Fárn/ Naomi

Místo: les
Počasí: teplé slunečné, pozdní léto
Pořadí: Fárn, Naomi

FÁRN:
Už nějaký čas jsem byla na cestě. "Konečně" konečně se mi podařilo zachytit stopu mého dalšího cíle. Už bylo na čase. Elegantně jsem seskočila ze svého koně. Megan jsem nechala na cestě a blížila se potichu lesem. Ještě je daleko, ale je to on. Můj další cíl byl vlkodlak, ne jen tak ledajaký, byl speciálně upraven k boji. Nesnáším tyhle hry s genetikou a schopnostmi. Ještě hroší však je, když tenhle hnusnej pokus uteče, na druhou stranu mam alespoň nějakou obživu. Už nějaký čas se toulá po lesích, přepadává a zabíjí bytosti cestující z nebo do Atreii. Jelikož je to chybou oné laboratoře, cena za jeho hlavu je na vlkodlaka sakra velká. Pohybovala jsme se lehce a obezřetně. Najednou mi však začal zvonit telefon. "To si dělá někdo srandu, blbý mobily." No, tohle mi celkem zavařilo, jestli tady byl, tak už není, ví že mu jdu po krku. Nenavistně jsem se na mobil podívala. Určitě zase Cassie s Teem něco provedli, ach jo. No zavolám ji později. Uklidnila jsem mobil a s pískotem přivolala Megí ke mě.

Naomi:
Už je to dlouho co jsem naposledy našla nějakou stopu po mých bratrech a proto mi ani nevadilo když se mi ozval jeden dávný kamarád ohledně jedné práce tady v lesích. Je to sakra dobře placené a tak jsem ani neváhala a hned přijala. Jenže se nějak zapomněl zmínit že jde o laboratorně vytvořeného vraždícího vlkodlaka bez jakýchkoli emocí. Došlo mi odkud pravděpodobně utekl. Komu jinému než těm střeleným bláznům z arény by se hodil dokonalý vraždící stroj.
Pomalu jako myška jsem se proplétala mezi větvemi v korunách stromů jak mě to učili když jsem byla malá. Konečně jsem mu byla na stopě což mi dokazoval drobný smotek chlupů který zůstal viset v kůře stromu okolo kterého prošel. Nedaleko před sebou jsem zahlédla pohyb. Bylo to velké a odpovídalo by to popisu mé kořisti. Bez jediného zvuku jsem obratně přelezla na druhý strom abych se přiblížila oné bestii. V rukou jsem si nechala objevit své dva meče a připravila se na útok. V tom se odněkud ozval hrozný kravál. 'Co to sakra...' trhla jsem sebou tak silně až jsem ztratila rovnováha sletěla rovnou na zem. Vlkodlaka vyděsil ten zvuk a zmizel při prvních známkách společnosti. "Kterej idiot!!" zakřičela jsem naštvaně. Pozdě mi došlo že jsem celý les upozornila na svou přítomnost, ale bylo už pozdě.

FÁRN:
Ještě, než se ke mě má klisna dostala, lesem zazněl nepříjemná křik. Zpozornila jsem, mám tu společnost. Do těchto míst chodí málo kdo, co tu asi hledá. Nesnažila jsem se nijak skrýt, jen se připravila na případný konflikt. Z druhé strany, než se ozval ten nasraný a pravděpodobně ženský hlas, mé uši zaslechli dusot koňských kopyt. Ani jsem se neohlédla. Můj zrak se upínal na tu nežádoucí společnost. Jsem si skoro jistá, že to není náhoda a stejně jako já je na stopě tomu vklodlaku. Doufám, že si rychle uvědomí, že tohle je má kořist a nebude se mě plést pod nohy, jinak budu mít místo jedné mrtvoly dvě, což mi samozřejmě jedno. Konečně jsem ji mezi stromy zahlédla. Snažila jsem se zasoustředit na její energii a pokusit se odhadnout s čím mám tu čest. Stála jsem do ní trochu dál, ale i přesto se mi po chvíli povedlo zaregistrovat její magie, s určením jsem měla větší problém. Co to sakra je. Nebyla jsem prakticky schopná ji někam zařadit, člověk to ale určitě není, možná nějaký kříženec, nebo uplně něco jiného. Téměř okamžitě jsem na ni začala mířit a s velkou pozorností sledovala co se bude dít. Stála jsme přímo, bez jakéhokoli krytí, jsme přeci v lese, což je pro mě velkou výhodou, neboť mi stromy i keře budou pravděpodbně nápomocní, pokud se dotyčná bude chtít prát. Na zádech už jsem cítila teplý Meginčin dech. Sebevědomím rozkazovacím hlasem jsem na ni hlasitě promluvila. "Kdo jsi, a co tu chceš, radím ti neděl žádné hlouposti." Pousmála jsem se a škodolibě pokračovala. "Nerada bych si ušpinila šíp." Připravená na jakoukoli reakci jsem čekala co zní vyleze.

Naomi:
Odněkud z druhé strany jsem zaslechla dusot něčeho velkého. Chlupy na zátylku se mi začali ježit a já poznala že se blíží jedno z těch velkých osedlaných zvěří. Rychle jsem vstala a oba krátké meče v obraně zkřížila před sebou. Pomalu jsem přešla o kousek blíž k narušiteli. Elfka přede mnou okamžitě vytáhla luk a namířila na mě šípem. Přítomnost elfky mě lehce vyvedla z míry. Kdyby tu stál kdokoli jiný tak bych vztřebala jeho energii už dávno předtím než by si vůbec uvědomila kdo jsem, ale elfy já nezabíjím. Bez výjimky. Přesto se nenechám ZNOVU zabít elfem, stačilo mi to celé dětství když mě učili bojovat. Jakmile zjistili že nemůžu zemřít tak jsem prostě bojovala dokud jsem nezemřela.
Několik dlouhých sekund jsme stály naproti sobě a přeměřovaly se pohledem. Pravděpodobně se taky snažila zjistit co jsem zač, ale z jejího zamyšleného pohledu jsem si byla jistá že si není jistá. Za elfčinými zády se objevila ta čtyřnohá ošklivá věc a funěla elfce za zády. Snažila jsem se nedat na sobě znát strach z toho stvoření, upevnila jsem stisk na mých mečích až mi zbělely klouby. Když promluvila znělo to stejně přísně jako jsem byla zvyklá slýchávat když jsem něco provedla.
"Jmenuji se Naomi Sairo přejmenovaná na Naexi Morkian. Myslím že jsme tu obě za stejným cílem i když...nečekala jsem že se do toho zapojí i někdo z elfů." snažila jsem se ignorovat přítomnost toho koně a soustředila se na elfku před sebou. Na tváři jsem vytvořila temný úsměv a meče nechala klesnout k mým bokům. Stály jsme od sebe dostatečně daleko abych si to mohla dovolit protože mi zůstávalo dost času na na odražení případného šípu. "Hlava toho vlkodlaka bude moje a ty nebudeš překážet. Elfy nezabíjím už z toho principu, že mě přijali mezi sebe, ale když se mi postavíš do cesty nebudu váhat tě zaměstnat s něčím jiným" namířila jsem na ní mečem z temné magie v tiché výhružce a s úšklebkem na tváři se jí podívala zpříma do očí.

