Cassie+Ytia

Trhla jsem hlavou a prohlédla si chlapce na lavičce, který nejspíš jen předstíral, že čte noviny. Zastavila jsem se a prohlédla jsem si úvodní stránku novin, která k nám byla natočená. V horním rohu bylo datum, které o novinách prozradilo, že jsou téměř měsíc staré. "Jsi si jistá?" Optala jsem se nedůvěřivě. "Protože jestli ano, tak to není jen malý problém," otočila jsem se k ní a zářivě se usmála. "Jak jsi na tom s flirtováním? No tak," spěšně jsem otočila směrem k chlapci a popostrčila jsem jí k němu: "Změň si trochu podobu, běž tam, využij svůj šarm a zjisti, co tu dělá." Naklonila jsem se ještě k jejímu uchu: "A nenech se odhalit." Znovu jsem se zářivě pousmála a šťouchla ji loktem. V kapse jsem mezi tím stiskla jednu ze svých nejmenších dýk. Možná, že budeme muset bojovat, ale zatím nemohu dělat ukvapené závěry. Třeba je to jen někdo jemu dost podobný.

Začala jsem panikařit. "Co-co-cože?!"Nechápala jsem co to má znamenat. Chtěla jsem začít ječet, že se k němu nepřiblížím, jenže to už mě tam dostrčila Ytia. Rychle jsem si na obličeji pozměnila některé rysy. Teď už nebyl tak ostře řezaný. Probudila jsem svoje hadí instinkty a nasadila naprosto dokonalý i když možná trošku moc sebevědomý výraz. "Zdravím." začala jsem, elin mě ale přerušil. "Vždycky rád vidím tvoji tvář." Srdce se mi zastavilo. Najednou se mi začal zdát určitým způsobem povědomí. "I když vlastně není tvoje že?" Byla to pouze řečnická otázka a já věděla, že mám problém. S naprosto šokovaným výrazem jsem se obrátila na Ytiu. "Je jich tu víc." Naznačila jsem ústy a svoji pozornost opět směřovala na elina. Než jsem se stačila otočit ucítila jsem v břiše palčivou bolest. Elin se nějakým způsobem dostal až ke mě a já už jen sledovala jak mi z břicha čouhá rukojeť dlouhého loveckého nože. Oči se mi změnily do mé pravé podoby a já těma zlatýma vyvalenýma bulvama sledovala tvář nyní již známého elina. Čas jakoby se zpomalil, když zašeptal. "Já to všechno vím."

Když Elin zaútočil bez váhání jsem se rozběhla ke Cassie, které nyní již z břicha trčel nůž. Rychlím pohybem jsem vytáhla malou dýku z kapsy a v druhé se mi objevila dýka o něco větší. "Do hajzlu," zanadávala jsem si pro sebe tiše, když jsem se pokusila chlapce praštit rukojetí do spánku. Bohužel na první pokus bezúspěšně. Ale aspoň svojí pozornost na chviličku zaměřil na mě. Jenže to už se za mnou objevil další. Jen tak tak jsem se vyhnula jeho noži a praštila ho loktem do zad. Krátce na to už mu moje dýka projela ramenem. Otočila jsem se zpět ke Cassie a tomu Elinovi. "Nech ji být," zavrčela jsem výhružně a ucítila, jak se ve mně probouzí moje zvířecí stránka. Prudkým a zároveň hbitým pohybem moje ruka vystřelila směrem k jeho hlavě. Uštědřila jsem mu pouze ránu pěstí a docílila toho, že dvě kroky vzad odstoupil od Cassie. V záblesku světla jsem se proměnila v lišku a zakousla se mu do nohy. Zařval a sehnul se, aby mě mohl odtrhnout od jeho nohy. Uskočila jsem a najednou ze mě bylo káně. Zavřískla jsem a prudce se vznesla, krátce na to jsem mu zaútočila na hlavu. Jenže jsem nepočítala s tím, že by tu mohl být další. Kdo by taky na takovou akci chodil pouze ve dvou, že? K zemi mě dostala čísi dýka, která mi probodla křídlo. Slétla jsem k zemi a v záblesku světla se opět přeměnila do své lidské podoby. Na ruce jsem měla hlubokou ránu, která mi až příliš krvácela. Přesto jsem se pokusila postavit na vratké nohy. "Co udělala tak hrozného, že ji právě lovíte jako zvěř?" Dostala jsem skrz zuby a prohlédla si další tři eliny. Dva ošetřovali toho jednoho, kterého jsem zranila, a jeden stál kousek ode mě a mířil na mě nožem.

