Dale, Mirys & Zareth

Zaslechl jsem za sebou slabé zvuky kroků právě v čas, abych stihl lehce uhnout a dýka mě tak nezasáhla úplně správně, i tak to ale byla pěkně bolestivá záležitost a na okamžik se mi před očima zatmělo. Otočil jsem se tedy na Mirys. "S tebou je každý den o poznání víc na nic." Řekl jsem a vrhl se na ni. Drápy jsem odrážel její dýky a řekl upírovi. "Zabij ty ostatní, já ji tu zatím zaměstnám. Nikdo nesmí odejít." Dál jsem se soustředil na souboj a v jedné chvíli se mi podařilo podrazit Mirys nohy.

Keď som uvidel Mirys tak som prekrútil očami. A je po zábave. Ani som nestihol zaregistrovať čo sa stalo. Iba som videl že po Zarethovi letela dýka ktorá ho nezasiahla úplne ale spôsobila mu problém. Chcel som mu pomôcť ale on povedal aby som zabil ostatných že on zamestná Mirys a že nesmie nikto odísť. Tak som prikývol a ich dvoch som teda nechal a ja som sa vrhol na ľudí ktorý sa snažili újsť. Lenže nemali kam újsť a tak to bolo ľahké pre mňa a zabával som sa pri tom.

"Když jde o tvůj nebo jeho život, opravdu mi to nevadí." Mrkla jsem na něj a hned se dala do útoku. Byl rozhodně lepší než obrana, neboť nejlepší obrana je útok. "Tak utečte sakra!" Vykřikla jsem na ty lidi, jenže oni se do té krvavé díry neodvažovali. "Nezabije vás to! Jen musíte utéct, nebo vás zabije ten upír. Máte na vybranou!" Křikla jsem, když jsem koutkem oka zahlédla, že se k průchodu nemají. Také proto mi Zerath podrazil nohy. Mrštila jsem mu jednu dýku po obličeji a snažila se svůj štít zviditelnit. "Tak už běžte vy blbci!" Vykřikla jsem už zase na nohou. Konečně se jeden odvážil. Jeho křik mi prozradil, že to nebylo bezbolestné, ale přežil to. Tak jsem se soustředila jednotlivě na jejich štíty, aby prošli všichni, ale bylo to těžké. Zvlášť když mě otravoval ještě Zerath. A tak jsem přešla jen do vyhýbání se jeho drápům, abych to měla lehčí trochu. "Proč je zabíjíš? Máš depku nebo co?" Zeptala jsem se ho, když ti lidé byli pryč. Bylo jich málo a tak stihli zdrhnout, než k nim upír přiběhl.

Letící dýka mě jen tak tak minula, protože zacinkala o drápy, kterými jsem si před ní zakryl obličej a spadla zohýbaná kousek opodál. Nepřestával jsem útočit na Mirys zatímco, pokřikovala na ty lidi. Když se mě zeptala proč je chci zabít zrovna se mi její dýka zarazila mezi drápy, takže jsem jí mohl sladce zašeptat téměř do ucha. "Ale já jim nic nedělám Mirys, něco takového by udělal jen šílenec. To ty je máš na svědomí." Na to jsme pokračovali v rychlém boji. Tohle byla opravdu zajímavá podívaná ona byla neskutečně rychlá a já démon, takže taky tak. Když jsem, ale zahlédl jak jeden muž, vyběhl věnoval jsem jí dlouhý vražedný pohled. "Tohle byla chyba." Zavrčel jsem na ni, odskočil k oknu a pak jím proskočil ven. Těsně před zemí jsem svůj pád zpomalil. Jako zázrakem kolem nebyl nikdo, kdo by tohle divadlo viděl. Ze dveří knihovny zrovna vybíhal muž, kterého Mirys dostala ven. Jenže od celého dění byl už dost daleko a proto jeho štít k mému potěšení zmizel. Trhnutím jsem mu zlomil vaz a pospíchal po schodech zase nahoru. Na chodech jsem se ale zarazil, spatřil jsem totiž na obloze něco ne právě pěkného, z dálky se přímo sem blížila nejspíš letka andělů. za tím byli jen jako rozmazaný flek, ale za pár minut tu budou. Prošel jsem stěnou a nechal ji spadnout na zem. "Tak jo party končí, pospěš si s těma, kdo tu ještě zbyl. Upír odvedl dobrou práci, dokázal se probít, přes jeden štít. Bylo mi jasné, že pro Mirys jich tolik udržet není vůbec lehké, na druhou stranu, teď jich tu bylo méně, takže má trošičku výhodu, nehledě na to, že letka se blíží. "Smím prosit ještě o jeden tanec?" Zeptal jsem se a zaujal bojový postoj, hned po tom, co jsem si vytáhl střep z hrudi. Příště až budu proskakovat oknem, měl bych si ho nejdřív otevřít.

