Dale, Mirys & Zareth

Vyběhla jsem ven během chvilky. V podobě pumy jsem byla o dost rychlejší. Proběhla jsem vchodem, kde zůstaly vyražený dveře a pokračovala jsem dál. Nezastavila jsem se i když lidé, kteří mě spatřili začali zběsile křičet a utíkat na všechny možné strany. Ještě aby neutíkali. Alespoň jsem měla cestu volnou A běžela jsem rovnou na kraj města, kde jsem se schovala ve stínu a tam se proměnila do lidské podoby. Hned jsem si utrhla spodní část trička a omotala si ji kolem krku, aby mi pomohla zastavit krvácení. A pak jsem se vrátila do města. Tušila jsem, že tak lehce jim neuteču, ať už Zerath zamýšlí cokoli. A tak jsem nepozorovaně prolezla oknem do knihovny a tam jsem si na záchodech vypláchla zranění od upíra.

Poplácal jsem ho po rameni. "Rád vidím, že máš stále dobrou náladu. Je ti doufám jasné, že jsem zkrátka musel vidět co uděláš. Kdyby ses třeba rozhodl je ušetřit, nebo pomoct Mirys, naše spolupráce by asi neměla velkou budoucnost." Donesl jsem mu malou lahvičku plnou jakého si zeleného hnusu a vysvětlil mu. " Vypij to. Nevypadá to sice lákavě, ale na nějakou chvíli tě to ochrání od mé pasivní schopnosti, takže tě moje přítomnost hned nezabije." Když se zeptal na Mirys nevzrušeně jsem mu řekl. "O tu si teď starosti nedělej, musíme udělat ve městě trošku bordel a pak se postarám o to, aby se u toho nenápadně nachomýtla. Tím andělé začnou pochybovat o tom, kdo to vlastně dělá. A očividně se dokáže proměnit v pumu, takže škrábance ani kousnutí nebudou tak nápadná. Když jsou andělé vzteklí dokáží kde jakou malou podivnůstku nebo nesrovnalost přehlédnout. Proto zatím potřebuji, aby ji viděli pohybovat se ve městě." Na to jsem se vrátil ke stolu, na kterém byly podivné symboly a nejrůznější předměty, uprostřed byla krví obkreslená deska. Z ničeho nic se na stole začala zhmotňovat. Přesouvala se od Mirys zase sem. Jeden z dalších rituálů, který jsem musel podstoupit, abych se mohl stát jejím právoplatným vlastníkem, ale tentokrát se vyplatil. Spokojeně jsem si desku prohlédl. Až bude po všem, musím ještě vyřešit ten svůj omyl. Kdybych se v tu bestii proměnil uprostřed města, asi by to nemělo nejlepší dopad na moji budoucnost. Pokračoval jsem za upírem "Nějaký nápad, kde party začít?" Zeptal jsem se ho.

"Prečo by som ju nemal mať? Ja mám vždy dobrú náladu. Ano je mi to jasné. A už som pracoval pre upíra ktorý chcel aby som pre neho zabíjal takže to chápem. Aj on to chcel po mne. Ano viem a ja taký nie som. Ja som vždy na strane zla. Neviem prečo sa mi páči na strane zla." Usmejem sa a potom sa pozriem na tú fľaštičku s nejakým zeleným hnusom a pokrčím nos. Potom mi to ale začne vysvetľovať. A tak som ho pozorne počúval aby som vedel čo to je. A trochu ma prekvapilo že by ma jeho prítomnosť mohla zabiť ale zobral som tú fľaštičku a vypil som to. "Fuj to je nechutné." Teda nič hnusnejšie som ešte nepil ale ak ma to ochráni pred ním tak prečo nie? Potom prišla reč na Mirys a tak som ho počúval a jeho plán sa mi páčil. "Teda ty si ale prefíkaný. Tak toto keby vedela tak ťa asi roztrhá na kusy." Zasmejem sa nad tým. Potom sa ma opýtal či mám nejaký nápad kde začať párty. Chvíľu sa zamyslím nad tým. "V bare je veľa ľudí. Tam by sme mohli začať." Pousmejem sa.

