Cassie+Ytia

Tiše jsem se usmívala, a když číšnice zmizela z dohledu, zasmála jsem se hlasitě. “Hele, zkus to sníst. Ta ryba přeci nevypadá tak špatně... Koukej! Dokonce se na tebe snaží dělat psí očka,” usmívala jsem se na ní a snažila se uklidnit můj duševní výbuch smíchu. Přikývla jsem: “Víš co? Ráda ti jí půjčím přečíst, tedy, doufám ale, že máš ráda romantiku,” poklepala jsem na knihu: “Říká ti něco ,Pýcha a předsudky’?” Zalhala jsem znovu. Pustila jsem se vesele do své objednávky. “A jaká se teda stala ta nehoda?” Optala jsem se, aniž bych odtrhly pohled od stolu.

"Já se té věci nedotknu!" Vysvětlila jsem dost jasně Ytie a založila si ruce na hrudi. Tohle tedy nebyla ta najlepší první zkušenost v novém světě,jakou jsem mohla ziskat. Otřásla jsem se odporem a jen doufala,že na mě ta věc nevyskočí z talíře. Snažila jsem se svoji pozornost přesunout na Ytiu, ale pohled se mi stále vracel k té ohavnosti."No jo... něco mi to až nebezpečně připomíná." Řekla jsem s kamenným výrazem ve tváři. "Ale přečtu si ji. Jsem vlastně dost velký romantik i když na to možná nevypadám." Zahnala jsem vzpomínkou na rozdrásaný krk našeho souseda podivný pocit nahrazující radost. Bylo mi jasné, že o mé minulosti už bylo dost. "Někdy ti to třeba řeknu, ale je to příliš čerstvé, na to abych se s tím znovu vypořádávala, alespoň ne teď. Řeknu ti jen, že jsme všichni udělali mnoho chyb a všichni za ně taky pořádně zaplatili."

Přikývla jsem a pro jednou se rozhodla nerýpat se v cizích věcech. Místo toho jsem mávla rukou na číšnici: „Mohla byste nám, prosím, místo té ryby přinést, Uhm, třeba hranolky?” Usmála jsem se na ní a doufala, že aspoň hranolky Cassie sní. „V tom případě se ti ta kniha určitě bude líbit,” byla jsem rozhodnutá jí tu knihu dát přečíst, ale předtím z ní budu muset něco vytáhnout.

Byla jsem vděčná za to, že mě Ytia už víc nevyslýchala a místo mi raději objednala něco jiného. "Hranolky?" Zeptala jsem se. Nic podobného jsem doma samozřejmě nejedla, už když mi to přinesli, došlo mi, že by na to nejspíš ani neměli potřebné vybavení. Letmo jsem k jídlu přičichla a ucítila spálený olej. No jestli tohle přežiju, tak to bude dost obdivuhodný. Vzala jsem do ruky jeden kousek a prohlédla si ho. "Vážím si tvého pokusu, ale nejspíš to nepůjde." Na to jsem hranolek ochutnala. Bylo to až překvapivě dobré. Sice jsem stále ještě cítila ten hrozný smrad, ale hranolky samy o sobě chutnaly naprosto úžasně. "Něco tomu chybí..." Zamumlala jsem směrem k Ytie s plnou pusou, ale než jsem stihla přijít na to co, spořádala jsem svoji porci. Pod levou rukou jsem nahmatala ubrousek, jako by to snad mohlo vyvrátit fakt, že jsem se tu teď cpala jako naprostý nevychovanec a elegantně si jím otřela koutky. "Je to slané..." Konstatovala jsem, jakoby to všechno vysvětlovalo a na chvíli se odmlčela. " Pověs mi Ytio, odkud vlastně znáš mého otce? Prosím...mohlo by nám to napovědět, kde začít hledat."

