Zareth/Fárn/Ytia

Jen jsem se na ni zašklebil. "Jasně, že vím, kde mám svoje skleničky...jen bych tam musel dojít, což se mi nechce." Zalhal jsem ani nevím proč. Znuděně jsem sledoval svoje drápy, které se leskly v měsíčním světle, dopadajícím, z díry ve střeše. Když jsem se toho dost nabažil, vzal jsem do ruky stříbrný svícen, došel ke krbu a o jeho kamennou část v místě, kdy už byly rýhy, po něm přejel jemně drápy, od kterých odlétly jiskry. Během okamžiku již svícen hořel. To se prostě musí umět. Postavil jsem ho na stůl a svoji pozornost opět přesunul k elfce, která se mě zeptala na něco, co stejně s tou její připitomnělou povahou muselo dřív nebo později přijít. "Někde ve městě o tom vážně nemám ponětí. Možná ti to bude připadat zvláštní, ale nemám ve zvyku starat se o něčí nevychovaný domácí mazlíčky a už vůbec ne o tu tvoji nevycválanou herku." Při posledních slovech můj původně lhostejný ton nabíral poněkud naštvaného rázu. Vzpomněl jsem si, jak mi ten její osel totiž překazil plány. V tom jsem uslyšel zvuk tříštějícíhose skla o zem. Vyvalil jsem oči a otočil se jejím směrem. Snad nerozbila ten.... Ano...rozbila ten pohár. Hned na to jsem měl ovšem tu čest sledovat neskutečné divadlo, které jsem si ovšem teďka rozhodně neužíval a jen se modlil...doufal, že nezdemoluje ještě více věcí. Ani přesně nevím jak, ale dostal jsem se k ní a se zatnutými pěstmi i svaly v obličeji sledoval tu spoušť. "Víš vůbec kolik tahle věc stojí ty matlo elfská?!" Musel jsem se hodně ovládnout, abych jí jednu nevrazil. Zyra mi dvakrát nepomáhala, protože pumpovala do mojí hlavy agresi a moc si přála roztrhat ji na kousky. Když se však do mého přízraku elfka slovně pustila, ozval se děsivý zvuk, vycházejicí z hrdla, toho pekelného psiska a já musel Zyře skočit do cesty, abych jí zabránil, zabít mi otroka. Jakmile se po podařilo Zyru trochu uklidnit, varovně jsem se podíval na elfku. "Dávej si pozor na jazyk, tohle není žádné tupé zvíře, jako ta tvoje chodící reklama na blechy, jinak ji příště nechám, aby ti sama vysvětlila, jak s ní máš jednat." Popravně, vzhledem k tomu, že se teď Fárn přede mnou válela na zemi, rozhodně vzbuzovala respekt...já jí dám vznešenýho elfa. Jen jsem ji tedy počastoval znechuceným pohledem, mávl rukou, načež temná magie poslepovala kusy rozbité sklenice dohromady a dopravila ji do mé natažené ruky. "Připomenu ti, v jaké jsi momentálně situaci jestli ti to nedochází." Zasoustředil jsem se na její krev, načež otevřel jednu z ran na její ruce, ze které se v tenoučkých jakoby nitkách, začínala její vlastní krev zvedat do vzduchu, kde se mi obtočila kolem mých drápů a skončila ve sklenici. Ránu jsem elfce okamžitě zacelil, zbavil jsem ji pouze asi půl deci, takže jsem se nebál, že by zase omdlela, i když jí určitě nebylo dobře. Slavnostně jsem povznesl číši s tmavou tekutinou a nechal odrazy plamínku, aby na ní zahrál všemi barvami. "Na všechny bytosti, které vědí, kam patří." Řekl jsem s krutým úšklebkem na tváři, načež se napil její krve. Ve sklenici brzy nezbyla ani kapka. Dlouhým, nelidským jazykem, jsem si olízl od krve špinavé zuby, tak aby na mé gesto dobře viděla a pronesl. "Vlastně je to skoro jako víno, jeden by si na to klidně zvyknul." Pochopitelně to byla lež. Po těch slovech jsem do toho umazaného poháru nalil obsah malé lahvičky. "Tvůj protijed...snad si pro příště budeš pamatovat, že máš být krapet uctivější." Zyra byla naprosto spokojená s mým jednáním, ba mě v něm dokonce podporovala a s nepřirozeným úsměvem si sedla naproti elfce, do které zabodla svůj pohled. "Máš ještě nějaké dotazy?"

Fárn: Ještě než jsem se stačila zvednout na nohy už mě propaloval Zarethův zrak. Snažila jsem se ospravedlnit. "Já, to neudělal schválně, polekalo mě to zvíře." Zalil mě vztek, který jsem nedokázala uhlídat a vztekle promluvila na ono zvíře. Ozvalo se ohlušující a opravdu hodně zlé vrčení. Byla jsem připravená vyskočit a alespoň se pokusit nějak bránit, v tom už ale na mě Zareth civěl a nevypadal moc šťastně, uplně jsem nevěděla co se bude dít a začala mě pohlcovat panika, proto jsem zůstala ležet na zemi a jen čekala co se z toho vyvrbí, ale nic dobrýho to nebude. Mou paniku zahlcoval vztek. Moji kobylku teda urážet nebude, která je teď díky němu někde sama ve městě, tohle je jak špatnej sen. Zamračila jsem se na Zaretha a vyprskla ze sebe. "Mého koně nech na pokoji, rozuměls!" Můj vztek tímhle výrokem ale skončil. V očích jsem měla strach a Zarethův pohled mi teda na klidu nepřidával ba přesně naopak, výhružně se na mě podívala a já si začala uvědomovat, že tohle jsem neměla dělat, ale už je pozdě. Najednou jsem ucítila ostrou bolest, jako by mi někdo řezal ruku. Obvykle mi má hrdost nedovolí vydat ani hlásku, ale teď opravdu nevím, kde se zapomněla, můj hlasitý nářek se nesl starým domem. Svíjela jsem se na studených dlaždicích a dlaní si překrývala onu ránu, ale nebylo mi to nic platné, tenké nitky mojí krve si stejně našli cestu. Bolest brzy ustala a já celá ztuhla, zůstala jsem opřená o skříňky a pozorovala ono divadlo. Mou krev nechal vlétnout do rozbité skleničky a napil se jí. Byl to hrozný pohled. Už jsem nedokázala skrývat žádné emoce, měla jsem z něj prostě strach. Když do skleničky nalil tu odporně vypadající tekutinu a smíchanou s mou krví a podal mi ji, jen jsem uhla pohledem, nebylo v mých možnost udělat cokoliv, ani si vzít ten pohár. Když se zeptal na moje otázky jemně, hodně jemně jsem zakroutila hlavou, chtěla jsem aby mě jen nechal na pokoji. Po očku jsem jeho i to psisko pozorovala ale svůj zrak jsem měla sklopený, vím, že bych to neměla dělat, je to to co chce, zahnat mě do kouta. Což už je asi stejně fuk vzhledem k tomu, jak jsem se tu rozklepala je asi každému jasný, že Zareth vyhrál.

