Zareth/Fárn/Ytia

Fárn: Jako nevím, co se mnou ten pán provedl, ale cejtila jsme se o trochu lépe něž před tím. Dokonce i ta bolest se malinko zmírnila, ale i tak zůstávala panicky nesnesitelná. Začínala jsme plně vnímat svoje okolí. Za což jsem byla docela ráda. S pohybem jsem na tom ještě špatně, ale už aspoň vím kde jsem. Ležela jsem asi na nějakém stole nebo lavici vzhledem k tomu, že pán byl jen mírně předkloněný, ale myslím, že neklečel, Je to nějaká asi malá místnost, vzhledem, jak je ten strop nízko. V místnosti jsem něco cítila, co to zatím nevím. Smysli mi z bystřili a já už konečně mohla slyšet co si povídají. Věděla jsme, že v místnosti je i Zareth, což mě hodně znervózňovalo, když mu potom vyklouzlo z pusy, že už poletíme, znovu jsme se zachvěla. Ten neznámí pán se mě sice pokusil zastat, ale Zareth mu začal skoro ihned vyhrožovat. To si dělá srandu. Chtěla jsem ho seřvat, říct mu jakej je kretén a že ho nesnáším. Vztekala jsem se tak moc, že se mi nakonec podařilo hlasivky donutiti k nějaké práci. Skřípavým a hodně tichým hlasem jsem se konečně dostala k nějakému protestu. "Zarethe." Chtěla jsem ho seřvat a nadávka nešetřit bohužel jsem se zmohla jen na. "Žádné létaní, nikdy." Ani jsem neviděla kde je, ale doufala jsem, že mě slyší.

Můj hromadící se vztek se vztek zastavila až slova elfky. Můj překvapený výraz vystřídal pobavený, když jsem si uvědomil, o čem to tu mluví. "Taky mě těší, že jsi na živu elfko." Ušklíbl jsem se jejím směrem. "Jenže létání je zatraceně efektivní způsob přepravy, takže si zvykej." Po těch slove, jsem se obrátil znovu na muže. "Abys viděl, že jsem velkorysý, nechám ti tu nějaké šperky. Mám dneska totiž nějakou dobrou náladu. Znáš to, neumřel mi elf. Takže mi dej ty svoje blbosti a vyrazíme." Po těch slovech, jsem se opět změnil do své pravé podoby a opravdu hodně opatrně se přiblížil až ke stolu. Deku jsem vrátil opět mágovy, který mi ji vyměnil za pár lahviček s lektvarem a mastí pro Fárn, ačkoli se na mě nepřestával mračit. Následně jsem mu podal pár diamantových náušnic. "No...to není špatné." Zamumlal spokojeně dědula. Jen jsem se na něj ušklíbl. "No jo...je to trochu odškodnění za tu střechu." Výraz mága se změnil ve zmatený. "O čem to mluv..." Než to však stačil doříct, zvedl jsem ruku, ze které mi vylétl výboj hodně tmavě fialové, pulzující energie. S hrozným rámusem se nám tak ukázalo noční nebe. Na nic dalšího jsem nečekal, popadl elfku do náruče, roztáhl křídla, kterýma jsem rozbořil nejspíš zbytek světnice a během pár sekund už stoupal od domu pryč, směrem k městu. "Neboj to přežiješ." Zasmál jsem se, na Fárn, kterou jsem se snažil držet tak, abych jí co nejméně ublížil, nejlépe vůbec. "Ale na tvém místě bych se radši pevně držel."

Fárn: Zareth můj nesouhlas nehezky odmítl. Prej zvykat pff.... já už s nim nikam nikdy neletím. Hele uvědomuješ si, ty kreténe, že nejsem tvůj majetek, koukej mě nechat už bejt. Chtěla jsem ho spražit pohledem i nadávkami, ale to mi ještě stále nedovoloval můj stav. Po malé chvilce jsem Zaretha uviděla vedle sebe, něco si předávali s tím pánem. Nasraně jsem poslouchala jejich rozhovor. Hej já se k tomu chci taky vyjádřit. Moje smysli hodně pocuchala silná rána rozpadajícího se stropu,což mě dost polekalo. Snažila jsem se nějak postavit, abych mohla odtamtud uhnout, s velkými bolestmi se mi podařilo částečně nadzvednout své tělo na rukou a zvednout hlavu, už jsem chtěla pomalu dát nohy dolů ze stolu, ale Zareth mě čapnul do náruče. Vyjekla jsem bolestí, jak mi hnul s sice skoro zpravenými, ale přesto těžkými zraněními. Ve vlasech jsem měla prach, který jsem i částečně vdechla. Mezi kašláním jsem na Zaretha spustila. "Né, pusť mě. Zarethe nech mě ksakru už bejt!" Sice jsme značně chraptila a hlas mi všemožně vypadával, ale jsem si jistá, že mě ten parchant slyšel. Nic si z mých protestů nedělal a vynesl mě zase do vzduchu. Jeho rada mi nebyla moc platná, nebyla jsem nejprve schopná ani vzpřímit hlavu, visela jsem v jeho sevření, jak hadrová panenka. Zaplavil mě strach z dalšího pádu, tak moc, že se moje tělo začalo dost chvět, což mi bohužel způsobovalo jen další bolest. Konečně jsem zvedla hlavu, abych ji neměla zakloněnou směrem dolů a opřela si ji o Zarethův hrudník. Strach mě donutil obejmout ho rukou kolem krku, ale měla jsem co dělat, abych ji tam vůbec udržela, o nějaké síle se nedalo mluvit, pravděpodobně mi brzo zase sjede k mému tělu. Tohle je sakra ponižující, vláčena přes oblaka a navíc neschopná jediné obrany, navíc s tímhle namyšleným blbcem, nemluvě o bolesti, kterou díky němu zažívám. "Né tak vysoko....... leť níž a pomalejc" Vyprskla jsem na něj zděšeně.

Město se k nám rychle přibližovalo, zatímco Fárn si nepřestávala ztěžovat a fňukat. "Mlč už, zbytečně se ztrapňuješ." Odpověděl, jsem, aniž se na ní podíval. "Ty tví kecy mě začaly unavovat už při prvním letu a mě se vážně blbě soustředění, když zívám. Nerad bych s tebou spadnul, takže mě toho ušetři ty bačkoro." Musel jsem Fárn hodně dobře držet, protože mi s tím sama moc nepomáhala, to poslední, co jsem teď potřeboval, bylo opět ji lovit někde ve vzduchu. Naštěstí se brzy alespoň pokusila, být mi trochu nápomocná, tudíž jsem mohl ještě trochu zrychlit. Protočil jsem oči, nad její bázlivostí. Sice byla oprávněná, to nepopírám, ale přeci vím co dělám. Kolik hodin ve vzduchu strávila ona a kolik já? "NIKDO! Tudíž ani ty. Mi nebude říkat, jak mám létat elfko." Zavrčel jsem na ni výhružně. Je to vůbec možný? Já se tu dřu jak mezek a slečinka by chtěla letět níž. Se divím, že se neoptala na vyleštění bot. Nechtěl jsem však, aby začala znovu panikařit, jak má ve zvyku, proto jsem jí tedy klidně odůvodnil své jednání. "Níž nepoletím, protože po nás pátrá celé město a půl kontinentu nejméně. Snažím se nás tedy ochránit, pokud jsi ochotná se s touhle zkutečností smířit. " Na to jsem se na ni ušklíbl. "No a pomaleji nepoletím, protože to prostě nemám v povaze. Nejsem žádný rekreační domácí anděl....Slepice jedny hnusný...opeřený... Krom toho už chi být doma." Obrys mého domu se již začínal vynořovat ze tmy. Byl výrazně vyšší, než ty ostatní a jeho zvláštní styl dost vybočoval z řad města. Nikdo jiný ho však kromě nás dvou nebyl schopen zahlédnout.

