Dale, Mirys & Zareth

Bylo to už pár měsíců co se se Zerathem viděla naposledy a byla za to ráda. Toho démona opravdu neměla ráda. Ale v hlavě jí uvízla vzpomínka na toho muže, který ji znal. To byla se Zerathem a on tam byl taky. Jakýsi anděl, který věděl kdo přesně Mirys je. A ji jeho tvář doprovázela od té doby ve snech. Proklínala Zeratha za to, že ji přesvědčil, aby tam šla s ním. Brouzdala se v těchto myšlenkách tak dlouho, že si až nyní všimla, kam z města došla. Stála před starým, opuštěným a skoro rozpadlým kostelem. Zamračila se na dveře, které byly napůl vyvrácené, ale napůl ještě držely. Zhluboka se nadechla nočního vlahého vzuchu kolem a pohlédla vzhůru. Dnes v noci na kratičkou chvíli nebude měsíc vidět. Už od doby, kdy vyšel cítila Mirys podivný pocit. Jako by jí snad instinkt našeptával, že se dnes v noci něco stane. A měsíc v tom měl svou roli - přesněji tedy jeho zatmění. Na obloze zářilo jen málo hvězd a skoro to vypadalo, že se zatmění bude týkat i jejich světla. Ale Ještě pár jich ozařovalo noční krajinu stejně jako srpek měsíce, který se postupně halil do černé tmy. Mirys měla tedy ještě trochu času, nanejvýš hodinu než nastane zatmění měsíce. Natáhla tedy ruku a dveře s tichým zaúpěním odhalily cestu do vnitřku kostela, kam dopadalo jen pár paprsků světla měsíce i hvězd. Skoro by přísahala, že ji někdo táhne dovnitř a tak tedy poslechla neviditelnou ruku, která ji vedla dovnitř a vešla. Nebylo tu nic moc zajímavého. Starý kostel s děrami v oknech a trochu rozbořenou i zdí. Procházela mezi lavicemi, které už taky nevypadaly nejlépe a zastavila se až u oltáře kostela.

Blížil jsem se k rozpadlému kostelu v těle nějakého asi čtyřicet let starého muže s hnědými vlasy, kterého jsem potkal cestou. Já sám za sebe bych do kostela vstoupit nemohl. I když se v kostele dávno nekázalo, jeho půda byla stále svatá a pobyt na ní by mi rozhodně neprospěl. Neslyšně jsem proklouzl kolem dveří. U oltáře stála nějaká dívka. Dlouho jsem ničí duši nepozřel, naposledy jsem to přehnal a málem mě chytili. Většina nebe i pekla už nejspíš věděla, že stále ještě žiji, což nebyla zrovna dobrá zpráva. Na druhou stranu jsem měl u sebe desku, která by mě od všech měla ubránit bez větších potíží. Proto jsem byl dneska tady. Potřeboval jsem poslední předmět na přípravu kouzla, které by mi mohlo hodně pomoct. Snad přímo pod oltářem by měly být uloženy ostatky jednoho kněze. To by mohlo stačit. Sedl jsem si tiše do poslední lavice a předstíral, že se modlím. Ne že bych věděl, jak se to vlastně dělá. Čekal jsem až dívka odejde, v tomhle těle jsem jí duši stejně ukrást nemohl.