Naštěstí mi zranění brzy přestalo krvácet, a tak jsem vlezla mezi regály plný knih a začala hned samozřejmě tam, kde byli zmínky o magii. Chtěla jsem vědět co to vlastně Zerath měl. Co byla přesně zač ta deska. *Moment!* Prohledala jsem si oblečení, ale desku jsem u sebe neměla. *Jak je to sakra možný?! Určitě jsem ji nikde nevytrousila, to vím jistě!* Křičela jsme na sebe v duchu. Takže další kouzlo. Já toho parchanta nenávidím! Tak se alespoň pokusím zjistit, co za blbost to zase udělal.

"Ale no tak, my nejsme zlí, jsme to co jsme. Oba naše druhy po téhle zemi chodily mnohem dříve před lidmi a vytrváme i po nich. Jejich životy jsou pomíjivé, tak proč podle nich máme řídit ty naše a krčit se před někým kdo je pro nás jen potravou? Měla by pro ně být čest posloužit někomu jako jsme my. Jsou andělé dobří, když nutí vlastní lid i rasy jiné, aby se před nimi skrývaly a ulevovali tak jejich sužovaným dušičkám? Stejně každý člověk i za svůj krátký život leckdy napáchá více zla než mi dva dohromady." Sám jsem byl o téhle věci přesvědčen, proto mi ani nedělalo problém ji dobře podat. Se spokojeným výrazem jsem si vyslechl jeho pochvalu a odvětil. "Kdybych nechtěl aby dotud odešla, aspoň bych se obtěžoval tím, zavázat jí cestou sem oči." Na jeho návrh, kde začít náš malý rej, jsem musel uznale pokývat hlavou. "To je dost troufalé, ale zase bude větší legrace. Nezapomeň, že musíme vše nalíčit tak, aby to vypadalo, jako útok její, ne můj ani tvůj jasné?" Řekl jsem mu, když jsme došli k baru. "Nejdří v ho trochu omrkneme." Řekl jsem a všel dovnitř. Všude bylo dost lidí, přesně, jak jsem čekal, než začneme musím zjistit, kolik je tu andělů, proto jsem se usadil na volnou židli a snažil se důkladně prohlédnout každého, kdo byl na blízku.

Počúval som ho čo hovorí a v podstate mal pravdu. Isto je na svete dlhšie ako ja a preto toho toľko vie. "Asi máš pravdu čo sa týka tohto. A keď to tak zoberiem tak ja som zabíjal iba zlé bytosti. Takže možno na tom niečo bude." Poviem a myknem plecami. Potom prešla reč na Mirys a konečne som to pochopil ako to chcel spraviť. "Ale tak ona bola skoro celú cestu v bezvedomí takže si tú cestu nemôže pamätať či ano? Pokiaľ viem prebrala sa až keď sme boli tu pri dome." Poviem ako som to ja videl ale v podstate to bolo jedno. Mal plán ako to všetko hodiť na ňu a to sa mi páčilo. "Ja rád riskujem. A neboj sa som si toho vedomí. A budem sa snažiť aby to vyzeralo ako útok od nej." Zasmejem sa a keď vojdeme do baru tak prikývnem. A potom som si sadol vedľa neho a objednal som si vodku. Nebudem tu predsa sedieť na sucho. A Zareth si medzi tým obzeral ľudí v bare. Ja som sa už nevedel dočkať kedy sa konečne zahryznem do niekoho a napijem sa krvi.

Hledala jsem v mnoha knihách zmínky o magických deskách a o temné magii a vůbec, co by mohlo souviset se Zerathem Jenže toho nebylo mnoho. Tedy knih jsem našla hodně, ale jakmile jsem je začala detailněji pročítat, zjistila jsem, že to nejsou informace, které bych já potřebovala a pak jsem si vzpomněla. Byl tu i archiv v podzemí a tam jsem vlastně našla jednou s Fen'linem hodně zajímavou knihu. Třeba tam i teď něco najdu. Vzala jsem jednu knihu s tím, že si ji chci pročíst u stolu a při tom jsem si nenápadně vypůjčila klíže knihovnice a šla jakože jinam pro další knihu, jenže jsem pak zamířila do podzemí.

