Theo / Fárn

Pořadí: Theo, Fárn
Místo: Zoo, během hry se může změnit
Počasí: slunečno

THEO:
Ve své panteří formě jsem se procházel okolo skla, které můj výběh dělilo od návštěvníků zoo. Celý den jsem znuděně pozoroval jak lidé tisknou své obličeje ke sklu jako by tím ke mně mohli být blíž.
Přesto je asi nudilo, že jsem tu nedělal nic záživnějšího a tak se nikdy nezdrželi na dlouho a pokračovali zase dál. Posadil jsem se do jednoho rohu a pozoroval dění za sklem. V tu chvíli se stalo něco divného. Zaslechl jsem něčí vyjeknutí, ale ozvalo se to někde vysoko nade mnou. Zmateně jsem se rozhlížel když v tom se ozvala rána a skrz stropní mříže propadla velkou silou dvě těla. Vyděšeně jsem se rozběhl pryč od nich a schoval se do keřů. Nezvaní hosté několik minut leželi pár metrů od sebe jako by byli mrtví, ale slyšel jsem jejich srdce bít a cítil jsem z nich silnou magii. Neodvážil jsem se ani pohnout a jen jsem čekal co se bude dít dál. Bělovlasá dívka se po čtyřech doplazila k té druhé a přitiskla jí ruku na krk. Po pár vteřinách ruku stáhla a začala se rozhlížet. Strachy jsem kolem sebe nechal stáhnout co nejvíce stínů to šlo. Naštěstí si mě nevšimla a rozešla se přímo ke dveřím mého výběhu které jednou silnou ranou vykopla a zmizela za nimi. Vzrušením jsem skoro nemohl dýchat.
'Mám volnou cestu ven' zamával jsem nadšením ocasem a rozběhl se k otevřeným dveřím.

FÁRN:
Tohle jak fakt k naštvaní, banda magorů umí zkazit den, těším se až uvidím jejích mozky téct po zemi. Sice můj původní plán byl je ješte chvíli sledovat. Ale od mé práce mě odrazoval jimi vytvořený rozruch, nebude trvat dlouhou a objeví se i policie. No tak prostě počkám, však oni se svých hrobů dočkají. Když už jsem tu, půjdu se podívat na toho panteřiho kluka. Byla to jedna z mých zakázek, s kterou jsem si ale dávala nějak moc načas než je mým zvykem. Nevím proč toho kluka chtějí, každopádně není za něj zas tolik, no uvidím jestli tuhle práci dodělám. Být na mě asi bych ten nepovedený exemplář odpráskla rovnou když už, ale oni si ho přeji živého. No uvidíme co s tim zmůžu. Měla jsem takovej divném pocit, ze něco není v pořádku. Moje tušení se brzy potvrdilo, jeho klec byla rozbitá a on byl pryč. No super ještě řešit tuhle kravinu, to tam nemohl ještě par dni zůstat. Dneska mam hodně špatnej den, no tak to uděláme ještě jinak. Nejdřív tohle za to dostanu aspoň zaplaceno, pak ten chlápek a pak ten démon. Cítila jsem že to kotě není daleko a také, že jsem ho po chvíli hledání zahlédla. No počkám až trochu zmizí z dohledu nežádoucích očí a udeřím.

THEO:
Přiskočil jsem k rozraženým dveřím a bleskově proklouzl do místnosti nacházející se za nimi. Tady jsem se raději moc nerozhlížel, tohle byla ta místnost kde mě očkovali a snažili se vycvičit pomocí elektrických tyčí. Přesto tu byla jedna věc kterou jsem potřeboval. Proměnil jsem se do stálé napůl lidské podoby kdy mám jen černé uši a ocas, tesáky a drápy.
Začal jsem se přehrabovat v různých děsivých nástrojích bez ohledu na způsobený nepořádek. Konečně jsem v jedné zásuvce našel přístroj na sundávání elektrických obojků. Viděl jsem už hodněkrát jak to funguje takže to nebyl žádný problém. Železný obojek povolil a po několika dlouhých letech konečně spadl s ránou na zem. Byl jsem tak šťastný, na tuhle chvíli jsem se těšil už dlouho.
S menšími obtížemi jsem se změnil do podoby kočky a bleskově jsem se rozběhl ven. Kličkoval jsem mezi nohama lidí kteří na mě jen udiveně koukali, ale naštěstí se mě nesnažili zastavit.
Zadýchaně jsem doběhl až ke vstupním dveřím do zoo kde jsem podvědomě cítil přítomnost Lumii, která se mi snažila pomoct najít cestu do bezpečí. Bohužel jsem se ale zasekl. U přepážek bylo tolik lidí, že jsem neměl šanci se odtud dostat bez toho aby na mě někdo omylem nestoupl. Lidé přede mnou byli také zmatení proč nemohou odejít.
"Je mi líto, všem se moc omlouváme, ale utekl nám jeden exemplář. Není nebezpečný, ale dokud ho nechytíme nemůžeme nikoho nechat odejít." Zaslechl jsem rozhovor vyděšené matky s dítětem a jednoho pracovníka zoo.
'Přišli na to že jsem utekl' blesklo mi hlavou a strachy sklopil uši a blíž si k sobě přitáhl ocas.

FÁRN:
Nespustila jsem ho z očí, rychle přesto nenápadně jsme se přibližovala, dovedl mě až do nějaké místnosti připomínající ordinaci. Hlídala jsem si abych zůstala neslyšela, což nebylo vůbec těžké. Působil hrozně nervózně až vyděšeně. Co si hledal, brzo jsem pochopila o co mu šlo. Mezitím než se zbavil obojku jsem si připravila injekci se silným anestetikem. Teď mám dobrou příležitost . Bohužel než jsem stačila zaútočit změnil se v kočku a utekl. Sama sobě jsem zanadávala a rychle se za ním rozběhla. Mířil k východu naštěstí me setřást nedokázal. Za žádnou cenu se nehodlám připravit o moment překvapení. Zarazil ho až dav lidí, nemohl se prez ně dostat, krčil se u keře, vypadal značně vyděšeně, dával si pozor, aby si ho nikdo ze zaměstnanců nevšiml, díky tomu si však vůbec nevšiml mě. Hodila jsem na černého kocoura svůj kabát a zároveň mu vpravila do těla uspávadlo vydrží sice jen 15 minut, ale účinkuje ihned. Pro okolí to vypadalo jakože jsem zakopla a upadla na zem. Sice jsem tím na sebe trochu upoutala pozornost ale díky mému mírně zahambenému výrazů nikdo nenabral nejmenší podezření. Zvedla jsem se ze země s kocourem schovaným pod kabátem a vydala se dál od zraky lidí k okraji zoo. Neměla jsme problém se přez zdi dostat, rychle jsme zamířila do klidné ulice, kde jsem kocourovi ještě přidala dávku anestetik, no tohle vydrží až ke mě na pokoj. Tam jsem zabezpečila dveře i okna, jeho obrany jsem se nebála bude rád, když se první půl hodiny udrží na nahou. Nechala jsem jo ležet na ručníku na stole vedle kytice a ja si sedla do křesla abych na něj viděla. Pokoj byl docela prostorný a v koutě byla velka pokojová květina a sedaci souprava.

