Cassie+Ytia

Zvesela jsem zamávala na Ytiu která se blížila. Smích mě ale přešel hned, jak jsem si všimla jejího výrazu. Když se do mě pustila, nasupěně jsem ji odsekla. "Tak to ani náhodou, kdybys slyšela jak nesnesitelně otravná byla, udělala bys to samé. Já se jí jen elegantně zbavila." Vysvětlila jsem rychle a víc se už z toho nehodlala zodpovídat. Jestli čeká, že za ní teď půjdu a omluvím se ,tak to se šeredně plete. "A přestaň na mě furt šahat prosím, máš strašně teplou kůži, je to nepříjemné." Dodala jsem a vysmekla ji ruku. Jakmile se mě zeptala na motorku předstírala jsem zaujatou a zamyšlenou. "Ne vlastně si na nikoho nevzpomínám, ale je možné, že ji někdo vzal už dřív a ten muž to zjistil teprve teď." Nasadila jsem zářivý úsměv. "Vysvětlíš mi jak funguje ta věc, kterou máš v té šíleně nevhodné tašce prosiiim."

Protočila jsem nad ní oči, otočila se k ní a pustila její loket. "Fajn," rozhodila jsem rukama: "Poslouchej: Ona není otravná, pouze stará. A protože se nudí, tak se vyptává. Bylo tak těžké to svést třeba na bolest v krku?!" Založila jsem si ruce na hrudi a podezřívavě jsem si jí prohlédla: "Cassie...co jsi provedla s tou motorkou?" Hlasitě jsem si odfrkla a mírně nafoukla tváře. Otočila jsem se k ní zády a rozešla se zpět k práci. "Pff, prý šíleně nevkusná taška," mrmlala jsem si pro sebe: "Prostě neví jaké jsou trendy." Malinko jsem zvýšila hlas, když jsem na ní promluvila tak, aby mě slyšela: "Na co to vůbec potřebuješ vědět?"

"Děkuju." zazubila jsem se na ni. "No jo vlastně mohla...ale takhle to byla větší zábava. Měla jsi vidět ten její výraz." Odpověděla jsem ji klidně a stále se potutelně usmívala. No na druhou stranu, proč jí to neříct. "Ten chlap si určitě dokáže obstarat další. Ta motorka se mi prostě líbila." Mávla jsem nad tím rukou. Motorka sem, motorka tam, kdo to řeší. Ytia se mě zeptala, k čemu mi bude, když mi to řekne. "Prostě hromadím co největší množství informací. Pokud o dané věci vím dostatečně jak funguje, můžu si ji sama vytvořit. To je taky důvod, proč jsem si brala tu motorku. Krom jiného bych ráda věděla, jak nám ta tvá placka pomůže při hledání." Vysvětlila jsem ji rychle a přemáhala nutkání, prostě ji tašku vyrvat a sama si zjistit, co v ní má.

"Cože?! Neměla by jsi takhle krást! Motorka není levná věc a ten chlap už na další mít nemusí," zarazila jsem se a ruce dala v bok. Pak jsem si rychle přitáhla tašku s notebookem blíže k tělu a zamračila se na ní: "Neřeknu ti, jak funguje notebook, protože taky neví jak funguje. Teda vím základ, ale nevím jak funguje každý jednotlivý drát, na kterých záleží. Ale neopovažuj se mi ukrást notebook!" Otočila jsem k ní zády a dá pokračovala v cestě. Jen moje oranžová taška s Poem byla teď natisklá na mé zvedající se hrudi.

"Ten chlap to bez ní určitě nějak přežije, za to já ne." Zazubila jsem se na ni. Byla strašně upjatá, takovéhle zbytečnosti by se vůbec neměli řešit. Zvlášť když to slouží k prospěšným vzdělávacím účelů. Jakmile mi řekla, že vlastně neví jak přesně funguje zakroutila jsem nad ní hlavou. "Používáš nějakou věc, o které ani nevíš jak funguje. Vlastně by ti tam klidně mohl kdokoli cokoli přidat a ty by sis toho ani nevšimla. je to takhle u většiny lidí nebo jsi jediná?" Zeptal jsem se. "No nic, já už nějak zjistím jak každý drátek a šroubel funguje." Dodala jsem. Jen na to bude třeba čas. Pobaveně jsem sledovala, jak tiskne tašku k sobě, no asi mi po mém předešlém výkonu moc nevěřila. Vykročila jsem za ní a brzy srovnala krok. "Kam to vlastně jdeme?"