FÁRN: Ta pochybná osoba mi po malé chvilce začala odpovídat. Jméno mi nic neříkalo. Zaujalo mě, že ví jaké jsem rasy, ta asi nebude místní. Bylo vidět, že ze mě nemá příliš velký strach, což je docela dobře, bude sranda. Zdá se mi to nebo se mi snaží rozkazovat a zároveň vyhrožovat, ta mrcha. Takže svěřenec elfů, jo, to teda nevypadá ani omylem, co je ksakru za rasu, že se ji ujali, je pravda, že není elf jako elf, ale i tak je to divný. Při jejich slovech jsem se na ni výhružně a povrchně usmívala. "Tak tebe se ujali elfové jo? To je zvláštní, že si od nich nepochytila způsoby, takhle se s námi nemluví!" svou řeč jsem doplňovala povrchním úsměvem. Udělala jsem několik kroků stranou, ale stále ji měla na mušce, připravena vystřelit. Už jsem si celkem pohlídala její polohu a rostliny kolem ní jsem měla pod kontrolou, aniž by něco tušila. No uvidíme, jak bude reagovat, každopádně myslím, že by z ní mohla být krásná visací ozdoba. Třeba si vzhůru nohama uvědomí, jak by se měla chovat. "Ale cítím se trochu v nevýhodě, ty si poznala kdo jsem, samozřejmě vím, že to nebylo nic těžkého, jsem skvělí představitel své rasy. Ale prozraď mi s kým má tu čest." Zvědavě jsem pronesla, tak schválně. Moje klisna se na ni dost nehezky šklebila a mírně na ni dorážela, ale i tak zůstala schovaná za stromem, moc dobře ví, jak se v těchto situacích má chovat. "A co se týče té vlkodlačí hlavy, tak samozřejmě, jak si přeješ." Pronesla jsem slibujícím hlasem. "Hned, jak mile ho zabiji a dostanu zaplaceno, hlavu ti na důkaz našeho přátelství ráda přenechám." Z mého výrazu čeřila krutá radost a pobavení.

Naomi:
Elfy je tak snadné naštvat, každá rasa má něco co je zaručeně vytočí a zatím jsem nepotkala výjimku. Když zmínila že nevím jak se má s elfy mluvit tak jsem jen svůj úsměv rozšířila, ale neodpovídala. Elfka mezitím udělala pár kroků do strany čímž nepatrně zmenšila vzdálenost mezi námi takže abych měla vše pod kontrolou v případě útoku, musela jsem se trochu odsunout. Jedním krokem vzad jsem se dostala ke stromu za mými zády a ledabyle se o něj opřela. 'Kdyby jen věděla že jsem ji poznala jen díky její zbarvené duši'
"Kam jsem dala způsoby" hraně jsem se zděsila, rychle jsem se narovnala a meče si nechala zmizet abych si mohla pravou ruku přiložit k hrudi a druhou za záda. "Tak ještě jednou. Mé jméno je Naomi dcera Elyon Venzorwyn a jejího druha jménem Ettrian Morkian. Jsem Nephalem 3.typu a vyrůstala jsem u lesních elfů" dala jsem si záležet na každém slově a po jejich pronesení jsem se hluboce uklonila. Ne že bych téhle elfce chtěla jakkoli projevovat úctu, ale takhle se to prostě sluší.
Koutkem oka jsem stále sledovala tu divnou chlupatou věc která se na mě zašklebila, ale zůstávala schovaná mezi stromy. Chytrá věc, jen ať tam zůstane a nepřibližuje se to ke mě nebo to bude to poslední co udělá.
"Já se ti představila, ale jsem to já kdo stále nezná tvé jméno." přesunula jsem pozornost zpět k elfce mířící na mě svým šípem. 'Že jí to ještě baví'
"Zníš tak sebejistě když mluvíš o tom že toho vlkodlaka zabiješ jako první. Je to totiž vtipné protože už bych ho měla kdyby jsi věděla že se v lese nedělá hluk." uraženě jsem ji propíchla pohledem a založila si ruce na hrudi. Vlastně jsem si je takhle založila abych měla ruce blíže ke svým zbraním u boku ale nechtěla jsem aby to vypadalo tak zřejmě.
"Je od tebe velkorysé mi hlavu přenechat ale nemyslím že to bude nutné" můj pohled ztvrdl. Ta elfka se mi tu bude jen plést pod nohy. To by tak ještě bylo kdyby se chytila do mých nastražených pastí. Bude otrava se s ní ještě handrkovat o to kdo bude mít tu čest tu obludu zabít. Přesto se ve mě probudila menší radost z toho že mám konečně zase pořádného soupeře. Dřív jsem takhle soutěžila s elfy ale byli v nevýhodě protože jsem byla starší i když jsem vypadala stejně, tohle by konečně mohla být po dlouhé době zábava.

FÁRN:
Tak moje jméno jo. Musím ji nechat přestavit se umí ale to nemění nic na tom, že je dost nechutnej kříženec, jak je to vůbec možný, fuj. No nic, vzpřímila jsem se a s úsměvem zandala svůj šíp zpět do toulce. Pak mě obvinila z toho, že dělám rámus, no dobrá, to nebylo profesionální. Mírně jsem se na ni zamračila, udělala jsme pár kroků ke svému koni a pohladila ji po čumáčku. Probodla jsem ji pobaveným pohledem. "Ale jdi, nerozbreč se, tak jsme nevypla zvonění, no... stane se, ale aby si věděla, že mě opravdu moc mrzí, že máš zkaženou náladu a tak hrozně toužíš vlkodlaka zabít, umožním ti to, budeš se moc pochválit a po rukou ti poteče jeho krev a já..... za něj dostanu zaplaceno, fér." Ušklíbla jsem se a čekala na její reakci, opřená o strom proti mě nic nezmůže, tudíž se nějak nestresuji a užívám si nastalou situaci. Samozřejmě moje pozornost je plně věnovaná jejím pohybům. Tohle se stává málo kdy. Obvykle po podobných cílech nikdo nejde. Každopádně jsme v lese, jestli toho vlkodlaka někdo dostane, budu to já. Vyskočila jsem do sedla, na tohle seznamovaní mě moc neužije a jsem si naprosto jistá, že sní ještě budu mít tu čest. Koukla jsme na ní opřená o sedlo. "Hele holka něco ti povím, jdi mi z cesty, sice nechápu, jak je možné, že tě nějaký elfská rasa vůbec přijela mezi sebe. " Doplnila jsme svůj zhnusený a opovrhovaný pohled. "ale už jen z toho důvody tvou smrt nepotřebuji, ale pokud mi nedáš na výběr, ráda se podívám na tvou čerstvou mrtvolu." Zvedla jsem obočí a připravila se k odjezdu. "Měj se, jo a jsem Meriline."