Našťastie sa mi pár podarilo zabiť a ten štít mi nerobil problém. Tento krát bol slabší čo som bol rád. Potom som videl že jeden muž beží preč. Chcel som bežať za ním ale Zareh šiel za ním a tak som to nechal a keď som videl ako ostatný tekajú tak som sa rozbehol za nimi a vonku kde už nebol problém ich pozabíjať tak som sa na ne vrhol a zabíjal som ich. Potom sa pozriem na Zaretha ktorý sa díval na oblohu. Tak aj ja som sa pozrel na oblohu a tiež som to uvidel. Takže to vyšlo. Zareth povedal že párty končí a aby som si pohol s tými čo tu ešte ostali. A tak som len prikývol a uvidel som ešte troch ľudí čo tu boli. Len som sa zasmial a v sekunde som bol u nich a keďže boli len traja tak som ich mal za chvíľu zabitých. Potom som si olizol ústa a pozrel som sa na Zaretha ktorý sa ešte chystal bojovať s Mirys. "Dúfam že to stihneš kým priletia." Poviem mu a pozriem sa na oblohu kde som videl ako sa anjeli približovali.

Dál jsem se vyhýbala jeho vzteklým úderům . Vždy jen o vlásek, ale ani mě neškrábl. Věřila jsem si, přeci jen, šest let výcviku se opravdu jen tak nezapomene. Hlavně při tak drastických metodách. "Já se jich ani nedotkla, nesvaluj svojí vinu na mě." Zavrčela jsem mu odpověď do tváře a ucukla dřív, než do mě vrazil, abych nevrazila já do zdi. On ale utekl oknem. *Zbabělec. Srab!* Ale já měla alespoň od něj pokoj. Švihla jsem pohledem k upírovi a soustředila se jen na své štíty. Ale lidí bylo víc. Víc než jsem zvládla vytvořit štítů. No kéž by byli u sebe ti pitomci, ale to oni ne. Zerath se nakonec vrátil. Zřejmě ho něco tam venku potěšilo, ale viděla jsem mu na očích, že zároveň z toho má i strach. Možná by ho nepřiznal, ale kdyby se něco pokazilo... Aha! Takže se mělo co pokazit. Zlověstně jsem se na něj usmála a vytáhla jehlice z předloketního pouzdra. Byli tenké, takže lehce proklouzly kde čím a nebylo zase tak snadné je vidět za letu, ale z nejpevnějšího kovu, který jsem sehnala, takže mi je ani tak snadno nezničí. Jednu jsem mu mrštila do obličeje. Mířila jsem na oko a věděla jsem, že si ho bude chránit. Téměř současně, ale o pár setin vteřiny později jsem mrštila druhou, přímo do jeho nohy. Projela skrz kůži a zůstala mu v noze. Problém byl, že jsem je namazala hadím jedem. Tedy to byl problém pro Zeratha. Rány se mu jen tak nezahojí, a já pokud si žádnou nezabodnu do těla, budu v pohodě. A protože jsem kolem sebe udržovala štít, tak si jí určitě neublížím. "S radostí, doufám, že nám tvůj poskok zahraje...co třeba tango? Nebo snad valčík?" Teď šlo jen o to, zdržet tu Zeratha a toho upíra, než se jim to něco pokazí. Vytáhla jsem z pouzdra další jehlici. Nyní mi v pouzdře zbývaly už čtyři.

Spokojeně jsem se rozhlédl po místnosti na to, co napáchal upír. "Tak jo už je čas, padáme." Řekl jsem s pohledem stále upřeným na těla ležící na zemi. Když jsem svoji pozornost přesunul opět k Mirys bylo už téměř pozdě. Jen tak tak jsem stačil pozvednout ruku, ale jehlici tentokrát neodrazily mé drápy. Zastavila se jen pár centimetrů od mého oka. Celá však byla obalena podivnou černou hmotou. Překvapeně jsem na ni hleděl, ani jsem netušil, že tohle dokážu použít. Zatím pokaždé, když jsem se pokoušel ovládnout temnou magii, skončilo to katastrofou. Má radost však trvala jen krátce, protože další nechutně ostrá jehla se mi zabodla do nohy. S tichým syknutím jsem jehlu vytáhl a odhodil vedle sebe. Nebyl problém ránu uzavřít, ale zamezit jedu, aby začal účinkovat. Mohl jsem otrávenou krev z nohy prostě vytáhnout, ale na to jsem nejprve moc zaváhal. Takže teď rychle pryč než začne jed účinkovat. "Omlouvám se, ale asi jsi mi pořádně dupla na nohu, takže náš taneček na chviličku odložíme." Pohlédl jsem na upíra a zamezil několika jeho žilkám vstup do mozku. Samozřejmě okamžitě omdlel. "Oni by nejspíš neuvěřili, že jsi tohle celé udělala ty. Ovšem kousnutí upíra je jasné na první pohled, zatímco zdivočelá puma se postarala o zbytek." Zazubil jsem se na ni. "Řeknu ti tajemství...Nesnáším upíry." Teď už se mi nejspíš nepodaří Mirys nijak ublížit, neměl jsem čas, za to jsem přišel na způsob, jak ji tu zdržet. Soustředil jsem se na temnou magii a ta se doplazila až k Mirys, jako bych ji chtěl ze všech stran napadnout, jenže i když jsem ji uzavřel do kruhu nezaútočil jsem na ni. Stejně bych neměl šanci proniknout skrz její štíty. Černá hmota se jakoby vsákla do podlahy. Na to se ozvalo tiché prasknutí a podlaha i s Mirys se rozpadla a zřítila se o patro níž, navíc té díry by si všiml každý, andělé ji jistě najdou. Tohle by ji tu snad mělo udržet, při troše štěstí, jí to tam pěkně zavalilo. Pocítil jsem na sobě účinky jedu i vlastní vysílení z používání nově nabitých schopností. Začalo se mi mlžit před očima a sotva jsem se vyškrábal do patra za regály, padl jsem do bezvědomí. Poslední co jsem uslyšel, byly výkřiky andělů kteří vtrhli dovnitř. Mohl jsem jen doufat, aby mě nenašli.

