Zareth/Fárn/Ytia

Než se konečně vyhrabala z té vody, zabralo to ještě notnou dávku mého drahocenného času. Fakt, že na ni musím čekat, mě vytáčel do běla. Když to ale vezmu opravdu kolem a kolem, mohlo to být daleko nudnější, takhle mám alespoň na co koukat. Po její otázce jsem na ní ukázal, abych zdůraznil o čem se tu bavím. "Že nemám čas na to tvoje ubohý natřásání. Vím, že úroveň nemáš, ale tohle? Teď?" Obořil jsem se na ni a úplně ignoroval další poznámku o otáčení. Moc dobře ví, že ji nikdy neposlouchám, doslova nemohla s mým otočením počítat. "Tak aspoň má pěkný tělo, když už je úplně blbá. Ne, že bych si to neuměl představit, mám hned několik nápadů...Teď na to ale není tak docela čas." Zazněl nad námi můj vnitřní čas a já se při jeho poslouchání ještě více zachmuřil. Do teď jí to sice nevadilo, ale najednou nehodlala vylézt, dokud se neotočím. Protože mi tohle celé přišlo, jako neskutečná ztráta času, udělal jsem tak, abychom se pohli zase o kus dál. Se znuděným výrazem ve tváři jsem prošel dveřmi, které mi podržela a pokračoval chodbou. Potřeboval jsem se tu nějak zorientovat, proto pokračoval a rukou přejížděl po stěnách, čímž jako bych dráždil vzpomínky za ní. "ZARETHE!!! JAK JSI MI TO MOHL UDĚLAT! VÍŠ CO JSEM KVŮLI TOBĚ PODSOUPILA?!" Jindy medoví ženský hlas, který byl přímo nasáklý mými vzpomínkami na nás v chodbě zuřivě burácel, zatímco jsem pokračoval chodbou a dával si dobrý pozor, aby se na mé tváři nepohnul jediný sval. "Proč je mrtvá...Jak jsi ji mohl zabít? Nic neudělala. Můžeš se ovládat? Jsi snad nějaké zvíře nebo co? Vážně už mi dochází trpělivost! Máš štěstí, takový štěstí, že jsem tě našla, vážíš si toho vůbec? Ne nezabiju tě, na to jsem kvůli tobě přišla už o moc, jestli ale neumíš žít, naučím tě, jak přežiješ." Nechtělo se mi ty kecy poslouchat, opravu ne, v mé vlastní hlavě před nimi však bylo ještě horšího uniku než běžně. Konečně jsem se zastavil u dveří, které pokrývala vrstva zelených dračích šupin. Chvíli jsem před nimi zůstal stát a jak se tak na ně díval, z pod některých šupin prosakovaly krůpěje krve. "Sem potřebuje..." Ukázal jsem bez okolků na dveře a čekal, až mě Fárn pustí dál.

Fárn: Na mé tváři stále zůstával radostný a sebejistý výraz. Bylo zajímavé jak se Zareth snažil předhazovat ty laciné lži, kterým přidával na směšnosti jeho vnitřní hlas, jenž tvrdil naprostý opak. Jak jsme se pomalu pohybovaly temnou chodbou můj úsměv slábl. Myšlenky mi nahlodávala žena, nebo spíše její hlas, který burácel chodbou. Přeběhl mi mráz po zádech. Byl to takový divný pocit jako by ta slova patřila mě, jako by se dotyčná zlobila na mě a mě to z nějakého nevysvětlitelného důvodu mrzelo, cítila sem sem skoro až provinile. Hlava se mi zprudka několikrát zatřepala, aby ten hnusný pocit zmizel. Tohle musí být nějaká pěkná mrcha, vzhledem k tomu jak dopadla Zarethova křídla v minulé vzpomínce. "To je fakt otravná ženská, co si ji provedl, že je ta nabručená, urazil si se ... kvůli křídlům ?" Zeptala jsem se, aby řeč nestále, ale mám jisté obavy, že to démon ani nezaznamenal. Se zájmem sem si prohlížela všechny krásné dveře, každé bylo jiné, ale všechny něčím zajímavé. Už už jsem chtěla vzít u jednich za kliku, ale zarazil mě zarethův hlas. Svižným tempem mě mé nohy přesunuly až k němu a oči si s úžasem prohlížela každou šupinku. Celé dveře vypadaly spíše jako dračí kůže. Pomalu a zkoumavě se jich má ruka dotkla, ale vymrštila se zpět hned jak jsem na své kůži ucítila něco jiného. Byla to krev. Nejisotě se můj pohled s točil do Zarethových očí, ale nakonec dveře otevřela.

Nemohu říct, že by mě Fárnin zájem o Kiirah jakkoliv zajímal. Čím méně bude vědět, tím lépe. Už teď bych ji neměl nechávat žít, to se prostě nedělá, když vám někdo vleze do hlavy. Tedy alespoň si to myslím. "To tě nemusí zajímat elfko. Není to tvoje věc, uvědom si to konečně." Zavrčel jsem na ni. Nebylo to vzpomínka, do které jsem jakkoliv toužil vejít, ale moc dobře vím, že je tu stopa kterou potřebuji, proto jsem nechal Fárn otevřít a sám vstoupil dovnitř. Před námi se rozprostírala téměř holá pláň spálená od zuřícího draka. Jednalo se o samici lesního draka s šupinami připomínajícími plápolající oheň nebo možná spadané podzimní listí, neboť hrály všemi odstíny rudé a oranžové. Vyschlo mi v krku stejně tak, jako mému mladšímu já, které vzpomínku právě prožívalo. Mladší Zareth s vlasy staženými do opravdu dlouhého ohonu leťel co mu síly stačili, aby ochránil svoji mentorku, na kterou drak útočil. Nebo možná ona na něho. Výsledek byl však takový, že se dostala do pořádných problémů. "Zarethe!" Zakřičela. "Všechno zničí, chyť tu potvoru! Bude se hodit." Mé mladší já z téhle představy rozhodně nebylo nadšené musel jsem však okamžitě jednat. Skočil jsem před tu nádhernou bytost a výhružně vrčel a vytvořil si obrovskou zbraň z vlastní krve. K mému překvapení drak, tedy spíše dračice na moment utichla a ustaraně mé staré já pozorovala. "Co tu vyvádíš mládě? Schovej se za mě a hned. Postarám se o tebe." Ozval se její mateřský hlas, kterému jsem z nějakého důvodu perfektně rozuměl. Byl jsem tak v šoku, že se dračici podařilo odstrčit mě stranou a znovu zaútočit na moji zuřivou, snad i trochu vyděšenou mentorku. Kde se vzaly tu se vzali objevily se řetězy a z mnoha směrů létaly kolem těla toho tvora. Drak bude chycen, přesně jak chtěla a bude pro ni...nás? pracovat, přesně jak chtěla. Natáhl jsem ruku a přitáhl dlouhý plášť s krystaly tvořenými krví a ostrými čepelemi. Ne však sobě na záda ale obratem jsem jej poslal k oku dračice. Její nářek mi pronikl až do morku kostí. "Zarethe ne! Chyťte toho magora! Je moje Zarethe!" Volala na mě Kiirah a já ji moc dobře slyšel rozhodl jsem se ale jinak. Žádný drak by neměl nikdy nikomu sloužit. Nevím kde jsem na to přišel, ale dospěl jsem k závěru, že to musím udělat. Tahle něžná bytost by nechtěla žít v pekle, které mohu nazývat svým domovem. Vyletěl jsem proto blíž k hlavě dračice, jež se na mě nezlobila a pouze přivřela oči. "Opatruj se mládě." Stačila mi říct, než jsem ji pomocí obrovského krvavého meče usekl hlavu. Stál jsem nad tím co provedl a v uších mi hučelo, nemohl jsem od ni odtrhnout zrak ani od svých zářících drápů, které mi posílaly do hlavy hlasité zvuky tepu krve, jež vyplnil celou vzpomínku. Třesoucí se jsem zůstal nehybně stát s hrůzou v očích, dokud nepřišla má mentorka a surově mě nečapla pod krkem. "TY IDIOTE!" Zakřičela mi do tváře a sledovala mé oči podlité krví, vím, že nesnáší, když brečím, takže to nebudu dělat. "Podívej ještěrko...co jsi udělal. Třeba měla někde mláďátko. To teď kvůli tobě taky samo umře, přitom jsme se o ně mohli postarat." Dodala o dost vlídněji a chytila mě za zářící drápy o které se okamžitě pořezala. "Zavolejte Osinu...je mimo. Ať už dneska nikoho dalšího nezabije jasné?" Vojáci kývli a zmizeli. "Ještěrko, aby sis to zapamatoval, vyhrabeš do rána těma svýma neposednýma packama jámu, kam uložíme tělo toho draka. Máš čas do svítání." Dodala ještě a kráčela pryč. Kůže na mém těle nabrala popelavě šedou barvu, nedělalo mi dobře to, co jsem tu před sebou viděl a nemohl přestat myslet na to, jak mě oslovila. Copak jí nikdo jiný nerozuměl? Nechal jsem už vzpomínku být, přestože sledoval jeji notnou část, pravda je taková, že se k ní ještě někdy vracím. Co jsem ale hledal, to taky našel. Můj plášť odnášel jeden z vojáků přímo ke Kiirah do stanu. No skvělě...to bude zase peprná vzpomínka. "Pojď efko. Mám co potřebujeme." Dodal jsem s nacvičenou fasádou na obličeji a bez jediné špetky emocí.