Fárn: Po mé prosbě mě Zareth docela nehezky upozornil, že se mu do létaní nemám montovat. Věnovala jsem mu dost nepříjemný a nesouhlasný pohled, ale jinak mlčela mezitím, co se mi to snažil vysvětlit. Já vím, že nás hledá půlka kontinentu a na zemi chci být už taky, ale ksakru vždyť je tma, pěkně hnusně, kdo by si nás asi tak všiml a bát se, že si ho spletu s andělem mi přijde dost nesmyslné. Měla jsem hrozně špatný výhled, skoro nic jsem neviděla, nehledě na to, že můj zrak momentálně není nic moc, co se týče tmi. Chvíli jsem mlčela, ale potom mi to prostě už nedalo. "Hele nestavíme se rovnou pro mýho koně, když jsme venku? Ona je tam sama." Už jsem to řekla docela kloudně, můj stav se stále zlepšoval dokonce se dost mírnila i ta strašná bolest, ale i tak byla nesnesitelná. Především se začali zlepšovat moje smyli. No ještě, aby mě ten kretén donesl na zem a pak mi dal navždycky pokoj, potom bych snad řekla, že se mi i zlepšila nálada.

Už jsem měl radost z toho, že konečně dala pokoj, jenže v tom se mě rozhodla zeptat na něco, čím mě dokázala znovu absolutně rozzuřit. To si ze mě dělá srandu?! Nechápal jsem, proto na ni téměř řval. "Zatraceně elfe debilní, můžeš se aspoň pokusit zapojit mozek?!" Svůj hlas jsem opět trochu zmírnil. Po chvilce kdy se mi podařilo trochu uklidnit, možná má prostě nějaká poranění hlavy, kvůli tomu bych ji momentálně asi zabíjet neměl. "Ne nepůjdeme do města pro tvýho koně. Jestli sis toho nevšimla, mám pár končetin navíc, které lidi zneklidňují a mrtvolu v náručí. Rozhodně si k tomu nepřiberu ještě nějakýho elfskýho osla." Zahučel jsem dopáleně, načež začal rychle klesat k zemi. Přitáhl jsem křídla k tělu, abych prošel skrz polorozpadlou střechu. Až na zem jsem však nedosedl, namísto toho přidal ještě jeden úder do ovzduší a rovnou tak vlétl do prvního patra, abych nemusel chodit po chodech, když má svůj provizorní pokoj zde. S menšími problémy jsem prošel dveřmi, při čemž jsem jí hlavou ani nepraštil o rám a následně ji hodil na postel., mezi její oblečení i další bordel, který jsem rovnou chtěl odnést stranou. Vzal jsem tu hromadu tedy do pracek, aby se tam nějak rozumně vešla přičemž jsem měl pochopitelně v plánu, jí věci prohledat, jen pro jistotu. Zatím jsem je však odložil. Na okamžik jsem zmizel z pokoje, abych se přivítal se Zyrou, která se zdála být velice zaujata průběhem celé situace. Seskočil jsem ze zábradlí a jen roztáhl křídla, aby doplachtil až do kuchyně, kde už je o dost méně místa. Ovšem našel jsem tam to, co jsem hledal. Protijed v upatlané sklenici od vína, který nedopila. Netrvalo dlouho, než jsem se znovu protáhl dveřmi jejího pokoje, abych jí ho přinesl k posteli. "Vypij to." Řekl jsem jednoduše hlase, který nepřipouštěl námitky.

Fárn: Zareth na mě začal křičet, aspoň mi to tak připadalo. Leknutím, jsem se otřásla, nechápu jeho reakci, jen jsem se zeptala a navíc docela slušně a on mi hned musí nadávat a navíc nejsem mrtvola. Pak ovšem řekl o mé kobylce že je osel zamračila jsem se na něj ještě víc a naštvaně pronesla. "Neříkej ji osel je to kůň." Začátek věty jsem na něj vtekle vyprskla hned na to můj hlas začal pomalu ztrácet hlasitost, uvědomila jsem si, že tohle jsem asi neměla. Navíc měl pro tentokrát pravdu, asi by nebylo nejlepší se pro ni vracet a už vůbec né, když vypadá takhle, ale já se o ni prostě bojím. Je jedna z mála na kom mi ještě záleží. No doufám, že mě teď nesežere, přece jen nemám sílu na to, abych se s ním dohadovala a už vůbec né v momentě, kdy mám pod sebou pár desítek metrů prázdnoty. "Už jsem ticho." Špitla jsem. Snad mu to bude stačit k tomu, aby na mě znova neřval hrozně mě totiž bolí hlava, a při hlasitějším zvuky strašně třeští. Po malé chvilce jsme začali dost zprudka klesat, moc se mi to nelíbilo, ale pro tentokrát už nechala pusu zavřenou. Netrvalo dlouho a já pod sebou spatřila podlahu, Už jsem se mu chtěla pokusit vysmyknout, ale on to vzal rovnou do pokoje. Praštil se mnou na postel a já hlasitě vykřikla, tohle bolelo, hodně. Vzal moje věci a hodil je vedle. Zevnitř jsme byla naprosto rozzuřená. To jsou moje věci, ale na sobě jsem nedal nic vědět, hned na to zmizel. Trochu jsem si odkašlala a snažila se nějak přetočit na bok, což se mi s větším úsilím povedlo. Povolila jsem svaly a byla hodně ráda, že už konečně vypadnul, povzdychla jsme si a zavřela oči, jsem hrozně unavená. Bohužel Zareth byl zpátky skoro ihned a postavil vedle vody tu sklenici s protijedem a rozkázal mi ať to vypiju. Koukla jsem se nedůvěřivě do jeho tváře a mírně zakroutila hlavou. "Ne" Nejde ani o tolik, že to smíchal s mou krvý, té jsem se dnes už nalokala dost, ale jde o to, že to v sobě pravděpodobně ani neudržím, když tady začnu zvracet tak si rovnou můžu jít vybrat rakev.