Bol som rád že Mirys sa venuje Zarethovi a ľuďom a nie mne. Aspoň som mal voľnú cestu a nemusel som sa ničoho báť. Keď povedal že je čas vypadnúť tak som prikývol a chystal som sa odísť. Keď v tom som videl ako na neho letia nejaké ihly. Jedna len tak minula oko a druhá sa mu zabodla no nohy. Našťastie si to vytiahol z nohy ale vedel som že to nebude len tak. Potom som sa ale začal smiať keď povedal že mu dupla na nohu a že ho musia na chvíľku odložiť. Na to som chcel niečo povedať ale potom som odpadol. Keď som bol v bezvedomí tak som ani netušil čo sa deje. Ale našťastie som dlho v bezvedomí nebol. Po pár minútach som sa začal preberať a prvé čo som počul boli výkriky a tak som sa snažil pozrieť čo sa deje ale mal som rozmazaný pohľad a tak som poriadne nič nevidel. A tak som sa z celej sily snažil dostať sa preč. Chvíľu mi trvalo než som sa postavil na nohy a zrak sa mi zaostril. A keď som stál na nohách a videl som poriadne tak prvé čo mi padlo do oči boli anjeli. Potichu zavrčím a teraz som sa nezaujímal o Zaretha a ani o Mirys teraz ma zaujímalo ako sa dostanem preč. Neostávalo nič iné ako sa prebojovať von.

Zavrčela jsem naštvaně na Zeratha, ale jeho popíchnutí s tím, že jsem mu dupla na nohu, jsem ani nevnímala. Byl už takový a já to věděla. Mě štvalo spíš to, že se mu podařilo ovládnout temnou magii. Kdyby ne, byl by o jedno oko chudší. Štvalo mě to a zároveň znervózňovalo. A pak se ukázalo, že mělo proč. Propadla se se mnou podlaha. Natáhla jsem rychle ruku, ale těsně minula a zřítila se o patro níž. Díky štítu se mi nic nestalo, ale bylo to dost hrozné i bez toho. Byla jsem totiž zavalená a to dost na to, abych se odtud nedostala sama. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než počkat, dokud mě andělé nevyprostí, což se i brzy stalo. Bylo jich tu hodně. Opravdu hodně. Zerath se s tím upírem asi dost snažili. Ale ani jeden z nás se jim nevyhl. Všem nám nasadili ďáblovu past, tedy zakletý nákrčník, který komukoli, kdo ho měl kolem krku zamezoval používat jakoukoli magii včetně schopností. Zastudil mne na hrdle hned jak mi ho zapli. Co mě udivilo, bylo to, že neřekli ani hlásku. Prostě nám nasadili nákrčníky a vedli nás pryč. Pryč z města pod rouškou neviditelnosti. Jeden z nich tam zůstal. Zřejmě uměl opravit ty škody, které jsme napáchali a zakryl stopy čehokoli, co se tam dělo poslední hodinu. Ale to byl jen můj odhad. Co jsem ale věděla jistě bylo to, že sebrali opravdu nejen mě, ale našli i Zeratha a sebrali i toho upíra.