Stála jsem jako uhranutá a sledovala jak po rukojeti stéká má nepřirozeně tmavá krev. Nemohla jsem od toho odtrhnout oči. Z transu mě vytrhl pohled na zraněnou Ytiu. Věděla jsem, že bych se od toho měla držet dál, jenže něco ve mě se pohnulo při pohledu na všechnu tu krev. Zorničky se mi zažily do úzkých šterbin a na rukou mi krom peticentimetrových zlatých drápů napuštěných jedem objevily ještě dlouhé ostny, podobné těm, jaké mají kudlanky. "Nech ji být." Zasyčela jsem na ně skrz špičaté zuby a vyřítila se proti jednomu z nich. Díky svým instinktům a obrovské rychlosti jsem se vyhla výpadu jednoho z nich, bodci na ruce mu rozpárala břicho a nakonec mu vrazila nůž ze své hrudi přímo do krku. Bylo to tak fascinující a přirozené, skoro jako tanec. Úplně jsem se stratila v realitě aa vnímala jen to jak jejich životy pod mýma rukama vyhasínají. Ani jsem si nevšimla, že se mi zranění na břiše zcela zahojilo a dorostla na jeho místě nová tkáň. Do zad se mi zabodla další zbraň, ale nával adrenalinu mi nedovoloval zastavit se. Elin, který na Ytiu mířil dýkou k ní promluvil. "Jen se na to podívej." Řekl klidně. "Tohle není elin, jen se na ni podívej. Je to hříčka přírody, která nikdy nemela existovat. Musíme se jí zbavit teď a tady. Pomož nám s tím." Poprosil a podával Ytie dýku. "Ještě si můžeš vybrat na čí straně stojíš. Pomoz nám a já ti povím vše co chceš vědět." U elinovi hlavy cvakl zvuk nabíjející se pistolo, když jsem mu ji přiložila ke spánku. "Tvá kamarádka chce jen odpovědi, které si zaslouží. Zmáčkni tu spoušť a nedokážeš jí, že mám pravdu." Stále ještě naprosto šílená z boje jsem elinovi z příma hleděla do očí. Chtěla jsem ho mrtvého teď a tady. Žádné zbytečné řeči kolem. Proto jsem zmáčkla kohoutek. Pistole mi v ruce šťekla a elin padl k zemi mrtev. Ostatní utekli nebo zemřeli poslední kdo zbyl jsem byla já a Ytia.

Překvapeně a tak trochu vyděšeně jsem sledovala, jak Elinovo tělo padá k zemi. Zvedla jsem pohled ke Cassie a sledovala tu část démona, jež se v ni při boji probudila, tu její část, která jistě tolik toužila po krvi, tu část, která byla tolik podobná jejímu otci. Chvíli jsem na ní hleděla s pootevřenou pusou a překvapením vykulenýma očima, než jsem jemně zatřásla hlavou a odvrátila pohled. "Nevím, jestli držíš slovo a jednou mi řekneš, co se doopravdy stalo a proč jsi tady a teď, ale jisté je, že se to jednou dozvím. Oni nebyli první, mám pravdu, viď? Nebyli první, co si pro tebe přišli, a jsem si jistá, že nebudou ani poslední," v duchu jsem si opakovala slova, která jsem jí právě chtěla říct. Vlastně ani nevím, proč se k ní chovám takhle po tom, co všechno jsem nyní viděla. Ale připomínala mi osobu, na které mi kdysi záleželo, osobu, na kterou myslím vždy, když pohlédnu na jejího otce, osobu, která jim byla tolik podobná. Cítila jsem, jak se mi či plní slzami, ale okamžitě jsem je zahnala. Chtěla jsem být silná, nebo aspoň ještě malou chvilku. "I kdyby mi to nabídli stokrát, i kdyby mi stokrát dokázali, že oni mají pravdu, že si zasloužíš zemřít, i kdyby m stokrát nabízeli výběr jejich strany," nadechla jsem se k dalším slovům a probodla opět Cassie rozhodným pohledem: "Neudělám to. Nepostavím se proti tobě, dokud se mě nepokusíš zabít." Několik dlouhých minut ze mě nevyšla ani hláska, než jsem se sehla k mrtvým tělům a posbírala své dýky. "Až najdeme tvého otce, zůstaneš s ním a už se nikdy nepotkáme," konstatovala jsem to jako jasný fakt, ale tak trochu to byl můj malý příslib. Nechala jsem si z hluboké rány téct proudem krev a udělala několik vratkých kroků pryč od těl. "Měly bychom rychle zmizet, než je tu někdo najde."