Dneska bola krásna noc. Miloval som takéto noci. Vtedy som sa cítil najlepšie a plný energie. Zrovna som zabil jednu slečnu a tak som to potreboval stráviť a tak som sa šiel prejsť. A tak som sa prechádzal a pomaly som si vychutnával tu skvelú krv od tej slečny. Už som dlho nemal nič také skvelé ako bola jej krv. Dúfam že sa mi ešte niekedy podarí nájsť niekoho tak s dobrou krvou ako mala ona. A tak som sa prechádzal s pocitom že som mal tu najkrajšiu a najlepšiu krv na svete. Potom ma ale z myšlienok na krv vytiahol divný pocit. A tak som sa zastavil a poobzeral som sa okolo seba. Nevidel som nič a tak som sa pozrel na oblohu a všimol som si ako sa blíži zatmenie mesiaca. *Tak to bol ten divný pocit. Blíži sa zatmenie mesiaca.* Pomyslím si a nemohol som sa toho pocitu zbaviť. Preto som sa rozhodol že nebudem nad tým rozmýšľať a budem pokračovať v prechádzaní. Ako som sa prechádzal tak som sa dostal k starému kostolu. Zastavil som sa a poobzeral som si ho. Nevedel som či tam môžem ísť pretože môj stvoriteľ mi hovoril že je to nebezpečné miesto a že by som tam nemal chodiť. Ale toto bol starý a opustený kostol tak sa tu nemôže nič stať ale čo ak ano? Ale nič sa tam nestane. A tak sa vydám ku dverám. Lenže dvere už boli pootvorené a tak som nenápadne nakukol dnu a ucitíl som že tu už niekto je. A tak som potichu vošiel dnu a pozorne som sa snažil zistiť kto tu je. Zistil som že je tu žena a muž. *Že by ďalšia večera?* Pomyslím si a pousmejem sa nad tým a potichu som ich sledoval.

Sotva jsem se zahleděla na oltář před sebou, za sebou jsem zaslechla kroky, ale brzy utichly a místo nich se ozvalo tiché zaskřípání lavice. Nemusela jsem se ohlížet, abych věděla, že se někde usadil do lavice nejblíže u dveří, která se nerozpadala. Přiměla jsem se neohlédnou a místo toho jsem oči dále upírala na podivný znak na oltáři. Stejný jako jsem měla já na lopatce, ale skoro ani nebyl vidět díky stáří, které se podepsalo na oltář stejně jako na celý kostel. "Ať už se modlíš ke komukoli...dnešní noc tě nikdo nevyslechne." Vydechla jsem sotva slyšitelným hlasem, ale k osobě usazené v lavici se má slova určitě donesla. Přejela jsem prstem po znamení, ale jen co jsem ho prstem načrtla tam, kde nejspíš kdysi bývalo, začalo tepat to na mé lopatce, tepalo bolestí a zároveň podivným chladem. Magie v mém nitru se najednou probudila k životu. Bylo to tak náhlé že jsem ji musela uvolnit, aby se mi nepodlomila kolena. Zahalila jsem tedy celý kostel pod svou ochranu, aniž by to někdo věděl a prudce nasála do plic vzduch. "Odejdi..." Sykla jsem ke smrtelníkovi, o kterém jsem věděla a při tom jsem lehce natočila hlavu, abych ho zaregistrovala v zorném poli, ale on mi neviděl zcela do tváře.

Nebyl jsem poslední, kdo do místnosti vešel. Nevím kdo to byl, jen jsem cítil, jak mu moje prokletí pomalu naleptávalo zdraví. Než jsem se na něj stačil zaměřit, dívka promluvila. Poznal jsem ji podle hlasu okamžitě. Byla to Mirys. Fajn, přežila to...Popravdě, mě to ani moc nepřekvapilo. Ta holka je otravnější než vosy při jídle. Já však svoji tvář neměl a naposledy jsme se viděli docela dávno. Nejspíš mě nepozná, dokud se neprozradím. Sklonil jsem hlavu ještě více aby mi vlasy zakryly obličej. A promluvil hlasem toho muže. "Je neslušné, rušit modlícího. Všichni jsme přeci děti boží a máme svého otce ctít. Co tě tedy rozrušilo dítě?" Dával jsem si pozor aby má slova nezněla posměšně, jak jsem je cítil. Možná, bych to tu stejně mohl dokončit. Problém byl ten druhý. Netušil jsem, jestli je to její známý, přítel nebo jen náhodný pocestný. Ale na někoho takového se pohyboval moc ostražitě. Neotáčel jsem se, abych na sebe neupozornil, jen jsem poslouchal tiché kroky.

