Mia / Fárn

Místo: Les v blízkosti města Atreii
Denní doba: Noc
Počasí: Hnusné, hodně prší, vichřice
Roční doba: Podzim
Pořadí: Fárn, Mia

Fárn: Díky své schopnosti jsem si docela snadno razila cestu houštím. Opíral se do mě silný vítr a ostrý déšť, byla jsme promoklá až na kost, moje oblečení se dalo přirovnat k mořským chaluhám. Pouštěla se do mě zima. Všude byla tma, nejednou jsem upadla, tváře měli rudou barvu od bičující vody. Stromy pod náporem větru praskaly a vyvracovaly se i s kořeny. Bylo jediné štěstí, že pro tentokrát zůstala Megan doma, vůbec nevím, co bych si sní tady počala. Už jsem byla opravdu hodně unavená, proto jsme neváhala úkryt se před nepřízní počasí v jeskyni, o kterou jsem zavadila pohledem, měla jsem docela štěstí, že jsem si ji všimla. Opřela jsem se od stěnu, konečně v suchu. Koukala jsem do tmy a pomalu se vydýchala. Otrávené a hlasité burácení dešťových kapek mi neskutečně dráždilo sluch. Moje zvědavost mě hnala dál do temnot jeskyně. Ve tmě sice vidím docela dobře, ale i tak to stojí za starou bačkoru. Opatrně jsem seběhla val dolů a pomalu se začala blížit dál. Za nedlouho si moje oči všimli slabého světla. Svaly mi ztuhnuly a já zůstala skryta ve stínech. Nejsem tu sama. Svou zbraň jsem zatim nechala skrytou a s našpicovanýma uši se neslyšně přibližovala. Nestojím o konflikty, ale na déšť se už dnes vyhnat nenechám.

Venku byla bouřka, jakou jsem už dlouho nezažila. Myslela jsem, že to přejde, ale počasí venku naopak nabíralo na síle. Chtěla jsem se později vydat ven, ale tohle mi plány lehce překazilo. Byla jsem ve 'své' jeskyni, při slabém světle tří svíček. Naštěstí jsem tady měla ještě jídlo ze včera, takže hladu se obávat nemusím. Mám tu 2 konzervy rybiček, což je skoro to nejlepší co lidský svět nabízí. Tedy hned po melounu. Proč nerostou melouny v lese? S chutí jsem se pustila do jídla doprovázeného zvuky neutichající bouřky. Po chvíli mě ale vyrušil slabý zvuk přicházející z venku. Nikdo bez mého sluchu by si toho ani nevšimnul, ale mně bylo hned jasný, o co tady jde. Někdo mě našel. A nebo jenom něco spadlo, ale pochybuju, že mám takové štěstí. Rychle jsem se zvedla ze země, kde jsem doteď seděla a rybičky nechala rybičkami. Nervózně jsem zašvihala ocasem, než jsem se vydala postupně ke všem svíčkám, které jsem zhasla. Chvíli mi trvalo, než si mé oči přivykli na větší tmu, ale po chvíli jsem už mohla bezpečně po špičkách dojít skoro až na konec jeskyně, kde jsem se schovala za velký kámen. Uši jsem připlácla k hlavě a opatrně vykukovala zpoza kamene. Nervozitou jsem skoro ani nedýchala, abych o sobě nedala vědět a čekala jsem, kdo je mým nevítaným hostem.

