Zareth/Fárn/Ytia

Jakmile Fárn Zyru pochválila, přízrak jí věnoval široký, nepřirozený úsměv. Byla na sebe tak pyšná, těšila se, až mi tohle ukáže, zatímco já se bez většího úspěchu snažil Zyru vyhnat ze své hlavy a odříznout se nějak od ní, aby si nevšimla toho, co jsem před chvilkou vyvedl. Zářivé bílé zuby, však zmizely ve chvíli, kdy elfka začala se svými pokusy o sházení schodů. Zyra si sedla, stočila kolem sebe dlouhý, kouřový ocas a čekala co z toho vzejde. Jakmile se Fárn zřítila k zemi,nechápavě naklonila hlavu na stranu, přeměnila se v černý oblak, aby mohla elfce nabídnout řešení. Vytvořila postavu, která se opírá o velký psí přízrak a ti dva spolu putují až k pohovce. Následně se opět zhmotnila, čekajíc na svoji odpověď. Já mezitím s míčkem, jež jsem stále křečovitě svíral tak, až mi z toho zbělely klouby, pokračoval celý promočený tím parkem. Lidé se za mnou pochopitelně otáčely, což mi lezlo neuvěřitelně na nervy. Moje hrdost tady rozhodně trpěla, ovšem to nejhorší přišlo, když jsem se na okamžik posadil na lavičku, ve snaze dát si nějak do pořádku svůj nasáklý, špinavý a zatraceně smrdutý oděv i zplihlé vlasy, jež se mi neustále lepily snad úplně všude. Zatímco jsem mlčky nadával, přišel ke mě nějaký postarší muž, který mi do ruky vtiskl padesát korun se slovy. "Ne, že to utratíš za další alkohol hochu." Já vlastně ani nevím, která část jeho jednání mě naštvala nejvíce. Nejspíš bych mu za normálních okolností skočil po krku, jenže mi hrozně dlouho trvalo, než mi došlo, co to celé mělo znamenat. To jako, vypadám tak hrozně? Co mi má co tahle chátra dávat milodary?! Nejsem žádnej potácející se opilec ty kryso hnusná! Hochu?! Ten má ale drzost, vždyť jsem alespoň osmkrát starší než on! Jestli se mi ještě někdy dostane do rukou, ať si mě nepřeje. Vzdal jsem své snažení a po té, co jsem vyprovodil žvanila pohledem, se znovu vydal na cestu. Horší to už stejně nebude. O tom jsem byl přesvědčený, než se zpoza rohu vykolíbal ten sud ze samoobsluhy, se slovy. "Jéééé! Vysoký pan! Fi mokrá, jak pět kachna!"

Fárn: Po náročném odhození míčku jsem ještě jednou koukla na ty schody, které mě málem dostaly. Pomoc přízraku byla hodně neočekávaná, ale já za ni byla opravdu moc ráda. "Dík." špitla jsem skoro neslyšně jejím směrem. Né, že bych normálně moc děkovala, ale zvířata jsou ráda pochválena a já zrovna nestojím o nějakou ukousnutou končetinu. Neudělala jsem ani dva další kroky a můj pohled se stočil na dlaň a zápěstí pravé ruky, kde jsem se držela ďáblova psiska. Vypadala spáleně, jako od nějaké žíraviny, na zarudlé kůži se začali dělat malé nenápadné puchýře. Snažila jsem se rukou a především prsty pohybovat, ale bolest se nedostavovala. Můj nechápavý zrak utkvěl ve tváře toho zvířete. Potom mi to však došlo. ´Vždyť ona je smrt´. Vzpomínka na umírající rostliny, kterých se jen dotkla mi situaci hodně rychle objasnila. Jak bych se asi cítila, bez té látky, jenž do mě narval ten mág. Tohle zranění nejsem schopná vnímat, ale bolest mých svalů a celkovou nevolnost pociťuji až nesnesitelným způsobem. Jaký je tedy skutečný stav mých zranění. Možná že se zabíjím, jen pouhým stáním na svých nohách. Otázku jsem nechala být, stejně s tím nic nezmůžu a rozešla se nejistým krokem ke dřezu a natočila si po malé chvíli cinkání trubek vodu. Nohy se mi pletly a já se musela přidržovat linky a bych zase nespadla. Pomalu jsem polykala jednotlivé doušky vody. Alespoň že mě ta žízeň opustila. očima jsem prolétla tmavou kuchyň starého domu. Najednou spadla na podlahu kapka červené barvy. Byla to moje krev. Z nosu mi pomaličku kapaly kapičky krve. Nesnažila jsem se to nějak zastavit jen jsem nahlas vzdychla. Tohle mi opravdu chybělo k celkové spokojenosti. Asi by to chtělo ten protijed, na horu se už ale nedostanu, že já to raději nevypila rovnou. Stejně za to může Zareth, hajzl jeden. Za tohle jednoho dne zaplatí a to pořádně. Zoufalá a v doprovodu té černé potvory jsem zakotvila u velkého gauče, na kterém jsem seděla, když jsem tu byla po prvé. Tak nějak neohrabaně jsem se pustila Obláčky, která mi částečně pomáhala stát na nohách a tak nějak neohrabaně jsem si lehla na tu měkkou pohovku. V hlavě mi pískalo, ale dneska už žádný omdlívání, zaznělo mi myšlenkami. Hlavu jsem měla opřenou o ruční opěradlo. Otočila jsem se obličejem k zemi a vyplivla krev, která mi natekla do pusy. "Sakra,..." špitla jsem a zakotvila pohledem na přízraku. "Dneska ti už asi nic nehodím, holka." Oznámila jsem a natáhla k ní ruku. Byla docela blízko. Svými ostrými nehty jsem ji jemně několikrát podrbala v dolní části krku. Ani přesně nevím, proč jsem to udělala asi síla zvyku. Chvíli na to jsem ruku opět stáhla k tělu a oči se mi začaly zavírat. Z velmi krátkého spánku mě probudilo až zaskřípání hlavních dveří. ´Že by Zareth.´Napadlo mě a s odkašláním jsem zrak stočila k onu místu.

