Mirys & Ytia

"To není tak lehké," dál jsme na ní hleděla a vyčkávala. Ukázala jsem si na rameno: "Ten čip co od nich mám monitoruje každý můj krok, navíc bych zklamal bráchu a to já nechci." Lehce jsem nakrčila nos a přitáhla si zpět k sobě svůj kabát. Možná by si tím neměla být tak jistá, zaznělo mi v duchu. Přikývla jsem a dala jí za pravdu: "To jsem si ani neuvědomila, máš pravdu. Dík." Postřehla jsem jak se rozhlédla jemně zavrtěla hlavou: "Nikdo jiný by tu neměl být." Konstatovala jsem. Trochu jsem zamyšleně nakrčila nos a projela si rukou vlasy: "Že by taky zvěromag?" Zeptala jsem s nadzvednutým obočím. "Nevím," zavrtěla jsem hlavou: "Asi nemá cenu se tě ptát na to, jestli se domluvíš s organizací, když už si řekla ne. Navíc myslím, že mě už zjevně zabít nehodláš." Odmlčela jsem se a pátrala v paměti, co jsem ještě měla na srdci. Kývla jsem bradou směrem k ní: "Ten obrázek byl..byl upřímný."

"to už je tvá věc." Namítla jsem a schovala zuby. "to že by tu nikdo jiný od vás neměl být neznamená, že tu jsme samy." Odpověděla jsem jí po té, co konstatovala, že bychom tu měly být samy. Ovšem jakmile řekla, že ji zjevně už zabít nehodlám, zablýsklo se mi v očích. Nechala jsem ji to doříct a dělala jako by nic. Při tom jsem si ale připravila dýku, kterou jsem pak z ničeho nic po ní hodila. Jen tak tak jí to minulo kolem hlavy a škráblo jí to do ucha. Dýka se pak zarazila hluboko do kůry stromu za ní. "To že nemáš dýku pod krkem neznamená, že tě nechci zabít. Dala jsi mi jed!" Namítla jsem, ale při tom jsem dělala zároveň jako by se vůbec nic nového nedělo. A její poznámku o mé rase jsem jakoby přehlédla a neodpověděla.

Rozhlédla jsem se po okolí a přikývla. Cítila jsem, že mi selhávají hlasivky. Když jsem poznal, že po mě chce hodit svou dýku zůstala jsem s úšklebkem stát na místě. Dýka mě škrábla do ucha a já se jízlivě pousmála. "Občas můžeš být i ty předvídatelná." Poznamenala jsem se. Je nebezpečnější než jsem myslela, zaznělo mi v hlavě. "Jed, který jsme sama snědla v mojí tatrance," namítla jsem a stejně jako ona dělala, že se nic neděje. Zase jsme si pomyslela, že nechci být vidět a zmizela jsem. Tiše jsem našlapovala a zašla až za ní. Sama jsem vytáhla svojí dýku a přiložil jí ji k uchu. "Ten za tím stromem je od tebe?" Zeptala jsem se šeptem a zůstávala neviditelná. Pak jsem mrskla svou dýku někam do tmy. Pak jsem se zase objevila, těsně za Mirys, a z hluboka se nadechla a vydechla. "Já jdu domů," prohlásila jsem: "Je mi zima." Po cestě jsem se vydala k bráně.

Přeměřila jsem si ji znovu pohledem, ale pak přikývla. "A jak je vidět, tak jsi si ale vzala protijed dříve." Namítla jsem a mávla rukou, jako by to byla samozřejmost. Když však dvíka zase zmizela, použila jsem zvířecí smysly, i když jsem o tom sama nevěděla. Pocítila jsem chlad kovu na svém uchu a zasmála se. "Zřejmě jsem předvídatelná, jako ty." Zmínila jsem a tlakem na její břicho, jsem jí dala najevo, že i já jsem tohle od ní čekala a připravila jsme si dýku, které si měla všimnout dříve. Ale pak jsem se jí otřela o jistě velice ostrou dýku a ukázala jí tím, že mi nemůže ublížit. Rozhodně ne, když jsem si udržovala těsně nad kůží štít, který jí v tom bránil. "S nikým tu nejsem." Oznámila jsem jí, když se mě zeptala, jestli je tu někdo ode mě. "Jo...výborně, tak to jsme si tohle všechno mohly odpustit a jít domů rovnou. Snad příště." Mrkla jsem na ní a pak se chystala odejít. Ale v tom jsem slyšela zasvištění šípu. Hned mi bylo jasné, že je mířen na Ytiu. Natáhla jsme k ní ihned ruku a tím vyslala štít, aby ochránil ji. Šíp narazil jako do zdi, jen neviditelné a spadl na zem. "Ta organizace, se tě zjevně chce zbavit." uchechtla jsem se a pak se už v podobě pumy vrhla na Ytiu. Zakousla jsme se jí do ramene, které mi před tím ukázala, s jediným úmyslem. No dobře, možná s více.

