Zareth/Fárn/Ytia

Fárn: "UAAAA!" Vyjekla jsem v doprovodu silného škubnutí celého těla. Hlasité rány, které se ozývaly snad ze všech stran doplněné silným zábleskem bílého světla mě doháněly k šílenství. Musím pryč, pryč od té hrozné bolesti a zvuku, který mě asi brzo připraví o sluch. Cukala jsem celým tělem a snažila se postavit a utéct od zdroje téhle podivné magie. Proč to vůbec nejde, jako bych byla svázaná. Kdo to udělal. Musím pryč! Trvalo mi několik vteřin, než jsem se ze strašlivého probuzení vzpamatovala a došlo mi, že jsem dlouhou řádku metrů nad pevnou zemí v náruči toho tyrana. Né že by mě to nějak uklidnilo, ale pokusy o útěk nahradilo pevnější sevření Zarethovi ruky a jaká si křeč všech svalů, které mi zbyly ještě v celku. Oči mi těkaly všude kolem nás ve tváři s grimasou plnou strachu. Nemám zdání, jak jsem se tu ocitla, vždyť ještě před ani ne minutou mě do rukou tlačila zem zarostlá ostrými stébly trav. Myšlenky v mysli se mi ne a ne urovnat, jako stádo ovcí rozutečených po skalnatých horách. Hlasité rány ohromných blesků vždy na krátký okamžik ochromily můj sluch a oči neustále mrkaly mezi záblesky světla. Tep mi prudce stoupal a já jen těžce lapala po vzduchu, kterým jsme sice proplouvali, ale do plic se mi nedostával. "Zarethe!" Ozvalo se z mého hrdla při záblesku těsně vedle nás, jako bych snad věřila, že on s tím něco zmůže. Hlava mi spadla ještě blíž k němu a křečovitě zavřela oči. Ta chvíle byla nekonečná, nebo mi to tak alespoň připadalo. Konečně! Rány více měně ustaly, ale v uších mi ještě stále pískalo, vzduch už kolem mě přestal svištět, jak kdyby se snažil předběhnout letící šíp. Trochu jsem se zklidnila, ale oči pootevřela jen málo. Dala se do mě hrozná zima. Déšť, který předtím skoro unikal mé pozornosti mě promáčel až na kůži. "Zarethe?" vypadlo ze mě skoro neslyšně, stále mě totiž držel a já opět začala pociťovat onu únavu, jež mě skolila prvně a hned několik metrů nad zemí, jak jsem si právě vzpomněla. Tentokrát bych tu postel docela uvítala a hlavně se musím převléknout. Na vysvětlování toho, jak se věci mají, mi už ale nezbývala síla, proto jen bezmocně vysela v jeho sevření a trpělivě čekala až mě teda pustí.

"No? Něco k proclení?" Zeptal jsem se otráveně elfky, jež měla neustálou potřebu opakovat mé jméno. Zdálo se mi, že se začínala klepat. Nejsem si sice jist, jestli zimou, či únavou, ale celkem jasně si bude muset před výpravou ještě odpočinout Pfff...brzda jedna. Dám jí čas do zítra, déle ne. Když to bude nutné, klidně ji na místo donesu. Snad do té doby nezdechne. Stáhl jsem křídla a zamířil s Fárn do pokoje, kde trávila čas naposledy. Promočená se zdála kompletně, ale na rozdíl ode mne to pro ni spolu s četnými ranami i únavou představovalo nebezpečí. Abych se vyhnul případným protestům, uvedl jsem ji do bezvědomí, vysvlékl s mokrého oblečení a uložil pod deku do postele. Přestal jsem jí bránit ve vnímání okolného světa a hodnou chvíli přemítal nad tím, jestli bych měl zařídit ještě něco. Úzký proužek kouře z vyhaslého krbu mne upozornil na možnou zimu v místnosti. Vzhledem k tomu, že v místnosti bylo lehce nad nulou, sice nechápu, co by si představovala, ale během pár vteřin již zařídil oheň nový. "Pfff...rozmazlenec." Zamumlal jsem si pro sebe a vytáhl ze skříně nějaké ženské oblečení, jehož původ mi není znám, to následně hodil na kraj postele a sám se zamířil převléknout z odporně nasáklých věcí.