Tá žena ma nezaregistrovala čo som bol rád ale ten muž ma zaregistroval. Čo mi trochu vadilo. Teraz môj plán ako ich prekvapiť nevyjde keďže o mne vedel. A navyše niečo na mňa skúsil. Cítil som ako mi naleptávalo zdravie a potichu som zavrčal. Ako sa ten debil opovažuje na mňa takto útočiť? Veď ja som sem prišiel náhodou a on hneď na mňa takto. Nech si ma neželá keď sa mi dostane pod ruky. Chcel som sa vydať za ním a niečo mu povedať ale v tom som si všimol že začal reagovať na tú ženu ktorá niečo povedala. Síce som nepočul čo povedala ale ten muž jej odpovedal a tomu som rozumel veľmi dobre a celkom ma to prekvapilo čo hovoril. Keď ale dohovoril tak upriamil pozornosť na mňa. Rozmýšľal som či mám ísť bližšie alebo ostať stáť na mieste. Lenže ten muž o mne už vedel takže na čo tu stáť keď už o mne vie? A tak som spravil jeden krok smerom k nemu a zastavil som sa. Už som na neho videl lepšie a videl som ako má sklonenú hlavu. Potom som sa pozrel na tú ženu a tá stála pri oltári a mala trochu natočenú hlavu k mužovi. Zatiaľ som stále mlčal a len som ich sledoval a vyčkával na vhodnú príležitosť.

Vyslechla si, co jí muž odpověděl a pak zaslechla tichounké zavrčení. Byl tu někdo další. Zbystřila jsem a přitom se mi v očích zalesklo. Natočila jsem se už čelem na toho muže a u dveří jsem zahlédla tmavý obrys další mužské postavy. Ten další muž byl ale příliš zahalený ve tmě na to, abych si ho mohla víc prohlédnout. A ten, co ke mně mluvil měl skloněnou hlavu. Sklonil ji až když jsem se k němu předtím mírně natočila a to jsem věděla. Buď se mě bál, nebo mě poznal a nechtěl být odhalený. "Nemluv o bohu jako o otci. Naši otcové jednou zemřou, za to bohové nikdy." Odpověděla jsem, ale jen abych získala čas zjistit něco důležitějšího. A to, co se to děje se znamením, které mi na lopatce tepalo bolestí. Co tu bylo špatně? Proč se ta magie probudila. A pak mi to došlo. Tohle 'probuzení' jsem už zažila. Nebyla to magie...ne taková jakou si kdokoli představí pod tím názvem. A pak, jako by se vzduch kolem náhle, z ničeho nic, ochladil. Ten chlad vycházel ze mě. "Ať jste kdo jste odejděte. Hned!" Pronesla jsem hlasem, který v náhlém tichu působil jako hrom. Neměla jsem ani moc času uvědomit si, co všechno se děje, když mé vlasy ztratily svou černou barvu a náhle byly bílé jako čerstvě napadaný sníh. Z duhovek se mi vytratila tyrkysová barva a nahradila ji stříbřitá. A stejně tak i má pokožka vybledla, jako by na ní nikdy nedopadly sluneční paprsky.

Nějak jsem nevěděl co bych jí měl odpovědět. Bavit se o bohu nikdy nebyla moje silná stránka. Prohraboval jsem se tedy myslí muže a použil i jeho slovník. Byl to ubožák, co nestojí ani za odplivnutí. "Neodejdu, dokud nedostojím své modlitbě, však neboj se drahá a klidně pokračuj, neb jsem trpělivý. " Ten druhý se ke mě přiblížil, pomalu a opatrně, jakoby váhal. Čím blíž byl, tím více na něj účinkovala moje pasivní schopnost a mohl jsem jeho duši lépe vycítit. Ani on není obyčejný. Jen nevím v čem se liší. Snažil jsem se co nejvíce potlačit svoji magii, která ostatním otravovala krev, ale nebylo to k ničemu. V tom se však s Mirys něco stalo. Úplně se změnila. Nevěděl jsem co to má být, vypadala trochu jako duch. Jenže já se tam potřeboval dostat. Potřeboval jsem přesvědčivou reakci, proto jsem nechal muže, v jehož těle jsem přebýval vyjít do popředí a sám se stáhl hluboko do jeho mysli. Jeho oči okamžitě změnily barvu, byly nyní tmavě hnědé a hrůzou vytřeštěné. "Co je to! Začal křičet a ukazoval na Mirys, přiskočil k muži za námi a zatřásl s ním. "Musíme pryč! Rychle dostaneme se odsud. Není tu! musíme rychle pryč!" Na to vyběhl z budovy. Znovu jsem nad tělem převzal kontrolu a následky se ve tváři hned projevily. Ani jeden na mě neviděl. Takovou reakci, dokáže udělat jen člověk, nikdy mě to nepřestane udivovat. Nač všechen ten povyk a křik. Obešel jsem kostel z druhé strany a dával, jestli za sebou nikoho neuvidím.

