Dale, Mirys & Zareth

Brzy jsem opravdu bolestí omdlel. V louži vlastní krve jsem se probral, až když byla přeměna dokončena. Nebylo to ale cizí tělo. Spíše, jako dosud neobjevená strana sama sebe. Vstal jsem jako obrovský černého drak s ostny od hlavy až po špičku ocasu. A neuvěřitelně tvrdými kokově lesklými šupinami. Dlouhé černé drápy se bořily do měkké půdy a velká křídla s dalším ostrým zakončením, jsem měl složená podél těla. Nic nezůstalo při starém, až na moje oči. Teď ale ztratily i panenku a vypadali jako dvě bíle zářící díry ze kterých vycházela mlha. Místo slin mi z obří tlamy odkapávala horká krev, která protékala mezi špičatými zuby. Svoji pozornost jsem upřel na zem pod sebou. Hlasy v mé hlavě neutichly, právě naopak. Každá živá věc vydávala strašný pisklavý zvuk, který jen podporoval narůstající hněv a ten stále sílil. Brzy překryl veškeré myšlenky či jiné pocity a poltil mě, stejně jako temnota, která mě zevnitř rozežírala.

Mirys aj Zareth sa zmenili. A ja som vedel že proti nemám žiadnu šancu. Ja som bol len obyčajný upír a oni? Jeden démon a druhý mág. Ako som mohol zabiť niekoho kto je takýto silný? To nemám šancu. A tak si len povzdychnem a mlčky ich sledujem pretože som sa teraz do toho nechcel miešať pretože som vedel že by ma mohli zabiť jedným mávnutím ruky. A tak som trochu cúvol a len ich sledoval.

Zamračeně jsem sledovala, jak se Zerath mění. *Padavka...* Blesklo mi hlavou, když omdlel bolestí. I já se kdysi změnila poprvé. A také to příšerně bolelo, ale já na rozdíl od něj zůstala při vědomí. Na druhou stranu on byl démon a já zvěromág. Jen bohové ví, jaké jsou mezi našimi proměnami rozdíly.  Ale než jsem se nad tím stihla pořádně zamyslet, Zerath se už probral a to po dokončení celé proměny. Naprázdno jsem polkla jsem když uviděla to obří stvoření před sebou. Byl to stále Zerath, o tom se nedalo pochybovat. Jen se mu v očích leskl hněv, který byl mnohonásobně větší, než ten obyčejný Zerathův. Zamyslela jsem se, ale pak jsem na zemi zahlédla tu desku. Tu, kterou jsem Zerathovi dala. Nadechla jsem se a rychle proběhla štítem k těm dvěma. Ale jen jsem popadla desku a už jsem byla zase za svým štítem, v bezpečí od Zeratha a toho upíra. Jenže co teď? No já nemohla váhat. Schovala jsem si desku pod oblečení a začala pomalu ustupovat dál a dál od nich.

Snažil jsem se přijít na to, odkud ty otravné zvuky vycházejí. Netrvalo dlouho a zaměřil jsem svůj cíl. Cítil jsem tu přítomnost vyšších tvorů než jen žížal zalezlých v zemi. Upřel jsem tedy svoji pozornost na ty tvory, kteří stály bez hnutí na louce. Nevnímal jsem jejich rysy, jen jsem viděl a cítil jejich krev. A slyšel křik ve své hlavě. Ten první, vyšší byl ke mě blíž proto jsem se vydal jeho směrem. Udělal jsem sotva dva kroky a narazil do nějaké neviditelné stěny. To mě vytočilo ještě víc. Švihl jsem dlouhým ocasem, ze kterého proti neviditelné stěně vylétly ostny, zabodly se do ní a zeď popraskala jako sklo. Zavrčel jsem a vrazil do stěny, ta se teď roztříštila jako sklo díky narušení, které způsobily ostny. Jak se neviditelná kopule rozbila, začalo mi v hlavě řvát ještě více hlasů. Přicházely z města. Ano mnoho života, mnoho křiku. Je čas to ukončit. Naposledy, jsem pohlédl na ty dva chodící kusy masa a vyrazil od nich pryč za tou nesnesitelnou vůní a vidinou klidu. Na každém místě, kde jsem se dotkl země, zůstávali jen mrtvé rostliny a brouci. Asi i slepí by mě vystopoval, ale já se neměl proč bát. To oni se měli bát mě.

