlovat a nepřestával tvořit podrobnější popis sektoru.

Fárn: Sice se mě snažil ujistit, že v tom jídel nic není, ale já tomu prostě nějak furt nechci věřit, když mi strčil jablko křídlem téměř pod ruk, opatrně jsem si ho vzala a ještě několikrát prolétla pohledem mezi ním a Zarethem. Opravdu to vypadal jako obyčejné ovoce. Pomalu jsem si do něj kousla a několikrát promnula v puse ono sousto. Stále to vypadlo, že mi neublíží. Potom co jsem polkla, už jsem prostě neodolala. Obličej se mi rozzářil a já se do něj hladově pustila. Bylo docela velké, jinak bych ho asi celé nacpala do pusy. Na přizvání i varování jsem ihned reagovala. Nijak nic neřekla jen si opatrně sedla naproti Zaretha v dostatečné vzdálenosti od té černé mlhy. Sice jsem měla spoustu otázek ve smyslu. Co to je, Jak to funguje, Jak je možný, že může vůbec dýchat, když má v plicích tohle? A tak, ale pusu jsem měla uplně zacpanou lahodným, šťavnatým, červeným jablíčkem. Můj výraz byl opravdu spokojený a taky dost vděčný, dokud mi teda sousto nezaskočilo a já nezačala kuckala. S rukou před pusou jsem tlumeně kašlala, načeš stále zírala na jablko, jako by mi ho měl Zareth sníst. Nakonec jsem si ale své chování uvědomila a podívala se trochu zahanbeně Zarethovi do tváře, ale nic neříkala. Moje oči pozorně zaměřovali všechno co ukazoval, navíc jsme se snažila všechno pořádně vrýt do paměti. Jablko mi za chvíli zmizelo i ze šťopkou a ohryzkem, do polkla jsem poslední sousto a ještě se na okamžik hladově podívala na Zaretha, přesto, že jsem byla už docela plná, měla jsem pocit, že bych snědla celého jelena, kdybych mohla.

Na okamžik jsem se pohledem zastavil na vyhladovělé elfce, která se s chutí pustila do jablka, div se nezadusila, koutky úst mi při tom neposlušně zacukaly, ale dobírat si ji budu někdy jindy, teď na to nemáme čas, proto jsem pokračoval, ve svém výkladu a byl vděčný za to, jak ten kus ovoce brání Fárn rušit můj monolog. "Naboural jsem se do mysli jednoho ze zdejších lidí, který má přístup na velice zajímavá místa, tenhle muž zítra přibližně v tuto hodinu půjde a vyhodí veškerý přísun energie pro tvé oddělení, pokud se vše zadaří tak, jak má, zbaví tě i toho směšného obojku." Drápem jsem ukázal na jedno místo, které teď začalo maličko zářit. "Tady je ovládací panel od tvé cely, budeš v něm mít schovanou zbraň na dozorce, kteří přijdou za tebou. Měli by být dva, pokud se stihneš dostat do dalšího sektoru během dvou minut." Při těch slovech, jsem kreslil drápem v kouři linii, znázorňující trasou, kterou se má vydat. "Až zahneš tady, uvidíš před sebou dveře s tímhle symbolem." Hned jsem se ho pokusil co nejlépe zpodobnit. "Musíš se okamžitě zastavit. Pamatuješ si elfksý epos o duchu lesa? Začni počítat od levé nejbližší dlaždice, co verš, to jedna řada. Každý, který začíná souhláskou je past, získají ti trochu času. Až dorazíš až ke dveřím, nadzvedni levou dlaždici v rohu, budeš tam mít své věci a další instrukce. Dveře otevřeš přiložením tkáně, která bude v brašně na senzor, až se dostaneš dovnitř, máš v podstatě vyhráno, protože zdejší pracovníci chtějí své stvůry předvádět co nejčastěji, čas uvnitř běží o mnoho pomaleji, aby se stihly co nejrychleji zregenerovat. Já byl uvnitř něco přes půl hodiny, ale když jsem se vrátil uběhlo sotva pět vteřin. Tvým úkolem bude do budovy vypustit bestie, které drží zavřené uvnitř, vyvolají dostatečný zmatek na to, aby ses mohla dostat pryč, což mě přivádí k poslední věci, kterou ti můžu momentálně prozradit. Tu v největší cele pusť až na konec a přesměruj ji do arény, která zrovna bude v provozu, s její pomocí se už nějak ven dostaneš, jenom se drž mimo její zorné pole, jak jen to bude možný, pokud tě uvidí a kolem nebude zuřit boj, pravděpodobně je po tobě." Přemýšlel jsem, na co bych konkrétně mohl zapomenout. Všechny podrobný instrukce však bude mít na vzkazu u svých věcí. "Hmmm...něco není jasny?" Pravděpodobně byla chyba se ptát, vzhledem k tomu, že se dozvěděla jen to, jakým způsobem se dostane ke mě, o čemž se mi moc mluvit prostě nechtělo.