Fárn: Pomalu jsem si sundala kapuci a šátek z obličeje, aby mým smyslům nic nebránilo. Nejednou však slabé světlo zaniklo. Dotyčný o mě musel vědět, z čehož jsem teda radost neměla. Se zamračením mi hlavou proběhlo několik nadávek. Oči se snažili ještě více přivyknout temnotě, já však viděla především obrysy. Jestli jsem právě naštvala nějakého nočního či jeskynního tvora a zaútočí bude mít dost výraznou výhodu. S touto myšlenkou mi do ruky v klouzla dlouhá zdobná dýka. Na druhou stranu, kdyby se jednalo o někoho s takto perfektním zrakem, proč by tu předtím bylo ono světlo, to brzo zjistím, snad nebudu čelit velké přesile. Přilepená na stěně jsem se pomalu přibližovala. Naskytl se mi docela zajímavý pohled. V jeskyni bylo natahaných dost lidských věcí a ve vzduchu byla cítit rybina, maličko se mi ulevilo. Nějaké krvelačné obludy temnot obvykle nepotřebují... tohle. Rozhlížela jsem se kolem, nikoho jsem tu ale neviděla, musí být někde schovaný. Udělala jsem ještě pár pevných kroků, aby si mohla lépe prohlédnou ony předměty. Tady jsem uplatňovala pověstné schopností mé rasy. Můj krok byl velmi tichý, pohyby pomalé, aby je nešlo tak snadno v tmě zachytit. Dech jemný a naprosto klidný. Pravdou je, že jako vrah jsem byla na podobné situace navyklá a taky dost věřím svým bojovým schopnostem. Obvykle bych asi neměla problém protivníka slyšet, ale můj sluch tak nějak celý pohltily zvuky vichřice a právě mě to přestalo bavit. Připravená na veškerý útok, kterému se budu muset ubránit jsem pronesla odvážně a hrubě do tmy. "Tak kde jsi, vylez!" Můj hlas se rozléhal jeskyní a já si mohla udělat alespoň nějakou představu o tom, jak je velká.

Kroky, jako by najednou utichli. Bohužel hlasitá bouřka z venku mi moc nepomáhala, takže jsem nevěděla, kde se nevítaný návštěvník právě teď nachází. Co jsem ale věděla jistě, bylo to, že to rozhodně není člověk. Pocítila jsem silnou magii, nejspíš nějaký druh staré magie, se kterou jsem se ještě nesetkala. Začíná mě zajímat, kdo to přišel na návštěvu. Stále jsem zůstávala neslyšně schovaná a kamenem. Najednou se ozval hlas, ženský hlas. Jako takhle vylézat rozhodně nehodlám, nebo aspoň ne teď. Nacházela se naštěstí celkem daleko ode mě a kdyby náhodou přišla blíž, tak můžu kdykoliv zmizet. Zhluboka jsem se nadechla, než jsem taky promluvila, "Kdo jsi a jak jsi mě našla?" Řekla jsem jistým hlasem. Nebála jsem se. Možná bych měla, ale právě teď jsem se nebála a jen očekávala odpovědi. Doufám, že mě našla jen tak náhodou, protože kdyby někdo zjistil, kde se nacházím...Musela bych zmizet, nadobro. Nevím, co by následovalo, kdyby mě našli ti...zlí lidi. Určitě by na mě dělali pokusy a bůh ví co ještě, nebo by mě rovnou zabili. Nad touto myšlenkou jsem se otřásla. Myšlenkami jsem se vrátila zpátky do přítomnosti a čekala co se od cizinky dozvím.

Fárn: Jeskyní zazněla odpověď, k mému překvapení se jednalo o holčičí až dětský hlas. Opadla ze mě takřka všechna nejistota. Uložila jsem nůž a ledabyle si dále prohlížela věci, které tu byly. Naprosto klidně a pomalu jsem odpověděla na její otázku s nutnou dávkou nadřazeného a posměšného tónu. "Jsem někdo, kdo nechce moknout venku a ta jeskyně nebyla dobře schovaná." Mluvila jsem výrazně hruběji než je můj klasický tón hlasu. Otočila jsem se zády ke směru odkud poznámka vyšla. Tak nějak jsem si hrála s jejím podvědomím. Někdo, kdo si není jistý vítěstvím a svou silou by se zády k protivníkovi neobrátil. Moje kroky byli jisté a vůbec jsem je nesnažila skrýt, jen ať mě slyší. Přesto, že jsem vystupovala takto jistě, hlídala jsem si každý pohyb, každý jemný zvuk, ale nabylo na mě nic poznat, přece jen už jsem s tím měla určitou praxi. Úlisně jsem ještě jednou promluvila do tmy jeskyně. "Radím ti vylez, neschovávej se, nechci z tebe nadělat sekanou, zatím." To poslední slovo jsme docela spolkla, ale i tak bylo jasně slyšet. Opravdu mě zajímá komu jsme to vlezla do obýváku, ale jestli se celou dobu hodlá schovávat za šutrem tak teda dobrá. Všimla jsme si svíček, které ještě před chvíli hořely. "Trochu si na tě posvítíme." Vytáhle jsem z kapsy sirky s mokrou krabičkou, naštěstí se to k nim nedostalo a tak brzy plál jemný plamínek odrážející můj stín ve stěně.