Len som tam stál a díval som sa ako sa Zareth mení. A keď sa zmenil úplne tak šiel z neho strach. Ale v tom som si všimol že Mirys išla pre niečo. Zobrala akúsi dosku či to bolo a potom začala cúvať. Ja som len mykol plecami. Potom som sa otočil na Zaretha ale ten šiel preč. Hmm takže divadlo už skončilo? Aké smutné a ja som sa tak tešil. Ale počkať teraz ma napadlo že Zareth hovoril o nejakej ponuke ale to sa asi nedozviem. Možno na to sám zabudol. Čo už. A tak som vyšiel von z kostola a rozmýšľal som čo budem robiť. Lenže ma nič nenapadlo. A tak som sa oprel o strom a rozmýšľal som.

Zamračeně jsem Zeratha v podobě draka sledovala a pak se ohlédla. Ani nevěděl, že jsem mu tu desku vzala. A zřejmě mu to bylo jedno. Pak mi ale došlo, že předtím si kontroloval desku ale i dýku. Rozhlédla jsem se a pátrala očima po té dýce ve trávě, kde předtím byl Zerath. Ve chvíli, když jsem ji už viděla, Zerath rozbil mou obranu a mě se podlomila kolena. Sotva jsem zůstala stát a bolestně sledovala, jak se má obrana sune k zemi jako sklo. Ihned jsem vztyčila novou, podobnou, ale snažila jsem se, aby nebyla tak křehká. Aby mu chvíli zabránila. Já alespoň doběhla pro tu dýku. Chytila jsem ji do ruky a prohlédla si ji. V hlavě se mi už rodil nový plán, co udělat, aby nevyvraždil celé město.

Po několika krocích jsem narazil do další neviditelné stěny. Nesnažil jsem se ji ani rozbit, chtěl jsem dostat to co, to způsobovalo. Otočil jsem se tedy na ty dvě bytosti, které stály na louce a rozeběhl se s hlasitým řevem proti tomu většímu,protože byl ke mě blíž. Narazil jsem ale do další neviditelné stěny. Po několika neùspěšných pokusech ji rozbít jsem byl nepříčetně vytočený. V hrdle jsem ucítil, jak se mi hromadí temnota, otevřel jsem tlamu vychrlil jeho směrem stejnou černou hmotu, jako když jsem se snažil novou moc testovat v lidské podobě. Opět vše čeho se dotkla zemřelo. Jenže se těsně před ním roztříštila do stran, jakoby se plazila po neviditelném štítu a brzy vyplnila celou kopuli a já se stratil v oparu tmavé hmoty.

Po pár minútach rozmýšľania som sa rozhodol že sa vrátim a zistím ako to pokračuje. A tak som sa pomalým krokom vrátil na miesto. A všimol som si že Mirys ma dosku a dýku a nad niečim rozmýšľa. Potom som sa pozrel na Zaretha ktorý vyzeral hrozne a aj keď som bol upír tak vzbudzoval rešpekt a vedel som že jeho nahnevať by som rozhodne nechcel. Ale musím priznať že som mal aj trochu obavy pred ním. Veď mi ma mohol jedným mávnutím zabiť. Ale čo? Aj tak ma chcú všetci zabiť potom čo som spravil keď som pracoval pre stvoriteľa takže toto nebude iné. A tak som sa pomalým krokom vydal smerom k nemu. Ako som sa blížil k nemu cítil som ako sa vo mne zdvíha adrenalín ktorý pociťujem keď idem niekoho zabiť. Ale jeho som nešiel zabiť chcel som sa ho iba niečo opýtať. Na koniec som sa priblížil na toľko aby ma počul. Nebol som síce až u neho. Medzi nami boli asi 2m. „Zareth nepotrebuješ niečo?“ Opýtam sa ho tichým hlasom ale aj trochu so strachom lebo som nevedel ako bude reagovať keď na neho prehovorím.

