Dale, Mirys & Zareth

"O mě se strachovat nemusíš. Ten upír za mnou by se mě nedokázal ani dotknout." Namítla jsem sebejistě. Taky jsem pro svou jistotu měla důvod a to svou magii. Ne že bych ji už úplně ovládala, ale štít kolem sebe jsem dokázala vytvořit a věděla jsem, že se mě nedotkne ani tentokrát, i kdyby zkoušel použít jakoukoli magii. No dobře, tou částí 'jakoukoli' si jistá opravdu nejsem. "Není důvod? Tak proto jsi v podsvětí nezůstal ani hodinku při naší návštěvě a hned jsi odtamtud zdrhal?" Zasmála jsem se pobaveně. Jak si vůbec mohl myslet, že jsem tak blbá? No, pro mě to bude jen výhoda. Když mluvil k upírovi, a o mě jako o jeho večeři, tak jsem to nevnímala a nechala ho, ať to zkouší. Ten upír se mě stejně nedotkne. "Nemáš právo tu být už jen proto, že jsi démon! A to nemluvím o tom, že ses tak narodil. Jsi démon duší i srdcem i když si nejsem jistá, jestli něco z toho máš. Zabíjíš pro své potěšení, mělo by ti být známo, že kostely, i když staré, nejsou místo pro bytosti jako jsi ty." Zavrčela jsem a šla k němu ještě blíž. Samozřejmě jsem vztyčila štít i mezi mě a jeho, ale byl zatím tak blízko u mě, že ho zřejmě zaregistruje až kdyby se ke mě chtěl dostat až moc blízko, což by se díky němu nedostal. "Tak znovu, cos tu ukradl?!" Zavrčela jsem na něj a zastavila se metr od něj.

"Nemám právo?" Tvářil jsem je dotčeně. Pak se na ni usmál. "Můžeš zjistit jestli srdce mám jestli chceš. Prostě ho probodni." Vybídl jsem ji. Jestli to udělá, muž zemře a já se vrátím do své lidské podoby. To předpokládám nevěděla a tak jsem zůstával klidný , ale připravený. Nechtěl jsem, aby mi schránku zabila. Když jsem poslouchal, jak je si jistá sama se sebou neubránil, jsem se další kousavé poznámce směrem k upírovi, který tam stále jen stál. "Ona se ti vysmívá zabijáku. Dokaž jí, že se v tobě plete." Znovu jsem upřel pozornost na ni. "Fakt mě mrzí , že jsem naposledy ranil tvé city, ale nehodlám se tu s tebou zdržovat. Přišel jsem se jenom pomodlit." Málem jsem to smíchy vyprskl. "Na místě jako je tohle by neměla být prolita krev. Jestli máš zájem si vyřizovat účty a zlomená srdce, navrhuji jít ven."

Toto ma už nahnevalo. "Ale dokázal by som sa ťa dotknúť len nemám dôvod." Poviem nahnevane a zavrčím. Ona nevie čoho som schopný tak nech prestane lebo sa vážne neudržím a potom bude zle. Potom si oni dvaja zase začali vybavovať učty a ja som sa len díval a počúval ich. Potom ten muž znova na mňa prehovorí. "Už nie som zabijak. A nech sa mi vysmieva mne je to jedno. A ja rozhodnem či jej to ukážem alebo nie. Je to moja vec a nikto mi nebude rozkazovať!" Zavrčím nahnevane. Aj tak by som sa jej nemohol nič spraviť pretože ju chráni nejaké pole a to ja neprekonám takže je chránená ale nemal som na to dôvod. Potom sa ten muž znova začal venovať Mirys a ja som znova bol ticho a len som ich sledoval a počúval som ich.

Ohlédla jsem se krátce na upíra. "Už jsi se mě pokusil dotknout a nevyšlo ti to. Proč by to mělo být te´d jiné?" Zeptala jsem se ho, ale vzápětí už se raději věnovala Zerathovi. "Ano, přesně tak: nemáš na to právo. Ohluchl jsi snad?" Protočila jsem oči, které jsem mu pak ale zabodla do těch jeho. "Hmm, zkusím to hned jak budeš ve svém těle a ne v těle toho ubožáka." Odsekla jsem krvežíznivě, ale při tom jsem na zádech pocítila chladný dotek. "Hmm, alespoň v něčem se shodneme. A příště si ušetři ty lži, Zerathe. Na bohy nevěříš natož aby ses k nim modlil. A ať už si namlouváš cokoli o mých citech k tobě, můžu tě ujistit že teď dost silně převládá nenávist a znechucení."