Fárn: Po nějaké chvíli se vzduch kolem nás uklidnil a já i přes rozmazaný obraz sotva pootevřeného oka, rozpoznala Zarethův dům, alespoň myslím, nějaký dům to je určitě. Promočené oblečení mě nehezky studilo na kůži a já už se nemohla dočkat až se trochu zahřeju. Snažila jsem se držet při vědomí a nějak vnímat mé okolí, ale brzy se mi obraz rozplynul úplně a moji mysl zahalila černá tma. Když se oči, za doprovodu dlouhého tlumeného kníknutí, zase otevřely, byla situace jiná. Nějak jsem se ocitla v posteli... nahá. Trvalo mi, než se myšlenky srovnaly a já si vzpomněla, co se stalo. Normálně bych Zarethovi věnovala pěknou nadílku nadávek a výčitek za to, že si mě dovolil svléknout, teda jestli to byl on...určitě no... já si to nepamatuju. Přemítala jsem s mírně svraštěným obočím. Zpět k věci, určitě do byl on. Vzhledem k okolnostem a faktu, že ty věci byly nacucané vodou, ho můj vztek minul navíc, momentálně by bylo pro mě těžké vyslovit byť jen jediné slovo. Peřina byla nepředstavitelně těžká, takže by měla být i teplá, celé mé tělo se ale nepřestávalo chvět a zuby vydávat cvakavý zvuk, jak o sobe narážely, bez ohledu na to, jak mě to bolelo. Najednou k mým uším dolehnul uklidňující praskot ohně a jeho světlo mi pomohlo rozeznat ve tmě siluetu démona. Utíkat se mi před ním už nechtělo, nechtělo se mi hnout ani ukazováčkem na mé ruce. Čas od času se z mého hrdla ozvalo tlumené sténání, zraněních bylo spousta a já cítila uplně všechny. Oči propalovaly Zarethovu tvář přesně do doby, než za sebou zavřel dveře, pak se mi konečně dostalo klidu. Usnula jsem tvrdě, jako bych se už neměla probudit.

Stáhl jsem ze sebe promočené oblečení a prozatím ho ponechal na podlaze. Mezitím, co jsem prohledával své spisy, mapy a poznámky k naší cestě, rozzářil jsem tetování ze své pravé podoby, abych mohl osušit také sebe, přičemž se nezdržoval od práce. Otiskl jsem si mapu v paměti a nezapomněl na možné hrozby, které by nás v tomhle lese mohly, tedy především mne potkat. Obecně mě magické bytosti a místa podobná tomu, kam míříme nemají v lásce, třeba mi ale pomůže mít po ruce elfa. Hmmm...dlouho jsem neměl elfskou duši, snad to ještě chvíli vydržím, zvlášť teď, když tak skomírá. Byla by obrovská škoda vyplýtvat jí, když má v sobě tak zatraceně málo života. Však on její čas přijde. "Zyro, jdi dohlédnout na našeho...hosta, aby nám zase někam nechtěla pláchnout, ty její sebevražedný sklony mě vážně přestávají bavit." Pokynul jsem přízraku, jež se zjevil vedle mě a ten bz dalších otázek nanejvýš důležitě zamířil ke dveřím. "Ještě něco...Zeptej se tý ušatice, jestli si nedá čas, ať si nemyslí, že snad nemáme vychování. Nehodlám cestovat s někým, komu visí sopel u nosu. Je to nechutný." Zyra se změnila v temný kouř, proklouzla pod prahem dveří, načež zmizela u elfky v pokoji, kde předala můj vzkaz v podobě stínového...kouřového divadla. Já na sebe zatím navlékl nanejvýš pohodlný, brokátový, župan černé barvy s stříbrnými ornamenty i listy vinné révy a fialovomodrými hrozny. Docela by mě zajímalo, kde k němu přišel ten, co ho nosil přede mnou. Když jsem dostatečně zkrášlil svůj odraz v zrcadle, sám jsem zamířil dolů do kuchyně a čekal na to, co mi poví Zyra.

Fárn: Ze spánků mě vytrhl nepříjemný vtíravý pocit, jako by mě někdo sledoval. Unavené oči se mi otevřely, v tu chvíli jsem sebou nepříjemně cukla a mráz mi přejel po zádech. Byla tam, temný přízrak zírající mi do tváře. Dřív než ze mě vypadlo jediné slovo, ďábelské stvoření začalo se svým ohromujícím představením. Značnou chvíli jsem přemítala, co by mělo být mou odpovědí, ale nakonec jemně přikývla a chraptivým tichým hlasem dodala. "Ráda" Moje oči ji propalovaly po celou tu dobu, dokud nezmizela za zavřenými dveřmi. Rozhlédla jsem se po pokoji a tentokrát mou pozornost upoutal slabý dohořívající plamínek. Umrznout se mi tu zrovna dvakrát nechce, musím jít přiložit. Celé tělo mě neskutečně bolelo a pálilo, proto mi trvalo značnou dobu než mě mé nohy donesly ke krbu s dekou hozenou přes rameno. Po nějaké chvíli už plamen divoce plápolal. Hlava mi spadla do rozklepaných rukou, ale chtěla bych zpátky do postele, ta zem je chladná i přes tu deku. S vypětím svých sil jsem dokulhala do postele a opřela se o vysoké dřevěné zdobení postele. Z hrdla se mi pravidelně ozval tichý sten. Zranění mě neskutečně vysilovala a u nosu se objevila kapička krve, která mě šimrala na kůži. Obraz se zdvojil a přes unavené oči opět začala padat víčka, ale já usnout nechtěla, co když zase přijde. Snad ta snaha byla k něčemu a ten hloupý oheň nezačne vyhasínat.

