Ytia, Mirys & Zareth

Fárn: Pohlcoval mě vztek, tohle přece nemůže být pravda. Strčila jsem do těch mříží, ozvala se kovová rána, ale to bylo naprosto vše. Lidí za nimi na mě s doprovodným pohazováním rukou začali pokřikovat ať se vrátím zpátky. Z arény se ozýval řev. V uších mi pískalo a já začínala být pomalu zoufalá. Musela jsem se tam vrátit. Na druhém konci stál nějaký muž. Vypadal mladě a v ruce neměl žádnou zbraň, jen malou dýku za opaskem. Dost se rozhlížel po aréně a mě jakoby nevěnoval příliš pozornosti. Z výrazu v jeho tváři mi bylo jasné, že tu nechce být o nic víc než já. Udělala jsem k němu několik kroků, abych si ho mohla trochu víc prohlédnout. Byl oděný celý v černé barvě s rudým zdobením. Na čele mu docela krátké hnědé vlasy překrývaly nějakou ránu. Vypadala docela čerstvě, pravděpodobně z minulého boje nebo od dozorců. Jeho energii jsem velice brzy rozeznala, jedná se s největší pravděpodobností o mága. Co asi umí. V hlavě se mi mlátily všemožné myšlenky. Chvíli se nic nedělo, ani jeden z nás nechtěl s útokem začít, dav už na nás hlasitě pořvával. V jedné ruce jsme lehce držela kus plazivé přesto velmi pevné rostlinky, kterou jsme si cestou sem utrhla, cítila jsme, že mám nad ní kontrolu. Obojek, který mi v cele bránil mou moc použít musel někdo vypnout. V té druhé pevně meč. V žilách mi proudil adrenalin a připravoval moje svaly na jakoukoliv pohotovu reakci. Tu chvíli napětí prolomil první útok ze strany toho mladíka. Rozběhl se směrem ke mě a z ruky mu vyšvihl štíhlí plamen. Díky dlouhému skoku jsme se mu vyhla bez většího zaváhání. Určitě zajímavá schopnost, tohle bude asi trochu problém. Následovaly další a další. Všimla jsem si, jak pokaždé při vyslání plamene musí zatnout svaly. Nabývala jsme tušení, že asi nebude mít příliš zkušeností se svou magií a ani moci. Stačí počkat až se unaví a nadělám z něj hromádku popele. Navíc vysílal jednotlivé jakoby dávky, možná není schopen proud své magie udržet delší dobu. Což by mi mohlo hrát do karet. Tempo se začalo zrychlovat. Rostlinu ve své ruce jsem během zlomku vteřiny několikrát znásobila a proměnila jej v štít, jenž pohltil stuhu plamenů. Zbyla z něj však jen malá část většina zeleně padla popelem a vytratila se z mé moci. S protivníkem jsme si vyměnili rychlý pohled a boj pokračoval na dost podobném principu, kdykoliv kdy to šlo, jsem místo magii použila úhybný manévr, zpevňovat štít tak, aby ke mě plameny neprostoupily, bylo velmi náročné a já se tu nechci uplně vyšťavit, pár rychlých kroků a nějaký ten kotoul mě zas tolik nestojí. Můj plán mi zatím docela vycházel, mladík se stále víc a víc přibližoval ke stěně za ním, samozřejmě s mou pomocí. I já jsem se snažila uhýbat především směrem ke stěně. Meč už mi dávno někde vypadl, spoléhala jsem se teď jen na svou mrštnost, magii a narůstající nervozitu soupeře. Tlačila jsme ho k té stěně víc a víc a už měla pod kontrolou tu zeleň za ním. Na tváři se mi zaleskl podlý úsměv. Na kluka jsem vyslala dlouhé plazivé šlahouny z mé ruky směrem k jeho nohám. Celou svou pozornost zaměřil před sebe a spaloval jeden šlahoun za druhým, což jsem taky chtěla. Jeden ze šlahounů se plazil z té rostliny visící ze stěny za jeho zády, doufala jsme, že si ho nevšimne. Velice rychle mu omotal krk. Viděla jsem to leknutí v jeho očích, zaznamenal ho, ale pro něj už bylo pozdě. Prudce jsem s tím cukla tak, abych mu zlomila vaz dřív než stačí oheň přemístit. Tím, jak jsme se soustředila na jeho smrt se mi nepovedlo pořádně uhnou před jeho paprskem, který mi utržil velmi nepříjemnou spáleninu v oblasti ramene ruky a částečně krku, nejlépe to odneslo rameno, neboť bylo chráněné koženou zbrojí, ale ruka nevypadala nic moc. Kluk spadl na zem mrtví, aréna na malou chvilinku utichla a já spadla na kolena vyčerpáním, bylo to náročnější něž jsem si myslela. Těžce jsem zalapala po dechu a rozhlédla se kolem. Diváci jásali, jejich zvrhlost mě naprosto zarážela. Vždyť to bylo skoro děcko a já jsem ho nezabila ani se špetkou cti a to, že bych na to měla. Jen se mi nechtělo. Celý souboj trval jen pár minut, ale i tak se mnou otřásala únava, svaly se klepaly, už jen žádného další protivníka. Snad se mi síla brzy obnoví. Z kolen jsem se zvedla a ještě jednou mrtvé tělo přeměřilo pohledem. Došla pro svůj meč a konečně zamířila do podchodu, mříže už naštěstí byli zvednuté, na mě tam čekali ozbrojenci ve stejnokrojích. Mluvili klidně. Podivínovi, od kterého se mi dostalo slov chvály, jsem vrátila kožené chrániče. Na sobě si však nechala jak boty tak kalhoty, byly vyrobeny z velmi pevné látky budou sem mi hodit. Bez většího zdržování mě opět zavřeli do cely. Za zády jsme slyšela další křik těch hovad, jak si vychutnávají další souboje a smrt. Jen doufám, že ten Zarethův plán vyjde. Už chci být co nejdál odsud.

Ty věci, co mě držely při zemi, se nehly, ať už jsem vynaložil jakékoliv úsilí, protože nebyla možnost do ničeho se pořádně zapřít. Panika a vztek se mnou cloumali tak moc, že dokonce zastínili tu neskutečnou únavu, přesto se někdy stalo, že jsem úplně nečekaně usnul, většinou krátce po velice bolestivém bodanci do krku. Když se mi to stalo poprvé a já se probral, otupělý i zesláblý, hemžilo se to kolem mě nejrůznějšími živočichy. Každý z nich měl nějakou tyč, která ať byla delší nebo kratší, vždycky končila nějak zabodnutá do mé kůže. Krk, bok i slabiny, byli sice bolestivá místa, přesto nejhorší zůstávaly kopí, která mě držela a bodala přímo do dásní. Nechápal jsem sice, jak to tam drží, ale cítil v puse přítomnost jakýchsi háčků, jejichž původ je mi neznámý. Několik dní jsem zůstal sám v temnotě, jen čas od času přišel nějaký červ, kterému jsem nerozuměl a něčemu se poškleboval. Mé snahy o jeho rozmáčknutí však přišly vždy vniveč. Jedl jsem pouze v té podivné obrovské místnosti, kde na mě útočili nejrůznější tvorové a hemžilo se to davy přihlížejících bytostí. Nikdy se mi k nim nepodařilo prorazit, abych se jich zbavil. Měl jsem takový hlad a byl neskutečně vyčerpaný, jenže vidina další bolesti mě po pár dnech naučila reagovat přehnaně agresivně i na ty nejjemnější podněty, přesto v momentě, kdy jsem měl pocit, že už mám konečně navrch a peklo skončí, z nenadání přišel spánek. Proč? Proč se to děje? Neměl jsem chvilku klidu, dokonce ani ve své kleci. Kolem mě se stále nacházely další bytosti. Byly v něčem podobné jako já, přesto se krčily v koutě, kdykoli jsem se jejich směrem podíval. Kdybych mohl jen otevřít pusu, vůbec v ničem by jim to nepomohlo. Zničil bych celý svět.