Fárn: S otevřenými ústy a překvapeným pohledem jsem zůstala stát ve dveřích. Můj zrak se od spálené země zvedl velice rychle a utkvěl na bájném nádherném tvorovi, který je pro můj lid i většinu magických tvorů posvátný. Hlas toh vznešeného draka se nesl spálenou krajinou a já jako bych ochrnula, moje tělo nechtělo udělat ani krok a oči se snažily do paměti otisknout každou překrásnou šupinu bary čerstvě padlého podzimního listí javoru. Na kůži mi vyskočila husí kůže, ale dál sem toho krále obdivovat nemohla. Nad hlavou mi prolétlo mladší já démona a draka ohrožovala ženská už s povědomou tváři. "Ta mentorka." Zavrčela sem skoro neslyšně, rozhodnutá draka bránit. V tu chvíli se mi zatemnil mozek a vůbec sem nepřemýšlela nad tím, že se jedná o něčí vzpomínku a výsledek výjevu přede mnou neovlivním, jelikož už dávno svůj konec má. Se vztekem a odhodláním jsem se rozběhla k dlouhovlasému Zarethovi s cílem vyrazit mu krví a magií tvořený meč z ruky, pak ale uslyšela její hlas. Hlas patřící ne drakovi, ale dračici. To co jsem slyšela mě jen ujistilo o pravdě, která se vypráví po staletí v legendách. Draci jsou inteligentní a milující stvoření schopni přemýšlet podobně jako my a dost možná nás svou moudrostí strčí do kapsy. Odstrčeného Zaretha sem si přestalo všímat a rozběhla se k ní, abych ji pomohla dostat se z kovaných řetězů, které se objevily jako z čistého nebe. "Ne to ne! Sakra Zarethe pomoz mi!!" Řvala sem na něj hystericky a snažila se tu odpornou věc dostat z jejího těla. Moje prsty se dotýkaly těch úžasných šupin a já čím dál tím víc propadala panice. Mladší Zareth, kterého dračice dokonce nazvala mládětem ji ublížil neskutečným způsobem, Poslal ji čepel do oka, v tem monet se ve mě vařila krev. "Co to děláš!!!! NE nedělej to, PROSÍM NE!" Než sem ale stačila doběhnout a dračici chránit, sťal ji hlavu a mě celou ušpinila její teplá krev. Málem mi puklo srdce žalem a z očí vyhrkly hořké slzy. Slova té zlé mentorky jsem za celou dobu nevnímala. nemohla sem, měla tak chladné srdce, ale Zareth je totální psychopat z neskutečným vztekem sem do něj strčila, ale jak sem se ho dotkla, uslyšela sem to, uslyšela sem ta slova a cítila stejný smutek jako byl v mém srdci, truchlil... chtěl ji zachránit.... nechtěl aby trpěla. Pomalu jsem se stáhla k hlavě dračice, ke které sem si sedla a dal ruku mezi její oči a tiše se modlila, aby našla klid. Často říkám, že sem své bohy zavrhla, Předstírala, že věřím v jiné, ale v těchto chvílích je prosím, a doufám, že tahle úžasná bytost nalezla svůj klid. Se slzami v očích sem pozorovala, jak mentorka mluví s mladým démonem. "Nikam nejdu." Houkla sem na staršího Zaretha, který neměl ve své tváři ani špetku citu, ale já tentokrát věděla co cítil. Ještě značnou dobu jsem zůstala u její hlavy, dokud mi dračí krev na obličeji zcela nezaschla. Mladý Zareth plný smutku a neštěstí z činu, který udělal, ale svědomím, že učinil správě si klekl před ní, aby mohl začít s prací, kterou mu jeho nemilosrdná paní uložila. S výdechem sem se mu vrhla kolem krku a hluboce ho objala, slyšela sem ty myšlenky i jak se trápí. Proto ho snažila svými slovy konejšit, přesto že mě asi neslyší. "Jen klid, jen klid bude dobře, čas zahojí i hlubokou ránu, udělal si dobře a ona to ví, odešlas tím ž to ví, udělal si dobře, rozhodl si se dobře, je ti vděčná a já taky." Tiskla sem jeho hlavu na své rameno, jako by byl můj přítel, jakoby mi na něm záleželo. "Bude zase dobře slibuji... ty mi ale slib, že se nezměníš, že nepřestaneš dělat správná rozhodnutí... děkuju." Vydechla sem, usmála se a s hlubokou úklonou před dračicí začala odhrabovat vlastními prsty hlínu, abych pomohla s jejím pohřbením a památkou. Přísahám nehnu se dokut to nebude.

"Sakra elfko! Jseš normální!? Hned se sem vrať!" Křikl jsem na ni, nicméně má slova e nesetkala s pražádnou odezvou, zajímal jí jen výjev před sebou, tedy...ne že bych se jí nějak zvlášť divil. "Elfko! K čertu tohle je moje hlava!" Stále nic, poskakovala kolem, jako blázen a dělala mi v tom pořádný guláš. Mé mladší já naštěstí nemělo na rušivé elementy mnoho času, proto nebyl až takový problém, přítomnost Fárn ignorovat. To vše se však změnilo, jakmile dračice padla k zemi. Zalil mě podivný cizí, přesto můj, hřejivý pocit v momentě, kdy Fárn objala mé mladší já, které se jí div nesesypalo v náručí. Cítil něčí přítomnost a snažil se ho vyhledat pohledem, ve kterém se obrovské bolesti objevil snad i střípek naděje. Ač se ale snažil sebevíc nakonec ten chlácholivý pocit zmizel, což si mé mladší já vyložilo jako jisté odložení, či opuštění. Zoufale natáhl zkrvavenou, zářící drápovitou pracku jejím směrem a tiše, zoufale zašeptal. "Musel jsem." Jakoby se omlouval té neviditelně bytosti a pokoušel se ji přesvědčit, aby ho neopouštěla, když se mu ztratila z dosahu po tváři mu stekla jedna krvavá slza. Já sám jsem na místě stál jako zkoprnělý, v hlavou se mi promítalo bezpočet obrazů, které nedávaly smysl. Ve snaze je zahnad jsem zatřásl hlavou a zavrčel, zatímco sledoval své mladší já, jež nevěřícně pozorovalo samovolně se odhrabující písek. "Takhle to nebylo!" Zavrčel jsem znovu, nic se však nezměnilo. U všech rohatých, tohle snad ani nemůžu být já. Pomyslel jsem si v momentě, kdy zíral jak mé mladší já sleduje plné naděje i nejistoty, snad studu a žalu na místo kde Fárn odhrnovala písek, byl to spíš pohled štěněte než démona a tiše se zeptalo. "Kdo jsi?" Ještě teď se třásl, třásl se ale i z důvodu, že měl strach, že si svoji dobrou vílu jenom vymyslel.