Naomi:
Všimla jsem si zřetelného znechucení z elfčiny strany když se dozvěděla co jsem. Nic nového pod sluncem, ale aspoň se mě nesnaží zabít jako ostatní. Samotnou mě překvapila má otevřenost, možná za to mohlo mé spoléhání na elfy nebo prostě jen smutek po novém domově. Přesto jsem nebyla tak hloupá abych věřila každému elfovi kterého potkám. Elfka založila šíp zpět do toulce a přešla k té ošklivé věci kterou pohladila po nose. Skryla jsem třes z mrazu, který mi přejel po zádech a pohodlněji se opřela. Pokud složila šíp musí to znamenat že se spoléhá na něco jiného než na přímé zbraně a to mě trochu zneklidnilo. Elfka opět přesunula pozornost ke mě a začala mě poučovat. Nad tím abych se nerozbrečela jsem jen protočila oči a poslouchala její marnou snahu podrobit si mě.
"Jasně, takže já zabiju tu potvoru a ty dostaneš zaplaceno?" nadzvedla jsem obočí. No to si dělá srandu. "Nejsem idiot a zadarmo nepracuju" důrazně jsem dodala. Elfka nevypadala jako by si z mého předchozího varování něco brala...no...na podceňování jsem taky zvyklá. Vyskočila do sedla na záda té chlupaté koule s ocasem a zase mě začala poučovat...nebo to snad bylo vyhrožování..? U nich se to občas špatně rozlišuje. A samozřejmě nesmí chybět pro mě tak dobře známí zhnusený pohled.
"Mrtvolu možná brzo uvidíš ale nebude moje..." zamrmlala jsem si pro sebe "Zbohem Meriline Monroe" uchechtla jsem se a když konečně odjela vyšplhala jsem zpět do korun stromů. Začalo se rychle stmívat a na lov bylo už stejně pozdě navíc díky nevítané společnosti bude ten vlkodlak touhle dobou už na druhé straně lesa. S těžkým povzdechem jsem se uvelebila na jedné z nejvyšších větví a sledovala západ slunce. Ve své mysli jsem však stále setrvávala u elfky kterou jsem určitě nepotkala naposled.

FÁRN:
Otočila jsem Meg a rozcválala se směrem zpátky k cestě. Její poznámka mi samozřejmě neunikla, sice nevím co ten přídomek znamená, ale uráží mě to. Každopádně mám takový pocit, že se mi pokusila vyhrožovat. To si s ní vyřídím ještě později. Přesto, že jsem ji nechávala za zády, koutkem oka jsme ji pozorovala, kdyby se rozhodla udělat nějakou blbost. Za nedlouho jsem se jí i díky mohutným stromům ztratila z dohledu. Brzy jsem svého koně stáhla do nižšího chodu a kochala se západem slunce. Hlavou mi běhali myšlenky, zda se mám dané osoby zbavit nebo sní soutěžit nebo to prostě nechat bejt. Uvidím. Už se stmívalo, rozhodla jsem se proto utábořit se, s vlkodlakem se potmě měřit nechci a ta holka taky asi bude mít lepší noční zrak než já. Pomocí mé moci jsem Megan trochu zvětšila palouček na kterém se pásla. Oheň jsem si nedovolila rozdělat, ale to nevadí ještě je docela šero. Pročistila jsem si zbraně a do některých šípů vyryla ďáblovu past, ... pro jistotu, ta by měla fungovat i na tu dívku. Byla už docela tma. Zaslechla jsem nějaké zvuky, nějaký pohyb, bylo to sice hodně daleko od mě, ale bylo to velké. Ten vlkodlak to být nemohl, proč by se vracel, to nedává smysl. Možná je to ta holka, nebo mi tu dělá společnost někdo další. Pohybovalo se to dost pomalu a ani se nezdá že mým směrem i tak jsem vytáhla meč a začala jsem se pomalu blížit já k němu. Byla jsem naprosto tichá a schovávala jsem se ve stínech stromů. ´Tak kde si vylez, no tak... zatancujeme si.´ Povídala jsem si v duchu. Má mysl byla ostražitá, dávala jsem si velký pozor, nehodlám se nechat překvapit.

Naomi:
Slunce zapadlo, ale stále zůstával šero. Přemýšlela jsem zrovna jaká past by mohla být na vlkodlaka nejúčinnější. Vím, že byl upraven podle mýtického lva tak, aby se veškerá magie sklouzla po jeho srsti a nezanechala žádné zranění. Ten kdo ho vytvořil tak sakra dobře věděl co dělá a odvedl dobrou práci.
Vyrušilo mě zašuštění listí pod tlapami nějakého zvířete. Bylo poměrně daleko ale podle těžkopádnosti a rytmu chůze usuzuji zeto bude něco velkého a pohybuje se to po čtyřech. Ten vlkodlak to být nemohl protože i když byl silný a mohutný, pohyboval se tiše a ladně jako vypočítávý predátor.
Přesto mi to moje lovecká stránka nedovolila neprozkoumat. Tiše jsem seskočila že stromu na zem a opatrně se s loveckým nožem v ruce vydala za tím stvořením. Sledovala jsem to zvíře poměrně dlouho než se to konečně zastavilo. Svižně jsem se prosmýkla kolem keře a přikrčila se za spadlý strom. Pár metrů přede mnou stál obrovský černý medvěd. Se zatajeným dechem jsem sledovala jak se zvedl na zadní a začal si drbat záda. Tohle byla chyba, tihle černí medvědi se u nás nazývají 'Řezníci'. Tohle není obyčejný medvěd. Tihle jsou silnější, větší, rychlejší a hlavně agresivnější. V těchto končinách se jim přezdívá Berserkové, zabijáci všeho živého co uvidí. Jednou jsem se s jedním z nich utkala, ale tamten když se postavil mohl měřit jen něco před dva metry. Tehdy ten medvěd zabil mého vlka se kterým jsme byli tou dobou jednotní.
Tenhle když se postavil tak byl jednou takový mohl mít něco pod čtyři metry a nevypadal zrovna přátelsky s tou tlamou od krve.
Přes veškerou zášť a odpor který jsem k tomu medvědovi cítila jsem se raději rozhodla utéct než si mě všimne. Udělala jsem krok do zadu ale zapomněla si pohlídat co je pode mnou a samozřejmě že tam musela být větvička. Ztichlým lesem se ozvalo prasknutí mnohem zřetelněji takže nebylo možné aby si toho medvěd nevšiml. Ztuhla jsem a zůstala zírat na vrčícího medvěda mířícího pomalým loveckým krokem přímo ke mě. Na nic jsem nečekala a rozběhla se pryč, medvěd dvěma skoky přistál přímo za mnou takže jsem kvůli němu spadla na zem.
'To co ze mě zbyde už nikdo nesesbírá!' začala jsem panikařit. Medvěd mě vzal do tlamy až mi jeho dlouhé zuby zajeli do boku. Vykřikla jsem bolestí, ale to už se mnou hodil do boku jako bych byla hadrová panenka. Narazila jsem do stromu a na chvíli se mi zatmělo před očima. Když jsem se rozkoukala medvěd měl na práci něco zajímavějšího než trhat mě na kousky.