THEO:
Chtěl jsem skočit do křoví které bylo vedle mě, mé plány však překazila nějaká věc která na mě spadla.
'Co to...' veškeré myšlenky přerušila bolest když do mě někdo hrubě zabodl jehlu. Trhnul jsem sebou a slabě vymňoukl, přesto si nemyslím, že by mě mohl někdo slyšet kvůli hluku naštvaných návštěvníků.
Poslední co si pamatuji je jak mě někdo zvedl předtím než jsem se propadl do tmy.

Pomalu jsem pootevřel oči, ale všechno bylo rozmazané.
'Kde to jsem..?' potichu jsem začal kňučet protože mě hrozně bolela hlava. Chtěl jsem se zvednout na nohy, ale nebyl jsem schopný s nimi pohnout...tak blízko ke své svobodě a přitom tak nedosažitelně daleko. I přes to že jsem se skoro nepohnul jsem si připadal jako bych právě doběhl maratón. Asi se ještě na chvilku prospím, tentokrát pro mě usínání bylo milosrdnější.
Znovu jsem začal otevírat oči. Avšak nyní mě donutila procitnout nevolnost. Žaludek jsem měl jako na vodě a celkově mi bylo jako by mě přijeli kamiónem. Konečně jsem dokázal vidět aspoň trochu normálně. Tuhle místnost jsem neznal. Nevypadalo to tu jako vědecká mučírna což mě zmátlo. Pomalu jsem pohledem doputoval až k dívce sedící na křesle. Vyděšeně jsem vyskočil na nohy a chtěl utéct, ale nohy jsem měl jako z želé takže jsem docílil pouze toho, že jsem spadl ze stolu na zem. Dezorientovaně jsem se aspoň otočil k místu kde jsem si myslel, že by mohla ona osoba být a začal tím směrem výhružně syčet a prskat, ale nevypadala že by jí to nějak odradilo od toho se ke mně přiblížit.
Tak rád bych se přeměnil do jakékoli jiné formy ale bohužel jsem byl stále příliš slabý a tudíž uvězněných kočičím těle. Bál jsem se co se mnou zamýšlí a na klidu mi rozhodně nepřidávalo když jsem ani v okolí necítil Lumiu.

FÁRN:
Seděla jsem klidně a čistila si svou krásně zdobenou dýku, čekala jsme až se můj host probere. Zatím jsem slyšela jen tiché pomňoukávání. Možná jsem to s těmi anestetiky trochu přehnala, no co, to přežije. Po chvíli to vypadalo docela slibně, ovšem když spadl ze stolu na zem přímo na čumák, vyprskla jsem smíchy a pak že kočky padají na všechny 4. Pomalu jsem se ke kocourovi, který na mě dost nehezky sičel, vydala. Čapla jsem ho za kůži na hřbetě tak, aby mě nemohl škrábnout a opovrhavě se na něj podívala. "No hrozně děsivý." Položila jsem ho zpět na ručník. "Ty jsi té kočičí elegance moc nenabral, že" Jen jsem nad ním zakroutila hlavou a odešla do kuchyně. Samozřejmě jsem po očku pozorovala jeho reakce a pokusy o cokoli. Nalila jsem do sklenice přijme studenou vodu a lžíci v ní rozmíchala bílý prášek. Bylo to něco na uklidnění organismu a taky trochu na pomoc proti té uspávací látce. I se sklenicí jsem se vrátila. Tu jsem položila na malý stolek vedle mého křesla a dala si ruce v bok. "Měl by si se změnit do lidské podoby, nebude ti tak blbě, jo a tohle koukej vypít. Trohu ti to pomůže, ne že by mi na tobě nějak záleželo, ale poslední co chci je, aby ses tu pozvracel" řekla jsem vážně a opět odešla do kuchyně. Jestli to nevypije narvu to do něj násilím. Nehodlám tu mit od něj nějakej bordel. Už začínal vypadat celkem, hmm no živě... No potřebuji k počítači zajedno, chci aby si pro něj někdo přijel a za druhé mě začalo docela zajímát čím, je tak neobyčejný. Mě připomíná spíše podřadný odpad z laboratoře.

THEO:
Cizinka mě popadla za kůži a zvedla nad zem aby na mě lépe viděla. Uraženě jsem na ní jen zamručel a když mě dávala zpátky na stůl tak jsem se po ní trochu ohnal. Sice jen bez drápků ale pro efekt to stačilo. 'Já ti dám takovou kočičí eleganci až se budeš divit' uraženě jsem si složil ocásek vedle sebe a když zašla do vedlejší místnosti tak jsem si začal umývat čumáček packama mezitím co jsem se nenápadně rozhlížel po únikových východech. Jako je tu pár oken a dveře, ale v momentálním stavu bych akorát tak skončil znova na zemi.
Když se ta divná holka vrátila zpátky nesla sebou i sklenici s nějakou tekutinou. Dala mi radu roku o tom abych se změnil zpátky...udělal jsem to protože jsem to chtěl já a ne proto že mi to řekla.
Když domluvila napadlo mě že bych jí to tady zaneřádil naschvál, ale strach z trestu mě donutil takové myšlenky hned zavrhnout. Hnědovláska opět odešla a já se po chvíli zdráhání opravdu přeměnil do své původní podoby. Opatrně jsem slezl ze stolu a ujistil se že ta holka je pryč. Ještě jsem trochu vrávoral, ale podařilo se mi úspěšně do ničeho nevrazit. Trochu nešikovně jsem vzal sklenici kterou přinesla a přičichl si k ní. Smrdělo to hrozně, ale nakonec jsem se přeci jen donutil to s kyselým výrazem vypít.
Sklenici jsem opět položil co nejdále od sebe, když jsem se však narovnával ucítil jsem známou magii. Vesele jsem zastříhal ušima a s úsměvem se otočil na objevující se Lumii nedaleko stolu kde jsem se probudil. Pohladil jsem jí a ona se rozzařila o malinko víc. Sedl jsem si k ní na zem a přitáhl si jí do klína. Její přítomnost mě uklidňuje a tak doufám, že si dá moje únoskyně načas.