"Ale no tak, já pro tebe měl vždycky slabost." Věnoval jsem další dokonale nacvičený úsměv. Pokynul jsem rukou směrem za ně odkud přišli. "Tak půjdeme ne? Já tady totiž žádné dveře nevidím. Za pár dní si děcka z okolí budou o té impozantní bitvě vyprávět." Zvedl jsem před sebe ruce, jako náznak toho, že se vzdávám a pomalu je obešel. Když jsem byl vedle upíra otočil jsem se na něj. Zastavil se u něj a pozorně si ho prohlédl. "Víš drsňáku tohle, je přesně ten důvod proč nenávidím vztahy." Řekl jsem a ukázal na Mirys. "Dáš jí najevo, že s ní nechceš být a ona tě pronásleduje další dva roky s tím, že jsi ranil její city." Zasmál jsem se a pomalu kráčel chodbou, až jsem vylezl u oltáře.

"Ano ale to preto že som ti chcel pomôcť. Ležala si na zemi a ja som ti chcel len pomôcť na nohy." Poviem nahnevane a povzdychnem si. Načo sa vôbec snažiť keď o to vôbec nestojí? Asi bude lepšie keď to nebudem riešiť. A tak som znova sledoval tých dvoch a počúval som ich. Potom sa ten muž vydal preč ale po ceste sa zastavil pri mne. Prekvapene som sa na neho pozrel a čakal som čo spraví. Na moje prekvapenie len niečo povedal. Pri slove drsňák sa len pousmejem. "Ani sa nedivím. A preto ja som rád že žiadny nemám. Veď by ma porazilo keby za mnou nejaká doliezala a nedala mi pokoj. Ale čo si si navaril tak to si aj zjec." Pousmejem sa nad tým. No čo? Bola to jeho chyba nemal raňovať jej city potom by bol pokoj. Muž potom odišiel a ja som sa pozrel na Mirys a potom smerom ktorým odišiel ten muž. A rozmýšľal som či mám ostať s Mirys alebo ísť za Zarethom. Vyhralo to ísť za Zarethom. A tak som sa otočil a išiel som tiež von. A po chvíľke som sa ocitol pri oltári kde bol Zareth.

Povytáhla jsem obočí když jsem poslouchala ty jeho lži a blbý kecy, ale pak jsem se zasmála pobaveně. "Vážně se snažíš získat si na svojí stranu upíra? Myslíš si snad že mě bude zajímat víc než to, cos tu ukradl?" Zeptala jsem se a šla za nimi. Pak jsem je obešla a pokračovala ven. Stále jsem si udržovala štít i když mě to vyčerpávalo. Dnes víc než jindy a já nevěděla proč, ale zatím jsem to nedávala najevo. "Co kdybys přestal kecat nesmysly a odpověděl mi? A zkus pravdu, vím že ji neumíš moc říkat, ale jen do toho." Vybídla jsme ho, ale před dveřmi jsem se zastavila a místo toho abych odešla jsem na jejich místě otevřela bránu do podsvětí pomocí klíče, který jsem vzápětí zase rychle schovala. "A když si tolik přeješ opustit kostel a neprolít v něm ani kapku krve tak ti to samozřejmě umožním. Prosím." Usmála jsem se na něj pohrdavě a ustoupila stranou, aby mohl projít přímo do podsvětí. "Nebo mi přeci jen řekneš a ukážeš co jsi tu ukradl?"

"Já si na svoji stranu nikoho získat nesnažím, je přece jen jeho věc, čí stranu si zvolí, no ne? Stejně jako sis ty v pevnosti zvolila tu moji a zabila ty anděli." Podíval jsem se na upíra. "Vážně! normálně puf* takový masakr jsi ještě neviděl a teď se tě tu snaží oblbovat tím jakou hraje strašnou chudinku." Když otevřela bránu trochu jsem se zarazil. "Vyhrožuješ mi tím, že mě vrátíš domů, no to ses překonala. Zašklebil jsem se na ni. Vyšel jsem před dveře kostele a kus od něj popošel. Z očí mi začala téct krev a celá schránka ze začala třást. Pak se hlasitým plesknutím rozletěl po okolí, kousek tady, kousek támhle. Spokojeně jsem si ve své lidské podobě rozhýbal drápovité pracky na rukou a prokřupl hlavu. "Asi dokonale chápu Jihna v lahvi." zasmál jsem se a věnoval jim zubatý úsměv. Očistil jsem si oblečení od krve toho muže. "Chceš vědět, co jsem vzal? fajn... Jednu starou kost. Doufám, že teď už večer usneš." Zašklebil jsem se na ni, ale stále zůstával připraven na jakýkoli útok z její strany.