Stále jsem se dívala na Zeratha a trochu se zaradovala, že ten další štít jen tak nerozbil. Také se otočil k nám, což bylo na jednu stranu dobře. Alespoň nevyvraždí město. Pro mě a toho upíra to ale až tak dobře nebylo. "Co to děláš ty blázne? Nechápeš že se teď už neovládá!" Křikla jsme na upíra, ale zabraňovat mu v tom, aby šel blíž mého štítu a riskoval tak svůj život, jsem rozhodně nehodlala. Schovala jsem si i Zerathovu dýku, stejně jako desku a připravila si dvě své dýky. Radši jsem ještě posílila štít když otevřel tlamu a z ní mu vyšla temnota. Zase se mi skoro podlomila kolena, ale já se trochu rozkročila, abych nabrala větší stabilitu a soustředila se na udržení svého štítu, který jsem pomalu zmenšovala, aby se moc nemohl hýbat. Brzy jsem štít i s temnotou uvnitř zmenšila na nejmenší kruh kolem Zeratha jaký šel a přistoupila jsem o pár malých krůčků blíž, ale stále jsem si udržovala bezpečnou vzdálenost.

Přes kopuli jsem další život necítil, tím jsem se trochu uklidnil. Díky černé mlze, která vyplňovala celou kopuli jsem neviděl ani na ně. Konečně nastal klid. Vše kolem mě bylo mrtvé, žádné rušivé objekty na který bych viděl. Mohl jsem přemýšlet. Nebyl to jen pud jako dosud, ne konečně jsem mohl myslet jako já sám. Brzy po tom jsem opět ucítil praskání kostí. I přes obrovskou bolest, jsem se stáhl do své lidské podoby, už jsem nechtěl nic riskovat. Všude kolem mě byla stále hustá černá mlha. Párkrát jsem zašmátral kolem sebe a narazil na roztrhané cáry svého oblečení, rychle je na sebe natáhl. Mlha se pomalu vcucla do mě a já zůstal sedět v kruhu mrtvé trávy před těma dvěma ztracenci. Nemohl jsem si vzpomenout co se stalo ani mi nedocházelo na co ti dva tak čumí. Něco mě sevřelo, jako by mi někdo na krk přicvakl obojek. Sevřel se mi žaludek, když mi to došlo. Někdo musel mít moji dýku. Natáhl jsem před sebe ruku a ucítil hladkou bariéru. "Čekám nějaké vysvětlení téhle šaškárny." zamumlal jsem a pozorně si oba prohlédl. Pak se mi konečně udělalo jasno, jakoby mi někdo vrazil facku. Vzpomněl jsem si na to o se dělo. "Ale to snad ne." Zamumlal jsem si pro sebe.

Bolo mi jedno čo Mirys hovorí. "Je mi to jedno." Zamrmlem a sledoval som Zaretha ktorý si ma vôbec ale vôbec nevšímal. Na jednej strane som bol rád a na druhej som nechápal prečo si ma nevšíma. To som ale po chvíľke nechal tak. A len som sledoval dianie okolo seba. Zrazu prehovoril a vyzeralo to že sa ako tak vracia do normálu. "Ak hľadáš dýku tak ju má Mirys aj s tou doskou. Videl som ju ako to berie. Tak trochu si sa hral na anjela smrti." Pousmejem sa a potom som už mlčal a len som sa díval najskôr na Zaretha a potom na Mirys. Oboch som sledoval a bol som pripravený ak by sa niečo dialo zakročiť teda ak sa bude dať. Pretože som len upír a nič moc neviem ako oni dvaja.