Teď už jsem dokonale vnímala vše kolem a byla jsem naprosto zoufalá. Celá upatlaná od vlastní či cizí krve. Zlaté oči vyvalené zděšením, když mi pořádně došlo, co jsem provedla. "Dlužím ti vysvětlení...ale někde, kde to bude bezpečnější." Vypravyla jsem ze sebe když jsem konečně popadla dech. Celé mé tělo bylo napnuté k prasknutí a šíleně bolelo, ale to mě rozhodně netrápilo. Nechápala jsem Ytiu. Proč na mě byla tak hodná? Jak je možné, že se mi rozhodla dále pomáhat? Možná i ušetřit můj život? Ořela jsem si slzu z obličeje a řekla Ytie. "Pokud tě někdy napadnu, pak tě prosím aby ses mě zbavila jakýmikoli prostředky." Zvedla jsem špinavé ruce a vysvětlila. "Já tohle prostě být nechci." Bezeslova jsem sledovala, jak si Ytia bere své zbraně. Popravdě byl to otřesný pohled, ale její další slova byla horší, zasáhla mě ani nevím proč. Místo odpovědi jsem jen semknula rty do úzké přimky a přikývla. Následovala jsem Ytiu a byla tak zabraná do vlastních myšlenek, že mi trvalo několik sekund, než jsem si uvědomila, jak kulhá. Rychlým krokem jsem ji došla, mávla ve vzduchu rukou a vytvořila obvaz. Trochu nejistě jsem ho Ytie prodala. "Tohle by ti alespoň prozatím mohlo trochu pomoct." Nevěděla jsem, kam má namířeno, ale v tomhle stavu moc daleko ani jedna nemůžeme. Rána v mém břiše už byla sice téměř zahojena, ale ta krev všude zaručeně něčí pozornost přitáhne. Rychle jsem si tedy vytvořila nové a natáhla ruku k Ytie, abych udělala to samé i s jejím. "Můžu?"

Nepatrně jsem sebou cukla, když ke mně Cassie natáhla ruku. Ani jsem se na ní nepodívala a hleděla dál jen před sebe. Odmítla jsem i její obvaz a promluvila klidným chladným hlasem: "Nechci to teď slyšet. Za prvé, na to není čas, a za druhé, potřebuji nejdříve strávit setkání s těmi Eliny," pak jsem na ní pootočila hlavu a pousmála se, hořce, bez sebemenšího náznaku veselí: "Zavedu tě na chvilku za jednou mojí známou. Trochu se tam dám do pořádku a můžeme pokračovat v hledání tvého otce." Za nedlouho jsem zastavila před malým krámkem. Křiklavě růžová fasáda bila do očí. Nad tmavě fialovými dveřmi poblikával svítiví nápis Velká Matylda. Zhnuseně jsem nakrčila nos nad vitrínou krámku, kde na tenkých provázcích vyseli ptačí lebky, králičí packy, nebo dokonce zvířecí žaludek. Otřásla jsem se odporem: "Na nic ve vnitř nesahej." Sebevědomě jsem vešla do vnitř, zvoneček nade dveřmi hlasitě zaskřípal, a zamračila jsem se na zavalitou ženu za pultem. Přeslazeně se na mě usmála: "Agentka Ytia," přátelsky roztáhla ruce, naznačujíc velkorysé gesto: "S čím ti mohu pomoci?" Rozhlédla jsem po jejím obchůdku, než jsem do ní zabodla nebezpečně se lesknoucí oči: "Už nejsem agentka," zavrčela jsem přes zaťaté čelisti: "Každopádně teď ti aspoň mohu více ublížit, kdybys náhodou zapomněla, jak se chovat-" "To nebude potřeba, Ytio," nervózně se zasmála. Přikývla jsem a opět pokračovala: "Potřebujeme se umýt, převléknout a ošetřit." Mávla rukou k závěsu za svými zády: "Víš přeci kudy, ne?" Opět jsem přikývla a naznačila Cassie, aby mě následovala. "A proč jsi tu vlastně tentokrát, jestli se mohu ptát?" Ozvala se zvědavě Matylda. Otočila jsem se na ní a usmála se. Bez emocí, jen jsem nasadila falešný úsměv, který musel každý poznat i na dálku: "Jistě, že se ptát nemůžeš." Odhrnula jsem závěs a zašeptala směrem ke Cassie: "Poslední dveře napravo, n konci chodby, pak jsou to čtvrté dveře z leva. Počkej tam na mě."

Naslouchala jsem jí s prázdným výrazem ve tváři, který nasadím pokaždé, pokud nechci, aby někdo rozpoznal jakékoli mé emoce. Její chování se mě pochopitelně dotklo, ale na druhou stranu bylo pochopitelné. Ačkoli vidět takhle zhusenou Ytiu, která se jindy smála, mě vyvádělo z míry. Beze slova jsem jí následovala k odpornému obchůdku. "To je docela humus že?" Neodpustila jsem si kousavou poznámku. Ani za mák se mi nechtělo následovat ji do té nevkusné stavby, bohužel nebyla jiná možnost. "Co je zase tohle za šerednou obludu, skřetí mutant?" Vyslovila jsem nahlas svůj první dojem. Když jsem si to uvědomila zakryla jsem si ústa rukou. "Eh...chci říct dobrý den." Opravila jsem se rychle, ale příšerný první dojem asi nezachránila. S hlavou skloněnou, jsem zamířila do pokoje, který mi Ytia ukázala. Po otevření dveří jsem musela ohrnout nos. V životě bych neřekla, že někde může být tolik růžové. Navíc stěny byly nechutně oprýskané a plíseň na stropě se rozpínala, jakoby mě chtěla sežrat. "Dokonalej konec, dokonalýho dne." Zahučela jsem pro sebe, zabouchla dveře a posadila se na zem. V ruce se mi objevil kousíček dřeva a malý nožík. Začala jsem vyřezávat, žádná kouzla, jen starý dobrý nůž a kus dřeva. Jedna postavička za jeden promarněný život, který jsem dnes vzala.