Když jsem uslyšela svištění šípu, zastavila jsem se. Aspoň si ozkouším Mirisinu sílu, poznamenala jsem v hlavě a doufala, že případně přežiju. Sykla jsem bolestí, když se mi jako puma zakousla do ramene: "Pomohla jsem..ti. Ani se jim nedivím." Vydechla jsem a jediným pomyšlením jsem se přeměnila na svého patrona, lišku. Mávla jsem ocasem a rozběhla se do tmy odkud vystřelil onen šíp. Po čichu jsem pronásledovala neznámého a vyčkávala. Byla jsme dost blízko a tak jsem vyskočila směrem k dotyčnému a ve vzduchu se proměnila do lidské podoby. Přirazila jsem ho k zemi a vrazila mu omračující pěstí. Rychlostí blesku jsme vytáhla další dýku a přitiskla jsem mu ji ke krku: "Kolik vás tu ještě je?!" Byla jsem si jistá, že nejmíň jednoho jsem před tím už zabila.

Překvapeně jsem se na ní dívala, když se proměnila, ale nevadilo mi to. Kousla jsem ji dost hluboko a ten její čip mi uvízl mezi zubama. Ona zatím odběhla, ale já tam zůstala a snažila se ho nějak dostat pryč. Což se mi moc nedařilo, ale nakonec přeci jen povolil a tak jsem ho vyplivla a proměnila se do lidské podoby. Olízla jsem se, ale stejně jsem měla celou pusu od Ytiiný krve. Otřela jsem si to do rukávu, ale stejně jsem musela vypadat hrozně. Pomalu jsem vyšla za ní a dívala se na toho muže. "Myslím, že tohle teď není tvůj hlavní problém. Krvácíš." Oznámila jsem jí a utrhla si spodní část trička, abych jí to mohla, alespoň trochu ovázat.

Naštvaně jsem sebou trhla a dál sledovala onoho chlapa. "Ještě chvíli to počká!" Odmávla jsem Mirys lehkomyslně a zatřásla oním chlapem: "Mluv! Kdo tě poslal?!" Ač jsem si to nehodlala přiznat, ani dát najevo, s ubývající krví mi odcházela i síla. V duchu jsem zaklela a znovu tomu muži vrazila pěstí. Zkušeně jsem ho převalila na záda a vzala jeho pravou nohu a levou ruku. Sepla jsem mu je provazem, který jsem vytáhla zpod kabátu. Spokojeně jsem si odfrkla a postavila. "Teď mi neutečeš." Prohlédla jsem si svou ránu na rameni a podívala se na Mirys: "Díky."

"Vykrvácíš a už ti nic neřekne." Namítla jsem, když mě Ytia lehkomyslně odmítla. *Ale co, to už není moje starost. Proč taky všem hned pomáhám? Třeba proto že mě měla otrávit? Změkla jsem! Kdybych se držela výcviku... -Ne! To ať tě už ani nenapadne!* Křičela jsem sama na sebe v duchu, ale pak jsem radši zavrtěla hlavou, abych se zbavil těchhle myšlenek. Zřejmě budu muset přehodnotit komu jen tak uvěřím. "Nemáš zač." Mrkla jsem nakonec na Ytiu, která svázala toho chlapa a s pohledem nejdřív na svou ránu a pak na mě, mi poděkovala. "Asi to trochu bolelo..? Promiň, ale už máš venku čip. Nevím koho tam chráníš nebo proč pro ně pracuješ, ale od teď jsi pro ně mrtvá. Zařiď si co potřebuješ ale zůstaň pro ně mrtvá a budeš mít pokoj." Mrkla jsem na ni. Pak jsem jí rychle stáhla to rameno. "A být tebou, nezdržuju se moc venku a jdu si to pořádně vyčistit a ošetřit." Oznámila jsem jí, ale pak už jsem šla k východu. *zajímavé, tak někdo se dozvěděl o mé schopnosti a chce abych vyrobila obleky, které budou mít stejnou vlastnost. Ale je to vůbec možné?* Zamyslela jsme se při odchodu.

