Ytia, Mirys & Zareth

Ostrá bolest mnou otřásala a já nebyl z toho jakkoli se jí bránit, či určit její zdroj, neboť jsem měl pocit, že mám celé tělo potrhané. Tím, že jsem ještě nebyl v podstatě při vědomí jsem si ani nehlídal, řeč těla či vlastní chování. Neubránil jsem se tedy tichému sténání. Byl to takový zvláštní stav, popravdě ani nevím, jestli jsem ještě naživu, přesto se mé myšlenky, na rozdíl od smyslů, začaly urovnávat. Ta svině z přípravny, mě pěkně doběhla a já pitomec si tím zavařil na mnoho dalších týdnů. Nějak jsem se odtamtud pak dostal, ještě přesně nevím jak. Pomalu jsem mžoural kolem sebe a jak obrysy začaly nabírat tvar, došlo mi, že tu nejsem sám. Své úpění jsem tedy okamžitě utnul a otupěle sledoval tu bytost před sebou, stále neschopen pohybu. Z nějakého důvodu mi to však zatím příliš nevadilo a já zůstával až podivně klidný. V tu chvíli se mi v hlavě objevila nepříjemná vzpomínka. Je to zkouška. Téměř neznatelně jsem trhl křídly, ale na nic dalšího se nezmohl. Je jediná osoba, která může takhle šílená muka mít na svědomí a je jen jediná osoba, která je může ještě mnohonásobně zhoršit, když selžu ve svém jednání. Maličko jsem pohnul hlavou a z vypětím veškerého snažení zasípal. "N-ic t ni..." Hlas i artikulace selhávaly, ale v tento moment se mi větší aktivitu opravdu vyvinout nezdařilo.

Fárn: Rány už nekrvácely, tudíž jsem se mohla plně soustředit na jejich vyčištění a zašití. Než se však pustím do těch ran, to křídlo je potřeba dostat zpátky. Asi až na třetí pokus křídlo z lupnutím zapadlo tam, kam patří. Nebyl to zdaleka první kloub, který jsem nahazovala, ale tenhle určitě patřil mezi nejtěžší. Tak a teď už ty rány. Bez vody to ale nepůjde. Prohrabala jsme celou tašku. K mému překvapení jsem v ní našla i menší láhev vody a dokonce i nějaké jídlo. Ve tváři mi prolétl krátký úsměv. S lahvičkou v ruce mé kroky mířily směrem k jezeru, které bylo vzdále jen několik stovek metrů. Vody v lahvi, jenž stoprocentně pocházela z arény se ani nedotknu. Její obsah zmizel v písku a já se sehnula k vodní hladině. Voda sice nebyla nijak extra průzračná, ale to mě nevadilo, žízeň byla prostě silnější. Dlouze jsme se několikrát napila a následně nalila i do lahve. Při zpáteční cestě jsem nabrala nějaké klacky, dřevo a jeden větší špalek. Na skále před jeskyní zanedlouho plápolal malý oheň. Díky magii se špalek během chvilky proměnil v hlubokou misku. Nad ohněm ji trochu opálila, aby na ni nezůstal nějaký nechtěný binec. Vodu z jezera musím totiž převařit, abych mu do ránu nezatáhla ještě nějakou infekci. Během Půl hodiny bylo všechno hotové. V horké vodě se ještě nechal vylouhovat usušený list jedné moc užitečné rostlinky. Má antibakteriální účinek a pomáhá rány hojit, navíc zklidňuje. Je pravda, že infekce se moc nebojím díky jeho prokleté krvi, ale co. Všechny kousíčky jsem z toho odstranila, vzala si kus látky a vrátila se k práci. Nejprve tu velkou. Po odkrytí provizorního tlakového obvazu se na ráně sice opět zaleskly kapky krve ale nic vážného. Pečlivě vyždímaným hadrem jsme mu tu pořádně vyčistila a pustila se do šití. Rána byla dost potrhaná, takže sešít sval tak, aby správně držel, byl docela oříšek. Podkoží a kůže docela šly. Zvolila jsme volnější styl, aby se tkáň mohla i trošku napínat a stehy se neprořezaly tkání. Nadělaly by tak víš škody než užitku a nepředpokládám, že zrovna jeho udržím v klidu. Tímto způsobem jsem zašila spoustu větších ran a následně je zakryla obvazy. Roztržené křídlo jsme jen vyčistila a nechal to být. Jedná se prakticky jen o blánu, když s tím nebude moc mávat, krvácet to nebude. Dlouho by mi trvalo než bych podobnou ránu scelila, teď se potřebuji zaměřit na životu daleko nebezpečnější věci. Skoro po hodině a půl, mi zbývaly už jen menší zranění, některé z nich možná nebudu ani šít. Zarethův tep se začínal zrychlovat a hrudník zvedat víc a rychleji, asi se už probouzí. Nojono. Rychle jsem si šla ještě trochu přihřát vodu, když se jeskyní rozezněl tichý vzlyk. Jako bych ho neslyšela jsem se sklonila k němu. Chci něco udělat s tím krkem. Až nabere trochu víc vědomí už mě k němu nepustí. Oči měl už sice otevřené a občas napjal nějaký sval, ale nevypadalo to, že si uvědomuje co se děje. Když se na mě pokosil něco zamumlat dlouze jsme se na něj podívala. "Nemluv a lež klidně. Možná to štípne." Můj hlas byl vlídný, jak jen to bylo v mých možnostech. Popadla jsem ho za bradu a zaklonila mu trochu hlavu a by se kůže napjala, následně ji začala čistit. Bylo nutné na to tlačit, musí ho to asi dost bolet. Jen doufám, že zbytky sedativ budou ještě chvíli účinkovat. Hlavou mi proběhla i myšlenka jestli mu nemám píchnout další. Když nebude jiná možnost, ale doufám, že už ne.