Pustila jsem závěs a vrátila se k Matyldě. "Potřebovala bych ještě něco," zamumlala jsem nezaujatě a rozhlížela se dál po jejím úděsném obchůdku. Je to tu příšerné. Souhlasila jsem v duchu s Cassie a smála se nad její poznámkou o naší hostitelce. Matylda nebyla příliš inteligentní, ale byla dost chytrá na to, aby věděla, kdy má mlčet. Třeba jako teď. Popravdě bych jí nikdy neublížila, protože jako malé mi pomáhala s některými věcmi, místo mé zesnulé matky. "Hledám jednu specifickou zbraň," zabodla jsem pohled do jejího pultu a nahmatal ze spodu hrany miniaturní páčku. Bez meškání jsem s ní pohnula a odstoupila jsem o krok zpět. Skrytý šuplík se s tichým cvaknutím vysunul a odhalil mi tak několik vrhacích dýk. Po takových dříve toužívali i opravdoví mistři. Jednu z nich jsem vytáhla téměř s posvátnou úctou. Vydechla jsem zadržovaný vzduch a palcem přejela po jemných zlatých rytinách na černé rukojeti. Přes lesklou čepel se táhla rýha, kterou tam před lety zanechal při souboji jiný nůž, či dýka. "Ty ti ale nemohu prodat," hlesla žena. Schovala jsem si dýku schovala za pas a posbírala další tři, takže jsem vlastnila celý set. Otočila jsem se na Matyldu v jejíž buclaté tváři se mísil strach a zoufalství: "Pravda, proto si je prostě vezmu." "Jenže...můj zákazník...zabije mě," odporovala. "Nezabije," z rukávu jsem vytáhla své tři dýky, stále špinavé od krve Elinů: "Dáš mu totiž tyhle. Jsou mnohem lepší, než tyto. Ovšem nejsou pro mě tak," zaváhala a v očích se jí cosi zalesklo: "Posvátné." Pak jsem se prudce otočila a nechala tam stát samotnou Matyldu. Vešla jsem do pokoje, kde na mě čekala Cassie. Seděla na zemi a vyřezávala jakousi sošku. Měla jsem chuť se jí zeptat, co to dělá, ale raději jsem svou otázku polkla. A otevřela velkou dřevěnou skříň. Vytáhla jsem čisté oblečení a obvazy, které jsem zde měla vždy připravené. Rány mě stále bolely, každopádně z většiny z nich se již neřinul čůrek krve. Přešla jsem místnost a postavila se ke komodě, na které byla mísa se studenou vodou. Bylo mi z tohohle pokoje zle. Nenávidím růžovou. Zasyčela jsem v hlavě. Sundala jsem si triko, sice mi nebylo příjemné, že mě mohla vidět Cassie, každopádně se nedalo nic jiného dělat. Smyla jsem ze sebe krev a s potlačovanými výkřiky bolesti si omyla i rány. Nakonec jsem si ty nejhorší rány obvázala a navlékla se do čistého oblečení. "Chceš si na chvíli odpočinout, nebo můžeme pokračovat v cestě?"

Na chvilku jsem odložila rozpracovanou sošku orla a zkontrolovala své zranění na břiše. Nikde nebyly ani známky po bodné ráně, kterou jsem před chvilkou utrpěla. S hořkým úsměvem na tváři jsem přejela po nepoškozené kůži. Dávno jsem dokázala léčit vlastní tkáň, napravovat ji i doplňovat, ale rozhodně jsem se s tím nikde nechlubila. Byl to více méně podvědomí reflex a já věděla jak cenná informace to je. Vrátila jsem se k vyřezávání a přemýšlela, jestli je vůbec fyzicky možné, abych zemřela násilnou smrtí. Ytia vešla do dveří a já ji sotva postřehla. Než se omyla stačila jsem ještě vyřezat sošku medvěda a docela solidní pokus o páva. Na její otázku jsem odpověděla velice stroze. "Pokračujeme..." Ne že bych nebyla unavená, pokaždé, když mě potkalo něco podobného, jako dnes, ušla jsem sotva pár metrů a odpadla vyčerpáním do nejbližšího příkopu. Dnes jsem ale věděla, že oči stejně nebudu moct zamhouřit, pokud nebudu chtít být zbuzena dost hnusnou noční můrou. Postavila jsem všechny hotové sošky vedle sebe na zem a pohlédla Ytie do očí. "Jestli máš v tom notebooku něco užitečného, navrhuji abychom to prošli hned." Na chvíli jsem se odmlčela, než jsem váhavě dodala. "A jestli máš nějakou otázku, tak se raději taky zeptej hned." Osobně si myslím, že tohle nechutné místo není příliš bezpečné na vedení vážných rozhovorů, na druhou stranu asi lepší než ulice. "Navíc tu nechci být ani o minutu déle než budeme muset... Když jsme u toho...kde ze to právě jsme?" Vzpomněla jsem si na odporné kosti i nádoby v obchodě, pohlédla na nechutné olezlé zdi a po zádech mi přejel mráz.

