Zareth/Fárn/Ytia

Jeskyní se rozlehlo é temné vrčení, jakmile Fárn začala protestovat. Když jsem si ale zadíval na značně znavené zvíře usoudil jsem, že nám vlastně troch odpočinku navíc jen prospěje. Nejspíš na tom měla obrovský podíl Zyra, protože já se už nemůžu dočkat až odsud vypadneme a především až tahle celá šílenost bude za mnou. Tím myslím úplně celá. Jaký to pak asi bude? Změní se něco nebo se budu pořád cítit tak mizerně? Na to nepřijdu dřív, než to vyzkouším. Nechal jsem jim tedy solidních pár dalších hodin spánku a pak to zkusil znovu, tentokrát však s elfkou trochu zatřásl. "Hej...vstávej. Musíme jet, už mě  to nebaví. avíc furt něco blábolíš a to se nedá poslouchat." Přísně jsem se na ni zamračil a prohlásil. "Fajn...udělám to sám." Po těch slovech jsem ji popadl, ale zarazil se v půle pohybu. "Tak počkat...copak to tu máš?" Zeptal jsem se, když nahmatal, malou placatou věc v její kapse. Zyra se zdála stejně zaražená, jako já. Možná nějaký nový tip sledovacího zařízení, kdo ví? "HRRRR!!! CO TO MÁ ZNAMENAT?! Kdo o nás ví?" Vykřikl jsem na ni, vycenil zuby a vtáhl nemilosrdně do sedu. Zyra se tvářila stejně rozčileně, jako já, předvádějíc podivné divadlo o tom, jak s ní chtěla hrát aport, ale protože ji elfka zradila, sežere ji...taky je prý šiška. "Slyšíš? Začni zpívat." Zavrčel jsem na ni a soustředil se na její srdce, které by mi v případě potřeby odhalilo její lež.

Fárn: Po tváři mě hladily první teplé paprsky vycházejícího slunce a já si ten pocit víc než užívala, spalo se mi poměrně dobře. Když můj sluch zachytil podivná slova ohledně vstávání, schovala jsem hlavu pod ruku, ještě se mi totiž vůbec nechce. Měním svůj požadavek ne dvě hodiny, ale alespoň další dva dny. Zareth očividně nesouhlasil a zatřásl se mnou. Hej cože. No to teda ne. Moje oči se znovu zavřely, mě se prostě ještě nikam nechce. Nejednou se z mého hrdla vydralo lehké kvíknutí, když mě polechtal na boku, ale no tak tuhle zbraň snad mám patentovanou. Z jeho dalších slov mi bylo víc než jasné, že tohle už není sranda, oči se mi otevřely do kořán a moje svaly se pevně zatnuly při snaze postavit se na nohy, bohužel dřív než jsem to stihla démon už na mě docela nehezky vrčel a ještě naprosto bez práva. "Hele uklidni se a pusť mě." Vypadlo ze mě nekompromisně, přesto, že můj tep se začal zrychlovat ze strachu, abych neobdržela další ránu, proto raději ochotně odpověděla na jeho otázku a snažila se celou situaci vysvětlit. "Co, ne nikdo doufám. Uklidni se nic to není" Kartičku jsem vylovila z kapsy a ukázala ji Zarethovi. "Je to jen paměťová karta, je z toho foťáku. Pokud měl nějaké sledovací zařízení, rozbilo se včera o skály. Tohle ti opravu neublíží a určitě nás to nesleduje." Vysvětlovala jsem a držela kartičku pevně v ruce. Nechci aby mi ji sebral, všechny ty tvory bych si nemusela pořádně zapamatovat, navíc chci se pak podívat, v kterých místech byly vyfoceny a tak nějak odhadnout, čemu se vyhnout. "Chci si ji vzít domů a už mě pust...magore" Poslední ze slov nebylo prakticky vůbec slyšet, zamumlala jsem ho jen pro sebe.

Už už jsem s ní měl sto chutí praštit o zeď, protože opravdu nečekal, že mi řekne pravdu. K mému překvapení se ale přesně tohle stalo. Probodl jsem ji tedy přísným pohledem a pustil. "Tu věc...dej mi to. Jsou-li na tom informace prostě to musíme zničit. Okamžitě. Nemáš ani tušení co by se mohlo stát, kdyby to dostal do rukou někdo...jiný." Jo...představa, že nějaký debil zjistí, že mám bestiální podobu, mě dohání k šílenství. Já prostě nehodlám skončit, jako kolega ze včera. "Tyhle věci...nerozumíš tomu, tak se do toho laskavě nepleť. Buď budeš dělat, že se ti to zdálo nebo ti to osobně vymažu z hlavy. Tak co si vybereš?" Zeptal jsem se jí, ale v mém hlasu chyběl tak typický posměch nebo cokoliv, co by situaci jinak odlehčilo. Nehodlal jsem o tomhle totiž vtipkovat a snad to ani nedokázal. Jsem v tom trochu nový, ale nikdy neslyšel o nikom, kdo by svoji bestiální podobu dokázal ovládat. Nejlepší taktika je tedy, prostě se neměnit, nikdy. "Zyro...klid." Zamumlal jsem, protože její obavy byly nakažlivé a podal Fárn lahvičku s lektvarem. Poté už zamířil připravit koně na cestu.