Probodl jsem ji vražedným pohledem. Ten skřet mi tady po dni, kdy se o ní jenom starám, aby náhodou nepošla, když je tak neuvěřitelně nešikovná ještě chtěl odmlouvat. Dejme tomu bych byl možná ochoten její námitku přijmout, pokud by měla hlavu a paty, jenže ona se zdála, že to celé odmítá jen proto, aby mi přidělala práci. Stejně tak jako už mnohokrát před tím. Z hrdla se mi navzdory mé vůli vydralo temné vrčení, načež jsem chytil sklenici do drápovité pracky. "Dej mi nějaký dobrý důvod, jinak ti to osobně naleju do chřtánu elfe. Na tohle vážně nemám náladu." Vyčkával jsem nad ní. Jestli si ta věc myslí, že si tady bude poroučet, jakým způsobem ji mám zachraňovat, tak se šeredně plete. V tom jsem si ještě vzpomněl na ty ostatní mastičky i další hlouposti, které mi dal mág s sebou na cestu. Volnou rukou jsem pro ně tedy sáhl do kapsy, načež je položil na noční stolek vedle Fárn. "Zatraceně kdybych tě chtěl zabít, nevláčel bych se tu s tebou tam a zase spět. Dokážeš to pochopit?" Zeptal jsem se jí podrážděně a začal v duchu odpočítávat čas na na její reakci, než přijda na řadu hrubá síla. Tři

Fárn: Zarethovi se má odpověď samozřejmě nelíbila. Nehezky na mě zavrčel s tím, že mu mám dát důvod. Trochu jsem se nadzvedla a opřela se hlavou a lopatkami o dřevěný rám postele. Ten magor se nade mě postavil se sklenicí v ruce, chtěl nějaký důvod. Při jeho podrážděním proslovu o tom, že mě zabít nechce jsem v hlavě prohodila několik nadávek na jeho účet, on může za to, jak jsem dopadla, nechápu jeho jednání, když mě podle jeho slov ´nechce zabít´, a co teda chtěl, naporcovat mě do polívky místo nudlí, jo to se mu celkem zdařilo. Nebejt toho pravděpodobně mága asi bych se už nenadechla, škoda, že jsem mu ani nestihla poděkovat, no to časem napravím. Zareth vypadal dost nasraně, nechápu proč, mám samozřejmě pro své jednání důvod, nechci umřít. "Počkej."Pronesla jsem pomalu a přísně. "Jestli mě to donutíš vypít, pravděpodobně mě zabiješ" skoro jsem to na něj vyprskla. Můj stav se rapidně zlepšoval, tudíž i můj hlas nabíral nějakou úroveň. "Už předtím si říkal že je to hnusný, navíc nemám tušení z čeho to je, mohlo by mi to vyvolat zvracení a takhle silnej reflex by moje vnitřnosti, který si před chvíli tak zdárně potrhal asi neunesli." Snažila jsem se mu to nějak vysvětlit a hodně doufala, že mě nebude nutit to pít. To, že nade mnou takhle stojí a rozkazuje mi mě opravdu hodně sere, je to ponižující a já si to rozhodně nezasloužím. K Sakru, kdyby se chovala takhle k jinému z mé rasy dávno by mu umřel, jen kvůli tomu, jak se mě snaží ovládat. Je to naproti naší hrdosti a instinktům. Jsme stará vznešená rasa a nikdo by s námi takhle neměl zacházet.

Pozorně jsem sledoval Fárn, která jak se zdálo, konečně začínala chápat celou situaci. K mému překvapení zvládla složit docela rozumných pár vět a poskytla mi ta který mi docela stačil. "No...dejme tomu." Aspoň k něčemu jsem se tady dobral. S tichým povzdechem jsem pomalu vrátil sklenici na stolek vedle ostatních věcí, jejíchž úkolem bylo, postavit Fárn znovu na nohy a tentokrát už beze slova odešel z pokoje. Rozhodl jsem se vrátit znovu na střechu, to byl konec konců můj původní plán. Ohlídat, jestli bariera funguje jak má i zkontrolovat hlídky ve městě. Vylétl jsem tedy opět dírou ve stropě a brzy na to se usadil na střeše. Pár hodin tu posedím, třeba se dá elfka zase trochu do pořádku. Stejně ji za chvilku půjdu zkontrolovat. Upíral jsem svůj pohled směrem k městu, kde se ulicemi prohánělo několik samostatných bytostí. Nemusel jsem dlouho hádat, koho hledají. Po chvilce nevinného pozorování můj pohled zavadil o jakýsi lesklý předmět. Natáhl jsem k němu ruku, načež k němu vylítla prokletá krev z malé lahvičky, kterou nosívám v kapse. Celý předmět obalila a donesla ho až do mé ruky, kde se opět stáhla pryč. Pozorně jsem si dýku prohlížel. Moc dobře vím, komu patří. Jakmile se ke mě však v oblaku kouře připojila Zyra ,která na sebe vzala svoji klasickou podobu, zastrčil jsem tedy dýku za pas a věnoval svou pozornost pekelnému psisku. "Jo...bude žít." Promluvil jsem do tmy a odpověděl tak na Zyřinu tázavou myšlenku, kterou vystřídalo zklamání. Můj škodolibý úšklebek provázel další slova. "No...Taky z toho nejsem dvakrát nadšený věř mi, ale elf se v týhle době hodně špatně shání." Zyra se jen zazubila do tmy a přisedla si ke mě , pozorujíc hvězdy o kterých mi začala vyprávět. Na rozdíl ode mne ona podobné věci dokázala ocenit, což mi na kraťounký okamžik propůjčilo schopnost, pokochat se oblohou. Netrval však dlouho. Je to jen zanedbatelný, hlavně cizí pocit. Jen jsem se tedy pousmál, než svoji pozornost opět obrátil k městu se slovy. "Ano, hvězdy jména mají, což se ovšem o stéblech trávy říct nedá. Za tím si stojím, to je prostě pitomost." Zyra mě vybízela k dalšímu vyprávění. Moji odpovědí však bylo jen šťouchnutí, do jejího čumáku. "Někdy jindy."

Fárn: K mému překvapení mě ten idiot opravdu nechal na pokoji a bez dalších slov odešel. Oddychla jsem si, ale stále mě docela štvalo jakou tu má zimu, mám pocit, že brzy umrznu, chtělo by to zatopit a nějaké nové oblečení, nechci tu ležet ve spodním prádle a špinavých kalhotech. Tohle bylo moje oblíbené tílko, bohužel z něj zbyly jen jednotlivé nudličky, které na mě sotva držely. potichu jsem promluvila do místnosti. "Zarethe.... Zarethe!" Nic. No když je pryč možná bych nejprve měla vyřešit ten obojek, buď ho tu musím někde schovat anebo doufat, že ho mezi mými věcmi nenajde, nechci ho tu nechávat, je to jediný způsob, jak se Zarethem vyrovnat síly, ale jestli mi na to přijde..... No, asi to zatím nechám být. Co nenechám plavat je ta zima, Brrrr, ještě, že jsem si sem předtím naházela to dřevo z koupelny. S úsilím jsem se posadila. Hlava se mi trochu motala, ale dneska to už bylo i horší, ovšem břicho a ruce, ty mi dávali co pro to. Cukaně jsem lapala po vzduchu a rozhlížela se po místnosti. Natáhla jsme se ke svým věcem a hodila přes sebe svůj kabát. Cloumala se mnou únava, ale tohle zvládnu.....snad. Opřená o postel, jsem se chtěla postavit. bohužel mě moje nohy neudržely a já žuchla na zem. Auuu. "Tohle je zlej sen" S velkým úsilím a zakňučením jsem si díky opory postele nakonec postavila. Chvíli jsem stála na místě a snažila se nabrat nějakou rovnováhu. Ruce i nohy se mi klepaly ale i tak mě mé odhodlání nenechalo na holičkách. Několik dost vratkých kroků mě nakonec donesly až před krb. Kde se mi bohužel opět podlomila kolena. Rukou jsem se snažila chytit o rám krbu, ale místo toho jsem jen shodila nějaký svícen, který při zavadění o krbová žebra vydal nehezký železný zvuk. Nechala jsem ho bejt a čapla do ruky prkýnko, které jsem se tam snažila poskládat. Najednou jsem si však uvědomila. Sakra kde mám sirky. V pouzdru, to né. Když jsme u toho kde mám dýku?