Zyru zaplavil pocit úzkosti, protože si nebyla úplně jistá, co by měla s polomrtvým elfem dělat, proto u ní jen zůstávala sedět, jakmile se dostala až k sedačce. Když k ní Fárn opět stáhla ruku, nejprve se celá napjala, jelikož nevěděla, co se chystá provést, následně však slastně zabručela a vychutnávala si její pozornost. Bylo to tak zvláštní... Nepřestávala si ji zvědavě prohlížet, protože moc dobře rozuměla jejím slovům a věděla, že si její smrt prozatím nemůžeme  dovolit. Jak to ovšem vyřešit? Poslala ke mě naléhavou myšlenku s obrazem elfky, ležící na gauči, zrovna ve chvíli, jsem měl v plánu zbavit se toho šišlavýho trotla.
"Sklapni...nebo ti urvu hlavu a hodim ti ji do ksichtu. Rozuměls mi?!" Zavrčel jsem na toho malýho kulatýho pobudu, který si očividně myslí, že má trpělivost je nekonečná. Pravděpodobně si ze mne od začátku jen utahuje, což ho teda přijde ale hodně draho. Já už vlastně ani nevím, co mě přimělo k tomu doufat v odchod té lidské krátury, pochopitelně se tak ale nestalo. Místo aby zmizel, zase začal žvanit nanovo. "Alé pan kachna...teda fisoký řict já chci. Jak fi mi muše chodiT moji chlafa na vlasní oblíšej?" Tuhle poznámku už jsem opravdu nevydržel. Sklonil jsem se k té bečce sádla a můj výhružný výraz nahradil záludný, nanejvýš spokojený, zlý úsměv. V ten moment jsem zachytil zprávu od Zyry, ovšem jednu rychlou vraždu, už mi to teda určitě nevymluví. "Předvedu." Téměř jsem to slovo zapředl, následně pomalu odhalil své zářivě bílé, špičaté zuby, což se pochopitelně neobešlo bez reakce. Jeho zděšený výraz, už ale nebyl nijak nápomocný, neboť jsem k němu hodně rychle natáhl svoji levou ruku, na které se objevily ocelové drápy, které jsem mu zaryl pod kůži v oblasti čela. V ten okamžik se na nich slabounce rozzářily podivné rytiny a já si užíval ten slastný pocit, který to celé doprovázel. Následně jsem mu s pomocí chladného kovu doslova sloupl obličejovou část kůže, z toho jeho nepovedenýho ksichtu. Nebyla to první věc, kterou jsem stahoval, tudíž vím přesně, jak to udělat, abych tuhle část jeho tkáně příliš nepotrhal, naopak ji zachoval v tom co možná nejlepším stavu. Jeho výraz, tvořený pouze obličejovými svaly a další hlubší  tkání, mi hned přišel o něco méně otravný. Mé drápy opět zmizely a já vyhodil do vzduchu kůži, která byla ještě před okamžikem krytím jeho obličeje. Skrz prsty své pravé ruky mi ve zlomku vteřiny prosákly pramínky krve, následně zformované do podoby kunaie, jež jsem mrštil, proti té kůži. Zbraň pochopitelně našla svůj cíl a obrovská síla mého hodu změnila směr té podivné grimasy. V následujícím okamžiku zůstal obličej, přibitý ke stromu. Zábavné problesklo mi hlavou. Příšerný ryk toho podsvinčete, jsem zarazil téměř okamžitě, protože už jsem stačil vytvořil další ze svých zbraní, tentokrát v podobě úzkého, jednoručního meče. Po jediné přesné ráně jím prokletá krev projela jako nůž máslem a to, co zbylo z jeho hlavy, začalo padat k zemi. Levou nohou jsem nad zemí přikopl jeho hlavu, jakoby to byl míč, aby se opět vrátila do výše mého hrudníku, tam ji silnou ranou pravé dlaně, ze které už se mi zbytek krve vrátil do těla, poslal směrem ke stromu s utrženým obličejem prodavače. Hlava se s křupnutím zarazila opět o krvavý kunai, připlácnutá ke svému nyní již dost zmačkanému obličeji. Měl jsem pocit, že okolní svět na okamžik utichl, dokud mě z toho nevyrušil zvuk, jež vyvolalo bezhlavé tělo při pádu na zem. Celá tahle akce mohla trvat tak tři vteřiny a jak mi zvedla náladu. "Takhle nějak." Zamumlal jsem si spokojeně pro sebe, jako odpověď na jeho poslední otázku, více se však na místě nezdržoval. Cestou domů, jsem ještě sáhl do kapsy, jako kontrolu, kdybych někde náhodou nechal svůj míček, naštěstí byl přesně tam, kde měl. Opět jsem ho tedy křečovitě sevřel v ruce, nejsem si jistý proč a téměř rozrazil dveře svého domu. Čvachtavý zvuk mých mokrých bot i oblečení, se rozléhal starými chodbami, což mě neskutečně vytáčelo. Přesto jsem však musel, ještě než se dojdu převléknout, odevzdat tu věc, záležel na tom přeci jen osud celého světa. Fárn jsem nalezl, přesně tam, kde mi Zyra řekla a na stolek kousek od ní položil svůj míček. To je lepší. Můj přízrak mi pochopitelně přišel naproti, ale na její zvědavé otázky a starostlivost, co se mi to prý přihodilo? Jsem odpověděl jen vrčením. "Nech mě."

Fárn: S těžkými nádechy jsem se snažila alespoň sednout. Moje tušení se potvrdilo, Zareth se vrátil. Čvachtavý zvuk mokrého oblečení mi nemohl uniknout. Tak nějak jsem se snažila udržet své tělo v sedu a nevypadat u toho jako ožralec. Moje oči doprovázely démona, jenž se ke mně blížil, vypadal, jak kdyby cestou spadl do rybníka, nutno říct, že mě pohled na něj docela pobavil. Když však přišel blíž nadšení mi z tváře zmizelo, neboť jsem ucítila opravdu příšerný zápach, který jak se zdá přicházel od něj, svraštila jsem obočí a změřila si ho znechuceným pohledem. ´No Fuj..´ Přišel až ke mě a na stůl položil barevný tenisový míček. Nechápavě jsem se na něj podívala. "Co se ti stalo? Vypadáš, jak kdyby si cestou spadl do rybníka." Můj tón byl sice v mé hlavě posměšný ale navenek dost chrčel, takže jsem to ze sebe vychrlila bez větších emocí. Hned jak sem to dořekla, začala jsme se dusit. Během ani né jedné sekundy jsem na zem vedle gauče vyplivla další krev. Moje popraskané rty se zbarvily její barvou. ´Tohle asi nění uplně dobrý. Podívala jsem se omluvně a zároveň dost vyčítavě na Zaretha, při čemž jsem si všimla, že má něco zamotané ve vlasech asi kus leknínu. "Emmm. Máš něco ta tady, asi leknín, nebo to je ozdoba? " Dvakrát jsem si při těch slovech poklepala prstem na hlavě. Také jsem chtěla poznamenat, že smrdí jako žumpa, ale k nastalé situaci jsem to nechala být. Nevypadá zrovna dvakrát šťastně, možná by nebylo moudré ho provokovat, zvlášť když jsem prakticky na pokraji sil. Mou pozornost teď navíc zaujalo uplně něco jiného. Natáhla jsem se pro ten míček, který přinesl. Několikrtá jsem ho otočila, abych si jej mohla prohlédnout ze všech stran. "Co to má být." Zeptala jsem se aniž bych se na Zaretha podívala. Asi pro Obláčku. Hmm skvělí tohle se mi bude házet líp. Zakotvila jsem zrakem na přízraku. "Koukej.." Míček jsem u toho zvedla do vzduchu aby ho viděla.

Fárn: S těžkými nádechy jsem se snažila alespoň sednout. Moje tušení se potvrdilo, Zareth se vrátil. Čvachtavý zvuk mokrého oblečení mi nemohl uniknout. Tak nějak jsem se snažila udržet své tělo v sedu a nevypadat u toho jako ožralec. Moje oči doprovázely démona, jenž se ke mně blížil, vypadal, jak kdyby cestou spadl do rybníka, nutno říct, že mě pohled na něj docela pobavil. Když však přišel blíž nadšení mi z tváře zmizelo, neboť jsem ucítila opravdu příšerný zápach, který jak se zdá přicházel od něj, svraštila jsem obočí a změřila si ho znechuceným pohledem. ´No Fuj..´ Přišel až ke mě a na stůl položil barevný tenisový míček. Nechápavě jsem se na něj podívala. "Co se ti stalo? Vypadáš, jak kdyby si cestou spadl do rybníka." Můj tón byl sice v mé hlavě posměšný ale navenek dost chrčel, takže jsem to ze sebe vychrlila bez větších emocí. Hned jak sem to dořekla, začala jsme se dusit. Během ani né jedné sekundy jsem na zem vedle gauče vyplivla další krev. Moje popraskané rty se zbarvily její barvou. ´Tohle asi nění uplně dobrý. Podívala jsem se omluvně a zároveň dost vyčítavě na Zaretha, při čemž jsem si všimla, že má něco zamotané ve vlasech asi kus leknínu. "Emmm. Máš něco ta tady, asi leknín, nebo to je ozdoba? " Dvakrát jsem si při těch slovech poklepala prstem na hlavě. Také jsem chtěla poznamenat, že smrdí jako žumpa, ale k nastalé situaci jsem to nechala být. Nevypadá zrovna dvakrát šťastně, možná by nebylo moudré ho provokovat, zvlášť když jsem prakticky na pokraji sil. Mou pozornost teď navíc zaujalo uplně něco jiného. Natáhla jsem se pro ten míček, který přinesl. Několikrtá jsem ho otočila, abych si jej mohla prohlédnout ze všech stran. "Co to má být." Zeptala jsem se aniž bych se na Zaretha podívala. Asi pro Obláčku. Hmm skvělí tohle se mi bude házet líp. Zakotvila jsem zrakem na přízraku. "Koukej.." Míček jsem u toho zvedla do vzduchu aby ho viděla.