Fárn: Potom, co se mě konečně uráčil pustil jsem ihned paměťovku schovala do kapsy a s lehce zamrčeným výrazem ve tváři poslouchala jeho slova. Ne to mu teda určitě nedám, tohle je moje! Dalo mi to docela velký úsilí si to včera do toho parchanta vzít. "Ale proč, nijak ti to neublíží a já to nikomu nedám." Vypadlo ze mě krapet podrážděně, že musím zrovna takhle jasnou věc obhajovat. Po několika nepříjemných výhružkách se můj zamračený výraz stočil k zemi. Lhala bych kdybych se snažila tvrdit, že ze něj nemám strach, ale tohle je prostě děsně nefér, vím, že tu podobu má, proč se mám tvářit, že ne... hrrr tohle je fakt na houby. "Fajn" řekla jsem téměř neslyšně a naštvaně mu kartičku vrazila do ruky. Náladu mi nevylepšil ani lektvar, který mi Zareth záhy podal, neboť stále nevím co je tahle věc s odpornou chutí, která mě pálí v celém krku, zač, ale ano pomáhá to.... nějak. S velkou nechutí jsem spolkla její obsah a dál zamračeně pozorovala démona. No než nesedlá kouknu se po nějaké vodě a navíc si potřebuju odskočit. čím dál tím menšími problémy jsem se vytáhla na nohy a pomalu se vydala s prázdnou lahví pryč, při čemž se ještě jeskyní rozezněla ozvěna mého hlasu. "Až to budeš mít sbalený zavolej." Dál si už démona nevšímala a opatrně lezla dolů po kamenech.

Prohlížel jsem zvíře, které mělo za včerejší úprk můj obdiv a snažil se zjistit, zda není někde zraněno. K mému překvapení měl jen několik drobných škrábanců od trní, kterým zřejmě cestou od běsnícího elementálu proběhl. Uprostřed práce mě vyrušila elfka, na kterou jsem se zatraceně rychle otočil s nevěřícným výrazem ve tváři a podezíravě se zeptal. "Víš, že to nemá cenu. Hned tě zase chytnu." Navíc, proč mi to vůbec říká? Nepřijde jí to ani trochu nemístný? Sakra kolikrát ještě budu muset dokázat, že mám navrch, než se mi konečně přestane vysmívat? "Takže ty nikam nepůjdeš, nehodlám tvojí neoprávněný ješitnosti ztrácet čas" Abych jí dokázal, že svá slova myslím vážně, došel jsem až k ní a ještě se podezíravě zeptal. "Kam, že to přesně plánuješ vzít roha co?"

Fárn: Jeho otravné poznámky mě nijak zásadně nezajímaly. Co je na tom špatného, že mám žízeň. Moje nohy mi následně trochu podjely na vlhkém listí, ale tohle zaváhání má už malinko zlepšující se rovnováha bez větších problému ustála. Když se přede mnou zase objevil ten otrapa, oči se mi protočily v sloup a na tváři vykouzlil zamračený otrávený výraz. "Pro vodu, kam asi." Odsekla jsem a ukázala Zarethovi prázdnou flašku, jejíž obsah včera použila na uhašení ohně. "Za chvíli budu zpátky a jestli ne nabereš mě po cestě." Bez dalších řečí, neboť jsem věc považovala za vyřízenou, obešla démona a vydala se vpřed lesem. Většinou nemám problém vodu najít, její šumění slyším na dálku a vždy tak nějak intuitivně tuším, kde by se mohla nacházet. Na tohle hold máme od přírody talent.

Můj podezřívavý pohled ji propaloval celou dobu jejího výkladu, těsně před tím než odešla jsem jí ale málem urazil palici. "Hrrrr..." Napřáhl jsem ruku, na které se objevily kovové drápy, naštěstí se na poslední chvíli zastavil a jen výhružně dodal. "Dávej si pozor na ton, jakým se mnou mluvíš. Taky by se mě to mohlo dotknout." Oznámil jsem jí a v očích se mi nebezpečně zalesklo. Dál už se to rozhodl více neřešit. V nejhorším tu potvoru prostě někde chytím, to zrovna pro mě opravdu nebude představovat žádný problém. Sbalil jsem proto všechny věci, připevnil za k sedlu a sám se vyhoupl koni na hřbet. Neměl jsem pocit, že by se Fárn při našem krátkém rozhovoru pokoušela lhát, proto se rozhodl, dát jí šanci slovo dodržet a vyrazil směrem, kterým j viděl odházet. Tomu zvířeti zrovna tak prospěje, když se ještě před cestou pořádně napije. Stopovat elfa rozhodně není nic jednoduchého, nemají ve zvyku nechávat za sebou mnoho důkazů, zvlášť ta moje, která je nejspíš dokáže smazat úplně, přesto se mi to díky letům praxe alespoň prozatím dařilo. "Elfko? Jedeme!" Zavolal jsem do lesa, kde by se snad měla nacházet a čekal, jestli se mi sama ozve, nebo bude spíše stát o problémy.