Z mého rozjímání na střeše mě vytrhl až neurčitý zvuk. Trochu jsem svraštil obočí, protože jsem si nebyl tak úplně jistý, co přesně to bylo. "Zyro." Řekl jsem nakonec a věděl, že chápe o co mi jde. V hlavě se mi ten zvuk brzy ozval znovu, jasněji než předtím, čistěji. Moje obavy se tedy naplnily. Elfka volala mé jméno. "Čím jsem si to zasloužil, že zrovna já musím dělat chůvu nějakýmu ufňukanýmu elfovi." Brblal jsem tiše pro sebe, což však Zyra nenechala jen tak a zahrnula moji mysl výjevy z předchozího dne. Páral jsem ji, škrtil, řezal, možná taky trochu hodil z oblohy. Myslím, že mi to jako ukázka stačilo. "Podívej." Začal jsem po té, co jsem se zhluboka nadechl. "To byla řečnická otázka víš? Na ty odpovědi nepotřebuju. Navíc si mě k polovině z toho nabádala ty sama." Vysvětlil jsem ji s kyselým úšklebkem na tváři. "Stejně si za to může sama. Nám to jen komplikuje práci." Zyra mi poslala něco ve smyslu. "Přesně...je to šiška...To říkám furt." Uchechtl jsem se nad její upřímností. Následně se ozvaly další rány. Něco spadlo na zem. "Tak ji běž zkontrolovat, ještě musí chvilku vydržet, já zatím naplánuju trasu." Odbyl jsem svého pekelného psa, který dost neochotně zmizel v oblaku kouře. Jen několik málo vteřin na to se zhmotnila u Fárn v pokoji, takže se v mé hlavě brzy objevily vyobrazeny její marné pokusy o rozdělání ohně. Zničeně jsem složil hlavu do dlaní. "No to už je moc..." Zyra, která na sebe vzala svoji klasickou formu se na elfku zvědavě podívala. Chvilku mi trvalo, než se mi podařilo z hlavy vytěsnit obraz zasněžené šišky. "No to má blbý, že je jí zima!" Zavrčel jsem na Zyry, ačkoli má slova byla mířena na Fárn.

Fárn: Se složenýma nohama pod sebou jsem se snažila vytvořit z prkýnek nějaký útvar, který by šel zapálit. Za krbovými žebry se dokonce válelo ještě nějaké slabé křáčí, ale bylo ho dost málo, tady si asi už dlouho netopilo. Už jsem to měla skoro hotové, když mé periferní vidění zahlédlo nějaký pohyb, mírně jsem sebou škubla a drkla si do pečlivě poskládaného zátopu, který se mi rozsypala. Ze zamračením jsem hlasitě vzdychla a mírně pokrčila rameny, pootočila se na Obláčku, která asi očividně neumí ani klepat nebo cokoliv jiného, co by alespoň minimálně oznámilo její příchod. Jestli mě hodlá stále takhle děsit, tak se asi brzo někde zmrzačím. Musela jsem se nad svými pomyslnými slovy zasmát, když jsem si uvědomila, jak vypadám. Hmm. Beze slov se mi opět začal pod rukama formovat budoucí oheň. Snažila jsem se natáhnout pro jeden vzdálenější kousek dříví, bohužel mě po natažení svalů nehezky bodlo v boky, za který jsem se ihned chytla. "Hrrr blbí prkno, kdo ho dal takhle daleko". Tak jo tohle jsem si mohla odpustit, nechala jsem špalek špalkem a otočila se na Obláčku. "Hele, trošku mi pomůžeš, co ty na to?" Pohledem jsem zavadila o svou brašnu u postele. "Podej mi tu brašnu, no... támhletu." Rukou jsem ještě naznačila směr a pak se mé soustředění přesunulo opět k hromádce. Konečně hotovo, no teď už jen ty sirky. "Obláčko, potřebuji tu brašnu, jsou v ní sirky." Pomalu mě začala pohlcovat únava. Krom mých zranění jsem, ale cítila i takový divný pocit, jako bych snědla něco jedovatého. Každopádně i přes hroznou bolest, musím uznat, že ten chlápek, mág dle mého úsudku, je docela úctyhodný. Můj stav i bolest se rapidně zlepšovali, ale i tak si nejsem uplně jistá, zda zvládnu dojít zpět k té posteli, doslova jsem bojovala, aby mě mé vědomí opět neopustilo. Moje pohyby byly nepřesné, svaly mě buď nechtěli poslechnout nebo se klepaly, jak o závod, ale dýchám, zatím. Škoda jen, že jsem mu za záchranu života nestihla ani poděkovat, snad to jednou napravím. Ještě by mě sakra zajímalo, kde mám tu dýku, asi jsem ji musela ztratit při tom skvělém výletu do nebes. Při té vzpomínce se mi na obličeji vykreslil nenávistný obličej. Já toho Zaretha tak nesnáším.

Zyra mi otráveně poslala elfky vyjevený pohled, když ji konečně zaznamenala. Pochopitelně ho nezapomněla okomentovat obrázkem šišky. Jen jsem se nad tím ušklíbl, nečekal bych snad od žádné z nich jinou reakci. V momentu, kdy moji mysl však pohltil vztek, jsem se zarazil. Zyra očividně byla opravdu hodně rozzuřená, když po ní elfka chtěla, aby jí přinesla brašnu. Propůjčil jsem si tedy její zrak a pocítil, jak se celá naježila, jestli to tedy bylo v oblaku kouře možné. Lépe řečeno začala pulzovat, temná energie jako by se vzpouzela všude kolem ní. Zlobila se, protože si elfka myslela, že jí může poroučet. Pochopitelně si nepřipadala, jako nějaký sluha s čímž jsem sice naprosto souhlasil, ale bylo by celkem nepříjemné, kdyby elfku momentálně po mém celovečerním snažení zabila. "Zyro zakazuji ti jí úmyslně ublížit, rozumíš mi?!" Nerad jsem používal pouto, které nás svazuje tímhle způsobem, bohužel se ke svému jednání zdála být dost odhodlaná. Dobře jsem znal ten pocit, který provázel neuposlechnutí rozkazu majitele dýky. Nyní si však bolestivou ránu, provázenou tichým zakňučením vyzkoušela také Zyra. Naštěstí ji to však stačilo a ona se zděšeně, plná pocitu zrady stáhla. "Sakra kdybys mě k tomu nepřinutila, tak to přece neudělám. Prostě jí nemůžeš zabít, kvůli každý kravině. Pochop to!" Snažil jsem se ospravedlnit své jednání, před svoji ublíženou kamarádkou. Ta se o tom se mnou dál nehodlala bavit, otočila se a odkráčela pryč z místnosti, zatímco za sebou uraženě mávala dlouhým kouřovým ohonem ze strany na stranu, jako by chtěla zamést ten elfský pach, někam daleko do sebe. "Tak to bylo vážně dospělý...Hele poslyš, já vím, že ji nemáš ráda, to ani já věř mi, ale pokud se znova pokusí vstát zničí nám celý dům." Zyra mi jen poslala pocit uraženosti a lhostejnosti, načež argumentovala, že není žádné prašivé psisko, aby aportovala, co si elf zamane. Povzdechl jsem si. Že jsem tam radši sám nešel...Po kom to ta příšera příšerná sakra má? Odpověď jsem nemusel hledat dlouho. "Tak hele...jestli jí to doneseš, vezmu tě pak ven a na lov dobře?" Moji mysl zaplavil cizí pocit nesouhlasu. Začínal jsem z ní být dost nevrlý, ale nechtěl jsem Zyře nic znovu přikazovat a ublížit jí tak. "No dobře...Můžeš jít roztrhat ten mladý pár z parku." Nastala chvilka ticha, při které jsem cítil jak narůstající nadšení opět střídá nesouhlas. "No a co tu prodavačku? To by to mohlo vyřešit ne?" Znovu jen další záporná odpověď. "Hmm...tak všechno najednou ty vyděrači jedna pekelná?" Nadhodil jsem a pomyslně se nad tím ušklíbl. Má po mě ty nejlepší vlohy... Po chvilce ticha přišlo něco ve stylu jako. Pfff...No dobře...to by šlo. Docela jsem si oddechl, když jsem zjistil, že se Zyra obrací a znovu si to povýšeně i elegantně zároveň nakráčela k Fárn do pokoje, kde vzala do tlamy brašnu, o kterou elfka žádala, načež jí to nedbale hodila k nohám.