Když jsem pomalu otevřel oči a rozostřené vidění se trochu srovnalo, zjistil jsem, že mě má jeden zvlášť velký anděl jen tak přehozeného přes rameno. Očividně mě našli a má noční můra se pomalu začala plnit. Kdyby nebylo toho pitomého jedu od Mirys už jsem mohl být dávno na druhé straně města s čistým rejstříkem, ale situace dopadla snad nejhůř jak mohla. Tedy to jsem si zatím myslel. Chtěl jsem se pokusit přeměnit do své bestiální podoby, poprvé dobrovolně, protože v tuhle chvíli by mě to mohlo zachránit, jenže se nic nestalo. S hrůzou v očích jsem si sáhl na krk a nahmatal kov. Teď se mi udělalo opravdu špatně. Byl jsem uvězněný ve svém částečně lidském a částečně pravém těle bez magie a síly. Anděl, který si očividně všiml, že jsem při vědomí, mě odhodil vedle na zem. S tichým heknutím jsem dopadl a porozhlédl se kolem. Bylo jich tu tolik, že se mi úplně stáhlo hrdlo. V davu jsem dokonce zahlédl Mirys i upíra. Kolem nás se ulicemi procházelo několik lidí, ale nezdálo se, že by nás vůbec vnímali. Bylo mi jasné, co se ode mně čeká, ale postavit jsem se pořádně nemohl, kvůli jedu, který stále účinkoval především na moji nohu. Sebral jsem odvahu a nasadil svůj obvyklý klidný výraz s drzým úšklebkem , zvedl drápaté pracky v neutrálním gestu před sebe a podíval se andělovi zpříma do očí. "Je mi líto, nemůžu chodit. Možná kdybys mi na chvilku sundal tu věc z krku a já se mohl uzdravit, dost by to situaci usnadnilo. Určitě to nebude žádný problém, když je vás tu tolik." Anděl se na mě podíval s odporem v očích, přitáhl si mě za kabát a vrazil mi takovou ránu, že jsem si na několika místech prokousl tvář ostrými zuby a schytal další tupou rány o kámen na zemi. Když jsem zase přišel k sobě a vyplivl krev, měl jsem u hrdla přiloženou zlatou zbraň. "Dobře." Zasýpal jsem. "Myslím, že už můžu chodit." Znovu mě vytáhl na nohy a tentokrát mi při tom stihl nasadit pouta. Byli jsme v naprostý rejži a mě nenapadal jediný způsob jak z toho ven.

Bolo ich veľa a moja snaha prebojovať sa von bola zbytočná. Chytili ma a dali mi niečo na krk. Potichu som len zavrčal. A keď som sa skúsil premeniť sa tak mi to nešlo. Potom som si ale všimol že to isté spravili aj s Mirys a dokonca aj so Zarethom. O čo tu sakra ide? Pomyslím si a radšej som mlčal pretože keď som videl ako dopadol Zareth tak som si to rozmyslel. Rozhodne som nechcel dopadnúť ako on. Ale jedna vec ma zaujímala. Čo bude teraz s nami? Ak nás budú chcieť zabiť tak mi to bude jedno. Ale ak niečo iné tak sa rozhodne nedám. Radšej som sa len díval kam ideme. Jediná možnosť ako sa s tohto dostať je dať si dole tú vec a potom použiť svoju silu proti ním ale ako keď to nejde? Hádam sa nejaká možnosť naskytne a ja ujdem. A tých dvoch nech aj zabijú.

Radši jsem jen mlčela a šla s jedním, který mě měl zřejmě na starost. Byla jsem bezbranná, jako člověk. Vlastně jsem měla ještě ty jehlice, stále mi ještě čtyři zůstaly v pouzdře, ale nebylo by moudré, je teď použít. Ale šla jsem s hlavou hrdě vztyčenou. Trochu jsem se oprášila a rozhlédla se, kam nás vůbec vedou. Stále všichni mlčeli, až na dva, kteří od nás byli nejdál. Ti se zřejmě bavili o tom, co s námi mají udělat. Ale já tušila co udělají. A nebude se nám to líbit. Vlastně mně se to nelíbilo už teď. Odvedli nás na kraj města a pak ke skále, ve které byl vchod do chrámu, ale zároveň i vězení. Oni použili vchod rovnou do jejich vězení. A tam nás rozdělili. Každého odvedli jinam. Mě odvedli do místnosti, která měla zřejmě posloužit k výslechu. Usadila jsem se na židli, když si i jeden z andělů, ten který mě vedl, sedl. "Zabila jsi ty lidi, v knihovně i v baru." Řekl rovnou na rovinu a s klidným výrazem sledoval mou tvář. 
"Nezabila jsem ani jednoho člověka v baru ani v knihovně. V baru jsem dnes vůbec nebyla a v knihovně jsem se je snažila chránit." Namítla jsem se stejně klidným výrazem. 
"Víme, že se umíš měnit v pumu. A v tom baru to vypadalo jako kdyby tam řádila pořádně velká kočka s upírem." Pokračoval stejně klidně a snažil se prokouknout mou klidnou masku. Ale já mu to nehodlala usnadnit.