FÁRN: Byla jsem ve vedlejším pokoji a snažila jsem se rozjet ten starej krám, který tu byl k dispozici, doufám, že funguje. Na protější straně téhle o dost menší místnosti bylo zrcadlo, díky jemuž jsem mohla pozorovat co provádí ten nepovedenej zvěromág. Aspoň, že poslouchat to umí. Tohle už příště dělat nebudu, není to můj obor, ikdyž se jedná o slabšího zvěromága, který mi nesahá ani po paty. Je to otrava, ještě dávat pozor, aby si neublížil. Tohle nemám zapotřebí. Tak buď chci, aby žil nebo ho zabiju né?..., tohle něco mezi je opravdu pod mou úroveň. No tak, Ať už se toho zbavím. Ta krabice, lidmi nazývaná počítač, už se konečně rozsvítila. Ale i tak jsem si neodpustila podrážděnou poznámku z té převratné rychlosti. Asi mám ještě stále zkaženou náladu od toho kreténa. Od mé práce mě vyrušila přítomnost podivné energie. Když jsem upoutala zrak na toho otrapu, kterému asi teď právě zařizuji mučení s oprátkou, zahlédla jsem tvora, který pohltil veškerou mou pozornost. Jednalo se o vzácné bájné zvíře. Ale jak je možný, že se baví právě s touhle věcí. Velice potichu jsem se zvedla a ukrytá za futry koukala. Bohužel tento byt není nejnovější. V moment, jenž jsem trochu přenesla váhu na druhou nohu zaznělo nepříjemné zaskřípání podlahy. Sakra. V ten moment ono vzácné a pro mne obdivuvhodné zvíře zmizelo. No tak...., Vždyť by se dalo říct, že je posvátný i pro mě. No tak, tohle mě zajímá, spražila jsem kluka pohledem, který nepřipouštěl žádnou výmluvu. "Ten byl tvůj?" V mém hlase jsem jasně dávala najevo svou nadřazenost a je mi fuk jeho reakce, když mi to neřekne, zeptám se znovu, tentokrát s nožem v ruce.

THEO
Mazlil jsem se s Lumii když se ode dveří ozvalo zaskřípání. Lumia okamžitě zmizela a já si jí jedním pohybem strčil za sebe. Nebyla možnost aby jí únoskyně neviděla což mi hned dokázala přímou otázkou. Její tón a výraz byli stejně přísné i když bych řekl, že se jí v očích zaleskla zvědavost. Lumia mi hučela v mysli tak hlasitě, že jsem skoro nedokázal vnímat nic dalšího.
"Nevím o čem mluvíš" vypískl jsem vyděšeně a začal se od ní odsouvat co nejdál to šlo až jsem zády narazil na Lumii kterou jsem natiskl na zeď. Ne že by se jí to líbilo, ale nedovolil jsem jí se ani hnout. Strachem jsem se rozklepal a uši si přiložil k hlavě takovou silou až skoro zmizeli v mých vlasech. Určitě mě potrestá a zase dostanu obojek. Možná mě dokonce vrátí i do laboratoře do mé malé temné klece.
Ruka mi sama vylétla ke krku kde jsem měl obojek. Kůže pod ním byla zvláštně ztvrdlá a drolila se na zvláštní červené kousky zaschlé krve. Z očí se mi spustili slzy kvůli vzpomínkám a strachu, že o Lumii přijdu když se o ní někdo dozví. Ani jsem si nevšiml, že se Lumia dostala spoza mých zad a objevila se přede mnou ve výhružném postoji. Chtěl jsem ji stáhnout zpátky za sebe, ale nenechala se.

FÁRN:
To mě chce tou opovědí urazit, jestli chce lhát mohl se alespoň trochu snažit. Jak mile to řekl postavila se doprostřed futer a věnovala mu pěkně naštvaný nenávistný výraz, ale nic jsem ještě neřekla, skoro ihned začal ustupovat, vypadal hodně vyděšeně, ale já ve svém výrazu zatím nepolevila udělala jsem dva kroky vpřed a založila si ruce na prsou. Vypadal už naprosto zoufale, rozklepal se a s rukou přiloženou na krku na mě civěl. Té památky po obojku jsem si samozřejmě všimla už před tím, ale já tu nejsem od toho, abych někoho utěšovala, Haa... ba naopak. Když ale začal brečel svraštila jsem obočí. "Co blbneš, ještě se ti nic nestalo. Povolila jsem ruce k tělu. "Koukej toho nechat, nebo ti dám k tomu kňourání důvod a jestli se mě ještě jednou pokusíš lhát, tak slz můžeš zařídit rybníček s barevnými kapry." Chvíli na to se před ním objevila ta mrška. Usmála jsem na ni a věnovala ji nebezpečný pohled a postavila se do útočného postoje, v ruce se už třpytila má dýka. Narovnala jsem se zpět a ještě jednou jsem tomu roztomile nasoptěnému tvorečkovi věnovala provokativní úsměv a pohlédla na toho vytřeštěnce. "Odvolej si ho, nebo to roztrhám na kousky před tvýma očima, což nechci" Dýku jsem schovala zpět, ale jestli se ten Yamikui hne, dám mu co proto, ale nezabiji ho, to určitě né. Dokonce i ten kluk se zvedl o několik příček, jen kvůli tomuhle.

THEO:
Cizinka nasadila vražedný výraz a s dýkou v ruce se postavila do zvláštního postoje před Lumii. Poté se jen provokativně usmála a zpátky se narovnala.
Po Lumii jsem doslova skočil když řekla že jí jinak roztrhá. Lumia mi v mysli zaprotestovala, ale nechtěl jsem aby jí ona dívka ublížila. Oba by jsme potřebovali trochu uklidnit. Začal jsem Lumiu hladit mezi ušima a oba nás obmotal svým ocasem. Lumia nepřestávala dívku propalovat pohledem.
"P-ptá se k-kdo jsi-i" vykoktal jsem jednu z tisíců Lumiiných otázek. Zajímalo to i mě ale bál jsem se že když cokoli řeknu přijdou další elektrické rány. Uši jsem nechával sklopené a nad představou dalších trestů mi přejel mráz po zádech.
"Elfka?" až teď mi došlo jak jí Lumia celou dobu v mých myšlenkách oslovovala. "Ty jsi vážně elf?" zaraženě jsem se podíval z Lumii na elfa přede mnou a zvědavě zvedl uši do pozoru.