Fárn: Sedla jsem si na postel a rukou si opatrně prohmatávala spáleninu, není to nic vážného jen vrchní část kůže, ale i tak je to citlivé. Oči mi zatěkaly po cele, na stole stál nový džbán s čirou vodou, téhle se však ani nedotknu. Moje ostré smysly zůstávaly v pozoru, musela jsem klesnout opravdu nízko, když spoléhám na Zaretha, příliš možností mi však nezbývá. Pomalu se blížila ona doba, kdy jsem spolu naposledy mluvili. Seděla jsem na posteli, opřená o zeď s koleny přitisklými k tělu. Na tváři mi zůstával vážný a ledově klidný výraz, zevnitř mě ale naleptávala nervozita. Najednou místnost potemněla a rozsvítila se záložní červená světla. Vymrštila jsem se na nohy, no konečně. Proběhlo mi hlavou. Tiché cvaknutí otevřelo zámek na mém obojku. Bleskově jsem si ho servala z krku a hodila jej na postel. Na nic jsem nečekala a protáhla se otevřenou stěnou. Mám velmi dobrou paměť, přesně vím, co má dělat. Před očima mi zářila ona mapa komplexu, kterou včera ten démon namaloval. Doběhla jsem k ovládacímu panelu, který jak doufám bude ten správný. Prudce jsem ho otevřela a vyndala docela malou střelnou zbraň. "Nabitá, to potěší." Na tváři se mi objevil pološílený výraz. Utíkal mi nemilosrdně čas, proto jsem se během přemístila do dalšího sektoru. Snažila jsme se být tichá a nevzbuzovat pozornost. Řekla bych, že se mi to docela dařilo, dokud se přede mnou nezjevili 3 dozorci ve stejnokrojích.  Ještě dřív než po mě stačili vystřelit paralyzující zbraní, uhla jsem do vedlejší uličky. Po krátké přestřelce se mi konečně cesta uvolnila. Následovala krátká kontrola mrtvol, nerada bych, aby se nějaká z nich zvedla a třeba něco povědělo do vysílačky, z které se ozýval nepříjemný hlas. U jednoho z nich jsem si všimla velkého pěkného nože. "To se mi bude hodit." Vzala jsem si ho a velmi rychle od tamtud vypadla, nechci  si měřit síly s posilou, která se určitě dostaví za nedlouho. Minulo mě několik sekcí, odboček i cel. Zrak mi poletoval všude možně po stěnách a dveřích, div se mi nohy nezamotaly. "No tak, kde je ten symbol, už by to mělo být blízko." Prolétlo mi hlavou nervozně. Hned co, onen symbol narušil mé zorné pole, jako bych strnula. Okamžitě jsem se zastavila přesně, jak mi Zareth řekl. Pomalu jsem dveře otevřela a přede mnou se objevila chodba dlážděná velkými bílými dlaždicemi. Stále mi znělo v hlavě. "První dlaždice vlevo. Co řada to verš... Každý začínající souhláskou je past.." Zhluboka jsem se nadechla, nesmím udělat chybu. Z mého přemýšlení mě vytrhl křik. DOZORCI, Ale no tak. Za chvíli tu budou. Pokusila jsem vypnout vnímání všech vjemů, které by mě mohl rozptylovat a vydala se do chodby. Každá část eposu mi pomalu a přesně zněla v hlavě. Postup sice nebyl nijak moc rychlí, ale já si byla jistá. Když jsem se konečně ocitla za půlkou, skřípání dveří podráždilo můj sluch. Dozorci už si konečně všimli, kam jsem zmizela, nijak moc mě z míry nevyvedli. Hned, jak první z nich šlápl na špatnou dlaždici ozvala se silná rána a celá malá skupina se v zářivém světle rozpadla na prach. Pohodila jsem hlavou. "No tak to by šlo." vypadlo ze mě. Na zlomek času mě zalil takový zvláštní pocit. "No jen doufám, že ten epos umí Zareth správně." Po malé chvíli mi už v cestě do další sekce stály jen dveře. "Levá Levá Levá dlaždice, jo tahle." Nadzvedla jsem ji a vyndala z prostoru pod ní svou brašnu a zbraně. Zaplavil mě pocit radosti. Z otevřené brašny jsme vynadala kousek DNA. Na tváři mi proběhl krátký úsměv. "Moc pěkné očičko, komupak asi patřilo..? Asi nějakému hovadu. Dobře mu tak." Neváhala jsme a oko přiložila k senzoru dveře se přede mnou otevřeli. Taška už visela na mém rameni. Proběhla jsem dveřmi. Bylo tu ticho. Co mě ale vyvedlo z míry, byla ta energie. Ta temná magie, kterou byl zdejší vzduch nasáklí. "No asi jsem tu správně." Tahle sekce vypadala jinak. Světla tu příliš nebylo. Procházela jsem dál a dál. Přede mnou se rozprostíraly temné cely a dech beroucí tvorové za nimi mě velmi fascinovali, asi bych se na ně vydržela koukat dlouho. Jména psaná i pro mě starým jazykem. Démoni. Spoustu z nich jsem znala z legend.

Čím delší dobu jsem strávil ve svém vězení, tím menší pojem o čase mi zbýval. Časové zony, které se neustále měnily, každým mým odchodem, neměli příliš mnoho blahých účinků, na mou orientaci. Netušil jsem, kolik dní, týdnů nebo měsíců, mě tu drží, jediné na čem záleželo byl nespočet bojů, kde jsem nakonec ještě docela rád vybíjel svůj vztek, ačkoli většinou trvali do mého úplného úmoru. Teď jsem měl zase jednou čas se trochu zregenerovat, před dalším marným pokusem, dostat se odtud. Mnoho bytostí z vedlejších klecí, bylo zrovna pryč a já se po dlouhé době částečně uklidnil. Jenže v momentě, kdy jsem se chtěl stáhnout do své klasické podoby, mě bodce na krku hrubě napomenuly. Můj následný nával zlosti však neodneslo nic víc, než vlastní nyní částečně roztržený bok a opravdu hodně bolavá hlava. Jak se ti živí z okolních cel vrátili spět, znovu jsem se pokusil osvobodit, abych se jich zbavil...Bez úspěchu. Zůstal jsem tedy na pokraji svých sil ležet na místě a dovolil si na okamžik zavřít oči. Mému klidu však nemělo být dlouho přáno. Dveře sem s tichým cvaknutím pustily nový život, tak jak už to mají ve zvyku. Jakmile se ta věc zastavila jen kousek ode mne otevřel jsem zářivé oči, abych se podíval na toho pošetilce. Další z nich. Zabiju tě. V podstatě jediný pohyb, který jsem byl schopen vyvinout bylo, odhalení zubů, protože ta hrozně těžká a pichlavá věc na mé hlavě, mi nedovolila otevřít tlamu. Nechal jsem tedy prostor kolem nás zaplnit, výhružným tonem mého vrčení, které bylo příslibem smrti.

