Dale, Mirys & Zareth

Prečo ho nenechá na pokoji? Veď takýmto štýlom ho možno aj zabije. Aj keď neviem či sa to dá ale ublížiť mu ublíži a to poriadne. Mal som sto chutí na ňu vyletieť a roztrhať na malé kúsky. Lenže to nešlo a to ma štvalo zo všetkého najviac. A tak som tam len bezmocne stál a počúval som ako ho Mirys vypočúva ako nejakého zločinca alebo niečo také. Chudák Zareth hovoril všetko a nemohol prestať. Povzdychnem si a len som ich oboch sledoval. Potom som videl ako išiel k nej. Čo chce robiť? Veď nemá šancu sa jej dotknúť. A tak som len s napätím sledoval čo spraví. Na moje prekvapenie nič nespravil. Len prehovoril na mňa. Opýtal sa čo viem. "Viem manipulovať so snami a viem aj skresliť realitu." Poviem mu ale nevedel som či mu toto pomôže. Aj keď sa mi podarilo pár krát pri tom zabiť človeka. Ale to bol človek a neviem či to bude mať účinky na mága ako je Mirys.

Dívala jsem se na něj zamračeně a zamýšlela se nad jeho slovy. Pár věcí dávalo smysl. A pár vůbec ne. Zachvěla jsem se nepatrně a bolestně vydechla. "Co jsi udělal mé matce? Jak jsi dostal tu krev?!" Zavřela jsem na něj a nechala se ovládnout vztekem natolik, že jsem přišla až k Zerathovi a jeho vlastní dýku jsem mu přiložila k hrdlu. "Nejsi nic lepšího než mrský červ. Všem bych prokázala službu kdybych tě jednoduše zabila! Ty odporný hajzle!" Zachvěla jsem se znovu. Ale tentokrát už to bylo silou magie, kterou jsem v sobě probudila. Začala se mi roztahovat po těle ak prudce, že to bylo, jako by se někdo rozeběhl plnou rychlostí i silou proti zdi a naprosto ji zničil. Mé ovládání bylo to tam a najednou se mě zmocnila magie, kterou jsem neznala. "Nemusíš se ho ani ptát! Víš že na mě vaše magie nepůsobí!" Pronesla jsem naprosto cizím mohutným hřmotným hlasem. "Nezasloužíš si ani rychlou smrt bastarde!" Zazněl opět ten hlas. A pak už jsem udělala jen jeden pohyb. Stihla jsem ale ovládnout své tělo a místo toho, abych Zerathovi podřízla krk, jsem mu jeho dýku zarazila do ramene tak hluboko, že projela skrz. Mě to ovládnutí svého těla ale stálo až moc úsilí a energie. Až moc na to, abych zůstala při vědomí. Klopýtla jsem pár kroků zpět, než jsem se skácela v bezvědomí k zemi.

"Nechci abys svoji magii použil na ni, použij ji na mě, prostě mě nech si myslet, že nic neříká." Jenže to už byla Mirys u mě. S naprosto klidným pohledem jsem čekal co udělá, konečně se mi podařilo jí dost vyprovokovat. Když mi vrazila dýku do ramene, tiše jsem sykl, ale zároveň ze mě opadl ten hrozný pocit. Dýka obalená mojí krví mi vlétla do ruky a ránu jsem okamžitě zacelil. "Jsi mrtvá." Věnoval jsem jí úsměv plný špičatých zubů a vrhl se na ni. Byl jsem rozhodnutý jí roztrhat na kusy. Dýku jsem si samozřejmě okamžitě schoval, dokud nepřijdu na to, jak tuhle hovadinu zlomit, už nikdo mi ji nevezme. Nechal jsem krev poletovat kolem a bodat do jejího štítu, abych ji trochu oslabil, měl jsem pro ni připraveno ještě něco, ale pro to jsem ji musel dostat, kam bylo třeba.