Vytřeštila jsem na Zeratha oči. Alespoň že už byl ve své podobě. Chtěl ode mě vysvětlení? On ode mě?! "Cože?!" Zmohla jsem se jen na to jedno slovo a pak se rozhlédla kolem sebe. "To ty nám to tu vysvětlíš! Tedy hlavně mně. Co to bylo?! Chceš snad všechny zabít? Blázne!" Vyštěkla jsem na něj a když konečně promluvil ten upír a prozradil mu, že mám Zerathovu dýku i tu desku, upřela jsem na upíra vražedný pohled. "Jo a jen tak ti to nevrátím!" Řekla jsem s hrdě vztyčenou hlavou a byla jsme připravená vztyčit štít i mezi mne a upíra. "Tak mi to už řekni!" Zavrčela jsem.

"Já...si nejsem jistý." Zamumlal jsem a chytil se za hlavu. Bral jsem to jako odpověď na všechny její otázky. Poslední u koho bych chtěl aby měl moji dýku byla právě ona. Zeptala se mě znova. Nestíhal jsem jí odpovídat a za to jsem pokaždé dostal ránu do břicha od neviditelné magie, která mě s dýkou spojovala. "Já to nevím chápeš? Mělo to osvobodit moji podstatu, skutečnou sílu, ale tohle přece není." Na chvíli jsem se odmlčel. "Ledaže...to je hloupost..." Podíval jsem se na upíra. "Potřebuju svoje věci drsňáku, než se budeme moct posunout dál." Sáhl jsem znovu na neviditelnou barieru. "Pusť mě ven Mirys." Řekl jsem zamyšleně a stále přemýšlel nad tím, co se vlastně stalo. Jenže ona na mě znovu zeptala. Nemohl jsem ji odpovědět, protože jsem to sám pořádně nevěděl. "Přestaň se furt ptát." zasyčel jsem na ni po dalším náporu bolesti za neposlušnost.

Sledoval som Zaretha a začínalo mi ho byť ľúto. Ale na druhej strane mi ho ani ľúto nebolo pretože čo chcel to mal ale asi nečakal že to bude až takéto. Zareth začal hovoriť a bolo vidno že ani on sám nevie čo sa vlastne stalo. Povzdychnem si keď povedal že potrebuje svoje veci späť aby sme sa mohli pohnúť ďalej. "Lenže ako? Ona ma okolo seba štíť ktorý sa nedá prekonať. Teda aspoň ja ho neprekonám keďže som len obyčajný upír." Poviem a pozriem sa na Mirys ktorá bola naštvaná. Ako som ju tak sledoval tak som rozmýšľal ako sa k nej dostať ale nič ma nenapadalo. Ale musí predsa niečo byť ako zrušiť ten štít a dostať sa k tým veciam. Celú dobu som sa snažil na niečo prísť. V tom ma napadlo že by som sa jej mohol dostať do hlavy ale čo ak ani to nepôjde? Mohol by som tu skúsiť ale sám som tomu neveril že by to vyšlo. A tak som sa sústredil na Mirys a pokúšal som sa jej dostať do hlavy.

Nechápavě jsem se dívala na Zeratha, který vypadal, jako by ho to bolelo. Jenže co? "Jsi démon...podstata každého démona je...je..." Zarazila jsem se a zamračila se. Ne, to co jsem chtěla říct byla blbost. Znala jsem hodně démonů a jen tenhle byl démonem tělem i duší. "Sáhni na mě a useknu ti ruce." Sykla jsem k upírovi, ale jinak ho vůbec nevnímala. Zavřela jsem ho do kopule tvořenou mým štítem spolu se Zerathem tím, že jsem ji trochu zvětšila. Pomalu jsem začínala cítit, jak mě to vysiluje, ale bylo zatmění. Jako by mnou prostupoval měsíc a spolu s tím mě naplňovala jeho síla. "Jsi nějak sdílný...proč?" Zeptala jsem se zamračeně Zeratha. Normálně by mi neodpověděl nebo by mi přeci něco nakecal. Tak proč teď odpovídal?