Vztek se ve mě vařil čím dál tím víc, krom jiného také proto, že nade mnou v mém vlastním domě ohrnoval nos elf. A co je horší? Oprávněně! Jen jsem jí probodl nenávistný pohledem, následně se od ní však odvrátil. Bylo třeba, něco si vyříkat se Zyrou. Než jsem se do ní však stačil pustit, vyrušila mě opět Fárn. Chtěl jsem na ni začít řvát, že to není moje chyba. To Zyra může za to, jak jsem běžel pro míček do rybníka, ačkoli ještě nevím jak, protože se mi tohle sakra ještě nikdy nestalo. Včas jsem se však zarazil a provedl jeden velmi pomalý nádech s výdechem, abych se ještě trochu uklidnil. Místo popisu své nanejvýš trapné cesty, kterou jsem jí samozřejmě nemohl prozradit, protože by to mělo nejspíš nevratný dopad můj pracně vydobytý respekt u toho ušatce, jsem jí tedy jen podrážděně odpověděl. "To není tvoje věc. Ty zase vypadáš jako někdo, komu zbývá posledních pár minut života a ještě mi tu zaneřádil dům prokletou krví, což je na jednu bytost víc, než je zdrávo, řekl bych. Je to ovšem velice zvláštní, neboť jsem ti osobně ještě zavčasu připravil protijed." Její další slova mě však vyvedla z míry. Můj nasraný pohled vystřídal zmatený, následně jsem se na ni trochu zamračil. "Jak jako leknín?" Zabručel jsem nechápavě a rukou se pokusil nahmatat místo, které mi naznačovala. K mému překvapení a značnému ponížení se tam opravdu nacházel list leknínu i s květem, jež byly oba velmi důkladně zamotáni do mých, ještě dost vlhkých vlasů, plných žabince. Bez jediného slova jsem na tu drzou kytku vyvalil oči. Co si o sobě sakra myslí? Vážně jsem doufal, že už je to všechno, ale elfky jsem se na stav populace rostlin ve svých vlasech zeptat netroufl. Mou pozornost zaujala Fárn, jak si prohlíží svůj míček a já zase jednou netušil, co na to odpovědět. To bych taky moc rád věděl sakra...Co to má znamenat, ale neuškodilo by kdybys to dokázala alespoň ocenit. V duchu jsem se za tu myšlenku zbičoval, ale na nic jinýho už mi nezbýval čas, protože Zyra, která až do teď dělal, že neexistuje náramně ožila a vyžadovala hození míčku, což v mé hlavě udělalo značný nepořádek. Po slovech "Koukej" Jsem jen naléhavě, téměř až zoufale zvedl ruce do výše ramen. dlaněmi k ní a snažil se jí tedy i gestikulací i slovy naznačit. "Ne ne ne! Počkej!...To není dobrý nápad! Ona to stejně nechce." Zyra mi však mou práci rozhodně neulehčovala. Nemá to zvíře být sakra moje část? Tak proč se s ní prostě nejsem schopný domluvit?! Hlavně ať to nehodí.

Fárn: Několik urážlivých keců, které na mě ihned vychrlil jsem přešla mlčením, tak nějak jsem neměla sílu se obhájit. Ale sledovat jak vytahuje leknín z vlasů bylo docela zábavné. Co však upoutalo moji pozornost byl ten míč. Jemně jsem ho svírala v dlani a už ho nebyla schopná pořádně ani zvednout. Obláčka vypadala opravdu šťastně, ale Zarethova reakce mě zarazila. "Ale jojo, koukni se na ní." Špitla jsem tiše a pootočila na malý okamžik hlavu ke zvířeti. Zareth očividni není ani schopný odhadnout pocity svého přízraku. Obláčka se doslova po míčku drala, nevím co mám Zareth za problém. "Na, zkus jí ho hodit, uvidíš..." Mluvila jsem pomalu a ruku s míčkem měla opřenou o stehno. Tak nějak z posledních sil jsem se natáhla a vrátila ho na stůl. Takové řeči k vůli jednomu tenisáku. Upřímně už ani nevím, co mi na to ten otrapa řekl. Tak nějak se mi začal mazat svět před očima a hlava mi spadla k jednomu rameni, i přes to, že jsem byla opřená o opěradlo. Ztěžka jsem oddychovala a rty se mi opět začali barvit čerstvou krví. Okolní svět už jsem vnímala dost špatně. V uších mi pískalo. Snažila jsem se vzchopit a hlavu zase vzpřímit, ale moje snažení zapříčinilo jen zaškubání svalů. Víčka, která mě neskutečně pálila se pomalu spouštěla přes rozmazaný obraz. DNES UŽ ŽÁDNÝ OMDLÍVÁNÍ. Věta, kterou jsem dnes opakovala několikrát. Ještě jsem své tělo donutila pracovat. Oči jsem otevřela dokořán a hlavu s větším úsilím opět vzpřímila. I obraz se po chvíli zaostřil. Smysly opět prokazovaly nějakou práci, ale je jen otázka času, kdy mě dožene vyčerpání. Jen doufám, že mě nepřipraví o život.

"Řekl jsem, nebaví." Fárn měla jediné štěstí, že míček opět položila na stůl. Sám jsem si oddechl zrovna tak. Rozhodně jsem nic házet neplánoval, to ani náhodou. Chtěl jsem se do elfky pustit, jenže dřív, než stačil cokoli říct, začala mi úplně chcípat na gauči. Udělal jsem krok k ní, trochu se sehnul a čapl ji za čelist, abych ji donutil hlavu zvednout. Chtěl jsem zjistit kolik času jí zbývá. Pozorně hodnotil, její bledou, nezdravě vyhlížející, stále ještě pochroumanou tvář. No super, během pár desítek sekund možná minut, se dostane do poslední fáze a já už nebudu schopný, nacpat do ní protijed, protože ho při dušení prostě neudrží. Teď, jelikož jsem na blízku, bude navíc prokletí postupovat ještě rychleji. Nic z toho by se pochopitelně nestalo, kdyby mě poslechla, vypila to, když měla, místo neúnavného šmejdění a špinění mého domu. Otráveně jsem mlaskl, následně pustil Fárn. Byl jsem v pokušení nechat ji umřít, k mé smůle tuhle elfku ještě potřebuju. "Hlídej ji, kdyby se to moc zhoršilo, dej mi vědět, ať vim, že už není kam spěchat." Oznámil jsem Zyře a zamířil do prvního patra do provizorního pokoje pro Fárn. K mému překvapení tu hořel oheň na kterém můj pohled nějakou dobu podezíravě setrval. Celý pokoj byl zdá se poněkud neuklizený. Takže ji nejspíš vážně bude zima. Zamířil jsem ke stolku, kde pochopitelně zůstal celý nedotčený pohár s protijedem a zavadil očima i o léčivé masti a lektvary, nacházející se kousek od něj. Došel jsem k závěru, že ač nerad, nejlépe udělám, když dopravím elfku zase sem. Má tady i to svoje vysněný teplo. Jestli to znamená, rychlejší uzdravení, tudíž dřívější odchod, beru to všemi deseti. Otočil jsem se tedy na patě, načež se vrátil dolů. Zyra seděla u polomrtvé Fárn a bedlivě ji sledovala zářícíma očima. Jakmile jsem se objevil, kousek poodstoupila, takže jsem ji mohl celkem pohodlně vzít do náruče. Se Zyrou za zády jsme se vypravili opět do pokoje. Následovalo uložení rozbitého elfa do postele. Zamračeně jsem ji sledoval, nějak nevím, co se mi nezdá...mám zvláštní pocit, že něco chybí. V tu ránu mi Zyra poslala obraz peřiny, ležící u krbu. Jen jsem něco otráveně zamručel a skutečně pro ni zamířil. Hodil jsem jí na Fárn, ale samozřejmě nechal vyčumovat hlavu. "No...tak snad dobrý." Poslal jsem k přízraku myšlenku, jež byla potvrzena. Teď už stačilo, do ní dostat jen ten protijed. Znovu jsem tedy přikročil k Fárn a popadl ji za obličej tak, aby musela otevřít pusu, do které jsem jí začal lít tu nechutnou tekutinu. Polykat snad ještě dokáže, v opačném případě se udusí.