"Aha a co si přesně myslí, že teď jako přesně budu dělat? Nosit jí čaj? Jsem snad nějakej sluha?" Zyra se na mě dívala dost nechápavě. Z jejího představení jsem jasně pochopil, co si o tom celém myslí. "Vždyť jsi jí to sám nabídl ty šiško." Jen jsem se na svůj přízrak zakřenil. Pochopitelně měla pravdu, mě však tohle jednání není zrovna blízké. No...jestli se jí po tom čaji uleví...nejspíš s tím dokážu žít. "No jo...vždyť já vim...ehehe ale zase mražený elf by se během cesty nebránil, nejedl a nezdržoval." Nadhodil jsem pobaveně, jenže Zyra po dnešku na mé vtipy neměla náladu. "Jsi někdy vážně hroznej suchar Zyro víš to?" Konstatoval jsem po té, co se setkal s jejím značně otráveným výrazem a již s čajem v ruce zamířil do Fárnina pokoje. Zyru jsem ještě poslal pro bylinou mast, kterou mi připravil mág. Neslyšně jsem otevřel dveře místnosti a přikradl se k posteli Fárn. Elfka kupodivu nebyla na svém místě, místo toho se držela postele. Nejprve jsem odložil hrnek s čajem na noční stolek, načež zamířil k zachumlané, zesláblé elfce. Vzhledem k tomu, že bylo nutné zkontrolovat její rány, jsem se nijak neostýchal a serval z ní přikrývku, kterou hodil do postele, po té kritickým pohledem zhodnotil její zubožené, nahé tělo. Byla jí skoro škoda...jen skoro. Tou dobou už vstoupila do pokoje i Zyra s mastí, kterou jsem si od ní vzal, načež svůj pohled znovu nasměroval k Fárn. "Takže...budeš držet nebo tě mám znovu uspat?"

Fárn: Můj sluch upoutaly až podezřele tiché kroky. Dveřmi procházel Zareth s hrnkem v ruce a můj zrak ho probodával skrz na skrz. Seděla jsem tiše a nehnutě, jako bych snad věřila, že se schovám pod deku a on mě neuvidí a zase odejde nebo bych se možná ještě mohla schovat pod postel, vešla bych se tam, on třeba ne. Než jsem se rozhodla, démon odložil hrnek a přibližoval se ke mě. Čelo mi polil studený pot a s každým jeho dalším krokem mi proběhl mráz po zádech. Co po mě chce, ať jde pryč....prosím. Znělo mi v hlavě pořád dokola. Křečovitě stiskla peřinu ve svých dlaních, když se ke mě naklonil. K mému překvapení mi hrubě peřinu sebral, že mě skoro povalil na zem. Z mého hrdla se ozvalo hlasité bolestné zasténání, kolena si přitáhla troch víc k tělu a celá se schoulila, tak abych zakryla co nejvíce své holé kůže. Takové hovado jako je tenhle démon jsem asi ještě nepotkala. Vyděšeně jsem mu hleděla do tváři, jen na okamžik se ohlédla za přicházejícím přízrakem. Srdce mi bušilo, div nevyskočilo z hrudi. Na svou otázku ale odpověď nedostal. Tiše jsem seděla a modlila se aby odešel. Nechci aby na mě šahal, nechci aby se mě dotkl, nechci aby na mě zíral, nechci cítiti tu jeho jedovatou magii. Kéž by se dalo utéct.... bránit se, ale svaly se mi klepaly už jen ze snahy udržet se v sedu.

Dal jsem jí ještě trochu času k tomu, aby mohla zareagovat na moji otázku, odpovědi se mi však nedostávalo, proto jsem jen pokrčil rameny a dotčeně si odfrkl. Odpověděla mi už jen tím děsným rykem předtím. Přišlo mi zbytečné o čemkoli se s ní bavit a už vůbec neměl náladu na její neustálý vřískot. Jednu z důležitých žilek v její hlavě jsem tak přerušil, čímž ji zbavil vědomí, položil ji na postel a dal se do práce. Ran na těle měla zatraceně mnoho a samozřejmě by nemusela dopadnout takhle, kdyby alespoň rozumně spolupracovala. Tímhle mi jen přidělává fůru práce. Pečlivě jsem jí tou mastí potřel každou ránu a doufal, že už se konečně začne zlepšovat. Následně ji znovu přikryl pod deku, aby si snad nemyslela...nevím co. Pohodlně jsem se usadil na židli a nechal Zyru natáhnout se u mých nohou, jako překrásnou, děsivou neustále se vlnící svingu u stolu a povolil magické sevření, aby mohla znovu procitnout. Když mi přišla dostatečně při vědomí, naprosto nevzrušeně jsem jí oznámil. "Na stole máš čaj. Zahřeje tě."