Ušklíbla jsem se nad jejím pohledem na hranolky: “Není to tak špatné.” Konstatovala jsem s pohledem upnutým na ní, když ochutnávala první hranolek. Odvrátila jsem od ní pohled a prohlédla si postupně všechny ostatní hosty. Až po té, co spořádala svojí porci, jsem se na ní zase obrátila. Přikývla jsem: “Hranolky většinou bývají slané. Dodává to těm bramborám aspoň nějakou chuť.” Při její otázce, kde jsem potkala Zaretha, jasně se zarazila a do tváře mi napadly vlasy. “Uhm,” odstrčila jsem vlasy a doufala, že teď nebudu znít jako největší opilec všech dob: “V-v baru. Ale asi nám to moc nepomůže.”

"Jo...ujde to." Konstatovala jsem a soustředila se na její odpověď. Chvílí jsem si to musela nechat projít hlavou, abych to řekla nějak šikovně a ona mě na místě neubodala vidličkou. "V-vbraru...takže můžeme říct, že ti na něm vadí to, že ranil tvé city. Mimochodem a nikoho nesoudím, takže mi to klidně můžeš říct. Jak dobře víš, já ani nic říkat nemůžu. Vlastně když se na to podíváme objektivně znamena to, že vubec nebyl tak špatný a ty si se s tím jen nedokázala vyrovnat. Možná by se to ještě dalo nastavit, pokud bys ses snažila a nakonec bychom mohli alespoň prozatím žít, jako docela spokojená rodina.On nejspíš vůbec nebyl tak špatný, jen se musíš naučit vypořádat s neúspěchem." Vychrllila jsem ze sebe a čekala na její reakci.

Vyčkávala jsem, co mi na to Cassie odpoví, a mezitím jsem se bavila svého pití. S pusou plnou čaje jsem na ní vykulila oči. Vyprsklajsem na ní všechno, co jsem mohla a ke všemu se začala i dusit. “C-co, Uhm, cože?!” Kašlali jsem zatímco jsem se snažila ze sebe vyloudit nějaká slova. “Já s ním, sakra, nic neměla! Jen jsme se tam potkali, a pak mě prohodil oknem a malém nás zabili a, a,a-“ znovu jsem se na ní vyjeveně podívala: “Jak tě to vůbec napadlo?! Že já a...on?! Fuj! Už jen z ty představy se mi chce od rána do večera zvracet!” Chvíli jsem se vyděšeně rozhlížela okolo sebe, pak se vyjeveně dívali na Cassie a nakonec se začala hystericky smát a brecet k tomu. Pomalu jsem se začala uklidňovat a stíhat si slzy.

Měla jsem na tváři spokojený výraz a v duchu se poplácala po zádech, že jsem ji odhalila, když v tom na mě Ytia vyprskla snad všechno co šlo. Vykřikla jsem a celá se třásla odporem i zimou. Vím že jsemm to dělat neměla, ale rychle jsem ze sebe nechala vodu zmizet. Bylo mi fuk jestli to někdo uvidí. "Ne Ytio...z tohohle se celý den zvrací! Když někoho popliveš! Řekla jsem trochu nasupěně, ale znovu si sedla. "Protože jste se potkali v baru a jsi na něj strašně naštvaná. Takhle to přeci bývá ne? Odfrkla jsem si a pak mi něco došlo. "Prohodil oknem? Jakože...jak prohodil?" Trochu mě to znervózňvolalo, ale byla jsem teď na tom s náladou podobně. "No jestli jsi ho taky takhle zlila, tak se mu ani nedivím. Stále jsem vyjeveně sledovala Ytiu. Co to sakra dělá? Copak jsem fakt tolik řekla? "Eh...jsou tu lidi...a ty se chováš jako...Ytia...chápu, že s tebou nikdo nevydrží..."