Fárn: Jak na mě starý Zareth křičel došlo mi, že bych mu úplně vzpomínky měnit neměla, ale jeho mladší já bylo naprosto zrazené a smutné, proto jsem ho jemně pohladila po dlani ruky, které se ke mě s nadějí napínala. Přesunula jsem se k němu blíž a ještě jednou ho dlouze objala. "Vím, že je to těžký, ale neboj po čase už to tak bolet nebude. Jemně a láskyplně se ho pohladila po dlouhých vlasech, škoda že už tenhle účes Zareth nenosí neskutečně mu sluší a dělá ho troch mladším. Na jeho otázku sem se jen usmála a mile odpověděla. "Nikdo. Ale sem tady, buď statečný dobře." Po chvíli sem si už byla jistá, že mě sice vnímá, ale mým slovům nerozumí a klacíkem, který ležel kousek od mé ruky do hlíny lehkým písmem napsala "NIKDO" Nemusí vědět kdo sem, přišla jsem ho jen trochu povzbudit, navíc starší Zareth bude mít vzpomínku o tom co sem tu dělala, takže nevadí, že tuhle trochu pozměním. Doufám, že to tak funguje. Pod můj první nápis rázem přibilo větším písmem "ONA JE DŮLEŽITÁ" Chtěla sem už začít, vůbec nechápu jak bychom to měli stihnout do rána. V místech nápisu mé prsty a nehty vyhrabovaly hlínu a dávaly ji stranou. Čas ubíhal a já slova staršího Zeratha nedbala ba naopak naprosto sem ignorovala, prostě tu pro mě teď není. Začínalo pomalu svítat a hrob zdaleka nebyl hotový, ruce sem měla rozpraskané do krve a velmi špinavé. Když v tom sem za sebou zaslechla kroky, snažila jsem se ani nepohnout hlavou a pokračovat ve své práci, ale vydrželo mi to sotva pár sekund. Naším směrem kráčeli dva muži, první ... nějaké monstrum, asi démon, ale takového sem ještě neviděla, šel z něj strach a byl obrovskej, druhé ho sem si ani nestačila prohlédnout a vyskočila na nohy, sice sem teď takový duch, ale instinktivně sem před tím slonem začala ustupovat, dle mých znalostí by se mohlo jednat o přerostlého aurina a nebo nějaké jiné monstrum, které sem do dnešních dnů nepoznala. Čím víc se blížili, tím víc sem si připadala malá a bezmocná, příjemně určitě nevypadali. Rychle sem ještě obejmula Zaretha, pevně ho objala a do ucha mu zašeptala. "Buď statečný"

Mé mladší já bylo naprosto pohlcené okamžikem, který s Fárn prožívalo a vypadalo to že by nejraději odešlo s ní domů. "Nikdo?" Zeptalo se snažilo se jí opět najít. "Nikdo...neodcházej." Požádal Fárn a užíval si její přívětivou blízkost. Přestože se s její pomocí, snažil vyhrabat do rána pořádnou jámu, rozbřesk se blížil a práce byla jen daleko od hotové. V tom jsem ji uslyšel, já i mé mladší já. Trochu sebou cukl, následně však jen přivřel oči. "Pokusím se, nikdo." Zamumlal potichu, jakoby měl strach že je ti dva uslyší. "Eghm nikdo...teda elfko. Půjdeme?" Zeptal jsem se s docela vlídným výrazem, jako bych uvízl v čase a to sice právě zde. Chtěl jsem ji odtud dostat, než to vypukne. Ne aby se mi nesmála nebo něco podobného, ale aby si nedělala starosti, byl jsem na okamžik ztracený a popletený z toho, co tu vyvádí, že jsem zapomněl na to, čím jsem se stal a jak se mám prezentovat. Dvě postavy už se blížili k mému mladšímu já, to se zvedlo na nohy a postavilo se těm dvěma čelem. Ten menší z nich došel až skoro ke mě. "Prý na tebe máme dohlédnout, nejsi ve svý kůži plaze?" Mé mladší já se pokusilo působit hrdě. "Mám tu práci." Odvětilo, to však jeho návštěvníky neodradilo. "Osino slyšíš to? Tak on tu staví bábovičky a říká tomu práce." Odvětil s posměšným úšklebkem na tváři ten nižší s dlouhými býlími vlasy. Jeho emeraldově zelené zářící oči mě probodávali a úšklebek ve tváři hodnotil mé mladší já, jako jiný druh. "Osino věřil bys tomu, že zrovna na tohohle si Kiirah potrpí? Nepamatuju se, že by se s námi někdy takhle mazala." Ten vysoký nechápavě civěl na svého druha, načež dodal. "Já taky ne." Zdálo se, že chce něco dodat, ten nižší ale pokračoval. "Máš si tohle vzít a urychleně se za ni dopravit. Je to pro její bezpečnost, ale kupodivu nevypadá nijak zvášť naštvaně." Mluvil bělovlasý a vytáhl z brašny náramek s ďáblovou pastí. "Nejsem blázen, tohle mě zabije." Odvětilo mé mladší já, stále se však nepohnula ani o píď. "Osino to je idiot...Klid plaze. Jen tě to omezí, aby se před těmi tvými záchvaty mohla ubránit. Chceš ji snad radši roztrhat pošuku?" Mé mladší já jen odevzdaně zakroutilo hlavou a nechalo si přicvaknout na ruku onen náramek. V ten moment na sebe obrovitý démon vzal svoji pravou podobu. Dlouhé zatočené rohy a hřbet porostlý vlnou připomínaly ovci, ovšem asi dvoutunovou tvořenou horu svalů. "Osino, co ti je, vždyť už jdu." Zamumlalo mé mladší já a krapet se rozklepalo, když cítilo jak je pro něj vlastní magie nedosažitelná. Zelenooký mávl ve vzduchu rukou a náramky na jeho ruce se proměnily v dlouhé řetězy, stejné jaky ty, kterými byla včera chytána dračice. Netrvalo ani dvě vteřiny a silné řetězy přivázaly mé mladší já ke stromu. "Proč zrovna na tebe si tak potrpí. Kdo ví, ale máme ti prý dělat vhodnou démonskou společnost. Škoda, že jsi se tak bránil a nechtěl jsi jít dobrovolně, nemuseli jsme tě tak zřítit ehehe." Bělovlasý se očividně vyžíval v tyranizování mého mladšího já, které se ještě snažilo situaci nějak zvrátit. "Počkej, slyšeli jste to taky ta dračice mluvila. Jak to, že mluvila." Bělovlasý se jen uchechtl. "Stál jsem hned vedle kluku, kdyby mi něco říkala, všiml bych si. Osino...berany duc. Uděláme z plaza placku. Bude z něj pěkná kabelka pro moji holku. "HRRRRR!!!!" Vydralo se z hrdla mého mladšího já. Když si však obrovitý démon odfrkl a rozběhl se mým směrem, statečnost šla stranou a z hrdla se mi vydralo tiché, ne příliš démonské písknutí, jakoby mi dračice vedle mohla ještě nějak pomoct. Strom se rozkřápl na dvě poloviny a já měl pocit, že každá kost v mém těle, musí být zlomena alespoň na desetkrát. Z úst mi volně vytékala krev a jakmile řetězy povolily, skončil jsem bezvládně ležet na zemi neschopný pohybu. Svět kolem přestal působit jasně. Myslím, že mi tou ranou přelomil i páteř, ale kdo ví, neměl jsem sílu se ani pokusit pohnout, jen bych to zhoršil "Je tak roztomilej. A antistresovej chceš si taky křupnout?" Zeptal se obrovitý démon bělovlasého a ten ke mě přistoupil blíž. "To je od tebe vážně pozorný díky. Škoda, že jsme ho museli takhle zřídit...No jo neměl se na nás vrhnout." Po těch slovech mi dopadla jeho těžká noha na obličej a za hlasitého křupnutí vychýlila nos ze své typické osy. "No jo máš pravdu. Vážně úplně antistresový." Další jeho dupnutí na moji hlavu už mě naštěstí uspalo. Vzpomínka potemněla a zůstaly jsme jen já a Fárn , brzy se zpustí znovu. "Fárn...půjdeme." Zamulal jsem aniž si uvědomil, že ji oslovil jménem.