Obrátil jsem oči v sloup. "Nebuď takový puntičkář, já přeci nevěděl kdy se vzbudí, nejsem vědma." Zašklebil jsem se na něj a řekl mu na co jsem přišel. "Takže to vypadá, že tu máme jednu okřídlenou opici a pár lidí, nejdřív půjdu pokecat s andělem a až s ním skončím můžeme začít, já zaterasím východy, nikdo nás tu tedy nebude rušit a ostatní se to dozví teprve až bude po všem. Dnešek si užij, je to první den kdy se nemusíme schovávat a ukážeme světu proti čemu stojí." Nečekal jsem na jeho odpověď a řízl jsem se pod stolem do ruky, na to zamířil za andělem. Tedy ne přímo k němu, obešel jsem ho a na nic nečekal. Ruku mi obalila krev a vytvořila kolem ruky obal díky kterému nabrala tvar ozubeného krvavého kopí. Někdo vykřikl a anděl se otočil právě v čas, aby viděl jak jsem ho probodl skrz na skrz. Všichni začali křičet a hnát se k východu. Já ale nechal krev z mé ruky, aby přelétla ke dveří a cestou ještě spáchala nějaké škody. Ve dveřích se z ní vytvořila neproniknutelná stěna s bodci nasměrovanými dovnitř. Samozřejmě jsem věděl, nebo spíše tušil, že je tu ještě zadní východ, proto jsem běžel k němu a nechal upíra v místnosti řádit.

"Dobre nemusíš sa hneď rozkrikovať. Ale ak by si bol vševed tak by to bolo super. Vedel by si všetko." Pousmejem sa a potom keď začal hovoriť plán tak som ho počúval pozorne aby som na niečo nezabudol a aby som spravil to čo mám. "Dobre." Poviem a napijem sa vodky a potom ucítim ako sa porezal a išiel k anjelovi. Objednal som si ešte jednu vodku a napil som sa. Potom som už len videl ako prebodol anjela a zabarikádoval dvere. Potom kam si bežal nad tým som len mykol plecami a poobzeral som sa po ľuďoch. Tak na toto som sa tešil. Nechal som si narásť tesáky a oči sa mi zmenili na červené a v vrhol som sa na ľudí. Ako prvá mi padla za obeť nejaká dievčina. Ani som neriešil čo je zač. Proste som sa do nej zahryzol a celu som ju vysal. Olizol som si ústa a vyberal som si ďalšiu obeť. Teraz mi do oka padol mladý muž. A spravil som to isté čo s dievčinou. Zahryzol som sa do neho a celého ho vysal. Ľudia sa snažili újsť ale nemali šancu. Postupne som zabíjal všetkých čo tam boli.

Odemkla jsem si tajný archív, kde byly knihy o dost starší než nahoře v knihovně. Ale některé byly velice dobře zachovalé. Ani jsem už nepochybovala o tom, že je to díky nějakému druhu magie. Rychle jsem prošla až k místu, kde jsem kdysi našla jinou zajímavou knihu a tam jsem začala hledat. Samozřejmě jsem našla pár knih, které by mohly být užitečné a tak jsem se hned pustila do jejich čtení - no vlastně vyhledávání těch nejdůležitějších informací.