"Vím, jak funguje," natočila jsem k ní hlavu: "Ale nevím, jak funguje každý drátek, ovšem vím, jak funguje každý svazek drátků. A pokud ten člověk není nějaký ajťák, tak je na tom stejně jako já." Odfrkla jsem si a dál sledovala cestu před námi, jak ubíhala. "Vracíme se ke mně do práce, já se pokusím na tomhle miláčkovi," jemně jsem prsty poklepala na tašku: "Pár informací a pak, snad, najdeme Zaretha." A co když ne? Optala jsem se sama sebe v duchu, protože jsem si byla jistá tím, že pokud nebude chtít, tak ho nenajdeme.

Jen jsem nad tím pokrčila ramen. "Tak to si asi budu muset najít způsob, abych zjistila, jak funguje každý drátek." Furt mi nešlo do hlavy proč se všichni nezajímají trochu víc o to, co vlastně používají. "No jestli potřebuješ se svým miláčkem chvilku o samotě, stačí jen říct." Zasmála jsem se. "Mimochodem ta ženská u tebe v práci, co nesnáší tebe a kočky, je tvá nadřízená nebo co?" Zeptala jsem se, při nepříjemné vzpomínce. Jak si to vůbec představuje, tahat mě a házet vzduchem. Příště ji asi zbavím toho velkého problému, vidět dvěma očima. Spokojená se svým plánem i plánem Ytii, jsem ji následovala s lehkým úsměvem na tváři následovala.

Přeměřila jsem si jí podezíravým pohledem, ale nakonec jsem jí odpověděla na druhou otázku: "Ano, je to má nadřízená, přes kterou se taky budeme muset nějak dostat." Potutelně jsem se pousmála: "Napadl mě způsob, jak se přes ní dostat, ale musela by jsi ji odlákat. A vím dokonce i jak ji nejlíp odlákat, jenže si nejsem jistá, jestli to opravdu zvládneš." Zazubila jsem se na ní. Nebo spíš jestli to budeš chtít udělat, Cassie. Proletělo mi bleskově hlavou. Neudržela jsem se a, abych se zbavila několika nepříjemných myšlenek, pohodila jsem hlavou. Trochu jsem zpomalila krok, protože jsem se již blížily a nemohly jsme přijít nepřipravené.

"Pak by sis měla najít jinou práci, protože ona je opravdu děsná." Popravdě nechápala jsem, jak může pod někým, jako je ona pracovat. Se zájmem jsem si Ytiu. prohlédla a snažila se v její tváři najít nějaké odpovědi nebo neposedné emoce. Očividně si tou plánovanou akcí byla docela nejistá. "No já toho zvládnu víc než si myslíš." Pronesla jsem jistě se zářivým úsměvem, ale popravdě jsem začínala být docela nervozní. "Možná by nebylo od věci, kdybys mi vysvětlila jaký je to plán." Pokračovala jsem trochu odtažitě a čekala, napjatě čekala, jestli mi to konečně řekne.

Důležitě jsem pokývala hlavou, a pak se sama sobě uchechtla: "Plán je jednoduchý, vlastně jsi ho z části už odhalila. Přeměníš se v kočku a chvilku se budeš promenádovat po chodbě. Za několik málo vteřin, či minut, se přiřítí ona a bude tě chtít vyhodit. Jenže ty jí utečeš. Bude tě nahánět po chodbách tak pět minut? Jo, asi pět minut, což je dost času na to abych zvládla to, co potřebuji. Pak se setkáme venku u kontejnerů na biologický odpad. Nějaké otázky, či lepší nápady?" Vznesla jsem do vzduchu otázku a nadzvedla obočí: "Protože jestli ne, tak by bylo dobré, aby jsi věděla, že nám zbývá už jen pár kroků."

