Zareth/Fárn/Ytia

Fárn měla jediné štěstí, že se nakonec rozhodla, neříct jim pravdu, ačkoli mi její prvotní váhání nemohlo uniknout. I ty jedna, tak ty bys mě chtěla prozradit jo? Ne, že by na tom bylo něco nepochopitelného, spíš je její situace dokonale bezvýchodná, tudíž by jí to ve výsledku nijak nepomohlo, ba naopak. Mé vrčení ustalo, jakmile ho elfka upozornilo, což vedlo k jeho mírnému stažení. Naježenou srst se mi však schovat nepodařilo. Ta jejich energie byla tak neskutečně dráždivá, k tomu všemu vzpomínky na léta strávená u nich pod zámkem, mi opět začaly naleptávat jinak ledový klid. Jak jsem se k nim vlastně tehdy dostal? Z vlastních myšlenek mě vytrhla až Fárn, která se rozhodla prozradit jim snad mé jméno či co...aha...tak ne...je to ještě horší. "Zabiju tě." Zavrčel jsem jejím směre, víc se k tomu raději nevyjadřoval. Prej Puňťa...to určitě. Nejmladší z andělů, se otočil k tomu nejvyššímu a tiše špitl. "A kde má jako puntíky?" Jeho druh mu uštědřil pohlavek a spražil anděla varovným pohledem. Všichni včetně mě, se na Fárn zmateně otočily, když vybádala anděle k tomu, aby zůstaly. Sám jsem měl sto chutí, skočit jí při těch slovech po krku a vůbec se to nesnažil zakrýt. "Mrcho!" Vyštěkl jsem na elfku, opět se ale stáhl, když se pohledy obrátily mým směrem. "Paní na tohle nemáme čas, tady mladej vám zodpoví všechny dotazy a bude patřičnou oporou naschle." Zaznělo z úst toho nejvyššího, který se otočil na patě a štrádoval si to pryč. Zatímco prostřední poplácal nejmenšího po rameni, než se vydal rovněž ke dveřím. "Ale, ale! " Snažil se ten nejmladší bránit, nikdo z jeho bratrů ho však očividně nebral příliš vážně.

Fárn: První z andělů mě dost odbyl, nečekaně, ale k mému štěstí tu zůstal alespoň ten nejmladší, samozřejmě si nemyslím, že by proti Zarethovi něco zmohl, ale snad se nebude chtít prozradit. Anděl přišel trochu blíž ke mě s tázavým výrazem, nemohla jsem si nevšimnou jeho ukřivděného žbrblání, asi nebyl zrovna nadšen, ale no co, mě to nevadí. "Tak co se děje." Zeptal se s povzdechem. "No..." vypadlo ze mě, přičemž můj výraz nabral poněkud tragický a stydlivý ráz. "Jsem z toho š-šoku asi trochu zmatená, nemohl by jste mě a mého psa doprovodit do středu areálu. Asi bych tu chvíli bloudila." anděl otráveně přikývla. "No tak dobře." Neudělala jsem ani dva kroky a trochu hlasitěji vykřikla. "Auu" Natočila jsem se tak, aby anděl viděl moje zranění."Ten magor mi asi udělal něco s rukou." Do tváře se mi hrnul strach a zrychlila jsme dech. "Nemohl by jste se mi na to podívat." Samozřejmě vyhozené rameno pro mě nebylo zas tak bolestivé, ale potřebuji ho nahodit zpět. Spokojená se svým hereckým uměním jsem dál zoufale koukala do andělových očí. Brzy ke mě přispěchala a vyvalil na mě oči. "Paní to máte vyhozený, počkejte nahodím vám to zpátky." Ihned mě chytil za rameno a lopatku a prudce trhl. Dost mě to zabolelo, ale automaticky jsem nevydala ani hlásku jen napjala svaly. Anděl se na mě jen trochu překvapeně podíval. Rychle jsem ještě pronesla. "No jednu chvíli jsem si myslela, že mi tu ruku chcete utrhnout, ale už je to lepší, děkuji. " Špitla jsem jako bych byla nějaká citlivka. "Za málo, jinak jste už v pořádku?" Jen jsem souhlasně kývla hlavou. Anděl následně vyrazil ke dveřím, rychle jsem se za ním vydala a ještě zavolala a zavadila o Zaretha pohledem. "Puňto!! pojď jdeme."

Sledoval jsem tu neskutečně krkolomnou scénu před sebou a ubohou Fárn, která si hraje na chudinku. To, že si je nechá kvůli mě na chvilku kolem, je jedna věc, ale nahození ramene? To snad nemyslí vážně. Proč jsem jí tu ruku jen neurval... Dokonce mě i nazvala magorem! Mě! Jedinou svéprávnou osobu v týhle proklatý místnosti. Tohle je vážně nechutný, jak se s tím vůbec může takhle cukrovat? Ještě chvilku a zaručeně vyletím z kůže, což by asi nebylo úplně ideální. V momentě ,kdy na mě Fárn zavolala "Puňťo" jsem na ni výhružně zavrčel. Nehodlal se však zbavit svého povýšeného a vypočítavého pohledu, zajímalo by mě, jestli si uvědomuje, jak strašně málo ji dělilo od jisté smrti. No, vzhledem k tomu, že s sebou táhneme tohohle vola, tak asi ano. Plížil jsem se za těmi dvěma jako stín, přemítajíc nad tím, ve který moment bude nejlepší, skočit našemu mladému opeřenci po krku. Pečlivě jsem sledoval každý jeho pohyb, bylo by snadné ho zabít jenže zaprvé, snažím se zůstat co nejnenápadnější, tudíž nemám zájem o to, aby se tu válela jeho mrtvola. Zadruhé, já prostě nekoušu, je to pod moji úroveň a zrovna pes žádnou účinnou další zbraň nemá. Zatřetí, už jsme mezi lidmi. S novým tělem se mi podařilo sžít téměř okamžitě, není to první psovitá šelma, kterou jsem si oblékl, jen mám trochu problém s řečí těla, na což mě začali upozorňovat kolemjdoucí tím, že začali předstupovat před své ratolesti a někdo dokonce na Fárn vykřikl. "Ksakru ženská, chyťte si tu obludu!" Byl jsem naprosto rozzuřený, proto jsem na toho blbečka pořádně houkl. "Co to sakra!" Vyjekl muž a trochu se stáhl. "Já zavolám odchytovku!" Popravdě mi zvedlo docela náladu, jaký ze mě mají lidé strach, ačkoli se nacházím v téhle podřadné podobě. Bylo to potřeba, protože jsem začínal být pomalu nervozní z toho, jak je vše kolem mě najednou šíleně velké, necítil jsem se dobře, právě naopak, jako bych byl šíleně zranitelný, přestože jsem tělo mohl kdykoli opustit. Absolutně spokojený sám se sebou, jsem doklusal ke svým dvěma společníkům a kdybych mohl, plivl tomu anděli do tváře. Místo toho si s ním pouze vyměnil vražedný pohled, když se ptal Fárn. "Proč mu vlastně říkáte Puňťa, vždyť nemá žádný puntíky." To jako myslíš vážně retarde? Prolétlo mi hlavou.