V tom si ma všimla aj tá žena a tak si povzdychnem. Tak moje prekvapenie sa ruší keď vie už aj ona o mne ale nevadí. Keď ten muž skončil tak tá žena mu odpovedala a teraz som jej rozumel ale neriešil som to. Keď ale povedala že aby sme odišli nech už sme ktokoľvek. Ostanem sa prekvapene na ňu dívať. Mne nebude nikto rozkazovať čo mám a čo nemám robiť. Takže ja tu ostanem aj keby tanky padali. Ako som sa tak na ňu díval tak sa začala meniť. Šokovane som sa díval na ňu. Najskôr jej vlasy obeleli a oči mala strieborné a cela bola biela. V tom som ale ucítil toho muža a začal som sa mu brániť. Mňa nebude nikto ovládať! „Ja nie som žiadny bojko Tak prestaň! Zavrčím naštvane a ani som nepočúval čo hovorí. Bojoval som s ním ale bol silnejší. Potom som sa len ocitol pred kostolom a zavrčal som. „Debil jeden.“ Zamrmlem potichu a znova som vošiel do kostola sa pozrieť čo sa vlastne stalo. Keď som bol vo vnútri tak som išiel na to miesto kde sa to všetko stalo.

Trochu mě překvapilo jak mi muž odpověděl a pak najednou utekl s výkřiky. Vlastně jsem byla překvapená jen tím, že se na mě nepodíval a neutekl dřív. Zatnula jsem zuby a otočila se ke vchodu zády, protože oba teď byli venku. Opřela jsem se rukama o oltář a pokusila se uklidnit. Ale to jde ztěžka když sami nevíte, co se s vámi děje a co se s vámi stane. Náhle jsem si všimla, že má kůže nenabrala jen bledou barvu, ale jako by sama vydávala jakousi záři. Vzhlédla jsem k oknu za oltářem a skrz něj na měsíc, který v ten okamžik zmizel při zatmění. Najednou jako by ve mě ta podivná magie, která se před chvílí probudila, explodovala a vyjevila se jako vlna měsíční záře, která vycházela ze mě. Byl to hrozný pocit. Jako by mě výbuch té magie roztrhal na kusy zaživa a přitom se mi nic nestalo. Vlnu té magie v podobě záře nezastavily ani zdi prastarého kostela a rozlila se dál po širokém okolí. Alespoň na zlomek vteřiny, než se zase vrátila. Tedy směrem ke mě. V tu chvíli jsem si přišla jako obyčejný člověk, který umírá a nebo sní. A i když ta magie nikomu neublížila, do mě vrazila ohromnou silou. Mrštila se mnou na podlahu, ale pak jako by se vypařila. A já náhle věděla, že to je jen díky tomu, že měsíc na noční obloze zase pomalu odhaloval svou záři.

Z druhé strany kostela jsem zatlačil do cihel. Kostel byl tak starý, že stačila jen trocha magie a cihly se sesypaly. podržel jsem je ve vzduchu, aby nevydaly moc velký kravál. Byl jsem v malé místnosti, která vede do kazatelny. Zeď jsem za sebou pomocí magie vrátil zase do původního stavu, aby nikdo zvenku neměl hloupí nápad sem jít. Celá schránka se třásla. Těla jako bylo tohle, nebyla na magii stavěná. Pozoroval jsem celé to představení s Mirys, dokud se nezdála být zase v pořádku. Sedl jsem si na nějakou starou stoličku a prostě čekal, až se odtamtud uráčí odejít. Jen jsem doufal, že ostatky kněze nejsou nijak chráněné. Budu muset zničit oltář samozřejmě, ale jestli tam kosti najdu, nebo co budu dělat, když tam nebudou, to jsem netušil.