FÁRN:
Rychle jsem se k původu ona hluku přiblížila, k mému překvapení se jednalo o docela vzácný za to velmi nebezpečný druh medvěda, jenž je známí pro svou sílu a agresivitu. Tento jedinec byl opravdu velký a soudě té krve i po večeři. Nemusel by si mě všimnout jsem daleko a navíc proti větru, doufám, že odejde. Stále jsem ho pozorovala, pokud se vydá směrem k mému koni bezváhaní zaútočím. V tom se ovšem ozvalo křupnutí větvičky a medvěd s velkou zuřivostí zaútočil na dívku stojící mezi stromky, kterou dnes nevidím po poprvé. To je tele, co sem vůbec leze. Při pohledu na její panický útěk se mi v hlavě míchaly myšlenky. Mám té holce pomoci a nebo nechat medvěda mě zbavit konkurence. Když ji s prokousnutým bokem odhodil několik metrů a ona si narazila záda, vložila jsme se do toho. Ta už se nezvedne. Ještě než si mě šelma všimla, uštědřila jsem mu silnou ránu do boky. Můj meč se do něho zabodl téměř na polovinu jeho délky a s páčivým pohybem a mou velkou silou po něm zbylo opravdu nepěkné hluboké zranění. Medvěd ihned zapřel svou pozornost na mě. S Velkou zuřivostí a nenávistnýma očima po mě vystartoval. Jen díky mé mrštnosti se jeho dlouhé drápy mého masa nedotkly. Mé zbraně mu na čumáku zanechaly pěkné tetování. Medvěd se s hlasitým řevem postavil za zadní přímo proti mě, mráz mi přejel po zádech, ale na mém odhodlání neubral, vím co dělám. Vlasy i moje oblečení byly zapatlané jeho krví a dalším lesním bordelem, které jsem při svých výpadech a různých kotoulech nabrala . Po několika dalších secích na jeho hrudník a jeho marných útocích na mě medvěd podíval naposledy zařval a dal se na úprk, jsem ráda, že jsem ho nemusela zabít, ale ta rána na boku se bude hojit dlouho. Hned jak se tak stalo povolila jsem svůj útočný postoj a z rukama na kolenou se snažila celou situaci rozdýchat. Z obličeje jsme si částečně utřela krev, jinak jsem to, jak vypadám zatím neřešila. Veškerá má pozornost a čepel mé zbraně zbarvená krví se upřela na onu osobu od, které jsem byla jen pár kroků. "Ty mě budeš něco říkat o šikovnosti, nešiko!" Projela jsem pohledem celé své oblečení a ze zamračením na ni opět nechala svůj zrak. "Podívej se, jak kvůli tobě vypadám. Máš štěstí, že jsem neodjela." Po té jsem svou zbraň sklonila, přece jen, já se sice trochu zadýchala, ale ona dopadla mnohem hůře, je nepravděpodobné, že na svého zachránce zaútočí.Navíc jsem zvědavá co zní vypadne.

Naomi:
Než jsem se rozkoukala začala s ním elfka bojovat. Rukou jsem si zatlačila na ránu v boku aby krev přestala téct a já se namáhavě posadila. Soustředěně jsem pomalu začala medvědovi ubírat životní energii aspoň na tolik abych zpomalila jeho reflexi a elfka, Meriline, měla větší šanci ho zasáhnout. Pomohla bych jí víc, ale i tohle mě slušně vyčerpávalo a tak jsem nechtěla riskovat, že znova omdlím, to by bylo nepříjemné. Meril mu ještě zasadila pár ran do hrudníku než mu konečně došlo, že jí nepřemůže a tak se dal raději na útěk. Krev z jeho boku skoro stříkala takže by mě zajímalo jestli tohle přežije ale tihle vrahové mají taky rychlé hojení. Ne tak dobré jako já ale bohužel mají. Meril se zadýchaně opřela o kolena, jestli se s ním pustila do boje jenom kvůli mě, a já se tak trochu obávám že jo, tak mi to teď dá pořádně sežrat...
Meril projela pohledem své oblečení a zamračila se na mě ještě víc. Je pravda že celá od krve vypadala ještě děsivěji než když jsem jí potakala prve.
"Ja bych ho zvládla." chtěla jsem oponovat jenže místo toho aby to mělo aspoň nějaký efekt tak se mé tělo rozhodlo protestovat a já začala kašlat vlastní krev. Zase tolik jsem si z toho nedělala, zranění bylo hlubohé ale do půl hodiny zmizí jako by ani nikdy nebylo. Pomalu jsem se pokusila vstát pomocí polorozbitého stromu za mými zády ale až na druhý pokus se mi to podařilo. Krev mi už přestávala téct, ale pořád jsem se cítila trochu slabě. "Vidíš? Jsem skoro v pohodě." více méně to byla pravda, ale lépe řečeno za chvíli budu v pohodě. Moje oblečení se zbarvilo do modra po mé krvi a tím na sebe nalepilo spousty jehličí a jiného bordelu.
"No dobře, tohle se mi moc nepovedlo. Nechtěla jsem s ním bojovat jen jsem se nechala rozptýlit." přiznala jsem neochotně. "Proč jsi vlastně neodjela, Meriline. Nevypadáš jako by sis spaní v lese nějak užívala. Předpokládám, že nejsi lesní elf." na to by odstín její energie byl více do světlejší hnědé, ta její byla spíše hnědo-šedá, navíc lesní elfové si na koně moc nepotrpí protože se s nimi v hustém lese špatně chodí. Matně jsem si vybavila ty roky kdy mě učili rozpoznávat jednotlivé druhy elfů od pohledu ale ona nepatřila do standartů ani jednoho z nich a zároveň jsem v ní mohla najít rysy většiny z nich.
"Na to jak jsi byla prve znechucená tím že já jsem kříženec tak ty se taky nemáš čím chlubit, že?" zamýšleně jsem si jí prohlížela a ani mi nedošlo že jsem to řekla nahlas když jsem si to uvědomila rychle jsem si rukou zakryla pusu. 'Tak teď jsem v háji. Jestli mě nezabil ten medvěd tak jeho práci ráda dodělá naštvaná elfka...výborně Naomi lépe sis vést nemohla.' Občas fakt nesnáším svou impulzivní část která říká všechno co jí napadme.