Fárn: S andělem po svém boku jsme procházeli nějakou chodbou, koutkem oka jsem občas střelila po Zarethovi, abych se přesvědčila, zda je za námi, z jeho vrčení jsem si nic nedělala, ale doufám, že ho to nijak moc neprozradí, i kdyby můj problém to snad není. Ani nevím, jestli bych nebyla raději, kdyby se prostě nějak vypařil. Netrvalo ani pár minut a byli jsme konečně mezi lidmi. Nervozita ze mě víc a víc opadala. Sám anděl přesně nevěděl, kudy by měl jít, proto se často rozhlížel a hledal pamětí kudy vede správná cesta. Využila jsem jeho nepozornosti a levou rukou si začala promačkávat červenou a stále natíkající dlaň pravé ruky. Postupovala jsem kůstku po kůstce. Šíleně to bolelo, ale ve své tváři jsem nesměla dát nic znát. S obličejem bez emocí jsme se v hlouby těla snažila vydržet tlak na ránu, který jsem si sama způsobovala, abych zjistila co s tím vlastně mám. K mému překvapení jsem objevila zlomeninu palcové záprstní kůstky a kůstky ukazováčku. Prostředníček s prsteníčkem to naštěstí přežily bez většího pochroumaní, ale celá malíková strana byla na padrť, jak jsem rukou narazila do stěny, od toho samého ještě pochroumaný zápěstní kloub, nedivila bych asi nějaké naštíplé kůstky, ale to takhle prostě nepoznám. Už se mi opravdu chtělo řvát. Ještě chvíli jsem zatla zuby a snažila se svůj tep uklidnit do normy. Snad ty kosti brzy srostou. Díky velké početnosti kostí v tomhle místě s ní budu moci hýbat, ale se stiskem nemůžu počítat ani omylem. Chtělo by to nějaké obynadlo , aby to nenapuchle ještě víc. S přemýšlení mě vtrhl až nějaký muž, který na mě začal dost nepěkně nadávat. Obočí se mi svraštilo a ruce se zkřížily na prsou. Poté můj zrak na malý okamžik zavadil o Zaretha. Můj výraz se změnil jako bych říkala něco ve smyslu. To myslíš vážně? Vzdychla jsem. Jako klasický člověk bych se s tím debilem měla začít hádat, hmm, ponižující. Nesnáším tě, démone. Chlápkovi jsem věnovala vražedný pohled a taktéž na něj hlasitě spustila. "Na koho tu řveš, ty nevychovanče. Ten pes je uplně v pohodě, kdybys tady nezačal řvát, jak magor ani si tě nevšimne. Bohužel pozná debila na první pohled a i kdyby se hodně snažil tebe nepřehlídne ani z konce areálu. Tu odchytovku si laskavě zavolej na to svoje uvřískaný děcko. Kdo to tu má poslouchat." Spražilo jsem ho pohledem a následně se již klidně podívala na Zaretha. "Pojď Puňto." Anděl mě mi věnoval dost udiveným pohledem, víc to však neřešil a vedl mě dál areálem. Nechala jsem ho trochu více před sebou a nenápadně špitla k Zarethovi. "Spokojenej?... Začni se trochu chovat." Došla jsem svůj doprovod, který se mě ihned zeptal. Proč Zarethovi říkám Puňta, když nemá puntíky. Automaticky jsem se vžila do nějaké lidské holky a smutně řekla. "No víte, když jsem byla mladší měla jsem moc hezkého a milého pejska. Jmenoval se Puňta, ten teda puntíky měl, byl to dalmatin. Bohužel mi po osmi letech zemřel na nějakou nemoc. Moc mě to mrzelo, proto jsem si po čase pořídila jiného psa a začala jsem mu říkat jménem, na které jsme byla zvyklá, i když nemá puntíky. Víte mě se po něm moc stýská." Skoro se mi až objevili hrané slzy, což nebylo nic těžkého vzhledem k té ruce. Když mě anděl viděl, jen pohodil hlavou, jeho tiché žbrblání mi ovšem neuniklo, jeho slovům o tom, jak jsou lidé šílení jsem se v duchu smála. Netrvalo dlouho a ped námi se objevil střed celého areálu. Na mém doprovodu bylo znát, že mě tu již hodlá nechat. Na jednu stranu bych neměla riskovat svoje štěstí, že ten blbec není schopnej poznat elfa, kterej stojí vedle něho, na druhou stranu, být tu samotná se Zarethem se mi taky příliš nechce. Rychle jsem proto započala další rozhovor, snad bych se mohla něco dozvědět. "Co je to vlastně za psychopata co mě napadl, odkud utekl a jak to, že nemáte uniformu a nezní tu sirény? Zeptala jsem se zvídavě.

Se škodolibou radostí jsem sledoval Fárn, jak se hádá s tím lidským mamlasem, což bylo opravdu k popukání. Během toho mi ovšem neunikla trocha červené barvy, která se jí pomaličku vytrácela z tváře. Napadly mě dvě věci. Buď se elfka stačila do ruky během mé výměny názorů s tím chlapem praštit a nebo zjišťovala, co s ní vlastně má. Vzhledem k tomu, že by jako elf snad měla být trochu šikovnější, než jeden nejmenovaný zvěromág...prostě Ytia...nikdo není tak nešikovný jako Ytia, se přikláním spíš k druhé možnosti. Z myšlenek mě vyvedlo až Fárnino oslovení "Puňťo". Než mi ale došlo, že je to vůbec na mě, už to přestalo být dost aktuální, proto jsem se to pro tentokrát rozhodl přejít. Na její zbytečnou poznámku o mém chování, jsem se nijak nevzrušoval odpovídat, jen jsem si spokojeně vykračoval za ní. Fárnin dojemný příběh o psíkovi, by mě asi fakt u srdce nezahřál i kdybych nějaký měl. Jak vůbec ten anděl může být takhle tupý? Nedovedl jsem to pochopit a raději ho začal bedlivě pozorovat a plížit se za ním tak, jako před chvilkou. Jeden nikdy neví, kdy je třeba zasáhnout. Anděl elfku naštěstí při jejím vyzvídání pouze odbyl. "Podívejte paní, to je všechno přísně tajný. Já vám to říct nemůžu." Jeho podezřívavý pohled, se náhle střetl s mým nenávistným. Následně jsem si všiml, jak pro něco sáhl do kapsy, než promluvil. "Můžu si ho pohladit? Je to zvláštní víte? Zvířata mě mají většinou ráda." Netroufl jsem si udělat krok zpět, který by mě prozradil, ale nedokázal se ubránit tomu, aby se má srst ještě trochu naježila. Tohle bude muset vyřešit Fárn.