Podíval jsem se na upíra. "No bezva, teď jsme tu oba. Udělej si pohodlí." Snažil jsem se chovat jako vždy, ale prostě to nešlo. Musel jsem jí odpovědět, nemohl jsem lhát, ne že by mi to nedovolilo svědomí to ani v nejmenším. Prostě jsem toho teď nebyl fyzicky schopen. Snažil jsem se s tím poprat, ale za každé zaváhání nebo jen pomyšlení na lež byla další salva bolesti. "Le-leda že by tohle byla moje podstata, ale já přeci nejsem...tohle." Zamumlal jsem. Opravdu jsem jí chtěl vyrvat srdce z těla, jenže jsem se jí teď nemohl dotknout i kdyby kolem nebyla kopule. Další otázka a tentokrát dost přímá. Byl jsem naprosto odhodlaný jí to neříct chytil jsem se za hlavu a chtěl ji říct, že tohle byla poslední věc , kterou jsem ji zadarmo řekl, jen proto, že se tak pěkně usmála, ale vyšlo ze mě úplně něco jiného. "J-j-j-já nemůžu lhát." Celý jsem se roztřásl. Když mi došlo co jsem řekl. Tohle už jsem jednou zažil a přísahal jsem si, že už si budu dávat pozor, už nikdy nebudu ničí loutka, do svých počtů jsem nijak nezahrnul možnost, že se proměním v obřího draka a přijdu o všechny svoje věci.

Povzdychnem si a pozriem sa na neho. „Ale musí byť predsa nejaká cesta von no nie?“ Opýtam sa a poobzerám sa okolo seba. Nemôžeme tu predsa tvrdnúť do konca života. Musí byť cesta von. Musí byť niekde nejaká slabina kde by sa to dalo zničiť. Lenže kde? Potom sa pozriem na Mirys a zavrčím na ňu. „Nevyhrážaj sa mi!“ Poviem nahnevane a potom ma prekvapí keď počujem Zarethov hlas ako začne hovoriť o svojej podstate a potom že nemôže klamať. To akože musí hovoriť pravdu? Tak to sme v riti aj mladými. Pretože ak on všetko vyzvoní tak čo zabráni Mirys aby ho nezabila? Asi nič. “No tak Zareth ovládaj sa trochu. Nemôžeš predsa vyzvoniť všetko niekomu kto ťa chce zabiť!“ Trochu zavrčím na neho.

"To není vyhrožování, to je varování. Nauč se mezi tím dělat rozdíly princezničko." Odsekla jsem upírovi, ale pak jsem začala přemýšlet nad tím, co říkal Zerath. "Nemůžeš? Proč bys nemohl? Co se to s tebou zase děje?" Zamračila jsem se nechápavě. "To proto, že mam tu desku nebo dýku?" Zeptala jsem se nechápavě. Stále jsem nevěděla, proč by kvůli tomu musel říkat pravdu. Leda, že by v tom byla další magie. Pak mě ale začalo čím dál, tím víc zajímat, kde a jak k tomu přišel. "No...tak povídej." Usmála jsem se na Zeratha posměšně. Tohle se mi líbilo. Zrovna u něj to byl ještě lepší pocit než u kohokoli jiného.

"Tohle už dlouho nevydrží." Řekl jsem upírovi. "Stačí jen chvíli počkat a štít sám povolí." Když mi řekl, že se mm ovládat, zpražil jsem ho vražedným pohledem. "Myslíš si jako, že se nesnažím to neříct?" Jenže to už mi začala klást Mirys další otázky. Vycenil jsem na ni zuby "Za tohle mi zaplatíš, nejsem tvůj pes" zavrčel jsem na ni výhružně. Ale odpovědět jsem musel. "Je to kvůli té dýce." přiznal jsem. "To kouzlo s deskou není jediné, které se mi kdy nepovedlo." Byla to pravda. To stačilo, svojí otázku neformoval nijak zvlášť přesně, takže jsem z toho docela dobře vyklouzl. Byl jsem opravdu hodně rozzuřený, přes to jsem se snažil zachovat klidný výraz, ne že by se mi to úplně povedlo. "Vrať mi moje věci...pokusím se to napravit a přijít na to, co to mělo znamenat a hlavně proč se to stalo." Byla to pravda, opravdu by mě zajímalo, co jsem udělal špatně.