Fárn: Seděla jsem a pečlivě poslouchala co mi říkal. Každou věc kterou pronesl jsem si v duchu řekla znova, tak abych informace nemusela později hledat v mysli moc dlouho. Když však přišla řeč na pasti podle našeho eposu, nevěřícně jsem mu propálila obličej svým zrakem. "To je vtip." Samozřejmě že ho znám, ale než si to odříkám a spočitám dlaždičky, chvilku to zabere, jsem zvědavá jestli mě mezitím někdo nechytí, no když se dostanu přes první..... Všechno co říkal, sice bylo na první pohled jasné, ale uskutečnit jeho úkony nebude nic jednoduchého. Je tu tolik věcí, které se můžou pokazit, no snad má i nějaký záložní plán. Pravděpodobnost dobrého výsledku se mi počítat nechce, asi by to nebylo vysoké číslo. Poslední část mě však zaujala nejvíce. "Jak jako se nesmím dostat do zorného pole, když ji musím pustit?" No začátek se mě zdál ještě docela dobrý, ale už jsem maličko zmatená. Když se zeptala zda je všechno jasný, věnovala jsem mu trochu zamračený výraz "Spíš ne. " Narovnala jsem se v zádech. "Ten začátek dejme tomu, pamatuji si to, ale jak mile se dostanu k těm potvorám. Jak je mám pustit a o jaké tvory se vlastně jedná, kam mám jít a tak." Jako tohle bude celé dost improvizace, jak to tak vypadá, jen doufám, že vyjde. Nic lepšího momentálně nemám.

"To mě teď tak napadlo." Zazubil jsem se na ni. "Dost pochybuju, že by na to někdo, kdo by chtěl projít za tebou vymyslel. Navíc jsi elf, budeš to mít hned." Fárn samozřejmě neví, že tohle samotné je záložní plán, pokud se věci nepokazí úplně, dostanu ji odsud osobně a ještě k tomu při smyslech...jen ještě prostě nevím jak, pro všechny případy tedy musím vyřešit i tohle. Jakmile se opět řeč stočila ke mě, trochu jsem se ošil, vůbec se mi nad tím nechtělo přemýšlet, tohle se prostě nesmí stát, přesto jsem však elfce odpověděl. "No...bude svázaný, takže se prostě snaž přiblížit trochu nenápadně, má dlouhý čumák i tělo, slepý bod tam tedy určitě bude, stačí si to dobře prohlédnout." Na chvíli jsem se odmlčel. "Ještě jedna drobnost, přítomnost života mu působí bolest, takže tě možná bude chvilku i hledat, jestli tě ale nenajde pokusí se dostat pryč od toho zdroje, což je přesně to, co potřebuješ. Víc ti toho momentálně říct asi nemůžu, pořádně se najez, sekej latinu a zítra buď připravena, já se k tobě možná připojím někde cestou." Uzavřel jsem celou situaci a doufal, že už nebude mít žádné nepříjemné dotazy. Zhluboka jsem se nadechl a tím do sebe v podstatě vtáhl kouř, do kterého do teď kreslil, elfka si snad vše potřebné pamatuje, následně jsem i povolil křídlo a odkryl kameru. Tak...to by bylo.