Zastavil som sa a všimol som si že zo ženou sa niečo deje. Mlčky som tam stál a sledoval som to. Toto som nikdy v živote ešte nevidel a bol som v šoku s toho. Nezmohol som sa na nič len som tam tak stál ako priklincovaný a díval som sa čo sa s ňou deje. Keď som videl ako to s ňou hodilo o zem tak som sa chcel k nej rozbehnúť a pomôcť jej ale moje nohy ma neposlúchali. Boli stále ako keby priklincované. Sakra čo sa to so mnou deje? Nikdy som nebol takýto. Musím sa nejako prekonať a pohnúť sa z miesta a spraviť niečo. Preto som sa snažil celou silou pohnúť ale nohy ma vôbec ale vôbec nepočúvali. Začínal som byť s toho dobre naštvaný pretože som nevedel čo sa so mnou deje. Neviem ako dlho to trvalo kým sa moje nohy konečne pohli. Bol som rád a pomalým krokom som šiel k nej. „Ste v poriadku?“ Opýtam sa jej a potom ju chytím za ruku a pomôžem jej vstať.

Připadalo mi to jako věčnost, než jsem se mohla pořádně nadechnout. Ten nádech, jako by mě vzbudil z transu a najednou se mi zase vrátila barva očí, vlasů i kůže. Chvíli na to už u mě stál ten muž, kterého jsem si doposud nemohla prohlédnout. Věděla jsem, že to není obyčejný člověk, už ze dvou důvodů a to, že mi teď chtěl pomoct na nohy byl třetí. "Ne! Nedotýkej se mě." Vydechla jsem ostražitě a neúmyslně použila svůj dar a vztyčila mezi mnou a jím štít magie, který mu nedovolil jít ke mě blíž jak na metr nebo se mě snad dotknout. Bylo to prostě jako skleněná stěna, ale nebyl zvukotěsný. "Co jsi zač?" zeptala jsem se a pokusila se prohlédnout si ho co nejvíc jsem mohla a schválně jsem u toho vypadala jako vystrašená malá holka, což mi umožnilo nenápadně si všimnout pár detailů, které mi o něm prozradili, že je vrah. Díky mému výcviku to nebylo těžké odhalit. A o to víc mě zajímalo, co tu vlastně dělá a kdo to je.

Tiše jsem poslouchal, co si ti dva povídají. Mezi námi byla momentálně jen tenká zeď, rozuměl jsem tak téměř každému slovu. Jejich rozhovor se, ale žádnou zajímavou cestou nevyvíjel. Jen takové to klasické. "Kdo jsi?" a tak dál. Obrátil jsem oči v sloup, až pak mi došlo, že teď budu mít případě nouze nad oběma docela velkou výhodu. Já budu vědět co potřebuji s trochou štěstí, ale oni ne. Proto jsem dál rozhovor napjatě poslouchal a při tom si prohlížel výzdobu na zdech. Všude samé kříže a ostatní nesmysli, nic zvláštního. Potom mě zaujala police s knihami. Byla celá úplně zamazaná od prachu až na jedno místo. Pokusil jsem se knihu vyndat, jenže ta se jen vyklopila a s tichým cvaknutím mi otevřela dveře. Bylo tam jen pár schodů do tmy dolů. Ve tmě jsem viděl docela dobře, a drobnými skulinami prosvítal jas měsíce. Pokračoval jsem tedy malou chodbičkou. Podle hlasitosti jejich rozhovoru , jsem se nacházel přímo pod nimi. Vtom jsem před sebou konečně uviděl hrobku.