Fárn: Když jsem se zeptala anděla co ví na Zaretha, docela nepříjemně mě odbyl. Tak tajný jo... hmm. Prolétlo mi hlavou. Koutkem oka jsem ty dva stále pozorovala, asi bych už měla anděla poslat pryč, stále mě však vrtala hlavou myšlenka udání. Z přemýšlením mě vytrhl až anděl s otázkou, která mě příliš nepřekvapila. "To raději ne. Není zákeřný, ale lidem nevěří. Nemám ho totiž od štěňátka. Vzala jsem si ho z útulku už jako dospělého. Nevím jakou měl přesně minulost, ale asi to nebylo nic hezkého." Anděl po mě střelil pohledem hned, jak jsem domluvila, očividně ze zákazu radost neměl. Ale naštěstí mě poslech a na psa nesahal. "Ale jestli si chcete nějakého pohladit. Kousek odsud má kamarádka svého a ten je opravdu milý." Pronesla jsem natěšeně a ukázala jakoby ven z komplexu. Anděl se na mě podíval, jakoby nevěděl o čem mluvím a prohlásil. "Ne, asi ne. Už budu muset jít, už na mě určitě čekají, musím jim pomoct." S těmi to slovy se chystal odejít. Ze mě vypadlo jen tiché. "Nashledanou." Brzy se mi jeho záda ztratila někdo v komplexu. "No to doufám, že ne, tupče." Odpověděla jsem si na svůj pozdrav a propálila Zaretha pohledem. Stále se mě ještě pohlcoval vztek za to, co mi chtěl udělat. Hlasu se vrátil jeho klasický tón a zmizel z něj ten nasládlý ocas hraný pro toho okřídlence. Dala jsem si ruce chvíli do kapes a tiše prohlásila. "Pojď zmizíme od sud." Uplně přesně nevím, kam máme jít, proto jsme se jen držela vedla Zaretha. V pravé kapse mě něco drclo do dlaně. Můj roztržený pentagram. Možná mám nápad. "Zarethe stůj, máš ty kšíry na těch zádech hrozně pocuchaný, vypadáš jak vandrák. Upravím ti to."

Nedokázal jsem uvěřit, jak je možné, že tak tupá rasa může vůbec ještě existovat. Kdybych mohl, na místě bych ho zabil, jen abych prokázal tomuhle světu laskavost. Už chápu, proč jsou lidé odjakživa na jejich straně. Co se mentality týče, oba druhy si klidně mohou podat ruce...Tupé ovce... Přesto se mi ulevilo, když konečně zmizel .Teď už jen bude stačit, dostat se mimo dohled ostatních,abych mohl do své lidské podoby, najít úkryt, složky a nepozorovaně zmizet. To bude hračka, přestože se musím vláčet s potlučeným, nesnesitelným elfem. Jakmile se anděl ztratil z dohledu, maličko jsem se zklidnil. Přiznávám, že po tolika společných zážitcích jsem z nich prostě trochu nervozní, ať se jedná o jakéhokoli. Jejich energie je zkrátka...dráždivá. S Fárn jsem sice souhlasil, ovšem pouze pokud nejdřív najdeme to, kvůli čemu jsme přišli. Jak jí to jen naznačit? Není to poprvé, co mám na sobě podobné tělo, takže si moc dobře uvědomuju, že slovy to prostě nepůjde. No...nejspíš ji jednoduše povedu tam, kam je třeba. Její poznámka o kšírech, které mě na zádech nepříjemně dráždily by možná minula můj sluch, jenže...jako vandrák?! Já!? Nikdy! "Hrm...teď to neřeš a pojď." Odvětil jsem nakonec po chvilce váhání i notné dávce sebezapření. Čím dřív to bude, tím dřív ze sebe to psisko sundám.

Fárn: Už už jsme ho chtěla chytit a pod tichou lstí mu na záda připnou pentagram, který mi sám před několika málo minutami strhl z krku. Bohužel něco zamumlal a rozešel se s podrážděním výrazem dál. V Duchu jsme si zanadávala. Však já ještě budu mít příležitost. Držela jsem se těsně za ním a nechala se vést přes areál. Soudě se sebejistého kroku, ví kam jdeme, já po cestě moc nekoukala spíš si hlídala podezřelá místa a především podezřelé lidi. Stále jsem se toho vzteku nemohla zbavit nejraději bych teď někomu zakroutila krkem. Musela jsem se hlídat, abych své okolí nepropalovala naštvaným, podrážděným pohledem, který by nebyl nic víc, než příslib brzké smrti. Ruka mě stála dost bolela, raději jsem je proto nechávala v kapse, kde jsem v pravačce křečovitě svírala onen pentagram. Bylo až neskutečné, jak jsi tu ten démon vykračoval. Psa oblečeného nemá po prvé. Ladným vysokým krokem se nesl s hrdě zdviženým ocasem na odiv všem. To je kašpar. Prolétlo mi hlavou. Možná bych toho mohla využít. "Teda....ty se ale neseš. Kdybys neměl ty hloupé kšíry takhle neupravené, možná bych se za tebe ani nemusela stydět, což ale musím. Fakt hrůza a to jsem zatím měla pocit, že rád vypadáš nějak normálně nebo možná i dobře, tohle je další zajímavé zjištění, ale démoni prostě takový bývají neurvalý a špatně oblečení, ale co, ty to máš na zádech, sice by ta úprava trvala tak vteřinu, ale klidně si vypadej jak nějakej ořech, kterej vylez z kanálu." Řekla jsem ledabyle a pokračovala sebejistým krokem v před.

Pokračoval jsem ve své cestě a konečně zahlédl první vodítko. Jednalo se o zdánlivě poničenou mapu areálu, jež byla na jednom místě něčím kdysi probodnuta. Poznával jsem stopu té čepele,, která způsobila tu škodu, neboť ji sám jednou držel v ruce. Krom jiného se mi ještě nestalo, že bych si nějakou informaci pamatoval mylně, leda bych si ji sám předtím špatně vyložil...jako třeba incident s moji dýkou, bestiální podobou nebo když moje mentorka...mno...radši nic. Mág samotný zanechal tuto značku, abych se dle domluvy v případě potřeby mohl na místo dostat. Položil jsem na mapu legračně měkkou tlapku a zadíval se na Fárn, abych naznačil, kudy naše další cesta povede. Bez dalšího otálení jsem vykročil svižným klusem dál, dokud mě elfčina slova nedonutila trochu zpomalit. Jak vůbec může něco podobnýho vypustit z tý svý nevymáchaný huby? Stydět? Jako za mě? Viděla se ta odporná, chodící mrtvola vůbec ráno v zrcadle?A mě bude něco říkat...MĚ! Znovu už jsem podobné věci poslouchat nevydržel. Je to vlastně docela jednoduchý...když tu pitomost na zádech nebudu mít vůbec, nemůže vypadat špatně. Navíc by barva látky potřebovala trochu jiný odstín, aby vážně dobře vynikla na tomhle světle. Majitel toho psa musí být jednoduše idiot, když mu nedojde takový základní faktor a já to mám teď trpět! Zastavil jsem a otočil se směrem na Fárn, se slovy. "Koukej tu blbost sundat, alespoň nebude třeba nic upravovat." Rozkázal jsem ji, zatímco mou pozornost, upoutal někdo úplně jiný. Přiřítil se k nám cizí muž ve věku asi třiceti let a tvářil se, že nejúžasnější na celém dni je to, že nás může vidět. "Tady jste! Nechala jste u nás průkaz psa mladá pani. Pospěšte si! Za patnáct minut jste na řadě. Omlouvám se, vím nejsem můj otec, ten však musel urychleně odejít, takže od teď za celou soutěž zodpovídám já a ne ten, u kterého jste se přihlašovaly. Popravdě...poznal jsem vás podle." Se zamračeným, nechápavým výrazem jsem sledoval to volání o pomoc a nebyl si úplně jistý, co by se dalo čekat. Jen jsem tedy varovně houkl směrem k Fárn. "Soutěž teda rozhodně ne." Bezstarostně jsem se usadil vedle elfky a čekal, až to tomu pobudovi vysvětlí. Jen je nepříjemné, že právě tudy, kam na mapě ukazoval, vede naše cesta, což bude vzhledem k počt lid docela komplikace.