Zavrtěla jsem hlavou a usmála se na ní: "Ne, ne, nebolelo. Jsem zvyklá na větší bolest." Přiznala jsme rozvážně a pohledem sjela onoho chlápka od hlavy až k patě. Otázkou zůstává, proč se mě chtějí zbavit, pomyslela jsme si v duchu. "Musím být pro ně živá," vyhrkla jsem. Pak jsem se zarazila chvilku vyčkala než jsem se uklidnila: "Nedělala bych to kdybych nemusela, ale nechci nikoho zklamat," konec věty jsem zašeptala tak potichu, že jsem to nejspíš slyšela jen já. Když se vydala k východu, prudce jsem se zvedla ze země: "Počkej! Dej si na ně pozor, jsou nebezpečnější než se zdají." Varovala jsem jí než jsem se podívala na onoho muže: "Najdu si tě." Zavrčela jsem na něj a nechala ho tam ležet. Vydala jsem se taky východu, ale na opačné straně než Mirys. U východu jsem se ještě váhavě zastavila a zavolala na Mirys: "Hodně štěstí, při tom co na tebe chystají." Pohodila jsem zrzavými vlasy a rozešla se ulicí pryč.

Ytiina starost mě celkem potěšila. Na druhou stranu, já se o sebe umím postarat. Kdyby ne, už dávno bych tu nebyla. Proto jsem se jen drze usmála. "Být tebou, bála bych se o ně." Mrkla jsem na ní a pak už zamířila od parku pryč. Byla jsem na východu, který zároveň vedl i na okraj města a brzy jsem se dostala do tmy stínů prázdných ulic, kterými jsem prošla bez váhání až domů. Ale stále jsem přemýšlela nad tím, proč by to ode mě chtěli vůbec. A jak se dozvěděli, že bych tohle mohla udělat? Byla to naprostá hloupost. Musela bych je chránit já, ale ochranu do obleků dát nezle. Nebo snad ano?

Zamyšleně jsem procházela temnými ulicemi, osvícenými jen pouličními lampami. Pokračovala jsem dál a dál až jsem ani pořádně nevěděla, kde jsem. Došla jsem k okraji města a prohlédla si velkou loku, která tam byla sotva vidět ve slabém měsíčním světle. Skousla jsem si ret a rozhlédla se. Musím se už konečně proběhnout, zaznělo mi v hlavě. Se slabým zábleskem jsem se změnila ve stříbrno modrého koně. Tiše jsem zafrkala a rozběhla se tryskem přes louku. Neviděla jsem ve tmě ani konec, ani na cestu a nyní jsem neviděla ani začátek. Běžela jsem a stále zrychlovala. Poslední, co jsem viděla než mě zahalila temná rouška mdlob, byl člověk s baterkou v ruce proti mě. Než mě mdloby úplně odnesly do říše temna projel mi hlavou ženský hlas: "Konec je jen začátek." Jaké klišé, pomyslela jsem si hned na to a ztratila vědomí.

Už jsem odemykala dveře svého domu, jenže v tom jsem pocítila jakési podivné škubnutí ve své mysli. Tohle se mi stalo poprvé, byl to snad instinkt? Nebo osud? Zamračila jsem se a zavrtěla hlavou. *Určitě se mi jen něco zdá.* Snažila jsme se samu sebe přesvědčit. Jenže když jsem otevřela dveře, abych vešla dovnitř, bylo to tu znovu. Povzdechla jsem si a zase zamkla. Zkontrolovala jsem, že mám u sebe sadu vrhacích nožů a pár svých skrytých dýk a rozešla se, kam mě to něco táhlo. Nemířila jsem do města, ne. Mířila jsem po louce. Mezi lesem a městem, dál a dál od svého domu. Čím blíž jsem byla, tím více jsem to cítila. Dala jsem se do mírného poklusu a zahalená rouškou tmy, kromě slabého měsíčního světla, jsem běžela dál. Až jsem doběhla k nějakému člověku a koni, který ležel na zemi buď mrtvý nebo v bezvědomí. Přikrčila jsem se pár metrů od nich a chvíli čekala, abych zjistila, jak se věci mají.