Fárn: Přeměřila jsem Zaretha pohledem, nelíbilo se mi, jak se mnou mluví, proto byla připravena případně vykrýt jeho úder nebo alespoň uskočit. Chvíli to vypadalo, že podobný manévr budu muset v další vteřině použít, ale naštěstí nakonec ne. Bez dalších slov jsem se otočila na patě a vyrazila ještě stále trochu nejistým krokem v před. Zranění mě samozřejmě stále bolela, ale pár kroků už není takový problém přetrpět. Nakonec z toho byla docela dlouhá procházka, rukou jsem se držela za bok a hrudník se mi zvedal, jak se má krev snažila dopravit dostatek kyslíku do všech tkáních. Má snaha se mi vyplatila. Les přede mnou protínal malý potok s naštěstí poměrně čistou vodou, to se už vidí v poslední době kord ve světě lidí vidí opravdu málo kdy. Bez delšího otálení jsem naplnila lahvičku a osvěžila se několika studenými doušky. Kéž by tu místo potoka bylo jezírko, osvěžující koupel by se mi opravdu hodila. Dřív než jsem se zvedla k odchodu zazněla lesem ozvěna Zarethova hlasu. Po dlouhým vzdychnutím a ne uplně nadšeně ze mě nakonec vypadlo. "Tady!" To tam nemohl zůstat déle. Zase poslouchat ty jeho kecy. Hmmr

K mému značnému překvapení se Fárn ozvala, jen jsem se naklonil trochu blíž ke svému koni a pobaveně se ho zeptal. "Sakra, kdo ji tak pěkně vycvičil? Já? Fakt? Ne to byla maličkost." Ušklíbl jsem se a vyrazil jejím směrem. Brzy už ji měl na očích a s pozvednutým obočím ji spokojeně pochválil. "Ani jsem nečekal, že to půjde tak hladce, očividně ti to konečně začíná docházet." Nechal jsem koně u potoka, ze kterého začal pít a zamířil k Fárn. "Všechno hotovo? Musíme vyrazit. Vyhodím tě, ať si to zas celý nerozšklebíš, tak pojď." Moc tomu sice nevěřím, ale kdo ví, třeba opravdu přišla k rozumu a normálně pojedeme. Navíc, čím dřív odtud zmizíme tím lépe. Les tady totiž začíná ducha chránit a snaží se nepovolaných zbavit. Elfové jak bych tak řekl, jsou povolaní všude ale já? démon? Už teď slyším v dálce nepříjemně povědomé hlasy. Jen rychle ať to máme za sebou. "Co bude?"

Fárn: Flašku jsem pořádně zadělala, aby její obsah nenatekl do našich věcí a zabořila svůj zrak do Zarethovi tváře, který se ke mě přibližoval. Na mé tváře se vyrýsoval lehce zamračený výraz hned, jak otevřel pusu. To mě chce jako vyprovokovat, nebo jak si to mám vykládat. Je to fakt debil. Skousla jsem čelist, abych ho neposlala do háje a vrazila mu flašku s tekutinou do ruky, aby ji uklidil do krásně zdobených sedlových brašen. "Na koně zvládnu vyskočit sama a nechci ty kecy." Odpověděla dost podrážděně. Tady by si na mě vyskakovat neměl, neboť les houstne a jeho magická moc je kolem nás cítit čím dál tím víc. Les a jeho obyvatelé se bránit umí a já moc dobře vím, že on tu nemá co dělat, za to já bych to tu mohla nazývat domovem, když se něco semele, nebudu mít problém se tu schovat nebo najít pomoc, ale ještě není ta vhodná doba na to se mu ztratit. Ještě hodlám pár kilometrů počkat. Toto je pouze okraj celého velkého království a co se týče prokleté krve, pfff. Duchové jsou mocní, chci je požádat o pomoc, chci aby mě prokleté krve zbavily a tohodle pohřbilo hluboko v bažinách a uchovaly tajemství téhle mé chyby.