Fárn: Zírala jsem mu do očí a snažila se z nich vyčíst i tu nejmenší drobnost, která by mi mohla pomoci. Najednou mou mysl pohltila tma. Hmrrrm. Krásná sametová tma, ticho a odpočinek od bolesti, nevydrželo to ale dlouho tělo jsem zas začala dost cítit, ale musím přiznat, že se to možná trochu zlepšilo. Z mého hrdla se ozvalo tlumené zamručení ve chvíli, kdy mě studené měsíční paprsky pohladily po tváři. Očka se mi otevřela a zaostřila na šedý strop nade mnou. Hmmm postýlka. Uvědomila jsem si záhy a neřešíc kde to vlastně sem, nechala víčka opět spadnout, abych si mohla ještě trochu odpočinout, přece jen mi je stále mizerně. V tu chvíli se ozval, měla jsem pocit, že vyskočím z kůže. Zarethův hlas mě za silného škubnutí celého mého těla pěkně rychle vrátil do reality. Vytřeštěné oči se zaměřily na jeho tváře. Dlouho mi trvalo než mi význam jeho slov zpětně došel, ale asi mluvil o čaji, což přijde opravdu v hod, mám opravdu velkou žízeň a zima je tu pořádná, ale nevím co mu mám na to asi odpovědět, proto jen ztuhle vyčkávala až ode mě vypadne, navíc nejsem si jistá, zda si od něj můžu něco vzít, co když mě chce k tomu všemu ještě otrávit.

Ona je opravdu ten nejdivnější tvor pod sluncem. Nejdřív chce udělat čaj a když jí ho tedy milostivě přinesu, čumí na mě jak tele na nový vrata. Jistě, stále je tu ta věc s mastí, ale mohla by už mít dost rozumu k tomu, aby věděla, že se ji zabít rozhodně nesnažím. Alespoň ne teď. Trochu jsem se zamračil, aby pochopila, že se mi její chování vůbec nezamlouvá. Jestli nebude vypitý, až se vrátím opravdu se urazím. Neřekl jsem jediné slovo a zvedl se od stolu, zatímco Zyra stále zůstala na svém místě. Bude ji hlídat a informovat mě o každé hlouposti, kterou by chtěla provést, sám se zatím dojdu najíst. Zmizel jsem tedy ve sklepě, kde se posílil na blížící se cestu. Rozhodl se však dát elfce ještě pár hodin, proto se uvelebil n křesle v salonku a pročítal jednu z historických knih o lese, kterým povedou naše kroky.

Fárn: Můj nejistý pohled doprovázel démona až do chvíle, kdy za sebou zavřel dveře. Z mého hrdla se vydralo dlouhé žalostné vzdechnutí načeš přízraku věnovala nepříjemný pohled, že tu zůstala se mnou. No co furt lepší než se dívat na toho kreténa. Při pohledu na hrníček jsem těžce polkla a přemýšlela, jestli je opravdu dobrý z něj pít. Žízeň byla ale obrovská. Rozklepané prsty nejistě uchopily krásně zdobené ouško hrnku, který následně objala celými dlaněmi a položila jej na deku do klína. Vychutnávala jsem si ten příjemně hřejiví pocit. Nevypadá špatně. Čichla jsem k jeho obsahu a snažila se rozpoznat každou látku, ale krom voňavých bylinek, nic nenašla. Po dalších několika minut přemítání jsme si nakonec trochu srkla. Není špatný... Ale jeden malý doušek mou žízeň neuhasil. Po chvíli ve mě zmizela téměř polovina hrnečku. "Proč tak koukáš" Vypadlo ze mě tiše, přičemž můj zrak probodával Zyřinu tvář. Přece jen není tak děsivá jako Zareth. "Kde máš míček... hmmm." Ne že bych si sní teď chtěla hrát, ale mohla by ho jít hledat, abych od ní měla taky pokoj.

Zyra zkoumavě pozorovala Fárn, která se zjišťovala, jak moc se jí snažím zbavit, když na ni však Fárn promluvila zkoumavě, si ji prohlédla a oznámila elfce pomocí svého vlastního druhu komunikace. "Hlídám tě. Jsi můj zajatec." Prohlásila hrdě, načež zavlnila kouřovým ocasem. Při zmíňce o míčku však položila hlavu na zem a ani se nehnula, přestože si totiž moc přála se za ním znovu rozběhnout, dobře věděla, že to má zakázané. "Házení míčků je pro šišky...Já jsem přízrak děsně vznešený." Dodala ještě, přičemž se nanejvýš důležitě narovnala a načepýřila svoji černou hřívu. Chvíli vyčkávala, značně nervozně propalovala dveře pohledem, jakoby čekala, jestli neprojdu dovnitř a nedám jí pořádně za uši, dokud nesebrala odvahu a opatrně neuděla krůček směrem k posteli Fárn. "Ty máš míček?" Zeptala se a zvědavě naklonila hlavu na stranu jako nezbedné štěně.