Fárn: Dál a dál jsem procházela temnou chodbou a nemohla se vynadívat na ty dechberoucí tvory, bohužel nejsem tu v zoologické, abych se mohla kochat. Mou přítomnost doprovázelo řinčení řetězů, vrčení i různé další pazvuky vycházející z jejich tlam. Některá stvoření vypadal vyděšeně až zoufale, drtivá většina se však projevovala pouze neskutečně agresivně. Asi jim pobyt tady moc nesvědčí. Mé kroky se zastavily u jedné z větších cel. Mříže byly tak daleko od sebe, že bych jimi snadno prolezla. Tady jsem se ani nemusela dívat na ceduli. Tuhle energii poznám všude. Přede mnou ležel, k zemi přivázaný a bez možnosti pohybu, černý drak. Prostor kolem mě brzy vyplnilo jeho výhružné vrčení. Na tváři se mi objevil posměšný, podlý výraz, naklonila jsem se k mřížím a sladce promluvila. "Zdravím, tě....Zarethe, jak jde dovolená. Už začínám chápat, proč se ti tu tak líbí. Kdyby ti něco chybělo ke štěstí, tak řekni." Svůj projev jsem okořenila až přehnanou gestikulací rukou. Obočí se mi následně lehce svraštilo a já pokračovala ve svém projevu. "Co... Něco si říkal, nic. Hmmm nedivím, se." Tohle mě tak neskutečně bavilo, Ale je čas. Nerada bych to tu prokecala a skončila podobně jako on. Po malé chvilce hledání jsme vytáhla z tašky malý papírek na kterém měly být slíbené instrukce. "Tak konec srandy." Můj hlas nabral vážného rázu. Dalších věcí, které v tašce přibyly jsem si nevšímala, asi to má nějaký důvod. Na papírku byla jemně načrtnutá tahle sekce. Rozmístění ovládacích panelů a i přesný popis jaké dveře mám otevřít pro nestvůry a taky které mám otevřít pro nás. "Jo jasně, ...To by šlo. Co je? Nevrč na mě, snažím se nás odsud dostat." Rychlím pohledem jsme prolétla očima místnost, vše se zdálo být tam, kde je to napsané. Nejprve ale obstarat ty látky. Rozběhla jsme se do té přípravny. Zbraň jsem měla nabitou. Dveře se přede mnou pomalu otevřely, v tem moment se na mě upnul zrak nějakých dvou chlápků v bílých pláštích. Pohotově jsem reagovala, než se stačili byť jen pohnout, provrtala jim hlavu kulka. Mým cílem byla lahvička s číslem 128, to by měla být ta správná látka. Lahvičku jsem popadla do ruky dokonce to mělo i správnou barvu, to bude ona. Proběhlo mi hlavou. Dala jsem si asi tři do kapsy a podívala se na plánek. To by mělo být vše teď pustit všechny potvory a nechat otevřené jen jedny dveře. A s tou látkou mám dělat..... Aha. Malinko mě to překvapilo to co tam stálo. Takže to je nějakej nakopávač. Hmm to jsme zvědavá. Prolétlo mi hlavou. Už už jsem si to chtěla namířit k hlavnímu ovládacímu zařízení, když se mi do zorného pole přimotala skřínka, ve které byli srovnané boxy se jmény. Především ta se Zarethovým mě zaujala. Tak to se podívám. K mému úžasu bylo vevnitř všechno moc hezky popsané. "Tak co tu máme. Sedativa, látka na uklidnění, takže sedativa....Jetu vůbec něco jiného." Prohrabala jsme se celým kufříkem a nakonec našla i něco jako doplňky stravy, jestli se tomu dá takhle říkat. Připomnělo mě to ty injekce, které jsem do nich kolikrát dostala já. A taky nějaké dráždivé látky, jakoby nebyl už takhle permanentně nasranej a taky něco na rány. "No to se bude hodit." Pod tím byl dokonce i papírek na dávkování. No vzala jsme asi 3 lahvičky sedativ a doplňky stravy a tu věc na rány. Jak jsem ho viděla v té cele asi budu ráda, když to přežije. Vše i s dávkováním, jsem pečlivě zabalila do brašny a už se konečně vydala k tomu hlavnímu panelu. Asi na na třetí pokus mi konečně došlo, jak tahle věc funguje, na techniku jsem prostě levá. Všechny dveře se zavřely až na jedny do chodby. Dále vypustit potvory, které by se tam mohli protáhnout. Vyrazily ohromnou rychlostí. Za nimi jsem dveře opět zavřela. Teď byl na řadě vedlejší sektor a jedna z arén. Tam už se snad nějak popasují sami. Všem tvorům až na Zaretha spadla pouta, ta méně nebezpečná utekla u těch větší musím zvednou mříže ručním vypínačem u jejich cel. I s taškou a všemi věcmi mě nohy nesly k nejbližším klecím. Po zmačknutí tlačítka se mříže začali pomalu zvedat. Doufejme, že nepůjdou po mě. Některá stvoření čekaly než se mříže zvednou, jiná do nich tak bušila až se jejich dolní část ohnula a oni vylezly. Už jsou všichni. Většina si mě ani nevšimla, bylo jich tu mnoho najednou, tudíž měli jiné starosti. Jedno ze zvířat připomínající ohromného lva s rozdvojeným ocasem na mě začalo zírat. "A jé, nekoukáš na mě doufám." Když se proti mě tvor se řevem rozběhl, sprintem jsem se dostala až do Zarethovi cely a prakticky se za něj schovala. Nemohl se ani hnou takže mi neublíží a snad odežene toho lva pryč, kdyby ho náhodou nezastavily mříže, naštěstí se tak stalo a zvíře uteklo. Jak mile všichni zmizely. Komplexem se rozezněly sirény asi už někoho pozdravily. Uzavřela jsem tenhle sektor. Aréna, do které se máme podle Zaretha dostat je docela daleko, ale je jediná s modrou oblohou a doufejme né moc silnou bariérou. "Chvíli vydrž už to bude." 5ekla jsem směrem k Zarethovi a chystala se obojek doplnit onou látkou z laboratoře.

Ta věc přede mnou začala vydávat provokativní zvuky, stejně jako mnohé před ní, které se u mě zastavily. Nezdálo se, že by si z mého vyhrožování něco dělala, přesto za pár chvilek zmizela ve tmě přesně tak, jak jsem doufal. Stačil jsem se sotva dvakrát nadechnout a už byla spět. Znovu jsem ji pronikavým vrčením upozornil, že tu není vítána. Mou pozornost však zaujala její další činnost po které začali být aktivní i ostatní tvorové v mém okolí. Nějakým způsobem se jim totiž dařilo uvolnit se a mizet pryč. Několikrát jsem bolestivě trhl svým tělem, ale žádného výsledku nedosáhl, nepřestával jsem tu dvounohou však bedlivě pozorovat. Pryč! Pryč! Snad se dostane řada i na mě. Než jsem se nadál, ten malý šmejd vlezl velmi blízko ke mě. Má panika musela být zjevná, protože mi bylo jasné, co následuje. Ne! Ne! Jdi pryč! Nebodej to do mě! Cenil jsem ostré zuby, skrz které pomalu vytékala krev i trocha kouře, jež by v téhle situaci moc dobře posloužil. Takhle věc, se kterou ke mě pravděpodobně mířila, jako mnoho dalších je tím nejbolestivějším zážitkem, jakého se mi tu zatím dostalo, jestli existuje alespoň nějaký způsob, jak se tomu vyhnout, sem s ním. Tu šelmu, se mi podařilo odehnat téměř pohledem, nejspíš se jí nechtělo umírat...škoda. Mnohem víc mě však iritovala přítomnost daleko menšího, za to mnohonásobně otravnějšího tvora. Napnul jsem veškeré svaly v těle a znovu se pokusil, nějak osvobodit, abych se tomu mohl postavit čelem a snad se tak vyhnul dalšímu nepříjemnému zážitku.