Oplatila jsem Cassie její pohled: "Mám spoustu otázek, ale jen na jednu chci znát odpověď." Odmlčela jsem se. Měla bych pokračovat, nebo raději mlčet? Uvažovala jsem v duchu. "Každopádně," začala jsem pomalu s rozvahou: "Nejdříve k tomu notebooku. Vlastně je nám momentálně k ničemu." Zvedla jsem svou tašku do vzduchu a vystavila tak na obdiv kudlu, která v ní zůstala zapíchnutá. Zasloužili si svým způsobem to, co se jim stalo. Už jenom kvůli mému notebooku. Zašklebila jsem se nad tím v duchu. "Můžeme ale navštívit několik málo lidí, kteří byli údajně svědkem útoku démona. Jeden z případů vypadá dokonce na tvého otce, navíc je ze včerejška, takže by nemuselo být těžké ho najít." Hodila jsem tašku s Pú do rohu pokoje a nechala ji tam ležet. Přešla jsem přes pokoj až ke dveřím. Pootevřela jsem je, ale ihned jsem je zase rychle zabouchla. Jak je možné, že nás našli tak rychle? Ptala jsem se sama sebe, když jsem se rozhlížela po pokoji. Odsunula jsem těžkou komodu až ke dveřím. "Právě jsme v obchodě Velké Matyldy, kde se zázraky stávají skutečností," namáhavě jsem vydechla: "Či v obchodě s těmi nejlepšími zbraněmi v tomhle městě." Pokrčila jsem rameny a usmála se: "A taky jsme v pasti, nejspíš." Mávla jsem rukou ke skříni: "Tou se dostaneme do vedlejšího pokoje, je tam okno, ze kterého se dostaneme na ulici." Prolezla jsem tajnými dveřmi a než jsem vylezla z okna zabodla jsem pohled do Cassie: "Takže co se tedy stalo v té vaší vesnici?"

Potlačila jsem úsměv, který se mi vloudil na tvář, když jsem viděla její tašku. Pff...a ona se bála, že jí ho rozbiju. Alespoň by to bylo k užitku. Donutila jsem se zakrýt zklamání ve svém hlase, když jsem jen dodala. "Takže...už zase zabijí...asi bych neměla být překvapená." Na chvíli jsem se odmlčela. "Fajn, poptáme se." Zabodla jsem do Ytii podezřívavý pohled, jakmile prudce zabouchla dveře. "Kdo nás sleduje tentokrát?" Zeptala jsem se suše a pomohla Ytie se skříní. "Taky je to obchod s nejhnusnější barvou ve městě." Neodpustila jsem si kousavou poznámku a předstírala, že mě zmínka o zbraních nezaujala. Rychle jsem ji následovala, tedy dokud nezastavila. "Ono by to nepočkalo, než se dostaneme ven?" Zahučela jsem podrážděně, ale uvědomila si, že tady je to možná lepší. "Takže ve zkratce." Zhluboka jsem se nadechla. "Řekněme že se mě odjakživa báli, můj opravdový vzhled není tak docela tipický a všem připomínal, že moje krásná a matka, měla podivnou známost. Krom toho když se konal tradiční obřad, bylo mi předpovězeno pár, ne zrovna pěkných věcí. Jak už jsem ti asi řekla, hned jak jsem se naučila přeměňovat, zmizela jsem z vesnice, protože ostatní elini, byly z mé přítomnosti značně neklidní. Dlouho jsem ale v chrámu nevydržela, po několika letech se mi stala první nehoda. Chtěla jsem se stát zdravotní sestřičkou, jenže na první hodině, když jsem viděla krev, ošklivě jsem poranila několik spolužáků. Pochopitelně jsem se v chrámu už nemohla, ani nechtěla ukázat. Nevěděla jsem proč se mi to děje ale potřebovala znát odpovědi. Vrátila jsem se tedy do své vesnice a lidé, kteří stále věřili proroctví si mysleli, že jsem je snad přišla všechny pozabíjet nebo co. Většina bytostí se bojí toho, čemu nerozumí a z toho se pak stávají tyhle nehody. Mou matku vzali jako rukojmí a chtěli abych okamžitě odešla. Jenže má matka se mu pokusila vyškubnout a to ji stálo život. Nejspíš ji ani nechtěl ublížit, šlo o nešťastnou náhodu. V tu chvíli mi to ale bylo jedno a vzala jsem životy všech, kdo byli na blízku. Tak jsem naplnila proroctví, že budu zhoubou naší vesnice. Moje matka mi toho ten den moc nestačila říct než zemřela ale předala mi tohle." Z kapsy jsem vytáhla drobný přívěšek. Byl to obyčejný stříbrný ocelový řetízek a něm, modrý kámen s vyrytými runami. Ten kámen hrál snad všemi odstíny modré, ale kus z něj chyběl, byl odštípnutý. "Patřilo to otci, mělo ho to skrýt před někým, nebo něčím, čemu se bál postavit.ale rozbil se. Když se rozbil dostal strach, protože věděl, že ho to najde a odešel, aby to nepřilákal k naším dveřím. Ten zbytek nechal matce, jako příslib toho, že se vrátí. No a já doufám, že mi díky tomu uvěří. Hledám ho už šest let, ale zatím marně. Bez svých odpovědí se ale nehodlám vzdát. Jo a ti elini co přežili nebo se o celé události dozvěděli jen z doslechu, mě tak trochu loví, aby předešli další části proroctví." Skončila jsem své vypravování. Prostrčila jsem Ytiu oknem a prolezla za ní, nehodlala jsem tu stát už ani vteřinu.