Fárn: Dlouze jsem si prohlížela mapu, kterou mi Zareth ukázal a otiskla si ji v paměti, abych se při nějaké nouzové situaci mohla rychle zorientovat. Cesta, kterou se chce Zareth vydat, vede přes celý komplex, z čehož teda nemám vůbec radost... To je opravdu magor. Procházet takovými davy navíc s anděli za zády a s posedlým psem, to je jak hodně špatný vtip nebo strašný sen. Zhluboka jsem si povzdechla a propálil psisko pohledem, jako bych se ptala, jestli tohle myslí vážně, nakonec to však přestala řešit a vydala se za ním, po mých několika dalších slovech ohledně jeho vzhledu a kšír, se konečně zastavil. Skryla jsem vítězný úšklebek, jenž se mi hrnul do tváře a na nic nečekala. nepozorovaně a velice pečlivě jsem mu na záda, kam si samozřejmě nedostane a ni nevidí, velice pevně upevnila pentagram. Já mu dám mi jej ztrhávat z krku, když ho tak chtě má ho mít. Následně mu to ještě pořádně upravila, aby to nebylo hned tak očividné a psa propustila s nejvyšší spokojeností a lichotivými slov. "Tak... jsi fešák." Opadla ze mě částečná nervozita, neboť vědomí, že se bude moci vrátit do své podoby, jen pokud ho propustím mi přidávala na sebejistotě. Z mé radosti mě vytrhl nějaký otrava strkající mi do ruky malou zelenou knížečku. "C..Co." vypadlo ze mě tiše... a dál se svraštěným obočím poslouchala jeho slova... Aha nějaká soutěž.. Tak to ne. "Jo to nevadí, děkuji. Ale budu se vám muset omluvit, naskytly se nějaké problémy, dneska se asi nezúčastníme." Řekla jsem mile přesto se značně sebejistým zabarvením. Pán na mě vytřeštil nešťastně oči a spustil. "Proč, jaké problémy, je to přece jen chvíle než obejdete kolo, to by byla škoda, když už jste tady ne. Že Hafíku, ty jsi pokňouuuučkeeej pejsek viď" Po dalším jeho naléhání a přeměřením otravného démona pohledem, jsem nakonec souhlasně kývla, neboť bychom se asi kolem neproplížili. Navíc Zareth to zvládne vzhledem k jeho sebejistému pevnému kroku a hrdým výrazem naprosto zapadne. Chlápek konečně někam odprejsknul. Škodolibě jsem se ušklíbla směrem k Zarethovi a prohlásila. "Konečně budeš mít tu svojí vysněnou slávu. To zvládneš, nezapomínej že ty tam potřebuješ, mě je to jedno... Tak Kouknem se do těch papírů.... Plemeno Husky... to vím i bez vás... Věk 4 .. mladý pán... očipovaný.... No teda ty jsi ale psisko, jak se patří, jo a jmenuješ se Argo... to je docela hezké jméno, určitě hezčí než Zareth. Tak pojď ty hvězdo." Mluvila jsem docela potichu a nenápadně, ale moc dobře vím, že mě slyší, při procházení kolem aut a stanů s dalšími psy jsem nenápadně vzala jedno docela obyčejné modré vodítko a hodila si ho přes ramena, ještě se bude hodit. Pomalu a jistě jsem mířili k oněm stanům, kde měla probíhat hlavní výstava.

V momentě kdy elfka plácla absolutně očividnou a jasnou věc o mém vzhledu, jsem se jen ušklíbl, zatímco se od ní snažil co nejrychleji dostat, neboť nebyl nijak nadšený z toho, že na mne sahá. Jakmile jsem se od ní však vyprostil, sevřelo se mi hrdlo. Připadal jsem si, jako přidušený. Mé dýchání se zrychlilo, jak mi začalo docházet, co jsem svoji neopatrností na nabubřelostí způsobil. Jsem tu zamčený. Než jsem se však stačil vzpamatovat, zjevil se tu nějaký kašpar a začal elfku nabádat k něčemu, co mi přišlo jako nebetyčná urážka mé osoby. Mé zmatení bylo pravděpodobně větší než vztek, jež měl momentálně trochu zpoždění, proto jsem jen nevěřícně ty dva propaloval svým pohledem. Argo? Lidé jsou zkrátka bez fantazie...jako by ve městě Argů už nebylo až až...mě tak ale oslovovat nikdo nebude. V momentě, kdy na mě ten blázen začal šišlat, můj výraz o dost zpřísněl...tohle si teda líbit nenechám. "Nemáš nejmenší tušení, o čem to mluvíš elfe. Zareth je na rozdíl od Arga jméno vznešené a originální, což pochopitelně nikdo, jako jsi ty, nedokáže pochopit." Ještě chvilku jsem toho drzého ušatce pronásledoval. V něčem sice měla pravdu, ale takhle to rozhodně nepůjde. Kdepak...tady se dělají věci po mém a ta mrcha mě tu zavřela! Můj krok znejistěl a snaha, ovládnout své tělo od panického třasu, nebyla úspěšná. "Ty...Cos to provedla?!" Můj hlas se zlomil v zoufalé zasténání a já se rozhodl vzít věci do vlastních rukou. Paniku vystřídal vztek. Nebude to podle ní. Vztekle jsem se naježil a výhružně na elfku zavrčel, následně začal hbitými skoky mizet v davu. Trocha paniky může taky skvěle posloužit, jako odvedení pozornosti. Psi jsou jednoduší, stačí jeden šikovný podnět a budou šílet. Musí to jít přeci nějak dolů...a až to sundám, zažije peklo. Prosmýkl jsem se pod nohami, jednoho smějícího se mamlase, který tím ztratil rovnováhu, upadl na zem a pustil tak svá vodítka se třemi velice aktivními psy, kteří se chytli mého šílenství a začaly poskakovat kolem, přičemž tropili značné škody. Spokojeně jsem se ušklíbl, pokračoval dál a snažil se uvolnit co největší počet těch neposedných rafanů. Místem se nesl křik, což mi přišlo docela zábavné. Čas na bavení se z té podívané, jsem však neměl, protože lidé kolem začali pokřikovat cosi o odchytu, takže jsem měl co dělat, abych se vyhl všem jejich vymoženostem a znovu zmizel v davu. "Já jim dám...výstavu."

