Zareth/Fárn/Ytia

Fárn: Po té co po mě vyjel, jsem se postavila na nohy na náznak toho, že nejsem žádná podřadná hračka a že tohle chování odmítám. Když mě vyzval k odpovědi zmáčkla jsem dlaně v pěst a dál nečinně stála se zamračením výrazem a vážností ve tváři. On? jen se naklonil ke mě a z opakoval mi otázku, na kterou jsem rozhodně odpovídat nechtěla. Jak mile ji ale dořekl, tělem mi projela ostrá bolest něco jako křeč, ale přes celé břicho, zavřela jsem oči jako bych déle mrkla a zaskřípala zubama. Rázně jsem mu z opakovala, "Dohoda zněla tak, že kouzlo funguje pouze na lež a oboustraně, Navíc jsem na řadě chci jsou odpověď. "Než jsem stačila zopakovat tu svou zasáhla mě další ostrá bolest tentokrát silnější a trvala trochu déle. Napjala jsem svaly v těle, a zakroutila hlavou, nenávistně jsem pohlédla Zarethovi do tváře. Bylo jasné, kdo mi tohle způsoboval.

Pocit zadostiučinění se mi rozlil tělem, když přivřela oči bolestí. Naklonil jsem hlavu trochu na stranu, jako bych nechápal o čem to mluví. "Dohoda?" Následně jsem se na ni opět samolibě usmál. "Ta teď zná se, nabírá úplně nových rozměrů." Nepřestával jsem se usmívat, když se z toho snažila vymluvit, protože mi už bylo jasné, co bude následovat. Tomu umanutému elfovi to snad ještě nedochází? Hned jak se na mě obrátila s tím pohledem, pochopil jsem, že už si snad konečně začíná být vědoma své situace. "Jsem zvědaví, kdo z nás dokáže odmlouvat déle a rád bych poukázal na fakt, že jsem ti za tím na vše kromě urážek odpověděl." Po chvilce jsem nesouhlasně mlaskl a zopakoval. "Sledovala jsi mě? Ano, či ne?"Uvelebil jsem se v trávě trochu pohodlněji, abych měl na ni ještě lepší výhled a byl připravený , nechat ji kroutit se v bolestech tak dlouho, jak jen bude potřeba.

Fárn: Za tohle mi zaplatí. "Podvedl jsi mě, to ti nedaruji. Z mého obličeje šel jen čistý vztek a nenávist. Přemejšlela jsem na kolik kousíčků ho roztrhám a také co s nimi potom udělám, nejprve je vymáchám ve svěcené vodě a až uschnou tak je spálim na prach. Když svou otázku zopakoval po třetí, opět mě zasáhla ta strašná bolest. Snažila jsem se vymyslet jak bych se z ní vymotala, nebo zda by se dal Zarreth něčím praštit, nebo probodnout. Ale to kouzlo jako by četlo mojí mysl, ještě předtím než se myšlenka zjeví, zasáhne znovu a intenzivněji, jako proudem, Tentokrát neustávala. Čím víc jsem se ji snažila bránit tím vetší a ostřejší bolet jsem pociťovala. Nekompromisně se mě držela, podrazili se mi kolena a já klečela na zemi před Zarethem jednou rukou držící se za boka a tou druhou opírajíc se o trávu. Měla jsem jen říct něco co. už stejně dávno věděl ale hrdost mě to nechtěla dovolit, ale musela, s napůl zavřenýma očima a hlavou skloněnou dolů jsem ze sebe vyplivla"ano". Bolest ustala, pomalu jsem se vydýchávala, přičemž jsem démona probodávala pohledem. Nikdo mě takhle neponížil už mnoho let. a ten kdo to udělal dnes za to draze zaplatí.