Pozorně jsem poslouchala Cassie, jak mi vypráví její příběh. Odvrátila jsem od ní pohled a zamrkala abych odehnala všechnu lítost. Teď není čas na litování Cassie. Upozornila jsem se v duchu a nechala se prostrčit oknem ven. "Popravdě nevím, jestli ho vůbec najdeme," přiznala jsem a nedokázala se podívat do jejích očí: "Záleží z velké části i na něm. Když nebude chtít, nejspíš ho nenajdeme." Ušklíbla jsem se: "Teď bychom si ale měli pospíšit. Nerada bych okusila, jaké nové zbraně mají agenti organizace." Nasadila jsem spokojený výraz s téměř dokonalým úsměvem: "Každopádně, pokud nám nepomůže ten vyslýchaný, tak to pro dnešek můžeme zabalit a jít si odpočinout." Napnula jsem ruce před sebe a protáhla si rozbolavělá záda. Dnešek bude ještě dlouhý. V paměti jsem pátrala po přesné adrese.

Její slova mi tak úplně nezvedla náladu na druhou stranu ten fakt, že tu stále ještě, odhodlaná pomoct mi, mě neustále překvapoval. Najednou mě něco napadlo. "A co kdybychom se ho pokusili donutit, aby se chtěl nechat najít?" Roztáhla jsem ústa do nebezpečného úsměvu a mrkla na Ytiu. Zajdeme za tím chlápkem a pak něco zkusíme vymyslet. "Rychle jsem pospíchala za Ytiou. Rozhodně jsem se nechtěla účastnit dalšího boje. "Moment." Zarazila jsem se. "Proč po tobě vlastně takhle jdou? Tys něco udělala nebo vzala?" Byla jsem tak zaslepená vlastními problémy, že jsem se úplně zapomněla zeptat a teď jsem si připadala jako totální idiot.

Zamrkala jsem nad jejím nápadem. Nebo aby chtěl najít nás. "To není špatný nápad," zastavila jsem se, již dost daleko od Matyldina obchodu. Proč obtížně vyslýchat otřeseného člověka, když ho můžeme nalákat k nám. "Možná by bylo ještě lepší aby nás našel sám," zářivě jsem se usmála na Cassie. "Ehm," odkašlala jsem si: "No, hlavně jsem dala jaksi taksi něco jako výpověď." Pokrčila jsem rameny. Zamyslela jsem se a trvalo mi jen chvilku, než mě napadlo, jak se pokusit vylákat Zaretha. "Říkala jsi, že ho to mělo skrývat," zamumlala jsem téměř šeptem: "Možná by to chtěl zpátky? Co zkusit rozhlásit po městě, že to máme? Možná si nás najde on sám, ještě dřív, než stihneme pohnout prstem." Navrhla jsem bez váhání. Jenže jak znám Zaretha, tak to nebude tak jednoduché.

Spokojeně jsem pokývala hlavou, ale úsměv mi brzy ztvrdl na rtech. "Pokud je to ale nefunkční, není důvod proč by o chtěl, leda bychom to dali do pořádku. Což tak úplně nevím jak." Na chvíli jsem se zamyslela snažila si vzpomenout na doby, kdy mi matka vysvětlovala jak funguje. Obrátila jsem se na Ytiu a zkoumavě si ji prohlédla. "Dokáže tě podle něčeho najít? Chci říct, pokud tě už někdy vyhledal a bylo to například pomocí magie, jistě to dokáže znovu. Nejspíš ho nedokážeme najít právě proto, že ví přesně kde jsme. Kdyby se nám ale podařilo zmizet z jeho radaru, třeba by byl zvědavý a chtěl by zjistit, jak se to stalo." Trochu jsem se ošila. "Jako neznám ho ale...já bych zvědavá byla. Každopádně nejspíš musíme jako první opravit tu věcičku." Rozhodně jsem se podívala Ytie do očí. "Takže zítra vyrazíme do naší vesnice, nebo toho, co z ní zbylo, protože někde tam by se měl válet tenhle úlomek" Ukázala jsem na odštípnutý kousek modrého kamene.