Rozuměl jsem každému třetímu slovu, které vypustila z pusy, vzhledem k tomu, že jsem se však nemohl hýbat, mi nezbývalo, než vyhovět jejím požadavkům. Dokud se tedy nedotkla mého krku. Dech se zrychlil a já měl pocit, že mi srdce vyskočí z těla. Mírné záškuby mého těla, byly jediným obrazem mojí mysli. Připadal jsem si, jako znovu uvězněný, tentokrát však svém těle. Bylo to jako před pár hodinami. Ostrá bolest krku je předzvěstí toho zpropadeného séra, čímž se vrátím na začátek. Já už nechci. Pálilo to, jako by mi někdo krk potíral svěcenou vodou, znovu a znovu. Velmi pomalu i nepřesně se mi podařilo zvednout pochroumanou, zesláblou ruku, která se po chvilce snažení o správné nasměrování, pokusila přes cizí ruce dostat až ke krku, jež by mohla ochránit. Brzy jsem na tváři ucítil drobnou ranku. Nejspíš jsem se ne úplně trefil to, co zamýšlel. Nevadí, budu to zkoušet dál. "N-ne." Dokázal jsem vypustit z pusy, abych dotyčnou upozornil, že mě má nechat být.

Fárn: Tep i dech se mu zrychlil, tohle asi není úplně příjemné probuzení. On to ale vydrží, bude muset. Snažila jsem se to vyčistit co nejrychleji, ale těch ranek bylo mnoho a byly i dost hluboký. Do levé ruky mě po malé chvilce něco drkl. "Necháš toho...." Když se mu na tváři objevil drobný drápanec od jeho vlastí pracky, dlouze jsem vzdychla. Hadr letěl do vody, stejně ho musím vyždímat. Zarethovu ruku jsem následně přitlačila k zemi. "Nech ji tam. Rozuměl si." Jeho tichý protest mě nijak nezaujal. Tentokrát jsem mu tu bradu chytla o dost silněji kdyby se chtěl náhodou bránit. Nerada bych měla o pár prstů míň. "Tak hotovo... Ještě obličej. Varuju tě, jestli mě hryzneš, tak uvidíš." Roztrženou tvář od náhubky bych tak nejraději zašila, ale pochybuji, že se mi to povede. "Zavři oči. Halo, Zarethe......., zavři oči. Tohle ti neublíží." Vypadlo ze mě tiše, celou tvář jsme mu tím omyla. To bude stačit. Byl hrozně bledý krve mu zbylo hrozně málo, nejsem si jistá, jak dlouho mu bude trvat než se to spraví, jestli vůbec.

Její slova mi stále zněla poněkud vzdáleně, ale vzhledem k tomu, že očividně ani ona neposlouchala mě, naše komunikace byla značně omezena.Tak nějak matně jsem postřehl, že se má ruka opět ocitla na zemi. Nejspíš ji tam mám nechat, to se mi ale příliš nezamlouvalo. Zničeho nic se dotyčná osoba vytratila mimo mé zorné pole, což mě trochu uklidnilo. Bylo ale třeba nějak zjistit, kde jsem. Nadzvednout hlavu, bylo těžší, než by mě kdy napadlo, ale stejně jediná, co jsem viděl, bylo mé vlastní šedé tělo, sem tam nějaký černý flek, moje přirozená barva byla pryč. Déle už jsem to nevydržel a hlava opět spadla, na kamenitou zem. Za několik sekund se má společnost bránila. Mé nesouhlasné mručení i občasné pokusy o vycenění zubů, nebyly příliš účinné, síla se mi však nechtěla vrátit.Proto jsem zůstával bezvládně ležet. Být odkázán na její milost, či nemilost, pro mě bylo neskutečně frustrující. Ať už té věci, co běhala kolem mě šlo o cokoli, bez nějakého zdroje energie, ze kterého by se dalo stavět brzo umřu. Mé oči zůstávaly vytřeštěné, dokud nezačala látkou přejíždět těsně kolem nich, následně jsem je křečovitě zavřel a doufal, že mi zůstanou. Svoji ruku jsem přesunul na bok, kde podivně pulzovala má krev, ač zakrytá....něčím. Tohle prostě nemám šanci obnovit, musel jsem si vytvořit novou. "D-du-ši." Vypadlo ze mě po několikátém pokusu marného snažení.

Fárn: Nebylo mi moc jasný, co mám teď dělat. Zareth vypadal čím dál hůř. Na jeho šedé kůži se začínaly objevovat černé fleky. Po malé chvíli ze sebe vykoktala jedno tiché slovo...duši. Svraštila jsme obočí a sklopila zrak. Klekla jsem si k němu a tiše řekla. "Bohužel, žádnou nemám a tady asi nikdo poblíž nebude." Můj zrak zavadil o kus koženého oblečení, který se válel opodál. Ten možná bude užitečný. Jednou rukou jsem Zarethovy zvedla těžkou hlavu a složený balíček mu dala opatrně pod ní, aby se mohl rozhlédnout a zároveň se mu lépe leželo. Nervozně jsem přešlapovala z jednoho místa na druhý a snažila se vymyslet nějakou alternativu, něco co by mu dodalo trochu síly a energie. Jeho tep začínal být nepravidelný. Docházel mu čas. Hlavou mě probleskl docela šílený nápad. Moje krev. Duše to sice není. Ale i v ní je určitá energie a plná potřebných látek. Navíc tady je to to nejlepší a nejkvalitnější, co půjde sehnat. Oči mi zatěkaly mezi Zarethem a mou dýkou. Pochopitelně se mi do toho nechtělo, ale jiná lepší možnost nebude. Vzala jsem si láhev, sedla si na zem a dýkou udělala malou ale hlubokou řeznou ránu před zápěstím. Ještě dřív než začala rána krvácet zakryla jsem ji hrdlem lahve. Tak zpomalím i srážení a celkové scelení tkání. V lahvi už byl necelý litr krve, což pro mě není nijak moc velká ztráta. Z rány už nic neteklo. To snad bude stačit. Té rance jsme nevěnovala vůbec žádnou pozornost, pozítří už o ní nebudu ani vědět. Přispěchala jsem k Zarethovi a pevně ho chytla za tvář, tak abych ho donutila otevřít pusu. "Hlavně se neudus." Čerstvou krev jsme mu po malých dávka lila do krku. Snad mu to pomůže.