Jakmile na mě vysolila, že jsem ji podvedl, jen jsem se na ni ušklíbl. "Dobrý postřeh." Spokojeně jsem si hověl kousíček vedle ní v trávě a sledoval její nasupěný výraz. Pozorovat, jak vehementně bojovala proti síle toho kouzla bylo vskutku fascinující divadlo, ale ten moment, kdy se zlomila...byl něco nepopsatelného. Někde hodně, hodně hluboko v mé mysli, jako by něco nesouhlasilo s tím, co se přede mnou děje, ovšem nedokázalo mě to odradit. Jen ten kdo si něco podobného léta prožívá, dokáže pochopit, jaká je slast, rozsévat tu bolest dál. "Musím říct, že kdyby ses kvůli tomu raději nechala zabít, asi bych začal opravdu silně pochybovat o tvé inteligenci. Jak vidíš, tímhle způsobem, je to o mnoho jednoduší. Navíc tohle chování od tebe bylo úplně nepříčetné a neslušné." Protáhl jsem zhnuseně obličej a ukázal na od ní zválenou trávu. "Jen tak se tu válíš, během rozhovoru a necháš mě tu čekat. To ti přijde normální? Jsi snad nějaký feťák, který si musel šlehnout, aby se nerozbrečel z toho, jak je tenhle svět nespravedlivej?" Celé jsem to odříkával velice pomalu, aby si ta slova dobře uvědomovala. "Co to bylo?Že by se ti tam snad opravdu v očích lesknou slzy?" Nepřestával jsem ji hltat očima, to ponížení se dalo cítit téměř na jazyku. Vznešený elf, předemnou klečel na kolenou a já nemohl být spokojenější. "Očekávám od tebe trochu slušnější jednání, a jestli toho nejsi schopna, tak si my dva už nemáme co říct." Po těch slovech jsem se zvedl ze země, oprášil si neviditelné smítko z ramene. Měl jsem štěstí, že jí dalo kouzlo pěkně zabrat, jinak bych se musel víc hlídat, ale teď jsem jí jen se smíchem vysekl úklonu, protože jsem chtěl, aby to bylo to poslední, co před upadnutím do spánku uvidí. Na okamžik, jsem zamezil její krvi přístup do mozku,takže si prostě dá dvacet, třeba jí to i prospěje. Otočil jsem se na patě a se škodolibým výrazem zamířil k démonovi, kterého jsem nechal na stromě. Měl sem ji... a věděl, že mě bude mě hledat, aby usilovala o pomstu. Je to mnohem účinější než doufat v pomoc, když jediné co potřebuji je její přítomnost. Než mě najde, dodělám nějakou svoji práci a budu připraven na další setkání.

Fárn: Se skloněnou hlavou k zemi jsem si vyslechla jeho přiblblé řeči, měla jsem chuť mu roztrhat hrdlo, ale svaly se mi klepaly. Radost Na jeho tváří mě ještě více vydeptávala, bez jediného slova jsem si poslechla mou vlastní řeč. Sledovala jsem, jak si pohled na mě úžíval. To mě bolelo asi ještě více, vědomí, že mě donutilo kleknout něco tak prašivého jako je démon jsem málem nepřenesla přes duši. Vysmíval se mi do tváře a já nebyla schopná ani té nejmenší obrany. Když se postavil,. skoro jako by mi to dalo impuls, cítila jsem další zlost a touhy se pomstít,ale pokus postavit se byl neúspěšný a na druhý jsem nedostala ani prostor rovnováha mě začala ještě více opouštět a mě se začali zavírat oči. poslední co jsem uviděla byla poklona někoho kdo, si právě vysloužil místo v mém seznamu.Poté jsem upadla do temnoty. Když jsem otevřela oči byla ještě stále tma, Chvíli jsem ještě ležela než mě došlo co se vlastně stalo, rychle jsem si sedla na zadek a rozhlížela se neklidně kolem sebe, Nikde nikdo, to je docela dobrý počet.Postavila jsem se na nohy a rychle jsem odtamtuď zmizela. Šla jsem do nepříliš dalekého hotelu, kde jsem byla ubytovaný i minulou noc. Byla jsem neskutečně unavená, ten démon mi dal opravdu zabrat asi jsem ho trochu podcenila.

Odtáhl jsem démona do nedaleké jeskyně, kterou jsem za použití temné energie, zavalil velkým kamenem. Osobně doufám, že tam ještě aspoň chvilku neumře, byl bych vážně nerad, kdyby na elfku dohoda přestala působit. Svezl jsem se podél kamene na zem a přivolal tabulku. Několikrát jsem na ni poklepal, což vedlo k tomu, že se kolem mě vytvořilo podivné spektrum bytostí, jakoby tvořených z černého kouře. Všechno to byli démoni, nejrůznějších tvarů a velikostí. Některé měli lidské podoby, jiní nic neskrývali. Hledal jsem právě toho jednoho, který byl za mnou zavřený v jeskyni. Konečně mi ho tabulka odhalila. Všichni ostatní zmizeli a já zkušeně pronikl do jeho podvědomí, kde byly zapečetěny veškeré důležité informace. Hledal jsem dohodu, kterou jsem na něj přehodil, po ničem jiném jsem se porozhlédout netroufal. Netrvalo dlouho a s jeho pomocí jsem zjistil, kde se elfka nachází, táhlo ho to k ní. Pyšný na své schopnosti jsem opět tabulku nechal zmizet. Přešel jsem skoro celý park, když jsem na jeho konci zahlédl středně vysokého muže s krátkými hnědými vlasy. Netuším kolik mu bylo, v lidském věku se nevyznám, ovšem nebyl starý a nebylo to dítě. Na nic jsem nečekal, prošel skrz něj, čímž jsem posedl jeho tělo a s trochou úsilí nad ním přebral úplnou kontrolu. Během několika minut jsem otevřel dveře hotelu. Zamířil jsem se svoji schránkou k jednomu z volných stolů, který se mi zdál nejméně špinavý a dal si před sebe jídelní lístek, abych nepřitahoval nežádoucí pozornost. Vždyť je tu tolik jídel? Jak mám vědět, které z nich vypadá na talíři nejlépe? Byl jsem tak spokojený sám se sebou, že jsem na tváři muže, kterého jsem teď nosil, vytvořil svůj klasický úšklebek, což vypadalo opravdu hodně nepřirozeně. Co na tom záleží? Mám důvod k oslavě, elfka pro mě očividně není větší hrozbou a mám ji teď výborně zpracovanou, to poslední co potřebuju je nasadit do její hlavy vhodnou myšlenku, abych podpořil její jednání.