Fárn: Vlídně jsem se na mladého Zaretha podívala a postavila se na nohy, několika málo kroky se vzdálenost mezi mnou a nynějším Zarethem zmenšila. Jeho hlas byl milý, překvapilo mě to ale oplatila mu úsměv, jako by to ani nebyl ten, který mi před pár dny zkřížil cestu v ulicích šedého města. Ty dva muži mě ale nenechali klidnou a můj znepokojený zrak se obrátil jejich směrem. Oba vypadali na pohled odporně a zákeřně. Se zatajeným dechem jsme přihlížela odvaze mladého pohledného démona a čekala co se bude dít, snažíc se do situace nezasahovat. Ten bělovlasí.. jako by prosil, aby mu má magie rozcuchala účes, nevydržela sem to ve chvíli, kdy vytáhl z kapsy náramek, věděla sem že Zarethovi náramek sám neublíží, ale z obličeje zelenookého démona jasně poznala, že má něco za lubem, tvářil se jako podlý had, čekající na svou kořist v úkrytu. Několika rychlými kroky jsem doběhla k zádům mladého, abych ho mohla varovat před nečistými úmysl jeho nepřátel, ale nestihla to. Nechal si náramek ochotně nandat a já pak jen s nenávistným výrazem pozorovala, jak jej svazují a chtějí mu ublížit. Pomocí své magie jsem se snažila probrat strom k životu a těm dvou udělit lekci, která by jim z paměti nezmizela ještě pěknou řádku let. Ale tohle není reálný svět a podobně jako se Zareth nemohl dovolat své magie vězněné ďáblovou pastí, stejně tak já nenacházela ani střípky své moci. Několika mohutnými úskoky mě mé nohy přenesly do bezpečnější vzdálenosti, neboť mě vyděsila pravá podoba vysokého démona. Nic takového sem předtím neviděla, rohy zatočené nápadné podobné těm beraním, jen mnohokrát větší a váha svalů, pod kterou by se zřítil nejeden most. Bolestně se můj zrak odvrátil, když se ozvalo několika četné křupaní kostí. Bylo to pro mě kupodivu těžké to pozorovat. Se zavřenýma očima jsem se přesunula ke starému a objala ho. Nemohla sem se ho dotknout to ano, moje ruka by prošla skrz něj, ale alespoň sem naznačila gesto. Vzpomínka trvalo ještě docela dlouho, hlasy i podoby obou mužů se mi otiskly v paměti a krajina konečně potemněla, byl konec a mladý démon upadl do bezvědomí. Hluboce sem se zadívala do Zarethových očí a otevřela mu dveře. Dneska sem se naučila něco hodně důležitého. O tomhle stvořením sem až do teď měla mínění, že srdce nemá a jeho krev je studená jako psí čumák... že se zlý už narodil. Není to pravda... u nikoho... a tam kde světlo kdysi bývalo může být znova. Proč by se Zareth zase nemohl zlepšit. Proč by zase nemohl cítit lítost nebo radost nebo lásku.... Napadala mě jediná odpověď, mohl. Víc a víc mě nakousávala zvědavost, co se mu muselo přihodit, že je takový jaký je, kdo to světlo uhasil a jak a proč by někdo chtěl, aby z něj místo bytosti byl kus kamene. To byli otázky, které zaměstnávaly hlavu mezitím, co jsem mlčky následovala Démona chodbou.

Po chvilce jsem se probral z toho hloupého transu, jež udržoval na mé tváři připitomělý výraz a opět se cítil sám sebou. Sotva se mi to však podařilo, všiml jsem si elfky, která stála nebezpečně blízko u mě. Nadzvedl jsem ruce v obraném gestu, připraven na všechno, tedy skoro. To že se mě elfka pokusí obejmout, by mě ani ve snu nenapadlo. "Eghrm...co děláš." Houkl jsem na ni nejprve podrážděně, následně se však zarazil a strnule čekal, až ta neznámá situace odezní. Pohybu jsem nebyl schopny a vubec netušil co si o tom myslet, nakonec jsem se ji pokusil odstrčit, jako bych snad mohl a rychle zamířil ven. Vedl jsem Fárn chodbou a bedlivě sledoval dveře kolem, dokud můj pohled nepadl na ty, které jsem hledal. Ha! skvěle, to bude ono. Nemělo cenu zabývat se tím, co ji chci, nebo nechci ukázat, neboť nic z toho, co je tady, by neměl vidět kdokoliv. Zatavil jsem se zrakem upřeným na dveře, po kterých volně ztékala krev. Byla moje to bez pochyb, její lesk a výraznou barvu ve které se mísila rudá, fialová i černá, bych poznal všude. "Tudy musíme dál." Oznámil jsem ji a čekal, než otevře dveře. Drže jsem se od ní však v uctivé vzdálenosti, aby nenastala znovu ta divná situace. Pokud se mě někdo snaží zabít, alespoň vím, jak reagovat. Co ale s tímhle? Hlavně, ať to nedělá znova.

Fárn: Bylo zvláštní jak se Zareth lekl, když sem ho objala, asi mnoho objetí nezažil. Jeho výraz ve tváři se brzy vrátil do starých kolejí a mé myšlenky taky. Opět se mi vybavilo co mi to provedl a jaký je to prevít. Co když právě teď umírám nebo mrtvá už sem. Chci zpátky. Ráda bych se zase někdy vrátila domů, myslím do mého skutečného domova v elfské říši, komu pak asi připadlo a zda naše rodinné sídlo ještě stojí, to by mě opravdu zajímalo, ale ano podívat se do těch krajů může být rozsudkem smrti, asi by mě tam moc rádi neviděli a Kii mi tentokrát za zadkem stát nebudeme. Zažraná do svých myšlenek i obav sem pokračovala dál a nevnímala Zarethova slova, který zastavil u dalších dveří. Ani sem se neptala, cože říkal a jen na svém obličeji vykouzlila otrávený zhnusený pohled. "Další krev...? To si děláš srandu... Máš ty vůbec hezký vzpomínky?" Zeptala se dosti podrážděně, abych se ušetřila nějakých jeho nudných řečí, že je to přeci vznešený démon bez emocí a nemá na hezký věci čas, bez váhání jej objala s milým úsměvem, přičemž mu oznámila. "Tam nejdu." A bez dalších řečí vykročila v před, hledat dveře, které se mému oku budou líbit víc. "A hele me se .... Kytičky" Pronesla jsem radostně, když spatřila nádherné dveře porostlé krásnými květy s leskem kovu, který se nacházel pod nimi. "Jo tyhle jsou pěkný." Se zvědavostí se mi dveře otevřeli před nosem. Můj nadšený výraz vyprchal a já s nahrbenými zády a znuděným výrazem pronesla. "Zase bojiště....." Můj pohled se stočil k Zarethovi a ještě jsem dodala. "Ty nejsi normální."