Strach mě opustil a já se uklidnil. Podle tonu hlasu mi bylo vše jasné... tady končím. Přesto něčí společnost byla docela příjemná změna, neboť jsem si vždycky myslel, že umřu sám. Sice nevím, jestli se tohle dá počítat, jako výhra, neboť elfka tu byla docela z jiného důvodu, než je lítost, náklonost, nebo jakýkoli zdravý druh pouta. Neúmyslně jsem ji totiž připravil stejný osud, jako sobě. Nevím přesně, v jakém bodě jsem ji poznal, ale bylo to spíš její energii, neboť mé oči nebyly sto odhalil, co se kolem pořádně děje. Škoda...málem nám to vyšlo. Na druhou stranu to byla ale fenomenální podívaná. Konec jak se patří. Když mi podložila hlavu, zapátral jsem rozostřeným pohledem po okolí. Paprsky se odrážely od země, jež byla pokryta moji zaschlou krví, která vytvořila materiál podobný průhlednému, zvláštně barevnému sklu, jež vrhal po okolních zdech chladné jeskyně barevná prasátka. Nepamatoval jsem si, kdy mi něco přišlo vážně krásné, proto si jen vychutnával ten pohled, než zavřel oči. Z mého vymodleného klidu mě ještě stačila vyrušit Fárn, která mě trochu probrala tím, jak mě chytla za bolavé tváře. Nechápavě jsem sledoval, jak mi k ústům přikládá nádobu s...krví. Špatný nápad. Způsob, jak ji svoji situaci objasnit jsem však nenašel a když mě příjemně teplá tekutina zašimrala na jazyku, musel jsem ji dříve či později se značnými problémy polknout. Snažil jsem se nepřipustit, jak zatraceně dobře to chutnalo, kdybych měl dostatek sil, vyrval bych jí tu nádobu z ruky a napil se sám, což jsem momentálně nedokázal, proto tedy nejprve zdráhavě i neochotně pil, ale po pár doušcích hltavě polykal obsah nádoby.

Fárn: Ze začátku mu docela trvalo, než krev spolknul, ale to nebylo nic nečekaného, udusit ho určitě nechci. Nechala jsem mu pár vteřin, aby se mohl v klidu nadechnout a opět mu do pusy nalila část obsahu, následně jsme s tím vždy začala točit, aby se krev vevnitř míchala a nesrazila. Po několika minutách se rozhodl démon spolupracovat, krev v něm mizela už docela dobrým tempem. Čelist jsem mu však stále pevně svírala a nedovolila mu uhnout ani o centimetr. "No vidiš, hodnej si. Tak ještě ten zbytek, šup." Pronesla jsem celkem pobaveně, upřímně jsem byla ráda, že začal jevit trochu známky života. V lahvi zbývaly už asi jen dva loky, které do něj určitě hodlám nacpat. "Tak to je všechno, pokus se neumřít." Né, že by mi na něm nějak extra záleželo, ano jsme mu vděčná, že mě odtamtud dostal a snažila bych se mu asi pomoci i bez jeho protivných kouzel, ale teď mě hlavně poháněla vidina temnoty, která by mě čekala hned, jak Zarethův život skončí. Z toho proklatého místa jsme pryč, konečně volní, nechci teď umřít. "Zarethe slyšíš mě...?" Nehtem jsem ho následně několikrát šťouchla mezi klouby dlaně a sledovala, jestli rukou nebo prsty nějak pohne. Poté mu jemně dala vlasy pryč z obličeje, aby mu nelezli do očí. Ještě několik dalších minut jsem tam jenom seděla a pozorovalo ho. I na mě už pomalu začala doléhat únava. Navíc mi nebylo zrovna dobře, ale to připisuji ještě časům v strávené v cele, které neměly na můj zdravotní a především psychický stav moc kladné účinky. No nic pohled se mi stočil k sáčku sušeného masa v tašce. Zareth si ho určitě nedá, doufám, že je pro mě. S chutí jsme se zakousla do prvního kousky, ale dlouho mi trvalo než se dalo spolknout, ty zuby nějak nefungují.

Jakmile mě pustila, setrval jsem na ní pohledem, ale brzy opět unaveně zavřel oči. Pravděpodobně bude chvilku trvat, než a hlavně jestli, to zabere, každopádně mé šance na přežití jistým způsobem vzrostly. Jen se chvíli prospím, snad si s tou krví už tělo poradí. Na několik drahocenných vteřin jsem opravdu propadl temnotě, dokud mě něco nepříjemně nepíchlo, do ruky. Pracku jsem sevřel, jako bych se tu dotěrnou věc snažil odehnat. Když mi pak mé od krve slepené vlasy nějak sklouzly z obličeje. S několikaminutovým zpožděním mi došlo, co se stalo. Ne! Nesmím spát! Nikdy! Vyjeveně jsem otevřel oči a pokusil se posadit. Bez úspěchu. Proto jsem jen chvilku oplácel Fárn pohled. Mou pozornost však brzy zaujaly sešité rány na těle. Nevypadal jsem jako bojovní, ale spíš jako nějaká Woodoo panenka. Krev, kterou jsem vypil, mi pomalu začínala vracet sílu do života. Po chvilce se mi podařilo zvednout ruku, pod kterou se rýsovala rána, po jejímž povrch jsem zkoumavě přejel drápy. Jakmile se niť přetrhla, trochu jsem se zamračil. Svorky jsou teda o dost efektivnější...k čemu tohle je? S otázkou v očích jsem vyhledal Fárninu tvář.Mluvit se mi nechtělo, nejspíš bych to ani nezvládl. Sakra...ta únava byla nesnesitelná tak moc, že dokonce zastínila neskutečnou bolest celého mého těla. Možná kdybych jen na hodinu... NE! Problesklo mi hlavou. Žádný spánek!NIKDY!