„Ano, potkali jsme se v baru a jsem na něj naštvaná! Proste ho nenávidím,” naklonila jsem se k ní přes stůl, v očích se mi něco zablesklo, a já pokračovala: “A ten idiot mi otráví krev, přičemž malém umřu, prohodí mě oknem, kdy bych zemřela, kdybych neuměla to, co umím, a jistě bych našla tisíc dalších situaci, kde jsem kvůli němu malém chcípla!” Opět jsem se od ní vzdálila. Mykla jsem rameny: "Když už jsem mu nebyla k ničemu dobrá, tak mě prostě vzal a prohodil oknem mého bytu. Jednoduché jak facka.” Zavrtěla jsem nad ní hlavou a rozhlédla se po ostatních lidech. Nikdo nám již nevěnoval pozornost, kromě číšnice, která s ubrousky a hadříkem spěchali k našemu stolu.

Můj pobavený výraz začal pomalu střídat zděšený. Když mi došlo, jak se na ni dívám, přinutila jsem se opět zklidnit. Moje touha po setkání začínala pomalu mizet. Chvíli mi trvalo, než jsem sama sebe dokázala znovu přesvědčit, že ho chci opravdu najít. "Ehm...No tak to zní jako zajímavá zkušenost." Zamumlala jsem. V tom mi došla některá její slova. "Otrávil tě? To jako ti dal něco do pití?" Zeptala jsem se. Začínalo mě zajímat, na co si mám dávat pozor. Ostatní lidé se nám naštěstí přestali věnovat. "Asi bychom mohli vyrazit, dokud ho chci ještě hledat." Zasmála jsem se, ale můj úsměv byl poněkud křečovitý.

Musela jsem se pousmát nad jejím výrazem, pak jsem se otočila na číšnici: “Zaplatíme.” Ta se na mě nepěkně zašklebila a hodila blok s účtenkou: „Sto sedmdesát čtyry, prosím.” Na stůl jsem jí položila přesnou částku a zvedla se k odchodu. “To ti jistě vysvětlí rád on sám až ho najdeme,” podotkla jsem potěšeně: “Jsem si jistá, že se nemáš vůbec čeho bát.” Pokrčila jsem rameny a zamířila ven z restaurace. Tam jsem se nadechla vzduchu a zasmála se: “Ale, že by jsi začínala váhat?” Optala jsme se skoro potěšeně.

Pozorně jsem sledovala číšnici. Nějak jsem ji nedůvěřovala. jen jsem netušila proč. Dost možná jsem se bála, že mi přinese další rybu. Snažila jsem se vyčíst z Ytiiny tváře, co nejvíc podstatných informací. Zdálo se, že jí dělá dobře vidět, jak jsem nesvá. "Najít ho musím, ať se mi chce nebo ne. Je to jediná šance jak přežít." Přiznala jsem neochotně. Hned na to jsem ji ale věnovala pevný pohled. "Krom toho nemám zrovna ve zvyku měnit svá rozhodnutí." Dodala jsem odhodlaně a snažila se tak přesvědčit nejen Ytiu, ale i sama sebe."Takže, jaký je teď plán?"

Zavrtěla jsem nad ní hlavou: "Jaký je teď plán?" Zopakovala jsem její otázku a pohlédla ke své tašce: "Přečíst si knihu." Zvedla jsem pohled zpět k ní a vesele se zašklebila. "Jen tak mimochodem, vždycky existuje nějaká další možnost, ať už se jedná o cokoliv... I o přežití," poučila jsem ji a v duchu ze sebe samotné dostávala záchvaty smíchu. Ytio, jsi nemožná. Poučila jsem samu sebe ve své hlavě. Každý občas změní svá rozhodnutí, dobrovolně, či nedobrovolně. Problesklo mi hlavou při vzpomínce na několik málo chvil po boku Zaretha. Na hlas jsem už jí ale nic neřekla. Mlčela jsem a vzpomínala na svou minulost, nechala jsem si hlavou problesknout i několik myšlenek nad budoucností...Pak jsem uslyšela troubení a jen tak, tak uskočila před autobusem, který mě málem srazil. Vykulila jsem oči a začala zhluboka oddechovat.