FÁRN:
Dívka, jak že se to jmenovala? Jo jasně Naomi dcera Elyon Venzorwyn a jejího druha jménem Ettrian Morkian, se snažila postavit a přesvědčit mě o její kontrole nad situací. Posměšně jsem se na ni usmála, načeš mírně pokývala hlavou. "No... To vidím, jak si v pohodě, pff." Ušklíbla jsem se a jen čekala až se sveze na kolena, tu ránu měla dost hlubokou a pravděpodobně ztratila dost krve. Místo omdlelé holky mě ovšem čekala zarážející slova. Opravdu zaraženě a později i uraženě jsem si vyslechla její slova, při čemž jsem několikrát zpevnila stisk dlaně, ve které jsem svírala svou zbraň. Tak já prý podle ní nejsem lesní elf? Ale no tak, nevzdělanec.. to že nemám zelený hadr neznamená že nejsem... ccd, taková drzost. Jeden koutek rtů jsem mírně protáhla a přizvedla jedno obočí, což díky mému obličeji upatlaného krví muselo vypadat opravdu zajímavě. Potom se jí, ale opravdu podařilo mě naštvat. Opravdu mě označila něčím, jako je kříženec, ona! No to si dělá srandu. To jako mělo bejt její děkuji, co...? Z mého obličeje se vytvořila jedna velká grimasa vzteku, přeměřila jsem ji povrchním nenávistným pohledem. "Jak se opovažuješ..?" Můj hlas byl tvrdý a nepřípustný. Už jsem myslela, že za její hloupé řeči dodělám medvědovu práci. Bylo vidět, že si svou chybu uvědomila, trochu jsem se zklidnila, měla bych ji brát s rezervou, přece jen se praštila do hlavy. Na jednu stranu měla pravdu, ale jsem jen trošku odlišná, za to ona je špinavý kříženec. "Tak aby si věděla. Pocházím ze starého rodu čistokrevných LESNÍCH elfů, víš není lesní elf jako lesní elf." Což je pravda, náš druh byl vždycky ještě maličko odlišný než klasičtí lesní elfové a co se týče mého původu, to je taky pravda... z otcovi strany. Pravdou je, že matka pocházela z elfů divokých, ale to je fuk. Určitě pro tu drzou holku. "A zkus vyslovit ještě jednu urážku mého jména, či osoby a tvoje hlava se bude válet opodál" Nebezpečně jsem k ní přistoupila a namířila svou zbraň na její krk a temně prohlásila. "Rozumělas?" Po té jsem meč schovala. Je na čase se vrátit. "Tak jestli tu chceš chcípnou a být sežrána vlky, jež přiláká tvá krev, prosím." Při své řeči jsem si pomáhala drobnými a ladnými pohyby prstů. "Nebo mě půjdeš povyprávět svůj příběh, co se elfů, jenž se tě ujali, týče." Vytáhla jsem se v páteři a čekala co zní vyleze. Musím přiznat, že barva její krve mě docela zaujala, ale není první, tudíž jsem to nijak více neřešila.

Naomi:
'ONA MĚ ZABIJE! ONA MĚ ZABIJE!' panikařila jsem v duchu. Její výraz naprosto odpovídal tomu jak moc jsem ji zvládla urazit. Elfy bylo snadné urazit stačilo si nedávat pozor na to co říkáte a to se mi dařilo poměrně často.
"Já nic proti míchané krvi nemám. Vlastně sama nesnáším když mě pořád všichni nazívají křížencem. Doma jsem byla prostě Míšenka." drmolila jsem tak rychle, že mi ani nemohlo být pořádně rozumět. 'Zemřu pro vyslovení pravdy špatnými slovy. I když...když mě teď zabije tak ta regenerace bude rychlejší...' elfka namířila svůj meč na můj krk a začala s vyhrožování.
"Omlouvám se za svou chybu, neměla jsem to říkat." řekla jsem už pomaleji a svěsila hlavu. Více jsem si stiskla ránu na boku až jsem sebou mírně trhla když se ozvala bolest. Svět se se mnou houpal protože celé mé tělo se věnovalo uzdravování a to že stojím není nejvhodnější prostředek k tomu mu pomoct. Když Meriline odklonila svou zbraň trochu se mi zatočila hlava tak jsem se pro jistotu přidržela stromu vedle sebe a snažila se ignorovat železnou chuť v mých ústech.
Nebylo příjemné omlouvat se jí a ještě k tomu poraženě věšet hlavu, ale jestli tu hlavu nechci mít naraženou na kůlu tak bude lepší když se uklidním a omluvím se.
"Jsem ti vděčná za to že jsi mi pomohla a nenechala toho medvěda mě roztrhat." tentokrát jsem si už dávala pozor na to co říkám.
Její další věta me skoro srazila na kolena. Nějak takhle zněla totiž ta věta kterou vyslovit démon těsně předtím než mě zavedli do lesa kde mě popravili a nechali mé tělo aby nakrmilo lesní zvěř. Přejel mi z toho mráz po zádech až jsem se musela zatřást. No doufám že to elfka dá za vinu tomu zranění a nevšimne si mé reakce kterou jsem se snažila co nejvíce skrýt. Její další otázka mě tolik nepřekvapila, klidně ji řeknu o elfech kteří mě vychovávali ale o své rodině mluvit nebudu.
"Dříve to bylo město rozkládající se v údolí pod horami, ale pak lidé těžce zredukovali jejich počet. Ti kteří přežili se stáhli do hlubokého lesa uprostřed ničeho. Vybudovali vesnici v korunách stromů a začali zase od začátku. Vyučili se léčení z lesních bylinek a přípravě různých olejů pro lovce z jejich vesnice." ztěžka jsem polkla krev co se mi nahromadila v ústech a pokračovala dál. "Já k nim přišla až o několik generací později." dořekla jsem a s nic neříkajícím výrazem ve tváři se posadila zpátky na zem. Stát bylo náročné i přesto, že už jsem nekrvácela a rána už touhle dobou vypadala jako týden stará. Naštěstí jsem byla tak špinavá že rychlé uzdravování nebylo tak očividné.

FÁRN:
Bylo více než očividné, že jí její zranění vysilují, možná by s nimi chtělo něco udělat, když už jsem si dala tu práci s medvědem. Když se za svá slova omluvila mírně jsem pokývala hlavou, aby pochopila, že to pro tentokrát nechám plavat, ale jen pro tentokrát. Urážet se teda nenechám a už vůbec né někým jako je ona. Její stav se pomalu začal zhoršovat, ale i tak mi byla schopná alespoň částečně odpovědět, což je pravděpodobně dobré znamení. Nevím ani pořádně z jakého důvodu mé rivalce pomáhám, ale rozhodnutí už mám. Možná tím, že se ji elfové ujali, se k ní chovám takto loajálně, jindy bych něco podobného při jejích kecech probodla, měla štěstí. Myslím, že elfy z oné vesnice už jsem potkala, byli hodně rozdílní na to, že bychom měli být stejný druh. Teď jsem to ale dál neřešila. Naomi už se dál neudržela na nohách, nejprve ji dám trochu do pořádku. "Hele ty zranění nevypadají zrovna nejlépe, kus odsud mám rozdělanej menší tábor. Vezmu tě tam a dáme tě nějak do pořádku." Můj hlas pomalu měknul a do slov jsem začala přidávat i nějakou tu vlídnost. "Nechci se chlubit, ale jsem profík v zašívaní ran a navíc na to mám i vybavení." Ledabyle jsem rozhodila rukama a pousmála se. Její odpověď mě moc nezajímala. Otočila jsem se k ní zády a hlasitě zahvízdala do temnot lesa. Chladná noc se zakousávala pod nehty a hladila mou tvář, na které zasychala medvědova krev. Podzim se už začínal hlásit ke slovu. Kus odsud je řeka, ráno si asi půjdu zaplavat, snad tam neumrznu. Otočila jsem se zpět k Naomi a dřepla si k ní. Lokty se mi opíraly o kolena. Ještě jednou můj zrak projel celou osobu přede mnou. "Slyším mě dobře, netočí se ti hlava? Hlavně neusínej." Říkala jsme to jako by to byla nějaká naučená říkanka, do svých slov jsem nedávala vůbec žádné emoce. V Tom se lesem rozezněl hlasitý řehot. Protočila jsem očima a s mírným pousmátím otočila hlavu. "Tady..." Po malé chvilce, už byl slyšet dusot kopyt a skoro ihned se mezi tmavými větvemi, jakoby odnikud vynořila Megan, V měsíčním světle ještě více vynikly její jedinečné rysy, je to opravdu krásný kůň. Hříva za ní vznešeně vlála. S velmi tichým a krátkým zařehtáním mi zůstala stát kus za zády a nezapomněla cizinku spražit pohledem. Bylo to docela úsměvná záležitost. Velice ráda se na někoho takhle ksichtila, bylo uplně jasné co si o pochybné osobně na zemi myslí.