Fárn: Zareth si už nepochybně musel všimnout, že je v těle psa uvěznění, klepal se jak malý ratlík a mě pohlcovala radost. Propálila jsem ho škodolibným pohledem a s úsměvem na bolavé tváři tiše řekla. "Copak... vypadáš nejistě, píchla tě snad včela do ocasu...?" Když na mě zavrčel, chtěla jsem mu výraz vrátit a připnout mu vodítko, které se v mé ruce objevilo jen před několika málo minutami. Než se mi povedlo uskutečnit alespoň jeden plán. Zareth zmizel z mého dosahu. Na tváři se mi objevil hořký vzteklý výraz, jestli si myslí, že za ním poběžím, tak se šeredně plete, vždyť sotva jdu. Pozorovala jsem tu spoušť, kterou za sebou nechával, nebýt tu sním, tak se opravdu zasměji, ale takhle padá vina na mou hlavu a to není zrovna ideální. Tenhle démon je opravdu kretén, těším se až se ho zbavím. Chce se proplížit do nějakého blbého úkrytu a poutá tu na sebe takovou pozornost, navíc mi dělá opravdu ostudu, nemám ráda, když se na mě poutají zraky lidí v místě, kde nechci být. Stále se mé oči upínaly na toho otrapu, jak ho asi chytit. Někteří lidí se o jeho odchyt pokoušeli, všichni neúspěšně.... Kdybych byla při moci, nebyl by pro mě problém mu podtrhnout nenápadně nohy kořenem až poletí pod nějakým stromem, nikdo by si to nemusel všimnout a účel by to splnilo. Na to budu muset ale zapomenout. Pravděpodobně, jen pokus o něco podobného vůbec na tuhle vzdálenost by mě mohl zbavit vědomí. Dlouze jsem přemýšlela, co sním, čekat než se unaví nemá smysl, on se totiž neunaví, pes, který je schopen uběhnout 70 kilometrů posílený démonem uvnitř těla.... pfff možná kdyby tu běhal tři dny. Já to asi nechám být. Půjdu najít kobylu a on se někdy ukáže až bude potřebovat sundat pentagram... jsem si docela jistá.... navíc od něj bude chvíli klid. S touto myšlenkou jsem se vydala jakoby ven z areálu. Poté mě napadlo na chvíli se schovat za rohem propojovací chodby areálu, třeba poběží za mnou rovnou a já bych ho mohla chytit... , ale rozdrcené zápěstí se hlásilo o slovo dostatečně. Ať si dělá co chce, vypadnu odsud.

Pokračoval jsem ve své zběsilé jízdě, při které nepřestával působit větší a větší zmatek. Lidé kolem vřískaly jako smyslů zbavení, zatímco mi už sami uskakovali z cesty. V momentě, kdy už jsem byl se svoji prací spokojený, rozhodl jsem se zjistit, kde se nachází ta zpropadená elfka, proto jsem vyskočil na hromadu neúplně stabilních beden a zatím nevyužitých klecí, jež byly vyskládány opodál, abych se mohl rozhlédnout po okolí. Má aktuální velikost mi v tom momentálně totiž příliš nepomohla. Chvíli jsem se na místě zdržel, neboť se mi nedařilo elfku najít, tedy dokud moji pozornost neupoutala dlouhovlasá postava, jejíž pohyby působily značně kostrbatě i unaveně zároveň. "Tak tady jsi." Zamumlal jsem si pro sebe a vymýšlel, jak se z téhle situace co nejlépe dostat. Na všudepřítomný hluk i povyk jsem si už navykl a téměř úplně jej ignoroval, což se mi brzy vymstilo. Vůbec si neuvědomuji ten moment, kdy se mi smyčka ocitla kolem krku. V delším okamžiku mě již čekala série nepříjemných ran, jak mě škrtící smyčka stáhla z beden a rychle se blížící podlaze ke které mě, než jsem se vzpamatoval, přimáčkla kovová tyč. Vztekle jsem vrčel, jak mi to jen stažené hrdlo umožňovalo a po marné snaze vykroutit se, poslouchal lidské hlasy kolem. "Fajn tak jo. Dojděte pro majitelku honem, viděl jsem ji u vchodu. Řekněte, že už máme Arga. Viď že jo ty šmejde malej." Ale to snad neeeee...

Fárn: Pomalu jsem si to namířila ven z areálu s jistotu, že se ten hnusnej démon časem někde objeví. Jen pár metrů před vchodem mě zastavila nějaká malá holka a začala na mě dost nepříjemně vysokým hlasem naléhat. "Máme ho, váš pes je támhle, pojďte rychle." Na tváři se mi objevil hraný vděčný a spokojený úsměv, jako bych ho tu vlastně celou dobu hledala a namířila si to rovnou k houfu lidí, který údajně chytil Zaretha. Několika rychlejšími kroky jsem se dostala až k nim a psovi připnula vodítko k řetězovému obojku...škrtičce. "Dobrý pusťte ho." Vypadlo ze mě velícím hlasem a vodítko si okamžitě chytla do zdravé ruky, jsem totiž moc zvědavá na jeho rekci. Dav se trochu rozestoupil, někteří odešli, jiní na mě koukali, jak na vraha, za to, že jsem přivedla psa, který tu nejen způsobil zmatek a škodu, ale při jeho chycení i nebezpečně vrčel. Psa jsem si přitáhla za obojek blíž k sobě, abych ho měla alespoň částečně pod kontrolou, přísahám, jestli mě ten démon hryzne, narvu mu na hlavu náhubek. Najednou se k mým uším dostal docela povědomí hlas. Hrrrr zase tenhle, co zas. Musím přiznat, že tady se mi to ale vůbec nelíbí, neustále někdo otravuje. Měla jsem pocit, že mu natáhnu už jen kvůli tomu, že na mě mluví. Nakonec se na mé tváři objevil mírný provinilý úsměv, abych na nás nestáhla ještě více pozornosti, jestli to vůbec jde.  "Zdravím, co se stalo.... on vám utekl, to bych si teda netypl, každopádně by jste už měla jít ke stanům, za chvíli jdete." Mlel na mě ten chlap. Chvíli jsem se na něj nechápavě koukala a pak tiše odpověděla. "Emmm, moc se omlouvám, dnes to asi nepůjde. Argo není nějak ve své kůži, myslím, že se tu ještě porozhlédneme a pojedeme domů, bylo toho na něj nějak moc." Překvapení v chlápkových očích bylo víc než zřetelné, ale nakonec kodrcavým nejistým hlasme odpověděl. "Dobrá tedy, jak chcete, kdyby jste si to přece jen rozmyslela přijďte, napíšu vás na konec řady." Poté konečně zmizel a já svůj zrak obrátila na psa. "Tobě se snad nechtělo vystavovat, že si zdrhnul, co. Hmm tak jdem ať jsme co nejdřív odsud."