Ještě chvíli jsem na ní setrvával pohledem, při čemž mi na tváři hrál samolibý úsměv. Zlomil jsem ji, tahle jizva ji doufám zůstane na trvalo. Odtrhl jsem zrak od kdysi tak hrdého stvoření a postavil sklenici s protijedem smíchaným s její krví na linku. Měl bych jí nejspíš dojít do města pro nějaké jídlo, aby se rychleji zotavila. S sebou ji v tomhle stavu ovšem vzít nemůžu. Zyra s výhružným vrčením přistoupila k elfce a klapla jí zuby těsně vedle obličeje, při čemž jí obdarovala poryvem svého ledového dechu, při čemž divoce mávala kouřovým ocasem ze strany na stranu. Moc chtěla kousnout si do ní, což jsem jí rázně zakázal. Poklidně tedy od elfky odešla, ovšem místo ní jsem se nad tou bytostí zůstal tyčit já. Dřepl jsem si k ní a drápem jí odhrnul vlasy z obličeje. Pak už jsem jen studeným kovem táhl linku z pod jejího ohryzku k bradě a trochu přitlačil, abych jí donutil zadívat se mi do tváře. "Vysvětlím ti, jak to teď bude, takže mě dobře poslouchej, protože se nehodlám opakovat." Mluvil jsem tak neskutečně klidně, pomalu a zřetelně, až se mi zdálo, že v domě není slyšet nic kromě mého hlasu, slibujícím smrt a jejího dechu. "Já teď na chvilku odejdu, zatímco ty si pořádně odpočineš. Zalezeš pod peřinu, napustíš si vanu, uděláš si čaj, prostě co budeš chtít. Ráno totiž vyrážíme na cestu. Jestli se ovšem vrátím a ten protijed v tobě nezmizí, pochopíš, proč se říká, že někdo zažije peklo...rozumnělas?" Naklonil jsem se k jejímu uchu a zašvitořil. "Jo a jen tak pro zajímavost. Nedej jí důvod, ublížit ti, když tu nebudu. Nějak nevím, komu by se tentokrát chtělo tě zachraňovat. Ovšem kdybys tu z tebe zbyla hromada kaše, udělalo by to na mě dojem." Objel jsem drápem linii její lícní kosti, načež ji hrubě chytil prackou za tváře, tak aby se zmáčkli a ona legračně našpulila pusu. Pokud se hne, pořeže si o mojí ruku celý obličej, schválně, jestli to podstoupí. "A my přece nechceme mít magickou kaši, nýbrž najít ducha lesa. Nemám snad pravdu?" Na to jsem ji pustil a se slovy. "Fajn...hodná holka." se zvedl na nohy. Zyře jsem tedy přikázal, aby zůstala v domě s Fárn. Ta se bez větších námitek ukryla ve stínech hlavní haly, kde bedlivě sledovala své okolí. Já se otočil k elfce zády, při čemž jsem nechal zmizet své drápy, po té schoval ruce nenuceně do kapes. Elegantně jsem si to odkráčel k hlavním dveřím domu, které se přede mnou otevřely, jako na povel. Naposledy jsem se zastavil, abych se ohlédl na elfku, po té už jsem ovšem vykročil do města a dveře se s hlasitým skřípáním zabouchly.

Fárn: Stále jsem ležela na té odporně studené zemi, jednou rukou opírající se o zem a zády opřená o skříňku co to šlo. Svůj zrak se klopila k zemi, Obláčka ke mě udělala pár kroků a chňapla po mě. Přirozeně bych se asi začal bránit, vytáhla bych dýku a do zvířete bych se pustila, ale strach ze Zaretha, který stál nade mnou mě skoro paralyzoval. Proto jsem jen přimáčkla hlavu ke skříni, zabořila jí do svého ramene, dala si před obličej ruku a křečovitě zavřela oči. Cítila jsem chladný polibek jejího dechu, ale i tak jsem zůstala křečovitě nehnutá. Obláčka hned na to odešla. Periferně jsem sledovala Zaretha, ale můj zrak byl stále upřený na podlahu. Potom co se ke mě naklonil a jeho dráp se dotkl mé kůže a mých vlasů jsme se trochu otřásla, po zádech mi přeběhl mráz. Mohla bych se začít bránit a měla bych, jenže mě cosi brzdilo, nechala jsem své ruce ve stejné poloze jako před tím a nijak mu neodporovala i když mě donutil vytáhnout se v krku a dívat se mu do tváře. Tep i dech mi rychle šplhal, věděla jsem, že nesmím z hlavou pohnout, jinak bych si asi rozpárala bradu. Poníženě jsem si vyslechla ty jeho keci a výhružky. Samozřejmě, že se ve mě vařil vztek i strach, ale tentokrát jsem je držela hluboko v sobě. Potom mě ovšem dost surově chytil za čelist, která mě ještě značně bolela po ráně od anděla, docela jsem na něj dost vytřeštila oči, musel vidět, že mě jeho stisk dost bolí, ale i tak jsem nevydala ani hlásku a opět jsem se nezmohla ani na sebemenší obranu. Což bylo momentálně jedině dobře. Cítila jsem, jak se mi jeho drápy zarývají do kůže a jak se třpytí pod mým okem, o obličej teda rozhodně přijít nechci. Když mě konečně pustil trochu se mi ulevilo, ale i tak jsem zůstala poníženě na té hnusné podlaze. Jak mile za ním zaskřípali dveře povolila jsem napjaté svaly a ještě tak dvě minuty ležela bez hnutí na té podlaze. Konečně jsem se postavila a umyla si obličej po tekoucí vodou. Tohle jsem si teda nezasloužila, jak se vůbec opovažuje, těším se až tohle hnusný, zatracený stvoření vydechne naposledy a já můžu přísahat, že u toho budu a budu se hodně smát. Chvíli mi trvalo než jsem se uklidnila, přece jen, takhle mě nikdo nevyděsil a neponížil už aspoň 100 let. Rozhlídla jsme se kolem, ve vzduchu jsem, stále cítila tu energii, Obláčka tu určitě někde je. Ale nic jsem v šeru domu neviděla. Zavadila jsem pohledem o protijed s mou krví. "Tak tohle teda ne." Vyndala jsem ze skříně ještě jeden pohár, umyla jsem ho a napustila do něj vodu, ve které jsem rozmíchal několik malých tabletek a pomalu tekutinu vypila.

S poměrně dobrou náladou, jsem si to sebevědomě vykračoval městem, doku se neobjevil první obchod, kde bych snad mohl sehnat něco, pro toho nevděčného elfa. Uznávám, že se mi dokonce za výlev k Zyře pokusila omluvit, jenže už jsem nějak nemohl odolat a musel celou show dotáhnout do konce, což se i podařilo na výbornou. Teď by ta malá špinavá blecha, mohla být trochu uctivější. Ještě teď jsem v puse cítil chuť její krve, ne že by mi to nějak vadilo. Vchod malého obchůdku zdobila výrazná zářivá cedule. To světlo bylo dost nepříjemné, kazilo atmosféru noci a já musel přivřít oči, abych ceduli vůbec přečetl. "Večerka U dvou slívek." Vzhledem momentální denní části cyklu, bych řekl, že jsem tu ve vhodnou dobu. Večer přeci je. Vešel jsem dovnitř krámku, při čemž se na poslední chvíli vyhl sníženému rámu dveří. "Proč je to tu tak strašně malý?" Zabrblal jsem si pro sebe, načež se rozhlédl kolem. Je pod moji úroveň ztrácet tu čas, takže to vezmu cestou nejmenšího odporu...což tentokrát nebude vražda. Zamířil jsem k drobnému obtloustlému mužíkovi za pokladnou. Měl trochu tmavší pleť, zbytky černošedých vlasů a velmi živá malá očka. Než jsem se stačil na cokoli zeptat mužík s podivným přízvukem mě přerušil. "Mochu vam ja nějak pomoooci fisoki pan?" Chvilku jsem na něj zůstal jen nechápavě civět, než jsem to vzdal, odevzdaně si povzdechl a došel až k němu. Tak tohle bude ještě na dlouho.