Podívejme jak tý nezbedný potvoře otrnulo. Nestačil jsem se divit tomu, jak očividně dobře se jí daří. Jazyk už měla znovu ostrý jako břit a dovolovala si. Probodl jsem ji svým přísným pohledem donutil její srdce se na chvilku zastavit a trochu jej zmáčkl. Nehal jsem jí několik málo vteřin na to aby přehodnotila svojí pozici a to, kdo má v tomhle našem malém sdružení hlavní slovo. "Ne...to ty si nech ty kecy, už jsem tě na ten tom upozorňoval elfko." Odvětil jsem jí nevzrušeně a než se stačila vzpamatovat, vytáhl jsem ji na koně. Přísahal bych, že les krapet potemněl a stromy začaly téměř výhružně vrzat, jakoby se ji snažily bránit. Sám nevím, jestli za tohle může duch lesa, nepřekvapovalo by mě ale, kdyby o nás již věděl. "Ten váš les...asi nás rád vidí." Zamumlal jsem k Fárn a byl nucen na několika místech, kde bych ještě před chvílí přísahal, že byla docela pěkná cesta výboji vlastní magie vytvořit novou. Hlavně rychle odsud. "ZARETHE!!!" Rozezněl se lesem známý a pro mě krajně nepříjemný hlas. Hlava mi sama od sebe cukla tím směrem a já viděl svoji mentorku, jak k nám pomalým krokem kráčí. Pevně jsem skousl čelisti a skrz zuby procedil. "Nejsi skutečná:" A vybídl koně k rychlejšímu tempu.

Fárn: Sebejistě jsem mu oplatila pohled, když mě náhle zasáhla tupá, ale silná bolest na hrudníků, vykulila jsem oči a dlaní si do něj tlačila. Jako bych se nemohla nedechnout, bolest byla čím dál tím intenzivnější až se mi podlomila kolena. Jendou rukou si stále křečovitě tlačila na hrudník a druhou se opírala o lesní mech. Z mého hrdla se linul tichý sten, který se ovšem snažila vynechat, co to šlo. Bylo to strašný, jako by mi někdo rval srdce ven. Za chvíli bolest trochu polevila a já začala prudce dýchat a ruce se mi klepaly. Než jsem se vyhoupla zpátky na nohy, Zareth mě vyhodil na hřbet koně. Můj zamračený nenávistný pohled nemizel ani po několika dalších minutách, co jsme se vzdalovali od potoka. Na jeho připomínky příliš nereagovala neboť věděla, že tohle je pro mě výhodou. Les houstl, nechtěl démona pustit dál a vzhledem k jeho nervozitě mu už místní magie provrtala i mozek, jen ať mu dá. Jen ať si to užije. Třeba ho zlikviduje ještě dříve než vůbec dojedeme na místo, kde lze ducha vyvolat. Můj zrak i sluch mapoval, vše co se kolem nás nacházelo a za chvíli spatřila jen na krátký okamžik malé bytosti, které se od nás držely v uctyhodné vzdálenosti. Jednalo se o lesní skřítky, jsou hodně zvědavý, ale dovedou se i bránit, nejspíš je zaujal právě démon sedící za mnou, mají z něho strach, jindy bývaly totiž docela přátelští.

Cesta byla naprosto příšerná, každým krokem, kterým jsme se blížily k místu určení, se mě les snažil více a více zbavit. Po chvíli už jsem koně hnal vpřed jako smyslů zbavený, jen abych unikl dál od nepříjemných výjevů, ze své minulosti. To poslední, co potřebuju je to, aby se mi někdo vrtal v hlavě, přestože právě kvůli tomu sem mířím. Tahle odporná, bílá, lesní magie mi ale vůbec neprospívá. Co na tom vůbec každý vidí? Jen havěť...všude se plazí, smrdí a překáží. Já dávám přednost spíše nerostnému bohatství a eleganci. "Sakra." Vyjekl jsem a stočil koně tak prudce, div neupadl před zjevením své mentorky, která se na mě posměšně usmívala a její náruč byla dokořán. Ne tam teda určitě nejdu protože...tak moment! Přesně tam potřeuju!...kolik chybělo na to abych sešel z cesty? Vystřelil jsem z ruky další výboj magie, jež zlikvidoval podivnou představu přede mnou a my měli opět volný průchod. "Hele elfko...je čas ho vyvolat. Tady už by to snad mělo být možné ne? Tak ho zavolej a naše cesty se rozejdou." Vyhrkl jsem na ni nabídku s pohledem přikovaným na překrásný výjev, jež se mě snažil svést na scestí. Vrátím se k těm nahým krasavicím asi cestou zpět.