Fárn: Nechápu proč, ale Obláčka se začala tvářit poněkud nevrleji než obvykle.´Co je, jen chci tu brašnu, nic tak špatnýho jsem neřekla.´ Když se na mě ten tvor začal ještě víc tvářit, jako že mě sežere, pozaklonila jsem se směrem od ní a svraštila obočí, s nechápavým výrazem jsem čekala co se bude dít. Najednou zakňourala a uraženě odešla. ´Co to hle jako bylo? děkuji pěkně ty obludo, kousni se radši do ocasu.´ Povzdechla jsem si a ještě chvíli koukala na otevřené dveře, kterými se Obláčka ztratila v temnotě tohoto domu. Trochu otráveně a zklamaně jsem pohodila rameny. ´Co by se tomu psisku asi tak stalo, fakt nechápu. No prostě zvíře démona, co jsem čekala.´Rozhlédla jsem se po pokoji, záře měsíce mi osvětlovala tvář a také krb, ve které jsem se už nějakou chvíli snažila zažehnout oheň. Moje ruce mě podpíraly a já se snažila ze všech sil zpevnit svaly a donutit nohy mě pozvednout. Se zatnutým dechem a křečovitě zavřenýma očima se mi nakonec povedlo postavit. Z té bolesti, která mě sužovala a především z tohoto místa jsem začínala být opravdu zoufalá a nešťastná, tak moc jsem si přála být někde jinde, kdekoliv, jen pryč z dosahu toho parchanta. Nakonec se ustálila i má rovnováha, ale než jsem stihla udělat jediný krok z chodby se tiše, jako mlha přikradla Obláčka. Ani o mě nezavadila pohledem. Popadal brašnu do tlamy a hodila mi ji k nohám. Probodla jsem ji pohledem a tvrdě promluvila . "Děkuju." Více jsem si pekelného zvířete nevšímala. S lehkým skoro neslyšitelným zakňouráním jsem si klekla na kolena a občas se i z brašnou v ruce přidržela země. Vytáhla jsem s přední malé kapsičky sirky. Vytáhla jsem první a pokusila ji zapálit. Ruce se mi hrozně klepaly, a proto můj první pokus dopadl zlomením oné sirky. S očima v sloup ze mě vyšlo naštvané zahrčení. Vytáhla jsem tedy ještě jednu a hodně se snažila soustředit. Neskutečné, jak mi i takhle primitivní věc dělá potíže, nehledě na to jak to bolí vůbec držet ruce zdvižené. Druhý pokus byl již naštěstí úspěšní, položila jsem hořící sirku na chrastí, nahla se ke krby a mírně zafoukala oheň ihned přeskočil i na špalky a během chvilky plál slušným plamenem. Přihodila jsem do něj zbylé špalky. Můj pohled se teď stočil k posteli, kam jsem se měla vrátit, ale mě už se zvedat nechce. Chci jen tu deku, ale Obláčku tentokrát už asi žádat nebudu.

Zatímco se obzor pomaličku barvil do nachova a ohlašoval tak příchod nového dne, přemítal jsem nad tím, jak nejlépe využít svůj čas. Hlídky andělů, které po nás pátraly se přesouvaly na druhou stranu měst, jak jsem měl odsud možnost sledovat. Dostal jsem tudíž perfektní příležitost na kontrolu onoho místa, kde se to všechno seběhlo. Elfka stejně ještě potřebuje nějaký čas, než bude zase trochu funkční, já zatím můžu hledat odpovědi na své otázky, když nic jiného. Vrátil jsem se tedy zpět do svého pokoje, změnil se do lidské podoby a hodil na sebe poměrně nestandartně jen černé triko, šedé kalhoty a přes to kostkovanou černobílou košili. Brzy se za mnou už zavíraly hlavní dveře. Zyru jsem klasicky pověřil úkolem zvaný. "Hlídat šišku" s čímž už teď byla tak trochu smířená. Když mi poslala její obrazy, trochu jsem svraštil obočí. Na druhou stranu, pokud hodlá spát u krbu, já jí to rozhodně rozmlouvat nebudu. Svižně jsem pokračoval městem a když jsem vešel do parku, občas se přistihl, jak civím na nějakého majitele, který lítá za svým psem. Tak tedy nevím, kdo z nich je tupější. Zyra mezitím vzala odevzdaně místo vedle dveří. Trochu se uklidnila po té, co jí elfka poděkovala za brašnu, ačkoli to nebylo tak docela podle jejích představ. Ostražitě ji pozorovala planoucíma očima, které následně obrátila ke dveřím od staré skříně. Uvědomila si totiž, že netuší, co v ní je, což ji vyvádělo z míry. "Jen obyčejné oblečení a pár náhradních dek." Vysvětlil jsem Zyře, když se mě sama zeptala.