Nepřestával jsem vrčet na všechny okolo ani v momentě, kdy se ozvala elfka, která už stačila dorazit na místo. Popravdě, se mi před očima dělaly mžitky a byl jsem trochu omámený z nedostatku kyslíku, jak jsem se snažil bránit té věci, na mém krku, ale předpokládám, že už tu na mě chvíli klečí, když se elfka stačila dostat přes halu až ke mě. Tlak po Fárnině rozkazu téměř okamžitě ustal a já se mohl konečně nadechnout, rozhodně se mi tím však nechtělo zdržovat dlouho, neboť z tváře toho nejbližšího z nich bych mile rád udělal fašírku. Přes veškerý vztek, který ve mne plápolal, jsem se ke kousání nesnížil. Jednou to má snad být tajná akce...pozornosti už jsem na sebe přitáhl víc než dost. Hlavně, že jsem tu šílenost s andělem přežil a teď rychle pryč. Na své okolí jsem ale nepřestával cenit tesáky a hlasitě vrčet. Jestli se někdo přiblíží, prostě bude mít plastiku. Zatímco jsem se snažil tak nějak rozdýchat tu neskutečně potupnou situaci, nepřestával jsem bedlivě naslouchat tomu, o čem šla řeč kolem mne. Nijak zvlášť mě to neuklidnilo, ale závěr byl v celku vyhovující. S temným vrčením jsem se plížil za Fárn a chystal se nějak uštěpačně odseknout na její poznámku, když v tom mi někdo sáhl na ocas. Nečekal jsem ani setinu, otočil se na dotyčné, hloupé, lidské mládě, jenž mě zastihlo v neúplně dobré náladě a odrazil se od země s jediným úmyslem, roztrhat mu ten baculatý ksicht. Vlastně trochu vypadal, jak ti prdelatí, barokní andělíčci, kteří bývají k vidění na kostelech. O důvod víc jednoho se zbavit.

Fárn: Otráveně jsem si to namířila do zadní části areálu s mylným domněním, že už mě konečně všichni nechají na pokoji. Bylo mi totiž hrozně zle a díky tady psisku mě bolelo snad celé tělo. Vodítko zůstávalo v mojí ruce mírně napnuto, což se brzy ukázalo jako dobrý nápad. Ten magor se rozhodli asi napadnout nějaké dítě, v momentu kdy se k němu chtěl otočit, jsem plnou silou cukla za vodítko a tím ho při značném omezení vzduchu obrátila zpátky k sobě. Přísně jsem dítě spražila pohledem a spustila . "Co tady děláš! nevíš že na cizího psa se nesahá, koukej zmizet." Potom co se dítěti objevilo na tváři několik slz a z jeho pusy se ozval naprosto nesnesitelný řev, pro něj přiběhla asi jeho matka, se kterou jsem si vyměnila nenávistný pohled. Hned jak oba zmizeli z mé blízkosti a dohledu obrátil se můj zrak na psa. "Nech těch blbostí nebo půjdeme odsud pryč a přestaň vrčet." Zaksichtila jsem se na něj a rozešla se, ale po očku ho stále hlídala, kdyby chtěl hryznout mě nebo se ohnat po někom jiným. V mysli se mi promítala jedna rýpavá myšlenka za druhou ...nebýt otrávené krve šla bych za tím andělem, že mu psa nechám klidně i s tím vodítkem. Jen abych už se na něj nemusela dál koukat. Nenávist, kterou k němu cítím roste s každou minout strávenou v jeho blízkosti, nutno říct, že jako pes je teda mnohem sympatičtější. Před očima se mi pomalu začala rýsovat malá hospoda .... Jo tam se zastavíme.

Těsně před tím, než se moje tesáky zakously do ksichtu toho malýho nekňuby, mě prudké škubnutí vodítka, poslalo k zemi. Tak tak jsem si nerozbil nos sám a sípavě se snažil popadnout dech. Psí tělo, pentagram, vodítko, to už je na mě za jeden den trochu moc. Ušel jsem s ní ještě kus cesty, kdy jsem nějak ještě vydržel za ni klidně, elegantně klusal, jakoby nic, dokud mi okolní prostředí nepřišlo dostatečně klidné, bylo načase jednat. Naprosto nepříčetně jsem se vrhl na elfku s jediným úmyslem, potrhat ji, co to půjde a v ideálním případě zabít tělo, ve kterém se nacházím, aby byla nucena mě pustit ven, jinak sama umře. Útočil jsem ji na zdravou ruku, doufajíc v nějaký efekt. O kus dál jezdí auta, takže by neměl být problém tady psíka rychle odrovnat, pokud mě opravdu neudrží.

Fárn: Ve chvíli, kdy se má pozornost více zaměřila na hospodu a myšlenku, co dobrého bych si tam mohla dát, po mě Zareth vystartoval, jako by přesně na tuhle příležitost čekal. Zahryzl se mi do ruky a srazil k zemi. Překvapený výraz velmi rychle přešel v nenávistný, kdyby nebylo mé momentálně docela chabé stability, nikdy by se mu tohle nepovedlo! Z mého hrdla se ozvalo docela hlasité zasténání, když jeho tesáky projely masem a zarazily se o kost. Na nic jsem nečekala a vytáhla dýku, kterou jsem mu nemilosrdně vrazila do krku a následně se snažila co nejrychleji postavit a psa přimáčknout k zemi, což se mi po vyložení značného úsilí povedlo. Ruka mi silně krvácela a pohled na svět mlžil, cítila jsem jak mi svaly slábnou. S posledních sil jsem psovi utržila ještě jednu ránu do hrudníku, zda se mi povedlo zasáhnout srdce, můj cíl, nevím. Ale vím, že další zranění od psých čelistí už nebudou. Díka zůstala v jeho těle a já se o kousek dál sesypala k zemi a opřela o strom. Těžce se mi zvedal hrudník a mysl se snažila neupadnout do spánku. Nejasný zvuk projíždějících aut o ulici dál mě neskutečně dráždil, kdybych mohla dojdu tam a pohřbím je pod nánosem zeleně. Přelámanou rukou jsem si pevně stiskla ránu a propálila pohledem umírající zvíře, nebude trvat dlouho a bude po něm. Doufám, že sním pojde i ten hnusnej parchant.

Za jiných okolností bych snad o téhle historce vyprávěl u skleničky přátelům...tedy...kdybych nějaké měl že ano a také, kdybych nebyl nucen dosáhnout svého takovým ponižujícím způsobem. Opravdu se mi ji podařilo kousnout, navíc poměrně efektivně. To je prostě...legrační. Horká elfská krev velmi příjemné chuti mi brzy polila jazyk. Pokud bych v tuhle chvíli měl na sobě tělo kočkovité šelmy, ozvalo by se z mého hrdla s největší pravděpodobností blažené vrnění. Sám ale moc dobře vím, na jak tenkém ledě se tu pohybuji, proto jsem se od toho pocitu s notnou dávkou neochoty odprostil a svůj stisk zesílil. Tu ruku ji uhryznu, bude-li to nutné. Koutkem oka se mi při tom zběsilém útoku podařilo zahlédnout, jak elfka sahá po dýce, jejíž ostří se nebezpečně lesklo. Na úhyb bylo času habaděj, já se k němu však nechystal. No tak elfe! Zabij toho psa! Prolétlo mi hlavou, okamžik před tím, než mi čepel probodla hrdlo. Z těžkostí jsem zalapal po dechu. Bolest mi nevadí jsem trénovaný na to, aby mi nevadila. Sakra...jsem v tom nejlepší, ale ten pocit bezmoci v cizím těle s pentagramem na krku. Je téměř nesnesitelný a chvilku mi trvalo, přesvědčit sám sebe o tom, že tohle je přesně to, co potřebuju, aby se stalo. Při druhé ráně, ze mě nevypadla ani hláska. Ležel jsem na zemi a pomalu, těžce ačkoli klidně dýchal...nebo se o to alespoň snažil, přičemž své srdce uklidnil na tu nejpomalejší možnou frekvenci nutnou k životu, abych neplýtval vzduchem ani krví. Jestli mě totiž ten slizkej elf nepustí včas, pojdu tu i s tím psem. Prosím ať není tak blbá a uvědomí si, že mne musí pustit ven. Pohledem, který se velmi rychle rozostřoval, jsem setrvával na elfce a v kaluži vlastní krve nehnutě čekal, co bude dál.