Teď už jsem se na ni vyloženě šklebila. "To dělat nebudu! Za co mě máš?" Zasyčela jsem na ni. "Určitě se dá vymyslet něco lepšího." Nesouhlasila jsem stále, ale čím déle jsem nad tím přemýšlela, tím víc mi docházelo, že sama lepší nápad nemám. "...fajn..."zamručela jsem nakonec a sáhla d kapsy, ze které jsem vytáhla maličkou motorčičku. "Jen mi pohlídej tohle." S těmi slovy jsem jí motorky vtiskla do ruky. "Jak je to ponižující." Zanadávala jsem ještě a naposledy probodla Ytiu vražedným pohledem. "Koukej s sebou hodit ." Zamumlala jsem ještě. Po těch slovech jsem se v mžiku proměnila v černou kočku se žlutýma očima. Vyskočila jsem Ytie na rameno a nechala se od ní donést až na místo určení.

Motorku jsem urychleně strčila do kapsy, kterou jsem zapnula na zip, abych ji náhodou neztratila. Za tohle by mě už Cassie vážně zabila. "Stačí mi pět minut, víc nepotřebuji," zašeptala jsem směrem k černé kočce, která mi již seděla na rameni. Donesla jsem ji až ke vchodu a, jak nejtišeji jsem dokázala, jsem vyběhla schody. Opatrně jsem ji vzala do ruky a položila na zem. Naposledy jsem si v hlavě zopakovala náš plán. "Za pět minut dole," ujistila jsem nás obě šeptem. Vstala jsem a pomalu se vydala schovat a vyčkat na správou chvíli do úklidového kumbálu. Před dveřmi jsem se ještě zarazila. "Kdyby se cokoliv pokazilo, sejdeme se u mě v bytě," pronesla jsem pro jistotu. Nádech, výdech, a jde se na to. uklidňovala jsem se v duchu a jemně za sebou zavřela dveře kumbálu.

Jakmile Ytia zmínila pět minut, tiše jsem na ni zasyčela, abych ji dala najevo, že odkud mě tu nechá byť o jedinou vteřinu déle, bude se zpovídat mým drápům. Neslyšně jsem vyběhla směrem, kterým byl cítit pach té protivné ženské a než jsem se nadála stála jsem v pootevřených dveřích. Ženská něco psala a každou chvíli sledovala své hodinky. Přikradla jsem se k ní a než si mě stačila všimnout vyskočila jsem jí na stůl a zasyčela jí přímo do obličeje. Ženská zaječela a po úvodním šoku se na mě vrhla. Snadno jsem jí proklouzla mezi prsty a uštědřila navrch ještě pár drápanců. "Tahle havěť se vždycky vrací." Zanadávala. "Ještě že už mi přišel balíček. Než jsem se nadála, vytáhla ze šuplíku malou věc podobnou střelné zbrani a vystřelila na mě několik šipek. Zděšeně jsem s tomu snažila uskočit z cesty, ale v mém boku stejně skončily dvě uspávací šipky. Poslední co jsem si pamatovala bylo, jak nějaký postarší pán vešel do místnosti se sítí v ruce, pak už jsem se nedokázala pohnout a propadla jsem spánku. O pár minut později jsem se zbudila v kufru nějakého auta. Byla jsem v malé přepravce, která odporně smrděla a zvuk motoru i házení nezajištěné přepravky v kufru mi vůbec nepomáhalo zorientovat se. Mezitím co jsem se snažila přečíst cenovku uvnitř přepravky, na které bylo napsáno. "Šťastná dětská ZOO, doufala jsem, že alespoň Ytia ve svém úkolu uspěla.Radši jsem zahnala myšlenky na to jestli je Šťastná dětská ZOO útulek, ZOO, či obchod se zvířaty. Však to brzy zjistím.