Fárn: Po té co jsem se trochu prospala a vyčistila si mysli. Stála předemnou otázka. Co budu teď dělat. Pomstít jsem se určitě chtěla, ale nebyla jsem na to připravená a neměla ani to správné, hmm nářadí?. Určitě jsem na něj nechtěla vyrazit jen tak, kdyby se mi to opět vymklo z rukou, mohlo by to dopadnout i hůř. No Přesto že, nerada utíkám od rozdělané práce, odjíždím. Ale né na dlouho hned jak získám více prostředků, může se démon těšit. Jen škoda, že musím zahodit stopu, která mě mohl k amuletu dovést. No co, ten mi neuteče. Před tím než se vydám na cestu, stavím v jídelně. Měla jsem už docela velký hlad. Mimo jiné, kdo za to mohl? Zamračila jsem se při té myšlence jako, by stál u dveří.(O důvod víc jej nenávidět.) Od snídaně se už vyrušit nenechám. Nasadila si boty a s klidným výrazem sešla schody. Většinu svých věcí jsem si nechala ještě na pokoji. Sebejistým krokem se rozrazila dveře, můj otrávený obličej vystřídalo leknutí a vztek. Tuhle Energii už asi nezapomenu, Zareth! Místnost jsme projela vážným a pronikavým pohledem. Kde sakra je. Snažila jsem se uklidnit a nenechat se vyvést z rovnováhy. Sedla jsem si přímo ke dveřím, tak abych měla o všem přehled, servírku jsem prošpikovala podezíravým pohledem a požádala jí o palačinky, které mi obratem přistáli na stole. No aspoň něco. Jedla jsem rychle a dávala si velký pozor co se kolem mě děje.

Otevřely se dveře a já se musel opět potutelně usmát, když jimi prošla elfka. Její reakce byla rovněž k nezaplacení. Přiznávám, že jsem si její utrpení užíval možná až příliš, dokonce jsem teď přemýšlel nad tím, jestli se jí do mysli vplížím jen nenápadně a nasměruju ji tak, kam bude třeba nebo to pojmu ve velkém stylu, abych se ještě trochu nabažil jejího neštěstí. Druhá možnost se mi zamlouvala o dost více, tak, či onak, nakonec stejně udělá to, co po ni chci. Tahle možnost je sice o dost víc riskantní, za to zábavnější. Servírka mi přinesla nějaké podivné jídlo a flašku červeného vína, které jsem si zkušeně nalil a se sklenicí v ruce pozoroval jídlo, jako bych si nebyl úplně jistý, jestli se do toho chci pouštět. Stále jsem však po očku sledoval elfku, které právě nesli nějaký pokrm plný šlehačky. Jak jsem to uviděl, nevědomky jsem roztáhl chřípí a zaryl nehty do stolu. "Tohle potřebuju."

Pozorovala jsem okolí, kousek ode mě seděla paní, která mě dráždila neustálím brněním telefonu. Zlatý holub. Ale nebyla jediná kdo mě tam rušil. Jako další seděli dva páry mladých lidí, Byli docela sympatičtí, Jako poslední seděl nějaký muž vypadal, že docela včera večer přebral a asi mi to nestačilo, kdo si dá víno ke snídani, Fuj. Stále jsem Ale neviděla Zaretha. Pravděpodobně mě odněkud sledoval. No doufám, že ve své skrýši ještě chvilku zůstane. Musím ho cestou za Megan setřást, nesnesu, aby někdo jako je on věděl o mém koni. Pomalu jsem se zvedla od stolu, Zaplatila a bezeslova zmizela. Rychle jsem vyběhla do pokoje, Hodila na sebe kabát a zbytek věcí. Snad bude cesta volná, pro jistotu jsem vylezla zadním v chodem a rychlím krokem zalezla do menších ulic, kde nebylo moc lidí.