Fárn: Hlava mi po krátkém snažení opět spadla. ´Sakra...´ Prolétlo mi myšlenkami. než jsem započala další nějaký pokus o .... něco. Zareth, který netuším jak se tam vzal mě popadl za bradu a koukal se na mě. Svraštila jsem obočí, ale nijak víc jsem se bránit nesnažila. Vztek z toho, že svírá můj obličej postupně narůstal, než se však stačil projevit, hlava zase klesla k mému rameni a Zareth zmizel, alespoň z mého zorného pole. Ta únava byla nesnesitelná, chtěla jsem už mít klid, ale pokud si ho dopřeji, už se z něho neprobudím. Tahle myšlenka vyhrabala ještě nějakou sílu z mého polámaného těla. Hlavu jsem zvedla a začala se rozhlížet. Nikdo tu krom přízraku nebyl, teda nic jiného jsem neviděla, pohled byl dost rozmazaný. Snažila jsem se nějak zapřít rukama. Můj cíl byl jasný opět se postavit. Ale než proběhl první neúspěšní pokus spatřila jsem nad sebou Zaretha. Ten parchant mě chytil a zvedl do vzduchu, jak kdyby byla hadrová panenka, možná jsem k ní teď neměla daleko, ale to mu nedává právo mě zase někam tahat. Vysela jsem mu bezvládně v náručí doufaje, že nebude zase další letecký výlet. Svět se se mnou točil. ´Tak a dost koukej mě pustit´ Vztek mi proudil žilami už už jsem se mu chtěla z náruče vykroutit, když v tom mě hodil na postel trochu jsem sykla a pokoušela se nějak zvednout. Ruce jsem už přemluvila k nějakému pohybu, ale i přes velice namáhavou snahu jsem se tak nějak jen zavrtěla. ´Jůůů peřina, no tak dobře, pokračování za chvíli.´ Proběhlo mi hlavou a trochu jsem se uklidnila. Jak jsem si však mohla myslet Zareth mě nenechal na pokoji. Hrubě mě chytil za obličej a začal mi dos pusy lít nějakej hnus. Trochu jsem se lekla takže se mi povedlo vymrštit ruku k té jeho a chytit ji. Snažila jsem se ho nějak odstrčit, ale sotva jsem držela ruku zvednutou. Svraštila jsem naštvaně obočí. Tekutina mi bránila v dýchání takže jsem ji začala dost neochotně polykat. Doufala jsem, že hned jak mile to spolknu nadechnu se, k mé smůle se mi v puse objevila další odporně chutnající tekutina." Pohla jsem už i celým tělem. ´Vždyť mě to udusí, ty chytrej.´ Z krku se mi vyvalilo podivné zakňučení, tak nějak jsem doufala že mě pustí. Před očima se mi už začaly dělat mžitky.

To její dětinské vzdorování mě ale rozhodně nedojalo. Jestli chtěla dýchat, měla na to celý den, teď mě s tím nebude zdržovat a prostě to do sebe dostane. Naštěstí vše nebo alespoň drtivou většinu vpravila do sebe, uvidíme, jestli to zabere. Chvilku jí nechám vypořádat se s otravou, konec konců sám mám ještě mnoho věcí k dořešení. Těsně před odchodem, jsem však pohledem zavadil o její ruku. Vyzvání nebylo nutné , jen jsem ji pevně chytil za předloktí, abych si dlaň mohl dobře prohlédnout. Vypadala, jakoby ji vykoupala v kyselině. Zdroj tohoto problému mi pochopitelně byl víc než jasný. Ruku jsem opět pustil a zamířil do svého pokoje, kde mi zabralo asi půl hodiny, než ze sebe dostal všechnu tu špínu, nechutný hadry i si konečně vyřešil účes. Celkem klasicky jsem se teď po domě pohyboval v černých kalhotech, černé košili s rudou vnitřní stranou a prošíváním kolem neviditelného zapínání. Konečně nějaká pořádná látka. Ještě mi k pohodě chyběly drápy, proto se rázem objevily na mých rukou. Hned, jak jsem byl zase spokojený sám se sebou, což rozhodně chvilku trvalo, vrátil se spět za Fárn, abych zkontroloval její stav. Ve dveřích mě potkala Zyra, kterou jsem gestem ruky, vyzval k následování. Mám jí totiž co povědět i ukázat. Ta si to ještě vypije, teda ony obě. Do poháru od vína, krve a protijedu jsem nalil určenou část roztoku, který pro Fárn připravil Mág, podal jsem jí to s nesmlouvavým výrazem i se slovy. "Vypít!Do dna a bez keců." Zyra si zatím sedla vedle mě, stále ještě zmatená z toho, co se ode mě dozví, protože se mi před ní podařilo, uzavřít svoji mysl. Můj hněv však musela cítit i bez toho.

Fárn: Už jsem se začínala bát, že se udusím, naštěstí me včas pustil, s kuckaním jsem polkla poslední tekutina a začala se dost silně nadechovat. Několikrát jsem si olízla rty a doufala, že mě nenakopne ke zvracení. Naštěstí se nic takového nekonalo. Mým cílem teď bylo se alespoň prosadit, abych viděla co se kolem mě děje. Smysly i motoryka se mi opět začaly zlepšovat, ale blbě mi stále bylo, zranění v bolesti nepolevovaly, cítila jsem i docela nepěkně vypadajíci mou levou ruku, kterou jsem se dotkla Obláčky. Zareth furt stál vedle mě. 'No tak, vypadni už.' Proběhlo mi naštvaně hlavou. Místo odchodu mě ale čapl za ruku a pevně ji sevřel. Svraštila obočí a věnovala mi nenávistný výraz. Moje zlost padala na jeho hlavu právem. Pokusila jsem se mu vyškubnout, ale nedařilo se mi. Nechápu proč, ale prohlížel si mou popálenou ruku a nechtěl z ní odtrhnout oči. 'Hej..' Chtěla jsem na nej zařvat, ale nakonec ze mě nic nevyšlo. Ruku zas pustil a zmizel ve dveřích, no hurá. Chvilku na to mě zachumlanou v dece tvrdě uspal práskot hořícího ohně. Neuběhly ani dvě minuty, teda aspoň z mého pohledu, je pravda že můj pojem o čase byl asi dost nepřesný, ale mě to tak připadalo. Vzbudilo mě leknutí. Zareth prošel dveřmi a sním i Obláčka. Rukama jsem se snažila nějak posadit, což se mi nakonec povedlo. Záda byla opřená o dřevné opěradlo za postelí a nohy se mi přitáhly více k tělu. Moje oči hlídaly každičký Zarethův pohyb. Něco nalil do poháru, podal mi to do ruky a rozkázal ať to vypiju. 'Rozkazovat si teda a nenechám.' Nedůvěřivě jsme si prohlédla jeho i onu tekutinu a zeptala se. "Co to je?" Dlouze jsem si k tomu čichla, vůni to nemělo žádnou. Následně jsme si trochu srkla, aby byl klid, nechci se s nim hádat. Ani chuť nebyla jinak moc intenzivní, řekla bych, že tohle nebude moc velký problém. Po té mě čekalo překvapení, tekutina mě docela pálila v jícnu. Rychle jsem si dala ruku na horní část hrudníku a naprázdno polkla. Tak tohle teda pít nebudu. Rychle jsem sklenici dala na stolek vedle mě a trochu si odkašlala a zavadila pohledem o démona. "Tak tohle ne. Ještě mi to ublíží." odvětila jsme a ještě naštvaně pronesla. "Nechmě raději na pokoji." Chtěla jsem ještě chvíli spát, únava byla opravdu nesnesitelná.