Vyčkala jsem dokud jsem nezaslechla jekot. Rychle jsem otevřela dveře a přeběhla přes chodbu. Obratně jsem se vyhnula nějakému chlapovi s přepravkou, kde bylo napsáno Šťastná dětská ZOO, a stihla jsem se vyhnout i mé nadřízené, která pospíchala chodbou za tím chlapem s hlasitými nadávkami. Nenápadně jsem proklouzla do kanceláře a vytáhla z tašky notebook. Nechala jsem ho zapnout a na hodinách zkontrolovala čas. Čtyři minuty. Najela jsem na šéfčin pracovní počítač a dostala jsem se do tajných souborů, které jsem rychle stáhla do svého notebook přes můj černý kabel. Dvě minuty. Rychle jsem najela na internet a přes Dark web se dostala na stránky naší organizace. Ohlásilo mi to, že to chce heslo. Zkusila jsem tam zadat moje bývalé, ale zřejmě už bylo zrušeno. "Tak fajn," prokřupla jsem si prsty na rukou: "Jde se na to." Pomocí několika jednoduchých příkazů jsem prolomila počáteční zabezpečení, následovalo několik složitých a dlouhých příkazů a... "Jsme tam," šeptla jsem si pro sebe. Rychle jsem najela na soubory s několika případy starými sotva tři měsíce, týkající se démonů. Tedy, s největší pravděpodobností. Zadala jsem příkaz ke stažení. Na chodbě se ozvaly kroky. Ohlédla jsem se ke dveřím a kmitla očima k hodinám. Půl minuty. Stahování sotva začalo, kroky se přibližovali a já nikde neslyšela naštvaný hlas. "Něco se muselo pokazit," skousla jsem si ret. Deset vteřin do konce stahování. "Mám to," zajásala jsem tiše, odpojila notebook, zadal příkaz k zahlazení stop a jistá si mými schopnostmi vyskočila z okna.

Auto brzy zastavilo a starší muž otevřel dveře kufru. Vyndal ven mě společně s několika dalšími nebožáky. Rozhlédla jsem se jak mi to jen mříže dovolili a zahlédla velkou budovu s nápisem. Šťastná dětská ZOO-kočičí dům. Chtěla jsem na toho chlapa křičet, že jestli se mnou udělá ještě jediný krok směrem k té budově, bude to jeho poslední, ale to jaksi nešlo, proto se mi z hrdla ven dostávalo jen nesouhlasné vrčení a syčení. Hned bych odsud zmizela jen kdybych dostala možnost, jenže tady všude kolem bylo tolik lidí, tolik dětí až se mi z toho ježily chlupy na zádech. "Kočička!" Začal křičet otravný hlásek malé holčičky, která ukazovala na přepravku. Bylo právě na čase připravit si plán útěku.

Ve vzduchu jsem se přeměnila do své ptačí podoby a jen tak, šťastná z toho, že jsem zase konečně ve zvířecí podobě, jsem si zavřískla. To už jsem ale přistávala na místě, kde jsme se s Cassie domlouvaly. Jenže ona tu nebyla. Rozhlédla jsem se po ulici. Znovu jsem tedy vzlétla a rozletěla se ke svému bytu. Přistála jsem za rohem mezi popelnicemi. Tedy, lépe řečeno jsem přistála v popelnici. Když jsem se pak, již opět ve své lidské podobě, škrábala ven, na hlavě mi zůstala shnilá šlupka od banánu, přesně jako to bývá ve filmech. "Sakra, fuj,” dvěma prsty jsem to sundala a zahodila zpět do kontejneru. Vypotacela jsem se až před dveře baráku. Už teď jsem věděla, ze v bytě nebude. Jak by se tam dostala? Ale přesto jsem se, co nejrychleji dostalo do bytu. “sakra, Cassie, kde jsi?! Co se pokazilo?!” Skoro jsem si rvala vlasy. Zklidnila jsem trochu svoji horkou hlavu a rozhodla se projistotu odvolat několik útulku pro kočky. Asi po půl hodině jsem se odvolala do útulku jménem Šťastná ZOO.

Netrvalo dlouho a ocitla jsem se v bílé místnosti, za těžkými železnými dveřmi. "Umýt, očkovat, zbavit drápů a můžete ji dát k dětem." Při té představě mě přepadla panika. Jakmile mě jeden mladík chytil za kůži za krkem, uštědřila jsem mu pořádný škrábanec. Kluk jen sykl a nesl mě přes místnost. Jestli čekal, že se nechám jen tak hodit do vody, šeredně se spletl. Voda se blížila a já se rozhodla k zoufalému činu. Nikdo jiný kromě kluka už tu nebyl. Proměnila jsem se tedy do své lidské podoby. Rychlým pohybem loktu jsem kluka praštila a ještě než dopadl na zem mu sebrala klíče. Už už jsem se chystalana vyrazit ke dveřím, když v tom jsem si všimla jeho nepřirozeně dlouhých prstů a růžku vykupujícího z pod čepice. Ten kluk byl určitě elin. Zavrhla jsem myšlenku na jeho zabití a vyběhla z místnosti. V duchu jsem se ujišťovala, že jeho přítomnost je jen nepříjemná náhoda.