Fárn: Kupodivu mi několik kousků stačilo k zahnání pocitu hladu, jen by to chtělo ještě trošku vody. Zarteh sebou docela škubal, což bylo velice dobré znamení. Dle jeho očí, které se na mě upínaly, už má možná i ponětí, kde se nachází. Krátce jsem se na něj usmála a naklonila se k němu. "Pokus se usnout, potřebuješ to." S těmito slovy jsme se vypařila z jeskyně. Ještě že to jezero není moc daleko, vzala jsme se bou obě dvě nádoby. Dlouhé doušky chladné vody uklidňovaly moji mysli. Užívala jsme si hřejivý dotyk poledního slunce. Nesmím tam ale Zaretha nechat dlouho samotného s umytými vodou naplněnými nádobami jsem spěchala zpět a právě v čas. Zareth totiž stihl roztrhnout zašitou ránu na břiše. Jak mile moje oči zaznamenaly, že mi chce mou práci sabotovat, prostory vyplnil můj výhružný přísný hlas. "Zarethe..." Přispěchla jsme k němu se zamračenou naštvanou tváří a popadla ho za tu ruku a přitlačila ji zpět k zemi. "Co to děláš, jsi se zbláznil. Měl si spát, ne tu ničit moji práci." Rychle jsem se uklidnila a prohlídla si škody, které napáchal. No naštěstí jen vrchní vrstva, ale i tak to musím zadělat. Přinesla jsem jehlu a niť a dlouze vzdychla. "Si tele víš, to. Nehýbej se musím to dát do kupy, možná to bude trochu bolet. Hlavně lež klidně." Hlas byl už velice klidný, možná jsem se nemusela hned takhle rozčilovat. Na druhou stranu, když už je schopnej mě naštvat, je na dobré cestě.

Při zvuku svého jména jsem sebou pořádně trhl. Ví o tom? Jakmile zmínila, že se nemám hýbat, přestal jsem jejímu jednání důvěřovat. Vždyť mi tu před chvíli řekla, ať usnu! Zkouší mě snad? Je to vůbec Fárn? Když ke mě namířila s těmi věcmi v rukou, podařilo se mi opřít se o zeď a přesunout se do sedu. "N-ne." Můj hlas ještě nezněl úplně jistě, ale bylo třeba se nějak rozmluvit. "To nic není. Nepřibližuj se, já už vstávám." Napnul jsem svaly a pokusil se vyškrábat na nohy, bez úspěchu. Napadlo mě, že to prostě zatím ještě nechám být, když mi došlo, jak moc si zahrávám. V hlavě se mi rozezněl známý hlas s jasným nemilosrdným pokynem. "Vstaň!" Zhluboka jsem se nadechl, zabodl drápy do stěny, abych si pomohl a konečně se ocitl na vratkých nohou. "N-nic mi není." Hlava se mi točila a skrz zašité rány místy prosákly kapičky krve, úspěšně jsem se však držel nad zemí. Jednu ruku varovně nechal nataženou před sebou, abych Fárn upozornil, že se má nechat odstup. Krom hrozné bolesti spalující mé tělo a neskutečné únavy, otravující moji mysl mě iritovala ještě jedna věc. Byl jsem si téměř jistý, že mám něco chyceného mezi nyní nechutně těžkými křídly. Buď to byl nějaký předmět ještě z arény nebo otravná, zaschlá krev z podlahy, či blízké rány. Trochu jsem s nimi zatřásl, abych tu věc dostal pryč, ale bez úspěchu. Proto jsem nervozně otočil hlavou, což mi nikterak nepomohlo, jen se svět zatočil ještě víc a já sebou málem práskl spět na zem. "Říkám nech mě! Já-já tě poznal!" Vychraptěl jsem ze sebe, přičemž se snažil vymyslet nějaký únikový plán.

Fárn: Jak mile jsem se k němu s jehlou přiblížila, začal hrozně jančit. Dokonce se nějakým způsobem dokázal vyhrabat do sedu, což jsem ale nechtěla, zbytečně ho to vysiluje. Zacouvala jsme pár kroků a jehlu odložila, musím ho nijak přimět, aby si zase lehnul a uklidnil se. Jak už jsme zjistila při injekci, násilím mi teda určitě nepomůže. Když prohlásil, že to nic není a že vstává, udělal jsem k němu dva rychlé kroky a trochu až zoufale na něj začala naléhat. "Ne nevstávej, nic nedělej, jen si zase lehni. Já už tu jehlu nemám, nechtěla jsem na tebe předtím tak zaječet." Hlavně ať se ten pitomec nesnaží vstát. K mému překvapení se však za chvíli na ty nohy vyškrábal. Chvíli jsme na něm setrvala zmateným pohledem. "Co blbneš, nech toho!" Chtěla jsem mu jít pomoc, ty nohy ho moc dlouho neudrží. Zastavila jsme se v půlce pohybu, vždyť tu pracku má problém jen udržet ve vzduchu. Velice pomalu a opatrně se k němu přibližovala a zastavila se asi jen metr od něj. Tak on mě poznal, no to je fajn, ale proč tak vyvádí. Co to mělo znamenat. "Zarethe já ti neublížím, lehnni si zpátky a odpočiň si, vždyť ta rána ti zase začala krvácet. Já ti opravdu hlavu neutrhnu, slibuju." Na jednu stranu je fajn, že se mu síla vrací, ale takhle se za chvíli odrovná sám. "Víš co, fajn půjdu pryč, ale ty si lehneš." Prohlásila jsem a začala couvat. Z jeho přehnané reakce soudím, že mě právě asi nepoznal. Z jeho vzpomínek, které jsme měla možnost vidět, vím že si prošel těžkým tréninkem, ale to snad není ten problém.