Ostal som prekvapený keď vykríkla aby som sa jej nedotýkal a potom bola medzi nami nejaká neviditeľná stena. A tak som si len povzdychol. „Prepáč len som ti chcel pomôcť.“ Poviem a potom som sa na ňu díval a videl som ako sa jej vracia farba. Trochu sa pousmejem a keď sa opýta kto som tak ani dlho nerozmýšľam a poviem jej na rovinu kto som. „Som upír a nemusíš sa báť nechcem ti ublížiť.“ Teraz som hovoril pravdu. Vážne som jej nechcel ublížiť. Potom čo som videl som to nemal v úmysle. Radšej ubližujem takým ktorý sa vedia brániť. Pretože mám rád keď prosia o život ale ona teraz na to nevyzerala a preto som jej nechcel ublížiť. „Som Dale.“ Predstavím sa jej a trochu od nej ustúpim aby som jej dal najavo že jej nechcem nič urobiť. A keď som od nej ustúpil tak som si ju poriadne poobzeral. Už bolo jasné že má niečo spoločné s mágiou takže to nie je obyčajný človek. A ak je to mág tak nimi nemám moc dobré skúsenosti ale ona nevyzerala na to že by ničila upírov ale zdanie môže klamať a preto je lepšie sa mať na pozore. Pri tom som ani neriešil kde je ten druhý muž ktorý ako zbabelec utiekol a nechal ju tu len tak.

Ještě chvíli jsem si muže před sebou prohlížela než jsem se sama vyškrábala na nohy. Představil se mi jako Dale a upřímně přiznal, že je upír. Ne že by mi nemohl lhát, ale v jeho očích nebyl ani náznak lži. "Ty nezabíjíš jen aby ses nakrmil... Tak proč tu jsi?" Zeptala jsem se rovnou, aniž bych se představila já. Ale bylo mi to jedno. Neptal se, takže buď viděl, co vidět chtěl (vystrašenou malou holku, která neví jak používat magii) nebo mu to bylo jedno. Mě ale trochu znervózňovalo to, že se vytratil ten druhý muž. Ten, který se nejdřív choval, jako by mě znal a pak jako by mě nikdy neviděl a děsil se mě. Něco mi tu nehrálo. Ten pocit, že tu není něco v pořádku nemizel. A nezpůsobil ho jen Dale, který tu vlastně neměl co dělat.

Přišel jsem k žulovému víku jeho rakve a položil na něj ruku ,ze které mi skrz kůži na prstech prosáklo několik kapek krve. Ty se vznesly a vlétly pod víko. Rozprostřely se po jeho spodní části a vyzvedly do vzduchu. Víko levitovalo vedle a já klidně odmetl cáry pavučin. Dole byly opravdu kosti. Spokojeně jsem si jednu vzal a víko zase tiše zaklopil. Teď jsem procházel s kostí v ruce částí, ve které stojí přímo nade mnou. Snažil jsem se potlačovat svoji moc jak to jen šlo, ne že by mi to někdy k něčemu bylo. Ale pokud si mě nevšimli do teď. Pochyboval jsem, že by je osvítil nějaký instinkt. Nejspíš do toho dojemného rozhovoru byli zapleteni až po uši. Upíři pro mě byli vždy podřadná rasa. Ne tak jako lidé, ježe jejich ambice byly malé a touha po krvi dána jen primitivními instinkty, aby přežili. Nehledě na to, že z jejich duší se nedá čerpat téměř žádná síla, protože působí prázdně. Byly, jsou a vždycky budou jen odpadem, co se špatně smývá z ulic. Kost jsem zastrčil pod kabát a opatrně vyšel z falešné stěny knihovny.