Fárn: Aha, bezva. Ten přízrak je stejnej egoista jako jeho odpornej pán, to je teda paráda. Tak tohle se zrovna dvakrát nepovedlo, doufala jsem, že se ji aspoň na chvilinku zbavím, ale nedala se. Myslím, že se toho démona taky bojí... což je úžasný obrázek o tom, jaký asi je. Ke mě se chová příšerně, ale to že se ho bojí i jeho domácí mazlíček už oněm opravdu něco vypovídá. Doufám, že zemře brzy po tom, co se vyléčím z toho prokletí. V Zyřině tváře však byla jasně patrná snaha vymyslet kompromis, aby si mohla hrát. Toho by se doufám dalo nějak využít, přece jen bude lepší když mě v tomto domě bude nesnášet jen jen a ne dva. Třeba by to psisko mohlo být čas od času na mé straně. Její další otázka potvrdila mé domnění. Tichým, ale vlídným hlasem ze mě vypadlo. "Nemám asi zůstal dole, ale když pro něj dojdeš, ráda ti ho hodím."

Zyra přecházela po místnosti sem a tam, neboť se snažila utřídit myšlenky. Brzy se však usadila u dveří, obmotala svůj kouřový ohon, kolem těla a zakroutila hlavou. Následně roztančila stíny, ze kterých upředla divadlo, popisující jasnou situaci. Když Zyra půjde dolů, elfka uteče no a Zyra ji pak sežere. Takhle by jí to vysvětlil její okřídlený pán a Zyra by krom toho děsně dostala za uši, který nemá, ale aby to bylo dobře patrné v divadle si je na chvíli udělá. Jakmile s představením skončila, roztáhla svoji tlamu do nepřirozeně širokého úsměvu, při kterém odkryla obrovité zářivé zuby. Chuť hrát si, ji ovšem opustit nestačila, proto švihla ocasem, kterým proměnila divadelní hru v černou šmouhu, jež se následně vsákla do jejího těla a s tázavým pohledem zamířila k elfce, jestli nemá nějaký další, lepší nápad. V půli cesty, ji však zaujala stará skříň která měla docela příhodný tvar kliky od dveří. Během několika málo okamžiků, se už kutálela elfce k nohám a přízrak pyšně klusal za ní, očekávajíc nějakou zábavu.

Fárn: Po neúspěšné akci - zbav se Zyry mi víčka zase začala padat dolů, nehledě na ubývající tmu za okny. Na pár okamžiků jsem se ztratila ve svých myšlenkách, než si všimla podivného kouřového divadlo. Začátek mi sice trochu unikl, ale snažila se zbytek její fascinující alternativy řeči porozumět, bohužel marně. Co cože. Máš hlad? Problesklo mi hlavou. Jé, s ušima je rozhodně hezčí. Ehm co mám ji odpovědět, nebo se neptala? Nerozhodně ze mě vypadlo pouhé "Ehm". Nakonec se rozhodla neodpovídat vůbec, nevypadalo, že by ji to nějak vadilo. Uteklo mi tiché vzdychnutí při pohledu na kulatou kliku a vědomí, že budu muset vynaložit další úsilí k pohybu mé končetiny. oči mi pomalu zatěkaly mezi Zyřinou zářiví tlamou a klikou válející se před postelí. "No dobře" Pomalu a velmi opatrně se sehnula dolů a jemně uchopila kulatý předmět do dlaní, jako by byla ze skla. Dál ji ovšem za palčivé bolesti svalů vyslala přes pokoj po zemi, opravdu se mi s tím nechce. "Další bude z okna, dobře." Únava mě zase pomalu začala ovládat, přála bych si alespoň 14 dnů volna a i to by možná na moje celkové uzdravení bylo málo.

Do černé, složitě stříbrem vyšívané brašny, jsem přibalil hromadu sušeného masa pro elfku, stejně tak jako vody. Nezapomněl jsem kupodivu ani na deku, kterou vzal jen z toho důvodu, že je Fárn poměrně oslabená a já bych nerad aby pošla na nějakou nechutnou rýmu nebo tak něco. Sobě náhradní oblečení, abych se mohl dle libosti měnit do jaké podoby bude zrovna potřeba. Momentálně jsem zůstal stažený v té lidské, neboť v blízkosti mého domu okounělo mnoho tupých zbytečností...tedy lidí. Mast pro elfku na ty její hloupé rány, co si tu udělala, mapu, sešit na záznamy a dvě lidské duše, které nacpal do upravených skleniček. Řekl bych, že elfka měla času na zotavení víc než dost. Nandal jsem si černou, opravdu hodně lehkou šupinatou zbroj a překryl ji dlouhým pláštěm s kápí. Pod který dokázal připevnit svůj starý meč a oblíbenou sbírku vrhacích nožů. Byla by škoda, nechat je tu. Je to nádherná práce a zrovna jsem je vyblejskal. Dál už na nic nečekal a neslyšně zamířil za elfkou do pokoje, kde si ji přeměřil pohledem, abych zjistil, jak její rány vypadají, ale moc toho pod dekou samozřejmě neviděl. Vidím duše nemám rentgenové oči. Neobtěžoval jsem se zatáhnout drápy, když se k ní přiblížil a líně ji rukou pokynul. "Sundej to, chci vidět ta zranění. Budeme vyrážet. Můžeš chodit?" Zyra mě nadšeně vítala a vyprávěla o tom, jak pěkně tu nebezpečnou elfku zvládla, na což jsem teď ale opravdu neměl čas a nepřestával naši návštěvu zaujatě propalovat pohledem.