Ja som radšej mlčal a nemiešal som sa do toho. Aj keď rozoberali mňa tak som bol ticho. Prekvapene som sa díval keď Mirys otvorila bránu do pekla ale stále som mlčal. Predsa bolo to medzi nimi dvoma a mňa do toho nič nebolo. A tak som tam len stál pri oltári a díval som sa na nich dvoch čo robia. Celú dobu som mlčal a nič som nepovedal pretože som nevedel čo mám povedať a ako mám na to reagovať. Oni dvaja možno vedia čo ďalej ale ja som nevedel. Zrazu som sa cítil zbytočný a že bolo by lepšie ak by som tu nebol. Ale možno ma niečo prekvapí a ja budem užitočný. Lenže teraz som si prišiel úplne ale úplne zbytočný. Ten problém čo tu bol tak bol medzi nimi dvoma a ja som bol ako tretie kolo u vozu.

"Ano...a víckrát bych to už neudělala." Přiznala jsem a v srdci jsem cítila ostré bodnutí při vzpomínce, jak jsem pro něj vraždila. I když by jinak oni zabili mě. Nedávala jsem na sobě nic znát, absolutně nic, jak mě to učili. "Hmm, mluvíš o sobě vážně dokonale, jen se nenazývej mnou." Řekla jsem jako by nic a upírala na něj pohled. "Ale chudinku umíš perfektně." Mrkla jsem na něj a falešně se na něj usmála. Když se zbavil své schránky, ani jsem nemrkla. Znala jsem už dost démonů na to, abych něco takového čekala. V duchu jsem se za toho muže pomodlila ale ani při tom jsem nemrkla. "Hmm, zatím to ale vychází. Vidíš jak krásně umíš zpívat. Tak a teď mi ještě řekni proč zneuctíváš kostel i ty, kdo tu byly pohřbeni. Na co tu kost potřebuješ?" Zamračila jsem se na něj a v duchu si zopakovala, že mám u sebe dost zbraní i magie na to, abych ho poslala do podsvětí a zbavila se ho na nějakou dobu. Na upíra jsem teď moc nemyslela, i když jsem si stále byla vědoma, že tam je a sleduje nás. Vlastně jsem trochu nechápala na co čeká. A pravda, trochu mě znervózňoval. Už jen Zerath byl vážně nebezpečný a když by na mě zaútočil on... Snad nebude tak tupej aby to zkoušel.

"Přesně." Skoro jsem to vykřikl. Měl jsem takovou šílenou náladu podobnou radosti. "A víš co je nejlepší? Oni jí nesměli ublížit! Nesměli jí zkřivit ani vlásek!" Konečně jsem jí měl možnost seznámit se skutečností, ale nehodlal jsem jí říct celou pravdu. Vždycky je přece nějaká možnost, že se plán pokazí a inforace může být jediná věc, co máš a udrží tě naživu. Pak jsem se věnoval její další otázce. "Na co ji potřebuju?" Zeptal jsem se s pohledem upřeným stále na toho upíra, který stál za ní. "Chci si s ní vyzdobit zahrádku." Ušklíbl jsem se. "Až ze mě budeš chtít příště něco dostat asi se mě budeš muset ptát svázaného v ďáblově pasti, visící nad bránou do pekla...Jinou možnost tu nevidím." Zářivě jsem se na ni usmál. "Ta první informace byla jen přátelský dárek, protože tě mám rád, ale další ze mě tak snadno nedostaneš." Mou pozornost opět upoutal upír za ní.. "Hej drsňáku, mohl bys nám všem udělat jednu velkou laskavost a vybrat si konečně stranu?" Mě bylo jedno, jestli se mě teď pokusí zabít měl jsem otevřenou krásnou únikovou cestu. Jenže to jak tam prostě stál, mě znervozňovalo mnohem víc. V kapse jsem otevřel lahvičku s něčí krví, abych případný útok od Mirys, mohl snadno odrazit.