Fárn: Opřená o dřez jsem přemýšlela co budu dělat. Protijedu s mou krví jsme se ani nedotkla a neměla jsem to moc v plánu. Jako musím uznat, že taková vana by se šikla, ale co Megí, vím je to nejlepší kobyla, ale spoléhá na mě a navíc mám docela slušnou šanci se odsud dostat, ten magor je pryč a s jeho psiskem si snad nějak poradím. Ale nejsem při síle, jestli se něco zvrtne neubráním sebe ani toho koně, navíc bych ještě potřebovala pár hodin bez většího pohybu. Natočila jsem si ještě jednu sklenice vody a rozešla se ke schodům, bedlivě jsem pozorovala, zda neuvidím nějaký pohyb, v domě toho moc vidět nebylo, venku už totiž byla černočerná tma. Vzala jsem si proto sebou i svícen a bych viděla zřetelněji na cestu. vešla jsem do pokoje, ve kterém mě Zareth předtím nechal. Postavila jsem vodu na malý stolek vedle postele a opět přemítala nad tím, co teď budu dělat. Otevřela jsem okno dokořán a vyklonila jsme se z něj, studený vítr mě hladil po tváři, koukala jsem, jak je to tu zařízené, potěch římsách by se dalo popřípadě i docela dobře slézt. Zadívala jsem se do světel města a velmi hlasitě k němu dlouze zapískala, můj pískot se nesl krajinou a já tak nějak doufala, že dolehne až k ní. Akci jsem ještě jednou zopakovala a poté už jen čekala s nastraženýma ušima a očima hledající ve tmě , vše co vykazovalo nějak= známky pohyb, nic . Okno jsme zas zavřela a posadila se na velkou postel. K sakru, já to vidím asi na tu vanu. Při procházení chodbou, jsem konečně narazila na něco připomínající koupelnu. Tenhle mechanismus je sice dost starý, ale já ho znám, asi nebude problém ho zprovoznit. Vedle kotle na ohřívaní vody byla narovnána kupa dříví. Netrvalo dlouho a díky mé šikovnosti už hořel plamen.

"Potřebuju něco skladnýho na cesty něco, co dlouho vydrží a je to hodně hodnotný po výživový stránce." Řekl jsem prostě a tak nějak asi doufal, že se to obejde bez dalších absolutně zbytečných keců...což byla chyba. "To fi špatně tu pan dlooochi! My tu mít maso pooooze čerstfa!" Blekotal prodavač a přehnaně u toho gestikuloval. Budu to brát prostě jako cvičení. Toho týpka nezabiju ať řekne cokoli a odejdu odtud s tím, co hledám. Nějak jsem ovšem nechápal o čem se to snaží mluvit. Vyběhl zpoza pokladny, takže jsem ho konečně viděl celého, což nebyl velký rozdíl. Ten podivín mi byl sotva do pasu. Jak ty jeho malý nohy moužou vůbec unýst, takovou váhu? Se za chvilku rozpadne...sud jeden hnusnej Nechápal jsem. Nejspíš ho znervozňovalo, že jsem se k jeho vysvětlování nijak nevyjádřil, takže začal znovu poskakovat kolem, mávat rukama, při čemž se mě snažil přimět abych ho následoval. "My poooze čerstfa pan! Nepotřebovat hygiene!" Se zamračeným výrazem jsem ho následoval. "Nebo suuušena někty taky. To moc fíhod pan! Slefa pro fas patnact prosento!" Konečně jsme zastavili u podivně vypadajícího masa. Ne...tohle bych vážně nedal ani tomu elfovi. "No dobře...a to sušený máš teda kde chytrolíne." Zeptal jsem se ho, protože se mi zdálo, že o něčem podobném před okamžikem mluvil. "Ooooo jak fisoka tak mazána! Slefa stale platí pan! Saaaa mnoooo jít!" Vždyť v pohodě...prostě svoji pozornost, přesunu jinam. Zeptal jsem se Zyry, jak to zatím vypadá doma, odpovědí mi byl obraz vany. No dejme tomu...jeden pitomec stačí, tak ještěže ta elfka přichází k rozumu.

Fárn: Díky svíčky jsem postupně rozzářila celou koupelnu, pustila jsem kohoutek, opět chvíli trvalo než se v doprovodu cinkaní trubek objevila voda, nejprve tekla hnusná rezavá, jak se trubky čistili, ale brzy jsem se dočkal té čisté. Ještě chvíli jsem ji ovšem nechala protékat. Nabrala jsem si do dlaní a přičichla si, nevypadá zkažená, což je docela dobrá zpráva. Konečně už jsem vodu nepustila dál, nýbrž ji uzavřela v kotli, kde po troše mého snažení plál příjemný oheň. Odešla jsem zpět do ´svého´ pokoje a tam nechala srovnané všechny mé věci i zbraně na posteli. Vše, co se vešlo bylo elegantně složené a zabalené do kabátu tak, aby to nebylo příliš vidět, pro případ, že by se Zarth vrátil a chtěl by se mi hrabat ve věcech, tak aby to neměl tak jednoduché, na vrcholu komínku byl i můj složený luk, který má tak to na délku pouhých 35cm. Na posteli se válel i můj meč, v celé své kráse. Na sobě už jsem měl jen košili a kalhoty. Samozřejmě dýku si raději vezmu sebou. Potichu jsem kráčela chodbou, Ta podlaha je dost studená, asi jsem si měla nechat boty. V domě jsem občas zaslechla nepříjemné zavrzání a i jiné nepříjemné zvyku, které mi udržovala smysli v pozoru. Jeto starý dům, tudíž asi nebude neslyšný nebo to má na svědomí Obláčka, to je asi jedno. Vešla jsem do koupelny a nechala již příjemně teplou vodu natéct do vany. Chvíli jsem hledala, ale na konec jsem našla i nějaký ručník. Zabouchla jsem dveře a za nedlouho na to jsem už byla v docela velké vaně. Teplá voda mi byla velice příjemná, byla jsem hodně ráda, že ze sebe můžu smýt ten bordel a prohřát si tělo. Zareth tu má totiž docela zimu, což mě nepřekvapuje vzhledem k tomu, že je démon. Z opřenou hlavou a pozavřenýma očima jsem si úžívala chvíli klidu. Tohle mi sakra prospělo.

Trvalo to snad věčnost, ale konečně jsem odcházel z obchodu s taškou plnou sušeného masa. S tichými nadávkami jsem za sebou nechal toho hnusnýho ukvákanýho patvora a zamířil domů. Cesta mi mnoho času nezabrala, ten jsem totiž strávil v tom přihlouplém obchodě. Byl jsem pryč téměř třičtvrtě hodiny! Těžké dveře se přede mnou se skřípěním otevřely. Popravdě, měl jsem docela radost, že se tenhle můj malý výlet zdařil, nikdo se mě nepokusil zabít a dokonce ho s rozbitým nosem přežil i ten prodavač. Jakmile jsem proklouzl do chladivé tmy domu, Zyra už na mě upírala velké, zářivé oči. Ležela vedle klavíru a očividně jí už hlídání elfa nebavilo, což mi hned dala znát. Udělal jsem dva kroky směrem k ní, zavrčel na ni a připomněl, že pravidla tady určuju já. Což dost neochotně přijala, načež uraženě zmizela ve tmě. Elfka, byla dle mých posledních informací ještě v koupelně. Takže jsem ji nehledal, jen zamířil do jejího pokoje, aniž bych nějak zvlášť dbal na to, co je kde jak poházeno, i když mi pohled zakotvil na docela pěkné zbrani. Nakonec jsem jen na postel přihodil pytlík se sušeným krůtím masem a zase zmizel. Jakmile jsem se dostal do svého pokoje, změnil se, do své plné pravé podoby, načež na sebe hodil jeden z lehčích, kožených, bojových obleků, který byl perfektně přizpůsoben mé anatomii. Do svítání ještě nějaký čas zbývá, nebylo tedy od věci jít ohlídat, jestli po dnešní akci někdo nepronikne ochrannými kouzly domu. Navíc je fajn být chvilku sám sebou. Zamířil jsem tedy opatrně do hlavní haly domu, vyhýbajíc se nejrůznějším trámům, které mi teď přišly opravdu hodně neprakticky nízko. Odtamtud se pak dírou snadno dostanu na střechu baráku. Pfff....kdo by taky chodil po schodech.