Naomi:
Naštěstí mou omluvu vzala v pohodě ale když zmínila má zranění trochu jsem se nervózně ošila. Zranění na boku bylo dost hluboké na to aby se to hojilo dost dlouho, ale i tak pozná že to není čerstvá rána. Když řekla, že tady kousek má tábor tak se mi aspoň trochu ulevilo, že nemusím daleko. V tomhle stavu bych nikam daleko nedošla, vlastně i stát bylo trochu nad moje síly, ale naštěstí už jsem se oklepala z prvotního šoku a uzdravování bylo v plném proudu. Když řekla, že v zašívání je profík a má na to i vybavení, tak jsem jen uznale pokývala hlavou a více se opřela o zbytky stromu za mnou. Začala jsem být unavená a oči jsem držela otevřené jen silou vůle. Hodilo by se mi upadnout do bezvědomí a pak se za pár hodin probrat zase v pohodě ale před elfkou jsem si to netroufla. Elfka si asi všimla jak na tom jsem a tak si dřepla přede mě.
"Slyším dobře jen...mám pocit jako bych padala volným pádem." unaveně jsem si promnula oči. Za chvíli to přejde, I minule se mi zranění moc dobře nehojili. Podezřívám ty medvědy že mají v tlamě jed, ale vzhledem k tomu, že se toho o nich moc neví tak si to nemůžu nikde ověřit.
Z myšlenek mě vytrhlo zařechtání. Jen to ne... Elfka na to zvíře ještě zavolala a tím mu řekla kde se nacházíme. Po chvilce se vynořilo mezi větvemi a stříhalo to ušima. Napjala jsem se a trochu vyděšeně sebou trhla když ta chlupatá potvora potichu zaržála. Stejně jako předtím se na mě opět začala ksichtit tak jsem jí úšklebek oplatila. Bylo mi jasné jak se ke mě staví a já na tu věc měla úplně stejný názor. Pečlivěji jsem si skryla ránu na boku a na obě se zamračila. Doufám, že se ke mě ta čtyřnohá mula nepřiblíží.

FÁRN:
Ještě v dřepu jsem pozorovala ty dvě. Moje rty se protáhli do hlasitého úsměvu. Pohledem jsem zavadila o Megan a zpřísnila svůj pohled, abych dala najevo, že se mi její chování nelíbí. Samozřejmě ji chápu, ale občas umí být trochu nevrlá a to se mi teď příliš nehodí. Ihned zvedla uši a té holky si přestala všímat, podívala se mi do tváře, dvakrát přežvýkla a pohodila hlavou. Stála klidně za mými zády a čekala na mou reakci. Můj pohled se opět zaměřil na rozpáranou osobu. Bylo vidět, že se mého koně bojí, což bylo dost úsměvné vzhledem k mému plánu. "Nemusíš z ní mít strach, je to milý kůň." Poté jsem svým slovům přidala hořký výhružný tón. "Ale radím ti nenaštvi ji." Tiskla si ruku k ráně a vypadal čím dál tím hůř, asi brzo omdlí, to by nevadilo, bude s ní pak lepší manipulace, já jí to budu moc v klidu zašít a ona se alespoň trochu sebere. No uvidíme kolik toho vydrží. Nahla jsem se k ní ještě blíž. Jednu ruku jí dala pod stehna a druhou za záda a vyhoupla se sní ladně do vzduchu. Držela jsem ji pevně pro případ, že začne panikařit, mohla jsem jí to sice říct předem, ale nechtěly se mi poslouchat nějaké protesty, které by pravděpodobně vyšli z jejích úst. Koukla jsem jí do tváře. "Teda si těžší než vypadáš, moc se necukej, nerada bych s tebou třískla o zem." Trochu jsem se na ní usmála, ve skutečnosti mi její váha nedělala vůbec žádný problém, navíc jsem ji držela velice pevně i kdyby se mi chtěla vysmyknout nepovede se jí to. Ovšem, nehodlám se s ní tahat až do tábora, otočila jsem se na Meg a požádala ji aby si lehla. Klisna na nič nečekala a ihned mi vyhověla dřepla jsem si na její záda a stiskla kolena, čímž jsem ji požádala o pohyb v před. Pomalu a ladně mě i s Naomi v náručí vyzvedla do vzduchu a rozešla se chtěným směrem.