Oplácela jsem pohled Cassie a uvažovala nad její připomínkou: "Najde mě podle," zarazila jsem se a sklopila pohled k zemi. Podle mé krve. Zopakovala jsem to i polohlasem pro Cassie: "Podle mé krve." Promnula jsem si kořen nosu a zavřela na několik dlouhých vteřin oči. "Takže, když se vydáme do té vesnice mohlo by to být dost daleko na to, abych se ztratila z toho jeho "radaru"," naznačila jsem uvozovky a zamračila se: "Tím pádem by ho to mohlo přilákat. Máš docela dobré nápady." Někdy. Doplnila jsem se v duchu. "Tím pádem bychom si teď měly na chvíli odpočinout, než se vydáme na cestu. Ještě mi řekni, jak dlouho to trvá do vaší vesnice?" Ušklíbla jsem se nad myšlenkou, že by nám to mohlo možná i vyjít.

Opět jsem si ji přeměřila zkoumavým pohledem. "Podle tvé krve?" Nebyla jsem si jistá, jak se podle tohohle dá někdo najít, ale očividně s tím už měla zkušenosti. "Já mám třeba prokletou krev, alespoň takhle tomu říkali naši starší. Kohokoli jiného by to mělo zabít, ale já se s tím už narodila. Nejspíš další skvělá věc, kterou jsem podědila z tatínkovi strany." Zasmála jsem se hořce. Tyhle myšlenky jsem nechala plavat, konec konců moje divná krev mě nikdy v ničem neomezovala a ani jsem nevěděla, jestli se to dá nějak využít. Začala jsem pochodovat na malém úseku, jak jsem se snažila přemýšlet nad tím, co řekla Ytia. "Pokud odejdeme, bude mu jasné žes doslova odešla a jediné, co by ho mohlo zajímat je kam se stěhuješ. Když se nám ale podaří opravit ten kámen a zmizíš přímo před jeho očima ve středu města, bude mu jasné, že to není jen tak a zbudí to jeho zájem...tedy možná." Připustila jsem nakonec ačkoli se mi celý náš plán začínal zamlouvat. Pochopitelně mě vyhlídka, spáleniště, které zbylo po mé vesnici nelákala, muselo se tam jít. "No...pár dní...nebo spíš dost dní...tedy alespoň pěšky." Dokážeš se přeměnit v něco rychlého?" Zeptala jsem se jí nadšeně.

Mírně jsem na Cassie vykulila oči a plácla se dlaní do čela: "Že mě to nenapadlo dřív. Tím pádem tě může najít, stejně jako mě, podle tvé krve!" Opět jsem sklouzla pohledem k zemi a zamračila se až se mi mezi obočím vytvořila vráska: "Dobře, ale jak by šlo zmizet uprostřed města?" Zvedla jsem pohled zpět ke Cassie a probodla ji očima: "Prostě puf!" Naznačila jsem rukama ve vzduchu něco, co mělo připomínat nějaké kouzlo, a luskla prsty. Pousmála jsem se: "Nevím, jestli je to dostatečně rychlé, každopádně se umím přeměnit v koně. Jak dlouho odhaduješ, že by nám mohla zabrat oprava tady tohohle," kývla jsem hlavou směrem ke kameni.

Nechápavě jsem na ni civěla. "Co že mě? Jak?" Tomuhle jsem úplně nerozuměla, proto jsem se raději soustředila na vysvětlování. "Seženeme i tu druhou část, zjistíme jak to opravit, ale aktivujeme to až tady ve městě." Zazubila sem se ni a napodobila její gesto při čemž jsem si propůjčila ihlas. "No a pak prostě Puf! Zmizíme." Už vlastním hlasem jsem dodala. "T je právě ten problém. Já vůbec netuším, jak to opravit, natož jak dlouho to bude trvat." Tenhle fakt byl docela důležitý a já nikdy nebyla žádný velký expert na magii jako takovou, nebo na různé magické předměty. Vždy jsem si vystačila se svým přeměňováním. Fascinovala mě spíš věda a jak funguje svět. Nadšeně jsem přikývla na její návrh s koněm. "To by šlo a když se nás nikdo nebude snažit chytit, mělo by vše proběhnout hladce."

Mávla jsem nad tím rukou: "Tvůj otec ti to jednou milerád vysvětlí." Promnula jsem si bradu a zastrčila si zrzavý pramínek za ucho: "Co to takhle slepit izolepou? Ta spraví všechno." Zářivě jsem se usmála a nakrčila nos. myslela jsem to nejdřív jako vtip, jenže pak mě napadlo, že by to možná opravdu mohlo pomoct. "Přinejhorším tohle opravdu přitáhne něčí pozornost, takže když tak nás určitě přijde zabít za to, že jsme tenhle," zaváhala jsem: "Kámen slepily obyčejnou izolepou." Pokrčila jsme klidně rameny. Když se nám to nepovede, tak pořád můžeme vyslechnout toho člověka a pokusit se ho najít takhle. Zauvažovala jsem v duchu. "Předpokládám, že budeme mít docela omezený čas na to abychom našly tu druhou část," nadzvedla jsem mírně obočí a založila si ruce na prsou. V břiše mi hlasitě zakručelo a já své dlaně přesunula níž: "Měly bychom se jít najíst a odpočinout si. Na domyšlení tohohle plánů máme přinejmenším ještě celou noc." Otočila jsem se tváří od Cassie a nasadila opět zamračený výraz. Nejdřív musím vůbec přijít na to, kde budeme dnes nocovat.