Fárn: Zareth hnal koně jako šílenec, opravdu jsem chvílemi měla problém se udržet, kord po prudké zatáčce. Už už jsem na něj chtěla zařvat ať toho nechá neboť mě strach z jeho zběsilé jízdy začal víc a víc pohlcovat. Ne, musím to vydržet, sice správnou cestu znám, ale když zabloudíme budeme muset někde přenocovat a jsem si jistá že mu do té doby exploduje hlava. Lhát zkoušet nebudu, vím, že to pozná, proto odpověděla. "Samozřejmě já ho zavolat můžu kdykoliv, ale nepřijde když si tady ty, jestli s ním chceš opravdu mluvit musíme dojet na správné místo, kde spojení s ním bude nejsilnější." Svá slova jsem rychle ukončila, neboť si byla vědoma, že mě Zareth asi nevnímá, někam koukal. Já sice nemůžu vidět to co on, ale očividně se mu to líbí. Kůň se pomalým krokem přibližoval blíž a blíž k místu, do kterého Zareth zabořil svůj zrak. Třeba je teď ta správná příležitost seskočit a utéct. Na druhou stranu by to nemuselo vyjít a já bych tak odhalila svůj plán, jsem si jistá, že pak by mě hlídal ještě více, než teď. Počkám bude to moudřejší. Typuju, že jeho přízrak tak odolný nebude a já potřebuju své věci. Prstem jsem začala šťouchat do jeho tváře, aby se probral, ano třeba by se to tentokrát duchům povedlo, ale Zyra bude jednodušší. "Hej prober se, Zarethe..... Haloo, nemůžeš tu zůstat, chci se tě zbavit. Hej!." Musím se ho zbavit dřív než ducha lesa najdeme, nevěřím, že mi pak pomůže. Najedou můj zrak uchvátila nádherná květina s modrými květy a červenými trny. Tu potřebuju k rituálu, takže zkusím utéct a když si toho všimne, řeknu že potřebujeme tu květinu, je to pravda!

"Ehm? Jo jsem probranej pokračujeme." Znovu jsem koně pobídl a už uháněl lesem, začínalo to být už k nevydržení. Zběsile jsem se otáčel sem a tam, abych měl alespoň trochu ponětí o tom, co se tady vlastně děje. Nebyl jsem si ale jistý, jak dlouho to ještě dovedu vydržet. Proto jsem na zastavil na jednom palouku, který působil tak že mě každou chvíli nezabije. "Takže...ty ho zavolat můžeš, jak už si sama řekla." Po těch slovech jsem ji bez ostychu stáhl na dolu z koně. Nechal jsem drápy, aby vyklouznout napovrch, abych se cítil alespoň trochu ozbrojený a vytvořil kolem nás kopuli temné magie. Trochu jsem zklidnil svůj splašený dech, neboť lesní duchové a bytosti se přes mojí magii nedokázali dostat, což mi n chvíli znovu propůjčilo schopnost jasně uvažovat. Rozhodně jsem však nepřestával sledovat okolí. Přísně jsem pohlédl na Fárn a ukázal na ní jedním drápem. "Zavolej ho a okamžitě. Na tohle vážně nemám náladu...Vím, že je to k nevíře, ale tu věc potřebuju, abych zastavil něco, co je daleko horší než já. A jestli to neudělám, zničí i tohle místo...možná ne zítra, ale brzy." Pokusil jsem jí vysvětlit, ačkoliv nečekal zázraky.

Fárn: Než jsem stihla seskočit kůň opět vyrazil vpřed, sakra to jsem nestihla. Doufajíc v další příležitost jsem se držela sedla a ani nedutala. Větve stromů se přibližovaly, ale mě žádná naštěstí do obličeje nepraštila a to, že občas chybělo opravu málo. Po několika málo minutách jsme zastavili na překrásném paloučku, tráva tu připomínala hustý sytě zelený koberec. Než oči stačily prolétnout celé mé okolí. Chytl mě Zareth za horní část ruky a surově sundal z koně, že se mi na malý moment opřela kolena o měkkou zem. Překvapená jsem se snažila postavit a vyvlíknout se z jeho sevření, bohužel bez úspěšně. Po zádech mi přejel nepříjemný mráz, když se všude kolem mě objevila temná magie. Zavřel nás do koule, sžíral mě ten nepříjemný pocit. Temná magie my nedělá dobře kord v takovém množství. Zareth byl nervózní a máchal kolem sebe drápy, což mě přivádělo k panice s vědomím, že nemám kam uskočit. "Ehmm" Zírala jsem na něj vyděšeně, ale nakonec se rozmluvila, neboť se snažil situaci i účel vysvětlit. "Dokážu ho zavolat, ale nepřijde, když si tady ty, musím udělat ten rituál, pokud máš dobré úmysly, což prosba o pomoc je, přijde, ale potřebuju ty věci. Říkal si, že až svou tašku budu potřebovat pošleš pro ní. Mám tam všechny věci až na jednu květinu, která tady roste a vyskytuje se tu hojně. Dej mi mé věci a já ho přivolám." Řekla jsem naprosto seriózně.