Tak nebyla dobře schovaná...Tak pardon, úplně jsem neočekávala, že by se na tomhle místě někdo nacházel, moc návštěv tu nemívám. Pomyslela jsem si, ale nahlas jsem si jen odfrkla, protože tahle její poznámka mi vážně nepomohla. Slyšela jsem, jak se prochází po jeskyni, už se ani nesnažila skrýt svůj pohyb. Sklopila jsem uši, abych byla aspoň o něco víc schovaná a opatrně vykoukla z boku kamene. Procházela se tu v celku normálně vypadající mladá dívka, ale zdání klame, nemůžu přesně určit její věk, to jsem se v tomhle světě už naučila. Hlavně teda mám fakt špatný odhad...na všechno celkově. Hlavně z ní pořád vyzařovala ta podivná energie, která mi nic neříká a o to víc mě zajímá. Pořád po mně chce, abych vylezla, což se nedivím, ale ještě pořád se mi moc nechce. Sekanou ze sebe udělat vážně nenechám. Ale nevypadá, že by měla v nejbližší době zaútočit a kdyby něco, tak uteču, pochybuju, že je rychlejší a umí proskočit stěnou. Jakmile řekla, že si posvítí, tak jsem zase opatrně zajela dolů, abych nebyla vidět a za chvíli se opravdu jeskyní rozzářilo jemné světlo. No, už mě nebaví se schovávat. Nejsem si tím vůbec jistá, ale nesmím to na sobě nechat znát. "Fajn." Řekla jsem předtím, než jsem hbitě přeskočila kámen, s tím, že jsem dopadla na všechny čtyři do takového toho klasického hrdinského pokleku, ale pak jsem se jistě narovnala a zadívala se jí do očí. Vůbec se mi nelíbilo, že se tu nachází, což jsem dávala najevo zběsilým házením ocasu a nenávistně sklopenýma ušima. "Už víš, kdo jsem, takže teď mě zajímá, kdo jsi ty? Přeci jen bych měla vědět, koho tu mám na návštěvě." Odfrkla jsem si a zkřížila ruce na hrudi. Její magie mě dost mate, takže doufám, že mi rovnou řekne, co je zač, protože se mi úplně nechce ji tu zdlouhavě vyslýchat.

Fárn: Můj stín se v lehkém světle mihotal na stěnách a já už jen čekala, kdy svého hostitele uvidím. Má ostražitost však byla v pohotovosti s útokem se tedy opravdu zaskočit nenechám, to prostě není můj styl. Konečně jsem mohla přesně určit energii, jenž tu byla cítit vzduchem. Můj Protivník je buď zvěromág nebo elin, tyhle dvě rasy se mi vždycky pletly, ale jsem si skoro jistá, že jeden z těchto adeptů to vyhraje. Díky tomuhle, řekněme určení ze mě už doopravdy opadly všechny obavy. Najednou se jeskyní rozeznělo jediné slovo, pootočila jsem se směrem k tomu kameni, naskytla se mi docela dobrá podívaná. V hrdinském postoji se na mě mračila dobrá dívenka elina. Nemohla jsem si nevšimnout jejích krásných uší a dlouhého ocasu. Avšak byla docela maličká. Moje smysly se ani tentokrát nepletly. Musím říct, že vypadá docela roztomile, z nějakého důvodu bych ji ani moc nechtěla ublížit, no snad nebudu muset. Otočila jsem se na ni a pořádně se narovnala, aby si mě mohla prohlédnout. S pološíleným úsměvem a očima zabijáka jsem ji změřila od hlavy až k patě. "Ale, Ale.... Ty jsi ale roztomilej elin." Poznamenala jsem. Při vyslovení slova elin mi pomohla jemná, ladná gestikulace pravého zápěstí. Ta obludka na mě ihned vychrlila otázku. Věnovala jsem ji ještě jeden výhružný úsměvný pohled a pomalu se ji snažila odpovídat. "No tak, nečerti se na mě, přece mě svým ksichtem nechceš urazit." Můj pomalý pobavený tón vystřídala už trošku víc vstřícnější slova. Udělala jsem ještě několik kroků podél stěny a hodila hlavou, aby z poza mých mokrých vlasů ještě více vylezly moje uši, jenž jsou pro mou rasu typické. "Kdo že jsem. Hádej!" Řekla jsem ji hravě a zpevnila u toho svaly. "Můj druh je, podobně jako ten tvůj spjatý s přírodou, ale řekněme že disponujeme o něco" Odmlčela jsem se a trochu svraštila obočí "čistší krví." Opřela jsem se o skálu, přece jen mě cesta dost unavila a už se mi nechtělo postávat, sedla bych si, ale až tak ji podcenit nechci. "Ale nemusíš mít ze mě strach, chci se tu jen na chvíli schovat. Pokud mi nedáš důvod, nebudu útočit." Oznámila jsem ji už dost vážně a bez humoru. Přece jen bych ji nemusela moct urážet, když jsem se prakticky v loupala k ní domů. Přesto, že elini nepatří mezi mé oblíbené rasy, jsem ráda, že je to právě ona s kým tu teď mluvím. Představa, že bych musela bojovat s nějakou příšerou potom co mě stihlo venku byla, dost úmorná.