“Šťastná ZOO, co si budete přát?” Najednou jsem netušila, co říct. “Uhm, dobrý den,” pozdravila jsem do telefonu mužský hlas: “Dneska mi utekla v práci moje kočka. Bylo mi řečeno, ze si ji odvezli do útulku. Možná ze by mohla být u vás.” “Řeknete mi adresu domu, kde byla odchycena, a popis vaši kočky.” Všechno jsem muži důkladně nadiktovala a čekala, co z něj nakonec vypadne. Byla jsem docela překvapena, když prohlásil, že tam Cassie opravdu je a že si už hraje s dětmi. “N-no, dobře. Když to říkáte. Tak já si pro ní dojedu. Za chvilku tam jsem.” S tím jsem mu položila telefon a vyšla z bytu. Venku jsem dobehla autobus a dojela na zastávku u Šťastné ZOO. Musela jsem protocčit očima, že si po sobě pojmenují i zastávku. Došla jsem ke vstupu a zaklepala na paní za sklem. “Dobrý den. Já si jdu vyzvednout svoji kočku,” vysvětlila jsem ji a ona mě po chvilce nepříjemného brblání pustila dovnitř. “Fakt moc dekuju,” Protočila jsem nad ní očima a vešla. Hned na začátku areálu na mě čekal muž, se kterým jsem telefonovala. “Dobrej, vy jste tu pro tu kočku?” Přikývla jsem. Mávla rukou kamsi za sebe: “Tak pojďte se mnou.” Zavedl mě do nějaké budovi a provedl několika chodbami. Zpoza jedněch dveří ale vyrazila osoba, kterou jsem sice hledala ale v úplně jiné podobě. Muž se na ní zamračil: “Co tady děláte, ksakru?! Tady nemáte co pohledávat!”

Ve dveřích jsem se málem srazila s Ytiou a mužem, který ji doprovázel. Rychle jsem si může prohlédla a pohledem zakotvila na jmenovce u které bylo napsáno i ošetrovatel. Pootočila jsem se k němu bokem a ukázala za sebe do chodby. "Chtěla jsem se tu porozhlédnout, než tu zavedu pár změn." Během mluvení jsem si vytvořila na tričku jmenovku v identickém stilu, jen dole jsem měla místo "ošetřovatel" napsáno "vedoucí oddělení." Otočila jsem se celá opět k muži, aby si mohl jmenovku prohlédnout. "Byla jsem jmenována novou vedoucí. Jestli s tím máte problém pošlete prosím stížnost k soudu zemětřesení. Pokud problém není, chci mít za pět minut kafe v pracovně rozuměl jste? O tuhle paní se zatím postarám sama." Řekla jsem muži tak rázně, jakobych to tu snad opravdu vedla."Omlouvám se." Vyhrkl muž. "Oni nám pořád mění vedení." Vlídně jsem se na něj usmála. "Víte co mi furt vrtá hlavou?" Muž se na mě nechápavě podíval. "Co?" Naklonila jsem se k němu. "Kde mám to kafe." Muž nic nenamítal a rychlými kroky se ztratil. Prohlédla jsem si Ytiu a zašklebila se na ni. "Smrdíš žumpou."

Musela jsem se ušklíbnout nad tím, jak onen muž rychle zmizel udělat kafe své nové vedoucí, která ani neexistuje, v podstatě. Uraženě jsem si založila ruce na hrudi a zamračila se na ní až mi na čele i mezi obočím vyskočila vráska. "Nesmrdím žumpou!" Zavrtěla jsem hlavu, jako malé dítě, kterému rodiče odmítli koupit hloupou hračku, kterou si moc přálo. "A navíc," pokračovala jsem dál: "Jsem spadla do popelnice, ne, do žumpy. Musím začít zase cvičit přistání, no." Pokrčila jsem nad tím nakonec ledabyle rameny. "Tak co, vypadneme odsud a podíváme se jestli nám tahle situace aspoň k něčemu byla?" Znovu jsem se zašklebila a několika kroky se vydala směrem ke konci chodby, kde se stáčela do leva. "Ale tu jmenovku si ještě nech," zastavila jsem se: "Mohlo by se to ještě hodit." Znovu jsem se rozešla a snažila se jít stejnou cestou jakou mě vedl onen zaměstnanec. "Mimochodem, jak ses měla na tu chvilku tady ve Šťastné ZOO?" Zeptala jsem se a provokativně se mi blýsklo v očích.