Fárn: Ještě docela z dálky jsme si prohlížela mechanismus toho obojku. Abych věděla co mám dělat, než se k té jeho palici přiblížím. Na té ještěrce je totiž docela vidět nervozita i strach. Pouta má sice hodně utažená, ale i tak se s nimi pokouší bojovat. Z tlamy mu dokonce začala téct krev. Toho náhubku, který mu znemožňuje otevřít tlamu a navíc ho asi taky dost dře, bych ho nejraději zbavila, ale nejsem si jistá, jestli mě vůbec poznal a nechci aby mě nesežral hned při první možnosti. Už takhle to pro mě bude zatraceně nebezpečné hned, jak povolím první pouta a řetězy. Dlouze jsem vzdychla a pomalu a tiše se k němu přibližovala. Raději jsem na něj nesahala, napětí jeho svalů mi však nemohlo uniknout. Tichým vlídným hlasem jsem se ho snažila nějak uklidit, né že bych věřila v nějaký účinek, spíš pro můj lepší pocit. "Neboj, dostanem se odsud. Já ti přece ublížit nechci. No tak, uklidni se. Bude to dobrý." Až na to, že je to lež. Tušila jsem co sním ta látka udělá, ale nešlo to jinak. Otevřela jsme proto zátku na obojku a nalila do něj dvě lahvičky. Třetí se mi tam nevešla. No nevadí snad to bude stačit. Musela jsme zapojit snad veškerou svou pozornost, aby to nekáplo nikde kolem, což se Zarethovou spoluprací nebylo nic lehkého. "Tak hotovo." Rychle jsem od něho ustoupila a vydala se otevřít jediné dveře, kterými se dá dostat do arény, kam potřebujeme. Zpáteční cestu jsme ihned namířila směrem k ovládacímu panelu Zarethovi cely. Ovladač k obojku jsme si strčila opatrně do kapsy a následně nechala mříže od cely zvednout. Na okamžik se moje oči pozastavily na těch poutech. Křídla byla svázaná samostatně a ani nebyla připojena k řetězům. Asi je nepovolují vůbec. Hlavní co ho tu asi drží budou řetězy přes záda za lopatkou a v oblasti beder. Dál za ten náhubek, dokonce i ocas měl přišněrovaný k zemi okovy tak pevně, že se nemohl pohnout a ani o metr. Urputně jsem přemýšlela, která rozvážu jako první. S tašky jsem vyhrabala svoje rukavice, s kterými často bojuji. Jako první povolila pouta na bedrech. Nebylo těžké je rozdělat. Fungovaly na pojistky, aby se daly rychle rozvázat, ale především rychle zavázat a utáhnout. Jejich úklid mě nezajímal, myslím, že si dá Zarteh pozor, aby se do nic při odchodu nezamotal. Můj sluch náhle něco podráždilo. Hlasy vycházející s chodby. "Jejda máme společnost." Oči mi prolétly celou místnost. Hned jak ho pustím pokusím se na něj vylézt, snad bude zaneprázdněný těmi dozorci a mě si nevšimne. Hlasy i kroky se přibližovaly, snažila jsem se co nejvíce zrychlit. Jeho ocas byl po pár vteřinách také volný. Dávala jsem si velký pozor, abych se již volnému ocasu zvládla vyhnout. Koutkem oka jsme je zahlédla, tvorové ve stejnokrojích, ve stejný moment cvakl zámek. Spadla z něho hlavní pouta a uvolnila tak celé tělo. Zbývala už jen hlava. Dozorci na nás, teda hlavně po na mě začali pokřikovat. Do předu už se prostě nedostanu. Snad ten řetěz urve. Chytla jsem se ho za za trny, které měl téměř po celém těle a v zápalu hrozného zmatku se nějak dostala až na jeho záda. Ani přesně nevím co se v ten moment dělo, ale ozývala se střelba, mě nezasáhlo nic, neboť mě schovávalo křídla. Která bych ještě ráda také rozvázala.

Cítil jsem, jak se kolem mě ta věc pohybuje, z čehož byl značně nervozní, zatím mi však nezbývalo nic jiného, než vyčkávat. Ani zvuky, které čas od času vydávala, mi pranic neříkaly, ale zdálo se, že už se mě nesnaží provokovat. Mříž přede mnou se náhle začala zvedat, čeká mě tedy další boj. Dobře... Každou uplynulou vteřinou jsem byl nervoznější. Tentokrát se odtud dostanu. Ven! ven! ve! Než jsem se nadál, mé tělo bylo volné. V ten samý moment sem přišli další. Zabít! Ohlušující zvuky a štípavé rány, které vypouštěly ze svých kovových chrličů, mě vytáčely k nepříčetnosti. Pryč![i] Pokusil jsem se udělat krok jejich směrem, ale má hlava byla stále přikovaná k zemi. Bolest mě nezajímala, musel jsem se odsud dostat. Proto jsem se několikrát zapřel a pomocí síly celého nyní pohyblivého těla urval ten kus kovu, co mě poutal se zemí. Bez jakéhokoli váhání jsem vyrazil k prvnímu z těch dvou otravů. Jeho zbraň byla sice otravná, přesto mě vlastní šupiny chránily natolik dobře, abych si neodnesl žádné vážnější zranění. Nabral jsem ho hlavou a praštil s ním o stěnu tak silně, až zapraskaly jak kosti, tak části mého náhubku. Když se mi kov zaryl do lebky a způsobil několik nepříjemných tržných ran na hlavě, bylo to všechno jedno. Konečně jsem mohl otevřít bolavou zkrvavenou tlamu. Můj burácivý řev, se teď nesl za druhým prchajícím tvorem, jako předzvěst poslední chvilky všem pošetilcům, kteří mi zkříží cestu. Chtěl jsem roztáhnout křídla, ale jediné, čeho docílil bylo škubání, protože zůstávala svázaná. Za prchajícím jsem vychrlil valící se černou mlhu, která po slehnutí zanechala pouze hromádku prachu. Pokusil jsem se otočit hlavou, protože mi přišlo, že je tu někde blízko další živý tvor. Vzhledem k malému prostoru se tím však déle nezabýval, neboť až mě přijde zastavit, udělám s ním sám krátký proces. Postupoval jsem chodbou a nemilosrdně posílal na onen svět všechno, co se mi dostalo do spárů, těsně před stupem do velké kruhové místnosti, se však nejistě zastavil. Dolehla na mě přítomnost všech těch tvorů za neviditelnou bariérou. Bylo to téměř nesnesitelné. Z hrdla mi uniklo něco jako tichý vzlyk a já zacouval spět do tmy. [i]Ne...tam ne. Křídla mě neposlouchala...nevím, jak odtamtud pryč. Začal jsem tedy za doprovodu příšerného skřípání dolovat v chodbě náhradní tunel, kterým bych se snad mohl probít na svobodu.

Fárn: Jak jsem doufala, Zarethovi se podařilo řetěz urvat a brzy na to se zbavil i toho náhubku. Stěny byli postříkané jeho krví i prvního s dozorců. Musel si o to roztrhnout tlamu, ale nevypadá, že by mu to nějak vadilo. Jen jsem žasla, když jsem viděla to, co ten jeho kouř dokáže, no ještě že jsem mu k té tlamě nešla. Velkou rychlostí mířil k oné aréně. Já jsem však neměla čas se na cestu před námi dívat. Má snaha mu křídla uvolnit zatím nevedla k ničemu. Zareth sebou totiž hrozně házela a já měla co dělat si na ten pohyb zvyknout a nejlépe nespadnout. Jeho ohlušující řev se nesl chodbou a zaručeně na nás přitáhl ještě více nechtěné pozornosti. Těsně před chodem do arény se prudce zastavil. "Co to sakra." Vypadlo ze mě tiše. Ozval se pro mě šílený a nesnesitelný skřípavá zvuk. "Kam se to jako chceš prohrabat. Nech toho." Mé naléhání bylo k ničemu, situace se však dalo využít. Přemístila jsem se trochu víc dozádu a silným škubnutím nakonec povolila pouta na křídlech, které k mé smůle nespadla. "Co to, vždyť už nemají na čem držet. "Zarethe zamávej křídlama." Můj hlas ani asi nemohl slyšet. Došlo mi, že ho prostě musím donutit vejít to té arény.Vytáhla jsem ovladač z kapsy a aktivovala jej. Najednou jsme do něj bodla téměř polovinu obsahu obojku.