FÁRN:
No aspoň, že umí poslechnout to umím ocenit. Své zvířátko objal v náručí a já svou dýku zase schovala. chvíli jsem na ty dva koukala. Kluk neměl jediný tušení co se děje a ten tvoreček ze sebe dělá nebezpečnýho, což mě teda spíš, díky jeho roztomilosti, rozesmívalo. Když na mě vykoktal otázku pronesla jsem jen ledovým hlasem. "Ty tu otázky nekladeš" Na to jsem se otočila a v klouzla do kuchyně, kde jsem si do vysoké sklenice nalila oranžovou tekutinu, kterou se výrobci snažili nazvat, jako multivitaminový džus. Když moje uši zbystřili otázku, zda jsem elf. Široce jsem se usmála a naklonila se z kuchyně, tak aby na mě dobře viděl. Protočila jsem zápěstím a loktem v takovém polokruhy začínajíc a u mého břicha a končíc až rozpařením mé ruky, na elegenci přidávali mé prsty a celková ladnost mého těla, navíc jsem na chvilku pozavřela oči.Celé to vypadalo jako taková mírná úklona, kterou jsem chtěla dát najevo pravdivost jeho domněnky a tak nějak se představit. Upila jsem ze své sklenice a vřele na něj ještě jednou nechala pohled. "Něco k pití?" Nehodlám tu dělat někomu služku, ale mučit žízní ho taky nemusím.

THEO:
Na předchozí otázku mi sice neodpověděla ale když jsem se zeptal jestli je elf, vrátila se a vysekla elegantní poklonu. Pak jen s úšklebkem upila ze své sklenice kterou si sebou donesla a aby se neřeklo tak se zeptala jestli nemám žízeň. Vlastně jsem měl hroznou žízeň protože jsem se k vodě těžko dostával a oni mé žízně využívali aby do mě dostali všemožné hnusné směsi různých látek. Trochu ostražitě jsem se po ní podíval a nastražil uši. Lumiu jsem si lépe chytil a posadil se o něco pohodlněji.
"Můžu poprosit o trochu vody?" plaše jsem špitl a podíval se zpátky na zem k elfčiným nohám. Bál jsem se, že bych jí mohl nějak urazit nebo naštvat kdybych se na ní třeba jen dlouho díval navíc když se na mě už začala dívat aspoň o trochu přívětivěji.
Když odešla zase do kuchyně aby mi mohla něco dát tak jsem se nenápadně pootočil na okno nade mnou. Znovu jsem zkontroloval elfku a nechal Lumii vyskočit z mého klína přičemž okamžitě zmizela.
Podíval jsem se na okno a zvažoval jestli mám zkusit utéct. Bohužel mi začalo docházet že i kdyby bylo okno otevřené a dokázal bych utéct...neměl jsem kam jít.

FÁRN:
Když si řekl o vodu, jen jsem lehce přikývla. Docela jsem oceňovala jeho chování. Takhle sním není moc práce, kdyby se tady se mnou chtěl rvát asi by měla vetší problém ho nezabít rovnou. Otevřela jsem skříňku a vyndala z ní docela vysokou úzkou skleničku a napustila do ní vodu z kohoutku. Přišla jsme do ´obýváku´ a zastavila jsem se asi tak uprostřed místnosti. Bylo my jasné nad čím právě teď přemýšlí, ale o dost víc mě zajímá, kde je ten tvoreček. Svraštila jsem obočí a zadívala se zvěromágovi do tváře. "Kam ti utekl, co" Pousmála jsem se. "Hmm to je teď asi jedno. Tady máš tu vodu." Postavila jsem skleničku na malý stolek kousek od něj a obešla ho. Usadila jsem se na pohovce v protějším rohu místnosti a zpražila ho pohledem. "To okno necháš na pokoji!" Dala jsem důraz na má slova, aby mu to bylo dostatečně jasné. "Jako tvoje jméno mě popravdě nezajímá, ale abych začala naší konverzaci něčím jednoduchým, Jak se jmenuješ?" Pousmála jsem se a opřela se zády o pohovku, protáhla jsem si krk a opět zavadila pohledem nad tou hromádkou nepovedeného biologického materiálu. "Tak co mi o sobě řekneš, čím si zajímavá, čím by si mohl upoutat něčí pozornost, chci to vědět, než tě předám, nejde mi totiž do hlavy, proč je o tebe takový zájem, mě připadáš spíš jako nepovedená hromádka..... neštěstí? " Byla jsem docela zvědavá co mi řekne, jestli ze sebe nic moc nevypotí, půjdu odeslat tu zprávu na tom počítači a nebudu se sním víc zabývat.

Theo:
Z myšlenek mě vyvedl příchod elfky s mou vodou. Podíval jsem se na sklenici kterou držela a zmateně naklonil hlavu na stranu. Jak z toho mám pít?... Nebo to možná přelije do nějaké misky...
Zastavila se uprostřed místnosti a podívala se na mě, její otázka mě trochu zarazila.
"Je pořád tady" zmateně jsem se podíval vedle sebe kde jsem cítil, že se Lumia nachází. Lumia mi ihned v mysli začala vysvětlovat, že když se zneviditelní tak nikdo nedokáže zjistit kde je. Stejně jsem nechápal jak je možné, že elfka necítí kde Lu sedí a já ano, ale rozhodl jsem se to nechat být.
Elfka mezitím přešla ke stolku kousek ode mě a položila na něj sklenici určenou pro mě. Asi bych nezvládl kdyby se chtěla přiblížit takže jsem byl víc než rád, když jí položila tam a šla si sednout na nějakou podivnou dlouhou postel. Když si sedala, ještě naposledy jsem přelétl očima po okně. Bohužel si musela všimnout mého pohledu  protože mě ihned zpražila přísným pohledem a ještě k tomu dodala abych to okno nechal na pokoji. Plaše jsem sklopil uši a pro jistotu se odsunul směrem ke stolku, dál od okna. Pomalu jsem uchopil sklenici a pohledem zkontroloval elfku jestli vážně můžu. Když jsem se nedočkal žádné negativní reakce rychle jsem si jí přitáhl k sobě až voda málem vystříkla ven. Začal jsem studovat okraje sklenice a přemýšlel jsem jak se mám dostat k jejímu obsahu. V téhle podobě jsem ještě pít nikdy nezkoušel a nikdy jsem ani nezkoumal jak to dělají lidé.
Z mých úvah mě opět vytrhla elfka když se zaptala na mé jméno. Nevěděl jsem jak mám na něco takového odpovědět tak jsem jen pokrčil ramenami a rychle se snažil zapamatovat všechny otázky co mi položila. "Já nevím" špitl jsem. "V laboratoři mi říkali 'subjekt 728' a v zoo na mě spíš nadávali než že by mě nějak vyloženě oslovovali." zamyslel jsem se nad vzpomínkami z minulosti. Neměl jsem důvod jí lhát navíc takovéhle výslechy byli pro mě celkem běžné.
Ona mě nazvala nepovedenou hromádkou neštěstí...to je asi nejhezčí jak mě kdy kdo nazval. A navíc se usmála! Hned mi to zlepšilo náladu, měl jsem rád když se kolem mě všichni usmívali protože to znamenalo, že mají dobrou náladu a když mají dobrou náladu tak mi nebudou chtít ubližovat.
"Nechápu co myslíš tím 'zajímavý' a navíc se obvykle před lidmi raději schovávám než abych upoutával něčí pozornost." nervózně jsem mrsknul ocasem ve vzduchu a položil si ho do ruky kde jsem si začal hrát se jeho srstí.
"Nikdy o mě nebyl zájem, všichni se mě snaží spíš zbavit" zamumlal jsem potichu. "Proč se ptáš na takové otázky?" zmateně jsem naklonil hlavu na stranu a zvědavě se na ni podíval mezitím co jsem začal zase mrskat ocasem.