Byl to zvláštní okamžik. Snad proto, jak podivně tu na mě působil zdejší les, nebo proto, že můj osud teď poměrně dost závisel na Fárn, která není můj velký příznivec, zavinil to, že se mi do tváře vedraly upřímné obavy, zoufalství z náhlé bezmoci. Kde se vzala tu se vzala objevila se Zyra i se zavazadlem elfky. "Nepřijde říkáš...proč by taky měl." Oznámil jsem spíš sám sobě, pohladil obrovského přízraka na hřbetě a vyslal jej i s taškou směrem k Fárn, kde ji tu věc položila k nohám. "Dělej co umíš." Zamumlal jsem odevzdaně a víc už se k elfce neobracel. "To nedokáže pochopit, že představuje hrozbu i pro něj? Copak jsou duchové vážně takhle paličatí? Hrrr..." Zyra jako první odhalila mé myšlenky, snad ještě dříve, než já sám. "Udělám cokoliv na světě pro to, abych odešel s tím co potřebuju, takže...Jestli nehodlá přijít, když mu slušně klepeme na dveře, asi budu muset důrazněji, aby si nás všimnul." S nebezpečným výrazem ve tváři jsem se prudce otočil k Fárn. Tu do zad praštil šlahoun temné magie, jež vystoupil z kopule a odpálil ji až ke mě, stačilo jen natáhnout ruku. Elfku jsem trochu přispal, ale potřeboval aby zůstala při vědomí. "Čas abys na něj hodně nahlas zavolala. Jsem přesvědčen o tom, že bude-li nějaký rozkošný elf v ohrožení života, přispěchá honem na pomoc. Nemám pravdu Fárn?" Na to jsem jí do břicha udělal krásnou památku na své drápy a sledoval, jak postupně bledne. Zem se začala třást. "Už přichází."

Fárn: Jak mile se objevil přízrak i s mými věcmi, došlo mi, že budu muset opravdu ducha lesa přivolat. S vážným výrazem jsem si klekla do umírající trávy a začala postupně vyndávat skleněné lahvičky. Většinou se jednalo o prášek sušených rostlin. Tenhle rituál nepatří mezi ty těžké za 10 minut bych už mohla být hotová, těžko říct, co se bude dít pak. Jeho řečí jsem si zkoušela nevšímat, ale klidnou mě to určitě nenechávalo. Po několika málo vteřinách jsem před sebou vytvořila kruh ze žlutého prášku a do jeho středu umístila dřevěnou zdobenou mísu. Na další Zarethovu větu reagovat musela. "Uklidni se musím to jen dodělat, jak mile bude hotovo, přijde. Podej mi z brašny vodu." Dodala a dál se věnovala počítaní přesného poměru a množství ingrediencí, které společně musím rozmíchat. Náhle mě praštila do zad ostrá bolest. Za hlasitého stenu jsem se několika kotouly přemístila o pár metrů dál. Temná magie spalovala a rozežírala mou kůži i maso na zádech. Svíjela jsem se v bolest a ještě než stačila vyskočit na nohy, mě Zareth chytil a vytáhl do vzduchu. Zuby mi skřípaly o sebe a já se bez ohledu na bolest snažila jakkoli ze sevření démona vyprostiti. Bohužel o chvíli později mi masem projel studený kov. Z mého hrdla se vyvalil hlasitý křik, který ale hodně rychle utlumila, takovou radost mu neudělám. Cítila jsem jak nad svým tělem ztrácím kontrolu, přesto se snažila bojovat a osvobodit se, konečně sevření démona povolilo a já spadla do trávy. Zvednout se mi už nedařilo. Unavené oči se mi zavíraly a poslední co spatřily bylo jasné bílé světlo, pak už jen tmu.

Obrovská bytost s obličejem krkem žirafy, nohami drůbeže a rohy tělem i rohy, jelena se se pomalým krokem blížila ke mě, tedy spáše k Fárn. Nevím jakou magii na mě působí, ale najednou jsem tam stál s vyceněnými zuby i drápy, jako nějaké zvíře a ztěžka oddechoval, neschopný pohybu. On zatím pomalu došel k elfce, ke které přitiskl zářící čumák a zdálo se, že ji nějak chlácholí a nejspíš i léčí. Ani jsem si neuvědomil, že se nějak stačil změnit do pravé podoby, až pohled na Zyru mě trochu vrátil do celého děje. Působila naprosto bezstarostně. Její mlžná srst se stála každou vteřinou světlejší s nádechem modré barvy a očichávala malého motýlka, jež jí sedl na nos a nic se mu nestalo. Začínala vypadat, tak nějak v harmonii s lesem, jakoby se stávala jeho součástí. Tak počkat Zyra? Prolétlo moji nyní stejně bezstarostnou myslí a já pohlédl na své ruce poseté šupinami. Ještě jsem několikrát zatřásl hlavou a pak se rozhodl neskončit jako člen lesního cirkusu. "Hej ty! Mám otázku." Přiskočil jsem k duchu lesa a jediný smrtícím pohybem křídla mu usekl hlavu. Ta podivná krev, jež mi teď pokrývala křídlo a ze značné časti se vylila i na Fárn měla nejspíš taky magickou moc, protože už za pár sekund jsem ležel na zemi a propadl se do okolní sametové temnoty. Když jsem znovu otevřel oči, stál jsem ve své lidské podobě na...na hladině černého, zamlženého jezera. Nikde nebylo vůbec nic, jen úplná tma, ve které mi zářily oči. K mému překvapení jen pár metrů ode mě stála povědomá osoba. "Tak počkat...elfka?" Zeptal jsem se spíš sám sebe a rychlým krokem k ní zamířil.