Malá prohlubeň, jež vznikala pod mými drápy, sice zatím novou variantu útěku úplně nenaskýtala, ale já se nehodlal tak snadno vzdát, když v tom to přišlo. Můj bolestný ryk se nesl chodbami a celé tělo se ocitlo v jednom ohni. Bušil jsem hlavou, křídly ocasem i tělem do okolích zdí, jako by za to mohly ony a když se mé skučení změnilo na nepříčetný řev, vyrazil jsem na plac. Bylo jich tam tolik! Roztáhl jsem křídla a zuřivě zařval na všechny kolem. Bylo na čase zbavit se života. Temný kouř se mi valil od tlamy, likvidujíc mé protivníky. Ani jsem nevnímal, jejich křik, když je ta věc doslova rozpustila zaživa. Několik z nich se mě pokusilo obejít, s těmi podivnými zbraněmi, které po mě bez ustání pálili. Když mě bílá magie zasáhla do čerstvé rány na břiše, bezmyšlenkovitě jsem se vrhl mezi ně. Mé drápy i zuby se brzy zbarvily jejich krví. Posledního z nich jsem jednoduše rozdupal. Prozatím se sem nikdo další nedostal, rozhodl jsem se tedy zaměřit na ty, za neviditelným sklem. Myšlenky na útěk nahradila touha po boji. Musel jsem je prostě zabít. Jejich hlasité povzbuzování se několika mých silných ranách do neviditelného skla, ze kterého se mi na těle tvořily spáleniny, změnilo ve vystrašené povykování, když se v bariéře začaly objevovat praskliny. Delší dvě rány trvalo, než se bariera rozsypala. Na nic jsem nečekal, dvakrát mávl křídly abych překonal propast, která nás oddělovala, předníma nohama se opřel o spodní část toho jejich posezení a pohřbil stovky z nich pod nánosem černé mlhy. Úleva to byla těžko popsatelná, čekala mě ale ještě spousta práce. Roztáhl jsem křídla a přelétával nad jednotlivými sektory jejich posezení, přičemž jim dopřával spršku vražedného dýmu, který se téměř bez přestání valil z mého chřtánu. Jakkoli to pro mě bylo vyčerpávající, nenávist a touha vraždit mě neustále poháněla vpřed. V tom mým křídlem otřásla prudká bolest, než jsem se stačil vzpamatovat, cosi se mi zabodlo i do stehna. Několik bytostí nejrůznějšího tvaru i velikosti po mě házelo podivné bodavé řetězy, které zůstávaly v mém těle. Pořádně jsem zabral a několik z nich shodil do propasti, jiné rozložil na prach, přesto se někomu podařilo několik z těchto řetězů, připevnit ke stěnám na opačných koncích tohoto místa navíjením, se mě snažili dostat k zemi. Únava už na mě začínala být zjevná, zvlášť když kolem mě malé okřídlené bytosti začaly poletovat a házet mi podivné věci do očí. Pálilo to a já přestával na jedno z nich vidět. Zmítal jsem se, ale přesto s přibývajícím množstvím oštěpů a řetězů v mém těle začínal být víc a víc unavený. Pomalu jsem, ač nerad klesal níž, jak mě řetězy táhly k zemi a já přestával mít sílu, bránit se jim. Ne! ne! ne! Ne usnout! Pryč!

Fárn: Hned, jak jsem mu látku bodla do krku ozval se opravdu zoufalý nářek. Zareth sebou mlátil ze strany na stranu a hrozně řval. Doufám, že jsme to moc nepřehnala. Brzy se nářek proměnil ve zlost. Zuřivě zaútočil na všechny kolem. Já se jen pevně držela a snažila se pozorovat alespoň z poloviny co se kolem nás děje. Byla slyšet neustálá palba, ke mě se naštěstí nic nedostalo. Burácení diváků přehlučilo všechny ostatní zvuky. To si stále někdo myslí, že je to šou. Proběhlo mi naštvaně hlavou. Pomalu jsme si začala zvykat na Zarethův pohyb a chytala nějakou rovnováhu. Zem pod námi byla zbarvená krví a všude se válely zbytky mrtvol a různé končetiny. Netrvalo dlouho i bariéra se pod náporem rozsypala na střepy. "Poleť pryč..No tak Zarethe." Naléhala jsem na něj. Ale bez výsledně. Přelétávala nad různými sektory a v jeho dýmu zhasly životy mnoha tvorů na tribunách. Sice mi bylo jedno kolik jich zabije, ale už chci být pryč. Stoupala ve mě nervozita, když jsem koutkem spatřila, jak proti nám letí harpunu s řetězem vyjekla jsem. "Zarethe pozor." Moje výkřiky byly opět uplně zbytečné, jedna harpuna se mu zabodla do levého křídla a druhá ještě možná mohutnější do nohy a další menší různě po těle. Sundala jsem si luk z ramene a založila šíp. Než jsem se nadála, letěl proti mě nějaký okřídlený protiva, jednou přesnou ránou se mi ho podařilo zneškodnit. Bohužel bylo to, jak střílet do hejna špačků. Zareth postupně klesal dolů, byl víc než očividné, že je unavený. Řetězy na harpunách postupně navíjeli na kola připevněná ke zdem. Kolem nás se začalo hemžit víc a víc tvorů. Někteří dokonce létali kolem Zarethovi hlavy a házeli mu něco do očí. Velice rychle jsem vypálila speciální šíp směrem na ten největší kotouč navíjející harpunu, kterou měl probodnutou nohu. Přesně tři sekundy po vypuštění šípu se ozvala ohlušující rána, je to prakticky nejsilnější výbušnina, která se dá takto použít. Celý mechanismus se pod náporem trhaviny a ohně rozpadl. Druhý tohoto typu mířil na druhý kotouč. Brzy se Zarethovi uvolnilo i křídlo, i tak stále klesal. Nemilosrdně se v mé ruce aktivovalo tlačítko. Zareth dostal další tentokrát ovšem dvakrát menší dávku té neskutečně agresivní tekutiny. Střílela jsem co mi ruce stačily, abych vyřadila z provozu každého, kdo se k té jeho hlavě přiblížil. U větších stvořeních jsem neváhal vystřelit elektrický i jedový, bohužel mi hrozně rychle docházely, brzy nebudu mít čim střílet.

Už jsem byl sotva několik stop nad zemí, když náhle jeden z řetězů povolil. Stále sice zůstával zabodnutý v mé noze, ale netáhl mě dolů, jako tolik, co doposud. Sotva pár vteřin po tom následoval druhý, což byla sice vítaná změna, jenže já už neměl sílu pokračovat. Tenhle pocit však zmizel stejně rychle, jako se objevil, když přišla nová dávka té věci. Můj bolestný ryk opět vyplnil zdejší prostory, ale do svalů mi ta věc vlila novou várku síly. Ve vzduchu jsem chňapnul, po jednom příliš drzém okřídlenci, než otočil hlavu a zuby vyrval z plece další řetěz, hned po něm i z boku. Ran přibývalo a já už toho měl tak akorát dost. Pryč pryč pryč! Zapřel jsem se do okolního vzduchu a vymlátil z něj, co se dalo. Dařilo se mi stoupat stále výš a výš, dokud jsem neprorazil novou, zatím však velice slabou barieru. Bylo mi jedno, koho táhnu za sebou, každý se dříve či později pustil. Naposledy jsem na ně zařval, aby věděli, že se pro ně brzy vrátím a tentokrát budu připravený. Až na odporný obojek na krku jsem však byl po opravdu dlouhé době zase volný. Ačkoli mě celé tělo bolelo a já dýchal hodně ztěžka, užíval jsem si let i čerstvý vítr. Vycházející slunce bylo mým jediným společníkem, kterého jsem rád pozdravil. Přesto mě tu neustále něco dráždilo.Ten otravná zvuk nechtěl odejít, proto jsem se ohlédl, ale nezdálo se, že by tu někdo byl. Proti pobytu tam, kolem panuje nádherný klid. Hlavně daleko, daleko od toho místa. Brzy jsem se ocitl nad hladinou několik set kilometrů dlouhého jezera. Styl mého letu byl sice čím dál trhavější a namáhavější, přesto jsem se nehodlal snést dříve, než na jeho druhé straně.