Fárn: Dál jsem se prala s hroznou únavou, né že by mi bylo tak zle, to ne...sakra oproti včerejšku, ale i tak už nemůžu dál, chci si odpočinout, jen se chvíli prospat, prostě zavřít oči a přestat vnímat ty hnusné zvuky beroucí moji mysli klid. Komu by to mohlo vadit? Hrudník se mi zvedal už o něco pomaleji a těžká hlava proti mé vůli klesla dolů. Ruce mi leželi volně podél těla v měkoučké zelené trávě, jako bych se chumlala do teplé peřiny. Svůj zrak jsem zaměřila na umírající zvíře naproti mě a lehce se poušklíbla, vím, že až vydechne naposledy to nebohé stvoření tak s ním i ten hnusnej démon. Myšlenky bojovaly mezi sebou, jak smečka hladových hyen. Jakou mám šanci na přežití i když ho z toho těla pustím, jaká je pravděpodobnost, že dodrží slovo a nechá mě být, zrovna tenhle parchant, proč ho nevzít sebou. Hmmm snad to vyjde jindy. Těžce jsem se vyhoupla na kolena a natáhla se ke kšírám, ze kterých servala třpytící se pentagram a stiskla jej v zakrvácené ruce. Hned potom se né moc elegantně položila na zelený koberec. Dlouze vydechla a zavřela oči. Aspoň na 5 minut. Ano možná jsem v tu chvíli vypadal jako nějaký hodně opilý člověk, ale na rozdíl od něj já měla žízeň velkou a vyprahlé hrdlo mi to stále připomínalo.

Dýchal jsem velmi ztěžka, přesto zatím dokázal bez velkých problémů vnímat, co se děje kolem mne, ačkoli mé smysly byly značně utlumeny přílišnými poruchami těla mé schránky, ve které jsem zůstal vydaný na milost. Opravdu velmi ošemetná situace, jestli bych to měl tedy nějak pojmenovat. Trpělivě jsem vyčkával a počítal příliš dlouhé vteřiny, které nemilosrdně odpočítávali moji smrt. V jednu chvíli, se do mé hlavy vkradly pochyby. Co když to elfce nedojde? Zběsile jsem bušil na pomyslné dveře, abych se osvobodil z tohohle proklatého těla, ovšem bez jakéhokoli úspěchu. Alternativa vězení je to až působivá a pocit bezmoci srovnatelný s andělskou celou. Fárn se naštěstí rozhodla jednat právě v čas.Vmomentě, kdy mě zbavila pentagramu, jsem z toho odporně malého těla vyklouzl ven. Bylo mi fuk, jestli nás někdo sleduje, či ne. Zuřil jsem, neboť mě opravdu dlouhou dobu nikdo podobně neponížil. Temná magie plála kolem mě, jako by snad měla strach, že se ji znovu někdo pokusí uvěznit. Má ruka se změnila v rozžhavenou drápovitou pracku jen okamžik před tím, než jsem se sklonil k Fárn, popadl ji za krk a vytáhl do stoje, abych ji mohl prozradit, co mi zrovna leželo na srdci. Syčení a smrad spáleniny mne upomenul, že grilovat nebyl můj dnešní plán, proto magický kov opět rychle vychladl. Na malý okamžik moji pozornost upoutaly zářící rytiny na drápech, spojené s tím fantastickým opojným pocitem a myšlenkám které mě nabádali zalít její krví zdejší zem. Trochu víc jsem tedy jinak bledé hrdlo zmáčkl.Ještě ne! Připomněl jsem sám sobě, naklonil se k té ubohé zdechlině tak blízko, až se rty lehce otřel o její tvář, když jí sladkým hlasem oznámil. "Tak tohle...už je trochu moc. Tohle jsi přehnala...elfko." Můj hlas postupně ztrácel medový ton, dokud z něj nezbylo jen nebezpečné syčení. "Teď lehni." Jednoduše jsem nechal svoji ruku sklouznout z jejího hrdla, přičemž v podstatě omylem způsobil ještě pár drobných krvavých ranek a čekal, než se mi ten drzoun sesune k nohám.

Fárn: Oči se mi ihned znovu otevřely. Temná magie plála všude kolem, jako by mě chtěla obklíčit. Dech se mi zrychloval a stisk ruky svírající pentagram nechtěl nepovolit. V okamžiku, kdy se rozžhavený kov dotkl mojí kůže, krev mi zalil další adrenalin. Z mého hrdla se ozýval tlumený řev, přerušovaný zoufalými pokusy nadechnout se. Snažila jsem se jakkoliv osvobodit, ale svaly se mi klepaly vysílením a potrhaná kůže dlaní spalovala víc a víc, stejně jako krk, s doprovodem ohavného smradu. Ta chvíle mi přišla nekonečná. Přepadla mě lítost a vztek, ale ne z blížící se smrti, nýbrž mého hloupého činu. Měla jsem ho nechat umřít, jak mě jen mohlo napadnout, že tahle akce se psem bude bez následků. Měla jsem ho vzít sebou. Měla jsem se koukat, jak z něj postupně vyprchává život a usmát se v moment, kdy by jeho duše opustila tělo. Z myšlenek mě vytrhl ještě silnější tlak na mém hrdle a tvář zalil studený pot, při čemž se ve vyděšených očích objevily třpytící se slzy. Jeho slova mě pálila v uších, ale ztrácela pro mě význam, okolní svět byl zamlžený a barvy se vpíjeli do hnusných šedých fleků, jen ta hrozná bolest nepřestávala. Těsně předtím, než jsem upadla do bezvědomí mě ten odpornej démon poslal k zemi. Těžce jsem se nadechovala a snažila se na třesoucích se rukách, v doprovodu hlasitého sténání, ještě chvilku vydržet. Můj zrak se pomalu zvedal dokud nepropálil jeho tvář. Věnovala jsem mu dlouhý vyčítavý pohled a následně zabodla oči opět do země s jedinou snahou neomdlít. Z očí mi stále tekly slzy, jak mě krk a část obličeje štípala. Najednou  moje uši zaznamenaly nějaký křik. Někdo k nám běžel. Co říkal? nevím.