Trochu otráveně jsem se vracela domů...k Fárn domů pochopitelně. Byla jsem trochu potlučená, hrdlo nateklé, ovšem nikde žádná krev. Tohle brzy přejde. Hlavní je, že se ta paní nebude muset s nákupem už tahat. Co záleží na nějakém pohovoru nebo konkurzu. Přede dveřmi domu, jsem si opravila poslední pohmožděniny, aby Fárn zase nešla nikoho učit slušným způsobům, načež jsem vešla do domu. S veselým broukáním jsem přiložila prst k zámku. Můj nehet změnil tvar na potřebný klíč, takže jsem jen zatlačila do dveří a se širokým úsměvem otevřela dveře. "Jsem domáááá." Zavolal jsem nadšeně, ovšem nečekala na odpověď. Jasně, že tu Fárn někde je, sháněla něco do práce. Nerada jí do pracovních záležitostí zasahuju...nebo spíš mi dost jasně naznačila, že do nich zasahovat nemám. Stále jsem si pobrukovala melodii písničky, kterou jsem na dnešním konkurzu měla předvést a zamířila ke skřínce. Potřebuju doplnit energii...něco hodně sladkýho a nezdravýho. Vytáhla jsem se na špičky, abych dosáhla na nejvyšší poličku, kde jsem naslepo zašátrala rukou, dokud jsem nenarazila na svoji oblíbenou čokoládovou tyčinku. Roztrhla jsem obal a s chutí se do ní pustila, kráčejíc do druhé části bytu, abych se mohla pořádně přivítat. Uslyšela jsem cizí hlas, něco tu bylo. Něco nového. Neslyšně jsem se připlížila ke dveřím a nepozorovaně nahlédla do obýváku. Vytáhla jsem z kapsy větvičku, která se proměnila v baseballovou pálku omotanou ostnatým drátem. Věděla jsem totiž, že jestli ještě jednou nechám lupiče vykrást náš byt a pomohu jim hledat úspory, aby jim to nebylo líto, Fárn se už bude opravdu zuřit. Připravila jsem si ji na rameno a udělala sebevědomě pár kroků. V tom jsem ji uviděla. "Fuuu! Se mi docela ulevilo popravdě! Jsem měla pocit, že tu něco je, ale tentokrát, už jsem na to byla připravená vážně!" Zazubila jsem se na ni, načež nechala pálku klesnout k zemi abych se o ni mohla opřít, při čemž jsem si znovu hladově kousla do sušenky. Můj pohled konečně zakotvil na našem návštěvníkovi. "Takže tys mi přeci jen dovolila zvířátko!" Vypískla jsem nadšeně a věci v mých rukou zmizely, abych se mohla věnovat tomu podivuhodnému plyšákovi. "Fárn viď, že si ho necháme?" Ptala jsem se a při tom se zářivě usmívala na nový přírůstek do rodiny. "Vypadáš tak heboučce! Můžu si na tebe šáhnout?" Zeptala jsem se té bytosti, podobné elinovi, ovšem s úplně jiným druhem energie. Na odpověď jsem ale nečekala a podrbala ho za ušima. "Budu ti říkat...Fufík!" Oznámila jsem mu slavnostně, načež se mu pokusila otevřít pusu, abych se podívala v jakém stavu jsou jeho zuby.

FÁRN:
Seděla jsem na pohovce a tak nějak čekala co z něho vyleze. Jako tohle jsem fakt nečekala. Zvedla jsem obočí a a výhružně jsem se mu zadívala do tváře. "To jméno měla být jednoduchá otázka. No nevadí pokračuj." Jediné co jsem se dozvěděla bylo, že vlastně nic neví a ještě si dovoluje ptát se. Hodně nepříjemně jsem se na něj podívala a narovnala se přitom v zádech. " Tak mám pocit, že mi tu nemluvíš uplně tak pravdu. Chceš mi namluvit, že podle tvých slov." Pomalu a klidně jsem u toho gestikulovala jednou rukou v malém kroužku, přičemž jsem natahovala prsty a elegantně s nimi pohybovala. " Nejsi vůbec ničím zajímavý a nic neumíš? A proto je na tebe vypsaná odměna." Hmm, Usmála jsem se na něj a zvedla se na nohy. Vytáhla jsem svou dýku a přejela po ni prstem, tak aby si ji mohl dobře prohlédnout a potom se sladce usmála. " Víš některé vlohy se občas mohou aktivovat až v krizových situacích, mám tuto domněnku otestovat nebo mi máš ještě co říct? Z úlisným pohledem jsem se zase posadila a čekala co z něho vypadne. Najednou jsem slyšela klapnout dveře. To bude asi Cassie, což mi její hlasité oznámení jasně potvrdilo. Protočila jsem nad tím oči, neměla bejt náhodou na tom konkurzu. Skoro ihned se zjevila v obýváku s ostnatou basebalkou a MOU sušenkou v ruce. Jen jsem ji pozdravila, tahle reakce byla do minula trošku lepší. "Ty, Cassie to je moje sušenka." Než mi stačila odpovědět už se hrnula k mému zajatci. "Emm Cas...Cassie, nech toho" Vůbec mě nevnímala, byla jak utržená ze řetězu, když už se potom zvěromágovi sápala musela jsem na ni trošku drsněji zvýšit hlas. "Cass, To stačí odstup od něj. Samozřejmě si ho NENECHÁME. Součást mé práce, takže toho ihned nech." Trochu zmateně jsem se na ni podívala. " Co tady vůbec děláš, neměla si být na konkurzu?"