Fárn: "Hmmm fajn..." Odsekla jsem mu. Protože jeho nápad s pastí podle eposu, je prostě jako vtip. Ale jeden fakt je pravdivý. Málo bytostí ho tu bude znát a ještě méně z nich napadne, že by to mohl být on. Co se týče toho tvora, jsem opravdu zvědavá, co tam potkám. Přítomnost života mu působí bolest...? To bude nějaký pekelný tvor, nebo poskok boha smrti. Každopádně docela poetické. Po skončení jeho řeči jsem přikývla souhlasně hlavou. Potřebovala bych vědět víc, ale chápu proč mi to Zareth nechce říct. Kouř následně v dechl do sebe a tvářil se jako by nic. "Už jdeš, nebo se ještě zdržíš." Zeptala jsem se čistě informativně. A následně si došla sednout na postel, přitáhla si nohy k tělu a ještě vynaložila nějaké úsilí, aby se mi ani jediný pokyn, nevypařil z rozbolavělé a unavené hlavy. Bosá studená chodidla jsem přikryla dekou, aby mi na ně nebyla zima. Oči mi zatěkaly a následně se zaměřily na talíř s chlebem. S tázavým pohledem jsem tiše promluvila. "Můžu.." Prstem jemně ukázala tím směrem. Vím, že před tím říkal, že je to pro mě, ale i tak mě to nedalo a zeptala se.

Byl jsem vděčný za to, že rozuměla mým záměrům a co víc, rozhodla se nechat mě bez řečí pracovat. Na její otázku jsem jen klidně odvětil. "Už jsem na odchodu, mám ještě spousty práce." Oznámil jsem jí a protáhl se, ačkoli ta její hloupá cela nebyla na má křídla dostatečně velká, což mi znatelně zhoršilo den, proto ty hnusné zdi neunikly mému vražednému pohledu. Následně jsem se zvedl k odchodu, při kterém ji pokynul, aby si chleba dala. "No jasně, ten chléb i voda jsou pro tebe. Tak zatím." Po těch slovech jsem opustil její celu, z nějakého důvodu nikdo nebyl poblíž, prostě tomu nerozumím. Nervozita se mi opět začínala zavrtávat pod kůži. Jakmile jsem vešel do svého pokoje na nějakou dobu mě to značně odvedlo od tématu, protože v něm opět čekaly dvě nádherně, nabité duše zábava proběhla přesně podle mých představ, cítil jsem se silněji, než kdykoli předtím, přesto má sebejistota byla brzy poměrně hrubě sražena ke dnu, když jsem letmo zahlédl svoji ruku. Místo, aby šupiny mizely, podivná tkáň pokrývala ještě vetší část mé pokožky. Značně podrážděný jsem tedy odmotal další pruh látky a počkal, než dorazí ten pomatenec. Čas běží. Mezi tím se mi po chvilce snažení podařilo část své energie uložit do drahých kamenů, tam snad na okamžik vydrží, je to vlastně velmi podobní proces, jako když se snažím pozřít duši, jen opačně. Sotva se objevil ve dveřích, posedl jsem jeho tělo a zamířil s taškou plnou zářících šperků, rozmístit své pasti.

Fárn: Zareth se brzy zvedl a zamířil ven. Sice nechápu proč, ale mračil se na zdi mé cely. "Jo, jsou hnusný." Vypadlo ze mě ze svraštěným obočím. Doufám, že je cestou ven rozbourá! Což samozřejmě neudělá, ale bylo by to fajn, mě už to tu totiž opravdu nebaví. Chci prostě pryč. Můj výraz se brzy změnil z naštvaného na vděčný. Ten chleba voněl na celou celu a mě se na něj zbíhaly sliny a žízeň mám taktéž neúprosnou. Ještě stále jsem však zůstávala na posteli a pozorovala démona před sebou. Mou odpovědí na jeho pozdrav bylo jemné zakývání hlavy. Průhledné dveře se za ním zaklaply. Oči na něm však setrvaly po celou dobu, než zmizel v jiné chodbě. Neotálela jsem a pustila se do pečiva. Dlouho jsem nic nejedla, proto i přes velký hlad musím dát pozor, abych to nepolykala celá sousta. Voda ze džbánu postupně ubývala. Snědla jsem asi jen půlku toho co přinesl a už vůbec nemohla. Nechala zbytek na tom stolku u stěny a nechala si ho na později, třeba jako snídani. Ještě jednou ve mě zmizel další dlouhý doušek vody. Cloumala se mnou únava. Klidně jsem si lehla zpět na tu postel, snad nebude vadit, když na chvíli usnu. Nohy se mi zachumlaly do deky a já brzy usnula lehkým spánkem. Podvědomě by mi neměl uniknout žádný silnější podnět. Ani nevím jak dlouho jsem spala, po určité době se na chodbě ozvaly kroky. Oči jsem neotevírala, ale podle stylu a zvuky se jednalo o muže. Nebezpečně se přibližovali, snad tu jen projde a nechá mě na pokoji.