Fárn měla jediné štěstí, že se napila alespoň trochu. Abych byl úplně upřímný, tohohle měla dostat snad pět kapek myslím, takže ačkoli nevypila vše, co jsem jí nalil, vlastně několikanásobně překročila svoji dávku. Řekl bych, že to přežije, ve výsledku by to mělo mít rychlejší proces, jen to prostě víc bolí. Ještě chvilku jsem jí po jejích slovech probodával nebezpečným pohledem, dokud svoji pozornost neupřel na Zyru. Následně na ni vycenil zuby a výhružně zavrčel, takže mi nebylo téměř rozumět. "Co jsem ti říkal?!" Přízrak mě polil vlastním pocitem strachu, na který jsem byl ovšem dobře připravený, proto ho dokázal udržet zapečetěný hluboko ve své mysli. Zvednutým ukazováčkem, jsem jakoby utišil sám sebe a neskutečně tiše, ovšem naprosto jasně pronesl. „Porušila si můj zákaz.“ V těch slovech byla nevyřčená výhružka smrti. Kouř, kterým byla tvořena část Zyry, kmital stále rychleji, jakoby se měl každou chvíli rozprchnout po místnosti, aby mě nemusel poslouchat. Jenže ze mě udělala úplnýho vola a k tomu mi kvůli ní málem pošel jediný elf široko daleko. Když k tomu přičtu ještě fakt, že jsem její chybou padl do zajetí, už je to na jeden den tak akorát dost. Zyra začala tvořit celou situaci ve formě svého kouřového divadla. Očividně, se ji opravdu jen snažila podepřít, to mě ovšem nijak zvlášť nedojalo. "Tys ji v první řadě neměla nechat v tohle stavu, odejít z pokoje!" Odvětil jsme dost rázně. Přízrak se ovšem cítil dotčeně a zavrčela směrem k elfce. Zlobila se, že za snahu pomoci dostává ještě sodu ode mě. Její temné vrčení jsem však velice brzy utnul. Zyra v téhle místnosti není ani ten největší ani ten nejděsivější ani nejnebezpečnější z nás, bylo na čase jí to připomenout. Tohle si prostě dovolovat nebude. Za hlasitého praskání kostí se má lebka částečně protáhla, do podivného tvaru, připomínající plazí hlavu, drápy na rukou zčernaly a nabrali asi dvakrát takovou velikost. Moji tvář nyní pod levým okem, pokrývaly černé šupiny kopírující tvar lícní kosti, kde místo opět přebrala kůže. Na druhé tváři se mi šupiny táhly podle dolní čelisti i v místě mého spánku. Postupně jsem cítil, jak se mi ústa zalévají vlastní krví. Otevřel jsem rozeklanou, teď spíše tlamu a odhalil tak dlouhé zkrvavené zuby, následně se z mého hrdla vydral řev, jež nebyl podobný ničemu živému, co chodí po zemi nebo pod ní. Starý dům, se zachvěl od základů, Zyra zakňučela, lehla si na zem, ke které přimáčkla i čumák. Já se stáhl tak nějak zpátky do normálu, i když mi na tváři ještě zůstaly pomalu mizející šupiny. Po utichnutí opětovného praskotu kostí, jsem svůj pohled opět zabodl do Fárn. "Tohle..." Povytáhl jsem obočí. "Drahá elfko, tohle je ta jediná věc, která ti tady neublíží." Zyru jsem myšlenkou poslal ven z pokoje, očividně si neuvědomuje, že jestli nebudeme připravení, Kiirah nás brzy oba dva roztrhá na kousíčky. "Ještě jednou a najdu způsob, jak přetrhnout to pouto a zbavit se tě. To je poslední varování." Když Fárn umře, nebudu mít své věci včas, nebudeme připraveni, vždycky to znamená stejný konec. Přisunul jsem si židli, následně sedl ke stolu. To, že mě poslala pryč mi příliš nevadilo. Bezděčně jsem se dotkl svého spánku, ne ani tak kvůli bolesti, kterou mi lámání kostí způsobovalo, na podobné věci jsem zvyklý, tenhle kousek nebyl zrovna bezpečný, úplně z jiného úhlu pohledu, jeho dohra mi ještě teď motala myšlenky dohromady.

Fárn: Zareth mě kupodivu nechal na pokoji a otočil se ke mě zády, ale nedošel, tak jak jsem chtěla. Místo toho se slovně pustil do Obláčeky. Doslova na ní zavrčel. 'Co to jako má být.' Prolétlo mi hlavou. Ten magor je zlej i na svůj vlastí přízrak. Trochu jsem se otřásla a naklonila se, abych viděla na situaci. Úplně nevím o jakém rozkazu tu mlel a nehodlala jsem to nějak víc řešit. Cítila jsem, jak mi s každým tepem prolétne krví vlna nové palivé bolesti, pravděpodobně způsobené tou divnou tekutinou. Pak se má mysl zaměřila opět na ty dva. Obláčka předváděla svá dechberoucí divadla, Zarethovi to však nestačilo. Nic jsem na danou situaci neřekla, i když mě pěkně vytáčelo, že mluví o mě. Propálila jsem zvíře nenávistný pohledem, když na mě začala vrčet. Neuvěřitelný, jako že za to můžu já? Nejraději bych je oba dva poslala někam k šípku. Poté se však se Zarethem začalo něco dít. K mým uším dolehlo hlasité praskání kostí, lebka démona se začala protahovat do zvláštního tvaru, vypadala jako ještěří. Nechyběly ani černé šupiny pod očima, drápy mu ještě povyrostly a nabraly černou barvu. Leknutím jsme sebou trhla a zaměřila na něj svůj zrak. 'No hurá, mám halucinace, aspoň myslím, ksakru co mě to zas ten blbec udělal.' Tohle byla první moje myšlenka, když se dům pod náporem jeho řevu začal otřásat, došlo mi že tohle je realita. Ty jeho tesáky se mu snad nemůžou do té tlamy ani vejít. Přitáhla jsme kolena ještě více k tělu a začala se panicky rozhlížet po pokoji, zrak se mi zabořil na nedaleké okno. Už jednou jsem z něj koukala, zda by se nedalo skočit dolů. Vím, že ano. Když nebudu mít jinou možnost, půjde využít. Zareth se po chvíli otočil na mě už ve své klasické podobě. Zírala jsem mlčky na něj a vyslechla si jeho výhrůžku. V pokoji pak byl už jen slyšet můj hlasitý a rychlý tlukot srdce, jak se moje tělo snažilo poprat s tou látkou a zároveň zvládnout nějak nastalou situaci. Ten otrapa si sedl kousek ode mě a já z něj nespustila oči, doslova jsem ho propalovala nenávistným a výhrůžným pohledem, adrenalin v mé krvi mi dodá potřebnou rychlost reakce, kdyby se chtěl přiblížit, ja už toho mám totiž tak akorát dost. Moje naštvaní mělo jasný důvod, nějakou zástěrkou, aby mě nepohltil strach. Navíc jsme si uvědomila, že nemám žádnou zbraň po ruce, prostě nic. Stále mi bylo neskutečně blbě a bolelo mě snad celé tělo, ale do svalů se mi začala vracet alespoň nějaká síla, smysly se už také konečně zapojily do práce. Jediné co stále narůstalo byl můj nekonečný vztek. Měla jsme opravu chuť toho démona nasekat do polívky. Naštěstí mě to moje mysl nechtěla dovolit, dopadlo by to fatálně.

Seděl jsem u toho stolu a pravděpodobně vypadal dost otráveně. Dalo mi totiž docela dost práce, než se mi podařilo z hlavy vyhodit všechny nechtěné myšlenky, které můj výstup vyvolal. Celkově by se dalo říct, že podobné věci jsou zahrávání si s ohněm, zvlášť pokud jsem si vědom toho, že v té podivné verzi sám sebe nejsem schopný jakékoli sebekontroly. Na druhou stranu, dům stojí a holky mrtví nejsou, lekce to navíc byla užitečná...pro obě. Celé by se to tedy dalo považovat za úspěch. Z tváři mi konečně zmizely poslední památky na šupiny a já svůj trochu unavený obličej, obrátil k elfce. "Na stolku máš masti od mága, vytvořené secielně pro tebe. Urychlují hojení a vážně hodně potlačují bolest, tak se tím napatlej, ať můžem co nejdřív vyrazit." Řekl jsem jakoby mimochodem, následně si začal upravovat, dle mého názoru trochu zkrabatělý límeček. Po následné rychlé kontrole svého účesu, jsem poslal Zyru pro další dřevo. Sice se mi okolní teplota odhadovala jen těžko, ale nejsem idiot, abych nepoznal skomírající plamen. Přízrak měl naštěstí dost rozumu na to, aby nepokoušel moji trpělivost, proto se brzy objevila ve dveřích s plnou tlamou polen, jen chvilku na to už oheň opět živě plápolal. Zyra následně se svěšeným ocasem opustila místnost a tvářila se při tom nanejvýš tragicky. Jako...na city může hrát komukoli chce, ale u mě jí to asi moc nepomůže. Urputně jsem odbourával její smutek, kterým mě neodbytně naplňovala, což se mi i dařilo. No alespoň něco... Jen doufám, že jsem to nepřehnal, při nejhorším můžu namluvit Fárn něco o iluzích nebo vedlejších účincích lektvaru, vlastně tak to bude asi nejlepší.