Theo:
Říkal jsem pravdu, ale ona elfka mi nechtěla věřit. Má schopnost mi nepřipadá nijak zvlášť zajímavá aby mohla někoho zajímat. Stahování stínů a procházení skrz ně by mělo patřit do těch nudnějších schopností. Proč ale pořád mluví o tom že mě někdo chce...? Že všech lidí mě napadali pouze lidé z laboratoře. Rád bych se zeptal, ale její pohled veškeré otázky naprosto zamítal. Začala podivně gestikulovat rukou a její pohled ještě více zpřísněl.
"Na mě je vypsaná odměna?" špitl jsem si pro sebe zcela zmateně. Najednou se však zvedla na nohy a já cítil jak se mi napíná snad každý sval v těle. Vytáhla dýku a přejela po ní prstem. Vyděšeně jsem vykulil oči, stáhnul uši do zadu a začal ocasem prudce mlátit ze strany na stranu. Rychle jsem se natiskl na zeď za mnou a strachem bez sebe sledoval přibližující se elfku Lumia začala panikařit jakmile si uvědomila, že mi hrozí nebezpečí, ale bála se znovu objevit. Elfka se sladce usmála, ale tentokrát to nebyl takový uvolněný úsměv jako před tím...tenhle byl temný a děsivý. Srdce mi bušilo tak splašeně, že jsem se bál aby mi nevyskočilo z hrudi mezitím co se mi dech naopak zadrhával. Elfka se posadila kousek ode mě a začala mi říkat, že se schopnosti spouští v krizových situacích. Nemá ani ponětí jak jsem musel držet své schopnosti aby mě nepohltili stíny. Kdybych jimi propadl a nebyl soustředěný mohlo by se stát, že bych zůstal uvězněný v říši stínů a o to jsem rozhodně nestál. Elfka se opět zvedla a šla si sednout, ale nepřestávala mě probodávat pohledem.
"N-no j-já umím..." začal jsem téměř plačtivě, ale přerušilo mě bouchnutí dveří a křik nějaké dívky. Uši jsem trochu narovnal a zaposlouchal se do kroků mířící do kuchyně. Chvíli se nic nedělo a pak najednou do místnosti vpadla nějaká holka se sušenkou v puse a baseballkou v ruce. Vyděšeně jsem sebou trhnul a napjal se ještě víc. Jenom otevřla pusu začala mluvit hrozně rychle a nějak moc nadšeně. Baseballka jí vypadla z rukou na zem a pak přesunula pohled na mě. V očích jí zajiskřilo a okamžitě se rozběhla ke mně. Zděšeně jsem se ještě více nalepil na zeď a úplně ignoroval co říká. S obrovským úsměvem přiběhla ke mě a začala něco říkat o nějakým zvířátku. Než jsem se vzpamatoval z toho že je tak blízko začala mě drbat za ušima. Nejdříve jsem plánoval že jí poškrábu a syčením odradím, ale to drbání bylo překvapivě příjemné. Zavřel jsem oči a uvolnil se. Dokonce jsem začal i příst jak to bylo příjemné. Naklonil jsem se blíž k ní a spokojeně si užíval její pozornost. Zaslechl jsem něco o nějakém fufíkovi...ať je to cokoli...V tom mě přestala škrábat a otevřela donutila mě otevřít pusu. Nevrle jsem se jí vytrhl a trochu se naježil, co chce sledovat na mých tesácích to nechápu, ale nebylo mi to příjemné. Trochu uraženě jsem se odsunul a pohledem střelil po elfce. Obě o mě mluvili jako bych byl nějaký pes. Přesto jsem se myšlenkami vrátil k tomu komu mě chce prodat a co za lidi by si mě mohlo chtít vůbec koupit. Už jsem ale její trpělivost pokoušel dost a tak jsem raději mlčel aby na mě znovu nevytáhla nůž.

Fufík se mi bohužel vytrhl z ruky, při čemž jsem se na něj na oko zamračila. Hned na to jsem ho ovšem znovu začala drbat za ušima, což mu bylo, jak se zdálo příjemné. "Jasně...šušenky šušenky.... kdo máááá šušenkuuu??? FUFÍÍÍK!" Šišlala jsem na něj, při čemž absolutně nevnímala, co to vlastně Fárn říkala, no ani moc to, co říkám momentálně já. Z nadšení mě vytrhla až Fárn, když mi dost rázně řekla, že si ho nenecháme. Naprosto dotčeně jsem se na ni otočila, s tím nejtragičtějším výrazem ve tváři, jaký jsem na ní dokázala vytvořit. V očích se mi objevily jako na povel velké slzy a já se s nimi podívala do světla, aby byly pořádně vidět.Přestala jsem s drbáním a místo toho mu šťouchla do ucha. "Tvoje práce? Fárn, to nemůžeš! Já si s ním právě vytvořila to...ehm...pouto...citový..." Na to jsem se k němu znovu otočila a začala ho drbat pod bradou. Nahrané slzy byly ty tam, místo toho je vystřídal zářivý úsměv. "Navíc je Fufík už vlastně součástí rodiny, takže se ho nemůžeme zbavit." Po těch slovech, jsem se dotkla jeho krku, na kterém se mu rázem objevila zlatá známka ve tvaru kostičky se jménem "Fufík". Téma se stočilo k mému dřívějšímu návratu...oh...jak nečekaně. Proč to tý Fárn vždycky dojde? Trochu odevzdaně jsem pokrčila rameny. "Hmmm...jo,dobrý...stejně to není nic pro mě. Navíc se teď musím věnovat Fufíkovi takže..." Pravda byla ovšem taková, že jsem na smluvené místo vůbec nedorazila, při cestě se mi totiž přihodila menší nehoda. "Budu ho cvičit a mazlit a drbat a krmit a zase mazlit a zase drbat." Broukala jsem si spokojeně, zatímco jsem obdivovala svého nového mazlíka.