„Aha dobre teda. Pokúsim sa.“ Ale než som stihol hocičo spraviť tak Mirys bola pri ňom a chcela ho zabiť. Našťastie mu dýku zabodla do ramena. Keď som to videl tak som skoro vykríkol a bežal som mu na pomoc. Ale jemu sa našťastie nič nestalo a konečne získal dýku. Ranu si zahojil a keď Mirys odpadla mal som chuť prísť k nej a zahryznúť sa do nej ale vedel som že má stále okolo seba ten štíť lebo Zareth začal bodať do toho štítu. „Myslíš si že to pomôže?“ Opýtam sa ho a prídem bližšie aby som videl ako je na tom Mirys. Tá bola stále v bezvedomí a ja som čakal kedy sa k nej dostaneme aby som sa mohol do nej zahryznúť. Oliznem si ústa a nevedel som sa dočkať. „Pohni si.“ Zamrmlem potichu a cítil som ako mi začínajú rasť tesáky a moja chuť na krv sa znásobovala.

Protože jsem byla v bezvědomí, tak se štít kolem mě docela brzy roztříštil, když do něj Zerath ještě bodal pomocí své krve a jeho schopnosti. Ale nezmizel úplně. Štít, který chránil před magií a zbraněmi mne, se vsákl do mé kůže. Takže s mým tělem sice mohli manipulovat, ale nemohli mi ublížit. Mohli se mě dotknout, ale kdyby mi chtěli ublížit magií nebo zbraněmi, či mě kousnout, má magie by jim to nedovolila. Bylo to něco, co ke mě prostě patřilo a já bych se toho zbavila jen kdybych se jí vědomě vzdala proto, abych do své ochrany pojala někoho nebo něco dalšího. Ale když jsem byla v bezvědomí, má magie mě dál chránila.

Konečně se ta bariera rozbila, přiměl jsem se trochu uklidnit. Opatrně jsem se jí dotkl, abych zjistil jestli mi to její magie dovolí, na žádnou překážku jsem ale nenarazil. Vzal jsem jí desku a s Mirys přes rameno, na to vyrazil za upírem. "Tak půjdem drsňáku, čeká nás ještě hodně práce. Mám pro tebe i pro ni pěkné překvapení." Zazubil jsem se na něj a zamířil s ní na zádech k městu. Sice jsem se teď cítil dobře, ale ve skutečnosti jsem se bál co budu dělat, pokud se v tu bestii změním znova. Třeba bych se to mohl naučit ovládat i využít, kdo ví. Po své první zkušenosti, jsem to zatím nechtěl nijak pokoušet. Prostě se budu snažit zůstat v klidu a napravit co jsem zpackal.

Stál som tam a díval som sa ako Zareth ničí Mirysin štít a keď zničil potešil som sa. Konečne sme voľný a môžeme ujsť. Lenže Zareth šiel k Mirys a zobral si svoje veci a potom aj Mirys. Na chvíľu ma to prekvapilo prečo ju berie ale asi ju na niečo potrebuje inak by ju nebral. Povedal že pôjdeme a že má pre mňa a Mirys prekvapene. „Dobre poďme. A aké prekvapenie?“ Opýtam sa a pozriem sa na neho. Lenže už mi neodpovedal a vydal sa smerom do mesta tak som neváhal ani chvíľu a šiel som za ním. Keď som ho dobehol tak som sa len na neho pozrel ale celú cestu do mesta mlčal a nič nehovoril. Tak som sa radšej nepýtal aby som ho náhodou nevyrušil. Skôr som sa tešil na to čo nás čaká v meste. A ako sme sa blížili k mestu tak moje vzrušenie len rástlo.

Byla jsem v bezvědomí po celou cestu do města, co mě Zerath nesl. Na jeho okraji jsem se ale už začala probouzet. Nejdřív jsem něco jen zamručela, což byla první chyba. Upozornila jsem na sebe. Jenže jsem byla stále až moc slabá a zmatená, že jsem si to ani neuvědomila. Chvíli trvalo, než jsem si uvědomila, v jaké pozici jsem. A další čas mi zabralo, než se mi vybavilo, co se stalo v uplynulých chvílích. "Pusť mě!" Zavrčela jsem na Zeratha a s napětím svalů se mu pokusila nějak vyškubnout, ale jak jsem již řekla. Byla jsem dost slabá.