Muž, jehož tělo jsem si zapůjčil, měl v tabulkách tohoto komplexu nejspíš opravdu hodně vysokou pozici, protože mě nikdo nezastavoval, ať jsem se vydal kamkoli se sebepodivnějším přáním. Brzy už jsem měl v ruce kompletně připravenou brašnu pro Fárn, ze které jsem původně myslel, že bych mohl vyndat několik, dle mého názoru dost zbytečných nití. Na poslední chvíli jsem se ovšem rozhodl, ponechat je na místně, neboť Fárn snad má ve svých věcech nějaký systém. Jediné, co se mi podařilo, nacpat do brašny navíc bylo  několik pytlíků sušeného masa a pár doušků vody. Do připraveného šálu jsem zamotal elfky zbraně, oblečení a nezapomněl přihodit i své upravené kalhoty, abych měl v démonské podobě co na sebe. Žádné další díly, se však nevešly, chrániče i vršek, budou muset zůstat zde. Ta bude koukat, až ty věci najde. Přesměroval jsem všechny stráže v chodbě vedoucí k bestiím, vzhledem k jejich počtu bych řekl, že tu nemají kamerový systém. Pečlivě jsem ke dveřím schoval brašnu i zbraně s oblečením a začal rozmisťovat nestabilní, energii nabyté krystaly pod uvolněné dlaždice přesně tak, jak jsem to předtím vysvětloval Fárn. Vrátil jsem se k sobě do pokoje, kde se ujistil, že je muž správně naprogramovaný a zítra touto dobou, půjde vyhodit proud v okrsku, donese zbraň Fárn a následně jí poskytne své oko, jako klíč od místnosti. Vše by mělo být připraveny, nechal jsem ho tedy jít, abych si sám chvíli odpočinul. U mě to však obnášelo pár duší, které bych neměl problém mít sehnat. Stačilo písknout a už stály ve dveřích. "Paráda."

Fárn: K mému překvapení se kroky zastavily až před mou celou. Svraštila jsem obočí, ale nemohl mě vidět, byla jsme k němu otočena záda. Tak nějak jsme doufala, že zase zmizí, já tady nejsem žádná pouťová atrakce. Ozvalo se několik zaťukání na bariéru. Z mého hrdla se vynořilo tiché ale nenávistné zabručení. Dotyčný už si musel všimnout, že nespím. Svaly v celém těle se mi totiž zlostí napjaly. "Hej, elfko." Ozvalo se z venčí a následovaly další tentokrát silnější rány. Naprosto mě to rozzuřilo, velice rychle jsem vyskočila a dlouhými rychlými kroky si to namířila s nenávistným vteklým obličejem přímo k němu, kdyby tu nebyla ta zeď roztrhám mu hrdlo klidně holýma rukama. Toho muže jsem poznala, jednalo se o toho samého otravného mága, který se tváří, jako bych byla jeho majetek. Však já mu ten úsměv jednoho dne vyřežu z obličeje. Na mou reakci jen mírně pokýval hlavou a spokojeně se ušklíbl. Chvíli se mě prohlížel a pak zavadil o zbytek vody a jídla na mém stolku. "No paráda...že ti to ale trvalo." Nechápala jsem o co mu jde, ale brzy na mě začal zase něco chrlit. "Za tři hodiny půjdeš do arény, koukej se nějak upravit, ať mi neděláš ostudu, chci vidět hezkou podívanou, ne ...tohle. Věci dostaneš před bojem." Jeho tón hlasu mě ještě více dráždil. Já tohle teda dělat nebudu, nejsem žádný cvičený pes. Chlápka můj hněv nijak v monologu nezastavil. "Radím ti zklidni se, nebo žádné návštěvu nebudou, Jo a taky bys nám už mohla konečně říct nějaké jméno, mluvit umíš, jak jsem si všiml." Chvíli se na mě jen tázavě díval, opravdu nevím, zda to myslí vážně, nebo se mě snaží ještě víc naštvat. Po chvíli pohodil rameny a odešel. Své odpovědi se samozřejmě nedočkal. Tak tohodle si jednoho dne vychutnám. Samozřejmě se mi do toho nechce, ale přemýšlím, jestli pro útěk nebude lepší tentokrát zahrát divadlo. Třeba bych se mohla i dostat k nějaké lepší zbrani a v souboji neztratit tolik sil. Bohužel nevím ani kolik je hodin a nerada bych ten Zarethův plán propásla. Když už mě ten magor vzbudil, alespoň si dojím to jídlo. S chutí jsem si dala už trochu okoralý chléb a zapila jej zbytkem vody. Nechtělo se mi do té arény, ale asi budu muset. Dobrá tedy pro tentokrát, jen doufám že je to můj poslední den tady.