Procitla jsem, aspoň na chvíli snad. Pohla jsem se ve svém koňském těle a ten kdosi nade mnou se ke mě přihnul a píchl mi do krku jakousi injekci. Zafrkala jsem. Poplácal mě, jako bych byla opravdový kůň: "Klid, ještě to není tak hrozný." Oči se mi začaly klížit, jenže jsem se nehodlala vzdát. Kopla jsem do vzduchu nohama a začala se zmítat. Onen člověk ode mě odskočil a jen tak, tak se vyhnul mé zadní noze. Dál jsem se zmítala až se mi povedlo dostat se n nohy. Vrávoravě jsem postoupila několik kroků, než se mi nohy podlomily a já dopadla zpět do hlíny. Nemohla jsem se s tím dál prát a tak jsem udělala to nejlepší, co mě napadlo. V duchu jsem doufala, že tu v okolí bude někdo další. S menším zábleskem jsem se proměnila zpět do lidské podoby a namáhavě se svezla do lehu. Naposledy jsme vysíleně zvedla hlavu a zahleděla se do tmy. "Pomoz mi," zašeptala jsem s naivní jiskřičkou naděje. S tím jsem upadla zpět do mdlob. Poslední co jsem cítila bylo jak ten neznámý zvedá mé tělo a někam ho odnáší, pak jsem ztratila vědomí úplně.

Zahlédla jsem celou tu scénku. Viděla jsem jak se kůň zmítal a pak se proměnila v... V Ytiu. Moc dlouho nevydržela a padla do mdlob. *Že já všechny zachraňuju. To se mi jednou pěkně vymstí.* Problesklo mi hlavou, ale to už jsem vylezla ze svého úkrytu a šla za tím chlápkem, který vzal Ytiu a chtěl ji někam odnést. "Varuju tě, jestli tu nechceš zemřít, tak ji položíš." Vydechla jsem mu z ničeho nic za krk a přiložila mu na něj dýku.  "Já-já jí chtěl jen pomoct!" Bránil se a pomalu ji pokládal. No vypadalo to alespoň na chytrého kluka. "Odejdi a nemluv o tom, cos tu viděl, nebo si tě najdu a řekněme, že bys mohl přijít o nějaké části těla, které jsou ti určitě milé." Vyhrožovala jsem mu, když ji pokládal. Jenže se pak prudce otočil na mě a to samé co Ytie píchl i mě ale do stehna. Sykla jsem bolestí a vytrhla si injekci. "Fajn!" Zavrčela jsem a vrazila mu pěstí, až se sám ponořil do bezvědomí. Alespoň na to zapomene. Teď ji jen odnést než budu ve stejném stavu. Přehodila jsem si ji přes rameno a vydala se poklusem zpět ke mě domů. Nebyla moc těžká, což mi jen pomohlo. Než se ta látka rozšířila v mém těle, už jsme byly u mě. Rychle jsem Ytiu hodila na gauč, ale sama jsem odpadla dřív, než jsem stihla kamkoli dojít, sednout si nebo lehnout. Plácla jsem sebou o stolek a skácela se na zem, kde jsem i zůstala ležet.

Probrala jsem se a rozhlédla se. Svět okolo sebe jsem měla rozdvojený, přesto jsem dokázala rozeznat, že už nejsem venku. Posadila jsem se a před očima se mi zatmělo a trošku se mi zatočila hlava. Servala jsem několik dlouhých minut v klidu, a pak se znovu rozhlédla. Ležela jsem na gauči a kousek od něho byl stolek. Na zemi u stolku ležela Mirys. Pomalu jsem položila na podlahu nohy a zvedla se. Vysílená kolena se mi trochu podlomila a já sama se musela chytit gauče abych neupadla. Po chvilce jsem byla schopná dojít k Myris. Opatrně jsem ji zvedla a položila na gauč, kam nejspíš před tím položila i ona mě. Rozhlédla jsem se a vydala se najít kuchyni a koupelnu.

Ležela jsem tam nehybně a kvůli tomu pádu jsem si i trochu rozbila hlavu a tak mi po celou tu dobu tekla krev přímo na podlahu pode mnou. Ale brzy se rána zacelila strupem a tak jsem přišla jen o zanedbatelné množství. Taky to byla jen malá ranka na obočí. Bohové vědí, že jsem na takové ranky zvyklá. Nebo jsem alespoň bývala. Začala jsme se probírat až když mě někdo zvedl a položil na gauč. Ale sám pak chtěl odejít. "Kam to jdeš?" Zamumlala jsem ochraptělým  hlasem, ale oči jsem ještě neotvírala.