Fárn: Nejednou se moje oči opět otevřely. Zůstávala jsem ležet na zemi, neboť mě oklopovala sametová tma a klid. Nic mě nebolelo jen jsem se cítila unavená, postupně mě ale věci začaly docházet. On mě zabil! Svaly, kterým se opět vrátila jejich síla, mě vymrštily na nohy, hrudník se mi hluboce zvedal a oči těkaly po okolí. Bylo to opravdu zajímavé místo. Jako bych stála na hladině, jako bych byla v jiném světě, který neznám..... možná jsem, pokud mě připravil o život, je tedy tohle místo mým novým domovem, nebo jaký to má význam, proč tu jsem. Musím říct, že se je to nádhera tma kolem mě začala opadat a já v dálce zahlédla jaký si břeh černé vodní plochy, na které právě stála, možná hory, nad kterými se vznášela tmavě fialová mračna, jako by tam v dálce zuřila bouře vypadajíc jako tvořená z temné magie. Třeba tohle není konec, třeba mám šanci se dostat do světa živých. Je to tu hezký, ale strašně prázdný a co Megí, co by beze mě dělala. Z mého přemýšlení mě vyrval povědomí zvuk. Hlava se mi prudce otočila tím směrem a na tváři se objevil zamračený nenávistný pohled. "TY!" Zařvala na démona nechápajíc proč je tu se mnou. "Co si to udělal. Ty hajzle hnusnej." Plná síly jsem se k němu rozešla s jediným účelem, urazit tomu parchantovy hlavu. "Nedodržel si slovo, co si udělal duchovi, jsi odporné stvoření, které jak doufám bude jednou pořádně pykat, za to co všechno udělal." Pohlcovala mě nenávist k té jediné osobě, kterou tady moje oči zahlédly. Možná je to zkouška. Možná to mám nechat být. Zastavila jsem se v půlce pohyby ještě v dostatečné vzdálenosti od něj. "Ne, za tohle ty nestojíš!" Prohlásila jsem opovrhavě a vyrazila opačným směrem, směrem vedoucím k horám a fialové bouři, kde jak doufám, bych mohla naleznout odpovědi na mé otázky.

Značně uraženě jsem ji odbyl. "Pfff proč, že jsem tu já? Proč jsi tu ty! Hlavně kde to sakra jsme." Stále jsem se rozhlížel a snažil se tak nějak pochopit, o co tady sakra jde. "No nevím jak ty, ale já teda rozhodně mrtvý nejsem, on by taky nemusel, kdyby se s ním dalo normálně domluvit a hned se mě nesnažil zbavit." Rozčileně jsem na ni ukázal a byl znovu připraven připomenout jí, kdo tu má navrch. "ANI KROK!" Společně s mými slovy se ozval i ohlušující hrom, jež mě krapet vyvedl z míry. Co bylo ale ještě divnější, elfce se nic nestalo, jakoby tady nefungovala má magie. "Zvláštní." Zamumlal jsem si pro sebe a několika krok ji doběhl a pokusil se ji chytit. Mé prsty však prošly skrz její tělo, jakoby byla duch. "Zajímavý...asi tu ve skutečnosti nejsi. CO si pamatuješ, jako poslední?" Zeptal jsem se zvědavě a pozoroval honící se mračna nad námi.

Fárn: Vůbec jsem ho neposlouchala a můj krok se zrychloval. Najednou se mi nad hlavou ozval ohlušující hrom, instinktivně jsem se přikrčila k zemi, ale následně pokračovala, asi se jen blížím k té bouři. To snad nějak zvládnu. Jak mile se zareth dostal na dosah mé ruky, plnou silou jej udeřila do obličeje, ale k mému překvapení má pěst jeho obličejem prošla skrz. Co to sakra, s vykuleným výrazem ve tváři má ruka po něm ještě několikrát máchla, ale se stejným výsledkem, ani on mě nebyl schopen chytit nebo se mě jen dotknout. Můj zrak se zmateně zabořil do tváře démona, jakoby snad doufala, že mi situaci vysvětlí. Pohlcoval mě totiž strach a nejistota, co tohle znamená, proč se to děje. Místo toho, abych odpověděla ne jeho otázku, se se zamračeným výrazem ve tváři otočila a nerušeně pokračovala v cestě. Takže mě opravdu zabil, je ze mě tedy duch, proč se jako duch nevrátím na místa, která jsem milovala, proč jsem tady. Nechci být sama, nechci celou dobu to mu tak byla, přece tak tak nemůže být i teď. Chci domů. Proč alespoň po smrti nemám klid, co to znamená, je to navždy nebo ne. Zoufalství mě začalo celou pohlcovat, až se mé kroky najednou zastavily a já padla na kolena, zmatená a nešťastná jsem pohlédla na svůj odraz v černém jezeře. Ten odraz poznávám, ale ničím jiným si jistá nejsem.