Jeden pár, který se ven snažil dostat zadním vchodem, jsem roztrhal prakticky na kusy a i tenhle vchod, zadělal stěnou z krve těch dvou, doběhl zase do místnosti ve které se nacházel upír a dal se spolu s ním do práce. Netrvalo dlouho a naše řádění bylo u konce. Sám jsem pro jistotu pozřel jen dvě duše, ale i tak jsem se musel ovládat abych se nevrhl i na upíra. Když jsem se trochu uklidnil podíval jsem se na upíra a řekl."Někdo se odsud mohl přeci jen dostat, tak rychle vypadnem. Jako další zastávku večera navrhuju knihovnu." Nečekal jsem na odpověď, shodil záterasu z krve a vyrazil rychlím krokem směrem ke knihovně. Samozřejmě jsem si předtím očistil oblečení od krve, abych ve městě nebil přímo do očí.

Keď som zabíjal tak prišiel Zareth a pozrel som sa na neho. Potom sme obaja pokračovali v zabíjaní až keď neboli všetci mŕtvy. Potom povedal že by sa niekto odtadiaľ to mohol dostať o čom som pochyboval ale jeden nikdy nevie. A preto som súhlasil keď povedal že musíme rýchlo vypadnúť a že ako ďalšia zastávka bude knižnica. Tam sa mi moc nechcelo ale ak tam budú ľudia tak prečo nie. "Dobre súhlasím a poďme." Poviem a išiel som za ním. Ústa som si olízal od krvi ale oblečenie nešlo ale keďže bol večer a v meste bolo málo ľudí tak mi to nijak nevadilo. Za to Zareth sa očistil od krvi a potom sme išli do knižnice a už som sa nevedel dočkať na to koho tam zase budeme zabíjať. Znova som sa dostával do toho keď som miloval zabíjanie a bolo mi jedno aké to bude mať následky.

Našla jsem asi tři knížky, ve kterých jsem něco zajímavého a užitečného našla a tak jsem si je vypůjčila a radši se vrátila. Přeci jen by se knihovnice mohla shánět po svých klíčích. A taky tu všude byly kamery. Takže jsem se rychle vrátila tak, aby to vypadalo, že jsem přišla od nějakých regálů a při cestě jsem nenápadně vrátila klíče knihovnici. Usadila jsme se ke stolu, kde byla jen jedna kamera namířená na má záda a pustila se do čtení.

Cestou jsem se podíval na upíra. "Jako malé dítě." poznamenal jsem, když jsem mu pohybem ruky sundal veškerou krev z oblečení a nechal jí stéci na zem. Pokračovali jsme až ke knihovně a tam jsem se zastavil "Nedělej nic, dokud se neujistím, že tam nejsou žádní andělé. Opravdu bych byl nerad, kdyby se jich tam na nás jen tak z ničeho nic sesypala hromada. Řekl jsem to s posměšným úšklebkem na tváři, ve skutečnosti mi ale z té představy nebylo vůbec dobře. Tohle by totiž byla ta úplně poslední věc, kterou bych potřeboval. Na to jsem prošel dveřmi a objevil se v prostorné místnosti.

Pousmejem sa a prikývnem. "No čo mne to nevadí." Poviem a potom som sa len díval ako zo mňa tú krv dostal. Tak toto by sa mi zišlo aspoň by som nemusel umývať svoje veci keď budú od krvi. Stačilo by len mávnuť rukou a všetko by bolo preč. "Ďakujem." Poďakujem mu za to že ma očistil a potom som s ním šiel ku knižnici. Keď sme tam prišli tak som sa pozrel na neho. A on začal hovoriť. Počúval som ho a prikyvoval som. "Neboj sa nebudem robiť nič pokiaľ nepovieš že môžem. Ja to chápem tak sa neboj a trochu mi ver." Poviem a pousmejem sa. Nebol som taký debil aby som sa hneď vrhol na ľudí bez toho aby som si neoveril sytuáciu a nezistil kto všetko tam je. Takže Zareth mohol byť úplne v pohode. Ja som vždy čakal na to kedy mi dá povolenie že môžem. Vošiel som za ním do knižnice a najskôr som sa poriadne poobzeral okolo seba.