Popravdě tahle bytost mě asi nikdy nepřestane udivovat. Proč se nemůže chovat alespoň pět minus stejně? Zamyšleně jsem na ni hleděla. Ne proto, abych si nijak speciálně vykládala její slova, ale proto že mě opravdu hodně zajímalo jak ta věc, která stála přede mnou vlastně funguje. Než jsem se stačila nadechnout, přiřítilo se obrovské kovové monstrum a málem nás obě smetlo. Už jsem několik podobných ve městě viděla, zdejší jim říkaly nějak Auto-něco. Začala jsem strašně křičet, když Ytia uskočila. Myslela jsem si, že tyhle lidské výtvory jsou mírumilovné, jenže tenhle se nás snažil úplně jasně zabít. "Nestihla jsem to! Umřu tady!" Vřískala jsem s přikrčená a kryla si rukama hlavu. "Moc mě mrzí, že zemřeli, nechtěla jsem...já." V tom mi došlo, že ta věc je pryč a okolní lidé na mě civí, jako na blázna.

Rozhlédla jsem se po davu, který se kolem nás tak trochu srotil po Cassiiném výstupu. Sehnula jsem se k ní a chytila ji za loket. Podívala jsem se jí do očí: "Nic se ti tu nestane, dokud tě nepředám otci." Slíbila jsem jí a doufala, že ji to aspoň na chvilku uklidní. Pohodila jsem hlavou směrem přes ulici, kam jsem před chvilkou mířily: "A teď pojď." Trochu hruběji jsem ji za ten loket vytáhla na nohy. Zářivě jsem se usmála na celý ten malý dav a ani se příliš nedivila, že to byli většinou důchodci. Abych odlákala jejich pozornost, ukázala jsem kamsi za sebe a dost hlasitě jsem pronesla: "Myslím, že v tom obchodě za rohem jsou slevy." Téměř okamžitě se dav kolem nás rozpustil, jak spěchali do obchodu, který možná ani neexistoval. "Tak to bychom měli," promnula jsem si ruce a otočila se zpět ke Cassie: "Teď už bychom si mohly přečíst tu knížku." vytáhla jsem knihu a rozevřela ji. Jenže místo písmen tam byli samé číslice, občas nějaké písmenko, ale jinak jen číslice a závorky a bůh ví, co ještě za znaky. Nezasvěcený by tomu jen těžko porozuměl, ale já věděla, že s touto knihou heknu jakýkoliv systém. Ještě aby ne, když jsem jí psala skoro čtyři roky. S dětskou pýchou a radostí jsem pohlédla na Cassie: "Konečně je má ruka zase celá."

Když mi Ytia sáhla na ruku rychle jsem se vzpamatovala. Snažila jsem se opakovat, že tu není nikdo kdo by stál o moji smrt. Cestovala jsem rychle, takže pár dní budu ještě v bezpečí. Na jednou jsem se zarazila. Proč mám neustále pocit, jakoby se mi snažila vsugerovat, že mě Zareth okamžitě naporcuje do guláše? Teď ale bylo zbytečné, se nad tím pozastavovat. Raději jsem neřešila její poznámku o slevách, protože jsem tomu nerozuměla. Očividně se tu mám ještě hodně co učit. Nahlédla jsem Ytia přes rameno a prohlédla si knihu. "Hmm..kdysi jsem psala něco podobného, jen smyšleným jazykem a byl to příběh o druhé straně měsíce. Nicméně doufám, že mě ušetříš luštění." Poznamenala jsem a se zájmem lehce přejela rukou po straně knihy, chtěla jsem zjistit, jaký druh papíru se tu používá. Podle vůně, která ke mě dolehla, bych řekla, že byl tak trochu víc dřevěný. Zatímco u nás...prostě pořádně ze dřeva nebyl. "Jsem jedno velký ucho." Zazubila jsem sena ni a doufala,že ta kniha bude trochu užitečná. Úsměv mi na rtech ztuhl, hned jak jsem spatřila povědomou osobu. "Není to ta servírka?" Zeptala jsem se Ytii šeptem.