"Mne je to jedno a nie som žiadna princeznička!" Poviem naštvane. Sakra čo si o sebe myslí? Ale radšej som ju ignoroval. Pozrel som sa na Zaretha a prikývol som. "Dobre." Poviem a potom som sa trochu zľakol toho ako na mňa vyletel. "Ospravedlňujem sa." Zamrmlem potichu a radšej už nič nehovorím a len sledujem a počúvam čo hovoria. Bolo to celkom zaujímavé vedieť a aj trochu smiešne keď sa priznal že toto nie je jediné kúzlo ktoré sa mu nepodarilo. *Čo je to za démona ktorý nevie čarovať?* Pomyslím si a v duchu sa zasmejem ale na vonok nedám nič vedieť a tvárim sa neutrálne a len sledujem a dávam si pozor.

Upíra jsem teď už úplně ignorovala a zaměřila se na Zeratha. Tohle vypadalo vážně zajímavě. "Takže když mám tu dýku, tak mě musíš poslouchat?" Zeptala jsem se zaujatě a zamyslela se u toho. "Nebo mi musíš jen říkat pravdu?" Dodala jsem a pousmála se. "Nejsi? No...já myslím že pro teď jsi. A ty víš, že ti mám co vracet. Tohle si užiju - Rexi." Zaculila jsem se spokojeně. Byl to vážně opojný pocit, mít v moci toho bastarda, který mě chtěl zabít. "Myslím, že na tebe mám ještě hodně otázek. Třeba, jak jsi to myslel s tím, že mi ti andělé nemohli ublížit?" Začala jsem se tedy rovnou vyptávat. Přeci jen jsem nevěděla, jak dlouho budu mít tuhle výhodu a možnost se ptát vůbec.

"Více méně tě musím poslouchat i říkat pravdu. Kdybych to neudělal postupně mě to zabije" řekl jsem neochotně. Na to se mi začala vysmívat. Zatím jsem ale nemohl nic dělat jen odpovídat na její otázky. Sice ji teď nemůžu ublížit osobně, jenže o fyzice se naštěstí nic neplatí. Bude stačit chvilka nepozornosti a dostanu se z toho. "Radši si ten pocit užij, protože dlouho trvat nebude." Řekl jsem, když mě opakovaně nazvala psem. "Proč si myslíš, že tvá DNA byla klíčem k otevření těch dveří." Zazubil jsem se na ni, s šíleným výrazem ve tváři, jak jsem se snažil, neříct jí pravdu a bojovat sám se sebou." Nemohl jsem sice vzít přímo tvoji, ale našel jsem někoho s velmi podobnými vlastnostmi, a genetikou." Na chvíli jsem se odmlčel. "Je pár legend, které říkají něco o strážcích magie. Měli chránit vše před okolním světem, držet tajemství pod pokličkou, jenže to nebylo vše." Nechtěl jsem pokračovat, ale bolest stále neustupovala. "Vždyť jsem odpověděl." Zavrčel jsem sám k sobě, byl to sice jen zlomek příběhu, ale pokud mě nebude nutit nehodlal jsem v tom pokračovat. Bolest, jakoby nerozhodně ustupovala, jakoby snad mohla nejistě uznávala mé tvrzení. "Potřebuju svoje věci." Špitl jsem směrem k upírovi. "Bez nich se daleko nedostanu, ale až mi dá příležitost, buď si jistý, že jí to ne moc něžně oplatím."