Nebyl jsem si úplně jistý, co přesně se děje, protože mi svým způsobem vycházela vstříc. Možná to není ona, třeba je to skutečně Fárn, ale riskovat to nehodlám. Navíc to nic nemění na mém rozhodnutí, rozhodně se dobrovolně nevystavím takovému riziku. Zrychleně jsem dýchal a s rukou stále zdviženou vyčkával, jestli splní co říká. K mému štěstí opravdu začala couvat pryč. Roztřesenou ruku jsem pomalu spustil podél těla. No...To bylo těsný. Jakmile ode mě měla dostatečný odstup, svezl jsem se podél zdi s bolestnou grimasou v obličeji spět do sedu a několikrát těžce vydechl. Bezděčně jsem se dotkl své poničené, značně zohavené tváře, přičemž mě provázely vzpomínek na zacházení i náhubek. Celý jsem se otřásl. "Ne...počkej." Oslovil jsem váhavě Fárn a po dlouhé odmlce se zeptal. "Jsme dost daleko?" Nebyl jsem si totiž naší polohou jistý, pokud by hrozilo, že nás jakkoli dokáží najít. Musíme se okamžitě vydat na cestu. Bohužel mé vzpomínky se různě kutálely a pořádný obraz mi ještě nešlo utvořit. Asi bych s tím potřeboval pomoct.

Fárn: Po několika krocích jsem se k němu otočila zády a namířila si to k ohni, stejně je potřeba přiložit, snad bude lepší, když si ho nebudu pár minut všímat, teda doufám. K Mému překvapení mě zastavil po několika metrech, s tázavým výrazem jsem oči zabořila do těch jeho a čekala co z něj vypadne. Na tváři mi proběhl krátký úsměv a sebevědomím hlasem odpověděla. "Jo, dost daleko, neměj strach, tady nás nikdo nenajde. Od toho místa nás dělí pěkný kus pevniny a rozlehlé jezero." Kolem jeskyně bylo naštěstí docela dost stromů i popadaných větví. Během několika minut se ze skomírající plamínky vytvořil docela pěkný oheň. Čas od času jsem po Zarethovi střelila pohledem, ale jinak si všímala svého. Namířila jsem si to k nádobě s vodou, mám totiž neustále žízeň. Lahev jsem nadzvedla do vzduchu směrem k démonovi. "Chceš taky." Nenápadně jsem si do kapsy dala jehlu a nit a pomalu se k němu zase začala přibližovat. Ta rána mu totiž ještě stále krvácela, sice nepatrně, ale ani o ty kapky by neměl přijít, navíc, vypadala teď dost nevzhledně. "Hele s tou ránou je ale opravdu potřeba něco udělat, alespoň ti vyndám ty nitě co z toho visí, nebude to moc bolet." Už před chvíli jsem si všimla, že mu něco vadilo na zádech, možná tam něco má. "A taky se ti můžu podívat na ty záda, co ty na to."

Normálně bych se s ní možná začal hádat, jak se nebojím a podobně, teď jsem místo odpovědi pouze téměř neznatelně přikývl. Vzpomněl jsem si na hladinu jezera i kovový obojek, který v ní mizí. Nevědomky jsem se dotkl drápy přecitlivělého krku, abych se zbavil dojmu, že tam stále je. Dále jsem ji beze slova pozoroval, abych v případě potřeby byl připraven na nějakou nutnou obranu, či útěk. Bohužel pro mě, ona stála u vchodu do jeskyně, tudíž nevím, jak odtud pryč. Při rozdělávání ohně jsem byl značně nervozní. Vždyť nás podle toho můžou najít. Zatím jsem ho však jen propaloval nedůvěřivým pohledem, dokud se na mě Fárn neobrátila s měchem. Nebyl jsem si úplně jistý, co nabízí, proto se jen hodně opatrně zeptal, jako bych měl obavy ze špatné odpovědi. "Krev?" Měl jsem na ni totiž hroznou chuť, možná spíš hlad, dalo by se říct, ačkoli jsem měl pořádnou nálož relativně před chvilkou, alespoň myslím... Ani nevím, proč my to předtím přišlo, jako špatný nápad, když mi to momentálně může jen pomoct. V momentě, kdy se však zvedla a zamířila ke mě, jsem znovu varovně zvedl třesoucí se ruku před sebe, zatímco se ještě víc naplácl ke zdi. "Ne!" Nehodlal jsem k sobě nikoho pustit, už nikdy. "Zůstaň kde jsi." Snažil jsem se ze sebe vypravit co nejvarovněji, ale do mého nejistého hlasu se vedralo jisté zoufalství, možná i prosba. "Nic to není. Můžu chodit." Sice jsem se chtěl pekelně zbavit té věci na zádech, ale víc než cokoli byl odhodlán držet si ji od těla. Náhle můj pohled zavadil o ránu na noze, která zůstala po jednom z háků. Zaujalo mě to, protože jsem si nevybavoval, jak se vlastně zbavil všech řetězů. Tyto myšlenky mě opět vrátily do nekonečných podzemních prostor arény. "Měl to být den." Vyklouzlo mi zoufale z úst. "Měl to být den." Opakoval jsem a nepřítomně zíral do planoucího ohně.