Téměř jsem Cassie nevnímala a láskyplně přejížděla bříšky prstů po jemném papíře. Odstrčila jsem její ruku ze strany MÉ knihy a zamračila jsem se na ní: "Tohle není žádný hloupý smyšlený jazyk! Ani nějaký pitomý příběh o druhé straně měsíce!" Zhluboka jsem se nadechla a při výdechu vzduch procedila mezi zuby. "Ano, ušetřím tě luštění." Odpověděla jsem klidně a ještě pár cenných vteřin se věnovala knize. Po jejím prohlášení o servírce jsem zvedla hlavu a upřela pohled stejným směrem. Mé zamračení se malinko prohloubila, ale nakonec jsem pokrčila rameny: "Ta tě nezabije, prostě jen tudy prochází. Nic víc, nic míň." Odpověděla jsem, i když jsem si tím nebyla sama úplně jistá. Jenže já od doby, co znám Zaretha jsem neustále paranoidní. Ještě jednou jsem se zazubila na knihu a svižným krokem se vydala dál po ulici.

Zamračila jsem se na Ytiu, když odstrčila moji ruku. "Každý píše o něčem jiném. Navíc odvrácená strana je předmětem mnoha rituálů i magických formulí." Řekla jsem dotčeně. no dobře, možná se bojím zbytečně moc...hlavně všeho, ale pochybuji, že by se někdo v mé situaci zachoval jinak. Následovala jsem Ytiu kolem výloh obchodů. Tohle bylo rozhodně odlišné od našich trhů nicméně věci tu měli pěkné. "Počkej." Houkla jsem na Ytiu. "Potřebuju pomoct. Je to otázka života a smrti!" naléhala jsem na ni. Nakonec jsem ukázala do výlohy na dva kusy oblečení. Rudé triko bez ramen, zdobené nahoře černou lesklou nití mě lákalo, jenže červená nebyla tak docela moje barva. Druhé triko bylo tmavě modré také bez ramen stejně i prošívané, jen mělo dlouhý rukáv a v něm díry propletené tmavou tkaničkou. "Který je lepší?" zeptala jsem se ji s obličejem plným nadšení i nerozhodnost. "Prosííím, řekni. Ja fakt nevim."

Protočila jsem nad tím oči a dál pokračovala v cestě. Kousla jsem se do rtu: Neotáčej se na ni, neotáčej se na ni.. No, dobře, třeba ti dá konečně pokoj. "Tak co je?" Otočila jsem se na Cassie, která téměř zbožným pohledem pozorovala dvě trika za výlohou. Plácla jsem se rukou do čela a zavrtěla nad ní hlavou. "Tak otázka života a smrti, jo?" Skoro jsem to zavrčela. Pak jsem si znovu prohlédla výlohu i Cassie: "Červené ti více zvýrazní křivky, ale ten krátký rukáv ti bude dělat buclaté ruce. Na druhou stranu ta modrá barva je na tebe příliš nevýrazná, ale rukávy by ti nedělali tak buclaté ruce. A ty tkaničky, vidíš? Tak ty by z tebe dělali skoro až černou vdovu, jak jsou tmavý! Takže...podle mě by ti víc slušelo to červený." Pohodila jsem s nezájmem vlasy a znovu přelétla obě trika pohledem. Pak jsem se zvědavě podívala na Cassie: "Chceš si ho pořídit?" Optala jsem se.

Nadšeně jsem poslouchala Ytiu a zároveň sledovala trika za výlohou. "Jo no...asi máš pravdu, to první bude lepší. Ale jsem si jistá, že bude hezčí v barvě toho druhého." Tázavě jsem se obrátila na Ytiu. Samozřejmě si je chci pořídit, jinak bych se na to neptala. "Jo...dá se to tak říct." zazubila jsem se na ni a znovu se obrátila k výloze. V tu chvíli se mé triko během vteřiny za pomoci drobných šupinek přeměnilo na to, které stálo přede mnou, až na to, že bylo modré barvy. "Fajn můžeme jít." Dodala jsem spokojeně a nedělala s hlavu z toho, jestli to někdo viděl. Stejně by tomu nevěřili. "Kam teď vlastně máme namířeno?" Zeptala jsem se Ytii cestou, zatímco se mi v ruce tvořily perfektní náušnice k tomuhle triku.