Měl jsem za sebou skvělou a pravděpodobně taky poslední noc, v tomhle šíleném komplexu, ať to dneska dopadne jakkoli, budu připraven. Plný čerstvých sil, jsem vykročil ze svého zaneřáděného pokoje a zamířil rovnou do přípravy, kde už na mě čekala ona známá démonka. Věděl jsem, že se musím chovat, jak nejnenápadněji to půjde, neboť jediná chyba mě může stát svobodu na mnoho let, což už bylo za mnou a znovu si ničím podobným projít nepotřebuju, děkuju pěkně. "No dobré ráno Růženko, už jsem si myslela, že se z těch komnat nikdy nevyhrabeš." Jen jsem se ušklíbl. "Pravý hvězdy prostě chodí trochu později, to ví přece každý." Démonka se zasmála a se slovy. "Když to říkáš." Vzala do ruky nádhernou, nablýskanou, černou, šupinovou zbroj, která byla určena na můj hrudník. Uznale jsem si ji prohlížel, zatímco ji ke mě nesla. "Anatomicky uzpůsobena přímo pro tvé potřeby. Děláš dojem na lidi, zasloužíš si něco lepšího než...prosím tě odhrň ty vlasy, vždyť jseš horší než ženská...lepšího než ostatní...tak bude to?" Tiše jsem na ni zavrčel. "Obléct se snad ještě zvládnu." Démonka se jen usmála. "No do tohohle sám těžko, ačkoli kdyby bylo víc času, moc ráda bych se na to tvé snažení podívala." Jen jsem nad tím mávl rukou a odhrnul si vlasy. V ten moment jsem slyšel, jak démonka s něčím šramotí, nejspíš ještě upravuje poslední detaily. "Jo a mimochodem, vím o té tvé ruce." Než jsem stačil byť jen pohnout brvou, ta svině rychlá mi zabodla do krku nějaký ostrý předmět. Normálně bych ho jednoduše vyndal, jenže tahle látka, jako by okamžitě ochromila mé vnímaní okolí. "Co to?" Celý svět byl rozmazaný a já se sotva držel na nohou, pořádně ani nevím jak, mě něco vytlačilo do arény, kde jsem se zhroutil k zemi. Musela to být ta samá látka, kterou jsem si pokapal ruku, teď už mi to bylo jasné. Ne, to ne. Lidé něco pokřikovaly, ukazovaly na mě s hrůzou i úžasem, zatímco se mé tělo doslova začalo trhat, jako by mu byla schránka malá. Kosti se lámaly do nepřirozených poloh a prodlužovaly, zatímco já doslova chrlil krev přičemž se divoce za zoufalého řevu zmítal na zemi. Nehol bych už umřít? Jak stále větší a větší část těla pokrývaly šupiny, měnil se i ton mého hlasu, brzy přešel v kompletně zvířecí nářek. Než jsem se nadál bylo po přeměně, bolest ovšem neustala ba naopak. Otevřel jsem obě oči, abych mohl pohlédnout na její zdroj....život.