"Ne každej má náladu a čas na elfský písničky a tanečky. " Odbyl jsem ji podrážděně. Znovu jsem ale naprosto zkoprněl, když mě opět pokusila obejmout. "Můžeš s tím přestat?" zavrčel jsem podrážděně, jakmile se vzdálila. Ona dneska ale očividně nemá dost, proto se rozhodla pokoušet moji trpělivost zas a znovu. "Jak jako nejdeš! Vlez tam ať tu nesmrdíme věčně." Hulákal jsem už rozzuřeně, ovšem bez odezvy. Vzpomínka do které se dobývala dala práci otevřít a krátký okamžik zabralo, než se v ní objevily barvy, jakoby byla téměř zapomenuta. Jakmile se před námi objevilo bitevní pole, pochopil jsem o co se jedná. Raději jsem však poznámku Fárn nekomentoval...něco na ní totiž nejspíš bude. Mé mladší já se potácelo hordami těl až na blízký krví zbarvený kopec. Bitva trvala déle, než bylo zvykem proto se i na mě hromadily známky únavy, převážně se projevující mým těžkým krokem. Hluboká rána na boku už byla sice zacelená, přesto můj výstup nijak neulehčovala, stejně jako prudký déšť, jež rozmáčel okolní terén. Rozhlédl jsem se po zdevastovaném okolí, "No tak, kde jsi." promluvil do okolního větru, cuchající mé vlasy. Tentokrát jsem je měl dlouhé jen k ramenům a část z nich stažených černou kůží do malého culíku. Protočil jsem v ruce jednoduchý nůž, který byl dnes moji jedinou zbraní. Náhle vzduch prořízl slabý zvuk letícího předmětu. Odolal jsem pokušení uhnou a místo toho se jen mírně natočil na stranou s mírným úsměvem na rtech. Šipka z kuše mě zasáhla do ramene, načež jsem prudce padl k zemi. Pochopitelně mi nic vážného nebylo, nechtěl jsem však šikovného léčitele odradit od návštěvy. Zastavil jsem svůj dech a tiše naslouchal blížícím se krokům. Dcera nepřátelského generála mířila přímo za mnou. Dobře jsem věděl, že jde o ni, přestože se snažila svůj původ zakrýt jednoduchou zbrojí a obinadly, jež zakrývala její ruce od dlaní až k předloktím aby nebyly vidět runy, které je pokrývaly. Rozcuchané bílé vlasy měla rovněž stažené v culíku a neposedně jí létaly kolem obličeje. Zastavila u mě a beze slova pozorovala, musela vědět kdo jsem. Pár předlouhých vteřin panovalo ticho přerušované jen bubnováním deště. Náhle jsem slyšel jak její srdce enormně zjistilo, poznala že stále žiju. Přiřítila se ke mě a tasila obřadní zbraň, kterou se rozhodl, probodnout mi srdce. Jakmile jsme ji nad sebou vytušil, na tváři se mi objevil, vykouzlil jsem na tváři spokojený, vyzývavý úsměv a hbitě jí poklepal čepelí vlastního nože na břicho, abychom si ujasnili, kdo je tu v jaké situaci. Obličej nade mnou, plný odhodlání a nenávisti, se změnil v grimasu nevýslovného vzteku. Umírat se mému novému vězni však nechtělo, na to byla pro svůj lid až příliš důležitá a dobře to věděla. Ruka se zbraní se jí krapet rozklepala, neboť si uvědomila, že úder zasadit nestihne. Nadzvedl jsem se, abych ji věnoval škodolibý úsměv. "Mám tě." Zapředl jsem, načež přerušil důležitou cévku v jejím mozku. Ani ne za vteřinu už v krví nasáklém bahně bezvládně ležela ona místo mě. Jak jsem celou tuhle vzpomínku sledoval, začala se mnou cloumat nejistota. Věci které jsem chtěl zapomenou vyplouvali napovrch. Ale...třeba jsem na ni zapomenou neměl.

Fárn: Bitevní pole.... Hnusná ohněm zpražená a krví uhašená hlína. Jen rudá a šedá, tyhle dvě barvy nedokázal smýt ani hustý déšť, který mi teď bubnoval do vlasů a ramen. Kde jsou ty květiny, ptala jsem se sama sebe pořád dokola při čemž se snažila nešlápnout do ničích vnitřností. Brzy sem můj pohled zakotvil na mladším Zarethovi, který se těžkým krokem potácel na vrcholku kopce, od kterého sem byla méně než 100 metrů. Vypadal unaveně možná je zraněný. Vzdálenost mezi námi dvěma se zmenšovala, neboť mě velmi zajímalo, co s ním je, dokut mi kolem hlavy neprolétla šipka z kuše, prudce jsem sebou trhla, né vždy mi dojde, že v tomhle světe vzpomínek jsem něco jako duch a ve většině případech mě letící šipka zasáhnout nemůže. k mému překvapení, ale zasáhla Zaretha, který padl k zemi. Obočí se mi trochu nadzvedlo a já s nechápavým výrazem dodala. "Cože." Nějak se mi nechtělo věřit, že neuhnul, nebo že kvůli tomu upadl, asi byl už hodně potrhanej. Se zvědavostí jsem se svými ladnými pohyby proplétala mezi mrtvolami až k němu. Mou pozornost však upoutala slečna jejíž kroky vedli přímo k démonovi, vypadala sympaticky, určitě to není bojovník nemá žádnou zbraň a ruce obmotané obvazy, nesměle si troufám říct, že se jedná o léčitele. Zaretha zachraňuje princezna, to možná znamenaly ty květiny. Na dívku sem zamávala, přesto že vím, že mě nevidí a posměšně dodala. "Hele tohodle blba nezachraňuj nestojí za to vážně, je to sobecký hajzl." Samozřejmě ta dobrá duše mých slov vůbec nedbala. Povzdechla jsem si a ze založenýma rukama celou situaci pozorovala. Můj znuděný výraz velmi rychle vystřídalo překvapení, moje ruce švihli podél boku a nohy připravili k rychlému přesunu. Ta napohled milá slečna je aurin!... hnusnej aurin. Nikdy bych to do ní neřekla, ale její obrovský zdobený meč, který se zjevil jako by z ničeho je jasným důkazem. Vůbec bych ji nepovažovala za hrozbu, obelhala by mě jako nic. S Výdechem sem napjatě pozorovala jak ji Zareth k břichu přiložil malou zbraň a následně poslal do bezvědomí. Pomalu jsem svůj zrak stočila ke starému démonu a uznale kývla hlavou. "Ty seš parchant. Chudák démonka .... já bych tě nechala pojít. Co je jsi nějaký nesvůj... Hej! Zarethe ....Dobrý?" Zeptala se a čekala než si mě začne všímat.

"Myslím...že můžeme klidně odejít." Zamumlal jsem nepřítomně, přesto dál sledoval dění před sebou. Mé mladší já s posměšným úšklebek přicvaklo obojek s ďáblovou pastí dotyčné kolem krku. Na to jsem démonku vzbudil. "Nazdar..." sotva jsem to dořekl vrhla se na mě a pokoušela se mě rozdrápat lidskými nehty. Aurini mají sice nechutnou sílu, ale v tomhle momentě mě nemohla ohrozit. Po krátkém boji jsem ji zpracoval a už vedl dolů do tábora. Neměla strach, spíš zlost a brzy její agresivní projevy vystřídala chladná, povýšená tvář, jakoby ji snad má vybraná společnost nebyla dost dobrá. Nemohl jsem si ji nechat v žádném případě zmizet, proto následoval vzpomínku až k velkým stanům. "Nebo...ještě počkej Fárn." Zamumlal jsem a hnal se za nimi, protože ji chtěl vidět ještě alespoň o vteřinu déle. Octli jsme se před stanem mé mentorky, který byl o dost větší, než ty ostatní a mé mladší já pokynulo démonce aby vstoupila jako první. V tom gestu nebylo ani za mák úcty, právě naopak. Ona nedbajíc hladových zraků přihlížejících, mi položila prostou otázku. "Co zrovna po mě budete chtít?" Jen jsem lhostejně pokrčil rameny. "Nevím a je mi to fuk." Po těch slovech jsem se na ni usmál nebezpečně usmál a postrčil ji do stanu. Bylo dobře patrné, že v téhle fázi života je ten rozpačitý démonský kluk už dávno pryč. Stal jsem se profesionálním kreténem, kterým jsem měl být. Uvnitř stanu nás přivítal hlas Kiirah. "Ale...takže jsi měl nakonec pravdu." Pravila a unaveně seděla na židli s nohama hozenými na stole pokrytým válečnými plány. "To mám často." Odvětil jsem otráveně. "Fajn tady ji máš a já jdu řešit zítřejší invazi." Oznámil jsem ji a už se měl k odchodu. Kiirah však vstala ze židle a se zájmem si stále mlčící démonku prohlížela. Jakmile jsem se však otočil k odchodu nesouhlasně mlaskla. Zlost mnou zacloumala, protože si připadal jako nějaký její čokl. Následně promluvila starým jazykem, aby nás vězeň nemohl odposlouchávat. "Nikam nespěchej Ještěrko, vezmeš ji s sebou." Tlumeně jsem zavrčel. "To ani náhodou! Já svoji část odvedl!" Vyštěkl jsem na ni. Kiirah jen povytáhla obočí a zopakovala. "Budeš ji mít na starosti." Z mého výstupu si očividně vůbec nic nedělala. Pozoroval jsem celé dění možná trochu moc zasněně.. Tohle je přeci jen něco dost soukromého do čeho by žádný elf rozhodně neměl strkat nos. "Podívaná je u konce, musíme do jiných dveří." Orodoval jsem, vzpomínka však stále pokračovala.