Prohlédla jsem si ji v jejím novém triku a s pousmáním jsem přikývla: "Jo, takhle ti to sluší." Pochválila jsem jí její nové triko, ale pak jsem na chvilku nabrala vážný výraz a pohrozila ji prstem: "Ale nepoužívej své schopnosti, tak otevřeně." Nasadila jsem znovu své svižné tempo a zastavila se až před barákem, kde byl můj byt. Váhavě jsem se pootočila na Cassie: "Zvládneš tu chvilku počkat..sama?" Optala jsem se nedůvěřivě. Nakonec jsem ale s úsměvem pozdravila mojí straší sousedku. "Dobrý den, paní M. Mohla bych Vás o něco poprosit?" "Ale samozřejmě, slečno Ytio," věnovala mi milý úsměv a starým vrásčitým prstem ukázala na Cassie: "A kdopak je tahle mladá dáma?" Mrkla jsem po Cassie a s úsměvem bez váhání zalhala: "To je Cass, moje sestřenice. Přijela na návštěvu a možná se tu zdrží pár dní." Postarší paní přikývla a já se jí optala zda mi tu mohla na chvilku s Cassie počkat. "Ale zajisté, bude mi potěšením!" Zajásala. "Děkuji, paní M. Hned budu zpátky!" Vběhla jsem do baráku a zamířila k výtahu.

Jakmile jsme dorazily k bytu Ytii, došlo mi, že to bude ještě hodně dlouhý den. Ytia se přivítala se starou paní a poprosila ji o laskavost. Jen jsem tam stála a nesouhlasně se mračila zatímco se bavily o mně. Můj vražedný pohled probodával záda Ytii celou cesty, než se mi ztratila z dohledu. "A jak že jste spolu příbuzné?" Zeptala se mě paní asi na tisícátou otázku. Zatnula jsem ruce v pěst a vymyslela si. "Je to vzdálená neteř snachy synovce mé tety z druhého kolene." Odvětila jsem naoko klidně. "Jo tááák." Pokývala paní hlavou, ale zdála se dokonale zmatená. Bohužel její výslech ještě nekončil. Zasypala mě další salvou otázek tipu. "Odkud jseš? Jak je možné, že jsem tě tu ještě nikdy neviděla? Kolikpak je ti let? a podobně." Obrnila jsem se trpělivostí a odpovídala na všechno, co chtěla. "A proč že jsi sem přijela?" Zeptal se mě už asi potřetí a trpělivost byla ta tam. Zatnula jsem zuby a vší silou se snažila paní nepraštit. "Protože jsem sadistický psichopat, který prchá před hněvem své rasy i předků, protože vyvraždil celou vesnici. Protože se snažím najít útočiště a ochranu u svého otce, který je shodou okolností démon a asi jediná bytost na planetě, která je ještě větší magor než já. Taky proto, že strašně ráda trhám věci na kusy a hraju si s lidskými pocity. Možná taky proto, že jsem v chrámu zavraždila svou nejlepší kamarádku a chci od toho pryč." Celé jsem to řekla s naprostým klidem a jen sledovala obličej ženy, který teď byl bělejší, než je zdrávo. Věnovala jsem jí sladký úsměv. "Satanovi zdar a vám přeji pěkné odpoledne." S těmi slovy jsem odkráčela o kus stranou, kde jsem si sedla na lavičku. Nutno dodat, že paní okamžitě zalezla do baráku a já měla konečně klid. Popravdě, většinou se chovám o dost profesionálněji, jenže když je někdo tak strašně otravný, mám vždycky chuť poslat ho někam. Jen jsem doufala, že se brzy Ytia vrátí, nechtělo se mi ji chodit hledat nahoru. I když pravda je, že ve mě zvědavost stále narůstala.