Byla jsem tak zabraná do čtení těch knih, že mě vytrhl až povědomě známý hlas. Zarazila jsem se a ohlédla se. Byla jsem v prvním patře u stolu, který byl docela blízko k zábradlí, protože patra knihovny nebyla oddělená od jiných díky stavbě. Přisunula jsem se potichu blíž k zábradlí a nenápadně se podívala do přízemí, abych  zjistila kdo přišel s tak mě známým hlasem. Hned jsem tam zahlédla toho upíra a taky Zeratha. *Bohové! Já se jich snad nikdy nezbavím!" Zaúpěla jsem si v myšlenkách a zavřela knihu. Všechny tři jsem vzala s sebou a cestou jsem stále po očku sledovala ty dva. "Jenže co tu chtějí?" Ptala jsem se sama sebe potichounku.

Chvíli jsem si ho jen prohlédl a vyslechl si, co říkal. No dobře asi jsem se k němu choval jako k dítěti, ale pravdou bylo, že jsem s upíry moc dobré zkušenosti neměl. Většinou to bývali takové ztracené existence bez vlastní myšlenky. "Fajn." Řekl jsem jen a vešel do knihovny. Sedl jsem si k jednomu stolu a rozhlédl se kolem. Snažil jsem se odhadnou, jestli tu někde jsou i jiné bytosti než jen lidé. Pak jsem to uviděl, v patře nad sebou jsem zahlédl nějaký rychlý pohyb. Nejspíš se ten někdo snažil skrývat. Nečekal jsem na upírovu reakci a sám vyšel do horního patra, abych se podíval s kým máme tu čest. Než se pustíme do podobné akce jako v baru, musel jsem se ujisti, že se nic nepokazí.

Len som prikývol a ďalej som už len mlčal a sledoval som ho. Videl som ako sa díva na poschodie a potom sa tam bez slova vybral. Neváhal som a tiež som šiel za ním hore. Tiež by ma zaujímalo čo tam videl keď sa tam vybral. Dúfam že to bude len nejaká osoba ktorú budem môcť zabiť alebo sa s ňou pohrať. Už som sa na to veľmi tešil. Prišiel som ku schodom a išiel som hore na poschodie. Celú dobu som ale mlčal a nič som nehovoril.

Nakoukla jsem zase přes zábradlí, ale ti dva už tam nebyli. *Sakra!* Zaklela jsem v myšlenkách a zrychlila tempo kroku. Obešla jsem to celé kolem dokola. *Určitě budou předpokládat, že až se dostanu ke schodům, půjdu nahoru nebo dolů abych odtud zmizela. Pokud tedy vědí, že jsem tu já a nespletli si mě s někým. Přeci jen neviděli mě. Nemohli mě...poznat.* Ujišťovala jsem se, ale nakonec se tedy rozhodla nechodit na schody, protože příhodně nějaká tmavovláska šla dolů a tak jsem se rychle schovala za regál, aby si mysleli, že ona je já.

Vyšel jsem schody a málem se srazil s nějakou tmavovlasou ženou. Mohla to být ona? Kdo ví. Vypadala klidně, neměla tedy důvod se schovávat za zábradlí. Proto jsem rychle nakoukl do patra a pomalu ho prošel. Nechal jsem svoji magii, aby narušila zdraví každého a ta mi tak odhalila přítomnost všech bytostí v okolí. Zdálo se, že tu nikdo jiný nebyl. Alespoň ne, nikdo kromě lidí. Kývl jsem tedy na upíra, přeskočil zábradlí a zabodl dýku do krku, té ženě, která před chvílí scházela ze schodů. Na to opět vypukl chaos. Znovu jsem zastavěl možnou únikovou cestu, nechal nehty přejít v ocelové drápy a vrhl se do davu. Jednu ženu jsem chytil pod krkem a zašeptal ji do ucha. "Tohle je pozdrav od Mirys, vyřiď to, až se budou ptát ano?" Na to jsem ji pustil a nechal proběhnout dveřmi, které jsem za ní okamžitě znovu uzavřel. Zbývalo jich tu už jen pět a to i s knihovnicí. Sice to v porovnání s barem nebylo nic, za to to bylo místo pro některé téměř posvátné.