Fárn: Pomalým krokem jsem se odebrala ke dveřím, ale Zareth stále setrvával na svém místě a bedlivě pozoroval dění před sebou. Několik kroků mě přeneslo k jeho pravé ruce a podobně jako on i já začala hodnotit situaci, přičemž si žmoulala pramínek vlasů a tiše démonce fandila. Oba dva už byli špinavý a smrděli jako žumpa, nemohla sem si prominout kousavou poznámku. "Až do teď jsem si myslela, že nemáš špínu rád ale jak tak koukám na tvůj bahnitý účes jsi fakt prase, ale sluší ti to, nějak to k tobě víc sedí." Následně se vydala směrem, kterým dvojce odcházel, dokud se před námi nevykreslil hezky upravený tábor, ze kterého síla vojska jenom zářila. Dle očekávání došli k největšímu stanu, před kterým se zastavili. Mladší Zareth už v této vzpomínce hovoří jako totální debil. Už z něj debila vycvičili tenkrát, do mé doby se to jen zhoršilo, řekla abych. Podle toho, co vojáci mají na sobě soudím, že už je Zareth kreténem pěkně dlouho. Hned jak jsem vešla do stanu zamířily mé kroky ke stolu jeho kantorky, kde můj zrak zaujali rudé hrozny a další ovoce ležící v misce na okraji stolu, bez ptaní jsem se do nich pustila, asi zrovna tady paní velitelka neměla čas ani náladu se ládovat, ale to nevadí já ji to sním. Ve chvíli, kdy se stanem rozezněl cizí jazyk musela sem dobře našpicovat uši, tenhle jazyk znám, nedokázala bych s ním asi plynule hovořit, ale tomu rozhovoru rozumím víceméně bez problému. To je vždycky ta chvíle, kdy v duchu poděkuji své matce, že mě každý den mučila krom školy ještě dalšími znalostmi různých jazyků. Na to byla expert. Jak mile Zarethova kantorka opustila židli, obsadila jsme to místo já a podobně jako ona přede mnou hodila nohy od bláta a krve na stůl a užívala si odpočinku i podívané. Na Zarethův pokyn sem se jen tak ušklíbla. "Hmm nechce se mi, chci vědět jestli ti ta démonka uteče" Odvětila jsem a dál pozorovala jak mladý Zareth nechce uposlechnout svou nadřízenou a démonku, která všemi v místnosti pohledem opovrhovala.

Nejprve jsem chtěl Fárn vmést do obličeje nějakou kousavou poznámku, abych ji oplatil stejnou minci. Nakonec jsem to však nechal být a raději se soustředil na výjev před sebou. "Ani mě nehne! Já nejsem žádná chůva rozmazlený démonský smetánky." rozčilovalo se mé mladší já téměř nepříčetně. Kiirah s lehkým pobavením v hlase zvedla ruku, jakoby se mě snažila utěšit. "Uklidni se Zuzu, můžeš si za to sám. Kdyby tady náš host zůstal v cele, a především její krev čistá, nemusel by ses starat vůbec o nic." Napětí ve vzduchu bylo téměř hmatatelné a oči mého mladšího já planuly fialovým ohněm. Když to démonka viděla, jen se ušklíbla a ustoupila z cesty, jakoby říkala. "Smrdíš." Nevěřícně jsem se opět chopil slova. "Já že za to můžu? Vždyť by za chvíli vybila celou jednotku!" Kiirah zamyšleně pokývala hlavou. "Pak si je buď nevycvičil dost dobře a zasloužíš si trest v této podobě nebo je dost nebezpečná na to, aby si zasloužila tvůj osobní dohled. Ať tak, či onak, výsledek je vždy stejný. Ručíš za ni. Čím dřív se s tím smíříš, tím lépe. Mě už totiž to tvé neustálé fňukání začíná unavovat." Nervozně jsem přešlapoval po místnosti a naštěstí odolal pokušení, skočit té opeřené krávě po krku. Konverzace se vrátila do společného jazyka. "Tvůj první úkol" oznámila Kiirah zajatci a vtiskla ji do dlaně kus papíru, který si démonka líně prohlédla. "Nenám ani tušení, co to je, natož jak se to dělá." Odvětila a chtěla papír vrátit. Kiirah ji však zarazila. "Tak to abys to ale honem rychle zjistila. Pokud budeš cokoliv potřebovat, tadyhle Zareth ti bude k dispozici."  Stanem se opět rozeznělo mé temné vrčení., kterému však nikdo nevěnoval pozornost. Rozhodně nevyrušilo Kiirah na tolik, aby přestala žvanit. "Máš na to týden princezničko, ostatně déle ti tvůj zdravotní stav asi pracovat nedovolí." Během okamžiku už jsme byli na cestě pryč ze stanu. Démonka se na mě usmívala, jakoby mě chtěla sežrat, zatímco já se tvářil, že jí do toho úsměvu pošlu ránu pěstí. Očividně ji zas tak nevadilo tu trčet, když mi to dokáže dostatečně znepříjemnit. Místo jakékoliv normální reakce mě z ničeho nic dloubla prstem do boku. Ruce, které jsem měl doteď založené na prsou, vylétly vpřed a za doprovodu hlasitého, překvapeného vyjeknutí odstrčily toho naprostýho blázna. "CO SI SAKRA MYSLÍŠ, ŽE NĚLÁŠ?!" Vyštěkl jsem na ni hned po té, co jsem si uvědomil, jaký podivný zvuk se mi podařilo vyloudit. Ta holka na mě se spokojeným úsměve, namířila zdobenou vrhací zbraň, kterou mi právě ukradla. "Uklidni se Zuzu, potřebuju jen tvoji krev." Mé zaražení bylo naprosto očividné. "Zu-cože. Ale jak?" Zakoktal jsem zaskočeně a use se opravdu hodně snažit, abych našel ztracenou jistotu. Jistě, že nám rozuměla...Vždyť tenhle jazyk používají lidé jejího rodu po generace, Kiirah to musela vědět. Tohle bude příšerná noc, problesklo mi hlavou, s pohledem upřeným na tu malou mrchu. "Nejsem blbá ještěrko, sám jsi to před chvílí přiznal." Její pobavený smích mi zněl v celou cestu. Jak já je obě nenávidím. Myslím, že bych tu její smrt měl asi trochu popohnat. Musel jsem se pousmát nad tou situací, nad svým starým já, ale především nad tím, jak byla ta moje holka děsně statečná a věděla, jak mě rozhodit od samého začátku. Rád bych se ještě zdržel, ale brzy by mě odtud nikdo nedostal. Spoustu práce mi dalo vyměnit vřelý úsměv za svoji fasádu, jakmile se tak ale stalo, promluvil jsem k elfce. "To je všechno...zajatec. Pojď už laskavě." Vypustil jsem z úst a zkoro mě to až mrzelo. Byla přeci o tolik víc, než zajatec.

Fárn: Odpočívala jsem na židli, situace se značně uklidnila a ve chvíli, kdy měl Zareth odejít a zajatce zavřít do cely, objevila se jaká si stěně tvořená mlhou, blížící se svižným tempem ke mě. Postavy jenž v této vzpomínce hrály hlavní role ani nepohnuly pohledem. Vidím to jen já. Nejistě a se strachem v očích jsem začala rychle couvat, ale mlha mě brzy pohltila a podobně jako vlna v moři odešla, přede mnou byl ten samí stůj jako před chvíli, ale něco se přece jen změnilo. Můj pohled rychle vyhledal Zarethovu tvář, abych se ujistila zda je všechno v pořádku. Svaly se mi prudce napnuly, když se místností rozeznělo vrčení, tohle mi bude nepříjemné už asi navždycky. Na stole k mému překvapení leželi úplné jiné předměty než před několika minutami i počasí venku se změnilo, místo ohlušujícího lijáku svítilo slunce a zpívali ptáci. Je to jasné vzpomínka se změnila nebo spíše navázala na jinou. Démonka s býlími vlasy se posměšně koukala na Zaretha, jenž tu zuřil jako malé rozmazlené dítě, kterému seberete lízátko. Po chvíli už mi přišla celá situace přede mnou daleko jasnější. Vězeň utekl. Mile sem se na démonku podívala, jako bych ji chválila, což samozřejmě vidět nemohla. Mým uším nemohlo uniknout slovo, které z mých úst teď démon uslyší asi docela často. "Tak už znám tvé pravé jméno, no konečně.... Zuzu." Pronesla škodolibě a ušklíbla se na starší já démona. Čím víc sem mohla pozorovat reakce odvážné aurinky tím víc se mi začínala líbit, s touhle démonkou bych se dost možná dokázala i přátelit. Byla tak odvážná a na danou situaci dokázala reagovat rychle jako letící šíp a ne neobdivuju ji, jen mi je sympatická. Obhájila sem se sama před sebou a šla uždibovat kousek nějakého staršího moučníku na stole mentorky. Za nedlouho jsme se vydali pryč ze stanu i s úkolem jenž mladá démonka obdržela. Zvědavost mě samozřejmě hnala ku předu, ale papírek byl v její ruce tak zmačkaný, že jsem jej nedokázala přečíst. Když s úsměvem na tváři ukradla aurinka Zarethovi vrhačku, vysloužila s ode mě ještě jeden milý úsměv a zasloužilé uznalé kývnutí hlavy. Můj zrak se stočil k Zarethovi s milou otázkou. "Neseznámíš nás, vypadá opravdu sympaticky, takového démona by možná byla škoda zabíjet. Líbí se mi, je šikovná a myslím, že ty to víš taky, nebyla jen zajatec, že. Vidím ti to na očích..... v těch bílých prázdných očích." Konstatovala jsem a abych nevypadal zas tak moc mile ještě rychle dodala. "Že Zuzu."