Fárn: Tiché korky vycházející z věnčí podráždily můj sluch a já se s vytřeštěným výrazem jakoby zavrtala hlouběji do matrace a schovala se pod deku doufajíc, že mě tam nenajde. Deka mi sahala téměř až ponos. Můj dech se prohluboval a nabíral nad intenzitě. Ta chvíle se nehezky prodlužovala dokud se dveře s nesnesitelným skřípotem otevřely. Stejně jako on propaloval mou tvář, můj zrak se snažil odhalit každé sebemenší zaškubaní tváře a myšlenky, které by se mu snad mohli honit v hlavě. Na jeho otázku jsem jemně zakroutila hlavou a pevněji sevřela peřinu v dlaních. "Je to lepší." Vypadlo ze mě tiše, ve snaze si ho nepustit blíž k sobě. Deku jsem určitě neměla v plánu dávat nikam jinam a už vůbec ne pryč. "Chodit možná zvládnu, ale nemám svoje věci." Odpověděla nejistě, ale doufám, že nikam nepůjdeme. Sice je to lepší než včera, ale no tak ne. Navíc musím najít Megí. Je nějak jsem zapomněla dávat pozor, snad nic neříkal.

"Hmmm...jasně." Zamumlal jsem po její zatraceně nedostatečně odpovědi a pozornosti, kterou mi teď očividně nevěnovala. Bez varování jsem k ní přikročil a peřinu jí strhl. Jednu drápovitou pracku jsem si založil na hrudníku, druhou ruku o ni opřel a drápy volně položil na spodní část obličeje, jak jsem její tělo zamyšleně a nemilosrdně hodnotil. Opravdu to vypadá o něco lépe, ta mast očividně dělá zázraky. Přesto pro mě zatím bylo jen těžko představitelné, že by snad měla být ještě někdy...použitelná. Plně se zotaví cestou, nemám už trpělivost na tohle. Zklamaně, možná trochu znechuceně jsem mlaskl a zamířil na židli kam mi Zyra, poklad můj, přinesla víno. Svoji pozornost Fárn už jsem nevěnoval, viděl jsem, co jsem vidět potřeboval, ale uznávám, že je jí docela škoda. Co všechno bych dokázal získat výměnou za neporušenou mladou elfku? No...jednoho ducha lesa za porušenou, to mi bude muset stačit. "Namaž se tou věcí, co jsem ti přinesl, pak se obleč, vyrážíme. Ve skříni si vem co chceš, tvoje věci jsou dost zničený. Spíš nepoužitelný". Oznámil jsem jí a dál se zaobíral vínem, kterému věnoval veškerou pozornost. Jo takový dobrák jsem já, všechno proto aby se nemusela cítit tak mizerně. Chtěl jsem ale vědět, za jak dlouho se k té skříni dostane, jestli vůbec může chodit.

Fárn: Peřinu ve svých dlaních jsem stiskla o něco pevněji a na tváři se mi objevil vystrašený výraz, jak se ke mě přiblížil. Když mi deku, pod kterou hledala úkryt, sebral, z mého hrdla se ozval tlumený a zoufalý výkřik. Nohy si přitáhla kousek blíž k tělu a celá se schoulela a napjala. Dlouhé, ale momentálně zanedbané vlasy mi zakrývali horní část zuboženého těla. S hrůzou a nenávistí ve tváři ho moje oči propalovaly skrz na skrz a rukou se nenápadně snažila nahmatat teplou přikrývku. Po vyslechnutí úkolu stále nehybně seděla a pozorovala každý jeho pohyb. Tohle bylo tak ponižující. Chvíli jsme na něj ještě nešťastně koukala, ale můj náznak nepochopil, proto vzala odvahu a tiše promluvila. " Ehmm a mohl by si jít pryč, nebo se otočit, aspoň. Obléknu se a přijdu." Pro tentokrát jsem se rozhodla mu vyhovět i přes nesnesitelnou bolest, únavu i hrdost. Nechce se mi nikam chodit nezvládnu žádný pochod, co si ten blbec myslí, ale dobře pro zatím se opravdu posnažím udělat, co chce a následně propálila pohledem skříň na druhé straně pokoje, pochybuju že tam bude něco normálního, ale spokojím se s něčím pohodlným a teplým. V tom si vzpomněla moje, věci nezahrnují jen kabát a kalhoty, proto se na démona rychle otočila a ještě tiše vychrlila "Ale stejně své věci potřebuju, meč, luk..." Tón hlasu byl značně rozklepaný, ale myslím, že to pochopil, nemůžu někam jít bez luku.