Fárn: Krev?..... "Hmm, ne voda" Vypadlo ze mě pobaveně. Tak krev by sis dal. Jeho nesouhlas jsem nejprve ignorovala, ale po dalším naléhání se zastavila, nenápadně protočila očima a dlouze vzdychla. "Ne nemůžeš, nech mě ti pomoct." Opět jsem sebou švihla do sedu a opřela si lokty o kolena. Malou chvilku jsem nečině pozorovala tu zoufalou hromádku neštěstí před sebou. Něco si mumlal. Co mělo být ale jen den, potom mi však vysvitla vzpomínka. V té sekci pro obludy šel čas jinak, pomalu. To možná byla ona myšlenka, s kterou si lámal hlavu. Můj klidný hlas vyplnil celý prostor. "Byl to den. Ještě včera jsi se mnou mluvil v mé cele a tvářil si se na nanejvýš spokojeně a sebejistě. Když jsem si tě dovolila varovat před tímhle osudem, vyhrožoval si mi." Můj hlas i výraz koncem proslovu hrubnul, neboť mě rozčilovala každá ze vzpomínek na to místo, už jsme to prostě chtěla nechat být. Má tvář se změnila jakoby někdo zmáčkl tlačítko, objevil se mi na ní trochu lišácký úsměv. Něco mě totiž napadlo. "Chceš, tu krev?." Ještě jsem si dopřála jeden dlouhý doušek příjemně studené vody a zbytek obsahu lahve vylila vedle sebe na zem.

Proč mi nabízí vodu? Snaží se mě snad otrávit, nebo něco podobného? Nadopovat další z těch věcí, po kterých se nedokážu ovládnout? Čím byla blíž, tím více jsem bral v potaz možnost útěku, alespoň se pokusit. Naštěstí se však zastavila relativně daleko ode mě. Při zmíňce o pomoci, se jí jako odpověď dostalo jen mého rychlého zakroucení hlavou. Ne! Nechoď sem. Mé ustavičné kroucení hlavou pokračovalo i nadále, když se pokoušela vysvětlit celou situaci. Stejně jsem její slova moc nevnímal, přesto tiše opakoval. "Ne. Ne. Ne. Měl to být den. Já věděl, oni nesměli vědět, že vím, ale věděli, že vím. Tys byla jediná, kdo nevěděl...to jsem nevěděl, jinak bych řek, že vím. Ale měl to být den." Mumlal jsem stále, zatímco se snažil prokousat tím, jak k tomu všemu došlo. Její slova pro mě měla pramalý význam, proto jsem se na ni jen zoufale podíval. "Tys slíbila den." Jakmile se však její slova stočila ke krvi, získala si tím moji pozornost a vytrhla mě z nejasných vzpomínek. Chvilku jsem na ni jen obezřetně zíral, nakonec však téměř neznatelně, hodně pomalu přikývl. Nepřestával jsem si ale hlídat odstup, jestli se ke mě hodlá znovu přiblížit, nebudu s ní o ničem mluvit, zaútočím nebo zmizím.

Fárn: Trochu jsem se v tom jeho proslovu ztrácela, vypadá to, jakoby ani on sám přesně nevěděl, co by měl říct. Jeho jemné souhlasné pokývnutí mi nemohlo uniknout. "Fajn." Popadla jsme nůž a znovu prořízla hojící se ránu, tentokrát né tak hluboko. Aniž bych se na ranku podívala, přiložila jsme hrdlo láhve a ruku zvedla mírně do vzduchu, tak aby viděl, že do té láhve opravdu krev teče. Je to dost nepříjemný proces. Očima jsme se proto opřela do Zarethovi tváře a na té své nedala znát jediný pocit. Po malé chvilce, jsme cítila že z rány už nic neteče. S lahví jsme začala míchat, aby se krev nesrazila. Ty 3 deci co v ní jsou jsem schopna při síle doplnit asi za dvě až tři hodiny, takže mi to nijak neublíží. Snad to pomůže. Prostory naplila typický vůně. Vyhoupla jsme se na nohy a pomalu si to namířila k Zarethovi. Můj plán byl jasný, pokusit se ho krví uplatit, aby si nechal tu ránu opravit. Snad na ni má větší chuť, než je jeho strach. Jestli se ale bude stále takhle kroutit a pokoušet se nevim o co. Píchnu mu další sedativa. Musí být v klidu a pokud to není schopnej pochopit, ptát se ho nebudu.

Velmi pozorně jsem sledoval každý její pohyb. Zdálo se, že se mi chystá vyjít vstříc, což velmi rychle potvrdilo její jednání. Jakmile se krev objevila mimo tělo, trochu jsem se naklonil, jako bych ji chtěl na dálku ochutnat, přičemž naprázdno polkl. Mnohem radši bych sice povečeřel přímo z toho těla, ale vzhledem k tomu, že nestojím o její blízkost, mi tahle varianta vlastně docela vyhovovala. Dokonce jsem si neztěžoval ani na to, jak žalostně málo do nádoby napustila. V momentě, kdy se ovšem znovu bezostyšně vydala mým směrem, mě zaujetí rychle přešlo. "Ne, Ne!" Vyhrkl jsem a pokusil se nějak zmizet z povrchu země. Jedním křídlem, jsem se zakryl, abych vytvořil něco jako štít, zatímco druhé nasměroval jejím směrem, čepel namířenou na její hlavu. "Zůstaň tam." Obě křídla se značně třásla a svaly na zádech byly natažené k prasknutí. Naprosto jsem se však zhrozil, když si uvědomil, že bez problému na Fárn vidím. Zatímco křídlo, kterým jsem chtěl útočit, bylo poseto spíše menšími ránami, to které mělo sloužit na obranu, bylo proděravělé takovým způsobem, že jsem se hrůzou málem omdlel. "To ne, to ne." Zabědoval jsem tiše, když si prohlížel, jak z děr visí cáry potetované kůže, které měly sloužit, jako blány k letu. No...to se jistě nějak spraví, potřebuju jenom rychle sehnat nějaké duše. Najím se a půjdu. Křídla jsem přesto nechával zdvižená, aby hlídala odstup elfky ode mně a znovu vyhrkl. "Polož to tam. Vrať se...Já pro to dojdu." Znovu jsem se rychlým pohledem pokusil odhalit, co mě to tak dráždí na zádech, ale bez větších úspěchů. Nejspíš to bude muset počkat. Kdo ví, co elfka plánuje.