A přesně tohle je ten důvod, kvůli kterému jsou vzpomínky mé a nikoho dalšího. Byl jsem pekelně otrávený přítomností Fárn a ještě otrávenější z toho, jak neskutečně blbý kecy vypouští z tý svý nevymáchaný huby. "Na drzosti jsi moc nízko v potravním řetězci." Usadil jsem ji. Jestli mi ještě jednou řekne Zuzu, najdu způsob, jak se zhmotnit a rozsekám ji na nudličky. Její chytré řeči byly naprosto irelevantní. Jistě, možná má pravdu, to ale neznamená, že se tak před ní hodlám prezentovat. "Chytrá, to určitě. Jinak by nemělo cenu ji zajmout." Opáčil jsem poměrně znuděně, následně však povytáhl obočí? "Nepovídej a co ses v těch ještě dozvěděla elfko?" Zeptal jsem se nebezpečně, upře na ni svůj pohled a sehnul se k ní a vycenil zuby, jako bych ji chtěl ukousnout hlavu. "Protože tě můžu ujistit, že nedopadla dobře, jako každý, kdo strká svůj nos, kam nemá." Znovu jsem se oddálil. "Démony nemusíš přeci zabíjet, zvládneme si to úplně bez problému mezi sebou sami vyřešit. Díky nám se ale nepřemnoží havěť, jako jsou právě například elfové." Na to jsem se ušklíbl a zavzpomínal, jak se mě nejednou moji takzvaní "přátele" pokoušeli stáhnout z kůže. Kdepak, vzpomínky na Tess bych se neměl snažit potlačit. Ženou mě dál. Udělám, co chtěla a uctím její památku. Kdo ví? třeba se to i podaří. "Rohy tý holky mám hned vedle drápů ostatních draků, který jsem zabil, to tě můžu ujistit." Dodal jsem ještě pohrdavě a zamířil pryč. "Čekám elfko, teď ty správné." oznámil jsem jí u dveří ven.

Fárn: Zareth reagoval jak jinak než výhružkou, ale s vědomým, že se mi momentálně nemůže nic stát, jsem ve svých řečí a určitého stylu provokace nepolevovala. Když se nade mě nahnul, můj pobavený úsměv pomalu mizel, ale nebyla to nejistota nebo strach spíše starost. Místo kousavé poznámku jsem tentokrát zvolila trochu jinou možnost. Hluboce se mu mé modré oči zadívali do tváře a ruce se pomalu natáhly k jeho dlani, abych jej mohla jakoby chytit za ruku. Víčka se mi malinko přivřeli, jako by v té sebejisté tváři hledala něco víc. Ve chvíli, kdy se oddálil sem se k němu přitáhla já a zvedla jednu svou nohu na špičku. Můj sebevědomý pohled byl stále pevně ukotven v jeho očích a naprosto vážně přesto mile a starostlivě promluvila. "Vidím nejistotu možná smutek, který schováváš za tou neskutečně morbidní chladnou fasádou. Máš bolavé srdce něco asi nedopadlo jak mělo, možná zrovna právě s touhle démonkou, ale není se čemu divit, když se k tobě tvá oblíbená mentorka chová takhle, je mi naprosto jasné jak moc si asi chtěl svůj čas trávit právě v tomhle stanu." Poukázala sem rukou na celou scenérii a bez rušení pokračovala. "To že se mě a nejen mě snažíš neustále urážet je dost dobrý důkaz tvé nejistoty, ale každý si něčím podobným prošel, ano někdo to měl těžší, ale je na tobě jak se s tím popereš a je jen na tobě co z tebe nakonec vznikne. Ne na ní." Ukázala jsem na mentorku a s milým úsměv odstoupila dva kroky připravená na jeho urážky. Já tohle ale myslela vážně. Prostě na něj zkusím být milá, třeba si z toho něco vezme, ikdyž je jaký je.

Čekal jsem všelicos, ale touhle reakcí mě Fárn opravdu překvapila. Dovedu si poradit s tím, když se mě někdo pokouší zabít nebo urazit, ale tohle. Pečlivě jsem si uchoval svoji tvář, uštěpačně se však uchechtl a ruce jí vytrhl. "No jistě, opakuj si to pokaždé, když tě shodím z oblohy. Ještě, že jsi na to kápla." Dodal jsem kousavě. "Bolavé srdce, tak to rozhodně. Bolelo mě už lecos, ale srdce mezi to nepatří. Tvůj romatickej pohled na svět budeš muset nejspíš přehodnotit, nezapadám do tvojí rovnice a jsem nejspokojenější, když někoho rvu na kusy. Možná mi chvilku trvalo, než jsem si to sám přiznal, ale je to tak a vždycky to tak bylo i bude." Můj vlastní vnitřní hlas mě však zradil, když nad námi hořce zazněl. "Byla by z tebe zklamaná. Tohle si nezasloužila, vážně jseš kretén, gratuluju." Naprázdno jsem polkl, rychle místo toho ale zavrčel. Moje neposedné myšlenky však nepřestaly znít vzpomínkou. "Ona bez tebe měla všechno, co jsi ty bez ní." dotíral na nás vlastní otravná hlas, a na mé tváři zůstávala zuřivá grimasa, po jejích dalších slovech ze mě vypadlo. "Hrrr no to si piš, že je to na mě, taky jsem si dávno vybral." Znovu jsem na ni nebezpečně zavrčel. "Tobě doporučuju, vybrat si spolupráci a třeba tě nechám žít."

Fárn: Tiše mé uši naslouchali tomu, jak jeho podvědomí kývá na mou pravdu, ale jeho urážky jsem si vyslechla s dost naštvaným výrazem ve tváři. Ale není se čemu divit vybíjí si na mě zlost a bolest, za kterou samozřejmě nemůžu. "Dobrá" Odvětila sem klidně když na mě vyhrkl, že si vybral. Nehodlala jsem to dál řešit je to prostě jeho věc, já milá být zkusila. Ve chvíli, kdy z jeho nevymáchané pusy vypadla výhružka smrti. Na mé tváři se vykouzlil naštvaný nepříjemný pohled a ruce založily na prsou. S naprosto sebevědomým naštvaným tónem můj hlas vyplnil prostory stanu. "Tak pozor. Za prvé vyhrožuješ smrtí někomu, kdo už možná mrtví je. Za druhé jsi lhář takže chci záruku, jestli je teda tvá výhružka vůbec možná a za třetí by sis měl začít dávat pozor, jak se ke mě chováš, snažím se abychom k nějakému cíli dorazili ty jsi získal zbraň a já od tebe klid. Ale pokud se ke mě budeš takhle chovat taky by se ti mohlo stát, že tě do nějaké vzpomínky zavřu a cestu ven si najdu sama a ty si hnij, kde chceš. Doufám že to tvoje démoní makovice chápe. Tak poj Zuzu tahle vzpomínka už mě nebaví."