Po jejích slovech jsem povytáhl obočí a zatvářil se na sklenici, jako bych jí říkal. "Ona si ze mě dělá legraci, mám pravdu?" Abych byl ale upřímný, musím uznat, že mě její jistá ochota spolupracovat, poměrně mile překvapila, přestože ne neobešla bez zbytečného brblání. Tentokrát na mě ale nekřivila hubu, jako v jiných případech, proto jsem se jí rozhodl vyhovět, poposedl si na židli a hodil nohy na skříňku, o kterou si je opřel, abych se tak natočil zády k ní a ona tak měla to své vysněné soukromí. Dál jsem nezúčastněně popíjel své víno, dokud mě opět nevyrušila s dalším z jejích hloupých dotazů. "Ano, jistě. Vím, že si bez luku elf nedojde ani na záchod, vždycky jsem si říkal jestli by raději přišel
o nohy nebo o luk." Uchechtl jsem se, nakonec ji však neutrálním hlasem odvětil. "Mám tvé věci, dostaneš je." Pfff...jako bys je snad potřebovala, nebo tomhle stavu byla schopna použít.

Fárn: Mé oči ještě chvilku propalovaly záda toho démona, ale nakonec i přes velkou nechuť omotala přikrývku kolem svého těla a pomalu se postavila na rozklepané bosé nohy. Studená podlaha mě štípala do chodidel, jako bych kráčela po střepech a s oporou opěradla postele jsem s velkým napětím udělala první krok. Těžko se mi dýchá, ale ta skříň přece tak daleko není, oči mi těkaly mezi ní a démonem, kterého se snažila hlídat, zda opravdu dodržuje slib a nedívá se. Zabralo to několik dlouhých minut, ale nakonec se ke dveřím skříně nějak dokodrcala. Za doprovodu hlasitého skřípaní otevřela dveře a očima projížděla a hodnotila kusy oblečení, jenž vyselo zavěšené na dřevěných věšácích. Zalíbily se mi jedny jednoduché černé šaty s modrofialovými vzory, vyrobené z pevné látky, ale o dost raději bych našla spíše nějaké kalhoty a triko, což se mi nakonec poštěstilo, bylo to sice očividně pánské oblečení patřící nějakému hubenému mladíkovi, ale mě snad sedět budou. Musela jsem se opřít o skříň, aby mě má chatrná rovnováha neposlala k zemi. Po nějaké chvíli se mi však do oblečení nasoukat podařilo. Hnědé kožené kalhoty a bílá košile, ke které jsem si vytáhla něco jako vestu. V mém hlavě se zableskla jiskřička radosti, když můj pohled zakotvil na plášti s kápí úplně v zadu. Ten chci! Přehodila ho přes ruku a ještě vytáhla ty černé šaty. Kdybych se potřebovala převléknout do něčeho lepšího a nevypadala jak sluha z dob dávno minulých. Ověšená novými věcmi se zaměřila na postel, kam bych se po tomhle náročném výkonu, chtěla posadit. Po prvním kroku se mi ovšem podlomila kolena a já skončila na podlaze.

Docela trpělivě jsem čekal na to, než bude tak laskavá a nasouká se do oblečení, které si vybrala. Můj pobavený pohled ji doprovázel při snaze, zvednout se po následném pádu z podlahy a já ho doprovodil slovy. "Vidím, že už jsi ve skvělé kondici elfko...to nejspíš můžeme vyrazit rovnou." Zvedl jsem se e židle a zamířil k ní. "Pojď, čím dřív se tam dostanem, tím dříve se mě zbavíš a já ti dám lék, na to prokletí." Sám jsem zvědav, zda vůbec cestu dokáže přežít, možná by bylo nejednoduší, uspat ji a dopravit až na místo. Ne...raději ji pořídím nějakého koně, to bude lepší, taky bych měl šetřit silami. "Zyro." Ještě dřív, než jsem vůbec její jméno stihl vyslovit se ocitla u mě a hleděla na mě Zářivýma očima. Vysvětlit jsem ji, kde koně sežene a především, jak ho k nám nažene, což rozhodně nebude snadný úkol. Zyra nám oběma věnovala jeden ze svým širokých, hladových úsměvů, změnila se v černý kouř a zmizela oknem pryč. Pozornost jsem znovu obrátil k Fárn. "Takže...budeš nám to oběma ztěžovat, nebo si necháš pomoct dolů elfko?" Zeptal jsem se, povytáhl obočí a nabídl svému vězni rámě, abychom z toho domu někdy vypadli Silně pochybuji, že by z těch schodů nějak dolů slezla.