Nemal som dôvod jej klamať. V tomto meste je možné všetko tak prečo klamať keď ona isto vie o všetkom. Keď sa konečne postavila na nohy tak som sa pousmial. Potom sa ma opýtala Prečo som tu. V tom som sa zamyslel. Mám jej to povedať alebo nie? Ale čo už aj tak je to už jedno. „Kedy si som pracoval pre jedného upíra ktorý chcel aby som pre neho zabíjal bytosti ktoré ho zradili. Ale on je už niekoľko mesiacov mŕtvy a tak som tu chcel začať od znova a zmeniť sa.“ Poviem jej trochu skrátenú verziu. Nemusí vedieť všetko. Možno by mi ani neuverila že som kvôli nemu musel zabiť rodinu a on mi zabil priateľov. Pri spomienke na nich si povzdychnem. Už to bolo niekoľko rokov a stále mi chýbajú. Potom si odídem sadnúť k lavici. Sadnem si na lavicu ktorá zavŕzga ale neriešim to. „Možno mi to neveríš ale je to tak. Ale ja ťa nebudem nútiť aby si mi verila. Ale môžem povedať že ak by som bol taký tak by som ťa už dávno zabil a nevykecával by som sa tu s tebou. Ja by som ti rád pomohol.“ Priznám sa že by som jej chcel pomôcť ale keď nechce tak čo narobím?

Pozorně jsem sledovala Dalea při každém jeho pohybu a každém slově. Ne že bych upíry měla někdy ráda, natož zabijáky, kterým jsem měla být i já. V tom jsem to ale konečně pocítila. Dotek magie, která by mě chtěla ovládnout, jenže jí v tom má magie bránila. Už jsem ten pocit měla. Se Zerathem. To jeho magie chtěla obejít tu mou a dostat se mi do krve. "Máme větší problém než je ten můj. Měl bys zmizet než se tvé krve zmocní magie toho bastarda." Sykla jsem co nejtišeji a pak se ohlédla. Jediné místo kde by mohl být schovaný, byla malá místnost o kus dál. Tedy alespoň co já jsem věděla. Otočila jsem se k ní čelem, a byla tak zády k Daleovi. Zerathovi ještě něco dlužím a hodlám mu to splatit i s úroky. Naštěstí se mi mé tvrzení potvrdilo při tichém cvaknutí, které odtamtud přišlo. Neslyšným krokem jsem se vydala k oné místnosti a chvíli poslouchala jeho tiché kroky, abych věděla kde je. Pak stačila o kus ustoupit a kopnutím do staré slabé stěny jsem ji na něj shodila. "Já věděla že to není obyčejný člověk." Usmála jsem se potěšeně, když se zeď zřítila na Zeratha a srazila ho k zemi, kvůli tomu že byl ve smrtelném těle. Ale roztříštila se o něj a já teď viděla toho postaršího muže v jehož kůži se skrýval Zerath. "Ale ale...něco ti dlužím pokud vím..." Zlověstně jsem se na něj usmála.

Když jsem byl na odchodu, ukázala se mi Mirys. Vyhrabal jsem se z pod nánosu prachu, dveří a cihel. "Co mě prozradilo." Zeptal jsem se s širokým úsměvem. "Mirys, zlatíčko, vždycky tě rád vidím, ale doufal jsem že sama víš..no. Náš vzájemný vztah asi nemá budoucnost." Smál jsem se dál i když moje schránka dostala docela zabrat. Muži z množství prachu a nárazu selhávaly hlasivky.Nechtěl jsem s nikým bojovat, ne tady. Musel bych rozbít tuhle schránku a to za tím vážně nechci. Kdybych se tu náhodou zdržel, ve svém opravdovém, nebo lidském těle, určitě by mi to neprospělo. "Jsem si jistý, že máme každý dost svých starostí, tak si hleď svého." Na těle muže bylo několik krvácejících ran, řval mi v hlavě bolestí, proto jsem ho uzamkl ještě hlouběji. Nechtěl jsem ty rány zacelit, nebylo to třeba. A magie by tu napáchala, ještě horší věci, než jen fyzické zranění. Byl jsem k ní, však stále otočený čelem, aby mi neunikl, žádný její pokus o hloupost.