Konečně něco na co jsem schopen reagovat. Moc dlouho to té prašivé elfce nevydrželo, tedy ne že bych si snad stěžoval. Byla málem až roztomilá, když se mi snažila klást podmínky, nejspíš ale zapomněla s kým má tu čest. "Zaprvé, mrtvá nejsi, ale umíráš, vím to protože jsem tě probodl a vím i jak. Zadruhé ti nezbývá, než mi věřit, jestli ti to ještě nedošlo, tole nebylo v plánu. Asi by nedávalo smysl, abych tě dobrovolně tahal do svých vzpomínek, řekl bych a zatřetí nemáš ani ponětí, co se za těmi dveřmi skrývá a dříve, či později tě moje podvědomí zabije, jak jsme se mohly u ž přesvědčit, takže ano, potřebuješ mě abych tě dostal ven v jednom kuse." Ta malá ničema snad úplně zapomněla s kým tady mluví. Ještě mi bude chtít klád podmínky, asi zapomněla, že jsem pánem jejího života a smrti. Zakroutil jsem nad tou drzostí hlavou, ale byl rád, že se konečně hneme z místa. Trávit více času v přítomnosti Tess by mi určitě neprospělo. Už teď mám pocit, že bych vlastně elfku klidně poslal pryč, a zůstal tu se svou družkou. Nebyl bych konec konců tady víc volný, než jsem ve skutečném světě? Tady se k nám přeci nedostane.

Fárn: Uraženě jsem si kecla na zem do trávy a už se odmítala hnout. Nohy měla složené do tureckého sedu, ruce založila na prsou a svůj zamračený pohled odvrátila od démona. "Pfh a co uděláš teď hmm. Mě už se dál nechce, sem unavená a mám hlad. Takže bys mě měl jít sehnat něco k jídlo a ne žádný hnusný sušený maso. No běž huš huš." Rozkázala sem mu a položila se na záda. Můj zrak pomalu tikal mezi mraky a modrou oblohou a víčka se pomalu začala zavírat. Jen na chvíli usnu co by se mohlo stát.?

Značnou chvíli jsem přemýšlel, jestli má pro ni život tak malou váhu, nebo je jen moc tupá na to, aby pochopila vážnost situace. Přikládám se ale spíš ke druhé možnosti. "Měl jsem za to, že už jsem lecos potkal, ty jsi zatím ale rozhodně nejhloupější." Mračil jsem se na ni neustále a začínal chápat, že dost možná svému zranění opravdu propadá. Přestože jsem rozhodně nevěřil tomu, že by ji jídlo mohlo realně pomoci, pokud bude mít alespoň placebo efekt alespoň mi pomůže ji odtud dostat. "Poslouchej elfko, jestli nějaké jídlo chceš není odtud daleko, vím jak se tam dostat. Vzhledem k tomu, že tu nejsem schopen interagovat s prostředím, ale budeš muset zvednout tu svoji tlustou, línou, elfskou prdel." Mluvil jsem uštěpačně a provrtával ji pohledem hladového predátora, který jí nejspíš každou vteřinou skočí po krku. Ten mi vydržel do té doby, než se odnikud opět pro velký úspěch ozval medoví, snad trochu rošťácký hlas mého podvědomí. "Není to špatný zadek. Rád bych ho..." Větu naštěstí nestihlo dokončit, neb se zarazilo, když jsem si uvědomil, co se děje. "Nesnáším to tady...Jsou to snad moje myšlenky." Ozvalo se znovu značně podrážděně a o dost více připomínalo hlas, kterým se s Fárn bavím běžně. "Pojď už, dodal jsem ještě nakonec a snad se snažil předstírat, že se mé vnitřní hlasy vůbec o ničem nebaví. "Třeba si toho nevšila." Dalo celé téhle trapné situaci mé veleúžasné podvědomí ještě korunu.

Fárn: Salvu urážek na mou chytrost i tělo sem už opravdu poslouchat nechtěla. S dlouhým výdechem a unaveným výrazem ve tváři se moje hlava snažila odpojit od toho světa, abych ten hlas nemusela dále slyšet. Za pár chvil se mi ale oči otevřeli a s pošklebným úsměvem na rtech vyhledala tvář démona, kterému se tohle ale hodně nepovedlo. "ty jsi trouba ... viď." Řekla jsem jemným klidným tónem a vyhoupla se do sedu. "No dobře a běda jestli v té další vzpomínce žádný oběd nebude, by se ti taky mohlo stát, že tě někde nechám." Pronesla jsem výhružně a vyhoupla se na nohy přičemž si protáhla svaly a dlouze zívla, samozřejmě nejsem nevychovanec, ruka před pusou nechyběla. " Tak tedy jdeme jo a a všimla sem si....."

Raději jsem nekomentoval, co si o těch jejich kecech myslím, ostatně mé podvědomí se o to postaralo samo. Jak jsme opouštěli vzpomínku, přemítal nad tím, jakou zkratku bychom mohli použít, abychom se co nejrychleji dostali tam, kam potřebuji. Urputně jsem přemýšlel odkud zažít, najednou mi to došlo, když jsme míjely dveře potažené černým saténem a černými andělskými křídly. Na chvíli jsem se zarazil, nebyl si úplně jistý, jestli se mi tam chce, jestli se ale nepletu, měla by tam být moje zbroj, snad i kus žvance, ten je přeci u Kiirah vždycky. "Sem...vem si tu rychle co potřebuješ a půjdeme dál, nemá význam se tu zdržovat." Vysvětlil jsem spěšně a držel se ode dveří stranou, jako by mě ten nádherný materiál, kterým byly pokryty, pohoršoval. Sotva se dveře otevřely octli jsme se v stanu Kiirah plného kožišin a velké postele. Na jednoduchém stolku měla připravenou svoji vlastní soukromou hostinu. Seděla u stolu a jakmile si mě všimla, vyskočila na nohy. Mé mladší já bylo zrovna ve fázi, kdy mělo vlasy dlouhé až pod prdel a spletené do dlouhého copu. Připomínal jsem sám sobě nějakýho debilního hipíka. Hipík byl nasoukán do pěkné, ale krví zbrocené zbroje a trochu těžce oddechoval. Jen jsem nad tím protočil oči a naznačil, aby si Fárn vzala jídlo a mohli jsme pokračovat. Kiirah, když zahlédla mé mladší já vyskočila na nohy s neskutečně dramatickým, ustaraným pohledem. "Tys to zvládl! Měla jsem takový strach! Nejsi zraněný?" ptala se, div nepadala do mdlob, jak ji celá situace údajně rozrušila. Mé mladší já, ač zraněné, bylo natolik jejím zájmem zaskočeno, že rozhodně neplánovalo přiznat jakoukoliv slabost. "To nic nebylo." Opáčil hipík, nadmul se pýchou a čekal na rozkaz k opuštění stanu. Místo toho se však Kiirah zvedla, zamířila k němu a chtěla mu kusem látky otřít rozbitý ret. Mé staré já, dost znejistělo a v momentě, kdy se ho pokusila dotknout, ucuklo jako týrané zvíře, čekající na výprask. Jak to Kiirah viděla, úlekem upustila hadr na podlahu, začala couvat a kde se vzaly t use vzaly, po tváři se jí řinuly slzy velké jako hrachy. "To jsem-to jsem nechtěla. Nenávidíš mě. Nikdy jsem ti nechtěla ublížit." Mé mladší já zalapalo po dechu, protože nikdy nic podobného u své mentorky nevidělo a naprosto bezbranné proti jejímu smutku se jí snažilo nějak uchlácholit, očividně se cítil hrozně za to, že ta sadistická svině, co ho den co den mučí, umí plakat. Jak na ní mohl být tak hnusný a ucuknout? "Počkej, jistě že ne, tak to není." Snažilo se ji vysvětlil a sedlo si nejistě vedle ni na postel, do které zabořila svůj obličej a nepřestávala plakat. "Udělala jsem tolik a ty mě stejně nenávidíš." Plakaa dál úpěnlivě. Byl jsem otrávený sám ze sebe a předstíral, že scénu před sebou vůbec nevidím, raději se zaobíral zkoumáním pláště, který se tu naštěstí nacházel, což mě navedlo novým směrem. "Elfko, tamhle tudy pojď." Vybídl jsem ji a doufal, že poslechne, tahle vzpomínka totiž byla jen divnější a divnější, když jsem viděl, jak mě měla tehdy pod palcem, nejradši bych toho hipíka pořádně propleskl, aby se probral.