FÁRN: Když se na mě Cassi dotčeně podívala, že si chce Zvěromága nechat hodně nepříjemně jsem se na ni podívala a i přes její kňourání, jsem nechtěla polevit. "Slzy, jo, to na mě neplatí, prostě ne!" Cassie vypadala, že mě moc nevnímá a z mého zákazu si taky nic moc nedělá. Ale já se přemluvit nenechám, ona mi způsobuje dost problému, žádného potrhlého zvěromága doma mít nebude. Ona stačí. Když se té věci na krku objevila známka hodně naštvaně jsem se na oba podívala. Doufám, že Cassie neublíží, nebo si to ode mě šeredně odskáče. Co se toho jejího konkurzu týče, poznala jsem, že mi kecá, něco se ji přihodilo, vypadá totiž dost zklamaně. No, to z ní půjdu páčit až později. Rychle jsem se zvedla na nohy a zamířila k těm dvou. "Já ti ukážu, jak jde to pouto lehce přetrhat." Přistoupila jsem k ní a chytla ji za rameno, vytáhla jí na nohy a popotáhla o několik metrů od toho malýho parchanta. "Cassie, nebudeš mít zvěromága, jako domácího mazlíčka." Při těch slovech jsem spražila ten odpad pohledem. Zdvihla jsem ukazováček a namířila ho Cassie do obličeje, nepříjemným tónem jsem si snažila získat veškerou její pozornost. "Už několikrát jsme ti říkala, že se mi nemáš motat do práce, a jestli to budu muset říct ještě jednou, tak se opravdu naštvu." Pustila jsem její ruku a výhružně se na ni podívala. "A teď zmiz!" Otočila jsem se na zvěromága. "A ty se nehneš, rozuměls!" Když jsem se rozhodla vrátit se na gauč, ucítila jsem na noze poryv větru. Ten tvoreček. "A ty se mi opovaž motat pod nohama nebo si tě najdu a udělám z tebe cedník na špagety." Řekla jsem, tak nějak do prostoru a znovu pohledem zavadila o tu hnusnou bytost válící se mi na koberci. Tak nějak jsem dostala na něco chuť, to asi k vůli těm špagetám.

Theo:
Ta zvláštní dívka si mě přitáhla zpátky a začala zase s drbáním za ušima. Přistihl jsem se jak jsem znovu začal příst a spokojeně se usmál. Dívka na mě začala šišlat ale nevadilo mi to, dokud mě bude drbat může si dělat co chce. Pak se ale odtáhla a dotčeně se podívala na elfku přičemž mi šťouchla do ucha. Rychle jsem ucho stáhl dozadu a uraženě zamrskal ocasem. Dívka s hranými slzami naklonil a hlavu a podívala se někam pryč. Pak však slzy zahnala a začala mě drbat pod bradou. Po zádech mi přejel mráz a já spokojeně zvedl hlavu aby měla lepší přístup. Líbilo se mi že říkala něco o rodině i když jsem nevěděl co to rodina je. Znělo to hezky a zároveň se mi věnovala...to přeci nemohlo být nic špatného. Nějak mi nešlo do hlavy proč pořád opakuje to divné slovo 'fufík' ale pak rukou zavítala na můj krk. Trhnul jsem sebou když jsem ucítil chlad obojku s nějakým přívěskem. Vyděšeně jsem si sáhnul na krk. 'Už znova ne...' zoufale jsem si povzdechl. Rozhovor dvou dívek se náhle stočil na téma nějakého konkurzu. Moc jsem tomu nerozuměl ale ta co mě drbala posmutněla a to se mi nelíbilo. Hlavu jsem jí strčil pod ruku a tím si vyžádal další drbání. Elfka naštvaně vstala a druhou dívku ode mě odtrhla a odvedla na druhou stranu místnosti. Smutně jsem zakňučel a podíval se co tam vymýšlí. Ta druhá dívka se jmenuje Cassie! Hezké jméno. Mou radost ale hodně rychle vystřídala nervozita z elfčina naštvaného pohledu. Pak jako by se svrhla lavina a elfka začala Cassie vyhrožovat aby se jí nepletla do práce a zmizela. Pak se otočila na mě zavrčela že se nesmím ani hnout. Uši jsem sklopil k hlavě až se ztráceli ve vlasech, přikrčil jsem se a cítil jak mi strachy vhrkli slzy do očí. Lumia mi v mysli zaklela a skočila elfce k nohám za účelem ji kousnout ale zapomněla že je pořád ve světě stínů takže jí nemůže nijak ublížit. Nemám tušení jak ale elfka si toho musela nějak všimnout. Zavrčela na Lu a provrtala mě pohledem. Strachy jsem se rozklepal. Už jsem to nezvládal, ignorol jsem elfčino předchozí varování a během vteřiny se změnil do podoby kočky. Se staženým ocasem jsem se rozběhl a prosmýkl se mezi elfčinýma nohama a skočil pod skříň. Stíny se kolem mě stáhli tak perfektně, že ze mě nebyl vidět ani chlup. Lumia si zalezla ke mně a v neviditelné formě se ke mě z boku přítulila.

"Neposlouchej ji Fufíku, ona to tak nemyslí, to víš, že tu s námi můžeš zůstat." Švitořila jsem spokojeně, ačkoli se mi Fárn snažila naznačit, že ho tu nechce. Však ona i zvykne. Samozřejmě jsem se nechala odtáhnout, nemám ve zvyku, se s někým přetahovat. Navíc měla větší sílu... Přesto jsem však její ruku, ze svého ramene setřásla a vzdorovitě se na ni podívala. "Je mi líto, to pouto je nezničitelné, jestli jim ho vydáš, nemám už důvod žít!" Při těch slovech jsem si dotčeně přiložila ruku na srdce. Hned jak znovu začala mluvit o tom, jak něco nebudu mít, přestala jsem ji vnímat a znovu se zářivě usmívala na svého nového kámoše. Při zmíňce o práci, jsem však trochu svraštila obočí, brzy mě to však přešlo, když jsem Fárn naprosto vážně odpověděla. "Máš pravdu, vezmu Fufíka ven, abychom tě nerušili a ty jsi mohla klidně dál pracovat." Po té jsem ji s vděčným výrazem chytla za ruku, ve které jsem vytvořila novou sušenku. Její prsty jsem pak jemně sevřela, načež na ni s dramatickým výrazem ve tváři pohlédla a dojatě přikývla. "Tak to bude nejlepší. Nezapomeň, že když máš hlad, nejsi to ty." Následně jsem jí na sevřenou pěst se sušenkou poklepala, načež její ruku pustila. Další nadávky ani výhružky už šli tak nějak mimo mě. To prostě Fárn občas tak dělá, každý má přeci něco. Mou pozornost ovšem znovu upoutal Fufík, který se teď k mému překvapení změnil v kočku a zamířil pod skříň. "Fárn! On se tu zabydluje! To je tak pěkný! Počkej, vysvětlím mu, jak to tu chodí, aby se pod tou skříní neztratil." Nečekala jsem na ničí odpověď, prostě jsem udělala skok směrem ke skříni, během kterého se změnila v černou kočku se zlatýma očima, krátce na to jsem sama zmizela ní. K mému překvapení tu však nebylo nic k vidění, až na fůru prachu. Zmateně a dost zděšeně, jsem zavolala do tmy. "On zmizel! Unesli ho!" Pochopitelně se mi z hrdla vydralo, pouze mňoukání, což jsem si momentálně opravdu neuvědomovala. Mířila jsem tedy kousek blíž ke stěně, při čemž mi došlo, že ho tu stále cítím. Jenže kam zmizel?