Musela jsem se zasmát při představě jak se Ytia snaží přistát a nakonec skončí v popelnici. "Proč přistáváš, když to neumíš?" Rýpla jsem si do ní stále ještě s úsměvem na rtech. "Jo rychle odsud pryč, tahle ZOO je doslova jak nějaký vyhlazovací tábor." Otřásla jsem se při představě, že bych tu měla strávit víc než dvě minuty. "Doufám, že si cestou sem dávala pozor, protože já skoro nic neviděla." Přiznala jsem a po její posledním kousavém dotazu se na ni zamračila. "Zatímco ty ses někde flákala s počítačem, tak po mě střílely. Chytali mě do sítě a nakonec jsem skončila tady, kde mi chtěli vyoperovat drápy, bodat do mě jehlou a ještě házet do body. Řekla bych, že je toho dost nebo chceš popsat víc jak poslední dvě minuty?" Hned jsem svůj hněv zase utišila, když jsem zašeptala. "Potkala jsem elina a dost možná jsem se před ním proměnila. Nevím jestli je to jeden z těch, kteří tu jsou kvůli mě, ale asi mu došlo, že kočka by ho nepraštila loktem." Pohlédla jsem k zemi. "Musíme odtud rychle vypadnout, já ho totiž jen omráčila. Nedokážu nikoho zabít." Řekla jsem téměř neslyšně. "Nebo možná prostě nechci." Zadíval jsem se jí do očí s očima plnýma naděje. "Snad si našla něco, co nám pomůže."

Odkašlala jsem si a zahnula do leva, krátce na to zase do prava: "Umím to. Nebo tedy spíše uměla jsem to. Dneska jsem se proměnila po hrozně dlouhé době a nějak jsem pozapomínala některé... důležité věci." Odvrátila jsem od ní pohled a pokračovala v chůzi. Zarazila jsem se, když jsem si vyslechla, co všechno má na srdci. "Počkej, mám dvě věci," Zvedla jsem do vzduchu jeden prst: "Za prvé to s tím notebookem bylo docela důležité, ani nevíš, jak moc ti to v tomhle městě může pomoct, snad to tedy pomůže i tobě," odmlčela jsem se abych nabrala do plic dech a znovu zahnula do prava do další chodby. Zvedla jsem další prst a tím naznačila číslo dvě: "Za druhé, jsem si jistá, že to muselo být přímo utrpení.. Ale prozradit se, ksakru?! Víš, jak moc tě to může ohrozit?!" Ztišila jsem svůj hlas a několikrát se zhluboka nadechla. "Poslouchej, musíš si dávat větší pozor. V tomhle městě žijí stvoření, velmi nebezpečná stvoření, která by tě mohla odpravit lusknutím prstů," zastavila jsem se před východem a pohlédla Cassie do očí: "A to nemluvím jen o tvém otci." S tím už jsem prošla ven a rovnou jsme zamířila i okolo paní, se kterou jsem se před tím setkala a která mě nechtěla nejdřív vpustit. Provokativně jsem se na ní zašklebila a až moc hlasitě se s ní rozloučila.