Zarazila jsem se, když na mě promluvila. "Najít koupelnu," odmlčela jsem se: "A kuchyň." Stála jsem na místě a váhala. Nakonec jsem si povzdechla a zeptala se jí: "Kde to najdu?" Chvilku jsem se zamyslela, a pak rychle dodala: "Budeš po tom mít neuvěřitelný hlad, navíc tu ranku na hlavě bych ti měla aspoň trochu ošetřit." V duchu jsem se za ní pomodlila ke všem bohům. Zachránila mi z části život a já jí to teď dlužím. Skousla jsem si ret a podívala se na podlahu: "Pokud mi řekneš, kde najdu i mop tak ti tu krev vytřu." Oznámila jsem jí.

"Hmmm." Zamručela jsem a protřela si oči. "Tak koupelna je tam..." Ukázala jsem do druhé části domu. "A kuchyň támhle. Stačí rozsvítit a najdeš to všechno." Zamumlala jsem a pootevřela oči. Byla tu hrozná tma. Zřejmě kvůli tomu, že byla noc. "Tak...tu krev na zemi nech, udělám to za chvíli." Dodala jsem a povzdechla si. Pak jsem si nahmatala ranku na obočí. "A tohle mě nezabije, budu v pohodě. Ale....kdybys mi podala sklenku s vodou, byla bych ti vděčná. Skleničky jsou nad dřezem." Špitla jsem.

Zamířila jsem po slepu do části domu, kde by měla být koupelna. Na stěně jsem nahmatala vypínač a rozsvítila. Na zrcadle byl v mlžném oparu napsán nápis: "Konec je jen začátek." S povzdechem jsem se rozhodla onen nápis ignorovat. Otevřela jsem jednu skříňku a našla v ní to co jsem hledala, dezinfekci a náplast. Pousmála jsem se nad pomyšlením, že po tom na co se chystám mě Mirys nejspíš sama zabije. Vyšla jsem z koupelny, zhasla tam a zamířila přes byt do kuchyně. ve tmě jsem málem zakopla o onen stolek. Jen tak tak jsem se mu obratně vyhnula. V kuchyni jsem si taktéž rozsvítila a vyndala skleničku přesně odtamtud, kde měli podle Mirys být. Natočila jsem jí vodu a všechno popadla do náruče. Ve dveřích jsem se ale zarazila položila věci na linku. "Tak jak to bylo," zamrmlala jsem si pro sebe a vytáhla další dvě skleničky. Našla jsem cukr i sůl a nasypala trochu do každé ze skleniček, pak jsem to rozmíchala v citronové šťávě. A nakonec zalila přesně šedesáti kapkami vody. "Tak jde se na to," vyklopila jsem do sebe svojí skleničku s oním hnusem. Zašklebila jsem se a odložila ji do dřezu. Pak jsem se zbytkem věcí a dvěma skleničkami došla zpět k Miry. Podala jsem jí skleničku s vodou a hned na to i skleničku s humusem: "Vypij to, pomůže ti to od toho jedu, který ti teď koluje v krvi." Rychle jsem jí ošetřila obočí a vrátila se zpět do kuchyně. Na lince byl fixou napsaný zase onen nápis: "Konec je jen začátek." Smyla jsme ho namokřeným hadříkem. Rozhlédla jsem po kuchyni a dala se do kuchtění palačinek pro Mirys. Dlužíš jí to. zopakovalo mi svědomí a já dál pokračovala v dělání těsta.

Poslouchala jsem Ytiiny kroky a díky nim jsem přesně věděla, kde je a co dělá. "To vážně nemusíš." Zamumlala jsem, když se vrátila z koupelny s dezinfekcí a náplastí. Neslyšela jsme vodu, takže na záchod ani umýt si ruce nešla. Pomalu jsem se posadila a koukala se za ní do kuchyně. Pak jsme se zvedla a rozsvítila, aby na to všechno viděla. Nakonec jsem se i nechala ošetřit. "Stačí voda, díky." Zamumlala jsem a napila se obyčejné vody. Věděla jsem, že mi ten jed neublíží, to už by totiž dávno udělal. "Jak bylo co?" Zeptala jsem se jí trochu nechápavě, když se mě zeptala, jak to bylo a znovu si protřela oči, než jsem se zadívala za ní do kuchyně.