Nelíbilo se mi, jak si mě prohlížela, takže jsem se nervózně ošila. Roztomilej elin...Já ti dám. Já se snažím vypadat nebezpečně, což mi nikdy moc nešlo. Jen jsem na ni zavrčela, pořád mě zajímá, co je zač. Jo, chápu, neumím vypadat děsivě, ale nemusí mi to pořád předhazovat. Ona je...elf? Skryla jsem svůj překvapený výraz, když jsem si všimla jejích špičatých uší. "Odkdy se tady vyskytují elfové?" Zeptala jsem se a pak z ní vypadlo, že jsou spjatí s přírodou a bla bla, o elfech toho vím dost, ikdyž nevím, jestli je všechno pravda, v knížkách se vyskytuje spousta nepravdivých informací. Nad poznámkou o čistší krvi jsem jen protočila oči. Já se o svoji existenci neprosila, tak pardon. "Já z tebe nemám strach." Odpověděla jsem tvrdě a opřela se o kámen kousek za sebou. Doufám, že se to počasí uklidní, aby zmizela, stále se mi tu nelíbí její přítomnost, což dokazovaly moje uši výhružně připláclý k hlavě. "Takže..." Začala jsem posadila se do tureckého sedu, "Co tě zavedlo do téhle části lesa, elfko? Většinou se nikdo v okolí nenachází." Přihmouřila jsem na ni oči a dala důraz na její oslovení. Bylo by slušné zeptat se na jméno, ale tak nějak doufám, že co nejdřív odejde a už ji nikdy nepotkám. Čím víc osob znám, tím větší nebezpečí pro mě, nemůžu na sebe přitahovat žádnou pozornost. Možná tak, kdybych odsud chtěla odejít a už nikdy se nevrátit, což se mi úplně nechce. Ale když už je tady, tak si s ní aspoň popovídám, aspoň se v tomhle počasí zabavím.