Fárn: Asi po půl hodině jsem dost neochotně vylezla s té vany a postavila se na kobereček a osušila se. Ručník jsem zamotaný s vlasy měla ještě stále na hlavě. Tím, jak je mám dlouhé nechtějí moct schnout. Oblékla jsem si spodní prádlo a tak nějak zavadila pohledem o zrcadlo. Chvíli jsem na sebe jen koukala, měla jsem více ran než jsem si původně myslela, vypadala jsem jak tygr nebo zebra co se zbarvení týče. Měla jsem dost podlitin, modřin a jiných ran. Ale už jsem vypadal o dost lépe. Modřina přes půlku čelisti už hodně zbledla. Moje oči zářili a ve světle svíček vynikala jejich modrá barva. Na mém boky se jímal černý velký pentagram. No nechá toho prohlížení, už jsem vypadala i hůř dooblékla jsem se a ještě si před zrcadlem několik dlouhých minut sušila vlasy. Najednou jsem Zaslechla Zavrzaní dveří, Zareth, Svraštila jsem obočí a protočila nad tím oči. To tam nemohl ještě pár hodin zůstat, No jsem zvědavá co mi řekne až zjistí že nechci pít svoji krev, vyhrožování mu sice jde, ale myslím, že beztak zůstane jen u vyhrožování. Já to s mojí krví nechci. Zaslechla jsem jeho kroky na chodbě, ani jsem nešpitla. Voda z vany už dávno otekla a já už byla více méně suchá. Pozhasínala jsem všechny svíčky a otevřela dveře na chodbu. Eee do ksichtu mě praštil ledoví vzduch, tohle je sakra nepříjemný, proč nemůže zatopit. Přeběhla jsem rychle chodbu a Zareth nikde. Přilítla jsem do pokoje, kde jsem měla věci a rychle v klouzla do bot. Přes ramena jsem si hodila slabou deku, která se povalovala na křesle. Pohledem jsem zavadila o sáček. Trochu jsem se na něj zamračila, ale když jsem zjistila, že se jedná jen o sušené maso položila ho na stolek. stejně tak i moje věci a meč opřela k luku. Jako s tou zimou musím něco udělat, jestli tu mám strávit několik dalších hodin. Naštěstá byl ve stěně zabudovaný malý krb. Proto jsem se i s dekou vydala do koupelny pro zbytek dřeva, vím že ještě nějaké bylo dole. Neslyšně jsem se blížila po schodech a hodně doufala, že ho buď nepotkám nebo si mě nevšimne. Znovu se do kouta zahnat nenechám.

Ještě před tím, než jsem vylétl na střechu, mě Zyra upozornila na protijed, který jsem tu elfce nechal. Měla ho vypít, ale na vlastní oči jsem se brzy přesvědčil, že nic podobného se očividně nekonalo. Nemusel jsem svoji drahou kamarádku dlouho přesvědčovat k tomu, aby mi pomohla elfku znovu vyškolit. Vyslal jsem Zyru zjistil, kde se Fárn pohybuje, co dělá a kam má momentálně namířeno. Odpovědi se mi dostalo velice brzy. Nechal jsem tedy Zyru v hlavní hale domu, kudy naše návštěva jistě zamíří, jestli tedy chce své dříví. Sám jsem vylétl na zábradlí, kde kolem sebe pomocí temné magie, stočil stíny tak, aby mě co nejlépe skryly. Netrvalo dlouho a skutečně se objevila. Pozorně jsem sledoval její pohyb, zatímco se téměř plížila domem. Musel jsem se pousmát. Přiznávám, že jsem dnes měl takovou docela hravou náladu. Zyra se zjevila kousek před ní, načež se na Fárn široce usmála. Stála ve výhružném postoji,nahrbená, jako by se chystala ke skoku, při čemž kouřovým ocasem mrskala ze strany na stranu. To mi úplně stačilo k provedené mé akce. Neslyšně jsem se přehoupl přes zábradlí, ovšem zvuk, který udělaly mé drápy na nohou, při dopadu na zem schválně nezakrýval. Chtěl jsem, aby si uvědomila, o koho tu kráčí a trochu jí podpořil v nejistotě. Rozhodně jsem ale neplánoval, nechat jí čas na zareagování, proto jsem ji, bez dalších zbytečných kousků popadl do drápovitých pracek a za silných úderů křídel jí protáhl dírou ve střeše. Nehodlal jsem ovšem polevit a beze slova ji s kamenným výrazem nesl stále výš. V jednu chvíli, jí dokonce spadla deka, která se brzy ztratila ve tmě pod námi. Rýsoval se odtud moc pěkný výhled na město...tedy pro někoho kdo to na rozdíl ode mě ocení. Jenže i z uliček pod námi se brzy stala jen směs světýlek a obrysů, tudíž by tento výhled někdo mohl nazvat spíše nepříjemným. Svůj vzestup jsem zastavil asi až ve výšce tří kilometrů, kdy jsem pozornost konečně upřel na Fárn.

Fárn: Blížila jsem se pomalu přes chodbu, vetšinou se umím pohybovat neslyšně, ale tady mě zrazoval starý dům, občas nějaké prkno pod mou vahou zaskřípalo. Už jsem byla asi tak v půli cesty, když se přede mnou zjevila Obláčka. Trochu jsem se lekla a cukla sebou, každopádně reakci jako před tím už neuvidí. Stála dost nahrbená a nehezky až protivně se na mě dívala. Svraštila jsem obočí a nepříjemný pohled jí oplatila. "Co ti je?" Já to psisko prostě nechápu. Vyhla jsem se jí pohledem s rozhodnutím ji prostě obejít. Najednou jsem za sebou slyšela něco dopadnout a zacinkání pravděpodobně drápů o zem. Chtěla jsem se otočit, ale to už mi ramena svíraly Zarethovi pracky s drápy. Pootočila jsem hlavu, abych se na něj mohla podívat. Upřímně se mu opět povedlo mě vyvést z míry. Byl totiž o dost větší a vypadal jinak, než jsem si ho stačila prohlédnout pod nohama mi zmizela zem. Chtěla jsem vytáhnout dýku, ale držel mě za ruce. Pohled na vzdalující se střechu mě opravdu přiváděl k velké panice a na dýku mi dal hodně rychle zapomenout. "Hej, dej mě dolů!" Výraz naprostého zděšení jsem nemohla zakrýt. "Zarethe,... Zarethe!, DEJ MĚ DOLŮ!!. Když si mě přehodil, jak hadrovou panenku do náruče. Sápala jsem se mu po krku. Jednou rukou jsem se ho chytla kolem krku a druhou za rameno, zpevnila jsem své svaly a zaryla mu nehty do kůže. Všechny svaly v mém těle byli napjaté a dostávaly se to mírné křeče. Přitiskla jsem se co nejvíce k němu v četně svojí hlavy. Tohle je nechutný, takhle se na něj lepit, je mi odpornej, ale já se nepustím! Obrátila jsem zrak na něj. "Ty idiote, Nech toho!, Koukej mě dát dolů ty blbče rohatá." Nevěnoval mi žádnou pozornost. Byli jsme už hodně vysoko, byla tu neskutečná zima, nadechovala jsem se dost nepravidelně a zasekaně, přesto hodně nahlas. Zavřela jsem oči a svou halvu ještě víc přitiskla na jeho hrudník. Když se poryv větru zastavil obrátila jsem oči vzhůru, tak abych mu viděla alespoň částečně do obličeje.