Zničeho nic se zvedla od stolu a opět zmizela ve dveřích. Otráveně jsem protočil oči a volným krokem vykročil zadním vchodem ven. Pokud ví, že ji sleduji, určitě nepůjde předem, to už jsem si vyzkoušel při našem prvním setkání. Opravdu kolem mě brzy sama prošla, musel jsem se tomu v duchu zasmát. Tady ve městě ji , ovšem během dne lovit nemůžu, ne že bych si nevěřil, ovšem ostatní démoni, už možná vědí o parku a jestli se o tom nějakým způsobem dozvědí i andělé, měl bych zase na chvilku...zmizet z radarů. Tam dolu už mě nikdo nedostane. Jak mě tehdy vlastně dokázaly chytit? Už jsem si nedokázal vzpomenout. V jedné zničené vesnici jsem poté nalezl svoji dýku. Proč bych ji tam ale nechával? Jakmile se mi před obličejem objevila povědomá tvář zatřásl jsem hlavou. Někdy je lepší některé věci nechat zapomenuté, je to tak jednoduší.

Fárn: přesto, že už jsem chvíli šla přítomnost démona neutichávala. Možná mohl někoho posednout, jestli ano musím zjistit kdo to je. Šla jsem rovně za dlouhou ulicí a zdržela se na levé straně, na konci jsem zatočila ostře do leva, abych se ztratila z dohledu. Ve skutečnosti jsem si chtěla tak trochu podíva,t kdo bude mířit tímto směrem. Zrcátko ze zaparkovaného auta bylo natočena takřka ideálně, alespoň k něčemu ty krámy jsou. Viděla jsem nějakého podezřelého muže mohl by to být on? Je to možné. I kdyby byl tady veškeré opatření mohlo znamenat nechtěnou pozornost. Bude lepší když prostě vypadnu krok už mi ale přišel pomalý. Rozběhla jsem se svižným tempem v před, toho že bych se unavila jsem se nebála, tou to rychlostí dokáži běže bez většího vyčerpání ne málo mil prodírala jsem se malými a docela špinavými ulicemi. Dávala jsem si pozor, abych dlouho neběžela jedním směrem nechráněna zdmi budov. Má cesta vedla na okraj města, kde za 1. bude méně lidí a za 2. asi Dvě hodiny chůze od tamtuď se nacházela stáj, ve které jsem Meg nechala.

Elfka se po krátké chvilce rozběhla pryč. Ačkoli mi její jednání přišlo na jednu stranu docela otravné, na tu druhou mi lichotilo. Přesto jsem pochyboval o tom, že by se se mnou bála střetnou na veřejnosti. Spíš mi přišlo, jakoby se bála o něco. Za normálních okolností, bych se nechtěl hnát za ní a riskovat, že mě odhalí, jenže zvědavost, mě opět jednou přemohla. Tiše jsem něco zanadával a porozhlédl se, kde by se dalo dobře vylézt na střechu. Obešel jsem jeden dům a následoval, elfu vrchem. Dával jsem si dobrý pozor, na to aby mě nezahlédla a zalil vypůjčený oblek magii a výkonem, na kterou nebyl připravený. Cítil jsem jak mu praskaly svalová vlákna a kůže na mé tváři se začala do krve loupat, ovšem nepolevil jsem a nepřestával ji sledovat. V tuhle chvíli jsem byl to jediné, co tohle tělo drželo pohromadě. Mysl muže, kterého jsem uvěznil v jeho vlastní hlavě jsem musel zavřít hodně hluboko, protože řval bolestí tak moc, že jsem se v jednu chvílí bál, že to nevydržím a on opět převezme kontrolu. Až tohle tělo opustím nezbude z něj nic, než jen hromada smetí.

Fárn: Náhle jsem se zastavila, protáhla si krk a záda, Zaposlouchala jsem se do tiché ulice. Přítomnost démona jsem cítila už jen velmi slabě, ale stále cítila. Buď je jen o pár budov dál a dojde mě, nebo to vůbec nemusí být on. Hlavou mi probleskla vzpomínka na to otravné kouzlo. Když jsem se zkusila zamyslet a vyslovit nějakou lež opravdu mě opět cosi zastavilo. Žilami mi proběhl vztek a otrávení nejvyššího stupně. Sedla jsem si na lavičku pod jabloní, která byla jen pár kroků ode mě. Přemýšlela jsem jestli. Ta energie, která mě pronásleduje nemůže být důsledek toho proklatého klouzla. Tuto možnost jsem se zamračením výrazem zavrhla. Přeci když jsem byla na pokoji necítila jsem nic. Rozhodla jsem se tam několik dalších desítek min počkat, zda se stav energie bude měnit, doufám, že na ni udržím pozornost již teď byla tak slabá, že si nejsem jistá, zda to není jen má bláznivá představa. Ale I kdyby ano bylo pro mě důležitější za žádnou cenu nedovést démona ke svému koni, zvažovala jsem i, že tentokrát pojedu vlakem a Megan nechám tady.