Keď sa rozprávali tak som tam len mlčky stál a počúval som ich. Nijako som sa do toho nemiešal a nažil som sa vypadať ako vzduch ale to už na mňa znova reagoval ten muž. Chcel po mne aby som si vybral stranu. Lenže ja som nechcel byť na žiadnej strane. Chcel som byť neutrálny. "Ja chcem byť nestranný." Poviem a povzdychnem si. Prečo chce aby som si vybral stranu. Ucítil som tú krv ale nijako som na to nereagoval. Už som sa vedel dobre ovládať takže toto na mňa neplatilo.

"Jak to sakra myslíš?" Vyštěkla jsem na něj a v očích se mi zablesklo zlostí. Před bránu do podsvětí jsem pomocí magie umístila štít aby jí nikdo nemohl projít a při tom jsem šla blíž a blíž k Zerathovi. Neváhala jsem, ale šla jsem pomalu s rukama svěšenýma podél těla, ale jakmile jsem byla těsně u něj, chytila jsem ho pod krkem a pevně stiskla. Svůj štít jsem vytvarovala, jako svou druhou kůži, takže mi nemohl ublížit ani kdyby chtěl. "Díky, příště si to přesně takhle připravím... Dnes se ale budeš muset obejít bez ní. Takže mi řekni, jak jsi myslel to, že se mě nesměli dotknout?! A taky to, na co chceš tu kost?!" Zavrčela jsem mu do tváře a cítila, jak ze mě sálá chlad. Čelisti jsem měla pevně stisklé a duhovky očí nabíraly opět stříbřitou barvu. Po tom co vybídl toho upíra, aby si vybral stranu a upír odmítl, jsem se ušklíbla. "Přesně tak, zůstaň tam, kde jsi strašpytle. Tohle se tě netýká." Řekla jsem Upírovi, ale dívala jsem se při tom stále jen na Zeratha.

Dělalo mi dobře, vidět jí takhle rozzuřenou. Když ke mě přišla a chytila mě kolem krku, myslel jsem že umřu smíchy. Pak mi, ale došlo, že na ní moje magie nefunguje. Nejdřív jsem na ní syčel a škrábal jako vzteklé zvíře. Bylo vlastně dobře, že mě držela pod krkem, jinak bych ji možná i kousl a to by bylo pěkně ponižující. Mohl bych se postavit komukoli. A ona mi nemůže skoro nic udělat, jenže to vědomí, že se jí nemůžu dotknout ani já bylo neuvěřitelně frustrující a já se dosud s podobnou věcí nesetkal. I krev co jsem měl v kapse vylétla z lahvičky, nabrala tvar harpuny a bodala do ní, tedy do její obrany ze všech stran. Byl jsem neuvěřitelně rozzuřený. A pak mi to konečně došlo. Uklidnil jsem se a chytl jí za ruku. Resp. moje ruka klouzala po její ochraně, která chladila tak moc až jsem měl hrdlo spálené mrazem. Ignoroval jsem její otázky a pošeptal jí do ucha. "Pěkné oči. Už jsme si zase o něco podobnější nemyslíš?" Krev, která kroužila ve vzduchu se protáhla do velkého plátna a obalila celou Mirys z té strany kterou stála ke mě. Možná, že ji její schopnosti chrání, ale stejně tak jí taky můžou uškodit. Vyslal jsem krev jejím směrem ta se samozřejmě nemohla skrz její tělo dostat, díky jejímu neviditelnému štítu a tak se opřela o něj takovou silou, že Myris odlétla stranou. Pochopitelně se jí nestalo nic ani při nárazu, ale účel to splnilo. Zkontroloval jsem, jestli mi neukradla kost co jsem měl v kapse a hlavně moji dýku. Vše se, ale zdál v pořádku. "Doufej, že ně budu ještě potřebovat, jinak až se příště setkáme, neuvidíš mě přicházet." Musel jsem dokončit to kouzlo, teď nebyl čas na podobné hlouposti, jinak se pokazí. Proměnil jsem se do své skutečné podoby. Párkrát ve vzduchu máchl křídly a zmizel mezi mraky. Kolem sebe jsem nechal poletovat krev, jako štít proti případným zbraním, které by po mě chtěla hodit.