Když jsme dorazili do města, přendal jsem si Mirys do náručí. To bylo o trochu méně nápadné. "Když ti to řeknu nebude to žádné překvapení." Ušklíbl jsem se na upíra. Zkoumavě jsem se podíval na Mirys když se snažila vymanit z mého sevření. "Dobrý ráno sluníčko." Usmál jsem se na ni. To už jsme byly skoro u mě doma. Zabočil jsem do postranní uličky a vykopl staré dveře. "Musím si teď dávat trochu bacha, hledá mě půlka nebe a celé peklo, proto tahle hnusná díra." Vysvětlil jsem rychle upírovi. Když jsem procházel dveřmi, šel jsem schválně křivě a narazil s hlavou Mirys do rámu. Nevěděl jsem jestli ji před tímhle její magie chrání, každopádně to bylo zábavné. "Jeee...promiň." Zasmál jsem se a vešel s ní dovnitř, pokračoval po schodech do sklepa odkud vedla další chodba. Fajn za chvíli tam budem. Dával jsem si pozor na Mirys, která ještě stále byla v mé náruči. Zatím to nevypadalo, že by se o něco pokoušela. "Tady to je." Řekl jsem, když jsme prošli dalšími dveřmi. Nacházeli jsme se ve sklepě mého obrovského domu.

Išiel som s ním a celú cestu som mlčal a len som sa díval okolo seba. Keď sme prišli do mesta tak si Mirys dal do naručia. Ja som stále len mlčal a šiel som tam kde on. Až keď povedal že keby mi to povedal tak by to nebolo žiadne prekvapenie. Pousmejem sa nad tým. „Ale ja moc nemusím prekvapenia. Ale ako vidím tak mi to nepovieš ani keby neviem čo bolo.“ Mirys sa prebrala počul som ako ju Zareth privítal. Pousmejem sa a potom sme zabočili do tmavej uličky. Ani som sa nedivil keď to povedal. Veď potom všetkom čo sa stalo sa divím že vôbec ešte žije. „To sa nedivím že ťa všetci hľadajú. A mne to je jedno kadiaľ ideme.“ Keď vykopol dvere tak sme vošli dnu a keď som videl ako bachol Mirysinu hlavu o stenu tak som sa potichu zasmial. Potom sme pokračovali v ceste a už som sa chcel opýtať kam vlastne ideme a kedy tam budeme ale bol som ticho a len som šiel za ním a snažil som sa zapamätať cestu aby som vedel kadiaľ odisť. Pri tom ako som sa sústredil na cestu som si ani nevšimol že sme dorazili na miesto. Až keď Zareth prehovoril tak som sa pozrel na neho a potom som sa pozrel okolo seba aby som vedel kde sme. Boli sme v pivnici jeho domu. „A čo tu?“ Opýtam sa a obzeral som si pivnicu ktorá mi prišla úplne normálna. Ale možno to nebol koniec našej cesty. Možno ešte niekam pôjdeme no uvidíme.

"Pusť mě šreku!" Zavrčela jsem na něj a když se mnou procházel dveřma po té, co vykopl ty dveře, který vypadaly, že spadnou samy, jsem se jen tak tak vyhla pořádné ráně do hlavy. Naštěstí jsem hlavou takhle jen trochu zavadila, ale ne moc. "Ha ha, seš tak vtipnej." Zavrčela jsem a pdstrčila se od něj, ale držel mě pevně. Tak jsem počkala, až zastaví a do té doby jsem se ani nehla a nechala se nést. Přeci jen jsem pořád neměla síly na rozdávání. Ale u něj nezůstanu, to rozhodně ne. Když tedy konečně zastavil ve sklepě, praštila jsem ho co největší silou do žeber a rychle se od něj odstrčila. Snadno jsem dopadla na nohy a změřila si ho. "jestli si myslíš, že tu zůstanu tak to máš tedy pořádnou smůlu." Řekla jsem mu rovnou a plánovala ho prostě obejít a vypadnout. Přeci jen to bylo lepší než další blázniviny.