Fárn: Dlouho jsem v klidu nezůstala přišla nějaký čtveřice ve stejnokrojích, dveře mé cely se otevřeli a jeden z nich na mě začal docela klidně mluvit sebejistým hlasem. "Je čas, buď půjdeš v klidu nebo..." škodolibě se na mě usmál a z kapsy vytáhl pouta. Můj velice citlivý sluch, zachytil jemné skoro neslyšné zapískání obojku, rána se zatím nedostavila. Jsem si jistá, že ten minulý takhle nepískal. V žilách mi koloval vztek, jejich jednání mi pěkně cuchalo nervy musela jsem se držet, abych po nich neskočila a ještě víc jsem se musela soustředit, aby onen pocit nedala znát. Dlouze jsem vzdychla a udělal krok k nim. Ten hlavní posměšně hodil hlavou, všimla jsem si, že jeden z nich naopak se na své spolupracovníky zamračil a hodil rukama. Tady se snad sází uplně u všeho, prolétlo mi naštvaně hlavou. V odrazu zbraně jednoho z nic jsem viděla, jak můj obojek stále bliká, asi jen čekají na jeden můj prudší pohyb. V jejich doprovodu a pečlivém dohledu jsem se nakonec dostala až do jedné z přípraven. Rozhlížel jsme se kolem sebe, abych odhalila všechny případné nástrahy. Ve dveřích mě uvítal nějak moc nadšený hlas podivně vypadajícího chlápka. "No konečně, vyber si." ukázal na asi pět různě šitých kompletů oblečení a výzbroje, na všech převažovala zelená barva. Jako je pravda, že jít bojovat v bílém tílku asi nebude v hodné. Z původních čtveřice, která mě jsem dovedla zůstal jen jeden, ten se zbraní a ovladačem od mého obojku v ruce. Ksakru tohle je moc velká kašpárna i na mě. Uběhla asi hodina a já už stála u vstupu do arény. Na sobě jsem měla něco připomínající triko, ale ne látkové byla to kůže, alespoň v oblasti hrudníku břicha a zad rukávy po lokty byly velmi volné a z jemné světlejší látky. Celé to bylo tmavě zelené se stříbrným zdobením tvaru různých rostlina a větvě připomínajících křivek v horní části. Z toho se táhla něco jako sukně, která měla jen zadní část, aby mi nevadila v pohybu, jen za mnou tak podivně vála. Samozřejmě stejné barvy, stříbrné zdobení bylo až na koncích. Dále černé kalhoty a černé docela nízké boty. na předloktí se mi blýskaly hodně tmavě zelené chrániče na šněrování z tvrdé kůže. Vlasy jsem měla na hlavě různě propletené do malých copánků, tak aby vynikly uši, zbytek za mnou opět vlál. Nakonec se mi podařilo uklohnit i nějakou zbraň. Jeden a půl ruční meč mi snad bude stačit, není sice tak dokonalý, jako moje jednoručka ale stále lepší než jít s prázdnou. Po chvíli se na mě už upínala záře reflektorů. Tahle aréna vypadla jinak. Povrch byl rovný, nějaký žlutý písek či co a z otvorů u stěny vykukovali nějaké malé rostlinky. Nejprve jsem z toho měla radost, ta mě ale rychle přešla, ty květiny tu nebudou dlouho, mám takový zlí pocit, že je tu daly k vůli mě. Brzy mé zorné pole otravoval můj protivník naparující se před diváky, proč jen ty hovada musí tolik řvát? Jednalo se o docela zajímavě vypadajícího upíra s rudou barvo očí. Měl docela dlouhé černé vlasy a na ramenou kovovou zbroj s nějakými ostrými ozdobami. Jinak na sobě neměl prakticky žádné chrániče. Netrvalo dlouho a s vyceněnými tesáky se na mě rozběhl, v rukou dřímal ohromnou sekeru. Tohle asi nebude žádnej mladík, nevypadá jako klasický upír s posledních dob, ti kolikrát jen útočí bez hlavě a svými drápy. Nebo si někdo objednal středověký zápas. No super. Chvíli jsme vyčkávala a prohlížela si ho, jeho první dva seky jsem odrazila. Vím, že upír se mi z mrštností může uplně v pohodě rovnat, nechci ho podcenit. Proběhlo několik