"Aký problém? A ja nikam nejdem. Mne nebude nikto rozkazovať čo mám a čo nemám robiť." Poviem trochu nahnevane. Nechápal som prečo ma vyháňajú. Veď nič nerobím len chcem byť užitočný. Povzdychnem si a keď vidím že sa mi otočil chrbtom a niekam išla tak som šiel za ňou. Mňa sa tak ľahko nezbavíte. Už som sa ani nesnažil byť potichu keďže o mne vedela. A tak som šiel za ňou. Potom zhodila stenu a v tom som si všimol že stena spadla na toho muža. Takže ten muž neutiekol iba sa schoval. Len nad tým pokrútim hlavou a len som ich sledoval. Potom sa začali rozprávať a bolo vidno že sa už poznajú a Mirys mu niečo dlží. Tak toto bude ešte veľmi ale veľmi zaujímavé. Škoda že tu nemám popcorn. Toto vyzerá ako dobré divadlo a ja som si nič nedoniesol. Škoda tak budem o hlade sledovať toto divadlo. Potichu som sa nad tým zasmial.

Prohlédla jsem si muže, ve kterém se schovával Zerath a přemýšlela jsem, proč vůbec je v něčím těle. Já z tohoto místa magii necítila, ale možná to bylo jen kvůli tomu, že já nebyla nikdo, kdo by měl mít vstup do kostelů zapovězený. On byl ale démon. *Možná proto není ve své podobě. Ale co ten upír?* Možná jsem si to vážně jen nalhávala a toto místo je už moc staré na to, aby v sobě uchovávalo magii. Ale mé instinkty mi říkaly něco jiného. "Tvou starostí by mělo být jen jediné. A to jsem já." Odsekla jsem s vražedným pohledem, ale pak jsem se usmála pohrdavě. "Nebo bys radši navštívil svůj domov? Tentokrát samozřejmě už beze mě." Vytáhla jsem z tajné kapsy klíč s okem a chvíli se na něj dívala, jako bych o tom přemýšlela. Ale pak jsem ho radši schovala a přistoupila k Zerathovi blíž. "Já myslím, že mi radši řekneš, co tu dneska děláš. Co tu vůbec děláš a proč se přede mnou snažíš schovat tu věc, kterou jsi tu zřejmě někde vzal?"

"Vždyť já se strachuju o tebe i o toho ufňukance za tebou." Vysmál jsem se jim. "Doufám, že už ses poučila a nevěříš téhle bestii. Dokážu si představit, jak moc svých zločinů lituje a určitě ti nevrazí kudlu do zad, jakmile se otočíš." Při její zmínce o pekle, jsem na sobě nedal nic znát, ale bylo to to poslední místo, kam bych se chtěl podívat. " Není důvod, proč by mi taková návštěva měla vadit." Podíval jsem se na upíra, který stál za ní. "Máš teď skvělou možnost se navečeřet, jsem si jistý, že ti tady Mirys voní krásně." Poté jsem svoji pozornost upřel znovu na ni. "Nečekáš snad, že ti všechno povím jen proto, že jsi maličko neklidná. Mám stejné právo na to tu být jako každý z vás. Neznamená to hned něco špatného. Tvoje nízké mínění o mě se mě trošku dotýká.

Mirys si ma nevšímala a venovala sa tomu mužovi. A ja som sa len díval a počúval ich. Potom som sa musela zasmiať nad tým keď sa mu vyhrozila. Ako sa môže taká krehká žena vyhrážať? Potom hovorila niečo o domove a vytiahla kľúč. A aj ten muž sa venoval jej čo mne vyhovovalo lebo som sa mohol len dívať a smiať sa na nich. Keď ale muž uprel pozornosť na mňa a povedal že sa bojí o toho ufňukanca. Na to sa zamračím a potichu zavrčím. "Aký som ti ja ufňukanec? Vôbec ma nepoznáš tak ma neber do huby!!" Poviem naštvane ale potom ostanem prekvapený keď povie že si vie predstaviť ako moc ľutujem svoje činy. Ako to mohol vedieť? A mal pravdu nevrazil by som jej kudlu do chrbta. Chcel som sa niečo opýtať ale radšej som bol ticho a len som sa díval. Nechcel som sa moc miešať medzi ne lebo bolo vidno že sa poznajú a majú isto nevyriešené učty medzi sebou.