Na její ironickou poznámku o tom, jak jsem vtipný, jsem jí se zářivým úsměvem odpověděl. "Přímo k zulíbání." Sice mě trochu mrzelo, že se nepraštila víc, ale co, třeba příště. Chtěl jsem otevřít další dveře, které byly, dobře skryté a chráněné magii, ale to už mi Mirys uštědřila pořádnou ránu do břicha. "Duh..." Vydechl jsem těžce. "Jestli takhle projevuješ vděčnost pokaždé, když ti někdo udělá laskavost, nedivím se, že tě nikdo nechce." Nechce tu zůstat. Pááááni to jsem teda vážně nečekaný. "Fajn, běž, měl jsem pro tebe překvapení. Ale aspoň zbyde víc pro nás. Řekl jsem a zatlačil do jedné cihly. "Tenhle starý barák je samé překvapení." Na druhé straně zdi na zemi leželi svázaní čtyři lidé, celá rodinka. Táta s podrápaným obličejem, z toho jak se přede mnou snažil rodinu bránit. Manželka i dvě děti, holka a kluk. "Oni se chtěli z města odstěhovat, takže je nikdo hledat nebude. Každopádně by prý rádi mluvili s tebou, tak si pospěš, než tady s drsňákem prostřeme k večeři." Pověděl jsem jí klidně a byl zvědavý, jak celá situace dopadne.

Nad Mirys som len prekrútil očami. Ona vážne nikdy nedá pokoj alebo čo? Mirys sa podarilo dostať jeho náručia a vrazila mu do brucha. Lenže Zareth si toho nič nerobil. „Kto by ju aj chcel?“ Zamrmlem si pre seba a potom som sa už nevedel dočkať toho prekvapenia. Keď otvoril dvere a tam bola zviazaná rodinka hneď mi narástli tesáky. „Páni tak tomu sa hovorí pohostenie.“ Poviem a veľmi ma to lákalo sa do nich zahryznúť. Lenže ani Mirys a ani Zareth nič nerobili a mne sa nechcelo čakať a tak som išiel k deťom. Deti mali vždy najlepšiu krv na svete. Prišiel som k dievčatku a kľakol som si k nej. Olizol som si ústa a potom som sa do nje zahryzol a začal som piť tu sladkú a ľahodnú krv.

Zarazila jsem se a ohlédla se za Zerathem. Ty jeho překvapení mě už začínala vážně štvát. Zahlédla jsem tam nějaké lidi. Ani mě to nemělo překvapit. Jasně...oba se živí na lidech. Naprázdno jsem polkla a vrátila se k nim. "Co chceš ty parchante?" Zeptala jsem se na rovinu a pak se k nim ohlédla. Jenže to už se Dale krmil. "Hej...nech ji být ty pijavice!" Zavrčela jsem a šla za ním. Bylo mi jasné že jen tak pro nic za nic nepřestane. Vytáhla jsme schovanou dýku z rukávu a přiložila mu ji na krk. "myslím že si budeš muset najít jinou kořist." Řekla jsem zamračeně a tiskla mu ji ke krku tak, aby musel přestat a odtáhnout se, nebo mu prostě podříznu krk.

Spokojeně jsem je pozoroval. Teď byly krásně oba na jednom místě. Ona byla stále velmi slabá i když jak jsem předpokládal, těch lidí se snažila zastat. "Fandím ti drsňáku." zavolal jsem na ně, když se dveře zavíraly. Oba byli tak strašně zaujatí sami sebou, že si toho ani nevšimli. Netrvalo dlouho a po dveřích nezbyly ani památky, jen neprostupná zeď. Na druhé straně, bylo myslím jedno světlo, takže by měli vidět. Sám jsem vyšel, do vyššího patra. Tohle místo bylo dřív používané jako mučírna i když mě zatím sloužilo pouze jako lednička. Trochu jsem si ho za pomoci pár přátel upravil. Sedl jsem si k počítači, abych mohl sledovat dění v místnosti a nasadil si sluchátka s mikrofonem. Mirys si toho zatím nevšimla, ale když jsem jí nesl, připevnil jsem jí na rameno odposlech, pokud si ho ještě nechá budu moct i poslouchat, co se tam děje. "Raz dva zkouška." Začal jsem, abych mohl doladit zvuk a upravil kamery v místnosti. Slyšel, jsem jak se můj hlas ozývá ze spodu, ze sklepa. A spokojeně jsem se na židli uvelebil. "Dámy a pánové, sešli jsme se tu. Fajn tuhle část přeskočíme." Zasmál jsem se. Tohle bude ještě zajímavé.