střetů, ani jeden jsme neutržil žádné zranění už mě to pomalu začalo unavovat. Soupeře už jsem měla přečteného. Konečně jsem do boje za hlasitého řevu davy zapojila na plno, k mé smůle si ten parchant dost bránil tělo, ale i tak už měl dvě hluboké krvavé rány na rukou a na noze. Využila jsem jeho drobné chybky a dalším sekem mu skoro usekla nohu v lýtku, minimálně nějakou šlachu. Jeho první zranění na ruce už bylo skoro zahojené. Nesnáším tuhle jejich rychlou regeneraci. Ale za tuhle jeho chybu jsem byla ráda, padl na kolena jeho zbraň se mi mu podařilo vyrazit z ruky. Dav sice řval ať ho zabiji a já už se chystala, když v tom jsme od obojku dostala silnou ránu a hned za ni další. V aréně se objevili tvorové ve stejnokrojích a pokřikovali na mě ať ustoupím. Při další slušné nadílce eletrických ran jsem nakonec ustoupila několik kroků a nechala ať si upíra od táhnou. Asi se ho ještě nechtěli zbavit. Bylo mě to jedno, vrátila jsem se k podchodu, kterým jsem se sem dostala, ale mříže se neotevřeli, ale notak vždyť jsem vyhrála, já už tu být nechci. ještě chvíli jsem propalovala očima ty, kteří stáli za nimi, nic. Skoro jsme se vztekla.

Bylo toho tolik... Zprvu jsem se tomu šílenému, bolestivému zvuku snažil nějak uniknout, jenže mi bylo brzy jasné, že není kam. Pryč! Pryč! Pryč! Znělo mi hlavou, dokud se z podivných děr po stranách téhle divné klece vyrojily nějací ozbrojení švábi. Jejich přítomnost byla naprosto nesnesitelná, proto jsem se jen trochu přikrčil a když se ocasem dotkl zdi za sebou, rozevřel jsem tlamu, načež k nim s burácením vyslal svoji mlhu. Ten kdo v ní zmizel, už svoji přítomností okolí nezamořoval. Ti uječení, sedící, snad úplně všude kolem mě se dali do hlasitého ryku, jež byl v porovnáním s tím, co se ozývalo tím, že byli živí, zanedbáníhodné. Nechápal jsem, jak se jich sem tolik dostalo, ale bylo třeba to zničit. Nejprve jsem pouze roztáhl křídla a zařval na to stádo, aby se klidilo, kam patří. Sice křičeli, ale neřekl bych, že strachy. Znovu jsem tedy použil svůj kouř, který se však jakoby rozrazil o neviditelnou skálu. Bezradněji už jsem se snad ani cítit nemohl. Za bouřlivého hlaholu jsem bezmyšlenkovitě mlátil do neviditelné stěny, ve snaze zničit zdroje toho příšerného zvuku, jakmile mi však nějaká špičatá věc doslova prorazila nohu i s kostí a na její druhé straně se zastavila. S hlasitým nářkem jsem svoji pozornost opět upřel do otevřeného prostranství. Okřídlené postavy s obrovskými střílejícími stroji a nadmírou bílé energie, po mě vrhaly své zbraně. Řekl jsem si, že jestli existuje alespoň jediný způsob, jak se zbavit té bolesti, klidně je vyzabíjím do posledního...rád. Jejich krev brzy zbarvila mé drápy i zuby, nějakým způsobem se však na mém těle, objevovalo stále více řetězů. Když mi však pod šupiny na břiše zajela jakási ostrá čepel, začínal jsem být opravdu hodně bezradný, únava se však dostavila dříve, než jsem se dokázal z celé situace vyprostit. Pomalu jsem otevřel jedno oko, abych zjistil, kde se to vlastně nacházím. Vonělo to tu jinak, dokonce i přítomnost života trochu pohasla. Ne úplně to ne, stále mě to neskutečně ubíjelo, ale davy zdá se zmizely. Za hlasitého řinčení řetězů, se mi podařilo nepatrně pohnout hlavou. Brzy mě však zastavila silná bolest, jak mi cosi ostrého tlačilo z jedné strany pod šupinami na krku. Přepadla mě naprostá panika, když jsem si uvědomil, že se nemůžu téměř pohnout a značně jsem si svým zápolením poranil celé tělo. Pryč! Pryč! Rychle pryč!