Fárn: Po několika krocích na můj obličej mířila čepel křídla. Mírně jsem uskočila. Sice má vzdálenost od Zaretha byla dostatečná, ale ta křídla má dost velký, možná i větší než by potřeboval. Stále jsem tekutinu míchala a svůj nezaujatý a ledově klidný pohled zabořila do jeho vyděšených očí, které na mě přes díru v křídle koukaly. Tahle trhlina by taktéž potřebovala zašít, to jsem ale zvědavá, jak se mi to povede, když je problém se k němu přiblížit. "Soudě toho, jak se ti ta křídla klepou, brzy ti upadnou. Raději je slož." Hned, jak mi řekl ať krev položím na zem a odejdu, pohotově ze mě vypadlo. "Ne. Nemůžu to přeci položit, srazila by se. Navíc, to si opravdu myslíš, že ti ji dám zadarmo?..." Prohlédla jsem si celou lahev a pokračovala. "Ty se uklidníš, položíš ostré končetiny na zem a necháš mě se přiblížit a krev ti předám. Pěkně z ruky do ruky. Pospěš si, chladne ti, přece to nechceš mít studené." Nijak moc jsem nepřemýšlela nad tím, jak moc je tohle zvrácené nebo mě to spíš bylo jedno. No tak Zarethe, přestaň hrát citlivku. Na jednu stranu, pro mě tohle bylo docela zajímavé. Znám ho totiž jen jako sebejistého, povrchního, otravného a narcistického démona, který se samozřejmě ničeho nebojí nebo aspoň chce, aby si to okolní svět myslel a jehož denní náplní je mi otravovat život vždy, když se mi povede přiblížit na několik kilometrů. Vzpomínka na prokletou krev mi drásala nervy. Za jeho chování, kterého se mi předtím dostalo, bych mu nejraději utrhla hlavu, ne nejdřív ocas a pak až hlavu.

Křídla plnila svůj účel přesně tak, jak měla. Držela mě od elfky v dostatečné vzdálenosti.Její slova mi však přišla jako příslib léčky. Sice se mi trochu začala zatmívat před očima, přesto jsem byl ochoten vytrvat tak dlouho, jak jen bude třeba. Určitě by se nesrazila, hned bych pro ni došel. Ha! Jak jsem předpokládal, snažila se mě obalamutit a zneužít. Vyčkal jsem, na její nabídku, která se mi ale vůbec nezamlouvala. V žádném případě, já nedovolím, aby ke mě šla. Rychle jsem tedy zakroutil hlavou a následně za se za doprovodu těžkého oddychování vyškrábal na roztřesené nohy. "Ne." Hlava se mi sice hrozně motala, celé tělo bolelo, ale já byl pevně rozhodnutý, odtud zmizet, proto stále nechával křídlo výhružně mířit na Fárn a provedl několik kroků. Když je pro mě nebezpečná ona, nemá cenu, abych se zdržoval. Musím jít někam hledat vhodný zdroj energie a dát se zase dohromady. Než se mi však podařilo elfku obejít, mé tělo mě zradilo a já vyčerpáním ztratil vědomí.

Fárn: Čepel křídla stále mířila na moji hlavu, po pár vteřinách se Zareth dokonce vyškrábal na vratké nohy. "Co to děláš, kam pak jdeš, to není dobrý nápad." Konstatovala jsem spíše už varovným hlasem. Po několika krocích, kdy mě uplně od ignoroval, spadlo jeho tělu k zemi. Nejevil známky vědomí. Rychle jsem k němu přispěchala a zkontrolovala životně důležité funkce, ty naštěstí běžely bez větších problému. Asi jen ztratil vědomí. Krev jsem položila na kámen vedle a došla si do injekce natáhnout další dávku sedativ. Když už se sám odrovnal využiji toho. Opatrně jsem mu vpravila asi 3ml látky do krevního oběhu. Tak a je to. Nejprve spravila ránu na boku. Do tkáně jsem nové díry nedělala. Vím, že by se to nemělo, ale v tomhle případě bude asi lepší využít ty staré. Ránu jsme mu následně ovázala obvazy, aby se k ní už znova nedostal. Jeho srdce tlouklo pomalu a hrudník se mu zvedal pravidelně a docela klidně. Vše se zdálo být v pořádku. To křídlo bude trochu náročnější, s použitím značné síly jsme ho natáhla, ale kdykoliv, když jsem ho pustila, povolilo se a maličko popolezlo zpátky. "Tak a dost" Přinesla jsem si tři docela těžké kameny a křídlo si tak upevnila do požadované polohy. Na tváři mi proběhl krátký úsměv, při pohledu na přišpendlené ohromné křídlo. Snažila jsem se poškodit, co nejméně tkáně, proto jsme ji moc neořezávala a sešila ji co nejvíce do původního vzhledu. Ta díra měla snad metr na délku. Už pěknou dobu jsme se s tím vyšívala a o slovo se začala pomalu hlásit únava. Bohužel já si ještě asi chvíli neodpočinu. Tři čtvrtě práce už bylo skoro hotové, když mé uši zaznamenaly, že se údery jeho srdce zrychlují, asi se brzo probudí. Odběhla jsem si do injekce nabrat další menší dávku sedativ, kdyby se začal nějak moc kroutit, ale to doufám nějak zvládneme. Neměl toho dneska zrovna málo, navíc si nejsem jistá, co všechno může způsobit, jako vedlejší účinek. Šití jsem se snažila urychlit. Nechci aby začal vyvádět, když v něm budu mít zabodnutou jehlu. Raději jsem si na křídlo zatím klekla, přece jen nedopustím, aby mi to roztrhl.