Pochutnával som si na dobrej krvi a dokonca som počul aj čo povedal Zareth. Fandil mi a ja som sa na tým len pousmial a pil som ďalej. V tom som ale na krku ucítil niečo a počul som Mirys ako hovorí aby som si našiel inú korisť. Nemal som rád keď ma pri jedle niekto vyrušoval ale zase som nechcel aby ma zabila. A tak som potichu zavrčal a odtiahol som sa od toho malého dievčatka a pozrel som sa na Mirys. "Schovaj to." Poviem a potom sa postavím a cúvnem od nej. Potom si začnem olizovať ústa kde mi ostalo kúsok krvi musím povedať že to dievčatko malo skvelú krv. Potom som sa poobzeral okolo seba ale jedine čo som videl bola tá rodina a Mirys. "Kde to sakra sme?" Opýtam sa a všimol som si že sú tu neni žiadne dvere. Potom som započul Zarethov hlas. "Zareth čo to má znamenať?" Zakričím trochu nahnevane. Myslel som si že chce Mirys a nie mňa.

"Obávám se že ty tu neporoučíš." Namítla jsem když mi ten upírek chtěl snad rozkázat, abych to uklidila. "Necháš je být." Řekla jsem pevným hlasem, jenže to už se za námi dveře zavřeli. "No to si děláš prdel... Já už fakt nikoho z těchhle problémů tahat nebudu!" Zavrčela jsem a opřela se zády o kamennou stěnu. Chvíli jsem čekala, ale pak jsem rozvázala ty lidi a nechala upíra a Zeratha, ať si to vyříkají. Příště bych se vážně měla držet co nejdál od Zeratha a to jak jen to půjde. No naštěstí při tom, co mě nesl, jsem mu vzala tu desku. Takže nám stejně bude muset otevřít. Škoda jen, že jsem nebyla rychlejší a nesebrala mu i tu jeho dýku. To by bylo zajímavější. No uvidíme, kdy mu dojde, že tu desku nemá. A kdy mu dojde, že od jisté chvíle, ke které mi on sám pomohl, jsem měla takový zajímavý klíč. A vlastně ne jeden.

"Takže drsňáku." Začal jsem. "Protože v mém malém odboji proti andělům, se nám právě uvolnilo jen jedno místo, je třeba si nové členy vybírat dobře. K svojí lítosti jsem tě ale ještě neviděl v akci, takže ti dám skvělou příležitost ukázat, co v tobě je. Zabij čubku a lidé jsou tvoji. Jednoduchá pravidla." Pak jsem svoji pozornost zaměřil na Mirys. "Když zabiješ upíra lidé přežijí, máš mé slovo, že jim dám svobodu." Věděl jsem, že má u sebe své zbraně i klíč, ale nemůže přeci odemknout dveře, které nemají zámek, nebo ano? Jestli to dokáže aspoň se o tom artefaktu dozvím něco víc. "Ale ty máš na to jen omezený čas." Řekl jsem jí. Ti lidé tam dole měli samozřejmě prokletou krev, proto jsem s jejich stavem dokázal i na takovou dálku manipulovat. Nechal jsem je tedy ať se dusí vlastní krví. Uvidíme jak to celé dopadne. "Pospěš drsňáku, ať ti nevystydne večeře." Dodal jsem.