Fárn: Docela dlouhou dobu se nic nedělo. Zareth stále seděl u stolu a nad něčím asi přemýšlel. Opřela jsem si hlavu o dřevěné čelo postele a levou ruku si položila na koleno, tu pravou volně nechala ležet vedle těla. Tep se mi uklidnil a i s ním se mi pomalu začala vracet únava. Přesto všechno jsem po celou dobu nespustila Zaretha z očí. 'Nad čím asi přemýšlí' každopádně vypadal docela nevrle. Najednou se pokojem rozezněl jeho hlas. Trochu jsme sebou trhla a vzpřímila hlavu. Mluvil docela klidně. Můj zrak chvíli na o nych mastí setrval. Svraštila jsme obočí a nechápavě hledala v paměti. "Mág, jakej mág." Žbrblala jsem si. Nakonec jsem se ale rozpomenula a hodila trochu hlavou. Chvíli po tom co Zareth domluvil jsem tiše odpověděla. "Fajn." Považovala jsem věc za vyřízenou a proto si opět těžkou hlavu opřela. Jen několik minut na to do dveří vtrhla Obláčka. Nějak moc jsme to neřešila. K mému překvapení hodila nějaká polena do ohně. Mírně jsme se na ni na okamžik usmála, což nevím jestli si vůbec všimla, hned totiž zase odešla, při čemž Zaretha propálila opravdu nešťastným pohledem. 'Nojo holka to jsme dvě.' Sice ano obě chceme úplně něco jiného, ale obou to nějak nevychází. Jsem zvědavá, kam mě chce Zareth tahat. No doufám, že to dřív, jak za dva dny nebude. Jak jsme se tak přehrabovala myšlenkama došla mi jedna věc až jsme sebou trhla. 'Co Megan, chudinka moje malá.' Začínala jsem být dost nervózní, vzhledem k tomu, že mě bolí snad úplně všechno, bych asi ani nepoznala kdyby byla zraněná. Potřebovala bych zmizet, což asi nepůjde, když tady ten kretén furt ještě sedí. Zmocňoval se mě takový divný vlezlý pocit zodpovědnosti, strachu a bezmoci.

"Ten mág, který tě poslepoval zase dohromady, nejspíš si byla mimo, ještě víc, než jsem si myslel." Odpověděl jsem jí na tu spíše řečnickou otázku, abych využil času, který tu teď budu trávit při jejím hlídání. Ani teď nějak nemůžu uvěřit tomu, že se z takové docela nevinné zábavy, mohla vyklubat až takováhle pohroma. Pobaveně jsem pozvedl obočí, jakmile mi nehodila masti na hlavu, jak má ve zvyku a výjimečně se zachovala rozumně. Samozřejmě taky záleží na tom, jestli se tím hodlá namazat nebo zase bude dělat drahoty tak, jak to má ta její zabedněná palice ve zvyku. Natočil jsem tedy hlavu trochu jejím směrem, aby si dobře mohla prohlédnout, můj pokřivený, posměšný úsměv. "To rád slyším, jen doufám, že se zase nedostaneme do stádia, kdy to za tebe budu muset dělat já. Vážně už by mi to tvoje sabotování mého snažení, zachránit tvůj zpropadený život, zkazilo den. Ono je taky dost možné, že mě to přestane bavit a třeba se na to vykašlu." Varoval jsem ji a během toho, co mluvil, se můj ton hlasu měnil z pobaveného ve varovný. S tím nápadem už si pohrávám nějakou dobu, jenže nemám čas na hledání dalších elfů, zvlášť když mám tuhle už tak pěkně rozpracovanou. Následně jsem bezstarostně drápovitou prackou mávl ve vzduchu a začal si znuděně prohlížet magickou ocel. Se stejně nezúčastněným hlasem, jsem začal vyzvídat. "Takže...Kirta...Kdysi jsem tam byl, vlastně to není tak dávno, jen něco přes sto let spět. Tehdy mělo město oslabená ochranná kouzla a zbyly z něj jen ruiny. Byla to iluze? Památka na válku? Nebo už to ti vaši čiperové postavily znovu a naivně doufají, že jim to tentokrát nespadne na ty jejich paličaté hlavy? Taky je možný, že by o tom vyděděnec jako ty nemusel ani pořádně mít přehled." Trochu jsem se nad tím místem pozastavil, ne zprvu, když mi o něm řekla ještě pod vlivem kouzla, nijak zvlášť jsem to neřešil, brzy mi to však došlo, tohle místo mi nebylo cizí. Navštívil jsem ho při jednom tažení v rámci svého výcviku, docela by mě zajímalo, co je s ním teď, protože patřilo k důležitým uzlům elfské říše. Což znamenalo poměrně solidní množství bohatství i moci, pramenící právě z jeho zdí. Ne, že bych nějak počítal s Fárninou odpovědí, ono možná to prázdno, do kterýho si tu teď žvaním, bude dost podobně jazykově obdařený společník, jako polomrtvý, zatvrzelý elf v mém domě.

Fárn: Z mého plánování útěku mě vytrhla slova toho otrapy. Naštvaně jsem se na něj podívala a neodpustila si protivnou poznámku. "Bohatě bude stačit, když mi nebudeš přidělávat nová zranění." ´Prej záchranu života. Ksakru, kdo mě o něj skoro připravil. Vlastně Zareth může za úplně všechno, co se stalo poslední tři dny a teď mě tu chce poučovat.´ Tvářila jsem se že si z jeho tónu nic nedělám, ve zkutečnosti jsem byla v pozoru, což možná prozradilo zatěkání mých očí, když hodil s těmi svými drápy vzduchem. ´Stále nechápu, proč tu furt sedí, ať sem pošle to svoje psisko a vypadne.´ Dokola mi prolétávalo hlavou. Pak ale přišla řeč na mé rodné město.´Pff prej vyděděnec, to je to tak na mě znát?.´ I přesto jsem skoro nikdy neztratila povědomí o tom co se sním děje. Bohužel, se o žádnou iluzi nikdy nejednalo. Byla to šílená katastrofa, Kirta byla jedno z nejlépe hlídaných a mocných měst.´Na tohle téma jsem se dlouho s nikým nebavila. Možná uvítám změnu. "Ne ruiny tam skutečně byly. Když spolu s ní padla další 4 velká města. Elfské říše se rozpadly a zmizely z podvědomí zdejších tvorů i z map." Mluvila jsem dost lhostejně, přesto, že pro mne jako pro elfa to nebylo nic veselého. Ono popravdě jsem zrovna dvakrát nepřispěla k záchraně naší společnosti, nebo jejich..... to je fuk.  To že se město obnovilo a je chráněno kouzly, o tom se tedy určitě nezmíním. "Víš, já si pamatuji Kirtu za let, kdy nebyla potřeba kouzla k obraně a hře na schovávanou, pamatuji dobu, kdy to byla významná metropole známá v myslích nejen elfů, ceněná napříč kontinentem. Bohužel pro nás ta doba je dávno pryč." Řekla jsem to až s mírným úsměvem. Stoprocentně si vyslechnu nějakou posměšnou připomínku, ale to mi je fuk. Elfové bývali mocní, stačilo chtít a to oni dnes mohli vládnout světu. Aby řeč nestála a já nějak zamluvila téma ´Můj domov´ začala jsem se vyptávat. "A kam, že to chceš vyrazit.." Než se dočkám odpovědi natáhla jsem se pro tu lahvičku s mastí. Dlouze jsem si k ní přičichla. K mému překvapení docela hezky voněla. ´Jo to by šlo´ Trochu jsem si dala na ruku, docela příjemně to chladilo. Čas od času jsem se rozhlédla po pokoji. Hledám něco, co by mi mohlo pomoci se od sud nějak dostat, ale i tak jsem hlídala každý Zarethův pohyb. V pokoji už byla docela dobrá teplota, oheň vesele plápolal.