Vzbudila mě silná bolest hlavy, následná snad řezáním do celého těla. Pohnout jsem se ovšem nedokázal. Tím, že mé tělo, nebylo pod kontrolou, mi z hrdla unikl tichý sten. Rány byly sice hrozné, ale mnohem horší mi přišla stále se zvětšující bolest svalů i kostí. Nejspíš od toho svinstva, co do mě dopovali, pro extrémní výkony. ty kretény očividně nezajímalo, že to může mít vedlejší účinky. Měl jsem takový podivný pocit, jako by mi něco lezlo po křídle, hrozně to světilo, občas píchlo. V porovnání s agonii, kterou jsem tu prožíval, to však byl zanedbání hodný úkaz. Po nějaké době jsem dokázal otevřít oči, ale nebyl si úplně jistý, na co se vlastně dívám. Téměř mi přišlo, že mám pod něčím zaklíněné křídlo. Ano...to bude ten zvláštní tlak. Vzdorovitě jsem s ním trhl, což nemělo valného účinku, neboť sil se mi zatím nedostávalo. Co to sakra je? Jediné, co jsem ze sebe v danou chvíli dokázal vypravit byla prostá otázka. "Hmmm?" Dobře...možná spíš pazvuk.

Fárn: S postupným zrychlováním úderů Zarethova srdce se místností začal linou tichý zoufalý sten. Už přichází k sobě. Právě v čas, zbývalo mi už jen pár stehů a bude to hotové. Po malé chvíli jsem cítila, jak se svaly křídla pod mými koleny naply. Ohlédla jsme se po Zarethovi tváři, kde na mě už koukaly otevřené tázavé oči. "Už si vzhůru, ještě chvíli počkej, už jen dva stehy." Jsem neskutečně ráda, že dalších sedativ nebude zapotřebí. Za minutu už byla práce hotova, celé jsem to překontrolovala. "No už to vypadá líp, že." Hrdá na svou práci jsem se postavila, ale křídlo nechal zatím zatížené kameny. "Zatím s tím nehýbej. Jak se cítíš, slyšíš mě vůbec." Vypadlo ze mě a zaluskala mu vedla uší, jestli ukáže nějakou rekci. "Kolik ukazuju prstů." S touto otázkou jsem zvedla ruku, na které jsem nechala zdvižené pouze tři prsty. Můj hlas byl klidný, vyrovnaný a slova velice zřetelná. Mluvila jsem pomalu, aby to zvládnul nějak vstřebat. Bohužel nevypadal moc dobře, ale snad se za chvíli zpraví. Namířila jsem si to k ohni těsně nad něj jsem postavila do úchytky z klacíku flašku s krví a nalila na ní trošku vody. Když se dostatečně zahřála a díky točivým pohybům rozmíchala, namířila jsem si to zpátky k démonovi.

Pískání v uších tlumilo veškeré okolní zvuky, alespoň že obraz přede mnou se už začínal trochu vyjasňovat. Poznal jsem elfku, jež se nacházela kousek ode mě. Mávala mi rukou před obličeje, na což jsem se jen mírně zamračil. Sice mi bylo neuvěřitelně špatně, za to myšlenky už snad konečně opět byly pod moji kontrolou. Žádné podivné pocity z toho odporného, zvířecího těla, doufám, že to tak i zůstane. Když jsem se však pokusil znovu pohnout podivně rozloženým křídlem, jistá panika se mi vrátila. Začal jsem tím škubat, jako posedlý, jen abych se z pod toho mohl vykroutit. Mé chabé pokusy, zesláblých křídel však nebyly nic platné. Jediné, čeho jsem docílil, bylo opětovné zjednodušení mého myšlení. Logika šla stranou, neboť se mi vrátily vzpomínky na to, jak jsem celé dny stál v cele, na zádech i hlavě měl velké pytle s kamením...magnetem vlastně, které sloužili k mému zlomení. Jakmile jsem padl vyčerpáním, křídla mi svázali, zabodly ty odporné háky do tlamy a já měl do konce pobytu se svobodnou vůlí vystaráno. Podařilo se mi nadzvednout na lokty, abych si mohl zaseknuté křídlo svýma vyvalenýma očima prohlédnout. Jak se to stalo? A kdo ho tak divně slepil? Musím ho hned vyzkoušet a zachránit. Zvuky blížících se kroků rychle upoutaly moji pozornost. Byla to Fárn. Podezřívavě jsem si změřil nejprve ji, hned po té tu věc, co nesla. Sakra...jak můžu mít takový hlad? Vzpomněl jsem si, že něco o křídle říkala, před mým odchodem, tudíž za něj byla zodpovědná nejspíš ona stejně jako za...ano. Ten bok je teď...jinak. Pokusil jsem se od ní odplazit o něco dál, jenže přikované křídlo mi to nedovolilo. Naštěstí, jsem neměl dost síly na to, vykloubit ho, protože jsem byl na té nejlepší cestě k tomu. "N-ne." Téměř jsem ta slova zakňučel. Jen ať na mě hlavně nesahá, já prostě nechci. Nech mě být! Odejdi!