"Ja len nechcem aby si ma zabila." Poviem jej a prekrútim očami. "A to je moja vec či ich nechám tak alebo nie. Ty mi nebudeš rozkazovať." Zavrčím na ňu. Potom som sa pozrel na tých ľudí ktorých by som najradšej vysal do poslednej kvapky krvi. To si robí srandu. Zabiť Mirys sa nedá. Ona použije zase svoj štít a je v bezpečí. "Ako ju mám asi tak zabiť?" Zamrmlem si sám pre seba aby to nikto nepočul. A potom povedal aby ona zabila mňa. To som si mohol myslieť že to bude súboj na život a na smrť. Inak by to bolo až moc jednoduché. "A keď odmietnem?" Opýtam sa a pozriem sa na Mirys ktorá by ma isto rada zabila. Lenže proti nej nemám šancu. Čo zmôžem proti mágovi? Nič.

Zamračila jsem se a vyslechla si, jakou to hru pro nás přichystal. "Hezká hra, jenže ses nezeptal kdo hraje." Namítla jsem zamračeně a ohlédla se na dusící se lidi. "Z toho se už nedostanete. Omlouvám se." Špitla jsem a jednoho po druhym zabila. Vážně jsem nehodlala nechat Zeratha, aby určoval pravidla. Pak jsem vzala jednu ze svých dýk z tvrdší oceli a přistoupila ke stěně, která se otvírala jako dveře, jen v nich nebyl zámek. Přiložila jsem hrot na kámen jako hřebík a tu desku použila jako kladivo. No co, byla jsem vychovaná k tomu abych si uměla poradit. A zrovna Zeratha jsem nehodlala nechat určovat, co udělám. Chvíli to trvalo, ale podařilo se mi do zdi udělat jakž takž nějakou dírku. No ne skrz na skrz, ale musí to stačit. Pak jsem vytáhla jeden klíč, který jsem měla schovaný mezi prsy jako náhrdelník a pokusila se odemknout. Nejdřív se nic nedělo, ale já to nevzdávala a brzy se ty dveře otevřeli. "Hej Zerathíku. Co kdybychom pozvaly tvé známé z nebe? nebo z podsvětí?" Usmála jsem se a vytáhla další dva klíče. Třeba by se toho parchanta zbavili za mě.

"Když odmítneš?" povytáhl jsem obočí i když jsem věděl, že mě nemůžou vidět. "No...budu zklamaný a zapojím se do hry. Stejně vím, že ji zabít chceš, tak nedělej drahoty, ještě před deseti minutama byla v bezvědomí tak jí trochu potrap a uvidíš, jak ta její obrana po chvilce krásně vyprchá." Na to jsem vytřeštil oči, když jsem si všiml co Mirys vytáhla. "No to snad nemyslí vážně." začal jsem a zasypal počítač tichými nadávkami. Po té co zabila ty lidi, se mi nálada zvedla. "Já věděl, že mě nezklameš. Hodná holka" Zavrněl jsem spokojeně do mikrofonu. Jasně... chce použít klíče...a buší do zdi mojí deskou...To si snad dělá srandu. "No jasně zavolej je...v tomhle domě je mnoho překvapení i pro ně a jsem si jistý, že tě andělé přivítají s otevřenou náručí. Jejich dojem o sobě si u nich určitě vylepšíš až uvidí, co jsi provedla těm lidem." Nikam jsem nespěchal. Pokud se bude snažit utéct zpět, znám rychlejší cestu a určitě ji dohoním, tak proč se stresovat.

Počúval som ho a niečo na tom bolo pravdy. Ľudí som už neriešil keď už boli mŕtvy. Tak som sa len pozrel na Mirys ktorá mala dosť prace s dverami. A mňa si vôbec nevšímala a to mohla byť moja šanca. A keďže som sa napil krvi tak som mal dosť sily oproti nej. A tak by sa mi to možno podarilo. Ale vážne to chcem spraviť? Veď som Reily povedal že sa chcem zmeniť že už nechcem byť zlý a zabíjať ale ak ju zabijem tak sa vrátim tam kde som bol. Možno by to nebolo zlé sa vrátiť do starých koľají a navyše Reily by sa to nemusela dozvedieť že som niekoho zabil. Veď ja jej to nepoviem a pochybujem že oni dvaja vôbec Reily poznajú. Takže by som to mohol bez problémov spraviť. A tak mi narástli tesáky a oči sa mi zmenili na červene. A cítil som ako naberám silu a cítil som aj napätie. A potom som sa rozbehol k Mirys a chytil som ju pod krk a vrazil som ju o stenu. Potom som ju druhou rukou chytil za ruku a ruku ktorou som ju držal pod krkom som pustil a zahryzol som sa do nej.