"Zcepeněl ti jazyk? Jak dlouho si myslíš, že u vás vydržím tentokrát? Ani mě tam nemusíš vodit." Řekl jsem směrem k andělovi, ale neodvážil se na něj podívat. Tohle nebyl úplně taktický tah, ale musel jsem nějak zakrýt svůj strach. "Jak dlouho si se u nás zdržel minule? Deset let? A nevěřil bys jaký byl ve městě klid." Řekl anděl posměšně. Po tom co jsme se oddělili od skupiny a zamířili k mé staré cele. "Jedenáct let tři měsíce a dvacet sedm dní." Řekl jsem spíš sám k sobě. Pomalu jsem vešel dovnitř a rozhlédl se. Vše bylo při starém, holé stěny zdobilo jen pár řetězů a bílé světelné mříže mi ani nedovolovali se k nim přiblížit. "Tvůj poslední výlet mě stál hodně." Řekl anděl. "Dohoda byla taková. Za mrtvého démona mi zůstanou křídla, za stvůru, kterou naučím poslouchat, dostanu své postavení." Pouta zaskřípala o zem, anděl dlouho nečekal a ještě s několika dalšími mě přivázali ke zdi. "Trochu provizorní ne?" Zeptal jsem se, když jsem si uvědomil, že už bych se měl správně houpat někde u stropu v bezvědomí. "Nezdržíš se tu dlouho, nikdo krom těch, kteří šli s námi ani netuší, že tu jsi. Jen si opatříme tvoji dýku, pak zemřeš při pokusu o útěk." Netušil jsem co má v plánu a ani to vědět nechtěl, ale rozhodně jsem neplánoval, mu jen tak vyjít vstříc. "To není moc dobrý plán." Řekl jsem jen a sledoval jeho vzdalující se záda.

Keď nás rozdelili tak som nevedel čo majú v plánu s ostatnými a hlavne so mnou. Ja som celú dobu len mlčal a len som sa díval kam ma vedú. Nebol som s toho nadšený ale čo už narobím? Bol som hlupák že som sa dal dokopy s tým debilom. Teraz aby som za neho pykal. Doviezli ma do cely. Poobzeral som sa okolo seba. Bola to klasická cela a tak som si len povzdychol a v mysli som si nadával. So mnou sa našťastie tak nevybavovali a len ma tam zatvorili a odišli preč. Čo som bol aj rád že si ma nijako nevšímali a skôr sa venovali Mirys a Zarethovi. Ja som si sadol na zem a rozmýšľal som ako sa dostanem von z tejto cely. A keď sa mi to podarí tak potom odídem s tohto mesta a potom budem mať pokoj. Keď som bol sám tak to bolo omnoho lepšie lebo teraz tu musím trčať a čakať čo vlastne so mnou spravia. Lenže takú možnosť im nedám. Újdem a bude pokoj a tých dvoch môžu pokojne aj zabiť. Bola chyba sa s nimi dávať do rečí.

"Kdyby tam řádila puma s upírem, určitě by někdo utekl, ne jeden. Nemýlím se snad? Většina barů má i zadní dveře pro personál nebo k čemu tam jsou. Je nepravděpodobné, že bychom stihli všechny zabít a ještě hlídat východy, aby nikdo neutekl." Odpověděla jsem poklidně a dívala se mu dál do očí. Bylo vidět, že ho štve s jakým klidem ho snáším a také to, že neprokoukne mou masku. 
"Máme tu anděla, který pozná lež." Pokusil se mi pohrozit, ale já se jen usmála. "Ne, nemáte. Kdyby ano, už by mne vyslýchal on." Odpověděla jsem mu a usmála se. "Pokud chcete vrahy těch lidí, tak je už máte." Dodala jsem a založila si ruce na prsou.
"Doznáváš se tedy?" Pousmál se i on vítězně, mě úsměv z tváře zmizel. "Ne, Vraždil upír a démon, ne já." Odpověděla jsem mu stále poklidně i když jsem se už neusmívala. "Zajímavé. Vlastně jsi byla vychována k zabíjení, ale popíráš to. Popíráš sama sebe." Zmínil a prohlížel si mé oči, jako by v nich hledal skulinku pochybnosti.  "To nepopírám, byla jsem vychována k zabíjení, ale ne svými rodiči. Také proto jsem se rozhodla, že se vrahem nestanu." Odsekla jsem, ale začínala jsem být naštvaná.  
"Ale jistě, znám tvé rodiče, strážce. Zajímavé bytosti. Věděli, že se o své dítě nemohou postarat a přesto tě...zplodili. A ty mi tu lžeš, že přesto, jak jsi byla vychována nejsi vrah. Kéž bys byla svázaná stejnou přísahou, co oni!" Trochu jsem se zarazila. *On znal oba mé rodiče? Oba byli strážci? Ale... Ne, určitě mě chce jen donutit něco říct.* "Já své rodiče neznám, je dost možné, že ty ano." Odpověděla jsem a udržovala si nic neříkající masku. "Zabila jsem, ale v obraně. Každého životu, který jsem ukončila, upřímně lituji, ale vrátit život nedokážu." Dodala jsem skoro vrčivě. Alespoň si mohl být jistý, že mě začíná štvát. 
"Ale ano, svým způsobem dokážeš." Usmál se na mě vítězně, jenže já nevěděla o čem to sakra mluví.