Vešla jsem do svého bytu a dveře za sebou zavřela. Ani jsem se nevyzouvala a došla ke kuchyňskému stolu, na kterém ležel můj notebook. Rychle jsem si začala balit věci, jako třeba nabíječku, obal, flash disk, a samozřejmě i svůj notebook, který skončil ve své zářivě oranžové tašce s obrázkem medvídka Poe. Na mé dveře se najednou ozvalo slabé zaklepání. Ztuhla jsem v pohybu a vyčkávala, co se bude dít. "Slečno Ytio?" Ozval se hlas mé staré sousedky. Z plic jsem vypustila zadržovaný vzduch: "Hned tam budu." Křikla jsem s náznakem veselý ve svém hlase. Loudavým krokem jsem přešla místnost, prošla předsíňkou a otevřela starší dámě. "Paní M! Myslela jsem, že dole čekáte s mojí sestřenicí," vyloudila jsem na tváři snad dostatečně přesvědčivý úsměv. Paní se zmateně rozhlédla po chodbě: "No...Víte, o ní právě jde.. Říkala jste sestřenice? J-já myslela, teda, ona říkala, že, že jste neteř snachy jejího synovce, nebo nějak tak." Zdála se být velmi zmatená a vyděšená, tak jsem jí s úsměvem zarazila, i když ve mně probublával vztek na Cassie. "Jen si z Vás dělala srandu. Víte, Cass, má zvláštní humor. Povězte řekla Vám ještě něco? Nebojte, povím jí, aby si z Vás už takovou legraci nedělala." Starší paní se opět rozhlédla kolem sebe po chodbě a naklonila svůj vrásčitý obličej až ke mně. "Já, já, myslím, slečno Ytio, že je asi nemocná. Říkala, že je psychopat a že zdraví Satana a, a, a..." Chtěla pokračovat, ale já jí rychle přerušila: "Vyřídím si to s ní, slibuju." Zabouchla jsem zamtené sousedce dveře před nosem. S výdechem jsem popadla svojí tašku s notebookem a všemi cetkami okolo. Vyčkala jsem ještě několik minut, dokud jsem si nebyla stoprocentně jistá, že je již paní M pryč. "Já jí zabiju," procedila jsem tiše skrz zuby, když jsem sjížděla výtahem dolů.

Stále jsem čekala venku na lavičce, dokud mě nezaujal zvláštní objekt. Bylo to podobné autům, jen o dost menší, elegantnější a nejspíš pro méně osob. Přiblížila jsem se k té neznámé, přesto fascinující, červené věci na dvou kolech. Přejela jsem po ni rukou abych zjistila co je to za kov. Zamyšleně jsem sáhla i na řídítka. Tahle věc se mi opravdu líbila, ale nemohla jsem si ji vytvořit, protože jsem nevěděla jak funguje zevnitř. Tedy vlastně ani nevím jak se ovládá. Rozhodla jsem se to zjisti, určitě budu mít čas jen si ji vezmu s sebou. Ten kdo ji měl si určitě bude schopen pořídit další. Dotkla jsem se ji jedním prstem a věc se zmenšila do velikosti krabičky od sirek. Strčila jsem ji do kapsy. Sotva jsem se dala na odchod někdo zakřičel. "Kde mám motorku!" Potutelně jsem se usmála, no tak aspoň už vím jak se to jmenuje.

Vyběhla jsem z domu a rozhlédla jsem se na obě strany. Když jsem spatřila Cassie, naštvaně jsem se k ní rozpochodovala a už z dálky na ní ječela: "Jsi normální?! Nebo naprosto pitomá?! Nebo prostě Cassie, dcera-" To už mě ale přehlušil jiný křik. Někdo tam neustále řval kde má motorku. Protočila jsem nad tím oči a chytila Cassie opět za loket: "Půjdeš se paní M omluvit! Hned!" Pak jsem ke Cassie naklonila blíž, upravila si svojí brašnu na notebook a šeptla: "Proč ten idiot hledá svojí motorku? Byla jsi tu celou dobu, určitě jsi někoho musela vidět, ne?"