Jakmile se zastavila se zlostí jsem se podíval na své ruce. Unavený jsem nebyl, to ani náhodou, jenže tohle tělo bylo prostě jen další lidská troska. Nedokázalo mě udržet, jakmile jsem chtěl použít, jen trochu sil. Vystoupil jsem, z něj a schránka se jako na povel, sesunula k zemi. Muž naříkal, proto jsem ho rychle chytl za hlavu a praštil s ní o střešní tašky. Zvuk okamžitě přestal, ovšem i tak jsem zůstával mírně negativní z toho, že se rozhodl na mě upozornit. Nebylo na mne sice vidět, ale jestli elfka poslouchala, tohle jí určitě neunikne. Sedl posadil jsem se na střechu a čekal. Sluníčko mi začínalo nepříjemně lézt do očí. Nejsem jeho velký příznivec, takže jsem byl poněkud otrávený. Možná bych si mohl dojít ještě domů, pro nějaké další věci na cestu. Třeba nové oblečení, dát si něco k jídlu a podobně. Přemýšlel jsem i nad zbraněmi, ale jediné, co mě napadlo, že bych mohl chtít s sebou byly mé čepele, a taky plášť, jenže tomu nemám nejmenší tušení, kde je konec.

Fárn: Neuběhlo ani 10 min a ozval se řev a sténání, které následovala rána. Mohl by to být on? klidně. a nebo možná ne, možností je mnoho jako vždy. Pro všechny případy jsem se za zvukem ani neohlédla, a ani mě nepostavil na nohy. Ještě chvíli jsem měla v plánu sedět, aby to vypadalo, že jsem vskutku nic neslyšela, pro případ, kdybych přeci jen měla divák., Za mnou stála docela velká budova, něco jako stará bytovka. Podíváme se kdo na té střeše byl. Pomocí sponek jsem se velice rychle a neslyšně vloupala do oné budovy a vyběhla po schodech nahoru. Tam jsem se zastavila u otevřeného okna, musela jsem se skrčit až k zemi aby na mě nebylo vidět. Na střeše protějšího baráku jsem ho nakonec zahlédla nebyl příliš daleko. nenapadlo mě nic lepšího než se ho prostě pokusit sestřelil, Věděla jsem že nebude stačit jeden šíp k tomu abych ho zabila, ale doufala jsem že, se na mě podívá alespoň z jiného úhlu pohledu. S úsměvem na rtech jsem ho po malé chvilce měla na mušce. Byla jsem na sebe dost hrdá od doby, kdy jsem seděla na lavičce neuplynuli ani dvě minuty. Bez většího rozmýšlení jsem vypustila přesně mířený šíp.

Ještě chvilku jsem tam seděl a znuděně šťouchal do prasklé lebky od zdevastovaného těla, dokud jsem něco neucítil. Má pasivní schopnost, začala aktivně naleptávat zdraví někoho, kdo zůstával za mým ramenem. Nedával, jsem na sobě znát, že o dotyčném vím a jen trochu natáhl krk, abych se podíval, kde je elfka. Ta byla dle mých předpokladů pryč. Zůstával jsem tedy klidně sedět, ale rozpumpoval v sobě adrenalin společně s magii. Jakmile jsem zaslechl svist šípu, nadlickou rychlostí jsem se otočil a šíp rukou obratně zachytil, aniž by se dotkl mého těla. Přes zaťaté zuby jsem zavrčel, protože někdo mého postavení, by nikdy neměl dovolit, aby se k němu nepozorovaně přiblížila, takováhle ubohá existence. Přesto jsem se donutil, vykouzlit na tváři posměšný úšklebek, místo uznalého obličeje a povytáhl jedno obočí. "Šíp?...To jako vážně? Kde žiješ? Doufal jsem v něco trochu originálnějšího." Věnoval jsem ji další víceméně jen estetickou ukázku černé magie, kdy šíp obalila černofialová energie a on se následně rozpadl na prach. Pomalým pohybem jsem si oprášil ruce daleko od těla, aby mi náhodou na košili, nepřistálo smítko a zeptal se jí. "Tak sis konečně odpočinula elfko? Nebo mám snad ještě na madam počkat?"

Fárn: Jakmile jsem ten šíp vypustila, hbitě jsem přibila. Tentokrát jsem z toulce ale nevytáhla obyčejný kousek, tento byl černý s modrou letkou, tyto šípy jsu totiž obohacené malinkatym zařízením, ten po 3 vterinach od vypusteni vyšle elektrický prou trvajici zhruba 20 sekund. Bohatě stačí k omračeni lidi. Bohužel Zareth z prvniho výstřelu neměl ani škrabanec, namísto toho ho s docela ohromujici mrštnosti chytil a následně jej pomocí kouzla zničil. Ale notak, víš vůbec kolik ty šípy stojí a především ty hroty, to si myslí že kradu nebo co. Jeho otravným kecům jsem nevěnovala příliš pozornosti, pouze jsem se rozmýšlela zda mu tam pošlu i druhý šíp. Hmm na něho jsou škoda, vrátila jsem šíp do toulce a mihla se v okně , seběhla schody a sviženou chůzí jsem se vidala dál ulici, Zaretha jsem.si vůbec nevšímala abez jediného slova jsem místo prostě opustila.