"Nie som bojko a prestaň ma urážať. Ale týka už som do toho namočený." Poviem a sledoval som ich. Ona ho držala pod krkom a on sa smial a potom spolu zápasili. Ja som sa do toho nemiešal vedel som že obom sa nič nestane. Ju chránilo nejaké pole a on bol dosť silný aby ho prekonal. Vážne som ľutoval že som si nepriniesol popcorn mohol som sa dívať a pojedať pri tom. Z myšlienok ma vytrhol zvuk ktorý odhodil Mirys šokovane som sa len díval ale teraz som jej už nepomohol. Potom som sa pozrel na toho muža ktorý sa premenil do svojej podoby a odletel preč. Potom som sa pozrel na Mirys a len som pokrútil hlavou nad ňou.

Smál se a neodpovídal na mé otázky. Nic jiného jsem ani nemohla čekat. A tak jsem zůstávala nehybná a klidná, dokud mu to nedošlo. Když se mě zoufale snažil zranit, bez úspěchu, výherní úsměv se objevil na mé tváři. "Nejsem jako ty." Namítla jsem chladným tónem hlasu, po té, co mi to pošeptal do ucha. Když se ale uklidnil ještě víc a pomocí krve mě odhodil, vzedmula se ve mě vlna vzteku tak silného, že snad nemohl pocházet ze mě. Narazila jsem do stěny kostela, ale hned jsem zase stála na nohou a vražedně sledovala Zeratha, který se následně proměnil do své pravé podoby a chtěl odletět. Jak naivní hlupák když si myslel, že bych ho nechala. Ihned jsem vylovila své dvě dýky, které jsem po něm ihned hodila. A jednu z nich jsem opatřila svým štítem, aby ji nemohl zadržet jeho magií. Hodila jsme je naráz, aby si myslel, že jeho magie mou dýku zarazila a přitom k němu pronikla ta druhá, která byla mířená přesně na místo, odkud mu ze zad vyrůstalo křídlo. S jedním křídlem daleko neodletí a to zasažené takto nebude moct používat.

V zádech jsem ucítil hroznou bolest. Na to jedno ze křídel bolelo při každém pohybu neuvěřitelně bolelo. Krev která se točila kolem mě se zastavila pod chodidly a držela mě ve vzduchu, abych se nezřítil dolů. "Jsem nevěděl, že tohle jde." řekl jsem si pro sebe. Moje křídlo bylo zase úplně nepoužitelné, jenže to teď muselo stranou, sice, jsem nebyl na správném místě, za to jsem měl všechny ingredience, které rituál vyžadoval. Ještě ve vzduchu na provizorní zemi, kterou mi dělala krev jsem dovolil ráně z křídla krvácet a vytvořit z její krve malý oltář. Rychle jsem vyndal malou misku co jsem měl u sebe a vysypal do ní rozdrcený zub upíra, dráp, vlkodlaka, roh démona a poslední co mi zbývalo, byla kost kněze. Její část jsem tedy rozdrtil na prach a zbytek hodil dolů na zem. Ránu jsem si zacelil a posledních pár kapek krve jsem přidal do misky. Vyndal jsem kamennou desku a podivnou směs na ní rozetřel. Písmo se zlatě rozzářilo a já přečetl jednoduchou formuli. Na to se celý můj oltář rozpadl i s podlahou a já dopadl na skutečnou zem. Byl to dlouhý pád, ale dopadl jsem jako bych skákal z metru. V křídle křuplo a veškeré jeho poškození zmizelo. Užasle jsem se podíval na svoje ruce. Mezi drápy mi proudila pulzující tmavě fialová hmota. Byla to temnota, konečně se mi podařilo osvobodit svoji podstatu.

Potichu som to len všetko sledoval. Mirys sa snažila zabraniť Zarethovi aby odletel preč a tak hodila do neho dýky.Jedna ho zasiahla a ja som čakal že spadne ale nestalo sa tak. Skôr ma zaujalo to že ostal vo vzduchu a niečo tam robil. Celkom ma to zaujalo lebo som ešte nič také nevidel. A tak som to len zo zaujatím sledoval. Keď to skončilo tak spadol na zem ale nič sa mu nestalo. Ja som bol stále zaujatý s toho čo som videl. Teraz som len čakal čo sa bude diať.