Fárn: Zareth si vyrval zbylé řetězy a konečně začal stoupat vzhůru. Brzy prorazil i druhou poslední bariéru. Závan čerstvé vzduchu mě pohladil po tváři. V doprovodu silného řvu jsme od tamtud konečně vypadli. Zalil mě pocit radosti. Hluboce jsem se nadechla a zabořila oči do zlatavých paprsků vycházejícího slunce. Docela dlouho jsem neměla možnost jej spatřit. Konečně volná. Šílela jsem z toho místa, z té bílé cely hluboko pod zemí. Kupodivu jsem dnešní den přežila bez větších zranění. Spálenina ještě z arény a sem tam nějaká odřenina, větší problém mi působila staří a daleko hlubší zranění způsobena dozorci. Postupně se dostavovala únava a velký pocit hladu i žízně. Dost mě však trápila Zarethova zranění. Krev mu z ran stále vytékala, nevím, jak dlouho to ještě vydrží. Dopadl opravdu špatně.... Brzy se pod námi zjevila hladila jezera. Od modré vody se odrážely první paprsky a probouzely tak k životu okolní svět. Výhled ze Zarethových zad byl dechberoucí. Pohled na něj už tolik ne. Aspoň ten obojek. Díky ovladači, brzy ta příšerná věc spadla z jeho krku a zmizela v hloubce, hned za ní, letěl i ten ovladač. Má nervozita se začala zvyšovat. Náš let začínal být trhaný, Zareth ve vzduchu občas tak podivně zavrávoral a nahýbal se na stranu. On to nevydrží..... Nepřeletí to. Zůstávala jsme tichá, abych ho nijak nerozptylovala a jen doufala, že nezkolabuje a nezřítí se do toho jezera. Mou pozornost pohltil jeho krk, přesněji místo na kterém vysel ten obojek. I Já jsem po svém měla pěknou památku, která mi asi chvály zůstane, ale on. Jeho šupiny jako by byly stržené, hluboké rány od bodců, místy bylo vidět až maso bez kůže.

Soustředil jsem na let, jak jen se dalo. Vyčerpání bylo sice obrovské, ale strach z toho, že bych přistál někde poblíž a ty bytosti se mě našli, tudíž dovedly spět, mi nedovoloval polevit ani změnit směr. Z ničeho nic najednou k mému překvapení obojek cvakl a sjel z mého krku. Překvapeně jsem se sklonil hlavu, abych se mohl podívat, jestli mě nešálí zrak, ale byl pryč. Celý jsem se otřepal, přičemž málem ztratil rovnováhu a skončil ve vodě. Nakonec se mi však podařilo celou situaci nějak ustát. Rány v křídlech se však při každém dalším máchnutí zvětšovaly, takže mi dalo obrovskou práci udržet se ve vzduchu, vidina svobody mi však pomohla nějak doklouzat až na vzdálenou stranu jezera. Za hlasitého tlukotu křídel se mi podařilo tak nějak, ne moc elegantně dosednout na pláži, kde se drápy zabořil do hlubokého písku. Řetězy stále ještě chycené k mému tělu řinčely, když jsem kulhal do blízké jeskyně pod úpatím hory. Jak jsem věděl, že tu je? Asi instinkt. Hlasitým řevem jsem odtamtud vypudil medvědí rodinku a šel prozkoumat zdejší prostory. Byl tu vlastně docela klid, snad nebude vadit, když si chvilku odpočinu. S hlasitým žuchnutím mé tělo dopadlo na zem a já unaveně přivřel oči.

Fárn: Otřepání mě malinko vyvedlo z míry, ale nebylo pro mě těžké se na hřbetě udržet. K mé radosti se před námi pomalu začínala vykreslovat pevnina, už bylo na čase. Se silným randálem a poryvem větru Zareth těžce dosedl na písčitou pláž. Za doprovodu nesnesitelných a otravných kovových zvuků řetězů, které ještě stále visely z jeho těla se vydal směrem do vnitrozemí. Značně kulhal a všel jak se kodrcal. Kam to jde. Už to stačí Zarethe, už nás nenajdou. Prolétlo mi hlavou. Jeho zakrvácené rány ho musely dost bolet a ubírat mu síly, i tak byl rozhodnut někam dojít. Za nedlouho mi to bylo jasné, prostorná tmavá jeskyně. Mířil k ní jako by to tu znal. Silným řevem vyhnal párek medvědů, ty ale pelášili. I se mnou na zádech vlezl dovnitř a žuchnul sebou na zem. Uplně se tam rozvalil. Velmi těžce dýchal. Snad se promění zpět. Doufám v to. Chvíli jsem přemýšlela co těď, mám ještě chvíli počkat a nebo slézt a pokusit se mu z těla vyprostit zbylé harpuny. Nejraději bych mu je vyndala, ale obávám se, že hned, jak mě uvidí, pokusí se mě zabít. Oči se mu zavíraly, možná usne. "Zarethe" Zavolala jsem jemně do prostoru, i tak se ozvala docela hezká ozvěna. Zajímalo mě jak, moc bude na můj hlas reagovat.

Oči se mi klížily a já pomalu začal klidnit svoji mysl. V tom se ale něco ozvalo. Hlas bytosti, kterou už jsem dnes slyšel. Dráždila mě v cele. Vlastně možná i během boje, jak jsem si rázem vybavil. Jakmile se povědomý zvuk ozval, oči jsem doširoka otevřel, nozdry roztáhl, hlavu vystřelil vzhůru a s vrčením vycenil zuby. Jsou tady! Snažil jsem se působit děsivě, jenže mě to spíš pěkně vylekalo. Pryč! pryč! Otáčel jsem hlavou, abych odhalil odkud odrážející se zvuk vlastně přišel. Pištivý zvuk i pozorný čich mě však v mých obavách utvrdili. Nikde jsem tu věc ale neviděl. Posbíral jsem tedy poslední špetky sil, trochu se narovnal a vyčistil jeskyni, která se rozbíhala do dalších dvou místností svým kouřem. Několik drobných živočichů, zmizelo z povrchu této planety, tudíž jsem usoudil, že ačkoli otravný zvuk nezmizel, musí se jednat o pozůstatek nějaké věci z toho špatného místa. V téhle jeskyni nic co se nacházelo přede mnou přežít nemohlo. Proč tedy ten neodbytný pocit? Už mi nezbývala energie na to řešit podobné věci, na nohy jsem se vyškrábat nedokázal a po dvou neúspěšných pokusech, to přestal zkoušet. To nevadí jestli umřu, je to pryč. S touhle podivně lidskou myšlenkou, se mé tělo stáhlo do klasické podoby. Sípavě jsem se nadechl a okamžitě se začal dusit, protože mi vlétla do pusy vlastní krev, v jejíž pořádné louži jsem ležel. Na jednotlivých částech těla mi stále běhaly neposedné šupiny, které se kvůli mé panice odmítaly skrýt. Přes veškeré zmatení a dezorientaci mi však bylo jasné, že se do bestialní podoby stejně nejsem schopen vrátit i kdybych chtěl. Myšlenky se však zatím nedařilo usměrnit, jako by mé vlastní vědomí nevědělo, v jaké podobě se vlastně nacházím. Bezpečí. Klid.