FÁRN:
Tak nějak jsem byla na odchodu spět na pohovku a považovala věc za vyřízenou. Najednou mě však Cassie popadla za ruku a co si mi vložila do dlaně, kterou zavřela a s divnými slovy na ni poklepala. Zůstala jsem na ni zmateně civět, mezitím mi pod nohama proběhla černá kočka, tedy kocour- můj zajatec a schoval se pod skříň, No sláva. "Cassie, co to má znamenat." Otevřela jsem dlaň a koukala na sušenky, kterou mi do ní vložila. Cassie najednou skočila pod skříň za zvěromágem už v podobě kočky. Odložila jsem sušenku na stůl a naštvaně se založenýma rukama na prsou promluvila. "Koukejte oba vylézt!" Ale nikdo se neukázala místo toho jsem zaslechla dost podivné mňoukání. "Tak tohle teda né, už vás mám tak akorát dost." Horko těžko jsem odsunula skříň a tam k mému překvapení našla jen jednu kočku, která měla zlatá očka. "Cassie, ty už mě pěkně štveš, tohle si s tebou ještě vyřídím." Načež jsem k ní hodně rychle vymrštila ruka a zvedla ji za kůži na hřbetě, tak aby mě nemohla poškrábat, protože tohle se jí uplně líbit nebude. Donesla jsem jí do vedlejšího pokoje, kde jsem s ní praštila na postel a rozzuřeně řekla. "Tady zůstaneš a běda ti, jak mě neposlechneš." Hned na to jsem práskla dveřmi a vydala se do obýváku. Sice jsem ho neviděla, ale cítila jeho přítomnost. Navíc jsem si byla vědoma zamčených oken a dveří. Takže mu dám chvíli na to, aby se objevil sám, jestli se neobjeví najdu si ho a asi ho trošku přiškrtím, aby si tolik nevyskakoval. "Počítám do tří, koukej se vrátit, tam, kde jsem ti řekla, že máš zůstat, nebo si tě budu muset najít sama." Ještě jsem očima přejela přes byt a zvedla ukazováček se slovem "jedna".

Theo:
Viděl jsem jen nohy obou dívek a slyšel jak se o něčem dohadují, pravděpodobně o mě. Cassie, aneb ta milejší z těch dvou se během jednoho kroků změnila do černé kočky se zlatýma očima.
'Ona je stejná jako já?' zmateně jsem se podíval na ní podíval, přesto jsem nevydal ani hlásek a víc se přitiskl na zeď. Cassie přiběhla za mnou, ale pochopitelně mě nemohla vidět. Vyděšeně zamňoukala a ještě se přiblížila. Stála jen pár centimetrů ode mě takže jsem se pro jistotu více přikrčil a Lumiu donutil aby se běžela schovat do stínů pod gauč. Elfka nebyla moc nadšená z naší přítomnosti pod skříní a tak zavelela abychom okamžitě vylezli. To ovšem opravdu nebylo něco čeho bych momentálně byl schopný. Strachem jsem na místě ztuhnul a drápky zaryl do koberce. Najednou se skříň otřásla a začala se posouvat. Málem mě skřípla mezi zeď a nohu skříně takže jsem byl nucen skočit do vedlejšího stínu pod skříní. Cassie takové štěstí bohužel neměla a tak jí elfka chytila za kožich a šla jí odnést někam pryč. Při té příležitosti jsem se rozběhl napříč pokojem a schoval se do nějaké poličky za květináčem s kytkou. Stíny jsem stihl stáhnout těsně předtím než se elfka vrátila. Lumia se vydala na průzkum pokoje aby našla unikový východ mezitím co já se dále skrýval. Kdybych tu zůstal dostatečně dlouho dokud by Lumia nenašla východ potom by byla hračka se tam prosmýknout, jakmile budu venku proměním se v havrana a už mě nikdo nikdy neuvidí. Mé plány překazila opět elfka. Její věta mi nahnala strach z neuposlechnutí rozkazu, to byl jeden z nejhorších trestů jaké jsem kdy dostal. Zotavoval jsem se několik dlouhých týdnů než jsem byl schopný se znovu bez problémů hýbat. Přes hřbet mi přejel takový mráz až jsem se musel oklepat ale bohužel jsem přitom drknul do květináče který začal padat a jeden z listů květiny se zahákl do obojku od Cassie. Květináč mě silou vytáhnul ze stínů a stáhl mě sebou k zemi. Dopadl jsem sice na všechny čtyři ale když se na mě upřel elfčin pohled vyděšeně jsem sebou škubnul a tím přerval obojek. Netušil jsem že by mi někdy mohlo být líto když se zbavím obojku, ale opak byl pravdou, vzpomněl jsem si na Cassiin šťastný úsměv když si mě prohlížela s mým novým obojkem. Nechtěl jsem jí kazit radost i když jsem obojky nesnášel protože přinášeli jen bolest. Když už si mě ale elfka všimla bylo by hloupé snažit se dál schovávat tak jsem se odevzdaně vrátil na původní místo pod oknem a vrátil se do původní podoby. Smutně jsem se podíval na elfku která mě určitě dá k těm zlým lidem a já s tím nemůžu nic udělat. Lumia prošmejdila snad celý pokoj ale okna byla zamčená a dveře zrovna tak. Žádná ventilace a do trubek bych se nevešel. Bylo tu jedno místo u stropu kde se drolila omítka protože si za ní udělala nějaká kuna noru, ale dostat se tam by bylo zdlouhavé a náročné.