Vášně jsem čekal, že se bude něco dít . Jenže elfka mě nejspíš plánovala unudit k smrti, což se jí tímhle způsobem dost možná i podaří. Podrážděně jsem zavrčel, když se mě rozhodla ignorovat.Ještě jsem chvilku zmateně sledoval Fárn, jak odchází mezi domy, ovšem brzy jsem se otočil a vyrazil k domovu, tohle dobrodružství bude jistě na trochu delší dobu, měl bych se na něj proto i já připravit. Kam má ta podivná ušatá věc asi namířeno?

Fárn: Už jsem nějakou chvíli šla, nikdo se neobjevil a přítomnost démona už jsem také necítila. Přede mnou stála otázka co budu dělat dál, zda se vrátím k Megan a odjedu s ní, což by mohlo být riskantní vzhledem k tomu, že nemám ani tušení, kde se Zareth nachází. Nebo můžu jet vlakem, a akceptovat to, že nebudu mít svůj meč, že budu sedět ve stroji, který je hlučný, špinavý, plný lidí a naprosto nespolehlivý. Při pomyšlení na to se mi udělalo špatně. No uvidím podle situace, jelikož nemám ani ponětí, kde by tu mohlo být nádraží, vydala jsem se ke stájím za městem. Raději jsem zvedla tempo, aby mi cesta netrvala příliš dlouho. Běžela jsem lesní cestou, která lemovala o kus dál vedoucí silnici. Cesta vedla po rovině a díky málo nerovnostem byla docela příjemná. Za nedlouho jsem stála nad rozlehlým údolím, kde se za ohradou páslo stádo asi 20 koní. Schovaná za stromy jsem je pozorovala, moje oči upoutala nádherná strakatá klisna stojící pod jabloní, trhala tam jablka. Při pohledu na ni mi srdce zaplavila radost. Vypadá, že se ji tu beze mě daří dobře. Přesto, že bych ji nejraději šla celou pomuchlat a podrbat, nedala jsem o sobě vědět, pro případ kdyby někdo moje jednání viděl. Ona je to jediné na čem mi skutečně záleží, nebudu tak hloupá abych ji ohrozila. Takže pro tentokrát vlak. Vzdychla jsem si. Okruhem jsem obešla pastviny a vešla sebejistě do stájí. U sedla jsem pronesla tiché zaklínadlo a objevil se mi meč v černém pouzdru, který jsem si dala kolem pasu a schovala pod kabát. Při odchodu mě zastavila paní a začala na mě mluvit.: "Dobrý den, vás sem tu ještě neviděla, jste tu nová, a který je ten váš?" Podívala jsem se na ni nechápavým pohledem. " Už jsem na odchodu" Jak mile jsem to dořekla pod žebra mě praštila nepříjemná bolest, No to si dělá srandu! Krev se mi rozproudila a do těla se mi vlil vztek, ale nemohla jsem nechat na sobě něco znát. Zatla jsem zuby a mile se otočila na paní" Ano jsem tu nově a moje je ta strakatá s černým ocasem. Jsem už na odchodu, nevíte náhodou, kde je vlakové nádraží?" Paní se na mě pousmála. "Samozřejmě, ale odsud to je daleko, musíte do města na náměstí od tam tuď je to asi dva kilometr směrem k obchoďáku. Počkejte chvíli, jen hodím koně do výběhu a odvezu vás tam, stejně musím kolem. Takhle by jste tam šla minimálně 2 hodiny" Hodila jsem na ni překvapený obličej. "Jako autem, to ne děkuji poradím si." Je pravda, že jsem hrála o čas, ale autem jsem nikdy nejela a mám z toho docela strach na druhou stranu všechno by se mělo zkusit a já hraju o čas. Než jsem stačila něco vymyslet. Paní na mě naléhala ať jedu. Tak tedy dobrá doufám, že mě to zatáhne do dalšího maléru. Po pár minutách paní ukázala na krabici s kolečky, jenž lidé hrozně rádi říkala terénní auto, což nechápu, jelikož se s touhle velkou věcí nikam nevejdou. Když zablikala světla trochu jsem se polekala. Pozorně jsem pozorovala paní, sedla jsem si vedle ní na místo, jak že to nazvala, spolujezdce. Zabouchla jsem dveře. Auto se začalo klepat a vydávat divné zvuky za nedlouho se i rozjelo. Srdce mni tlouklo docela rychle byla jsem tam dost nervózní ale ta paní tam seděla s naprostým klidem, Nechápala jsem. Najednou na mě promluvila. Já jsem Hanka a vy?. Vědoma kouzla jsme se ani nesnažila říct nepravé jméno. Ta osoba mě dost vytáčela furt si se mnou chtěla povídat, a neustále si na něco stěžovala, především na svého koně. Konečně jsme vjeli do města a netrvalo dlouho Hanka mi zastavila před velkou nádražní budovou a pronesla. "Tak jsme tu. Mějte se hezky, někdy bychom si mohli vyjet s koňmi." Vyklepaná jsem vystoupila z auta a poděkovala. Když Hanka odjela protočila jsem očima, fíha jak někdo může být takhle ukecaný. tahle zkušenost byla dost nepříjemná, ale jsem tady. Poučení pro příště autům se vyhnout.