Fárn: Hned, jak můj hlas prolétl jeskyní Zareth vymrštil hlavu a začal vrčet. Rozhlížel se kolem sebe, měl strach. Brzy na to se z jeho tlamy vynořila smrtonosná mlha, kterou pročistil zbytek jeskyně. Měla jsem opravdu štěstí, že jsem neslezla a nešla si stoupnout přímo před něj. Různě sebou škubal, asi se snažil postavit, ale nepovedlo se mu to. Vůbec nevím, jak to mám udělat, hned jak mě uvidí zabije mě, ale ty háky z jeho těla prostě musím nějak dostat ven, nebo tu zdechne. Když se začal měnit, rychle jsem z něj seskočila, tašku hodila a za šutr a samotná se snažila tiše stát u stěny, snad si mě hned nevšimne. Už ve své klasické démonské podobě ležel na zemi a dusil se krví. Ještě chvíli jsme na svou přítomnost neupozorňovala, jen ať se v klidu nadechne. Tělo měl poseté hlubokými ranami, které ještě stále krvácely, navíc si několik z nich ještě roztrhnul o ty prokleté háky. Na kůži se mu opakovaně objevovaly další šupiny, jen ať se zase nepromění. Asi dalších pět minut jsem tam jen tak stála, pak už mi to prostě nedalo. Sundala jsem svůj kabát, abych ho mohla dát Zartehovi. Neměl na sobě totiž oblečení a stěny i zem téhle jeskyně jsou velmi studené. Vím, že démonům chlad nevadí, ale momentálně mu to teda určitě nepomůže. S kabátem přes ruku jsem k němu udělala několik kroků, abych ho ještě víc nevyděsila v půli cesty jsme klidně a vlídně promluvil."Zarethe, neboj, to jsme jen já, chi ti pomoc, zůstaň ležet."

Po chvilce marné snahy, se mi podařilo svoje plíce aspoň částečně zprovoznit. Přesto jsem však zůstával nehnutě ležet. Jen chvilku. Blesklo mi hlavou. Svaly se třásly, jako bych se měl každou chvíli rozsypat. Jednotlivě se mi v různých částech těla ozývaly křeče, při kterých jsem místo křiku, jen zavřel oči. Při znění onoho povědomého hlasu, jsem sebou trhl. To bylo moje jméno? Myslím, že to bylo moje jméno. Ta slova! Byla to past! Okamžitě mi to bylo jasné. Kiirah mě zase zkouší, tentokrát jí to však neprojde. Odplazil jsem se kousek dál, jenže ta věc ke mě postupovala. Pryč! Přel jsem se tedy o křídla i stěnu a vyškrábal se na vratké končetiny. Přikrčil jsem se do útočně pozice, která nejspíš nepůsobila moc sebejistě, přesto měla vypovídat o mém odhodlání. Nic to není. Odhalil jsem krví zbrocené zuby a tiše na dotyčnou zavrčel. Mám takový pocit, že slova. Vypadni...nic mi není... Jsem si jen pomyslel. Osoba se však nejspíš nechystala odejít, stejně jako já...protože jsem nemohl chodit. Nenechám ji však na sebe sáhnout, neboť jí nevěřím ani tu tvář, co si pro dnešek navlékla. Proto jsem nechal temnou magii...aby zapraskala mezi mými drápy a...nic...nastala tma.

Fárn: Docela se leknul, ale to se dalo čekat. Co mě však zarazilo, tak jeho snaha se odsud dostat. Ztuhla jsem na místě, jako by mi nohy přimrzly k zemi a nechápavě pozorovala zničeného démona. Dlouho mi to nevydrželo a začala jsem se k němu opět opatrně přibližovat. K mému úžasu se postavil na nohy, ale jen byla otázka času, kdy mi vypoví službu. Můj jemný sluch zachytil tiché vrčení, cenil na mě ty zakrvácené zuby. Nechápala jsem. "Nech toho, já ti neublížím, uklidni se, potřebuješ pomoc, jinak vykrvácíš." Zareth jako by má slova nevnímal. Mému zraku neunikl jemný záblesk záře vycházející z jeho drapisek, ale hned na to se Zareth zřítil k zemi. Už jsem na nic nečekala a rychle k němu přispěchala. Rychle jsem mu sáhla na ten zohavený krk, naštěstí se zbytky jeho krve prosmýkly žilou po mými prsty. Kabát jsem dala na zem a Zaretha něj překulila, tak aby ležel na zádech. Nechala jsem ho tak a běžela pro svou tašku. Hodila ji vedle něho vytáhla jsem z ní nějaký kus koženého oblečení, který určitě není můj a hodila ho zatím vedle. Můj cíl byla lékárnička na spod. Těsně před tím, než mě unesli, udělala jsem si výlet pro zásoby zdravotnické materiálu, což se teď opravdu hodilo, obvykle sebou tolik věcí nemám. Na největší ránu na boku, která taktéž nejvíc krvácela jsem přiložila část obvazu a pomocí rostlin na ni vyrobila neprodyšnou vrstvu a silou ji stlačila, aby se zastavilo krvácení.

Vzbudila mě ostrá bolest v mém boku. Pomalu jsem otevřel oči, abych následně s hrůzou zjistil, že se nade mnou sklání. Už to zažalo! Křídla začala bušit do země, jak jsem se rychle snažil nějak dostat z téhle značně nepohodlné situace, se zbytkem těla se mi zatím moc pohnout nedařilo. Hruď se mi několikrát trhaně zdvihla. Na jazyk se mi stále vůbec nedostavovala správná slova, dát dohromady rozumnou větu, bylo momentálně nad mé schopnosti. Šupiny už sice byly definitivně pryč, ale já klidný rozhodně nebyl. "He!" Vypadlo ze mě a já se nějak dostal na lokty. "N-NE!" Zkrvavenou, potrhanou blanou svého křídla, jsem ji praštil po hlavě. "N-nech mě." Srdce se mi rozbušilo, jak jsem se snažil nějak dostat dál od ní. Vykulenýma očima jsem těkal po okolí a pořádně netušil, jak se sem vlastně dostal. Musí to být nějaká zvrácená tréninková forma nebo přijdou a odvlečou spět do arény. Překvapeně jsem se podíval na své břicho porostlé jakousi rostlinou. "C-co to?" Musím odsud pryč, okamžitě!

Fárn: Bolest, kterou jsem způsobila stlačením rány ho musela probrat. Zatím sice ležel, ale křídly mával všude možně ve vzduchu. Vypadal vyděšeně, ale já jsem se stále k ráně snažila dostak. K mé smůle jsem si nedala příliš pozor a roztržené křídlo mě fláklo po hlavě. Poskočila jsme dozádu a jen tak tak vyrovnala ten úder. Můj výraz naplnila zlost a hlas zhrubnul. "Tak a dost!" Vyšťěkla jsme na něj. Můj hlas ihned zase zmírnil, když mi došlo, že se ho nesnažím vyděsit ještě víc než je. Divím se, že to křídlo vůbec zvedne. Vždyť v něm má skoro metrovou trhlinu. Jeho slova mě vůbec nezajímala, mě se prostě umřít nechce, kvůli tomu, že se nechce nechat ošetřit. Znovu jsem se k němu přiblížila  snažila se ho nějak uklidnit. "Nech si to na té ráně, hodně ti krvácela, musím zadělat i zbylé, jen se uklidni a už si sakra lehni." Jestli tohle bude pokračovat prostě vyzkouším účinek těch sedativ z arény. Moc dobře vím, že v podobných situacích mysl prostě nefunguje uplně nejlépe, takže mu nemám za zlé, že se snaží zdrhnout, ale to se mu nepovede. Rychle jsem ho čapla za ruku přitlačila k zemi. "Lež...!!" Pomocí své magie jsme si pohlídala jeho křídla i ostrý ocas. Když se je proti mě pokusí zvednout zastavím je. Snad nezačne panikařit ještě víc.