Netrvalo dlouho a andělé mi do cely přivedli společnost. Nevěnoval bych tomu pozornost, ale můj spolubydlící mi byl až nebezpečně podobný. Jediný výrazný rozdíl, byla naše výška a pár drobných rysů v obličeji. Barva i délka vlasů byly tak podobné, že by rozdíl poznal jen někdo kdo mě zná už opravdu dlouhou dobu. Každopádně v obličeji byl ten dotyčný bílý jako stěna. Hned mi došlo, co to m znamenat. Podíval jsem se na jeho obojek a přečetl si číslo, které na něm měl vyryté, bylo to číslo 698.36. "Hej ty! Za co tady jsi?" Moje kopie ke mě přišla a obezřetně si mě prohlédla. Nejspíš neměl tušení, že jsme si sakra podobní. "Já vlastně ani nevím, za celý svůj život jsem zabil jediného člověka. Když jsem byl ve městě, prostě mě chytily, přitáhli mě sem a udělali mi tohle." Řekl a zvedl ruce před sebe. Na nich se mu leskly podobné ocelové drápy, jaké mám já. Musel jsem se v duchu zasmát. Takže oni si ho předělali k obrazu mému parchanti a chovají ho tu, jako prase na porážku. "Fajn...hele ty. Jak se vlastně jmenuješ?" Démon se na chvíli zamyslel, jakoby zvažoval jestli mi to prozradit a pak odměřeně řekl. "Varus." Ušklíbl jsem se. "Jo no super jméno. Hele Varusi, já jsem Zareth a taky tu nemam co dělat, ale už mám s těma šmejdama zkušenosti. Tak mě pusť a já slibuju, že nás odsud dostanu dobře?" Po chvilce váhání ke mě přišel a pokoušel se mi nešikovnými drápy otevřít pouta. "Nemáš je dlouho co?" Zeptal jsem se, ale byla to jen řečnická otázka. "Jaké mám číslo?" Tohle už jsem potřeboval vědět a poté co zámek cvakl, mi Varus odpověděl. "698.36. A teď splň svoji část dohody." Vstal jsem a během chvilky byla cesta volná. Stačilo jsem přerušit přívod energie, který napájí mříže. Což bylo jako vždy jen stopu pod zemí v levém rohu cely. Mříže okamžitě zmizely. Jediný anděl, který v tu dobu hlídat, padl k zemi dřív, než se o nás dozvěděl. "Fajn, běž támhle tudy, jsem hned za tebou, jen si ještě skočím pro svůj majetek." Řekl jsem a ukázal mu směr, kterým se má vydat. Samozřejmě jsem věděl, co tamtudy je. Vyslýchali se tam vězni, nebo zadržení a byla to vážně dobře hlídaná oblast. Nemohl to tam přežít a o to také šlo. Protože jestli umřu, tak mě už přeci nebudou hledat. Zpoza rohu jsem sledoval, jak se dostal sotva k prvním dveřím, za kterými se vyslýchalo a vrhli se na něj andělé. Mezi tím, co se snažil tak nějak bránit, přesile, proti které neměl žádnou šanci, využil jsem příležitosti a proplížil se ke druhé chodbě. Opřel jsem se o stěnu a na chvíli zavřel oči. Musel jsem se rozhodnou a to hodně rychle. Zpoza rohu jsem jen slyšel jak jeden z andělů říká. "Po tom, co všechno jsem slyšel, bych čekal něco lepšího. Nehledě na to, že by to tu měl znát." Druhý očividně neměl náladu si povídat. Nejspíš ho Varus pěkně zranil. "Buď rád, že už je ten parchant mrtví. O práci míň ne? Pošli pro někoho ať to zapíše." Spokojeně jsem se sám pro sebe usmál. Tohle se stalo na tom nejlepším místě, jestli se i k Mirys a upírovi zpráva o mé smrti donese, nebudu se muset obávat toho, že by se chtěli pomstít. Sice se mi nelíbilo, že bych měl skákat, jak si ten anděl pískal, ale přežít jsem potřeboval. S tím otravným obojkem na krku a tudíž, bez svých schopností, bych se stejně bez jejich pomoci daleko nedostal. Zamířil jsem proto ještě hlouběji do podzemí, tam kam už se dávno nechodí a tušil, že už tam na mě bude čekat.

Už ma to nebavilo tam byť. Chcel som ísť preč a mať pokojný život. A preto som sa rozhodol sa dostať von. rukami som chytil obojok čo som mal na krku a snažil som sa ho strhnúť. Nešlo to ale ja som sa nevzdával a dával som do toho všetku silu čo som mal. Ani neviem ako dlho mi to trvalo ale zrazu som počul prasknutie a obojok mi spadol na zem. Keď to uvidím tak sa pousmejem a vydýchnem si. Tak to by bolo a teraz sa dostať cez mreže ale to by nemal byť problém. zhlboka som sa nadýchol a prišiel som k mrežiam a pevne som ich chytil. A celou silou som sa ich snažil roztiahnúť. Nakoniec sa mi to podarilo a ja som sa potešil. Konečne som voľný. Vybehol som z cely a teraz som musel nájsť cestu von.