Naomi
Elfka se nad naším šklebením jen zasmála ale pak se podívala na kobylu přísněji, ta hned vytáhla uši nahoru a začala se rozhlížet jakoby si mě ani nevšimla. Kdyby byla člověkem přísahala bych že by si začala i pískat.
"Milý kůň, milý kůň...takových už jsem taky pár viděla." zamumlala jsem si pro sebe a vzpomněla si jak mě jednou někdo donutil sednout na koně. Samozřejmě se to muselo zvrtnout a dopadla jsem se zlomenou páteří, ale jen mě to utvrdilo v tom, že jsou koně nevypočitatelné bestie.
Více jsem se pokusila natisknout na strom za mnou i když už to nemohlo být možné, ale i tak jsem to musela zkusit. Elfka musela vidět strach obklopující mé tělo, byla by slepá kdyby si nevšimla této do očí bijící nepříjemnosti. Ve chvíli kdy jsem nedávala pozor se ke mě Meril víc naklonila a najednou mě vzala do náručí jako kdybych neuměla chodit.
"H-hej, co děláš?!" vyjekla jsem a rychle se jí chytla za rameno kdyby měla v plánu mě pouštět. Najednou jsem si připadala jako ještě větší trpaslík než obvykle. 'Zatracení elfové...proč musejí být tak vysocí.' zanadávala jsem si 'Jak jako těžká?" uraženě jsem si odfrkla když v tom mi, ale došlo co má se mnou v plánu. Celá jsem ztuhla a vyděšeně sledovala přibližujícího se kopytnatce ke kterému mě elfka nesla. Strach mi nedovolil se ani pohnout. Prostě jsem jen na pár vteřin bezmocně sledovala přibližující se zkázu a nemohla s tím nic udělat. Elfka nechala kobylu aby si lehla a pak si na ni sedla. Zmraženost mého těla odezněla tak rychle jako přišla.
"To nemyslíš vážně!" vykřikla jsem když si elfka sedla do sedla se mnou v náručí. Ještě než se kůň zvednul pokusila jsem se zachránit si život a vyklouznout elfce ze sevření. Na zranění jsem hodně rychle zapomněla a začala se kroutit a odstrkovat se od ní, k mé smůle mě ale držela dostatečně pevně na to abych neměla šanci. No jo...hold na sílu jsem nikdy moc nebyla, občas si říkám proč můj otec nemohl být raději Aurin.
Kobyla se zvedla na všechny čtyři a já vyděšeně zakřičela. Přestala jsem se od elfky odstrkovat a místo toho jsem rukama nahmatala pod sebou sedlo a s panickým strachem do něj zarila kratší  drápy které mi vyrostli na rukách. Všechno moje sebeovládání šlo stranou a moje démonská stránka o sobě hned dala vědět. Oči mi zrudli a pleť ještě víc zesinala. V tu chvíli jsem tak úplně nemyslela co na to řekne elfka i když už byla taková tma, že kromě tmavě rudých zářících očí neměla šanci toho vidět o moc víc možná ještě malých rohů v mých vlasech ale těch by si nemusela všimnout.
"D-dej m-mě hned d-dolů!!" s vykulenýma očima jsem sledovala každý pohyb koně pod sebou a s třesoucím tělem jsem se natiskla k elfce tak, že jsem ji málem shodila. Hups...
"Dej mě hned dolů nebo už fakt budu křičet!!" hystericky jsem na ní štěkla ignorujíc všechna varování o chování úcty k elfům a víc se roztřásla.
'Ať to rychle skončí.' obvolávala jsem všechna božská jména na která jsem si vzpomněla ze všech mytologií o kterých jsem kdy slyšela a snažila se nespadnout kvůli houpavému kroku toho koně. Proč jsem nemohla raději omdlít...

FÁRN:
Dle mého očekávání se Naomi moje počínání příliš nelíbilo. Strach v jejích očích byl víc než patrný. Pomalu jsme se rozjeli směrem k táboru. Osoba se snažila z mého sevření vymotat, ale měla smůlu, i když přiznávám, že její použitá síla vzhledem k zraněním, jenž utržila, byla docela úctyhodná. Furt něco šbrblala. Profesionálně jsem ji od ignorovala a rozhodnuta ji nepustit jsem zůstávala naprosto v klidu, snad se brzy uklidní i ona, nikdo ji ublížit nechce, tak nechápu proč tak histerčí. Sice jsem se musela díky její panice trochu více poprat s rovnováhou a to, že jednou jsem už byla docela nahnutá k jedné straně. Ovšem s mými jezdeckými dovednostmi to pro mě nebyl problém. Otráveně jsem se při vyslovení výhružky pro mé uši na ni podívala. "Nehisterči, nic se ti neděje, ten kůň si tě k objedu nedá, nerada si kazí chuť." Díky mé moci jsem prakticky podvědomě odkláněla větve z cesty. Naomi si toho ovšem neměla šanci všimnout, zajedno byla tma a za druhé měla dost práce s koněm. Její strach z něčeho tak úžasného, jako je právě Meg mi na jednu stranu přišel opravdu legrační, ale na tu druhou mě to celkem prudilo. Věnovala jsem ji výhružní pohled a bezstarostně začala mluvit. "Hele, jestli tady hodláš ječet mě a mému koni do uší, tak tě vlastnoručně dočasně umlčim, tím si buď jistá." Zmírnila jsem svůj pohled ale sevření nikoliv. "A pustím tě hned, jak se dostanem k táboru. Je to už jen malý kousek." Obrnila jsem svá ouška pro případ, že by přece jen začala vřískat. Jestli začne dostane větví po hlavě a bude klid i v několika předchozích chvílí byli její projevy až moc hlasité. Né, že bych se bála další společnosti, kterou by mola přivolat, jen mě to prostě bylo nepříjemné. Brzy jsem byly na místě. Opět jsem požádala Megan o lehnutí. Slezla s koně a Naomi položila na svou deku, aby neležela přímo na holé zemi. Megan jí věnovala ještě jeden ušklebený pohled a začala si všímat svého, konkrétně trávy. Klacíkem jsem odhrabala bordel a na holé zemi vytvořila základ pro oheň netrvalo dlouho a skutečně už plál. Teď je na ředě ta potvůrka.

Naomi
'Ta koňská věc si mě k obědu možná nedá, ale abych si jí k obědu brzy nedala já.' panikařila jsem. Každý sval v těle jsem měla napnutý strachem a na čele se mi tvořil pot. Studený vítr mi odhrnul vlasy z čela a zchlazoval trochu mojí horečku kterou jsem určitě musela mít. Asi jsem z horečky musela už trochu blouznit protože mi přišlo jako by se mi celý les vysmíval.
Rána na boku s mou šikovností zase začala krvácet až se mi před očima zatmívalo. Takhle to už dlouho nevydržím, přesto jsem umanutě odmítala vzdát se vědomí. Její varování tak nějak létalo kolem mě ale abych dokázala vážně pochopit co mi říká bylo nad mou sílu. Jed mi koloval v krvi a nebýt mého rychlého léčení už bych byla mrtvá. Smysly se mi zastřely a dokonce jsem přestala vnímat to satanovo stvoření pod sebou.
Cítila jsem pohyb a následně jak mě Meril položila na zem. Všechno kolem bylo rozmazané a zvyku se slívali do jednoho. Těsně předtím než jsem omdlela jsem si všimla záblesku oranžového světla a pak už nic.