Pocítila jsem špetku radosti, když má dýka našla svůj cíl, ale nic jiného bych nedopustila. Jenže u špetku radosti ihned pohltila zlost, když Zerath zůstal ve vzduchu. Ještě více mě rozzuřilo, že nevím, co to tam vyvádí. Vlastně pomalu ani nevím na co tu desku chtěl. Jen to co mi řekl. A dost pochybuji, že to byla pravda. Jakmile začal padat, úplně jsem zapomněla na upíra a rozeběhla se k místu, kam Zerath dopadne. A taky, že tam dopadl, ale nic se mu nestalo. Prohlédla jsem si ho zamračila se. "Cos to udělal?!" Zeptala jsem se zlostně a připravila si další dvě dýky, které jsem neváhala použít. Byla jsem zlostí tak mimo, že jsem zapomněla vnímat, kolik energie jsem vypotřebovala, ale zatím se nezdálo, že bych mělo spět ke konci své síly.

Nechal jsem se chvíli unášet tou novou doposud neznámou silou, která mi nyní proudila žilami. Mirys na mě začala křičet. Nebál jsem se jí, byl jsem jen zvědavý. Natáhl jsem ruku směrem k ní a spolu sní se uvolnila drobná část moci. Země tím směrem začala pukat pod náporem obrovského množství temné energie která se tím směrem valila jako lavina., co nenechá nic živé. Neztrácel jsem asi vteřinu s tím abych se ujistil jak dopadla Mirys. Jestli neumřela, zřejmě to i jí dalo dost zabrat. Slyšel jsem úplně všechno, slyšel jsem umírat trávu v mojí blízkosti, ano, tím směrem byl klid. Nechal jsem tedy temnou hmotu aby se ode mě rozlezla do všech stran a zabila všechno živé v okruhu několika metrů. Konečně se hlasy v hlavě ztišily. Jen nějaký pták na oboze řval tak, že se mi hlava málem rozskočila. Stačilo se na něj jen soustředit a spadl z nebe v pokročilém stádiu rozkladu. V té chvíli jsem si to uvědomil. "Já jsem smrt." Zašeptal jsem tiše sám k sobě omámen novou neomezenou mocí. V tom mi něco dopadlo na kabát. Byl to tak hlasitý zvuk, ale když jsem se podíval, zjistil jsem, že je to jen kapka krve. Viděl jsem jí úplně jinak než kdy dřív. Jednotlivé její vrstvy se odráželi ve světle hvězd. Ano byla noc, jenže já viděl jako ve dne. V tom vedle ní spadla další. Něco jsem měl pod okem, opatrně jsem tak pod něj sáhl a otřel. Krváceli mi oči, ale proč? Něčím jsem se začal dusit. Rozkašlal jsem se a vypliv další krev. Jenže ta se mi v hrdle hromadila dál. V zoufalé snaze popadnout dech jsem se zhroutil na kolena a pokusil se všechen hnus vykašlat. Na chvilku se mi udělalo líp a tak jsem si rukou otřel pusu. S neslyšným výkřikem plným zděšení jsem zjistil, že moje ruce nejsou jen celé umazané od vlastní krve, ale nabrali podivnou tmavě šedou bravu.

Zo zaujatím som sledoval Zaretha a musím povedať že som ho obdivoval a v tú chvíľu som si prial stáť vedľa jeho boku. Neviem prečo ale vždy sa mi páčili a mal som rád bytosti ktoré boli silnejšie ako ja. A tak som sa pomaly krokom vydal k nemu. Išiel som pomaly lebo som nevedel ako zareaguje. Ale v tom začal vykašľavať krv a ja som sa trochu zľakol. Hádam to nebude nič zlé. Možno je to len tým že nabral novú silu a potrebuje ju nejako dostať von. Pomalým krokom som sa dostal až k nemu. Chvíľu som ho len tak sledoval a nevedel som čo mám spraviť alebo povedať. Po chvíľke váhania som potichu prehovoril. "Rád by som sa pridal na tvoju stranu." Poviem potichu lebo som sa ho úprimne bál a nevedel som ako by teraz zareagoval. Preto som dúfal že ma po tejto otázke nezabije alebo nespraví niečo iné.