Překvapeně jsem sledoval, jak se mi Fárn snaž bez úspěchu jednu vrazit, ale přesto přiznávám, že to byl docela nepříjemný pocit. Jestli na tohle duchaření existují nějaké etické zásady, pak to určitě zní asi nějak takto. "Nesahej do hlavu spoluvězně svého." Nebo něco podobnýho. Snažil jsem se nějak přijít na to, proč a co se tady děje, šlo by i to určitě lépe, kdybych měl čas přemýšlet a nemusel pořád nahánět Fárn. Naštěstí se brzy začala hroutit, což jsem vlastně docela uvítal, ale nepříjemné myšlenky, které jí zatím nejspíš nedocházel nebo alespoň nezajímaly mě nenechaly klidným. Já přeci nejsem mrtvý, tedy snad. Proč je tu tedy ona? Jak se dostat ven? A hlavně...co se to támhle v té dálce plouží? "Ehm halo? Asi jsme trochu zabloudili s...kamarádkou, řekneš nám kde...kde jsi vzala tenhle náhrdelník to nosila jenom...Josette?" Můj úsměv mi zmrzl na rtech a já se zastavil v půlce pohybu. Tu dívku v lehkých rozevlátých šatech, znám moc dobře, až důvěrně by se dalo říct. Byla moji milenkou před pár lety a jsem docela jistě přesvědčený o tom, že jsem ji povečeřel. Pak jsem pochopil, že šaty nejsou sytě rudé, tedy nebyly, místo toho se jedná o bílý kus, nasáklý její krví. Jossete se pomalý krokem ke mě přibližovala a já nějak neměl chuť zjišťovat, po čem prahne, proto rychle přiběhl k Fárn, kterou chtěl vzít s sebou, než zjistím, o co tady jde, nebo jestli ji ještě nebudu potřebovat. "Musíme pryč...hned."

Fárn: Chvíli jsem tam jen tak zírala do svého vlastního odrazu, dokud ho nerozmazala malá kapka.... má slza, která se objevila, díky tomuhle šílenému pocitu bezmoci. Na Zaretha se stále upínal můj vztek. "Já s tebou už nikam jít nechci..!" Vypadlo ze mě a potom co jeho ruka mnou několikrát prošla asi za účelem mě chytit, se vyhoupla na nohy.... "Nech mě na pokoji." Dodala jsme a nadechla se, abych mu do tváře vmetla další ne uplně chvalná slova. "Kdo je to." Aniž bych čekala na odpověď, mé kroky zamířily směrem k neznámé žene v červených šatech. Jak se vzdálenost mezi námi zkracovala, začalo být zřejmé, že dotyčná nemá dobrou náladu, spíš je nešťastná, možná tu uvízla stejně jako já. "Ehmm ahoj." Ozvalo se z mého hrdla vlídně, pak se na mé tváři objevil zděšený výraz při pohledu na zaschlou krev. "Krvácíš...?, můžu ti nějak pomoct, víš kde to jsme, nebo co se děje." Dívka na mě upínala svůj zrak a rozešla se ke mě, já raději setrvala na místě a čekala co se bude dít.

Co ta holka dělá? Ona je prostě blázen. "Sakra elfko! Jdi od ní...znám ji. Ona už je dávno mrtvá. Sice v tom úplně nemám zkušenosti ale přijde mi, že s mrtvolou se blbě domluvíš." Jak jsem se rozčiloval ani jsem si nejprve nevšiml, že obloha se postupně zbarvuje do sytě rudé barvy. "Podívej...asi začíná svítat." Sova jsem se ale uklidni a znovu sledoval oblohy, velice rychle se vrátila do své původní nepropustné, černé barvy. Nechápavě jsem na ten úkaz civěl. "Kde to sakra jsme?" Udělal jsem několik kroků, pryč od té mrtvoly která nás pronásledovala a zaslechl něčí křik, škemrání, někdy volání mého jména. Jsem asi blázen, ale ten zvu vycházel z té vody. Klekl jsem si k hladině a pozorně se ji pozoroval, dokud ke mě nepřiplul něčí obličej. Překvapeně jsem od toho uskočil a z pusy mi vyklouzlo. "No doprdele." Z místě na kterém jsem ještě před chvílí stál, se doslova vyloupla další postava. Nebo spíš postavy, které byly ještě částečně oděné v poničené zbroji. Byli naprosto zohavení, ani jejich tváře mi ale nebyli cizí. "Nevím jak ty elfko, ale já jdu odtud pryč."