Svižně jsem pokračoval ke svému domu a ani se neobtěžoval odhlédnout, jestli mě někdo nesleduje. Sotva jsem za sebou zavřel dveře, vypustil jsem stále ještě špatně naladěnou Zyru. Ta se v záblesku světla objevila a mou mysl brzy zahltilo nespočet myšlenek i pocitů, které mi tak docela nepatřili. Zatnul jsem zuby a chytil se rukou za hlavu, jako bych měl strach, ze se mi jinak rozpadne. “Kroť se trochu.” Zasyčel jsem na ni a tok myšlenek se opravdu trochu ustálil. Trochu těžkopádně jsem od sebe oddělil její a své, načež jsem se na ni obořil ostřeji, než jsem plánoval. “Nedivej se na mě takhle! Není moje chyba, že ses nechala postřelil. Stačilo by jen, kdybys nebyla líná a udělala krok stranou!” Přísahal bych, že její oči zahžnuly víc než normálně, načež mi mysl zahltil obrázek šišky. Zyra se se mnou nehodlala dál bavit a odešla do další místnosti. “No tak teda promiň.” Řekl jsem a myslel to vážně, ale nezdálo se, že by ji to zajímalo. Mavl jsem nad tím rukou a šel si pobrat své věci na cestu. Během několika minut jsem byl u dveří s novými údaji o poloze Fárn. Zyra na mě už čekala na prahu a nebezpečně pohazovala ocasem ze strany na stranu, zatímco se její tlama protáhla do děsivé grymasy, až nebezpečné podobnému širokému úsměvu. Byla natěšena na cestu,doufala , že cestou bude moct roztrhat pár hrdel. Nesmlouvavě jsem se na ni podíval. “Pustím tě ven až za městem, vzhledem k našemu plánu, by tohle asi nebylo úplně vhodné, ale slibuji ti, že než skončí den,poradně si to užijeme. Dost neochotně opět zmizela a v mé hlavě se na okamžik rozhostil zdánlivý klid. Netrvalo dlouho a ocitl jsem se na nádraží, kde jsem se promíchal do davu těch nechutných, spocených lidských červů. Konečně jsem pohledem zahlédl elfku. To, že jsem vlakem nikdy nejel jsem neřešil a místo toho sledoval do kterého nastoupí, abych ji mohl následovat.

Fárn: Otráveně jsem vystála frontu a koupila si lístek. Divila jsem se kolik je tu lidí a jiných bytostí až mě to doslova přehltilo. Tahle "maličkost" je trochu nepříjemná, i kdyby stál zareth jen několi metrů ode mě asi bych jeho energii stejně necítila. Kam zatraceně všichni jedou. No nic můj vlak jel až za 10 min, takže vzhůru pro něco k jídlu. S kapsou plnou sušenek jsem si sedla na lavičku a čekala až ten proklatý vlak přijede. Z ničeho nič se přede mnou objevil nějaký muž. "Promiňte nevíte, kde je nástupiště 11, já jsem tu našel nanejvýš jen nástupiště číslo 5" mával na mě nějakým papírem. Znuděná a naštvaná těmi všemi zvuky a hlasy, které jsem slyšela po celém nádraží jsem na chlápka podívala nenávistným pohledem a zaskřípala zuby."Nevim, běž si ho hledat kam chceš" Naštěstí to pochopil a odešel, aspoň něco. V dálce jsem konečně viděla přijíždět vlak. Mírně jsem se pousmála, ale můj úsměv rychle vystřídala zlost, když vlak začal brzdit ozval se mučící zvuk, který mi drásal uši i hlavu, svraštila jsem čelo a vztekle pohazovala hlavou. Naštěstí nebyl vlak moc plný a mě nedělalo problém si najít celou "místnostku, jen pro sebe.

Jakmile vlak začal brzdit,myslel jsem , že mi upadnou uši. Zyra v mé mysli mi poslala něco jako pocit zadostiučinění za mé momentální trauma. Hned po té, co elfka zmizela ve dveřích vlaku, jsem ji následoval. Na nich jsem nečekal a s úšklebkem na rtech otevřel šoupací dveře její maličké místnosti. Nasadil jsem hraný ustaraný výraz když jsem ji oznámil. “Nerad ruším, ale všude jinde je plno, jsou ta místa volná?” Zeptal jsem se, když jsem ukázal na prázdná místa naproti Fárn a dobře si uvědomoval, že nemůže lhát. Pochopitelně jsem si byl vědom toho, že jinde ve vlaku je napůl prázdno. V tom se vlak s divným cuknutim pohnul a s pískáním vyrážet vpřed. Nevědomky jsem zmateně, možná trochu zděděně vyvalil oči. To že jsem vytasil vlastní drápy a zaryl je do dveří, abych se udržel, jsem si uvědomil až ve chvíli, kdy jsem si všiml kusů kovu a dřeva, které mi zůstali v ruce. Nekomentoval jsem dvě díry v bývalých dveřích s jasnými stopy drápů a raději stále kompletně zmateně vpadnul dovnitř mistnusty, snažící se udržet rovnováhu v tom priserném stroji. “ Co to má znamenat Fárn?! Odpověz mi hned!” Snažil jsem se sice tvářit trochu důstojně, jenže se mi do hlasu vkrádala dost neodbytně panika.