Fárn: Chvíli na to, co jsem domluvila na mě elinka spustila, nějak zvlášť jsem její tón neřešila a ani nebudu, mávala se mnou únava, což jsem na sobě samozřejmě nedala ani kapkou pocitu nebo výrazu znát. K mému překvapení uhodla mou rasu docela brzy. Hodila jsem po ní úšklebkem hned, jak mile ono jméno vyslovila. Když pronesla, že ze mě strach nemá. Výhružně a pobaveně zároveň jsem na ni klidným hlasem promluvila. "Výborně, tak to jsi budeme rozumět." ´Ale to děláš chybu holka... elini jsou na seznamu skoro neustále, nikdo by se tě nezastal.´ Tuhle větu jsem však ponechala pouze ve své mysli a zakryla ji milým pohledem. Hned jak mile si sedla sundala jsem si mokrý kabát a položila jej na skálu, aby alespoň částečně schnul. Taktéž mokrý šátek z krku. Na sobě mi zůstaly tmavé kalhoty kožená vesta s páskem se zlatými skobami a černé triko. Jako ano asi jsem se oblékala někdy až přehnaně do černé barvy, ale jsem na to prostě zvyklá. Elinka teď mohla vidět mou dýku za pasem a vrhací nůž u vysokých kožených šněrovacích boty, co však vidět nemohla, tak můj krásný meč, jenž byl chráněn kouzlem. Luk jsme si sebou dnes nevzala. Tak to jsem si protáhla trochu záda a ještě ve stoje na ni začala mluvit. "Jinak elfové tu opravdu nejsou běžní, dle mých informací, kterými si však nejsem uplně jistá, jsem tu první elf po téměř dvoutisících letech." S touhle větou jsem si sedla na zem a opřela se o nějaký šutr za mnou v dostatečné vzdálenosti od elinky. Její oslovení mi nějak zvlášť nevadilo, skoro všichni mi tak říkají. Normálně se z nikým hned tak nebavím, ale dneska udělám výjimku. "Jen tudy procházím, mám namířeno do Atreii." Řekla jsem bez lži, myslím, že od ní mi opravdu žádné nebezpečí nehrozí. Bezstarostně a s gestikulací mých prstů jsem pokračovala. "Tudy je to sice nebezpečnější, ale kratší než po cestě a já nemám nejmenší problém se po lese pohybovat a díky svému bezchybnému orientačnímu smyslu se určitě neztratím. Bohužel ta bouřka byla dost i pro mě, tudíž jsem musela sejít z původního směru, alespoň dokud se počasí neumoudří." Přiznala jsem podrážděně a ohlédla se ke vchodu. Jednu nohu jsem měla pokrčenou a oni opřenou ruku. Jinak jsem tu byla rozvalená, jak kdybych seděla doma na gauči. "A co ty, jak tu dlouho žiješ? PLYŠÁKU..." Na oslovení jsem dala docela velký důraz a naprosto zkopíroval její minulý pohled u mého oslovení, bohužel jen to s těma ušima neumím. Následně jsem se začala tiše smát a dodala. "ty jsi opravdu jeden s nejroztomilejších elinů, co jsem v poslední době viděla. Vypadáš dost dětsky. Kolik pak ti je." Podle jejích drápů a zubů, které mi tak hezky před chvílí ukázala mi je jasné, že se jedná o dospělého jedince, ovšem tuhle srandovní poznámku jsem si prostě nemohla odpustit. Na to, že bych šla nejraději spát mám nějak moc dobrou náladu.

Nesnáším, když někdo říká "To si budeme rozumět.", jako dost silně o tom pochybuju. Až moc si o sobě myslí a vyskakuje si, což se mi vůbec nelíbí. Když jsem se posadila začala ze sebe sundavat oblečení, což odhalilo pár jejích zbraní. Těch se mám jako bát? Mě nezastraší. Vlastně jsem ji vůbec nevěnovala pozornost a věnovala se mým drápům, ale po očku jsem ji kontrolovala a samozřejmě si ty zbraně i prohlédla. Po dvou tisících letech...to je dlouhá doba. "To je klidně možný...Jste zajímavá rasa s velmi zajímavou magií." Zamyslela jsem se na chvíli a podotkla, protože její magie byla opravdu zvláštní. A to se magie v tomhle městě vyskytuje opravdu dost. Samozřejmě, že má namířeno do města, proč by tudy jinak procházela, že. Poslouchala jsem ji, ale přitom jsem se rozešla k provizornímu stolku, což byl vlastně jen další kámen, na kterým jsem si nechala svoji dnešní večeři. Vzala jsem si rybičky do ruky a sem tam přikývla, jakože ji poslouchám. Bezchybný orientační smysl...Tenhle les mám prolezlý skrz na skrz, tak ať mi nic neříká o bezvadným orientačním smyslu. "Jo, doufám, že se to počasí zklidní co nejdřív." Prohodila jsem a ledabyle si hodila rybičku do pusy. Pak jsem se zase posadila zpátky, tak jak jsem seděla předtím a přitom spokojeně ujídala rybičky. Vůbec se mi nelíbí, jak se tu rozvaluje, snad tu nezůstane dlouho. Oslovení při její další otázce se mi fakt nelíbilo, jak jako PLYŠÁKU?! Okamžitě jsem ji zpražila zabijáckým pohledem a vyskočila na nohy, přičemž jsem začala naštvaně máchat ocasem a přidala k tomu i uši, které jsem zas a opět v přítomnosti elfky připlácla k hlavě. Volnou rukou jsem na ni ukázala a začala vrčet, "Ty...Já nejsem žádný plyšák!" Vyštěkla jsem na ní. Pak jsem si rukou prohrábla rozcuchané dredy, co mám z vlasů a udělala tak tři kolečka na místě, abych se uklidnila. "Abys věděla, už jsem plnoletá!" Což samozřejmě znělo fakt dospěle a zase se zabrala do své večeře. Ale rybičky mi po chvilce došly a tak jsem se zase obrátila na tu provokující osobu, co tu narušuje můj klid. "A co ty, jak dlouho svojí existencí otravuješ tenhle svět a všechny okolo?" Zeptala jsem se už klidně, když mě přešel ten chvilkový vztek. Až moc provokuje. Nemůžu zatančit nějaký protidešťový tanec, ať ta bouřka přestane a ona odejde? Takový štěstí asi mít nebudu.