Pousmála jsem se nad těstem: "Ten jed není nějak silný, ale pár dní by ti po něm mohlo být zle. Když si dáš tu břečku bude ti zle maximálně tak pět minut." Když se mě zeptala na to jak to bylo nechápavě jsem nadzvedla obočí. Soustředila jsem se na palačinky, které jsem nyní již naskládala na talíř a rozešla se s nimi k Mirys. "Co bylo jak?" Zopakovala jsem nechápavě. Po vteřinách, které mi přišli nekonečné mi to došlo. "Jo, jasně!" S úsměvem jsem naznačila, že bych se plácla do čela: "To jsem se ptala sama sebe, jak připravit ten zelený blivajz." Vlastně to byl vcelku účinný protijed na všechny známé, slabé jedy. "Co si myslela?" Trochu jsem zvážněla.
:

"Ne, ne. Budu v pohodě." Namítla jsem a dívala se s odporem na ten hnus. Fakt hnus. Dopila jsem vodu a protáhla se trochu. Jenže pak zopakovala mou otázku ona a já se trochu zamračila. To by měla vědět ona ne? Chvíli jsem ale počkala, aby se zamyslela. A pak jsem jen přikývla, že to chápu a opřela se na gauči. Chvilku jsem myslela, že bude klid, ale pak se mě zeptala, co jsem myslela. "Kdybych věděla na co se mě ptáš, neptala bych se ale odpověděla." Mrkla jsem na ni a podívala se na palačinky, které nesla.Voněly dost dobře a mě se začaly sbíhat sliny.

Postavila jsem palačinky před Mirys: "Dobrou chuť." Popřála jsem jí a rozhlédla se po bytě. Skousla jsem se ret a přešlápla z nohy na nohu: "Už," odmlčela jsem se: "Už bych měla jít." Podotkla jsem při pohledu na ní. Vytáhla jsem si jeden ze svých papírů a tužku. Rychle jsem na něj načmárala park v kterém jsem se setkaly a do rohu připsala svůj umělecký podpis. Položila jsem jej na stůl a vydala se ke vchodovým dveřím a jimi ven. Než jsem však jimi vyšla zamumlala jsem: "Na shledanou, Mirys." S tím jsem se vytratila na chodbu a po chvilce i na ulici. Rozhlédla jsem se na obě strany a rozešla se. zachumlaná ve svém oblečení jsem přemýšlela nad dnešním dnem.

"Ty si se mnou nedáš?" Zeptala jsem se trochu zmateně, když položila talíř přede mě a řekla, že by měla odejít. Jenže než jsem stihla říct nebo udělat cokoli dalšího, už jsem měla vedle sebe obrázek parku, kde jsme se setkaly. A než jsem si ho prohlédla, už byla u dveří a loučila se se mnou. Sotva jsem se nadechla, abych se rozloučila i já, ale ona už byla před domem. Trochu zmateně jsem si to ještě jednou přehrála v hlavě. *No, zřejmě měla úplně jiné plány, než se nechat otrávit. Ale proč jsem jí vlastně pomohla? Co to bylo za pocit?* Zamyslela jsem se nad tím a při tom se pustila do palačinek, které mi udělala.

Pokračovala jsem zpět k parku, kde jsme se setkaly a zašla do jednoho z obchůdků. Musela jsem si koupit nové oblečení. Blížící se zima mi děla čím dál tím větší starosti. Usmála jsem se na prodavačku: "Dobrý den." Odpověděla mi kývnutím a já okolo ní proplula víc do obchodu. Prohlížela jsem si jednu teploučkou zimní bundu za druhou, ale žádná mě neuchvátila. S pokrčením ramen jsem se vrátila k pultu: "Nemáte nějakou kostkovanou," kývla jsem bradou k zimním bundám. Zakroutila hlavou a s tím, že se podívá, zmizela v místnosti za pokladnou. Počkala jsem než se vrátí a zklamaně odešla, když mi oznámila, že nemají. Nevadí, seženu si ji jindy. Pro tentokrát jsem již zamířila do svého bytu. Sundala jsem si svetr s kabátem a obojí pověsila na věšák u dveří. S povzdechem jsem přešla k jídelnímu stolu. Rozložila jsem na něj papíry a začala opět kreslit. Kreslila jsem jeden obrázek parku a Mirys za sebou. Jeden z nich jsem zvedla a zadívala jsem se na něj. "Čím jsi mě tak uchvátila?" Zeptala jsem se namalované Mirys. "Proč si mi pomohla?"