Fárn: Hurá už ten plamen hoří, jen toho dřeva, je málo, doufám, že má nějaké Zareth uložené. Naposledy jsem spražila psisko pohledem a pak se svalila na bok, mé pracné rozdělávání ohně mě dost unavilo. Víčka mi klesla a mojí mysl pohltil krátký spánek. Po chvíli mě však studená tvrdá podlaha vzbudila. Ještě polozavřenýma očima jsem se rozhlédla po místnosti a otráveně zabručela. Cítila jsem se zas o něco lépe, co se zraněních týče. Nohy dost neochotně a kodrcavě drželi mé tělo vzpřímené, chtěla jsem si jít lehnout do postele a ještě chvíli využít toho, že tu ten blbec rohatá není. Načeš můj pohled zavadil a velkou skříň v rohu místnosti. *Co v ní asi je? * Pomalu jsem k ní přistoupila. Vůbec nevšímajíc si psiska jsem onu krásně zdobenou skříň plna očekávání otevřela. Byla naplněná nějakého oblečení a nějakými dalšími kusy látky. *No hurá, doufám, že Zarethovi nebude vadit, když si něco půjčím, přece jen tílko, jenž jsem měla na sobě, to má už za sebou. Navíc za to mohl on, takže... Nadšeně jsem začala probírat různé kusy hadrů, jednalo se o módu především minulých století, což mě vůbec netrápilo. Mou pozornost zaujalo i několik večerních rób, ale to není to, co hledám. Po chvíli přehrabovaní se mi nakonec jeden kousek velice zalíbil. jednalo se o černé kalhoty a moc pěknou modrou košili s černým třpytícím se lemem a ozdobou v horní části. Je to asi to nejpohodlnější co tu najdu, navíc by mi to mohlo i být. Přesto mi rozum zůstával stát nad tím, čí to oblečení ve zkutečnosti je, Zaretha určitě ne. Oděv jsem si vzala do ruky a došla k posteli. Zamračila jsem se na Obláčku u dveří. "Nekoukej" Trochu jsem se při tom ušklíbla a otočila se k ní zády. Převlékla si věci a před zrcadlem se ještě trošku upravila. Konečně nevypadám, jako strašidlo z nočních můr. Vedle police, kterou jsem ještě před malou chvilkou prohledávala, se nacházely malé zásuvky. Opět mě zvědavost nenechala v klidu. Zvědavě má ruka stiskla kulatý držák, zabrala jsem a ejhle zůstalo mi to v ruce. Zaraženě jsem pokývala hlavou, svraštila jsme obočí a otočila se i s tou věcí na Obláčku. "Jejda, já nechtěla, vono samo." Bez nějakých výčitek jsem ledabyle pohodila rameny a držátko přes záda zahodila do kouta rozhodnuta se do poličky dostat i bez té věci.

Zyry nezúčastněný pohled brzy vystřídala zvědavost. V tomhle domě konec konců ještě žádný oheň neviděla. Navíc nikdy neviděla nikoho topit tímhle podivným způsobem. Naklonila hlavu na stranu a pozorovala přitom Fárnino počínání. Přišlo jí ovšem velice zvláštní, jak se potácí k té skříni, hmotné bytosti a ty jejich směšné tkáně...nic očividně nevydrží. Nadšený výraz z ohýnku, který vytvořila efka, brzy přešel v nedůvěřivý pohled. Zyra si totiž úplně nebyla jistá, jestli může elfku do skříně pustit. Jakmile ji však Fárn otevřela, sama Zyra se tiše přikradla blíž, aby si mohla vnitřek prohlídnout. Nic zvláštního se tam ovšem nenacházelo, takže se opět zklamaně stáhla. Překvapeně zvedla hlavu, když na ní Fárn promluvila. Jen se však dotčeně otočila, když zjistila, že jediná věc, kvůli které na ní mluví, je opět oblečení. Jako by snad stála o nějaké špehování...pfff. V hlavě se mi opět ozývalo Zyřino brblání, na to jsem ovšem momentálně opravdu neměl náladu. Přízrak trhl hlavou, když se elfce podařilo zničit šuplík. Moc nevěděla co si o tom myslet. Šiška. Následně ji přepadl zvláštní pocit, to neuvěřitelné nutkání vrátit letící předmět na příhodné místo, kde se to však vzalo? Zyra se rozvážně vydala pro urvaný držák, opatrně do něj drcla drápy, aby si ho mohla prohlédnout ze všech stran, následně k němu přičichla a chytla do rozeklané tlamy. Trochu nedůvěřivě se vrátila k elfce, kde jí onu kuličku položila k nohám. Já se však nestaral o to, co ty dvě vyvádějí, konečně jsem se totiž dostal na místo předchozího činu. Jak na tebe přišli starouši? Problesklo mi hlavou při pohledu na mrtvé tělo, mého téměř spojence.

Fárn: Dále jsem se snažila dostat do oné zásuvky, což se mi brzy povedlo. Uvnitř nebylo nic moc zajímavého, jen nějaké deky, látky a věci tomu podobné. Jedna mě však zaujala. Docela pěknou jemnou deku s tmavě modrou barvou jsem si hodila přes rameno, přesto že oheň už dávno plál, já tu ještě stále klepala kosu. Stále jsem nerušeně a zaujatě prohledávala onen šuplík, než mě vyrušila Obláčka. Nechápavě jsem se na ni koukala, když mi přistál urvaný držák u nohou. Opřela jsem se rukou o skříň a vrtkavě se pro něj se svraštěným obočím natáhla. Uchopenou kuličku jsem několikrát pootočila a prohlédla si ji ze všech stran a zavadila pohledem i na té černé obludě. Pohodila jejím směrem a hlavou a natáhla ruku. "Co s tím?" To jako chce, abych to tam nějakým zázrakem namontovala nebo co. "Aaa Já to tam dávat nebudu, stejnak to tam nebude držet a urve se to hned, jak se toho někdo dotkne." Na mém obličeji se objevil nezaujatý výraz, neboť mi tenhle problém byl uplně ukradený, není moje chyba, že tu má Zareth staré porouchané věci. Nikdo se nemůže divit, že se to tu rozpadá jen poryvem větru. Nejistě jsem obešla Obláčku a vydala se k posteli. Kulatý držák jsme stále tiskla v dlani. Konečně už se moje nohy nemusely namáhat stáním a já se pohodlně usadila na okraj postele. Moje oči se nešťastně stočili k prázdné sklenici od vody a sečkali na ni, žízeň se opět dostavila v krk byl jako na poušti, ale ještě chvíli to vydržím, nechce se mi zvedat. Na stolku také zářila ta odporná tekutina. S hlasitým povzdechem jsem se na ni zamračila. Možná bych to měla vypít, nechci, aby mě po tom vše složila ještě otrava. Ale, jak už se několikrát ukázalo Zartehova slova nemají prostě žádnou váhu. Při svém uvažováním sem v rukou promíjela ten držák, poté se na něj ušklíbla a znuděně jej odhodila na protější stěnu.