Fárn: Elinka moc dlouho neposeděla a rozešla se pro nějakou konzervu, která smrděla rybinou, fuj... a to že mám docela ryby ráda. Já si stále hověla na zemi. Už mi konečně nebyla taková zima, tahle jeskyně je docela dobrá přiznávám. Vůbec mě nepřekvapilo, že se ji mé oslovení dvakrát nelíbilo, ale to byl záměr. To jak se snažila vypadat nebezpečně a vztekala se tam, jak malý harant mě přišlo velmi zábavná, dokonce jsem na její podrážděnost nereagovala, což nemám obvykle ve zvyky, kdyby si na mě někdo jiný ukázal prstem, pravděpodobně mu ruku uříznu a předhodím lesní zvěři, ale jak už se dneska projevilo, mám velmi dobrou náladu. Moje nadšení přerostlo, když vyprskla, že je plnoletá. Né že by to pro mě byla nová informace, ale ten její tón... Už jsem se neudržela a začala se docela hlasitě smát. Opravdu mě pohled na ní bavil. "Samozřejmě PLYŠÁKU, klidně si to nech vytesat do kamene." řekla jsem pobaveně a dodala sakrasticky vážným hlasem. "No ale to by asi nebylo od věci, aspoň by to všichni, kteří přijdou věděli, pochybuji, že někdy vůbec přestaneš vypadat jak malý děcko." Elinku, kterou se mě docela zdárně dařilo provokovat jsem nespustila z dohledu, samosebou tak, aby si toho nevšimla. Každopádně pokud po mě za má slova vystartuje bude hodně litovat. Mým reflexům se vyrovná málo co. Chvíli jsem přemýšlela jestli ji řeknu po pravdě kolik mi je let, ale asi né, není k tomu větší důvod a navíc neřekla, že chce vědět číslo. "No nějakou dobu už po světe běhám." Řekla jsem ji dost klidně. Narovnala jsem i druhou nohu a ještě se víc posunula do lehu. Oči sledovali docela hezké krápníky, jenž vyrůstaly ze pomyslného stropu, ale i tak jsem se věnovala té holce. "Jestli ti můžu poradit, tu jeskyni si schovej lépe. Né každý je tak mírumilovný jako já." Upozornila jsem ji, aby řeč nestála. Moje pobavená nálada se začala rychle vytrácet. Hladová a unavená jsem nikdy nebyla bůh ví jak milá, ale dneska se fakt snažim a docela mi to jde řekla bych. Už trochu více neutrálním drsným obličejem jsem se ji zeptala. "Žiješ tu sama?" Až potom co jsem otázku vyslovila mě došlo, jak je hloupá. Ano ta elinka vypadá jako štěně, ale asi by mi nevyjmenovala všechny svoje kámoše nebo ba naopak nepřiznala, že kdyby se sní něco stalo nikdo ji hledat nebude. Ale to je fuk, tak si od ní vyslechnu znechucenou odpověď a budu dělat, že jsem to neřekla. V mých očích musel problesknout první náznak únavy, ale ta obludka by si toho všimnout nemusela, světlo tu je nic moc.