Aj keď sa mi nepáčilo že Zareth jej hovorí všetko ale radšej som mlčal. Nechcel som aby na mňa vyletel. Mirys si ma nevšímala čo som bol rád lebo počúvať jej urážky sa mi nechcelo. Preto som sa dívala na Zaretha ako jej hovorí všetko čo chce. Povzdychnem si. Keby bolo niečo ako mu v tom zabrániť tak by som to spravil ale bohužiaľ nebolo nič. Ona mala teraz nad ním moc a mohla si s ním robiť čo chce. Bolo mi ho ľúto ale čo sa dalo robiť? Nič. Všetko to záviselo len od neho a od nej. A tak som len počúval ako jej všetko hovorí. Pomaly som mal pocit že jej povie všetko. Zrazu ale prestal a prehovoril na mňa že potrebuje svoje veci. Ja som si toho bol vedomí. Lenže ako keď ma okolo seba štíť cez ktorý sa nedostanem? "Ja viem že ich potrebuješ ale ako ti ich mám doniesť keď sa k nej nedostanem?" Opýtam sa ho troch nahnevane. Keby nemala okolo seba štít tak by som ich už dávno mal. Potom znova prehovoril a ja som si toho bol vedomí že sa bez nich ďaleko nepohne. "Ja viem. "Veď to vidím. Ak ti vôbec nejakú príležitosť dá." Zamrmlem potichu. "Ak by sa dalo tak ti pomôžem ale nejde to." Poviem trochu nahnevane a pozriem sa na Mirys a zavrčím na ňu.

Sledovala jsem ty dva a potěšeně se usmála. "No výborně. Takže mi pověz celý ten příběh. Pověz mi o těch legendách." Vyzvala jsem Zeratha a pak jsem jedinou myšlenkou spustila štít. "Zůstaneš tady, doufám, že to ti je jasné." Mrkla jsem na Zeratha. Proč bych si měla ubírat energie, když mě musí poslouchat, no ne? "Chci vědět všechno, co víš. Všechno, co jsi zjistil, co má společného se mnou." Upřesnila jsem svou otázku a upíra si nevšímala. Svůj štít proti magii jsem ani nemusela udržovat. Byla něco jako mou přirozenou součástí, proto mě pomalu ani nenapadlo vztyčit kolem sebe štít. "Té dýky se zatím ani nedotkneš. Myslím, že si tuhle výhodu ještě ponechám. To víš, mám spousty otázek." Pokrčila jsem rameny a pečlivě oba dva sledovala. Vůbec se mi nelíbilo, že jsou dva, ale proti přesile jsem stála už hodně krát. Stačí jen včas vztyčit štít a všímat si co dělají.

Začala mi téct krev z nosu, jak jsem se snažil stále odporovat. Věděl jsem, že není dobrý nápad jí tohle přiznat, ale nakonec to stejně říct musím. "Nechceš říct třeba ještě sedni?" Zavrčel jsem na ni a nechal svoje ruce přejít v dlouhé drápy. Udělal jsem asi dva kroky k ní, než jsem mi podlomila kolena z toho jakou jsem do nich dostal křeč. "Ti takzvaní strážci, se starali o vzájemnou rovnováhu mezi světy s magii a bez ní. Proto jsou vůči ní imuní. Tak jsem to aspoň slyšel." Na chvíli jsem se odmlčel. "Proto je mnoho věcí závislých na tobě, nebo tvých příbuzných. Měla jsi je chránit. Oddělovat od sebe a držet v tajnosti. Jen v případě nejvyšší nouze zavolat pomoc." Zasmál jsem se. "Andělé ti nemohli ublížit, alespoň ne ti, které jsme potkali, jsi pro ně skoro posvátná, klidně si tam vlítneš s démonem po boku a vraždíš je." Sice jsem ji musel říct pravdu, ale téhle části jsem se nebránil, dokonce jsem se těšil. "Oni ti nesměli za žádnou cenu ani dotknout." zavrněl jsem spokojeně. "Jsem si jistý, že jsou teď na tebe všichni pyšní. Dokonce si zneuctila i svou vlastní matku. I když musím připustit, že jsem se necítil dlouho tak dobře, jako když si roztírala její krev po zdech." Zaměřil jsem svoji pozornost na upíra. "Co umíš?" zeptal jsem se ho prostě. Nehodlal jsem si od ní totiž dál nechat rozkazovat, ještě mě dnes čekali velké věci.