I když jsem absolutně ignoroval její nadávky, které jsem stejně tak nějak očekával. Musel jsem jí nechat, že je docela kreativní. Tak třeba "blbče rohatá" mi zatím ještě nikdo vážně neřekl. Užíval jsem si let, i když mi to břemeno na krku jaksi kazilo požitek z volného pohybu. Její nehty, zaryté do mé kůže mi sice byly trochu nepříjemné, ovšem mnohem víc mě z míry vyváděly ty mokré vlasy...Fuj, všude se to lepí. Elfka se na mě zavěsila, jako by mě už v životě nehodlala pustit, což byla poměrně úsměvná situace, vzhledem k tomu, že přesně to jsem měl momentálně v plánu, prostě jí pustit. Ještě před chvilkou si to sama tak tvrdošíjně přála. S úlisným úsměvem jsem jí pohlédl do očí a sladce se zeptal. "Pamatuješ si ještě na tu magickou kaši, kterou jsem ti slíbil?" Na to jsem se zasmál. "Zjistíme, jak vypadá, co říkáš? Jsem totiž docela muž slova. Takže až se dostatečně pokocháš výhledem, sejdeme se dole. Asi tě nechám jít napřed. Připadám si totiž ještě trochu dotčený z toho, že opovrhuješ mou pohostinností." Na to jsem rozpřáhl ruce a pustil ji... Jenže se vůbec ni nestalo. To klíště na mě prostě dál vyselo a odmítalo podlehnout gravitaci. Trochu překvapeně i pobaveně zároveň, jsem na ni zíral. "Tak táhni už elfko." Zasmál jsem se a šťouchl ji drápem do boku, abych urychlil průběh téhle celkem vtipně vyhlížející situace. Ještěže tu nikdo jiný není, jinak by se určitě dobře bavil na náš účet.

Fárn: Zastavil se. Ve vzduchu byl cítit poryv větru vytvořený už jen jeho mohutnými křídly. Byla opravdu velká zima a ještě skoro mokré vlasy, které jsem si nestihla uplně osušit mi teda vůbec nepomáhali. Cítila jsem jak se do mě bere chlad, má tělesná teplota pomalu klesá. Zareth se mi podíval do tváře a začal něco mlít o magický kaši a že je prý muž slova. No to ne doufám, že ..... ne snad mě nechce pustit! Hodně vyděšeně jsem se na něj koukala. Ale on mě prostě pustil. Ještě víc jsem zpevnila svaly a z děšením výrazem ve tváři na něj začala hystericky křičet. "Ne ne ne ne ne ne ne ne ne, Zarethe ne Nech toho." Nalepila jsem se ještě víc na něj a doufala, že mě opravdu nenechá spadnout. Když mě šťouchnul do boku, vydala jsem zvláštní zvuk připomínající zakňourání. Ruka, kterou jsem se ho držela za rameno mi trochu popojela a vytvořila Zarethovi na vrchní části ruky pět docela velkých škrábanců ihned jsem ruku zase vymrštila zpět a lépe se chytla. I druhou ruku jsem mu víc ovinula kolem krku a silou do něj zaryla své nehty, aby mi ruka nesjela. "Zarethe, to není vtipný. Já nechci!" Já se prostě nepustím, prostě ne.

Přiznávám, že jsem si její vyděšený pohled skutečně užíval. Vznešený elf, byl zase jednou odkázán jen na moji milost a nemilost. Svaly na ruce mi trochu zacukal, když mi do nich elfka docela zdatně zaryla nehty, ovšem povrchní úšklebek z tváře mi to tedy rozhodně nesmazalo. Stále jsem setrvával na jednom místě i když uznávám, že mi to její svíjení se stěžovalo udržení rovnováhy. Jakmile jsem však znovu získal jistotu a vytloukl ze vzduchu patřičnou oporu, zářivě jsem se na ni zazubil. "Nelísej se. Tímhle si tu u mě fakt nevyžehlíš. Mazej už...kšá kšá." Musel jsem se znovu zasmát. "V tu chvíli mě něco napadlo. "Radši toho nech, jinak se začnu červenat." Uchechtl jsem se. Ten její zděšený výraz mě asi jen tak neomrzí, navíc tohle byla stejně jen neškodná zábava. Probudil jsem v sobě další zlomek magie, při čemž tetování na mém těla začalo postupně zářit, dokonce téměř plát podivně fialovým světlem. Věděl jsem, že jí bude temná magie pálit, možná ji trochu přiškvaří a rozleptá maso. Samozřejmě, pokud by to zacházelo moc daleko a elfka se nechtěla pustit, prostě ji zahodím, rozhodně ji tu nehodlám ugrilovat. Tohle bylo spíš pro efekt, chtěl jsem aby padala s domněním, že je slabá a opět selhala, její smrt bych pochopitelně nedopustil. Ducha lesa stále ještě nemám-

Fárn: Zareth vypadal, že se velice dobře baví mou blízkou smrtí, což se ale absolutně nedalo říct o mě. Nehodlám zemřít, né takto. Ten jeho pobavenej tón hlasu mě doháněl k šílenství a jeho kšá, kšá mě teda opravdu nezajímá, vařil se ve mě vztek i strach najednou. "Zarethe, nech toho, neblbni a dej mě dolů, .....pomalu." Mě je jedno jestli se červená, já chci dolů a přežít to. Nepustím se. Začala jsem cítit ostrou bolest, nevydala jsem ani hlásku, přesto, že se bolet zvyšovala. Ani moje svaly nepovolili ani nezacukali. Začala jsem na Zaretha ještě více dorážet, aby toho nechal. "Hej, nech toho, to bolí." Oznámila jsem mu, aby s tím počítal. Protože vypadal, že na to zapomněl. Přemýšlela jsem co udělám. Zkusila jsem rozvinout můj talisman se stromem, ale má magie mě nechtěla poslechnout, mohu ji přinutit, což by ovšem mohlo mít fatální dopad na moje už tak poničené tělo. Už byl cítit smrad mé spálené kůže, kterou Zareth pomalu škvařil. Už jsem byla hodně zoufalá, můj stisk ovšem nepolevil ani o píď. Neřvala jsem, hrdost nedovolila, ale můj pohled se upínal do Zarethových bílých očích. "Nech toho ksakru!" Začala jsem dost panikařit, maso se mi už pomalu začínalo škvařit. Ta dýka. Klesne Zareth k zemi, když ho bodnu do břicha?