Stál som pri schodoch a sledoval som Zaretha. Ten spravil to isté čo v bare. Čo ma potešilo pretože teraz som sa mohol vrhnúť na ľudí a zabíjať ich ale ešte som to nerobil. Díval som sa ako Zareth Chytil jednu ženu pod krkom a niečo jej pošepkal. Potom ju pustil a ona utiekla. Pozrel som sa na neho. "Tak čo už môžem zabíjať?" Opýtam sa pre istotu lebo som nevedel či má ešte niečo v pláne a nechcel som mu to pokaziť. Medzi tým som sa obzeral okolo seba a vyberal som si svoju prvý korisť. Do oka mi padla jedna žena. Olizol som si ústa a nechal som si narásť tesáky a už som sa pomaly vydal smerom k tej mladej žene.

Nebyla jsem od nich tak daleko a když jsem zaslechla výkřik, hned jsem nakoukla co se děje. Vytřeštila jsme oči, ale hned se zase schovala. *On jí zabil! Jen tak jí prostě zabil...* Chvíli jsem nemohla uvěřit vlastním očím, ale pak jsem se konečně sebrala. Ne že by se mi síly navrátily tak rychle, ale lidí tu bylo pět. Po té co jednu zabili a jednu nechali utéct tu bylo pět lidí, já, Zerath a ten upír. Mé síly mi budou muset stačit. A tak jsem ihned vybudovala štít kolem každého z nich.

"Jsou tví." Řekl jsem směrem k upírovi. Na to skočil ke své další objeti. Jenže když jsem po něm sekl, pařáty tiše zaskřípaly o neviditelnou stěnu. Samozřejmě mi ihned došlo co to znamená, ježe jsem byl tak rozzuřený, že jsem nemohl přestat. Zasypával jsem ho jednou ránou za druhou a když jsem k tomu přidal i svoji magii netrvalo dlouho a nakonec štít povolil. Chtěl jsem muži utrhnout hlavu, ale na poslední chvíli jsem se zarazil a rozpáral mu hrdlo. Vše musí alespoň vzdáleně připomínat útok šelmy nebo člověka. Rozhlédl jsem se po místnosti. "No tak se už ukaž." Zavolal jsem mezi výkřiky lidí. "Vylez ven."

Keď povedal že sú moji tak som sa potešil. "Super." Poviem a už som prišiel k tej mladej dievčine. Lenže keď som k nej prišiel tak som sa k nej nemohol dostať. Zavrčím a otočím sa na Zaretha a ten mal tež ten istý problém. Nemohol sa dostať k mužovi. Lenže on to nevzdával a pomocou mágie sa k nemu dostal a rozpáral mu hrdlo. Ja si len povzdychnem lebo ja sa nedostanem cez ten štít. Potom som len počul ako kričí aby sa ukázala a aby vyliezla. Takže vedel kto v tom má prsty. Mne to došlo až trochu neskôr že v tom má prsty Mirys. A tak som prišiel k Zarethovi a postavil som sa vedľa neho a bol som naštvaný že nám pokazila zábavu.

Snažila jsem se ze všech sil udržet štíty, ale Zerath se jen tak nehodlal vzdát a brzy prolomil jeden z nich a zabil muže, kterého jsem chránila. Mozek mi pracoval na plné obrátky a já přemýšlela, jak ty lidi odtud dostat. Vchod bránila jen Zerathova magie, a můj štít by je měl ochránit, takže kdyby utekli, bylo by po problému. Tedy snad. Vytáhla jsem neslyšně dvě své dýky z pouzder a pak se rozeběhla k Zeratovi a upírovi. Byli zády ke mě. Jediná výhoda. Naštěstí nebyli tak daleko, stihla jsem vyskočit a udeřit Zeratha do týlu jílcem jedné z dýk. Byla to dost silná rána a nedivila bych se, kdybych podobnou ranou člověku nalomila kos. Hned na to jsem zase odskočila, abych měla prostor bránit se a zase útočit.