FÁRN:
Vrátila jsme se k Naomi, která tam bezvládně ležela v bezvědomí. Přispěchala jsem k ní a změřila ji puls. Srdce ji tlouklo, sice hodně slabě, ale měla by to vydržet. Rychle jsem jednala, přimáčkla k ráně nějaký hadr, abych zastavila krvácení. Moc dobře jsem si byla vědomá jedu v její krvi, ale snad nebude takovým problémem. Vytáhla jsem z velkých sedlových brašen něco jako lékárničku, měla jsem v ní snad všechno. Do jehly jsem opatrně nabrala tekutinu z lahvičku. Jednalo se o protijed. Snad zabere i na tohle. Nevěděla jsem to uplně přesně, neboť mám uplně jinou strukturu tkání a metabolismu než ona. Tenhle druh jedu na mě působí jen omezeně, samozřejmě záleží na dávce, ale samotný by mě nezabil. Pomalu jsem ji vpravovala látku do krve. Tak to by bylo. Odkryla jsem ji ránu a nožem rozřízla zbytky její trika, abych vůbec něco viděla. Očistila zranění a zdezinfikovala. Překvapil mě stav oné rány. Ano stále bylo co šít, ale takhle nevypadá rána stará několik minut. No poloviční anděl, asi zdědila jejich při boji tak otravnou schopnost. No aspoň se dá do kupy. Sešila jsem ji potrhanou tkáň a ránu zavázala obvazem. Musím se opravdu pochválit, zašívání ran mi opravdu šlo. Práce byla u konce. Do její organizmu jsme dostala ještě trochu protijedu. Tak teď už je to na ní, ale měla by se probrat. Tep i dech byl stálý, horečku sice stále měla, ale ani nepředpokládám zatím zlepšení. Přikryla jsem ji ještě jednou dekou, přece jen byla celkem zima. Požádala jsem Meg, aby to tu pohlídala a já se odebrala k nedaleké říčce. Kousek proti proudu byla moc pěkná tůň. Oblečení i sebe jsem s ví očistila od medvědovi krve. Voda díky konci léta nebyla příliš studená, takže to bylo příjemné zaplavání. S botama v ruce jsem se pomalu vrátila do tábora. Naomininy životní funkce byly v pořádku. Měla by se brzy probrat. Sedla jsem si na deku pod sedlo a opřela se o strom. Do mých nohou se vkrádala zima, takže jsem tam seděla schoulená v klubíčku a snažila se aby mi mokré vlasy nepřekážely tak, aby mi neunikalo potřebné teplo. Ve vzduchu byla cítit raní rosa. Nebude trvat dlouho a rozjasní se. Zatím byl však les ponořen do tmi a donutil mě alespoň na chvíli zavřít oči.

Naomi:
'Kde to...' prudce jsem si sedla a začala se zběsile rozhlížet když jsem si vzpomněla na jízdu na koni. Naštěstí jsem ležela na zemi a ta nevypočitatelná potvora se pásla opodál. Slunce právě vycházelo a ranními paprsky prosvětlovalo ztemnělý les. Já jsem ležela na kraji louky kde se pásla ta kobyla, kousek dál bylo ohniště a pár metrů ode mě se u stromu krčila elfka. Meril měla zavřené oči a pravidelně oddechovala takže evidentně ještě spala. Když jsem zjistila že kromě kobyly, která si všimla že jsem vzhůru a zase se na mě začala šklebit, tu nebylo žádné jiné nebezpečí, uvolnila jsem se a začala si prohlížet jak na tom jsem. Kůže na rukou byla ještě bělejší a možná i lehce průsvitnější než je obvyklé, ale po tom jedu jsem se ani nedivila. Shodila jsem ze sebe deku a trochu se podivila nad tím co zbylo z mého trika to totiž kromě toho že bylo nasaklé mou modrou krví tak připomínalo spíš už jen cáry. Rána na boku už připomínala jen dlouhou nachovou jizvu která by se během půl hodiny měla zatáhnout. Stehy, kterými mi elfka precizně sešila bok, byli napůl venku jak se jich mé tělo snažilo samostatně zbavit. Musím najít svoje věci abych se mohla převléknout a popřípadě se cestou trochu umýt. Rychle jsem vyskočila na nohy a deku kterou jsem měla přes sebe jsem úhledně složila. Teď zbývalo jen najít mou původní polohu, ale orientace v lese pro mě nikdy nebyla problémem.
Po nějaké době se kolem mě začalo objevovat nějak moc hmyzu a půda začala být vlhčí takže jsem usoudila že někde přede mnou bude voda. 'Super, aspoň se trochu opláchnu od té špíny.' zaradovala jsem se. Doufám, že se stihnu vrátit než se elfka vzbudí aby to nevypadalo, že jsem od ní nevděčně utekla.

FÁRN:
Upadla jsem do docela hlubokého spánku, což jsem tedy neměla původně v plánu, ale dopadla na mě únava s předešlého dne. Až nad ránem mě vzbudil něčí krok, Naomi byla vzhůru. Pootevřela jsem jedno oko, abych věděla co se děje, ale jinak jsem stále dělala, že spím. Chtěla jsem zjistit jestli osoba využije nehlídaného času a prohrabe mi věci nebo se pokusí o něco jiného. K mému překvapení pouze složila deku a velmi tiše se vytratila. Očka jsem opět zavřela. Jako trochu mě uráží, že se ta potvůrka vytratila bez jediného slova, ale nehodlám to řešit, nezachraňovala jsem ji k vůli vyřizování křivdy. Když mi zmizí s cesty, vadit mi to nebude, pokud na ni natrefím při lovu té bestie, potom teprve zažije mou pravou povahu. O několik minut později už nade mnou stála Megan a šimrala mě čumáčkem na tváři. Rukou jsem ji líně odstrčila. "Ještě chvílí." Ta mi však šťouchnutí několika násobně oplatila."Hej...fajn." Vzdychla jsem a vyhoupla se na nohy. Protáhla jsem si svaly a rozhlédla se kolem. "Chtělo by to snídani." Pronesla jsem a hodila jsem hlavou k mému koni, ta už po snídani byla. V menší kapse sedlových brašen jsem vylovila nějaké jablko. Megí se ke mě samozřejmě ihned hladově přihnala. "To je moje." Chvíli mi ještě nedočkavě civěla do obličeje, až jsem po několika soustech svolila a zbytek jablka ji podala. "Tak ná, ty vyžírko, tolik ke snídani." Povzdychla jsem si a začala pomalu balit tábor. ´Já mám prostě pocit, že ty brašny jsou menší a menší.´ Už jsem byla celkem u konce, ještě jsem rozhrabala ohniště a ujistila se, že je dobře vyhaslé, nerada bych zapálila les. Megan se na mě docela otráveně tvářila, když jsem ji věci nakládala na hřbet. Není se čemu divit docela mi to trvalo, ještě několik posledních věcí a máme hotovo. "Ne nekoukej tak na mě, já se tě neleknu, jako ta holka včera." Za ksichtila jsem se s úsměvem na svou čtyřnohou společnici.

Naomi:
Koupel byla osvěžující a velmi příjemná. Vytahování stehů už tolik ne, ale takhle malé ranky budou pryč jedna dvě. Bohužel ale následné hledání mých věcí zabralo déle, než bylo původně v plánu, takže nemůžu počítat s tím, že si elfka přispala. Konečně se mi podařilo po hodině najít můj batoh pod jedním shnilým, spadlým kmenem. Konečně jsem se mohla zbavit zbytků trička a vzít si čisté, zároveň jsem se ale také mohla trochu najíst a napít. Ne že by to moje tělo potřebovalo ale z mých zkušeností se pak moje tělo rychleji zotavuje po vážnějších úrazech, a to se mi na lovech hodí. Přehodila jsem si batoh přes rameno a s tyčinkou v ruce se vydala hlouběji do lesa. Jestli je Meril chytrá tak na tom místě už dávno nebude a pravděpodobně i zahladí stopy kam odjela, takže hledat jí nebude mít smysl navíc já mám teď rande s jedním chlupatým monstrem, a to bohužel nepočká. Den stará stopa by mi mohla být k ničemu, ale aspoň mi prozradí, kterým směrem ten vlkodlak utíkal a dá mi tak vědět kterým směrem můžu začít hledat.