Sladce jsem se na ni usmál. "Ale ty už právě odcházíš dolů." Na tváři mi stále pohrával spokojený výraz,rád jsem jí svůj pohled oplácel, ačkoli se elfka nijak zvlášť neprojevovala co se týče reakce na bolest, což mi přišlo trošku škoda. Nechal jsem ji tedy trpět o trochu déle, jen abych z ní něco dostal. Nakonec mě upozornila až Zyra, která do teď byla potichu. Chtěla kousek toho uškvařeného masa. Donutilo mě to opět se trochu zamyslet nad jejím stavem, načež jsem jen otráveně mlaskl. Tak dobře no, stejně už mě to nebaví. Popadl jsem elfku za ruce, kterýma se mě držela a pomocí vynaložení jistého úsilí, ji ze sebe konečně odtrhl, což bylo poměrně obtížné, protože se mě držela opravdu křečovitě. Vždyť ona mi úplně rozdrápala kůži! se nemůže trochu krotit sakra? Zrovna jsem to opravil. Odtáhl jsem ji kousek od sebe, zatímco svíral její spálená zápěstí, načež jí věnoval nebezpečný úsměv. "Víš, ačkoli jsem v životě zabil mnoho elfů, ještě nikdy se mi nepoštěstilo to provést tímhle způsobem. A vzhledem k tomu, že už mě začíná to tvé věčné krafání a žebrání o milost nudit, řekl bych, že je čas náš vztah nějak "pádně" ukončit." Po těch slovech jsem ji od sebe ještě kousek odstrčil a pustil elfku do prázdnoty pod sebou. Výborně jsem se bavil, navíc jsem skvělý letec, co by se mohlo stát? Prostě ji zachytím kousek nad zemí. V tu chvíli se mi ozvala v hlavě opět Zyra, která mi ukázala obrázek šišky. Co tomu psovi zase nevoní? Navíc proč jako myslí mě? Na to se jí zeptám na zemi.

Fárn: Ta bolest se už nezvětšovala, byla stále stejná. Zareth mě surově chytl za popálená zápěstí a snažil se mě od sebe odtrhnout. Zatla jsem ještě více své svaly a snažila se Zaretha přetáhnout, Bohužel disponuje vetší fyzickou silou a já už na tom navíc nebyla moc dobře, takže se mu docela rychle povedlo, to co chtěl. Za svými nehty, jenž ještě před chvíli byli doslova zabodnuty Zaretovi do kůže, jsem měla jeho krev. Ještě chvíli mě držel ve vzduchy. Nic jsem na jeho oznámení mojí smrti neřekla. Věnovala jsem mu poslední nenávistný pohled, hned na to mě pustil. Ještě jsem se snažila, jakkoli zachytit. Abych zabránila svému pádu. Chňapla jsem po jeho ocasu, který byl skoro celý skrytý ve tmě, takže jsem viděla jen jeho obrys, ale i to mi stačilo. Vymrštila jsem svou ruku, která se skutečně o něj zachytila. Brzy jsem přidala i druhou ruku a snažila se pevně chytit v horní části Zarethova ocasu. Bohužel mě čekalo nemilé překvapení, jeho ocas byl posetý břitem, které se ke konci zvětšovali ve velkou čepel. Celé ruce jsem si pořezala a od konce ocasu jsem schytala dvě hodně hluboké řezné rány v dolní části žeber a břicha. Zakňourala jsem, ale ne nijak hlasitě. Čepele mi projeli celé ruce, ale samozřejmě mě neudrželi. Padal jsem dolů, svět se se mnou točil. Začala jsem se dusit vlastní krví, ta mi vytékal i z mých hodně hlubokých ran závratnou rychlostí. Zmocňovala se mě zima. Viděla jsem ta světla spícího města pode mnou a cítila pociťovala únavu, která mě zžírala. Jen chlad a bolest, jen na to jsem se zvládla soustředit. Vím, že tohle je konec. Tentokrát už chybu zaplatím. Zavřela jsem oči a nechala se bezvládně pohltit temnotou.

Asi tak první milisekundu bylo všechno v naprostém pořádku, z hrdla se mi ovšem vydral podivný zvuk připomínající zakňourání, když se mi něco zavěsilo za ocas. Úšklebek z tváře mi hodně rychle zmizel a byl nahrazen vyjeveným. Snad všechny obratle v těle mi prokřuply, když si to nemehlo rozhodlo zavěsit se za mě...znova. Po celém těle mi naskočila husí kůže, jenže můj největší problém teď bylo najít ztracenou rovnováhu, ze které mě dokonale vyvedla. Za hlasitých syčivých nadávek na účet elfské rasy, jsem byl nucen klesnout o několik metrů, než jsem opět získal trochu jistoty. Naštěstí se mě ten drzý blázen konečně pustil. Což nejspíš určitě neměla v plánu. V tom mém zase chyběla zmíňka o tom, že se elfka při neškodném škádlení o mě rozřeže na kusy. Jakmile mě přestala její váha táhnout k zemi, zamrkal jsem směrem do tmy. "Hups..." zamumlal jsem nahlas. Zyra mi poslala obraz masových nudliček, které jak jsem tak odtušil, byly z elfa. "Ale jdi ty...neumře. Vždyť já už jdu...Proč jsou jen elfové tak nedostatkový zboží sakra...bych si mohl ušetřit spoustu práce." Vyslal jsem svoji podrážděnou odpověď k Zyře, ale vrátil se mi opět jen obrázek šišky. Povzdechl jsem si a vrhl se střemhlav dolů. Během chvilky elfčino bezvládné padající tělo bylo vidět. Vypadala dost hrozně, abych byl upřímný. Mnohem víc mě ovšem štvalo, že si nic z toho tak pěkně dramatického pádu nebude pamatovat, což mělo být na celé téhle lekci to pravé finále. Znovu jsem ji chytil do náruče a přesvědčil se o tom, že je skutečně v bezvědomí, zatímco její stav byl ještě daleko horší, než jsem si původně myslel. Během okamžiku jsem s ní slétl až do domu, kde ji položil na gauč a pokusil se co nejrychleji a nejefektivněji ošetřit nebo spíš slepit její zranění. Zyra se zjevila hned vedle mě pozorujíc moji práci, které jsem měl tedy požehnaně. Nejprve bylo třeba zabránit krvi, aby se dostala dovnitř nepatřičných orgánů a udržet ji v oběhu. Jenže její cévy byly úplně na maděru. Postupně jsem jí tedy zacelil, veškeré rány, ale nevyřešil tak problém, jen jsem ho posunul o pár minut. Kdo ví, jestli dnešek vůbec přežije. Znovu jsem její bezvládné tělo čapnul do náruče.  Vím o jednom léčiteli, sice mě nemá příliš v lásce, ale je celkem dobře úplatný. Já sám, už víc spravit nemůžu, takže jiná možnost nepřicházela v úvahu. Znovu jsem roztáhl křídla a vylétl s elfkou z domu. Letěli jsme sotva pár minut, než jsem začal klesat. Ocitli jsme se v údolí za městem, ve kterém si živořil uvnitř malého domku starý mág. Na nic jsem nečekal a vykopl ztrouchnivělé dveře. Mág zrovna pil své kafe, kterým se při mém trochu neomaleném vstupu polil. "U všech rohatejch! Co to sakra je?!" Vyprskl. Jen jsem mu věnoval podrážděný pohled, načež se prorval dovnitř domu úzkými dveřmi, div jsem si nezlámal křídla. "Jeden rohatej ti nestačí dědku plesnivá? Mě jako nepoznáš takhle? Zareth." Odsekl jsem tomu starci. Musel jsem se domem pohybovat značně přikrčený, což s elfkou v náručí bylo vážně hodně nepříjemné. Na stůl mi jí pomohl narovnat ten dědula, který aniž by se na mě podíval pronesl. "Cože? Zareth? Jsem vždycky věděl, že jsi nelidský hovado, ale takovýhle exemplář jsem vážně nečekal." Jen jsem po něm výhružně střelil pohledem. "Nech si ty kecy a raději ji dej do pořádku." Muž konečně začal zkoumat Fárn. "Raději bych tady teď zheb, než ti pomáhat. Máš štěstí že je to elf, něco jim dlužím. Kdes k ní vůbec přišel ty zmetku pekelná?" Ptal se zatímco hrabal v poličkách po nejrůznějších magických hloupostech.