Následovala jsem Ytiu chodbou s pobaveným výrazem ve tváři, jak se snažila vymluvit, ze svého leteckého výkonu. Přišla řeč na notebook a já jen pokrčila rameny. "Až zjistím, co ta věc umí, sama posoudím, jak moc je užitečná." Sice se ke mě chovala, jako k malé holce, ale musela jsem ji dát za pravdu. "Já vím...příště si dám pozor. Ale pochop, jak jsem mohla vědět, že ten kluk je elin?" Snažila jsem se obhájit, nicméně tahle obhajoba byla opravdu špatná. Na chvilku jsem se zamyslela. "Proč tu tedy žiješ, když je to tu nebezpečné?" Zeptala jsem se jí a na odpověď jsem byla opravdu zvědavá. Pohled, kterým mě provrtávala, jsem ji tvrdě oplácela, dokud nezmínila mého otce. Začínala jsem stále více pochybovat o tom, že ho chci najít. "Jestli je dostatečně silný, třeba mě vážně dokáže od těch co mi jdou po krku udržet dál." Zapřemýšlela se nahlas, abych sama sebe ujistila. "Ale měla bys přestat přehánět." Šťouchla jsem do ní ramenem. "Nikdo tě nezabije lusknutím prstu." Zasmála jsem se nuceně a došla společně s ní k bráně. Paní z vrátnice se podezřívavě podívala na mě i na Ytiu. Raděni jsem mlčela a rychlým krokem prošla branou ven. Ještě že se mě na nic nezeptala. "Takže kam míříme teď? K tobě domů?" Zeptala jsem se, když už byla ZOO za námi. Sice jsem stále v zádech cítila pohled paní z vrátnice, ale naštěstí už jsme byly dost daleko.

"Právě, že nemohla," potvrdila jsem její chabý pokus o výmluvu: "Právě proto by sis měla dávat o to větší pozor." Povzdechla jsem si nad její otázkou. Vlastně spíše nad vzpomínkou, která se mi vydrala v paměti. "Bráško?" Zatahala jsem vysokého chlapce, spíše již muže, za rukáv jeho košile. "Copak, Ytio?" Sklonil se ke mně. Kousek od nás postávala Allodie. Sice už jsem nebyla nejmenší, ale můj bratr se tak ke mně stále choval. Jako k jeho malé princezně. Pootevřela jsem ústa, ovšem ještě hodnou chvíli z nich nevyšla hláska. Nakonec jsem zmučeně sklopila hlavu k zemi: "Mám strach." "A čeho se bojíš?" Optal se. "Bojím se zlých stvoření, která ubližují ostatním. Co když na mě budou čekat někde ve tmě?" Rozesmál se, upřímně, a láskyplně mě pohladil po zrzavých vlasech: "Nemusíš se bát, Ytio. Jednou, až povyrosteš, se budou oni bát tebe a do té doby tě s Allodie ochráníme, slibuju." To už se k nám přiblížila i Allodie a pousmála se. Někdo, kdo jí neznal, by ten úsměv snadno přehlédl, ale já ho viděla. "Nedovol, aby tě strach z prohry, vyřadil ze hry. Znovu jsem odvrátila od Cassie pohled. Chtělo se mi křičet, že to dělám jen proto abych je dostala do kolen, abych je zničila, jenže to by nebyla až tak úplně pravda. Navíc bych toho řekla na můj vkus až příliš. Narovnala jsem se ještě víc v zádech a pohled zakotvila před sebe: "Protože to někomu dlužím." Šeptla jsem skoro neslyšně. Zavrtěla jsem hlavou a chytila se její další otázky: "Ne, u mě v bytě by to bylo.. No, řekněme, že by nás tam docela lehce našli. Takže tam pouze vyzvedneme notebook a půjdeme jinam."

Rozhodla jsem se, že ji nebudu vytrhávat ze vzpomínek a místo toho jsem jen mlčky kráčela vedle ní. Když konečně přišla k sobě a vysvětlila co a jak, přikývla jsem a nadhodila. "Doufám, že dorazíme brzy. Nemůžu se dočkat až přijdu na to, jak funguje tahle motorka." Schovávala jsem se za maskou chladného klidu. Pravda ale byla, že bych nejspíš bez Ytii nepřežila ani ten první den. V hlavě e mi objevila myšlena, která navrhovala, abych jí řekla pravdu, jenže takový luxus, jako je důvěra jsem si dlouho dovolit nemohla a momentálně jsem své štěstí nechtěla pokoušet. Klidným krokem jsem tedy mlčky následovala Ytii. V tom se mi málem zastavilo srdce. Ten Elin, kterého jsem praštila v ZOO seděl vedle na lavičce a předstíral, že čte noviny. "Máme drobný problém." Zamumlala jsem. "Přísahám, že neměl jak se sem dostat před námi. To je můj kamarád ze ZOO."