"Neumím oživovat mrtvé. Takže nevím o čem to tu mluvíš." Namítla jsem, ale má nic neříkající maska polevila. V mých očích se odrazilo zaujetí, ale také nechápavost. Nevěděla jsem o čem to mluví, ale zajímalo mě to. 
"Umíš oživit mrtvé, ale probudíš v nich jen člověka. Z mrtvého démona uděláš živého člověka. Tuto schopnost ovládal tvůj otec, než se stal strážcem. Podědila jsi ji od něj, stejně jako svou obrannou magii po matce." Vysvětlil přehnaně chytráckým hlasem. Naprázdno jsem polkla. Třeba mé rodiče opravdu znal. A jestli je pravda, co říká... 
Museli tedy vědět, že se o mě nebudou moct postarat a přesto mě chtěli. A přesto mě nechali žít ve lži. Zhluboka jsem se nadechla. "Nevím o tom, že bych něco takového..." Zarazila jsem se a oči sklopila ke stolu. Ale ano... Z Alexe, z démona, jsem probudila zpět k životu člověka. "Nevím, že bych to uměla." Zopakovala jsem tentokráte celou větu a znovu upřela pohled na anděla. 
Roztáhl chřípí a zaťal zuby. "Proč bys o své schopnosti neměla vědět?" Zeptal se a přimhouřil naštvaně oči. Už nebyl tak chytrý. Pousmála jsem se a otočila hlavu ke dveřím ležérně. "Šestnáct let jsem nevěděla kdo jsem a co umím. Mé schopnosti se, díky mé nevědomosti, začaly projevovat až teď." Oznámila jsem mu a protáhla si trochu krk. V tu chvíli vešel dovnitř muž, který byl v knihovně při tom Zarethovým a upírovým útoku. Pomohla jsem mu ven. Ale vypadal hrozně. No lepší vypadat takhle, než být mrtvý. Nevědomky jsem napjala svaly a prohlížela si ho, dokud nepromluvil. "Nech ji Falione. Říká pravdu, nemá s tím nic společného. Snažila se dostat lidi ven." Ani se na mě nepodíval. Jen to oznámil svému kamarádovi andělovi a mě nevěnoval ani špetku pozornosti.
Tak fajn, když ne on, tak ani já. "Výborně. Tak se tu mějte." Oznámila jsem jim a zvedla se ze židle. Už jsem chtěla odejít, ale zarazila jsem se. Měla jsem stále ten obojek. Přistoupila jsem až k tomu Failonovi, co mě vyslýchal a nastavila jsem mu krk. Neochotně mi obojek sejmul z krku a přikývl, abych šla. Na nic dalšího jsem nečekala, ani jsem si nemyslela, že by mě dovedli k východu. Takže jsem hodlala vypadnout co nejdřív a co nejrychleji. A správa o tom, že můžu jít se asi roznesla rychle, protože mi nikdo nebránil, tedy jen mi zatarasili cestu vždy, když jsem málem chybně zatočila a tak mi vlastně ukázali cestu ven. Ne že bych si ji nepamatovala, ale všechno chodby tu vypadaly naprosto stejně.

Přitiskl jsem se k jedné ze stěn, když jsem zahlédl Mirys, která kráčela kdoví kam. Hned poté co se mi ztratila z dohledu jsem se vydal na opačnou stranu. Seběhl pár pater a s notnou dávkou štěstí, nenarazil na nic s čím bych si neporadil. Konečně jsem se dostal do té části, kterou jsem potřeboval. Na stěnách nebylo žádné světlo a já nejistě postupoval vpřed. Zanedlouho mě něco chytlo pod krkem. Ti parchanti se nejspíš uměli zneviditelnit. "Mám pro tebe práci." Řekl známý hlas, hned na to se přede mnou objevil ten anděl, který mě sem dovedl. Po jeho boku jich stálo dalších pět. "To asi nepůjde." Zachrčel jsem. "Nejsem moc týmový hráč víš?" Hned po tom co jsem to dořekl mi praštil hlavou o stěnu tak moc, že jsem se ocitl na zemi.

Blúdil som po chodbách ktoré boli rovnaké. Povzdychnem si a zastavím sa. Poobzerám sa okolo seba a potom sa zamyslím. Kadiaľ sme sem prišli. Lenže chodby vyzerali rovnako a aj keď som si spomenul na cestu von tak bolo ťažké ju nájsť keďže všetky chodby vyzerali rovnako. A tak mi neostávalo nič iné ako sa vrátiť do cely kde ma držali a začať od začiatku. A tak som sa vrátil k cele. Keď som tam prišiel tak som sa poobzeral okolo seba a spomínal som si kadiaľ som sem prišiel. Potom som videl jednu chodbu ktorá vyzerala ako tá ktorou ma sem priviedli a tak som sa cez tú chodbu vydal. Ako som šiel ďalej tak sa mi tá chodba zdala povedomá ako keby som po nej už šiel. A bolo to tak netrvalo dlho a po chvíľke som našiel cestu von. Od radosti som vykríkol a vybehol som von. Konečne som bol slobodný a oni ani nevedia že som ušiel a čo sa týka Mirys a Zaretha? Na tých kašlem oni by sa na mňa tiež vykašlali tak to isté spravím aj ja. A tak idem preč bez ohľadu na to či potrebujú pomoc alebo nie.