Fárn: Noční obloha, to bylo to poslední co jsem spatřila. Poté jako bych spadla do tmy. Věděla jsem, že tohle je konec, ale mě se nechce umírat. Asi prostě nejsem schopná tuhle skutečnost přijmout. Bojovala jsem většinu života a hodlám bojovat dál. Nechci se vzdát, nechci uznat prohru. Vrátila jsem se. Cítila jsem teplo a nějakou vůni, nedokážu určit co to je. Spínala mě hrozná bolest nedokázala jsem se pohnout ani otevřít oči. Někde jsem ležela, něco se dělo. Slyšela jsem hlasy, nedokážu určit komu patřily nebo co říkaly. Snažila jsem se vzchopit a poručit svému tělu. Svaly mi mírně zacukali a já otevřela oči. Do očí mě praštilo jasné světlo, ale po chvíli přivykli a částečně zostřili obraz. Nade mnou byla nějaká prkna, asi strop. Pootočila jsem hodně mírně hlavu, abych se alespoň trošku rozhlédla. Je to nějaká místnost asi. Kolem byl rozruch. Snažila jsem se pohnout, posadit, postavit, bojovat, prostě cokoliv, ale nějak to nešlo. Z mého snažení nevyšlo nic moc, jen mírný pohyb zdecimované ruky, což mi ovšem způsobovalo ještě vetší bolesti. Při výdechu se ze měl lilo tiché ale dlouhé kňourání. Doléhala na mě únava. Oči jsem zase zavřela a svaly naprosto povolila, abych aspoň trošku ulevila. Snažila jsem vnímat svoje okolí, ale nic moc, jen pár zvuků a nějaký pohyb, nic konkrétního. Ksakru ani nevím, kdo tu je.

"To tě ale vůbec nemusí zajímat, nemám pravdu?" Ten stařík se mi už chystal něco odpovědět, když v tom se elfka pohnula. Oči jsem měl doširoka otevřené a netrpělivě se nad ní naklonil, při čemž jsem nevědomky pohodil ocasem na stranu. Ozvala se rána, když rozbitá skříň dopadla k zemi a rozbila všechny cetky, které na ní byly uloženy. Instinktivně jsem se tím směrem rychle otočil, takže se mi podařilo sundat skříňku ještě jednu a udělat díru do stěny. "Zarethe sakra bacha s tím ocasem, mezku pitomá!"Spustil na mě zamračeně dědek, krčící se v rohu, abych mu při svém otáčení neusekl křídlem ruku, k čemž moc nechybělo, vzhledem k tomu, že ji měl ještě před okamžikem nad elfčiným tělem. "Já jsem nech..." Začal jsem, jenže mě umlčela rána do hlavy, kterou jsem si dal o strop, až se celá chalupa otřásla. "Tady si sedni ani se nehni! Jestli tu tak nutně potřebuješ zůstat. Obrátil se na mě znovu ten dědula, ovšem jeho ton hlasu se mi vůbec nelíbil. Někdo takový mi teda rozhodně rozkazovat nebude. Chtěl jsem mu to vyčíst, jenže jakmile jsem zvedl pracku do vzduchu, nechtěně jsem drápem uřízl kus lustru, který s hlasitým řinčením spadl na zem. Trochu jsem sebou při tom zvuku trhl, což zapříčinilo, že jsem se rohy zamotal do nějakých sušených bylinek, visících u stropu. Už dost zoufale jsem opět pohodil hlavou abych se z toho vymotal, ale docílil pouze toho, že na mě ty zelené blbosti všechny spadly a zamotaly se mi do vlasů. "Sedni si a hned!" Zahřměl hlas starého mága posílený magii. Jeho hlas mě donutil, trochu si uvědomit, že když se tu budu furt motat, moc toho nevyřeším. S tichými nadávkami jsem ho velice neochotně poslechl, ačkoli jsem při snaze nějak se poskládat na zem do rohu místnosti nechtěně usekl ocasem nohu jednoho malého stolku stojícího poblíž. S tichými nadávkami jsem se však přesunul do polohy, která by mohla být tak nějak dočasně pohodlná, zatímco jsem vražedným pohledem probodával sušené bylinky zamotané v mých vlasech. Chtěl jsem si je z nich nějak vymotat, ale než se k nim stačil byť jen natáhnout mág mě zarazil. "Ani se nehni! Když tě vidím, tak si říkám, že ta elfka skončila ještě docela dobře." Povzdechl si, ale nic na to, neřekl, jen dotčeně pozoroval křivý sůl bez nohy. "Koukej se změnit, nehodlám tu elfku léčit, dokud mi bude nad hlavou vyset gilotina." Chtěl jsem se na něj obořit, ovšem věděl jsem, že je to jen ztráta drahocenného času, o který se tady hraje, proto jsem jen zamumlal. "Já tady ale nemám žádné věci..." Starec na okamžik zmizel v druhé místnůstce, hned na to se však vrátil s obrovskou dekou, kterou po mě hodil. "Dělej." Zaraženě jsem ji chytil. "Jako hned? Tady?" Muž vytáhl malou lahvičku s průzračným roztokem, se kterou zamířil k elfce a těsně před tím, než se jí to nalil do krku, se na mě pobouřeně podíval. Pochopil jsem, že mi nejspíš nic jiného nezbyde. Zabalil jsem se tedy trochu neohrabaně do deky, kterou se mi podařilo moc nepotrhat a stáhl se do své lidské podoby. Na to jsem si s tichým brbláním začal vyndavat ten sušený bordel z vlasů. Mág přiložil lahvičku elfce ke rtům, aby se mohla napít, ještě ji však nenaklonil, jen trpělivě vysvětloval. "Tohle ti částečně okamžitě opraví tvé poničené orgány. Dám ti ještě něco s sebou, ovšem je to základ k tvému uzdravení, jinak už dlouho nepřežiješ, vzhledem k okolnostem je tvůj stav řekněme...dost kritický." Po těch slovech se na mě zamračil, abych pochopil, že je to má vinna. Já se však jen dotčeně obhajoval. "Já za to přeci nemůžu? Jak jsem mohl tušit, že se o mě rozřeže? Ten konec mě prostě trochu zaskočil..." V ten moment se vedle mě zjevila Zyra, na kterou se stařík podíval dost nesouhlasně. "Já nevím, jestli sis toho všiml, ale já se tady tu chudinku snažím zachránit a ty jako vysavač životní síly, mi tu práci ztěžuješ už tak dost, takže ona prostě zmizí." Hořící šiška mi zahltila mysl a zlost Zyry, které se to jednání vůbec nelíbilo, zaplavila i mě. Výhružně jsem tady na muže zavrčel, při čemž jsem mu nezapomněl ukázat svoje tesáky. Zyra mě pochopitelně napodobila. "Zarethe...kolik že ti je?" Pusu jsem znovu zavřel, když si uvědomil, že tohle jednání nebylo tak docela dospělé, zvlášť když moc dobře chápu, pravdivost jeho slov. Zyra tedy zmizela v záblesku světla dovnitř dýky, kterou jsem měl za pasem. Dědek hnusná.