Jako vždy mi její narážka na mého otce ani trochu nezvedla náladu. "Eh...fajn." Zamumlala jsem jen a poslouchala co z ní teď vyleze za inteligentní návrh. Brzy jsem si ale uvědomila, že jsem nejspíš Ytiu dost přecenila. Nejdřív jsem se snažila udržet vážný výraz na tváři, ale mé cukající koutky prozradily, že tím mám co dělat. Když už jsem to nemohla vydržet, zlomila jsem se v pase a začala se nekontrolovatelně smát."A-a-a-a j-já si m-myslela, bůhví co tě nenapadlo. S-slepit posvátný artefakt izolepou je ale geniální." Ještě chvíli mi trvalo, než jsem se uklidnila. Po té co jsem si otřela slzy smíchu z obličeje stálé ještě celá rudá přikývla. "Tak jo...izolepou." Musela jsem se úplně uklidnit, abych ji byla schopná odpovědět na další otázku, což zabralo ještě trochu času. "Podle toho, jestli nám to někdo nebude přát. To se momentálně těžko odhaduje. Taky je dost možné, že už to dávno našel nikdo jiný takže...kdo ví." Znovu jsem se zasmála, když jsem uslyšela její břicho, jak se hlásí o slovo. "Taky ráda něco sním, je mě veď." Zazubila jsem se na ni a už teď se těšil na nějaké to nové jídlo, které jsem ještě neochutnala.

Nejdřív jsem si naoko uraženě založila ruce opět na hrudi a propichovala Cassie naštvaným pohledem, než mě úplně nakazil její smích. Přidala jsem se k jejímu hlasitému smíchu a na několik dlouhých vteřin se naprosto uvolnila. Nic jsem v tu chvíli neřešil, nemyslela jsem na žádné problémy a jen se smála. Tohle jsem zažila naposledy před několika lety, když ještě žil můj bratr. Přestala jsme se smát chvíli před Cassie a narovnala jsem se v zádech. "Takže to, jestli vůbec přežijeme zjistíme až na místě," zakroutila jsem skoro nevěřícně hlavou. Mezitím jsem pokračovala v chůzi a zahla do jedné z živějších ulic. "Tak, co by sis dala?" Optala jsem se a pohodila rukou kamsi do ulice: "Je tu asi šest různých restaurací, či kaváren a to ani nepočítám rychlé občerstvení." Zazubila jsem se a spustila ruce podél těla: "Každopádně tam bych asi nechodila. Myslím, že po tom by nám bylo večer docela špatně." Otřásla jsem se odporem a s rozzářenýma očima se podívala na Cassie: "Tak co?"

Stále s pobaveným výrazem na tváři, jsem si nechápavě prohlédla Ytiu. "Buď od tý dobroty a vysvětli mi něco." hned na to jsem se na ni zašklebila a ukázala na její břicho. "Jak je sakra možné, že neděláš nic jiného krom jídla a přitom vypadáš takhle?" Zakroutila jsem nad tím hlavou, ale sama si až teď, uvědomila, že mám taky hlad." Její otázka mě dokonale umlčela, protože jsem asi tak pět minut stála na místě a jen přemýšlela, co vlastně chci. Nakonec jsem to vzdala a naprosto zničená svým neúspěšným bádáním věnovala Ytie zdrcený pohled. "Já nevím. Furt se ve zdejším jídle nevyznám a nemůžu se rozhodnout. Nechám to na tobě." Spokojená se svým rozhodnutím jsem jí odhodlaně pohlédla do očí a přehnaně vážně řekla. "Jestli mě zavedeš do rybí restaurace, omlátím ti humra o hlavu." Jakmile jsem si tu situaci představila, opět mi začaly pobaveně škubat koutky úst, ale tentokrát už jsem to ustála bez větších záchvatů smíchu. "Veď mě."

Pokrčila jsem rameny: "Mám dobrý metabolismus, asi. Navíc si stále udržuju fyzičku cvičením, nebo se o to aspoň pokouším." Nakrčila jsem nos a rozhlédla se. "No, tak co zajít na vafle? Ty má tvůj otec," slovo otec jsem procedila skrz zuby: "Docela rád." Rozešla jsem se doprava a chvíli se vyhýbala skupinkám lidí, či jedincům, kteří se řinuli ze všech stran. "Pitomí lidi, pitomá ulice, pitomý všechno," nadávala jsem si tiše pro sebe po tom, co mi už asi třetí člověk v davu šlápl na nohu. Nakonec jsem se spokojeně zastavila před malou cukrárničkou: "Mají tu ty nejlepší vafle na světě!" Prohlásila jsem šťastně. Ještě, že jsem sem nikdy nevzala Zaretha. Všechny vafle by určitě ukradl. Pomyslela jsem si a zašklebila se nad tím. Otevřela jsem dveře a pokynula Cassie, aby vešla: "Vstup do ráje, Cassie."