Se zděšením jsem sledovala, co se se Zerathem stalo. Vytřeštila jsem oči a jen tak tak stihla posilit svůj štít, aby mě jeho moc nezabila, ale jen odhodila. Stále jsem ho sledovala a neopovažovala se pohnout. Tedy alespoň dokud nezačal šířit temnotu všude kolem sebe. To jsem ihned vztyčila štít protí Zerathově magii, abych uchránila vše co bylo tři metry od něj a tak to mohlo vypadat že jsem vlastně Zeratha zaklopila do polokoule, kterou můj štít vytvořil. "Co to děláš blázne?!" Vstala jsem konečně i když se mi začala motat hlava. Nebyla jsem zvyklá na uvolňování takového množství magie. Vlastně jsem ani nevěděla jak to, že jsem ještě při vědomí. "Bázlivý upíre. Zabije tě hned jak mu přestaneš být užitečný." Sykla jsem k upírovi, který samozřejmě chtěl najednou být na jeho straně. Šla jsem k nim ale zůstávala za bariérou, abych se nemusela soustředit na více štítů. Ale síla štítu jako by rostla ale tohle uvolňování mé magie najednou nestačilo a magie ve mě jako by se teprve až teď probudila.

S neskrývanou zvědavostí jsem pozoroval svoji ruku, na které se začaly tvořit šupiny. Bolelo to, ale teď mi to nevadilo. "Chytrej tah drsňáku. Mám pro tebe skvělou nabídku, ale nejdřív dokaž, že jsi užitečný. Zabij ji!" Nevnímal jsem to co na mě Mirys křičela, nebylo to důležité. Pak se ale s hlasitým křupnutím ruka zlomila do úplně jiné a nepřirozené polohy. Drápy na ní se začaly ještě prodlužovat. Jako další mi jednotlivě popraskala žebra, myslel jsem že prostě umírám. Něco se mi dělo i s hlavou, chtěl jsem se za ní chytit zdravou rukou, ale pořezal jsem se o vlasy, které teď připomínaly spíš, černé kovové ostny. Sjel jsem níž a ucítil na jedné straně tváře podobné šupiny, jako jsem měl na ruce. Pokusil jsem si je seškrábnou, jenže neúspěšně. Docílil jsem jen dalšího přívalu bolesti. Všechna ta temná energie co jsem teď v sobě měl, jakoby mě začala pohlcovat a přetvářet v něco čím rozhodně nechci být. Opravdu jsem se snažil křičet, když se mi začala deformovat páteř, ale z mého hrdla vyšlo jen chrčení a sípání. Nemohl jsem ani mluvit. Úplně jsem zapomněl na okolní svět a jen se snažil přežít to, co jsem si sám nadrobil. Někde při vyvolání kouzla, jsem musel udělat chybu.

Pozriem sa na Mirys ktorá mi hovorila reči ktoré som už dávno počul a preto som si z nich nič nerobil. "Už som pracoval pre zabijaka ktorý sa mi vyhrožoval smrťou takže som na toto zvyknutý a je mi to jedno." Poviem Mirys a potom som sa pozrel na Zaretha. Bol som zvedavý akú ponuku pre mňa má ale najskôr chcel aby som zabil Mirys. Vedel som že vďaka tomu štítu sa k nej nedostanem. Ale prikývol som. "Dobre." Poviem ale potom ma zaujalo to čo sa s ním začalo diať. Vyzeralo to hrozne a keďže som bol zaujatý tým čo sa s ním deje a bol som zvedavý ako to skončí tak som zatiaľ Mirys nevenoval pozornosť. Aj tak by som nezabil vôli tomu štítu čo ma okolo seba.

Zděšeně jsem sledovala, jak se Zerath mění z démona v ještě horší bestii. Magie ve mě se začala protahovat, jako by vstávala a při pohledu na to, co se dělo přede mnou, udeřila, jako by chtěla vrazit pěstí do Zeratha. Opět mi zbělaly vlasy, oči nabraly stříbřitou barvu a kůži jsem opět měla měsíčně bledou. Pod náporem té moci se mi podlomily kolena až jsem padla na kolena a jen tak tak se zapřela dlaněmi o zem, abych tam bezvládně neležela. Těžce jsem oddechovala, celé tělo se mi třáslo, ale vše, co bylo na druhé straně mého štítu než Zerath a ten upír, a bylo to zničeno jeho mocí, se teď probouzelo znovu k životu. Ale ten mrtvý pták zůstal ležet. Nechápala jsem, co se to děje, a jestli to opravdu dělám já nebo jen někdo zpovzdálí, ale vypadalo to, že to čerpá z mé magie a já se tak mohla zase postavit na nejisté nohy.