Dělala jsem, jako bych ho neslyšela, když v tom jsem si všimla toho odposlechu jak jsem odemykala. Sundala jsem si ho z ramene a odhodila ho někam za sebe. Jen co se dveře otevřeli, zaslechla jsem rychlé kroky a najednou mě ruka držela pevně pod krkem. Samozřejmě se mnou narazil o zeď a mě se zatmělo před očima, ale můj štít stačil na to, abych si neublížila nijak moc. Chvilku to trvalo a při tom se mi do krku zakousl ten upír, ale já měla furt jednu ruku volnou. Sevřela jsem pevně v prstech tu desku, ještě že jsem ji neupustila. A na nic moc dalšího jsem nečekala a praštila toho upíra deskou po hlavě. Nebylo to nijak extra silna, ale stačilo to, aby mi sice roztrhl kůži, kde byl zakouslej, ale pustil mě. Chytila jsem se za krvácející ránu a tiše zaklela. "Fajn" Zavrčela jsem a posbírala zbytky sil abych zase obnovila svůj štít. Měli za to, že magie na mě nepůsobí a tak jsem se soustředila víc na štít proti fyzickým zbraním než proti magickým, ale to neznamená, že bych ho zahodila úplně. Schovala jsem si tu desku a dýku, kterou jsem upustila jsem neřešila. Zkontrolovala jsem všechny tři klíče a pak se změnila v pumu. I tak jsem ale krvácela a věděla jsem, že odtud musím rychle zmizet. Rozeběhla jsem se tedy tam, odkud jsme přišli a už se neohlížela, jen jsem běžela.

Se zájmem jsem sledoval, co se dělo uvnitř. Když jsem viděl, jak se dveře otevřely, stále jsem nic nedělal. Mirys utíkala, hmm...škoda, ale nebudu se kvůli ní stresovat. Desku jsem měl chráněnou kouzlem, už brzy se objeví na svém místě, navíc nebude trvat dlouho a i na Mirys dojde. S tím mi pomohl jeden mág z města a musel jsem přiznat, že to není vůbec špatná věc."Fajn šampione, vyjdi odtamtud, jdi pořád rovně, to tě zavede ke schodům, vyběhni je a jseš u mě. Něco na sebe hodím, postarám se o to abys nechcíp a vyrazíme si do města na lov andělů co říkáš?" Trochu mě sice znervozňovalo, že Mirys teď ví kde bydlím, ale co, andělé ji neposlechnou, tedy doufám a nikoho z pekla si snad přivolat netroufne. Rozhlédl jsem se po obrovském domě, který vypadal jako z úplně jiného století a čekal. Rychle se převlékl z těch cárů co na mě zbyly do nového oblečení a čekal až upír dorazí.

Keď ma udrela po hlave tak som zavrčal ale odtiahol som sa od nej a bol som nahnevaný na ňu. Lenže ona sa premenila na pumu a bežala preč. Chcel som sa rozbehnúť za ňou keď tom som počul Zaretha ako prehovoril na mňa. Podla jeho pokynov som vyšiel von a išiel som stále rovno až som prišiel ku schodom. Vyšiel som hore schodami a po chvíľke som bol u neho. "Tak som tu. A už sa moc teším. Anjelska krv je dokonalá. Už som ju dlho nemal a tak sa teším." Poviem a pousmejem sa. "Počkaj ale to necháš Mirys len tak újsť?" Opýtam sa a bol som prekvapený že ju nechal újsť aj s doskou ktorou ma bachla po hlave. Ale hádam Zareth vedel čo robí. A tak som potom išiel do mesta a tešil som sa na lov.