Dramaticky jsem rukou ve vzduchu udělal elegantní oblouk a následně se dotkl drápy v místě, mezi klíčními kostmi, zatímco na tváři vyčaroval nanejvýš dotčený výraz. "Já?" Následně jsem se jen uchechtl, protože moc dobře vím, že je to pravda. "Tak hele, sotva jsem se tě dotkl. Není má chyba, že se hned rozsypeš. Všechno bylo absolutně pod kontrolou, dokud jsi nezačala hysterčit." Tohle hašteření mě popravdě docela bavilo, trochu jsem si při tom mohl odpočinout od Zyry i toho, co je teď před námi, navíc se daly získat jisté cenné informace, kterých není nikdy dost. Všiml jsem si jejího místy ostražitého pohledu, který mě počastovala a koutky mi pobaveně zacukaly. V tuhle chvíli jsem snad sám se sebou ani nemohl být spokojenější. Přesto že jsem se netvářil nijak zvlášť zaujatě k jejímu vyprávění, bedlivě jsem ho poslouchal. Já sám táhl přes Kirtu před sto padesáti lety, abych vymýtil ty, kteří se na onom místě snažily začít znovu. Průběh celé akce, ovšem rád nechávám zapečetěné hluboko ve své paměti...jak já tu okřídlenou svini nesnáším... Docela mě zajímalo, jestli byla elfka na místě před mým příchodem nebo až po něm. Pokud ovšem pamatuje město jako takové, musela být stará nejméně čtyři sta, možná pět set let. Tou dobou už se ovšem jistí elfští kouzelníci začaly obávat války, tudíž se svá města snažili schovat. Elfka tedy musí být nejméně o dalších sto let starší...možná víc. Ne, že by to bylo nějak zvlášť překvapivé. "Byla to jen otázka času." Poznamenal jsem, ovšem následně se jí opět zeptal. "Přesto by mě zajímalo, jakou bohulibou činnost jsi dělala ty, zatímco se válčilo o tvůj domov." Sice nenosila šat ani barvi lidu z Kirty, což poznám i já, vzhledem k tomu, že si na tom její rasa neobyčejně moc zakládá, tudíž tam nebude vítána, přesto by mě překvapilo, kdyby jen tak nechala padnout tohle místo. Elfové však ani z prohraného boje neutíkají, protože jsou to zatvrzelí mezci, což je také mnohokrát stálo v historii promarněné životy, jež by se daly použít k vyhrání dalších důležitějších bitev. Může to znamenat tedy jen dvě věci, buď tady sedím s elfem, který má v hlavě nějaké náznaky mozku, což už mi několikrát dokázala, vzhledem k tomu, že se jí nechce téměř dobrovolně umírat, nebo tou dobou měla na práci něco důležitějšího, u čehož bych se moc rád pozastavil a zjistil, co by to mohlo být. Nepřijde mi totiž moc pravděpodobné, že by nějak nezjistila, co se s městem děje, zvlášť když jeho prvotní dobytí trvalo poměrně dlouhou dobu, nutno dodat, o tomto jsem pouze četl. Následující otázka byla mířena na mě, po chvilce váhání jsem se tedy rozhodl tak nějak odpovědět, aby to alespoň vypadalo, jako vzájemná výměna informací, ne výslech. "Na sever do Kelmonských lesů hledat ducha zdejšího místa. Ve tvém stavu to nejspíš zabere víc času, než jsem plánoval, ale když dojdeš pro toho svýho koně, můžeme cestovat tak nějak rozumným tempem a mít všechno rychle za sebou." Stejně tu nejspíš svoji herku nebude chtít nechávat, tak se alespoň vyhnu dalšímu absolutně zbytečnému dohadování.

Fárn: Tomu jeho výstupu jsem teda opravdu nemohla ani věřit. Jak se vůbec opovažuje, skoro jakýkoli jiný tvor by skapal ihned, kdyby se s ním zacházel tak, jako se mnou. Ksakru jiný elf by se ho už dávno pokusil zabít i za cenu vlastního života a mě bude něco říkat. Hodně nepříjemně jsem se na něj podívala a docela výhružně se do něj pustila. "Já začala hysterčit?.... Na to co jsem si poslední tři dny prožila jsem ještě sakra klidná. Nikdo se neprosil o tvojí společnost." Vyjekla jsem na něj bez rozmyslu, opravdu mě to jeho pobavení vytáčelo. Co se Kirty týče. Jeho poznámka mi vůbec nevadila, je to pravda. Nic jsem neřekla a jen souhlasně přikývla, jako by mi to bylo jedno a ono i ve skutečnosti docela bylo. Domovem jsem to nesměla nazvat téměř celý svůj život. "Bojovala..." Odpověděla jsme na jeho otázku se zářivým úsměvem. V té době jsem se skutečně potácela z jednich sraček do druhých. V tom období jsem měla asi nejvíce moci a síly, co se mi kdy poštěstilo. Nutno říct, že strana, na které jsem bojovala nebyla vždy uplně jasná, v tu dobu jsem ještě byla docela za dobře s Astrálkou a čas od času bylo potřeba něco zařídit i na jiné frontě i proti svým lidem. Né, že bych toho dnes litovala. Zkrátka asi nejsem uplně typický příslušník své rasy. Konečně jsem se dočkala své odpovědi, ale moc se mi teda nezamlouvala. Vím, kde jsou ty lesy, a není to zrovna dvakrát blízko. Navíc je to docela tajemné místo protkané mnoha kouzly. Jak mile zaznělo slovo kůň zbystřila jsme, no asi bych to měla uvést na pravou míru. "Tak hele." Zapřela jsem se rukama o postel a ještě víc prohloubila tón hlasu. "Meginka s námi nejde. Cesta je to dlouhá přiznávám, ale ji necháme doma, nebudu riskovat že ji ublížíš nebo otrávíš nebo já nevím, co všechno." Dost jsem se na něj u toho mračila, je jen málo tvorů na kterých mi záleží, ona patří mezi ně. Ano nezabije ji i kdyby chtěl, ale mě to hrozně oslabí. Celou dobu rozhovoru jsem byla značně v pozoru a připravená. Kdyby si nějak víc chtěl prosazovat svůj názor, za tímhle si prostě tvrdě stojím.

Pobaveně jsem se zasmál, vytáčet k šílenství podobné bytosti je až neskutečně snadné. Následně jsem však zvedl ukazováček, abych svým slovům dodal jakousi váhu, ačkoli můj hlas zněl stále dost bezstarostně až drze. "Ty jsi mi ale odvážný,malý mravenec." Usmál jsem se na ni široce, při čemž odhalil své klasické špičaté zuby, následně pokračoval. "Uvědom si laskavě elfko, že nejsi ani v pozici ani ve stavu na to, mluvit se mnou tímhle tonem, nerad bych totiž prodlužoval naši kratochvíli dalším zdlouhavým uzdravováním. Jestli mě ale hodláš neustále slovně zraňovat, nejspíš nebudu mít jinou možnost. Někdo už tě musí naučit, jak se chovat, když to nedokázali doma, to dá rozum." Na tváři mi sice stále ještě pohrával vyzývavý úsměv, ale svůj chladný, varovný pohled jsem nekompromisně zabodl do jejích očí. Nic to však neměnilo na tom, jak moc mě zaujala její další poněkud prostá odpověď. Třeba se později dozvím víc. Bez jediného mrknutí jsem jí sledoval a čekal co zní vypadne, co se toho koně týče. Výsledek mě však značně zaskočil. "No to je doufám jenom vtip." Pronesl jsem pomalu a velmi klidným hlasem. "Neustále nemeleš o ničem jiném a když se snažím přijít na způsob, jak to skloubit dohromady, omlátíš mi ten návrh o hlavu. Jsem ti snad k smíchu?" Následně se z mého hrdla vydralo výhružné vrčení. "Jestli jo, klidně to řekni, trochu na tom zapracuju." Tenhle její výlev zkrátka bylo třeba trochu rozdýchat. Ne...prostě se na to vykašlu, žádný plánování ani vymýšlení možností, koně nechce, první den poletíme, konec. Proč bych se měl vůbec snažit?