Fárn: Konečně jsem se aspoň trošku uklidnila, dala jsem si nohu přes a bradu si podepřela pěstí, Koukala jsem ven z okna a pozorovala co se na nástupištích děje. Vyrušil mě zvuk otvírajících dveří a v nich stál Zareth. No to ne, doufám, že se mi to zdá, prosím. Na jeho pitomou otázku jsem jen naštvaně přikývla. Sakra nezdá. Co tady chce?. Co mu ale musím nechat docela mě pobavil a rozesmál, když se vlak rozjel a on se snažil usadit na sedačku. Pobavený výraz jsem se nemohla odepřít. Tak Moment opravdu zničil dveře, vzdychla jsem si pro sebe. Vyvalila jsem oči sloup jeho směrem tak, aby si všiml na co narážím. Neseděl ani pár vteřin a už saze něco vypustil s té jeho nevymáchané pusy. Kdo má furt poslouchat, unavuje mě to. "Co by tak asi mělo? Odjíždím. Co se ti stalo vypadáš, no.... vystrašeně." pousmála jsem se. "Doufám, že mě svou přítomností nebudeš obtěžovat dlouho." Mluvila jsem klidně a ve tváři měla opovrhavý pohled.

Ani jsem si nedokázal vychutnat její špatnou náladu, po té, co mi musela naznačit, že místa jsou volná. Vůbec jsem ji neposlouchal , jen jsem o dveře zavadil pohledem. Mohu snad za to, že ty dveře jsou očividně. absolutně nevyhovující. “ Stejně by je musely vyměnit, rozbité už byly. Tohle se mohlo stát komukoli.” Zahučel jsem, zatímco stále křečovitě svírál sedačku. Sice jsem se snažil drápy zatáhnout, ale pud sebezáchovy mi to tak úplně nechtěl povolit. Zůstaly tedy z části vyřazené, posobící, jako hodně divné na stříbrno nalakované dlouhé behty. Další poznámkou se mě opravdu dotkla. “Jak se vůbec opovazujes říct, že mám strach?!” Zavrčel jsem na ni a jako důkaz svých slov, jsem odtrhl ruce od sedačky,načež velice dotčeně pokračoval. “Nemáš ani ponětí čemu jsem se už postavil a...” na to vlak posločil a já se opět křečovitě chytil. Což nejspíš nezpůsobilo moc přesvědčivě. Co je tohle za příšerný stroj? “A-ale přřiznávám, že tímto způsobem cestuji poprvé a naplňuje mě to jakousi drobnou nejistotou. “Jméno lokace kam máš namířeno.” Dodal jsem po té, co jsem si uvědomil, že tady bych měl klást otázky já.

Fárn: Tahle cesta je zatím docela zábavná, pohled na démona ve vlaku je opravdové kouzlo. Z mého pohledu byla jasně patrné, že se na jeho účet velice dobře bavím . Jeho trapná poznámka o strachu mě ale ještě více rozesmála. No no nebudu to přehánět. Opřela si hlavu o sedačku. Když se mě zeptal kam mám namířeno, věnovala jsem mu zamračený výraz a obrátila oči v sloup. Z kapsy jsem vytáhla jízdenku a nacpala mu ji před obličej. "Číst snad umíš, nebo tě přeceňuji?.. Vidíš docela dálka, mám pro tebe návrh. Nemohla jsem si nevšimnout, že ti jízda vlakem dělá maličko potíž. Co kdybys na další zastávce vystoupil. Myslím,že bychom z toho měli oba užitek, ty by ses nemusel zbytečně trápit tady a mě by neotravovala tvá přítomnost a ty sám. Víš moc se mi nelíbí, že tu musím koukat na něco jako si ty. Takže buď té lásky.... vypadni." Rukou jsem poukázala na rozbité dveře. Né, že bych čekala, že se zvedna a vyhoví mi, ale alespoň jsem ho nepustila nějakou chvíli ke slovu. Můj více než pohrdavý výraz zdobil mou tvář. Přesto, že jsem se snažila vypadat naprosto bezstarostně, byla jsem připravena v případě nutnosti šáhnout po dýce nebo rozbít skleněný talisman se stromem.