Zaslechla jsem za sebou kroky a když jsem zmizela venku za rohem, ozval se i jakýsi radostný výkřik. Naštěstí jsem slyšela toho upíra mluvit dost, abych věděla, že ten výkřik byl jeho. Natiskla jsem se na stěnu vedle vchodu a počkala, až projde ven. Ihned v tu chvíli jsem po něm skočila a povalila ho na zem. "Jak to, že tě pustili?!" Zavrčela jsem na něj ihned, zatímco jsem mu klečela jednou nohou na zádech a rukou jsem mu tiskla obličej k zemi. Jednu ruku jsem zaklekla druhou novou a druhou ruku jsem mu zkroutila za záda. Byl to vrah! Sakra jsou to andělé nebo ne, když pustí vraha znovu běhat po městech. "Radím ti mluv a nesnaž se lhát." Zavrčela jsem nebezpečně výhružně a čekala, co odpoví.

Hlava se mi ještě trochu motala, když jsem andělovi dost váhavě podal ruku. "Dobře...teda, ne že bys mi dal dvakrát na výběr." Řekl jsem dost podrážděně. Naše dohoda byla zpečetěna a já měl najednou zase o dost špinavé práce víc. Anděl svraštil obočí a poodešel stranou k ostatním. "Ty podmínky jsou podle mě velmi dobré, vzhledem ke tvé momentální situaci si snad nemůžeš stěžovat ani ty." Měl pravdu a právě to mě štvalo. "Právě naopak, ty podmínky jsou až moc dobré. Proč? V tuhle chvíli bych kývl snad na cokoli." Zámek od obojku na mém krku tiše cvakl, když ho jeden z andělů odemkl. Cítil jsem se zase celý, připravený úplně na všechno. "Není větší spoleh na toho, jehož věrnost si lze koupit." Po těch slovech se andělé rozešli pryč. Pochopitelně jsem věděl, že má pravdu. Někoho by to možná urazilo, jenže mě to bylo úplně jedno. Tak jako většina věcí, která se o mě říká. Vyrazil jsem tedy opačným směrem. Kde je východ jsem dobře věděl, jediné co scházelo bylo, nepozorovaně se tam dostat.

Sáhla jsem do pouzdra pro dýku, jenže to bylo prázdné. Tiše jsem zavrčela a dívala se, jak ten upír odchází. "Jsi vrah - zrůda! jestli se ještě jednou pokusíš zabíjet a shodit to na mě, bude mi jedno jak dlouho tě budu hledat, ale najdu tě a zabiju tě!" Vyhrožovala jsem mu, ale myslela jsem to smrtelně vážně. O jednoho takovýho parchanta míň světu jen prospěje.  Jenže jestli se odtamtud dostal on, určitě dříve nebo později vyjde ven i Zareth. A já si nebyla jistá, jestli ho chci zabít nebo ho už nikdy nevidět. Ale nakonec jsem se rozhodla odejít, dokud neví, že jsem se odtamtud dostala.

Procházel jsem chodbami, zahalený v dlouhém černém plášti, který mi věnovali andělé. Na pravé ruce jsem cítil pulzující symbol, který mi jeden z nich vytvořil." Začal mě pálit kdykoli byli další andělé na blízku, což mi pomohlo ještě snadněji najít cestu ven. Netrvalo dlouho a o tvář se mi otřel vítr. Byl jsem venku...konečně. Sotva jsem vyšel zpoza rohu, zahlédl jsem ty dva. Okamžitě jsem se přitiskl ke stěně. Zdálo se, že upír odchází. Nejspíš se ti dva pohádali. O to víc mě překvapilo, když jsem zhlédl, jak tam Mirys jen stojí. Víc jsem neviděl, okamžitě jsem se stáhl zase zpět. Čekat jsem prostě nemohl, času bylo málo a na boj nebylo ani pomyšlení. Slyšel jsem jak na něj křičela a musel jsem se pousmát. Nezbývalo mi nic, než jít dál. Stáhl jsem si proto kápi hlouběji do obličeje a vyrazil volným krokem pryč. Nejspíš mě uvidí, ale tvář jsem měl skrytou. Mohou mě pokládat z jednoho z nich. Nehledě na to, že teď jsem prostě neměl jinou možnost. Konec konců, měl bych přeci být zavřený v cele nebo mrtvý.