Fárn: Nechápu co mu zase přelétlo přes nos. ´Skutečně mě nazval mravence.´ Jak to jako myslí. Na obličeji se mi objevil zmatený výraz a vypadlo ze mě velice tiché. "Co že." Pak mě však zaskočil o dost víc. Celou dobu jsem mlčela, jen přemýšlela jestli po mě skočí nebo ne. Zatím jsme zůstávala nehnutá, ale svaly se mi pomalu začaly napínat a připravovat se. ´Vždyť já nic neřekla. Jak jako se neumím chovat, co ten kretén po mě chce?..´ Hodně jsem se držela, abych nechtěně nezhoršila situaci nějakým výrazem, přesto, že vůbec netuším, čím jsem si tenhle varovný urážlivý proslov zasloužila. Stále žasnu, jak se ten kretén ke mě chová a ještě víc, že si to nechám líbit. Ve vnitru jsem se dmula vzteky, ale o další ránu teda nestojím. Já jsem z něho prostě neustále zmatená. ´Né vtip to není.´Chvíli jsme přemýšlela, zda jsem to podala dostatečně srozumitelně, protože on to asi nepochopil. K mému úžasu na mě spustil další řeči, jak se zdálo asi jsem ho naštvala. Ale opravdu nevím čím....Ten se taky hned naštve. Stále jsem seděla na té posteli, adrenalin v krmi mi prudce stoupal stejně jako dech. Svoje nechápavé oči jsem mu zabodla do tváře. Nejraději bych se stala neviditelnou. Ještě jsem se pokusila nějak urovnat situaci mírným zakroucením hlavy, aby teda viděl, že mi k smíchu není. Když na mně však začal vrčet, už jsem to nevydržela. I přes značnou nevolnost, jsem vyskočila na nohy, udělal několik kroků od něj a zaujala obraný postoj. Stále jsem sledovala, co se bude dít. Je trochu nevyhovující, že proti němu jdu z holýma rukama a bosky, ale už mě to opravdu nebaví. Strach v mých očí musel být patrný, i když jsem se snažila jej překrýt zlostí. Mírně jsem nahlédla za sebe, abych měla přesné informace, kde se to okno nachází, když bude nejhůř zvládnu z něj vyskočit. Dalšími několika kroky vzad jsem se přesunula až k němu.

Neuniklo mi její napětí, jen jsem nějak špatně odhadl to, že u něj nezůstane. Jakmile se vyškrábala na nohy, vůbec nic jsem na to neřekl, jen ji v tichosti sledoval, jako bych byl na lovu. To jako vážně? Pozoroval jsem strach v její tváři,dobře, že ho měla, byl k tomu také dobrý důvod, jenže tahle reakce mi přišla tak neuvěřitelně hloupá a zbytečná. Neobtěžoval jsem se z té židle zatím ani zvedat, jen neustále propaloval Fárn svým pohledem a výstražně, možná trochu znuděně k ní promlouval. "Fárn...Běž od toho okna...Nemyslíš si snad, že tě nechám skočit." Bylo zvláštní použít její jméno, ale potřeboval jsem do svých slov vnést nějaký důraz, tohle není špatný způsob. " Pokud by se ti to ovšem povedlo, jak daleko bys řekla, že se asi dostaneš? Myslíš třeba na deset metrů? Nechci se nijak vytahovat, ale pochybuji, že by se ti podařilo pohnout z místa. Navíc...kam jinam bys s prokletou krví a obličejem na plakátě, vedle toho mého chtěla asi tak jít? Už několikrát jsem ti dokázal, že tě nechci zabít, tak mě nenuť k tomu, opět ti znovu pocuchat účes a vrať se do tý postele." Vážně jsem si netroufl odhadnout, kolik ještě vydrží, tudíž to nejprve zkusím po dobrém, uvidíme zda-li si moji radu vezme k srdci nebo bude tanec. Opravdu neplánuji nechat ji skočit, další zásah do jejího zdraví by však ideální nebyl, proto jsem doufal, že ji od skoku, krom mých řečí a znuděného postoje k celé téhle situaci odradí možná i číhající Zyra, kterou jsem okamžitě poslal před dům, kde by měla být do pár sekund, alespoň doufám... a ukázat se Fárn, která by si to s tím skokem mohla rozmyslet, povede-li přímo do chřtánu další bestie.

Fárn: Stála jsem u toho okna a propalovala Zaretha pohledem. Ten se ze svého místa ani nehnul a začal na mě mluvit. Vida dokonce i ví, jak se jmenuji. Ale to vůbec nic nemění na faktu, že se k němu už nepřiblížím. Zachovávala jsme si obraný postoj a špicovala uši. Sice mi řekl ať od okna odejdu, ale se mnou to nehlo. Stála jsem opřená o okenici a přemýšlela, co bud dělat dál. Vyslechla jsem si jeho dojemný proslov i jeho rozkaz mého návratu. Nic jsme neříkala, jen jsem si ho přeměřovala pohledem. Ano něco na těch slovech je, ale.... Mě už tenhle pobyt stačil. Rozhlížela jsem se po místnosti a hledala nějakou alternativu. Neskutečné, jak si je Zareth jistý sám sebou. Nahlédla jsem ještě jednou dolů z okna, stále mi to připadalo jako nejlepší plán. K mé smůle pod okny stála Obláčka. Což je docela komplikace. Mrcha jedna. Opravdu už jsem nevěděla co mám dělat. Přeměřila jsem ji nenávistným pohledem a začala vymýšlet dál. ´Emm, co třeba ten svícen, prohlížela jsme si krb a hledal něco čím bych mohla Zaretha praštit po hlavě. Na nahou jsem se trochu zaklepala. Dech se mi stále zrychloval. Tudíž jsem myšlenku na útok zahnala, neměla bych šanci. Bohužel mi nic jiného asi nezbude než Zaretha poslechnout a doufat, že mě nevezme pod krkem, hned jak se přiblíží. Neklidně jsem naposledy zatěkala očima po místnosti, následně se narovnala a povalila se v krku. S tázavým výrazem jsem se odhodlala k prvnímu kroku. Nespustila jsem ho z očí, ale i tak jsem si hlídala záda, nerada bych se nechala zaskočit Obláčkou. Dost pomalu jsem přišla až k té posteli. Snažila jsem uklidnit sama sebe, ale instinkt říkal něco jiného. Elfové prostě nemají ve zvyku někoho poslouchat, nutno říct, že mi pro tentokrát jeho výhružka stačila, kdybych byla při síle, je to o něčem jiným, ale sotva stojím na nohou. Sedla jsem si na měkkou matračku a čekala na jeho další reakci.

Nepřestával jsem ji provrtávat svým pohledem a už, už se chystal zasáhnout, naštěstí Fárn přišla k rozumu včas. Přitom nutno dodat, že to chvilku vypadalo docela bledě. Jakmile se začala blížit k posteli, téměř neznatelně jsem přikývl. Na tvář se mi opět vrátil mírný úsměv, který ji provázel při celé té její dobrodružné, asi tak dvoumetrové cestě. Jakmile si sedla na okraj, počastoval jsem ji slovy "Hodná." a nijak se nepokoušel zakrýt posměšný ton svého hlasu. Tohle byl pohled, který se každému nenaskytne. Zyru jsem přes to všechno stále nechával hlídat pod oknem, kdyby si to elfka ještě nějak šikovně rozmyslela, jak má ve zvyku. Abych jí naznačil, že teď se žádné drama konat nebude, ležérně jsem si hodil nohy na stůl před sebou a líně si opět začínal prohlížet své zářivé drápy. Tak...to by bylo. Do mysli, se mi znovu začaly vtírat cizí myšlenky, což jsem jen počastoval slovy. "Nedolejzej a buď laskavě zticha." Jestli čekala pochvalu za to, že obešla dům, pak čekala marně. Tohle si bude muset prostě ještě nějaký čas žehlit. "Tak...Teď když máme z krku tyto formality, připomeneš mi, kde jsme skončily?" Vyzval jsem ji, aniž bych oči nasměroval k ní a čekal na reakci téhle docela šikovně se adaptující bytosti.

Fárn: Jako by nestačilo ponížení, kterého jsem se dnes dočkala, Zareth dodal ještě jednu hlášku... Promluvil na mě, jako kdybych byla nějaký cvičený mazlíček. Pohltil mě vztek. Než jsem se stačila zastavit, utekl mi jeden krátký, přesto opravdu nepěkný vzteklý pohled. Aby se neopakovala ta scéna snažila jsem se to ihned nějak zakrýt. Na okamžik jsem sklopila zrak k zemi. Další pro mě velice ponižující situace, doufám, že ji alespoň pochopil a zdrží se nějakých blbých hlášek. Když si Zareth hodil nohy na stůl nejprve jsem sebou cukla. Pak mi však došlo jeho chování. Dost mě to uklidnilo, proto jsem si sedla na postel trochu pohodlněji a dala nohy pod peřinu. Ta podlaha totiž byla docela studená. Stále jsem propalovala Zaretha pohledem, zajímalo by mě co to má za komplex, že si stále prohlíží ty drápy. No třeba je nemá moc dlouho, proto se je snaží furt ukazovat, aby si dohnal ten čas bez nich. Z mých úvah mě vytrhla jeho slova. Samozřejmě si pamatuji téma rozhovoru, ale uplně nevím, zda mu to mám říct. "No... mého koně." Řekla jsem dost tiše a s tváří plnou očekávání.