Vyjeveně jsem na ni zůstal zírat a zastavil se v půlce pohybu, jako bych se snad mohl nějak zneviditelnit, což se mi pravděpodobně nepodařilo. Instinkty z druhé podoby ještě stále hráli svoji roli, pravděpodobně hlavně proto, že jsem v ní ještě nikdy nebyl tak dlouho. Do téhle situace už jsem se ale mnohdy dostával v uplynulých dnech. Nikdy jsem se tam do boje nejdříve nehrnul, jenže tady nebylo kam utéct, prostě jsem toho nebyl schopen. Zůstala tedy pouze možnost obrany, respektive útoku. Já už prostě tu další látku nechci, takže ji klidně zabiju, když budu muset. Stejně se jedná jen o nějakou podivnou variantu zkoušky. V momentě, kdy se dotkla mé ruky, jsem překvapeně vyjekl, asi čekal, že ji každou chvíli usekne, což by nebylo poprvé. Začal jsem na ni tedy znovu dorážet křídly, tentokrát však ostrou částí, zatímco na ni cenil zuby a divoce vrčel. Zdálo se, že je na mě ale nějak připravena. Když mi jednotlivé části těla začala k zemi přitlačovat rostlina, myslel jsem, že vyskočím z kůže. Rval jsem se s nimi, co mi síly stačily, což nebylo příliš efektivní a kdykoli se mi podařilo šlahoun useknout, jakoby odnikud se zjevil nový. "Ne! Pusť!"

Fárn: Jen co jsem se dotkla jeho ruky vyšel z něj podivný zvuk. "Ty jsi ale histerka, víš to." Držela jsem pomocí své moci zbylé končetiny u země. Zarethova snaha se vyprosit mě stála opravdu dost sil. Mezitím, co na mě vrčel a cenil zuby povedlo se mi stlačit další ránu na jeho břiše, bohužel jen na malý okamžik. Po neustálém naléháním a snaze mi jeho záchranu překazit mě to přestalo bavit, prostě ho uspím, co já se s ním tady budu přetahovat. "Fajn, jen se zklidni." Pustila jsme mu ruku, ustoupila dostatečnou vzdálenost a stáhla rostliny. Nechala jsem Zaretha být a dala mu trochu prostoru, aby se uklidnil. Z tašky jsme následně vytáhla malý papír. Tak pro tu obludu na uspání na dvě hodiny 30 ml. No tak mu dám asi tři to by mělo stačit, když tak přidám. Nemá cenu, aby se tu takhle stresoval. Z lahvičky se mi povedlo velice přesně natáhnou to tenké jehly dané množství. Tak teď mu to ještě nějak píchnout. No nedá se nic dělat. Naposledy jsem nechala rozrůst zeleň a tentokrát ho velice rychle kompletně přimáčkla k zemi. Přiskočila jsme k jeho napjaté ruce a v pravila mu do vystouplé žíly onu látku. "Tak všechno." Ihned jsem ho zase propustila a udržovala si od něj patřičnou vzdálenost. Teď už stačí jen počkat. Sedla jsme si opodál na zem a bedlivě ho pozorovala.

Jakmile rostliny zmizely, začal jsem se nenápadně vzdalovat z místa činu. Moc rychle to však nedařilo, vzhledem k tomu, že jsem byl schopný se pouze plazit. Drápem jsem se zbavil jedné rostliny na svém břiše z pod které se na mě vyvalila krev. Uf...no sakra. Důležité však bylo, že jsem sundal tu jistě jedovatou rostlinu. Nezdařilo se mi však přesunou se ani o dva metry, neboť se v dalším okamžiku rostliny vrátily. Ne!Ne!NE! Mé zmítání, nevedlo vůbec k ničemu, s hrůzou v očích jsem tedy sledoval, co se mi chystá provést. Jakmile jsem však spatřil jehlu s tekutinou, propadl jsem úplnému záchvatu. Mé zuby cvakaly po zdánlivé elfce zuby, ačkoli to bylo k ničemu, mlátil sebou, jak jen se dalo a v marné snaze vyprostit se, si s hlasitým lupnutím vykloubil pravé křídlo. Mohl jsem ho teď sice krapet posunout, ale na vraždu to stále bylo málo. Jehla se však brzy prodrala moji kůží a já dělal co mohl, abych svojí krvi nedovolil, roznést to svinstvo do mého těla, což mě vyčerpávalo hrozným způsobem. Jakmile jsem byl opět volný, sekl po dotyčné ocasem, jež ji minul o pouhý vlásek a s výhružným vrčením si kontroloval její vzdálenost. Co to bylo za věc, kterou mi dala? Kdo ví. Přitiskl jsem se ke zdi, usekl drápem, kus okovů, které mi zůstaly v těle, abych je mohl následně doslova nakrájet. To krvácení bylo třeba zastavit, takže to udělám pěkně postaru, neboť nejsem schopen ovládat ani svoji krev. Jeden tenký plátek kovu jsem na straně ohnul a probodl jí kůži u okraje rány, jakmile jsem tím prorval i druhou část kůže ohnul jsem opět kov, čímž vytvořil provizorní svorku. Než jsem však stačil připravit druhou, přepadla mě únava, se kterou už jsem bojovat nedokázal. Moje hlava bezvládně klesla, zatímco kousek kovu, jež jsem doteď křečovitě svíral, neboť byl připraven znovu se tím probodnout s tichým cinknutím dopadl na zem stejně jako mé drápy. K jednomu křídlu, které jsem bezvládně táhl za sebou, se přidalo druhé.

Fárn: Bylo až dechberoucí s jakou zuřivostí se snažil injekci bránit. Jeho vykloubená křídlo snad nebude takový problém. Uběhlo pár minut a stále nic. Tichá jsem pozorovala každý Zarethův pohyb. Původně jsme chtěla zakročit a železo mu vzít, ale nakonec jsme to nechala, to krvácení je potřeba zastavit, jestli si tam nabodá železné svorky a nebo mě to nechá zašít je už asi jedno. Stejně mu je potom vytáhnu a sešiju to pořádně. Už začínal vypadat dost ospale a brzy mu i klesla hlava dolů, už to začíná vypadat slibně. Nad končetinami už ztrácel kontrolu, což je víc než dobré znamení. Po další minutě se zhroutil k zemi celý. Po malé chvilce se jeskyní opět rozezněl můj hlas, tentokrát už bez reakce. Pomalu jsme s k němu přiblížila a následně ho chytla za ruku ani po stisknutí nejevil známky nějaké reakce. "No hned je to lepší." Přinesla jsem ten kabát zpátky a znova se ho na něj pokusila překulit. Uši se co nejvíc našpicovaly, abych mohla slyšet údery jeho srdce. V jeskyni zavládlo ticho a já tudíž mohla hlídat jeho životní funkce. Na nic jsme nečekala a pustila se do práce veškerý krvácení se mi povedlo po chvíli zastavit v četně té, ze které se jako první preparovala železná sponka. Stačí už jen rány vyčistit a může se pustit do šití. Snad mi ta nit vystačí, těch ran je opravdu hodně.