Můj nyní kompletně klidný, značně znechucený pohled, se setkal s očima zničené elfky, která sotva lezla u mých nohou. Měl jsem pocit, jako by se mi snad snažila něco vyčíst...no snad jí to tedy bude hodně platné, ale její bolestné slzy na můj úsudek nejspíše nebudou mít úplně významný efekt, mám-li být upřímný. "Chci aby sis teď něco zapamatova..." Než jsem však stačil myšlenku dokončit, ozval se náhlý, zděšený křik. "Co to je! PUSŤ JI! CO TO DĚLÁŠ!? POMOZTE JI! POMOC!" No skvěle. To mi opravdu chybělo. Je jen otázkou času, než nás přijde poctít svojí přítomností někdo další. Co ale opravdu nesnáším, je to, když mě někdo přeruší uprostřed důležitého monologu. Snad ta lidská chátra vidí, že tu vedu klíčovou konverzaci...monolog...nebo snad ne? Zhluboka jsem se nadechl, zavřel oči a semkl rty do úzké linky, jak se snažil ignorovat to otravné povykování. Nakonec však, aniž se otočil, ledabyle pozvedl pravou ruku dlaní k nebi a pomalu rozevřel drápovitou pracku, prst po prstu, přičemž z ní líně vylétl těžký obláček temné magie, který se jako mlha doplazil ke zdroji odporného ryku, dokud nezmizel v ústech svého hostitele, který padl na kolena, začal se dusit a bědovat, tentokrát však značně tišeji. Se zájmem jsem si své nádherně se třpytící drápy prohlédl přičemž už konečně nerušeně, ačkoli nyní, již značně otráveně pokračoval. "Takže znovu...Dobře poslouchej, co ti teď říkám a nech si to projít hlavou, dokud jsem ti ještě nevzal to privilegium nějakou vlastnit." Kvílení té mizerné baby, co jí temná magie leptá plíce, znovu nabíralo na obrátkách, proto jsem se tentokrát jejím směrem otočil, opět přerušil svůj výklad, svraštil obočí, opřel levou ruku hřbetem dlaně v bok, zatímco druhou přiložil ukazováčkem k puse, jako bych snad řešil nejsložitější záhady vesmíru a chvíli na ni setrval kritickým pohledem. Po krátké odmlce, jsem se podrážděně zeptal. "Neruším tě náhodou?" To vřeštění mě opravdu přestalo bavit, proto jsem proces trochu urychlil a roztrhal tu atrapu temnou magii na kusy tak, až se rozlétla po okolí. Zahlédl jsem další jedince, mířící naším směrem. "Hrrr...super." Svoji pozornost jsem tedy opět stočil k elfce. "Tak do třetice?" Zeptal jsem se ji, aniž očekával nějakou odpověď a rychle mohl využít to málo času, co nám ještě zbývá. Nutno dodat, že tady paní od vedle mi posloužila jako ukázkový exemplární příklad. "Nesnaž se měnit pravidla hry. Je to totiž moje hra, já je zadávám a pro tebe by mělo být prioritou dohrát ji až do konce, pokud z ní chceš odejít po svých. Jakmile tě znovu nachytám při podvodu, budeš mě prosit, aby tvým trestem byla smrt. Máš štěstí, že máš takovou cenu elfko...nebo smůlu...to už nechám na tobě. Vždycky totiž nechávám možnost volby." Po těch slovech jsem se na ni nebezpečně zazubil a medovým hlasem dodal. "Můžeš se zeptat všech, co přežily. V tom ti přeji hodně štěstí." Po zádech mi přejel mráz, když jsem tu známou energii ucítil. Jsou blízko Popadl jsem elfku a nadlickou rychlostí i s ní uhnul tak tak před výbojem bílé magie. "Odcházíme drahá...tady už není nic k vidění." Ale....moje oblíbená košile... "Zatracený opeřený opice aby je jednorožec skopal, poblil a vrazil jim harfu do prdele až by jim tou hnusnou, slizkou držkou vylezla, fakt že jo..." Mumlal jsem podrážděně a zahodil veškerou svoji květnatou mluvu někam do vedlejší stoky. Má křídla během jednoho okamžiku rozervala na kusy příliš cennou košili a v dalším už mne i elfku odnášela pomocí složitých úhybných manévrů pryč od těch opeřených bestii, které se nás rozhodli pronásledovat.

Fárn: Dlouze jsem se několikrát nadechla a bez výrazu na tváři setrvala ještě nějaký moment na třesoucích se rukách. Zarethův hlas sice moje uši zaznamenaly, ale chápat jejich význam mi trvalo značnou chvíli, ani jsem se na něj neotočila, můj zrak zůstával zabodnut do trávy pode mnou, jako bych se snad bála, že mi při sebemenším pohybu vypadnou oči z důlků a hlas i následný sten neznámé osoby, která mi možná chtěla pomoci, na této situaci nic nezměnil. Po značném úsilí se mi povedlo složit kolena pod tělo a opřít se o ně. Zareth stále mlel tu svou. Možná to vypadalo, že má pozornost se toulá někde hodně daleko, ale já jeho výhružná slova bedlivě poslouchala. Běhal mi mráz po zádech a na tváři se objevil vyděšený výraz, hned jak se jeho ruce dotkly mojí kůže a já se ocitla ve vzduchu. Z mého hrdla se ozvalo tlumené bolestné písknutí s následnou snahou se mu ze sevření vyprostit, která dopadla žalostně, stejně jako všechny moje předchozí pokusy o vzdor. Únava byla hrozná a účinek žádný. Obecně bych řekla, že nejsem zrovna typ, co by se vzdal nebo nechal věci plavat, ale já už opravdu nemůžu. Svaly se mi povolily, bezvládně jsem mu ležela v náruči, jak hadrová panenka, jen jemně stiskla jeho ruku, když se pevná zem začala zmenšovat.... teda vzdalovat. Domy a ulice mi zmizely z dohledu a tvář mi ovíval studený vítr, po docela malé chvíli moji mysl pohltila sametová, černočerná tma.

Pravda, je docela velká nevýhoda, že elfka skoro nic nevydrží, ale na druhou stranu to má i jednu světlou stránku a to tu, že skoro nic nevydrží, což se náramně hodí v situacích, jako je například tahle. Konečně mi totiž každým svým nádechem nepřidělává práci. Sice se s ní musím v jednom kuse vláčet, ovšem je to rozhodně méně pracné než jakékoli pokusy o přesvědčování. Našim pronásledovatelům, jsem se dokázal ztratit v hustých mračnech, které se podezřele rychle vytvořily na obloze. Já na náhody tak docela nevěřím, proto jsem dal veškerou svoji energii i magickou moc do svých svalů, abych letěl, co nejrychleji. Podivné vibrace z blesků, které začaly práskat opravdu nepříjemně blízko u mne, mi pronikaly až do morku kostí. Za pár minut už jsem celý promočený společně s elfkou dosedl na podlahu ve svém domě. "Brrr...nesnáším lítání bez ocasu." Zamumlal jsem si tiše pro sebe a dával jsem si velký pozor, abych náhodou mokrá křídla snad nepřiplácl k tělu a místo toho je důkladně otřepal, načež nanejvýš opatrně složil na záda. Až po té jsem svůj pohled opět zabořil do elfky, kterou jsem do teď jaksi neměl úplně čas kontrolovat.