Pečlivě jsem prohledával místo činu. Došel jsem až k vyhaslé ďáblově pasti, jejíž okolí bylo ještě teď nasáklé pachutí svatého oleje a následně ohně. Při každém nádechu jsem cítil, jak mi jeho přítomnost naleptává plíce a ztěžuje dýchání. Proti tomu, co jsem ovšem zažíval v dobách svého výcviku, byl tento efekt přirovnatelný spíše k příjemné procházce. Zaplašil jsem vzpomínky, na jezera plná svěcené vody a všechny možné grály, které mi znepříjemňovaly život v minulosti, abych se mohl dále soustředit na svoji práci. Past se však nezdála nijak jinak podezřelá. Po chvilce se mi podařilo najít téměř neviditelné vlákno, jež jsem před tím přeřízl drápy, to ovšem nejevilo žádné podezřelé známky magie. Tělo dotyčného mě už zaujalo o něco více. Ne jen, že měl na čele vypálený podivný cejch, který ho označoval za nečistou bytost a určitě jej měli na svědomí andělé, aby jeho duše nemohla projít nebeskou branou. Pfff...Fakt dobráci. Ale u jeho zápěstí se třpytil podivný přívěšek. Klekl jsem si tedy k němu a odhrnul mrtvole široký rukáv ze zápěstí. Zyra se mezi tím opět věnovala pozorování elfky, tentokrát se však rozplynula ve stínech a vyčkávala na něco, co by mi mohla prozradit a nejlépe tak získat důvod k tomu, ublížit jí. Všechny tyhle pocity však okamžitě vystřídalo zmatení, když jejím směrem opět letěla ta kulatá věc. Zyra se zhmotnila a zachytila letící předmět ve vzduchu při elegantním výskoku. Následně ho netrpělivě dopravila opět k Fárn, kde zůstal ležet u jejích nohou. Přízrak zůstal stát a mával ocasem ze strany na stranu. Byla zvědavá, kam asi poletí tentokrát i jestli ho dokáže přinést dříve než předtím. Možná dokáže na elfku vyzrát a chytit ho ještě dřív, než dopadne poprvé na zem. To by jí to pěkně natřela. Sice jsem nevěděl, co tam ty dvě provádí, ale do mého podvědomí se začínal pomalu plížit hodně zvláštní pocit, který jsem nebyl schopný pojmenovat. No to nevadí...Zavřít hlouběji, ať můžu vyšetřovat dál, konečně to vypadá na zajímavý nález.

Fárn: Těsně přede mnou se z mlhy zhmotnila Obláčka. Samozřejmě mě to docela polekalo, ale nedala jsem to na sobě nijak znát, ani jsem sebou necukla. Na tyhle její překvápka si nezvyknu, obvykle se ke mě nikdo nepřiblíží , aniž by unikl mým smyslům, proto my tyto přepadovky nedělají moc dobře. K mému překvapení opět donesla a položila rozbitý držák k mým nohám. Hodně nechápavě jsem na ni civěla, prostě nechápu co po mě chce. Sehla jsem se k tomu a opět to zmáčkla v dlani. "Já nevím co s tím." Naléhala jsem na velký přízrak. Její výraz mi sice trochu napovídala, ale já tomu nechtěla moc věřit. Zvedla jsem tu věcičku trochu víš a podívala se na obláčku, která mi teď prakticky koukala zpříma do očí. "Mám to hodit?" Zeptala jsem se ji dost opatrně, bohužel jsem stále situaci nerozuměla. Nejistě jsem na ni promluvila. "Tak jo...hodím to." Zahodila jsem kuličku za sebe a pečlivě pozorovala její reakce. Tentokrát mě, ale žízeň přemohla. S úsilím jsme se postavila na moje vratké nohy, popadla skleničku a vydal se sebejistě ke dveřím.

Zyra netrpělivě čekala, než to tomu zaostalému elfovi dojde, ovšem jakmile tu kulatou věcičku hodila, rozplynula se před elfkou, rychle se přehoupla místností a zhmotnila se přesně tak, aby chytila kuličku mezi špičatá zuby. Měla z toho neuvěřitelně dobrou náladu. Konec konců, zvládla to ještě před tím, než se předmět dotkl země, tudíž to Fárn pořádně natřela. Spokojená sama se sebou se opět přikradla k elfce, před kterou se zhmotnila a vůbec ji nezajímalo, že nejspíš někam míří. Tohle bylo tak neuvěřitelně zábavné. Znovu se začala dožadovat její pozornosti, pochopitelně doufala, že Fárn svůj hod zopakuje. Položila jí kuličku k nohám a pomocí kouře, který tvořil její tělo, v jehož stínových úponcích se ztratila její pevná forma vytvořila pohár, aby mohla ukázat elfce, co si o tom myslí. Následně ze stínů, vytvořila také štíhlou postavu, jež měla symbolizovat Fárn, která předává pohár i medaili podivnému přízraku, připomínajícího psa. Celé představení rázem zmizelo a zůstala po něm už jen Zyra ve své klasické podobě, domáhající se další pozornosti, možná i nějaké odměny. Já mezitím dokončil obhlídku místa činu, bylo načase vrátit se domů, abych mohl prozkoumat vzorky, které jsem sehnal a pořádně si ujasnil některé záležitosti. Nejvíc mě asi znervoznil maličký čip, který jsem našel pod kůží na zápěstí mága. Nejspíš ho sledovali...no super. Nemohl jsem si však pomoct, ani nevím proč, ale veškerá moje pozornost utíkala od řešení problému k jakémukoli rychle se pohybujícímu předmětu, který jsem následně pěkně dlouho hypnotizoval. Rychle jsem se toho pocitu zbavil, načež zamířil do parku, kterým jsem sem prve přišel.

Fárn: Myslím že jsem tu pitomou kliku snad ani neslyšela dopadnout na zem a přízrak už se sním stihla přede mnou objevit. Kulička mi přistála před nohama což můj krok zastavila, otráveně jsem se na Obláčku podívala. Potom se mi dostalo opět jednoho z jejich divadel. Ani přesně nevím, jaký pocit se to ve mě motá při těchto kouřových poznámkách. No, když to spojím s předešlou událostí... Nejen, že jsem musela zachraňovat zadek démony a památku od pěsti anděla mám na tváři do teď, ale ten kretén místo slova děkuju mi provede tohle. Při této vzpomínce se mi obličej slil do jedné velké grimasy nenávisti. Rychle jsem svůj výraz zklidnila a věnovala se Obláčce. Bylo vidět, že jí nošení kulatého předmětu baví a také to bere jako závod. Bylo to docela srandovní, ale já si stále nebyla jistá, jestli to myslí vážně nebo jen hledá důvod mi ukousnout ruku. Nechápavě jsem se na ni svým mdlým obličejem podívala a první co mi vyklouzlo ze rtů. "Jako vážně?...." Poté však bylo divadla konec a její zrak se teď upíral na mě. Pousmála jsem se a pokračovala. "To tak nemůžeš brát. Jsme zraněná a vůbec ráda že stojím, ale počkej až se mi uzdraví svaly potom dáme turnaj." Skutečně jsem byla ráda, že jsem ještě nepřišla o rovnováhu a vědomí. Sice té bolesti bylo méně než na začátku, ale za to pravděpodobně můžou mágova kouzla. Přesto mi jen malé úsilí způsobovalo těžkou bolest a svět se se mnou točil. Přesto jsem se rozhodla tak nějak Obláčce vyhovět. Zvedla jsem tu kulatou věc do ruky a vydala se ke dveřím, otevřela je o hodila kličku ze schodů. Sotva držím ruku zdviženou, ale gravitace mi docela pomohla a klika letěla až dolů do síně. Nejistým krokem jsem se vydala na první schod, hnala mě žízeň, jinak bych na ně vůbec nevkročila.