Jen klid, jen klid. Párkrát jsem se zhluboka nadechla, abych se uklidnila, protože se nenechám vytočit nějakou elfkou, co mi jen tak vlezla do jeskyně a ještě si ze mě utahuje. Jen jsem si nad jejíma dalšíma připomínkama odfrkla. Už jsem nechtěla jen tak sedět, ale ani jsem nevěděla, co dělat, takže jsem se jen opřela o stěnu vedle sebe. Nějakou dobu. "Spíš mě zajímá číslo, ale ono to je vlastně jedno." Mávla jsem nad tím rukou. Není důležité, jak dlouho se na tomhle světě pohybuje, ale jak dlouho mě tu bude ještě otravovat. Navíc se mi tu začala rozvalovat ještě víc, jak před tím. "Pf, ono tudy moc lidí nechodí, víš? A ikdyby, tak já se o sebe dokážu postarat." Odfrkla jsem si. Svoji další odpověď jsem musela lehce promyslet, protože to může být i rozhodující. Kdybych řekla, že tu jsem sama, tak by věděla, že by si ani nikdo nevšil, že jsem zmizela, ale jako je to pravda. Ikdyž ta smečka vlků, co je nedaleko odsud se tu už párkrát objevila kousek od řeky. Ale lhát jí nebudu, stejně pochybuju, že mi něco udělá. "Vlastně jo. Do lidského světa by mě nepřijmuli a sem nikdo nechodí." Pokrčila jsem rameny. "Ale mně to vyhovuje." Což není tak úplně pravda, ale to už vědět nemusí. Kdybych nevypadala tak, jak vypadám, tak bych mohla mít úplně jiný, normální život. Měla bych kamarády, chodila do školy, měla milující rodiče. Ale to je jen moje představa. Zaklepala jsem hlavou, abych se téhle myšlenky zbavila, protože jsem se na chvilku ztratila ve snění a když už bylo moc dlouho ticho, znovu se na elfku otočila. "Co pohledáváš tady v Atreii? A tak celkově, co děláš?" Možná jsem až moc zvědavá, ale když už je tady, tak proč se nezeptat.

Fárn: Když mi ten legrační plyšák prozradil, že by raději chtěl znát přesné číslo, uchychtla jsem se. "Máš pravdu, u někoho jako jsme já, to jedno je, ale když si to tak přeješ vědět. Je mi 634 let." Mluvila jsem klidně a zřetelně, ale i tak se musím přiznat, že mi můj věk dal sekundu přemýšlení, já to totiž opravdu nepočítám. Ale samozřejmě jsem svou nejistotu nedala ani na zlomek času znát. To, jak se tu neustále neúčinně vztekala mi pomalu začínalo lézt na nervy. Ještě chvíli a možná ji upozorním na to, jak se mnou má mluvit. I když dneska mě dost unavila ta bouřka a nějak se mi nechce zvedat. Na její otázku jsme jen hodila rameny. ´Nečekaně .... trhači´ Mým smyslům však neuniklo to, že mi lže. Její výraz i to zatřepání hlavou mi dávalo jasné důkazy o tom, že sama být nechce a hraje si tu přede mnou na něco co není. Ale já tu nejsem od toho, abych někoho litovala. Dále jsem pozorovala, jak se hrabe ve svých myšlenkách, dokud na mě nepromluvila. Jako nic ji do toho není, ale proč né. Svým klasicky klidným hlasem jsem začala pronášet do okolí. Moje ruka jemně gestikulovala, pomáhala dodávat mému projevu eleganci, jenž je pro nás tak typická. "Něco hledám, už delší dobu, poslední stopa vedla do Atreii. Jinak mám momentálně..em.. dovolenou." Usmála jsem se podle na ní a pokračovala. "A co ty, předpokládám, že se tu celé dny povaluješ a čas od času jdeš něco ukrást.." Pohlédla jsem na věci kolem mě. "Nebo se snad pletu..??" Upřímně, ani mě to moc nezajímá, ale stále lepší než kdyby tu bylo ticho. To bych tu totiž asi usla. Jak jsme se tak prohrabovala informacemi, které jsme získala v nedalekém městě, začala jsem pomalu zmenšovat pozornost, navíc následovalo dlouhé zívnutí. Ruku před pusu jsem si samozřejmě nezapomněla dát. ´Tak a dost, žádný spaní..´Prolétlo mi se svraštěným obočím myšlenkami.