Fárn: Těžce jsem dýchala a za tichého sténání se snažila vyškrábat zase zpátky na nohy. Bohužel neúspěšně. Svaly se mi vysílením klepaly a já si připadala jako omámená tuctem flašek kvalitního vína. Vím, že na mě mluví, co přesné říká, to mu přes ozvěnu pokoje nebylo rozumět, přesto mi bylo víc než jasné, že se mi vysmívá. Moje oči se mu zadívaly na krátký okamžik do tváře doprovázené zamračeným podrážděným pohledem. Ten hajzl... přijde mu to k smíchu, to on mi tohle udělal! To on je tím vinen a ještě jeho posměch. Hnusní démoni. Najednou se ale zvedl a můj pohled se pomalu stočil směrem dolů k podlaze ve strachu a očekávání z dalších bolestivých zraněních a ran za můj pohled, ale k mému překvapení jsem uslyšela docela vlídná slova. Překvapeně jsem se na něj podívala a přemýšlela. Nikdy bych od něj pomoc nepřijala. Nechci, aby se mě dotknul, aby stál vedle mě. Nechci jeho pomoc. Za tlumeného vzdychnutí se nakonec natáhla po jeho ruce a snažila se o ni zapřít, ale i tak se mi postavit příliš nedařilo. Křečovitě, ale slabě svírala má ruka tu jeho, zatím co já se snažila vyhnout očnímu kontaktu jak jen to šlo. Nakonec jsem se o něj zapřela celou svou vahou a s jeho pomocí se vyhoupla na vratké nohy. Opřená jsem o něj zůstala, sice má hrdost trpí, ale spadnout zpátky nechci.

Zkoumavě jsem přejel volnou rukou po hřbetu té její, kterou se mě držela a naprosto nevině se na ni usmál. Tedy tak nevině, jak je to jen s mými, určitě ne náhodou vytaženými zuby možné. Pomalu jsem s ní vyrazil ke schodům a jakoby mimochodem se zeptal. "Takže, teď když si pomáháme, prozradíš mi, jak je možné, že někdo tvé rasy, je vůbec ochoten mi vyjít vstříc? Znal jsem i elfky, co se bránily víc a kupodivu raději dramaticky zahynuly, než by se mnou navázaly nějaký...prosperující vztah. Věřila bys tomu?" Po své otázce jsem se Fárn potichu zasmál do ucha a vychutnal si energii její duše, která přímo volala po degustaci. Váha, kterou se do mě opírala byla naprosto zanedbatelná, proto jsem neměl nejmenší problém, elfku ze schodů stáhnout, přestože nohy měla poněkud vláčné. Dovedl jsem jí až k velké pohovce u vyhaslého krbu, do které ji umístil a jemně, přesto značně majetnicky jí chytl za bradu, aby se na mě byla nucena podívat. "Pěkně zůstaň, dostaneš piškotek." Zapředl jsem jí do tváře a zamířil pro jeden z lektvarů, který mi věnoval mág.

Fárn: Soustředila jsem se na svoje nohy a pokládala opatrně jednu za druhou, ale ta slova nešla přeslechnout. Bodavá otázka, která mě tak bolela u srdce a dohání k šílenství. Neodpověděla jsem, ale na tváři se mi objevil tragický zoufalý výraz. Jako bych snad doufala, že mi někdo pomůže, že se mě někdo zastane, že na mě někomu záleží. Pravdu ale znám. Vyhnaná z domova dělám ostudu svému rodu i celé své rase. Měla jsem bojovat do posledního dechu. Měla jsem se s hrdou tváří podívat smrti do očí. Vždyť je to základní znak a odlišnost mé rasy. Hrdost, která dalece přesahuje bolest a obavy z neznáma po životě. Během utápění se v mé ostudě jsem se nakonec ocitla na měkké pohovce. Bylo mi chladno, ale i tak bych tu nejraději zůstala sedět. Když mě chytl za bradu pevněji se má ruka sevřela a na obličeji objevily vrásky značící mou nespokojenost. Více vzdoru se mi ale projevit nepodařilo a ta jeho hláška... Jsem asi nejhorší elf, co kdy tudy kráčel, že tohle dovolím. Mluví na mě jako bych byla ochočené zvíře, které chová pro své potěšení. Při jeho odchodu mu můj zrak propálil záda. Možná bych se měla vzchopit, ještě jednou zabojovat a odejít alespoň částečně, jak se na mou rasu sluší a patří. Do široka se mi roztáhl hrudník při snaze odhadnout jaká rána , jaké zranění by pro něj bylo to poslední. Najednou se mi ale v očích ukázal strach. Ne! ne já nemůžu. Nechci ještě odejít, nemůžu. Pravdou je, že smrti se bojím víc než čehokoliv jiného, asi na to prostě nemám. Kéž bych se z tohoto hrozného snu probrala. Kéž bych měla zpět ty, které jsem milovala. Já chci domů, prosím. Oči se mi zamlžily slzami. To je to poslední, co si můžu dovolit, aby nepřítel mé slzy viděl, proto si rychle oči utřela a opřela si hlavu o opěradlo pohlcena vědomím, že jsem na světě sama a že se bojím udělat to, co by pro každého elfa byla hračka.