Fárn: Ležela jsem klidně a snažila se alespoň částečně vnímat okolí. Ozývaly se nějaké rány, instinktivně jsem se snažila od zvuků oddálit, ale to teď prostě nejde. Začínala jsem být z té bolesti a těla, nad kterým nemám kontrolu hodně nervózní a zoufalá. Najednou se docela blízko mě ozval docela silný zvuk rozbíjejícího se skla. Leknutí mě donutilo konečně otevřít oči. Trochu jsem se zacukala a automaticky otočila pohled za vydávaným zvukem, ale už nebylo nic vidět, někdo se tam hrozně motal a způsoboval další nepříjemné vjemy pro můj sluch. Další nade mnou stál. Trochu jsem se ho lekla, ale stejně jsem nemohla dělat vůbec nic, dokonce ani můj běžně nenávistnej pohled se mi nepovedl. Smysly mi začali trošku bystřit, posílaly mi již o něco přesnější zprávy o tom co se tu děje. Hlasy jdou dva, tudíž by tu neměl být nikdo jiný krom těch dvou. O něčem se dohadovali. Zaslechla jsem ´sedni´. Možná tu mají i psa. Jeden z nic se ke mě naklonil a cosi mi říkal, bohužel nevím přesně co. ´Orgány, uzdravení, nepřežiješ´. Co?.... Cože?. Aaahh, nechte mě bejt....... Něco mi přiložil k puse, snažila jsem se vykroutit, ale opět z toho vylezlo jen mírné pohnutí hlavou, tohle je nefér. Najednou ve mě projela vlna zděšení, když jsem od muže slyšela ´Zarethe´, už sice nevím, co bylo to druhý , tímhle jsem si ale jistá. Kde je ten hajzl. Hele pane, nechte mě bejt. V tom mi ovšem ten dotyčný něco začal lít do pusy. Já to nechci. Snažila jsem nějak odporovat. Trochu jsem zahýbala nohama, navíc jsem se nezmohla. Potřebovala jsem se nadechnout, tak jsem dost neochotně tekutinu spolkla, aby mě neudusila. Když už jsem myslela, že mě konečně nechá na pokoji, nalil mi do pusy další tekutinu, no to si dělá srandu. Mírně jsem se na něj zamračila, ale ve zkutečnosti jsem byla naprosto nasraná, jen jsem se nemohla moc projevit. Celá akce se ještě párkrát opakovala a mě zasáhla ještě vetší bolest, už to fakt nedávám. Začala jsem hlasitě kňourat, hlas mi dost skřípal a občas se prostě zasekl, ale i tak si myslím, že mě asi slyšeli.

Pozorně jsem sledoval postupy toho starce. Už do ní lil asi třetí flaštičku, při čemž Fárn začala kňučet jako štěně. Jen jsem otráveně mlaskl, než pronesl. "Je to trochu citlivka, nesmíš se s ní tak mazat." Muž se však jen otočil, vzal do ruky krabičku odpověděl mi. "Dle mého názoru, bych tomuhle světu prokázal ohromnou službu, kdybych vás svatým olejem namazal oba dva." Uchechtl jsem se nad jeho slovy, abych si nepřiznal, že mě přítomnost svatého oleje dost znervozňuje. "Takže? Co teď přesně děláš?" Zeptal jsem se ho, abych nějak přehlušil to její ustavičné fňukání. "Svatý olej je velice efektivní proti spáleninám, které má na kůži. Jak vidím jsou magického původu, snad ani nechci vědět, co přesně jsi jí provedl." Pokrčil jsem rameny a odpověděl. "Za jak dlouho bude schopná nějakýho samostatnýho pohybu? Boje nejlépe?" Ptal jsem se, zatímco se neustále snažil z hlavy dostat nyní již značně rozdrobené suché listí. Bylo to snad všude. "Poměrně brzy, jsou to účinné látky. Pár dní by mělo stačit. Navíc je to elf, i když teď už bohužel prokletý." Nevěřícně jsem se na něj podíval, načež si otráveně opřel loket o pokrčené koleno, do dlaně si následně položil hlavu. "Pfff...tolik? Nemůžeš toho do ní napumpovat víc? Chci za pár hodin vyrazit na cestu." Mág se na mě nevěřícně podíval, pak jen zakroutil hlavou a věnoval se vmasírování vzácného magického oleje, do těla elfky. "To teda rozhodně nemůžu. Běda ti jestli ji někam vezmeš. Rozhodně ji nezachraňuju pro to, abys jí hned zase zabil. Potřebuje klid chápeš to ty magore?" Došla mi trpělivost, proto jsem svědivé drobky bylinek zamotaných ve vlasech, prostě rozložil pomocí magie. Propálil jsem mága výhružným pohledem. "Řekl bych, že jeden z důvodů proč ji zachraňuješ je to, aby ses zachránil, takže je klidně možné, že se to stane znova." Nastalo napjaté ticho, které jsem po chvilce prolomil. "Kdy to budeš mít?" Stařík mi poměrně klidně odvětil. "No...když mi do toho nebudeš furt mlít, tak za pár minut, zbytek se vyřeší časem, pokud budete dodržovat, co vám řeknu. Teď už by snad aspoň mohla přežít do dalšího dne. Když ti přežije, máš vyhráno, ale asi to pro vás oba bude docela dlouhá noc. Dám jí ještě nějaké obblbováky proti bolesti, nečekej však valný výsledek, stále je to magie."

Fárn: Konečně už do mě ten chlap nic nelil, další bych už asi nezvládla. Přicházela jsem už docela k sobě. Začala jsem nad sebou pobírat alespoň částečnou kontrolu, ale každé sebemenší zatnutí svalů mi způsobilo další vlny větší bolesti. Cítila jsem dotyk na svých popálených rukou, ale nijak moc na něj nereagovala, ta tekutina byla horší. Mžourala jsem na toho týpka, který stál nade mnou. Neznám ho, kdo to je a co mi chce. Tahle situace se mi teda opravdu nezamlouvá, ale můj naštvaný ksicht je asi tak to jediné, co s tím momentálně zmůžu. Už jsem pomalu začínala pobírat slova těch dvou, ten druhý jsem po malé chvíli poznala, Zareth. Hrrr. Proč už mě nenechá na pokoji, jednoho dne ho roztrhám na kousky já. Bohužel Zarethovým slovům jsem moc nerozuměla, ale ten druhý říkal, že to potrvá jen pár minut a zbytek udělá čas. Mno mám takovej pocit, že se baví o mě. Jo, baví.... Hmm Neberte si mě do huby, to se mi teda nelíbí . Jasně pane, že přežiji do dalšího dne, mě se totiž umírně nechce. Ve skutečnosti jsem v to jen doufala, neboť jsem se cítila fakt hrozně, ale plánuji na tomhle ještě chvíli běhat. Chtěla jsem se posadit, abych na Zaretha viděla, ale opět se nezadařilo, ale no tak. Díky své snaze jsem se začala trochu chvět. Jak to, že ty svaly nechtěj poslouchat, tohle hrůza.

Přišlo mi, že to možná ten mág trochu dramatizuje. Jistě, elfka nebyla v dobrém stavu, ale to se dá nějak dohromady. Trochu jsem se vytáhl z ramen, abych alespoň trochu viděl na to, co se děje na stole. Fárn už se občas trochu cukla, což bylo super znamení, možná bychom mohli už zítra opravdu vyrazit na tu ces..."Ani na to nemysli!" Vytrhl mě z plánování starý mág. Dotčeně jsem se na něj zamračil. "Co je zas?" Podivín mi však jen pohled oplatil. "Nezkoušej to na mě, tenhle pohled znám, nekončí to dobře. Prostě dodržíš plán i dávkování, pokud chceš, aby přežila." Nechápavě jsem svůj pohled odvrátil stranou. Copak to bylo na mě tak znát? Raději jsem tedy změnil téma rozhovoru. "Už nás slyší? Musíme letět, takže jestli jsi konečně hotový, vyrazíme." Ten dědula popošel pár kroků ke mě a ukázal na mě nějakou kuřecí hnátou, při čemž rázně řekl. "Jo slyší, ale ještě počkáš ti říkám." Přimhouřil jsem oči, načež hodně pomalu a výhružně pravil. "Nemluv se mnou tímhle tonem. Hrozí totiž, že bych ti musel připomenout, kam patříš. Já tady určuju pravidla. Zapomněl jsi snad?"