Zyra velice netrpělivě sledovala Fárn, které se ve tváři střídalo nespočet emocí. Jakmile se jí zeptala, zda své jednání myslí vážně, několikrát rychle po sobě pohodila hlavou nahoru a zase dolů. Při jejích výmluvách se Zyra jen opravdu hodně široce, ovšem neslyšně usmála. Ten výraz by mohl kde komu připadat děsivý, ovšem tentokrát bylo jeho zdrojem čiré pobavení, pramenící z výmluv elfky. Zyru dokonce napadlo, že by nějak mohla Fárn dolů ze schodů, jenže netušila, jak by jí mohla pomoci. Na druhou stranu už několikrát se dostala do situace, kdy musela podpírat i mě, tudíž by to s ní mohlo fungovat úplně stejně. Ne, že by to snad něco měnilo, Zyra si byla moc dobře vědoma toho, jak je v této disciplíně dobrá, pokud však uzdravení Fárn zvýší její obtížnost, doufala, že to přijde co nejdříve. Než však přišla na způsob, kterým by mohla nabídnout elfce oporu, kulatý předmět už letěl ze schodů dolů. Pocit který ji naplnil v ten moment byl nepopsatelný. Prostě ho musela mít a následně se opět pochlubit. Musela ho donést spět, není důležité proč, jako by na tom závisel osud světa. Opět se změnila v oblak kouře a neskutečnou rychlostí se vrhla přes zábradlí, za tím předmětem. Těsně nad zemí ho vítězoslavně zachytila. Následně našla Fárn, ke které ho pyšným klusem donesla a postavila jej pod schody, kde na ni také velice trpělivě čekala, zatímco si lehla ke kuličce, do které šťouchla čumákem, aby ji Fárn trochu přiblížila. Já jsem si na opačnou stranu Zyřino absolutně někorektní chování a poblázněnou mysl vyzkoušel na vlastní kůži. Jen tak jsem si kráčel po parku, trochu nesvůj z té "hravé" nálady, jež se mi strašně dotěrně dostávala do krve, když v tom kolem mě prolétl velký ovčák, který pelášil za barevným míčkem. Já tedy opravdu nevím, kde jsem k tomu přišel, každopádně se mi nepodařilo odolat té dotěrné myšlence. Musí být můj! Hej! Hej! Je můj! a ve vteřině pelášil vedle toho psiska, abych o trofej nepřišel. Musí být můj! Nebudu lhát, uměl běhat, zatraceně dobře, ale proti mě když se dostanu do ráže? Pfff...neměl šanci. Je můj! Znělo mi v hlavě. Prudce jsem se zastavil až před opravdu nepěkný rybníkem, v jehož prostředku míč skončil. Vypravil jsem ze sebe něco jako zakňučení, protože se mi do toho opravdu nechtělo. V momentě, když kolem mě ovšem to špinavý psisko s šátkem kolem krku proběhlo a bez rozmyslu skočilo do vody, aby mě předběhl, celý jsem se vztekle naježil, načež na něj zavrčel, nevšímaje si lidí, kteří na mě čučeli jako na idiota a hulákal na toho psa. "Hej! Hej ty! Hej! Ten je můj! Hrrh!" Nemohl jsem mu svůj triumf prostě jen tak přenechat, záležel na tom konec konců osud celého světa přinejmenším, řekl bych. Skočil jsem tedy sám do té po rybině páchnoucí, nechutné, zelené břečky, plné vodních rostlin, které se mi pletly při plavání. Na ničem nezáleželo, hlavně abych se tam dostal první. Ten bastard měl ale příšerný náskok, naštěstí se ukázalo, že jsem o něco lepší plavec. Jak by taky ne! Očividně si odměnu zasloužím! Dorazil jsem tedy k míčku stejně, jako ten podvraťák, který na mě začal cenit zuby a vrčet. Málem bych se rozesmál. On si snad vážně myslel, že mu přenechám něco tak cenného, jako je barevný míček! Ha! To sotva. Jeho pohled jsem mu pochopitelně oplácel, aby si nemyslel, že z něj mám strach, načež na něj já sám vycenil špičaté zuby, aby věděl, kdo tu má na vrh. Pochopitelně jsem to nezapomněl obohatit výhružným vrčením. Následně jsem psisku vyfoukl míček před nosem a brzy se ocitl zpátky na břehu. Byl jsem tak spokojení sám se sebou. Mám ho! Pýchou se mi dmul hrudník a já si vykračoval jako páv. Teď už jen stačí, donést jej domů. Rychle jsem se tedy oklepal a pak...a pak...mi to všechno došlo. Zaraženě jsem stál na trávě, zatímco ze mě odkapávaly zbytky vody. Zahlédl jsem někoho, jak vytahuje z kapsy mobil, nejspíš někomu volá. Co to sakra? Absolutně jsem nerozuměl tomu, co se v následujících minutách seběhlo. Jak je to ponižující. Absolutně jsem nevěděl, co si teď počít, jen jsem křečovitě svíral barevný míček a stál, jako přikovaný uprostřed cesty. Za tohle mi někdo zaplatí. Než jsem se nadál, oklepal se vedle mě, ten druhý pes...teda ten jediný pes a štěkáním se na mě domáhal hračky. Jasně že mu ji vrátím...žádný problém. Snažil jsem se sám sebe přesvědčit, popravdě ani nevím, jak dlouho jsem tam postával, jen se na něj mračil, než jsem několikrát míček zmáčkl v ruce, načež vzdal své snažení a se slovy. "Je můj." s vyrazil celý mokrý i špinavý k domovu. Já tu Zyru zabiju...Ne...zabiju je obě, to je ono.Obě je zabiju...až tohle vrátím, fakt je zabiju.

Fárn: Ještě jsem se ani neposunula na druhý schod a Obláčka už zase čekala s kuličkou pod schody. Kdo by to kdy řekl, že ďábelský psisko bude aportovat. Rukou jsem se držela zábradlí a koukala dolů na přízrak, pokývala jsem hlavou a snažila se ji nějak pochválit. Stále mi totiž připomínala nějaké zvíře, tudíž jsem se k ní přirozeně chovala vlídněji než k lidským bytostem, přesto, že jsem se ji s části dost bála. Není se čemu divit, nemám žádnou zbraň a chůze mi dělá potíže. Neměla bych šanci. "Šikula, to bylo docela dobrý." Věděla jsem, že chce, abych to hodila ještě jednou, ale nějaké aportování bylo momentálně to poslední co jsem chtěla řešit. Nohy se mi dost klepaly. Ty schody prostě nejsou dobrej nápad. "Musíš chvíli počkat, tohle nebude tak lehký." Odbyla jsem přízrak ztrápeně. Skoro ihned, jak jsem to dořekla mi podjely nohy ani nevím proč, možná jsem uklouzla. Stratila jsme veškerou rovnováhu a zřítila se k zemi. Naštěstí bolestivým kotoulům zabránila moje ruka. Sice jsem se byla schopná zábradlí zachytit, ale nápor mojí váhy na ještě před chvíli rozřezanou ruku byl opravdu skvělý. S křečovitě přivřenými očima jsem sklonila zrak k zemi. Těžce jsem oddechovala a snažila se tak nějak vyrovnat s tou bolestí. Nakonec se mi podařilo překecat nohy k nějaké činnosti. Po krátké pouze jsem se opět vyhoupla na nohy a tak nějak pokračovala v cestě dolů. Naštěstí už mě další karambol nečekal a já ty schody sešla bez dalšího zranění. Skoro jsem se v duchu za radovala, poté mi však došlo z čeho se raduji. Hurá sešla jsem schody, jo přímo na pochvalu. Projel mě pocit neschopnosti. Zakroutila jsem nešťastně hlavou. Popadla kuličku a hodila ji levou rukou někam, ani nevím kam, pravou už jsem do vzduchu prostě nezdvihla, na tož s ní házet.